zavřít
upravit profil

Obsluhoval jsem anglického krále

Dlouho očekávaný film Jiřího Menzela podle slavného románu Bohumila Hrabala.

komedie, romantický, válečný

Dlouhý popis filmu

Bohumil Hrabal – Jak jsem psal Anglického krále
Odpověď Bohumila Hrabala při besedě v roce 1989
…tam je akumulován lidský hovor, který jsem já vždycky miloval a miluju dodnes, takže dá se říct, že prostě ten proud toho mého hovoru a mého psaní úzce souvisí s hospodou, restauracema, ale vždycky tedy spíš s hospodou. Mí přátelé byli vždycky pinglové, a jsou i dodnes. Moje žena, kterou jsem poznal, moje žena, které říkali Pipsi, tak tu jsem poznal, když byla zaměstnána jako pokladní v hotelu Paříž. Chodíval jsem jí naproti, seděla tam v té kuchyni a všechno, co teklo z kuchyně, tak prošlo pokladnou jí, teda skrz její ruce. Přicházela domů, vzali jsme se, žili jsme spolu pětadvacet let, žena byla nejdřív v hotelu Paříž a potom prodávala kuřata na rohu Jindřišské a Panské ulice, v grilu hotelu Palace, takže já byl neustále ve styku s povědomím, který je napnuto mezi obyčejnou hospodou a restaurací a pochopitelně tam, aniž bych chtěl, vždycky jsem se umazal tím, co bylo vyprávěno.

Můj velký přítel byl pan Vaništa, ten měl hospodu, ale vyučil se v hotelu Paříž, a tak vlastně já od jinošskejch let, kdy jsem chodil do těch nymburskejch hospod až do těch libeňskejch hospod a i potom za ženou do restaurací a potom i do pražskejch hospod, to jest k Tygrovi, ke Kocourovi, k Pinkasům a tak dále, tak za ten řetěz let jsem získal takovejch story, takovejch událostí, takovejch podrobností, že jednou, když jsem šel na pivo do Sadský, to je takový městečko a tam byl hotýlek Modrá hvězda, tak v tý Modrý hvězdě ten, kdo tam byl jako vedoucí, řekl, abychom teď to stáhli a budeme si tak chvilku vyprávět, tak začal vyprávět o tom, jak začínal on. A on začínal jako pikolík, kterej prodával ty párky na nádraží v Čáslavi, no a já jsem přijel v noci domů, druhej den tato drobná událost - to je jako když ťuknete do čínský vázy, ta prasklina oběhne a celý se to rozlomí, stačí jen ťuknout - čili toto ťuknutí u té Modré hvězdy, druhej den jsem sedl ke stroji, nastrčil jsem to tam, začal jsem psát a tak, jak jsem napsal.

Těch prvních deset stránek, tak ty neustále přivolávaly další a další asociace, zas musela k tomu bejt jistá drzost a hlavně záliba v mystifikaci, psal jsem dlouho a protože nikdo ke mně nepřišel, tak jsem psal osmnáct dní a za osmnáct dní to bylo hotovo, pak stačí vzít nůžky a takhle to rozstříhat a sestavit, protože jsem se učil jak snadno a lehce se píše scénář, no a tak vznikl Anglický král. Návod je to velice jednoduchý. Musíte mít prostě obrovskou zásobu těch story, abyste potom je nějak sjednotil a uvedl na společného jmenovatele díky fikci, že ty nehoráznosti, které říkáte, mají smysl a že jsou schopny vytvořit něco, čemu se říká literatura.

Jiří Menzel o Bohumilu Hrabalovi
Bohumil Hrabal patří bezesporu k největším současným evropským spisovatelům, ale v jeho tvorbě pro mne rezonují i nejlepší tradice české literatury. Způsob, jak Bohumil Hrabal interpretuje svoje vidění světa, ohromil v polovině šedesátých let celou moji generaci. Sedm mladých filmařů vyjádřilo svůj obdiv k panu Hrabalovi, když se rozhodlo podle jeho próz natočit společně povídkový film Perličky na dně. Měl jsem to štěstí být mezi nimi a ačkoli jsem byl proti svým starším kolegům začátečník, byl mi díky úspěchu povídky Smrt pana Baltazara nabídnut k zfilmování rukopis novely Ostře sledované vlaky. Práce na tomto filmu mě s panem Hrabalem úzce spřátelila a umožnila mi spolupracovat s ním i na dalších filmových přepisech jeho díla. Po Ostře sledovaných vlacích, které získaly v roce 1968 cenu Americké filmové akademie za nejlepší zahraniční film i řadu dalších ocenění, následovala v době pražského jara spolupráce na adaptaci povídek z knihy Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet.

Film Skřivánci na niti, který jsme stačili podle Hrabalových povídek dokončit v létě 1969, byl zakázán a nesměl se promítat až do listopadu 1989, kdy byl vzápětí po uvedení do kin oceněn Zlatým Medvědem na berlínském filmovém festivalu. Na počátku sovětské okupace nám bylo znemožněno spolupracovat, a tak až v roce 1980 vznikl na motivy novely Postřižiny stejnojmenný film oceněný v Benátkách. Tento film dosáhl ve své době v Československu rekordní návštěvnosti. Výsledkem mé zatím poslední spolupráce s Bohumilem Hrabalem byla opět adaptace povídek z knihy Slavnosti sněženek – film, který stojí trochu ve stínu těch slavnějších, i když si myslím, že svým duchem má k panu Hrabalovi nejblíže.

Od prvního setkání s prózou Bohumila Hrabala jsem tohoto autora miloval a ctil. Nikdy jsem však nechtěl převádět na plátno pouhou barevnou ilustraci jeho epiky, ale pokoušel jsem se co nejvíc vyjádřit i uchovat ducha jeho vyprávění a filmovým jazykem tlumočit Hrabalovu poetiku. Chtěl jsem vlastně sloužit velkému autorovi, aby se s jeho dílem mohlo seznámit co nejvíce lidí - filmových a televizních diváků. Už více než třicet let se moje tvorba prolíná s dílem Bohumila Hrabala. Román Obsluhoval jsem anglického krále je pro mne jedním z vrcholů jeho tvorby. Rád bych jeho obsah – jeden lidský osud, v němž se zrcadlí současný svět a kus dějin dvacátého století, převedl na filmové plátno tak, aby se především zachoval Hrabalův poetický a nesentimentální způsob reflexe tohoto světa.

Jiří Menzel o filmu Obsluhoval jsem anglického krále
Kniha Bohumila Hrabala Obsluhoval jsem anglického krále patří k vrcholům jeho tvorby. Popisuje životní osudy malého českého číšníka v Čechách v době mezi oběma válkami a dále během druhé světové války až do šedesátých let minulého století. Podle výpovědi autora samého román vznikal spontánně během velice krátké doby a byl jeho reakcí na přetlak pocitů, zážitků a emocí, kterými byl za normalizace vystaven spisovatel v situaci, kdy nemohl publikovat. Do obsáhlého románu zahrnul Hrabal obrovské množství situací, scén, historek a anekdot a protáhl jimi hrdinu své knihy. Podle tak rozsáhlé knihy bylo nutno do scénáře pro film z toho množství pečlivě vybrat to nejzajímavější a nejnosnější tak, aby film měl souvislý děj, byl přístupný a pochopitelný i pro toho, kdo román nečetl.

Scénář filmu sleduje paralelně dva příběhy. První sleduje osudy a postupné zrání malého ctižádostivého pikolíka během předválečných let i během okupace Československa, kdy se jako zamilovaný mladík spíše z hlouposti než z vypočítavosti ocitne v řadách těch, kteří slouží okupační moci. Druhý příběh, který se s prvním prolíná, zachycuje jen krátkou epizodu dozrálého muže, který po letech strávených ve vězení hledá klid v osamělém místě, v bývalé německé vesnici, která byla po válce vysídlena. Jeho klid jen na chvíli poruší přítomnost mladé dělnice, která mu svým mládím a živelností vzbuzuje vzpomínky na jeho erotické zážitky z mládí.

O přípravě filmu
Po dlouhých sporech o filmová práva i hledání ideálního režiséra se konečně před rokem rozhodlo o tom, že projekt Obsluhoval jsem anglického krále se vrátí tam, kde původně začal, tedy k Jiřímu Menzlovi. „Mnoho let jsem nechtěl dělat žádný film i proto, že se mi každý další scénář po tom, co jsem prožil skoro dva roky s „Králem“, zdál ve srovnání s Hrabalovou knížkou nedostatečně zajímavý,“ říká Jiří Menzel. „Naštěstí to všechno dobře dopadlo a jsem rád, že se mohu vrátit zrovna Králem.“

První impuls k realizaci filmu přišel předloni v říjnu. Menzel měl tedy šestnáct měsíců na přípravu. „Když jsem psal první a druhou verzi scénáře, tak ji mohl ještě pan Hrabal číst. K první verzi mi řekl nějaké připomínky, tu druhou mi pochválil, ale nejsem si jist, jestli ji četl, protože už byl dost nemocný. Ale řekl mi takovou hezkou věc - Člověk se má objevit tam, kde ho nečekají. A já jsem na tuto větu myslel, když jsem scénář přepracovával.

Román je dost složitý, je to mozaika nejrůznějších historek. Udělat z toho copánek, jak pan Hrabal vždycky říkal - že se musí splíst copánek, bylo nesmírně obtížné. Hlavně také tím, že jsem to dělal bez něj, a ten partner mi strašně chyběl. Proto jsem se s tím trápil dost dlouho. Měl jsem naštěstí pochopení pana dramaturga, Kristiána Sudy, i producentů, že mě nehonili a nechali mě, aby ta látka dozrála.“

Za zásadní věc považuje režisér obsazení rolí. Kvalita filmu podle něj spočívá vedle kvality scénáře hlavně v tom, jací jsou v něm lidé. Při rozhodování dbá na to, aby to byli herci spříznění pohledem na svět a aby měli charisma: „Nevybírám si herce, ale hledám člověka, který má v sobě určitou zranitelnost, budí v divákovi empatii. Tvář člověka, na kterého se máte dvě hodiny dívat, musí být zajímavá. Filmový představitel má mít silné charisma. Nemusí umět hrát, ale má mít v sobě cosi, co vám příběh filmu lidsky přiblíží.“

Hlavní roli číšníka Jana Dítěte ztvární Oldřich Kaiser. „Oldu znám hodně dlouho, překvapil mě ve Žralokovi v hlavě. Myslím si, že je to herec, který dozrál do velkých rolí,“ říká Menzel. Kaiser podle vlastních slov s nabídkou okamžitě souhlasil. „Když mě pan režisér oslovil, nezapochyboval jsem. Vzpomněl jsem si na ty dny, kdy jsem ještě na cyklostylovaném papíře louskal tehdy zakázaného pana Hrabala. Tohle téma je blízké mému srdci.“

Jana Dítěte v mladším věku bude hrát bulharský herec Ivan Barnev. „S Ivanem jsem už spolupracoval a líbí se mi jeho neotřelá tvář, která má svůj půvab,“ dodává Menzel, který před jednadvaceti lety ze stejných důvodů obsadil do filmu Vesničko má středisková do té doby neznámého maďarského divadelního herce Jánose Bána. „Jsem šťastný, že mě pan Menzel pozval do účinkování na tomto filmu. Měl jsem to štěstí pracovat s ním už v Sofii. Ve všech třech divadelních představeních režírovaných panem Menzlem, ve kterých jsem hrál, se mi otevřel nový pohled na vnímání světa,“ doplňuje Barnev.

Hlavní ženskou postavu - Lízu - ztvární německá herečka Julia Jentsch, která v současnosti patří k největším hvězdám německého filmu. Ve filmu se pak objeví celá plejáda slavných českých a slovenských herců včetně Milana Lasici, Martina Huby, Mariána Labudy, Jiřího Lábuse nebo Josefa Abrháma.

Ačkoliv se o Anglickém králi mluví jako o velmi nákladném projektu, nechce Menzel natočit žádný velkofilm. „Bude to drahé, protože je tam hodně různých prostředí, ale já bych chtěl natočit hezký český film. Takový, aby lidem stálo za to věnovat mu dvě hodiny času a jít do kina. Doufám, že se mi to povede.“ Soudě dle předchozích Menzelových filmů (Postřižiny, Slavnosti sněženek, Vesničko má středisková atd.), jejichž hlavní předností je laskavost, upřímnost a jemný český humor, neměl by to být pro režiséra žádný problém.

Film podle Hrabalova románu by měl mít délku nepřesahující dvě hodiny.

Stručný popis filmu