O rodičích a dětech
- Typ:
- film
- Žánr:
- komedie, drama
- Délka:
- 107 min
- Motto:
- Milovat je lidské, chybovat je dědičné... Komedie o otcích, synech a ženách jejich života...
- Země:
- Česká Republika, 2008
Upravit profil
Komedie O rodičích a dětech chce navázat na nejlepší tradice české filmové komedie. Vtipné dialogy, výjimečné herecké výkony a humor spojující diváky napříč generacemi. Příběh filmu vychází ze zdánlivě banální situace. Syn (David Novotný) jde na...
Film-vice
O REALIZACI
Nápad na natočení filmu O rodičích a dětech po té, co si režisér Vladimír Michálek koupil stejnojmennou knížku Emila Hakla. „U knihy O rodičích a dětech mě zaujalo to, s čím se v české literatuře příliš nesetkávám – jak dobře je tam veden dialog mezi otcem a synem,“ vzpomíná režisér, jehož nadchla už Haklova první, povídková kniha Konec světa. „Ten dialog byl pro mě tak zásadní, že mi vzadu v hlavě začal vrtat červ, který mi neustále našeptával, že by nebylo špatné O rodičích a dětech nafilmovat. Příběh je ovšem psán tak, že sedmdesátiletý otec jde se svým čtyřicetiletým synem na procházku a v jejich dialogu se probírá historie celé rodiny, Čech, Evropy.
Vůbec mi nebylo jasné, jak by se to dalo natočit. Nicméně ten červ tam stále hlodal.“
Vladimír Michálek proto oslovil svého téměř souseda Emila Hakla, aby se s ním o hlodajícího červa
rozdělil a časem se začala klubat spolupráce. Po několika měsících se Michálek s Haklem pokusili
napsat několik verzí scénáře. „Když se do toho pustíte s autorem, je to obzvlášť těžké,“ vysvětluje režisér. „Scénář oproti knize musí být přece jen trochu obnažený a je to jako byste jej nutili kuchat vlastní dítě.“ Oslovili několik příznivců knihy s prosbou o jejich verze, ale vždy z toho vyšlo to, co nechtěli. Nikdo jako by nedovedl najít správný klíč. A tak se Vladimír Michálek rozhodl oslovit svého dlouholetého spolupracovníka, scenáristu a spisovatele Jiřího Křižana, který napsal mimo jiné Českým lvem oceněný scénář k filmu Je třeba zabít Sekala.
„Křižan si přečetl Haklovu knihu, nekompromisně udělal brutální zásah a poslal nám – k našemu překvapení - dvacet stránek textu. Emil Hakl se zhrozil a já jsem zajásal, protože jsem okamžitě věděl, že tam je ta kostra a na tu jsme mohli začít nabalovat náš příběh.“ Psaní scénáře trvalo další rok, nicméně dospělo do úspěšného konce. Ve chvíli, kdy se scénář zdál být připraven k realizaci, nastal druhý kámen úrazu. Kdo bude ve filmu hrát? „Jsme malá země, máme málo herců a těchto málo herců hraje všude,“ říká režisér. „Věděl jsem, že ten text je tak náročný, že ho nemůže hrát jen tak nějaký herec, ale že to musí být velký herec. A věděl jsem také, že celý film se musí odvíjet od postavy otce. Jediný, kdo mě napadl, že by to mohl patřičně zvládnout, byl Josef Somr. Od roku 1968 v podstatě neměl ve filmu hlavní roli, naposledy v Jirešově Žertu,“ vzpomíná Michálek
a vypráví, jak poslal Somrovi scénář a čtrnáct dní v hrůze čekal na jeho odpověď. Kdyby herec
odmítl, naprosto netušil, kdo by měl úlohu převzít.
Josef Somr měl za sebou delší hereckou pauzu způsobenou zdravotními problémy, v níž odešel i z angažmá v Národním divadle. „Už jsem si myslel, že svíce takřka dohořely,“ přiznává Josef Somr a pokračuje: „Přiznám se, že mě jednak lákala osobnost režiséra Michálka a jednak se mi scénář na první přečtení velmi líbil. Na to následovala četba samotné knížky a to mě natolik zaujalo, ba přímo uchvátilo, že jsem přikývl, byť s velikánským rizikem, že se toho natáčení třeba ani nedočkám. A vidíte, stačily dva roky a ono se to povedlo.“ Herec přiznává, že leccos, co se objeví ve filmové postavě otce, měl prožité s vlastním otcem. „Můj otec byl stejně tak laskavý jako byl prchlivý, stejně tak byl dobrý, jako mě seřezal. Myslím, že veškeré problémy vztahů v dětství, dospívání i zralém věku mám ale odpozorovány nejen od svého otce, ale ze svého okolí. Ty situace ve filmu jsou tak životné, že jsou všem pochopitelné a dobře se i hrají,“ odkrývá trochu herecké zákulisí Josef Somr.
Režiséra čekal úkol vybrat k němu partnera pro postavu syna. Šlo nejen o herecké schopnosti, ale
i o určitou genetickou výbavu, podobnost. Nakonec se rozhodl pro Davida Novotného z Dejvického
divadla. „Ta postava se rodila docela dlouho, protože film byl takové odkládané miminko, ale my se přesto stále scházeli a hledali, jak by to mělo vypadat,“ doplňuje režiséra David Novotný. Herec kdysi při jednom rozhovoru zmínil, že takzvaně nehraje na herecké vzory, ale kdyby měl skutečně vybrat jednoho jediného, jehož by chtěl považovat za vzor, bude to Josef Somr. Nyní se stal jeho filmovým synem. „Musel jsem vynaložit veškerou energii, kterou mám na to, abych se alespoň nějakým způsobem přiblížil k energii, kterou vydává on,“ říká. Josef Somr a David Novotný se však nesetkali poprvé – v rozhlasové práci byli otcem a synem například v Mackbethovi, nebo se potkávali jako mladší a starší verze jedné postavy – například v dramatizaci knihy Umberta Eca Jméno růže. „Nedá se nic dělat, jsme si nějakým způsobem nalosovaní,“ hodnotí to Novotný.
„David, kromě toho, že je výborný herec, je i fajn kluk, takže se to s ním dalo docela dobře vydržet,“ usmívá se Josef Somr. „Kdyby pořád neměl v ruce mobil, který neustále musel obhospodařovat, řekl bych, že to byl přímo vzorový kolega.“
Třetího člena rodiny našel Vladimír Michálek v Bratislavě, vnuka hraje Luboš Kostelný, který jako
by z oka vypadl Davidovi Novotnému. „Krásně se mi uzavřela rodinná větev,“ dodává režisér s uspokojením. Podoba obou herců je skutečně neuvěřitelná a David Novotný doplňuje jednu perličku. „Luboše Kostelného jsem daboval do češtiny v seriálu Záchranáři, který Vladimír režíroval. Takže jsem o něm věděl „vopred“. Zatímco on mě v ničem nedaboval, protože já na Slovensku prostě neběžím… Naše první setkání se odehrálo asi takto. Luboš se na mě podíval, strnul, otočil se na Vladimíra a nesouvisle pravil: Čo toto toto? No toto! No to si zo mňa robíš...“
Martu, synovu přítelkyni a ženu, která zamotá rodinnými vztahy hraje psycholožka Mariana Kroftová, kterou Vladimír Michálek objevil prostřednictvím castingové agentury. Film se skládá z řady epizod, v nichž se objevují další zajímavá herecká jména Zuzana Stivínová, Lenka Vlasáková,
Jiří Lábus…
Natáčení probíhalo v dubnu a květnu 2007 v pražské Stromovce, Troji, v Holešovicích, pro
retrospektivní scény si filmaři zajeli i do slovenského Martina nebo do Beskyd.
„Myslím, že se podařila jedna věc. Samotná kniha popisuje procházku, která samozřejmě je také hlavním motivem filmu. Ale do filmu se podařilo dostat i specifický, jemný a neprvoplánový humor. Celý tvar tak vyznívá velmi přívětivě a doufám, že divák bude příjemně překvapen tím, jak se dá také natočit zábavný film,“ říká režisér. Spolupráci s ním si pochvalují zase herci. „O Vladimírovi není těžké mluvit hezky,“ říká David Novotný. „Chodí do divadla, točí dobré bijáky. Když vás osloví takovýhle režisér, navíc se scénářem, který vás zaujme, tak to už si balíte kufříčky a kartáčky na zuby a oznámíte rodině, že půl roku nebudete doma a vyrážíte do světa. Prostě to tak mělo být.“
Nápad na natočení filmu O rodičích a dětech po té, co si režisér Vladimír Michálek koupil stejnojmennou knížku Emila Hakla. „U knihy O rodičích a dětech mě zaujalo to, s čím se v české literatuře příliš nesetkávám – jak dobře je tam veden dialog mezi otcem a synem,“ vzpomíná režisér, jehož nadchla už Haklova první, povídková kniha Konec světa. „Ten dialog byl pro mě tak zásadní, že mi vzadu v hlavě začal vrtat červ, který mi neustále našeptával, že by nebylo špatné O rodičích a dětech nafilmovat. Příběh je ovšem psán tak, že sedmdesátiletý otec jde se svým čtyřicetiletým synem na procházku a v jejich dialogu se probírá historie celé rodiny, Čech, Evropy.
Vůbec mi nebylo jasné, jak by se to dalo natočit. Nicméně ten červ tam stále hlodal.“
Vladimír Michálek proto oslovil svého téměř souseda Emila Hakla, aby se s ním o hlodajícího červa
rozdělil a časem se začala klubat spolupráce. Po několika měsících se Michálek s Haklem pokusili
napsat několik verzí scénáře. „Když se do toho pustíte s autorem, je to obzvlášť těžké,“ vysvětluje režisér. „Scénář oproti knize musí být přece jen trochu obnažený a je to jako byste jej nutili kuchat vlastní dítě.“ Oslovili několik příznivců knihy s prosbou o jejich verze, ale vždy z toho vyšlo to, co nechtěli. Nikdo jako by nedovedl najít správný klíč. A tak se Vladimír Michálek rozhodl oslovit svého dlouholetého spolupracovníka, scenáristu a spisovatele Jiřího Křižana, který napsal mimo jiné Českým lvem oceněný scénář k filmu Je třeba zabít Sekala.
„Křižan si přečetl Haklovu knihu, nekompromisně udělal brutální zásah a poslal nám – k našemu překvapení - dvacet stránek textu. Emil Hakl se zhrozil a já jsem zajásal, protože jsem okamžitě věděl, že tam je ta kostra a na tu jsme mohli začít nabalovat náš příběh.“ Psaní scénáře trvalo další rok, nicméně dospělo do úspěšného konce. Ve chvíli, kdy se scénář zdál být připraven k realizaci, nastal druhý kámen úrazu. Kdo bude ve filmu hrát? „Jsme malá země, máme málo herců a těchto málo herců hraje všude,“ říká režisér. „Věděl jsem, že ten text je tak náročný, že ho nemůže hrát jen tak nějaký herec, ale že to musí být velký herec. A věděl jsem také, že celý film se musí odvíjet od postavy otce. Jediný, kdo mě napadl, že by to mohl patřičně zvládnout, byl Josef Somr. Od roku 1968 v podstatě neměl ve filmu hlavní roli, naposledy v Jirešově Žertu,“ vzpomíná Michálek
a vypráví, jak poslal Somrovi scénář a čtrnáct dní v hrůze čekal na jeho odpověď. Kdyby herec
odmítl, naprosto netušil, kdo by měl úlohu převzít.
Josef Somr měl za sebou delší hereckou pauzu způsobenou zdravotními problémy, v níž odešel i z angažmá v Národním divadle. „Už jsem si myslel, že svíce takřka dohořely,“ přiznává Josef Somr a pokračuje: „Přiznám se, že mě jednak lákala osobnost režiséra Michálka a jednak se mi scénář na první přečtení velmi líbil. Na to následovala četba samotné knížky a to mě natolik zaujalo, ba přímo uchvátilo, že jsem přikývl, byť s velikánským rizikem, že se toho natáčení třeba ani nedočkám. A vidíte, stačily dva roky a ono se to povedlo.“ Herec přiznává, že leccos, co se objeví ve filmové postavě otce, měl prožité s vlastním otcem. „Můj otec byl stejně tak laskavý jako byl prchlivý, stejně tak byl dobrý, jako mě seřezal. Myslím, že veškeré problémy vztahů v dětství, dospívání i zralém věku mám ale odpozorovány nejen od svého otce, ale ze svého okolí. Ty situace ve filmu jsou tak životné, že jsou všem pochopitelné a dobře se i hrají,“ odkrývá trochu herecké zákulisí Josef Somr.
Režiséra čekal úkol vybrat k němu partnera pro postavu syna. Šlo nejen o herecké schopnosti, ale
i o určitou genetickou výbavu, podobnost. Nakonec se rozhodl pro Davida Novotného z Dejvického
divadla. „Ta postava se rodila docela dlouho, protože film byl takové odkládané miminko, ale my se přesto stále scházeli a hledali, jak by to mělo vypadat,“ doplňuje režiséra David Novotný. Herec kdysi při jednom rozhovoru zmínil, že takzvaně nehraje na herecké vzory, ale kdyby měl skutečně vybrat jednoho jediného, jehož by chtěl považovat za vzor, bude to Josef Somr. Nyní se stal jeho filmovým synem. „Musel jsem vynaložit veškerou energii, kterou mám na to, abych se alespoň nějakým způsobem přiblížil k energii, kterou vydává on,“ říká. Josef Somr a David Novotný se však nesetkali poprvé – v rozhlasové práci byli otcem a synem například v Mackbethovi, nebo se potkávali jako mladší a starší verze jedné postavy – například v dramatizaci knihy Umberta Eca Jméno růže. „Nedá se nic dělat, jsme si nějakým způsobem nalosovaní,“ hodnotí to Novotný.
„David, kromě toho, že je výborný herec, je i fajn kluk, takže se to s ním dalo docela dobře vydržet,“ usmívá se Josef Somr. „Kdyby pořád neměl v ruce mobil, který neustále musel obhospodařovat, řekl bych, že to byl přímo vzorový kolega.“
Třetího člena rodiny našel Vladimír Michálek v Bratislavě, vnuka hraje Luboš Kostelný, který jako
by z oka vypadl Davidovi Novotnému. „Krásně se mi uzavřela rodinná větev,“ dodává režisér s uspokojením. Podoba obou herců je skutečně neuvěřitelná a David Novotný doplňuje jednu perličku. „Luboše Kostelného jsem daboval do češtiny v seriálu Záchranáři, který Vladimír režíroval. Takže jsem o něm věděl „vopred“. Zatímco on mě v ničem nedaboval, protože já na Slovensku prostě neběžím… Naše první setkání se odehrálo asi takto. Luboš se na mě podíval, strnul, otočil se na Vladimíra a nesouvisle pravil: Čo toto toto? No toto! No to si zo mňa robíš...“
Martu, synovu přítelkyni a ženu, která zamotá rodinnými vztahy hraje psycholožka Mariana Kroftová, kterou Vladimír Michálek objevil prostřednictvím castingové agentury. Film se skládá z řady epizod, v nichž se objevují další zajímavá herecká jména Zuzana Stivínová, Lenka Vlasáková,
Jiří Lábus…
Natáčení probíhalo v dubnu a květnu 2007 v pražské Stromovce, Troji, v Holešovicích, pro
retrospektivní scény si filmaři zajeli i do slovenského Martina nebo do Beskyd.
„Myslím, že se podařila jedna věc. Samotná kniha popisuje procházku, která samozřejmě je také hlavním motivem filmu. Ale do filmu se podařilo dostat i specifický, jemný a neprvoplánový humor. Celý tvar tak vyznívá velmi přívětivě a doufám, že divák bude příjemně překvapen tím, jak se dá také natočit zábavný film,“ říká režisér. Spolupráci s ním si pochvalují zase herci. „O Vladimírovi není těžké mluvit hezky,“ říká David Novotný. „Chodí do divadla, točí dobré bijáky. Když vás osloví takovýhle režisér, navíc se scénářem, který vás zaujme, tak to už si balíte kufříčky a kartáčky na zuby a oznámíte rodině, že půl roku nebudete doma a vyrážíte do světa. Prostě to tak mělo být.“