Odsouzeni zemřít
Po pěti letech strávených v Hollywoodu se známý režisér Hans Horn rozhodl v roce 2004 vrátit zpět do Německa. Byl rozčarován z pozastavení několika projektů a hledal námět, který by byl natolik poutavý a komerčně zajímavý, aby stoprocentně uspěl.

Ten našel v příběhu Adrift: děsivé skutečné události, při které posádka lodi naskákala do moře, aniž by si spustila žebřík a mohla se dostat zpět na loď. Po kluzkém boku lodi se nemohli dostat na palubu a všichni ve vodě zemřeli. Ještě více šokující je však fakt, že v análech námořnické historie jsou takovéto případy celkem běžné.

Slovo režiséra
„Moje žena Tina byla ta, která mi jako první vyprávěla tento skutečný příběh, který sloužil jako základ pro Adrift. Nemohl jsem uvěřit tomu, jaký osud potkal těchto 6 přátel.

Snažil jsme se představit sám sebe v jejich situaci. Co kdybychom Tina a já uvízli ve vodě bez jakékoliv šance se dostat zpět na palubu? Co bychom dělali? Jak bychom přežili? Tento katastrofický scénář ve mne vyvolal ty nejtemnější obavy. Jsem fascinován zkoumáním a konfrontováním mého vlastního strachu. Z tohoto důvodu jsem byl zcela uchvácen tímto příběhem. Stejně byla zajímavá i jednoduchost tohoto konceptu. Okamžitě jsem si začal pohrávat s představou zadaptovat tento příběh do filmové podoby.

Již od začátku byla tato myšlenka tak komerční a přitažlivá, že jsem velice snadno našel příznivce, kteří by film produkovali. Snažil jsem se přesvědčit mého agenta a managera v Los Angeles, že Adrift by byl skvělý thriller. To se však ukázalo jako obtížný úkol. Každému se tato myšlenka líbila, ale nevěřili, že by tento příběh mohl vydat děj na 90 minut.

O tři týdny později jsem viděl trailer na Otevřené moře na Fantasy Film Festival v Mnichově. Byl jsem v šoku. Dva potápěči se ocitnou bez pomoci na moři a pomalu je požírají žraloci a celý Hollywood se do filmu okamžitě zamiloval. Ten trailer přilil olej do ohně mého rodícího se projektu. Pohlcen svým nadšením jsem opustil kino a okamžitě se setkal s mým producentem Danem Maagem a nadhodil mu svůj návrh.

O deset dní později jsem byl v Los Angeles a začal pracovat s Adamem Kreutnerem na scénáři. Za pouhé čtyři měsíce jsme měli hotový scénář. Ve stejnou dobu jsme pro film získali i finance.

Devět měsíců poté, co jsem poprvé slyšel od své ženy o tomto případu, jsme začali s přípravou na Maltě. O tři měsíce později jsme začali natáčet. A pouhých osmnáct měsíců poté, co moje cesta započala, se Adrift prodával distributorům po celém světě.

Hlavním důvodem úspěchu tohoto filmu se zdá být jednoduchost příběhu a univerzálnost základního strachu, který vyvolává. Tyto dva elementy provázely můj kreativní přístup k tomuto filmu.

Vzhledem k rozpočtovým omezením jsem plánoval natáčet film jako video, ale producenti byli schopni zajistit ještě další finance a mé nejsmělejší sny se mohly realizovat: mohl jsem natočit Adrift na 16 mm film, za použití anamorfických širokoúhlých čoček. Tento krok posunul náš projekt do zcela jiné úrovně. Nyní jsem mohl vyjádřit své vize v mém oblíbeném médiu – filmu. V tomto ohledu jsem byl zcela podporován mladým kameramanem, Bernhardem Jasperem. Naše spolupráce byla vynikající, neboť Bernhard je naprostý perfekcionista, jehož inovační pohled přinesl oživení tohoto příběhu.

Během našich prvotních setkáních bylo jasné, že budeme „vodotěsný“ team. Ptali jsme se sami sebe, jak by bylo možné zrealizovat tak jednoduchou myšlenku tím nejzajímavějším a nejpoutavějším způsobem? Jedno řešení přišlo v podobě použití četných efektů „in-camera“. Kromě toho nám širokoúhlý formát otevřel obzor, tu nesmírnou rozlohu oceánu a tím nás dostal na stejné místo jako jsou protagonisté, kteří se cítí pohlceni svým okolím. Podobně tak byla výhodou zrnitost 16 mm filmu. Ten zrnitý vzhled skvěle podporuje psychologický efekt filmu. V určitých scénách jsme dokonce přidali více zrnitosti, abychom tento pocit ještě více umocnili. V klíčových dramatických a akčních scénách jsme použili efekty clony spojené s nárazovými pohyby kamery, abychom maximalizovali ten emocionální vliv.

Stejně důležitý byl můj požadavek připravit herce na psychický a fyzický stres jejich role. Hned od začátku jsem se rozhodl natáčet chronologicky jak to jen půjde. Film musel mít potřebnou autenticitu. Díky chronologickému postupu jsem doufal, že si natáčení vybere na hercích svou daň, jejich napětí se bude zračit v chování jejich postav. Naštěstí se tento plán vyplatil. A i když to bylo fyzicky náročné, bylo potěšením pracovat s tak úžasným hereckým ansámblem.“

Vizuální koncept a efekty „in-camera“
Vizuální koncept Adriftu byl výsledkem touhy ponořit diváky do příběhu – učinit z diváka sedmou postavu filmu.

Aby se splnily tyto požadavky, byl film vytvořen ve velmi dynamickém stylu. Hlavní části děje byly natočeny s ruční kamerou, aby byl zachycen pocit bezprostřednosti a přítomosti. Ale když se více než 80 % filmu natáčí ve vodě, musíte zákonitě čelit otázce, jak operovat s ruční kamerou ve vodě. Po několika testovacích scénách se štáb rozhodl umístit kameru do podvodní schránky, která je připevněna na dvou plovácích. Tato technika umožnila tvůrcům využít pohybu skutečných vln jako přirozeného pohybu pro kameru. Aby poskytli divákovi zkušenost utonutí, byla kamera při několika scénách ponořena pod vodu.

Volba filmového formátu byla nesmírnou vizuální výzvou. Kvůli finančním omezením byl Adrift nasnímán na 16 mm film (namísto dražšího 35 mm filmového materiálu). Vzhledem k širokému mořskému horizontu příběh vyžadoval použití širokoúhlého formátu 1: 2,35. Proto byly použity 35 mm širokoúhlé objektivy v kombinaci s běžnou 16 mm kamerou. Tímto způsobem byl získán širokoúhlý formát na 16 mm filmu.

Tento obtížný postup se vyplatil, protože otevřel mnoho nových vizuálních možností. Například, mnoho scén bylo natáčeno jako dlouhé, neprokládané záběry, protože širokoúhlý formát umožňoval, aby v těchto jednotlivých záběrech bylo obsaženo mnohem více informací. Divák tak má příležitost vybrat si to, na co se chce dívat. Tento osobní pohled vtahuje diváka do děje, jako součást skupiny uvězněné a ztroskotané v oceánu.

Film je charakterizován použitím základních prvků z klasického dramatu, akčních a hrůzostrašných filmů. Je zde mnoho žánrově specifických nápadů. Například, filmaři užívali různých rychlostí chodu kamery při expozicích (extrémně pomalý pohyb - tzv. „slow motion“ nebo časosběr – tzv. „time lapse“ ), variace clon a zvláštní zpracování filmu (převolání a cross proces - tj. nestandardně vyvolaný barevný inverzní nebo positivní materiál v negativním procesu ECNII).

Perfektní ukázkou je stěžejní scéna, ve které je Amy vhozena do vody. Okamžik jejího pádu byl nasnímán clonou 22.5°, jenž téměř eliminuje běžné rozmazání obrazu při pohybu („motion blur“). Díky změně clony zůstává obraz jasný a současně je zachován výjimečně dynamický pohyb kamery. Tímto způsobem bylo dosaženo zdůraznění Amyina pocitu paniky a hrůzy.

Použití extrémně pomalého pohybu v okamžiku, kdy její tělo letí vzduchem a ponoří se do vody, učinilo tento záběr maximálně dramatickým. Následující sekvence, ve které Amy leží ve vodě a je ochrnutá strachem, byla zamýšlena tak, aby se divák co nejvíce ztotožnil s její situací. Její ochrnutí muselo být ilustrováno velmi statickým obrazem. Proto byla kamera spojena s tělem herečky. Pozadí obrazu se normálně pohybuje, zatímco Amy zůstává bez pohybu na jednom místě obrazu.

Pro zesílení tohoto efektu byla sekvence natočena frekvencí 6 snímků za vteřinu, namísto standardních 24 snímků za vteřinu, a v digitální postprodukci byla zrychlena zpět na frekvenci 24 snímků za vteřinu. Výsledkem je zvláštní efekt rozmazání pohybu, přičemž se všechen pohyb v obraze jeví jako špatně zaostřený, pouze nehybná Amy je ostrá.

Divák se vcítí do Amyina subjektivního pohledu a pouze se domýšlí, co se děje kolem ní.

Navíc, celá scéna byla natočena na barevné positivní surovině, která byla cross-procesem zpracována jako surovina negativní. Cross-proces dodal originální scéně surrealistický vzhled změnou barvy a kontrastu.

Pro vylíčení Amyiny bolestivé minulosti byly použity krátké retrospektivní záběry. Pro jejich odlišení od zbytku filmu byly tyto sekvence natočeny na vysoce citlivém filmu rychlostí 18 snímků za vteřinu. Aby bylo dosaženo zrnitého vzhledu jako u Super8, byl film posléze převolán o dvě clony.

Film byl dokončen s použitím digitálního intermediátu. Ten umožnil filmařům hladce spojit do jednoho celku tyto rozdílné stylistické efekty.

To také dovolilo filmařům dát do souladu četné exteriérové scény a vytvořit homogenní vzhled v průběhu celého filmu. Například, během filmování na Maltě byla ráno voda modrá, ale před polednem se jevila pod krutým poledním sluncem jako zelená a večer přibrala světlé modré tónování. Tyto extrémní barevné rozdíly mezi barvami vody mohly být odstraněny při přípravě digitálního intermediátu. Nicméně, většiny vizuálních efektů bylo dosaženo v kameře a nikoli digitálně. Tento "přirozený" přístup propůjčuje filmu více autentické, „drsné“ atmosféry.