Osamocený dům, dvě mladé dívky, zabiják, který se nezastaví před ničím a noc: to jsou hlavní ingredience filmu Noc s nabroušenou břitvou. Alexandre Aja, režisér a spoluscenárista, natočil film s jednoduchým příběhem, který má vyvolat hlavně strach. Pro úspěch Noci s nabroušenou břitvou si Alexandre Aja vybral ke spolupráci Grégory Levasseura, s nímž se zná poměrně dlouho a vždy se výborně doplňovali. Scénář napsali spolu, potom se Alexandre postaral o jeho realizaci a Grégory se věnoval výtvarné stránce filmu. V Noci s nabroušenou břitvou chtěli oba vzdát hold hororovým filmům, které je oba poznamenaly, když byli mladší. Vyrůstali a objevovali všechna mistrovská díla tohoto žánru (Evil Dead, Masakr motorovou pilou, Shining, Noc masek…). Snímky, které jim poskytly nádherné okamžiky hrůzy.

Podle Alexandra Aji většina hororových filmů dnes funguje ironickým způsobem, žánr je zesměšňován za použití jeho vlastních triků a fíglů, jakoby už si ho nikdo nechtěl vzít na vlastní zodpovědnost. Pokud jde o autory, Alexandre Aja a Grégory Levasseur, si přáli vrátit se k pramenům, ponořit diváka do skutečného strachu, do boje o „přežití“, ve vlastním smyslu toho slova. Noc s nabroušenou břitvou neobsahuje „mrkání oka“ nebo parodii, je to děsivý příběh vytvořený s tím záměrem, aby vyděsil a aby divákovi zvýšil tlak, jak nejvíc to bude možné. Film neobsahuje žádné poselství. Snad pouze to, že člověk nemá příliš zkoumat své schopnosti, zvláště ne v izolovaném domě.

Už při psaní se oba moc bavili, představovali si ty nejhrůznější situace a nakonec je shrnuli do půldruhé hodiny plné napětí. Pohrávali si se všemi primárními strachy - z neznámého, ze tmy, s klaustrofobií, ze smrti. Obě hrdinky během jedné noci čelí celé řadě těch nejhorších možných situací. Samozřejmě je kolem základní osnovy postavena zápletka, která přivádí hromadu překvapení a nečekaných obratů, protože nepředvídatelné je v žánru velmi důležité. Na začátku Alexandre a Grégory plánovali, že se celý příběh odehraje pouze v domě, vrah tam měl proniknout a obrana proti němu měla trvat až do rána. Brzy si však uvědomili, že je to příliš omezuje, a proto se rozhodli rozšířit hon i vně domu a ze tmy vytvořili dusivou stěnu. Zabiják se nejprve zjeví jen jako neurčitá postava. Musíme čekat dlouho, než objevíme něco víc než jeho pouhou ohromnou siluetu. Zprvu existuje ve svých činech, v těžkém dýchání, pomalých krocích, v břitvě, ve své kombinéze,…

Začátek filmu se podobá tomu, co známe všichni. Dvě mladé dívky jedou na víkend na venkov. Jak přichází tma, atmosféra se mění a brzy se zvrtne do něčeho příšerného. V kontaktu s čímsi hrůzostrašným se osoby odhalují, city se zjitřují. Vše se stává sevřenějším a naléhavějším. Co bychom udělali na jejich místě? Každé gesto, každé rozhodnutí může znamenat smrt. Výběr hereček pro hlavní role byl velmi podstatný. Na jejich schopnosti uchopit postavy záviselo naprosté ponoření diváka do vyprávění. Jsou vkladem i motorem zápletky. Skrze ně je všechno vidět. V realizačním plánu se počítalo s tím, že musejí být schopné ujmout se všeho, co vyžaduje scénář. Role jsou jak fyzické, tak psychologické. Film jim nenechává žádný oddech. Jsou v první linii a musejí projít od jedné emoce k další ve velmi krátkém čase. Cécile de France zaujal jak scénář, tak žánr, velmi rychle se do všeho vložila. Své postavě Marie dala opravdu hodně. Oživila všechno, v co autoři doufali, i to, co při psaní ještě nebylo jasné. Hrála vabank se svojí energií a otevřeností. Její hrdinka je jistě tou, s níž se divák mezi protagonisty identifikuje nejvíce. Bezpochyby je jedinou normální postavou uprostřed této děsivé noci.

Grégory Levasseur míní, že pokud by se film rozložil na části, pouze všechny první scény vyžadovaly klasickou hru. Věci se rychle zamotávají a každá nová scéna povýší o jeden stupeň oproti předcházející. Stav hry a stupňování emocí vyžadovaly naprosté fyzické i psychické nasazení ze strany obou hereček. Do každé scény se vrhaly jako do bitvy, postavily se všemu bez ústupku. Tvůrci měli štěstí, že mohli natáčet některé scény chronologicky. Vývoj postav a rolí proběhl v dokonalé logice s vývojem příběhu. Plán natáčení tak dovolil hercům lépe pochopit své role a Cécile de France a Maiwann v roli Alexie přesně věděly, že druhý den bude pro hraní určitě o trochu těžší. S Maiwenn se velmi podporovaly, protože podmínky natáčení byly pro obě podobné a jejich dvojice fungovala velmi dobře. Natáčení filmu probíhalo šest týdnů, z toho větší část v noci. Takovéto nepřirozené omezení se stalo nedílnou součástí realizace tohoto typu filmů. Vždy se natáčí s omezenými prostředky, což nutí všechny, aby si nějak poradili a byli co nejkreativnější. Toto vědomí oživuje snímek, jeho rytmus i atmosféru.

Při definování stylu filmu dávali pozor na to, co se jeví jako obecné. Není možné, aby se vědělo kdy a kde se film přesně odehrává. Příběh se odehrává během jediné noci, téměř v reálném čase. Tvůrci dbali na to, aby zápletka byla lineární, aniž by se dalo podle zvratů vytušit, co se stane. Důležitým prvkem filmu je všudypřítomná tma. Ať se jedná o scény v domě, na cestě nebo v lese, ze tmy se stal jeden z protagonistů filmu. Rytmus natáčení byl nepřetržitý, všichni zúčastnění končívali častokrát brzy k ránu. Vraceli se za rozbřesku, vyčerpaní z noci, kde každý plán vyžadoval maximální úsilí. Pokaždé doufali, že udělali všechno, co bylo třeba, aby diváci, když už budou sedět před plátnem, zapomněli na fikci a plně prožívali Mariin zlý sen… Cécile de France se seznámila s Alexandrem Ajou a Grégorym Levasseurem v jedné kavárně prostřednictvím své známé – režisérky. Ti jí představili námět a dali k přečtení scénář, který doslova zhltla. Za dvě hodiny jim volala s tím, že by ten film chtěla dělat. Scénář vnímala jako vynikající knihu, horor, který nechcete dočíst až do konce, protože mrazení v zádech je stále tady a vy s ním prožíváte tak pěknou chvilku.

Od té doby, co je herečkou si Cécile vždycky chtěla zahrát v takovém filmu. Přiznala se, že je vždycky mezi prvními, kdo na takové filmy chodí do kina, a že je to snad poprvé, kdy jí někdo nabídl hrát tak násilnou postavu odhodlanou udělat všechno pro přežití. Postava Marie nejprve působí jako křehká dívka, dost uzavřená ve srovnání s Alexií, která je ve své povaze spíše extrovertní. U Marie cítíme trochu neklid, působí tak trochu jako nepodařený kluk, ještě nenašla svou vlastní vyrovnanost, stále je tak trochu ve stínu. Když přichází zlo, překvapivě se mu postaví čelem. Marie je dvojaká osobnost, má neuvěřitelně silnou povahu a vůli ke každé zkoušce. Nese v sobě profil první oběti, její předurčení a její vnitřní síla jsou mocnější než to, co si o ní myslíme na začátku. To, co ukrývá uvnitř sebe, vychází najevo a přetavuje se v zuřivost. Pro Cécile bylo úžasné a vzrušující hrát postavu, která se nejdříve jeví křehkou, ale která se posléze ukáže v úplně jiném světle. Marie je osobnost, která zcela exploduje. Zdá se zranitelná, ale skrývá svou pravou tvář.

Alexandre, Grégory a Cécile objevili Maiwenn, když se šli podívat na divadelní představení, v němž hrála a ihned jim došlo, že s ní bude „skládačka“ filmu kompletní. Maiwenn v době, kdy se připojila k projektu hrála úspěšně divadlo, ale chtěla si udělat pauzu a změnit repertoár a právě v tu chvíli se v publiku objevili tito tři a po představení jí nabídli roli i scénář a Maiwenn si řekla proč ne. Příběh se jí zdál působivý, chtěla hlavně zkusit něco úplně jiného, naprosto odlišného od autobiografické one-woman-show. Přišla příležitost, v níž ani nedoufala a nemohla učinit jinak. Její postava – Alexia – je kamarádkou Marie. Při přípravě na film spolu s Cécile jezdily do domu rodičů Maiwenn, aby se učily role. Maiwenn o sobě tvrdí, že je nejnormálnější z filmu. S hrůzou se účastní krveprolití. Marie se snaží ji chránit, ale není to tak jednoduché. Zbytek zůstává překvapením pro diváky.

Při natáčení v noci musela být oblečená jen tak napůl v pyžamu a častokrát promočená, potřísněná krví, spoutaná, s roubíkem v ústech…, jednou se dokonce ztratily klíče od zámku, kterým byly uzamčeny řetězy, jimiž byla spoutána. Natáčení bylo někdy stejně hrůzostrašné jako námět filmu. S Cécile de France si moc dobře rozuměla, stejně jako ve filmu se obě při natáčení podporovaly, mimo něj spolu sportovaly, povídaly si. Častokrát měly chuť vrátit se domů do tepla. Cécile je v životě stejně šlechetná jako ve filmu. Při natáčení se doplňovaly, přihrávaly si, když jedna z nich viděla věci jinak. S Alexandrem a Grégorym tvořily druhou hlavní dvojici filmu. Maiwen je spíše instinktivní herečka, nemučí se dlouho, aby se dostala pod kůži své postavy. Film vyžadoval hlavně fyzické nasazení. Její postava převážně mlčí nebo pláče. Nejvíce trpěla kvůli klimatickým podmínkám a zběsilému rytmu natáčení. Byla to opravdová zkouška. Poslední scény byly nejtvrdší, dokonce si přivodila kontrakturu zádového svalstva, když musela dlouho ležet na promrzlé zemi uprostřed lesa.

Při natáčení všichni hodně diskutovali a nacvičovali. Cécile měla mnoho intenzivních fyzických tréninků. Během dvou měsíců každý den pracovala minimálně dvě hodiny s amatérským mistrem světa v thajském boxu a velkou osobností Edouardem Nikitinem. Hodně zhubla a vypracovala si svaly. Dosáhla fyzické síly jako nikdy předtím ve svém životě. Režisér to chtěl z několika důvodů, nejprve proto, že pracovní podmínky měly být velmi těžké: chlad a tma. Zároveň si přál, aby se naučila vytrvalosti. Bylo také zapotřebí, aby zhubla, aby pohubla její tvář a stala se trochu sušší, aby nechala uhodnout stinnou, trochu šílenou stránku Marie a určitou formu její vnitřní síly… Cécile se také nechala ostříhat, aby docílila postpubertální strany své postavy, toho tak trochu kluka, která se necítí ve své kůži. Byla to pro ní role skutečně poskládaná; sama je spíše svěží, zdravá, fyzicky zdatná. Měla chuť jít v sobě hledat něco napjatějšího temnějšího. Bylo zapotřebí odložit tu příliš zdravou stránku sebe samé a najít způsob, jak dobře zahrát intenzivní velký strach, protože je to pocit, který nikdy sama nepociťovala. Jak zahrát hrůzu ze smrti tváří v tvář zlu? Na natáčení bylo úžasné, že se mohlo dělat to, co je v životě nemožné. Všichni herci po celou dobu natáčení výborně spolupracovali. Často se natáčelo venku, v noci, byla zima. Všechny venkovní scény byly obzvláště úmorné. Trpěli všichni, například Céline musela být bosá a jen v tričku. Umělá krev tekla kolem jako rozehřátý vosk a mezi záběry si nemohla přehodit ani bundu přes ramena. Nesnášela to příliš dobře, není z těch co musí trpět, aby se dobraly většího prožitku k vytvoření postavy. Scény byly velmi náročné a zároveň velmi vzrušující. Například ta ve skleníku byla pro ni výzvou, je to kulminující bod celého boje se zlem, téměř něco jako orgasmus. Jak tvrdí, vykřikla – není jasné, odkud ten křik přišel, bylo to možná Mariino šílenství, které vyšlo na povrch.

Philippe Nahon se nechal přesvědčit Alexandrem, aby přijal roli zabijáka. Philippe tu postavu hrát nejprve nechtěl, zdála se mu příliš temná, násilná, nesympatická. Jeho role ve filmu Seul contre tous (režie Gaspard Noé, 1998) mu přinesla mnoho nabídek a mnoho mladých režisérů si ho tam všimlo a mezi nimi i Alexandre. Jeho postava nemá jméno, je to někdo, kdo zřejmě žije v okolí domu, krvežíznivý zabiják, psychicky nemocný člověk, kterého nic nezastaví, až zmasakruje většinu svých hereckých partnerů. Ve filmu řekne pět šest vět, v první části jsou vidět pouze jeho záda, nohy nebo ruce. Veškeré hraní spočívá ve zhmotnění hrozby, rozhodné, ničivé moci, která zajde až na samý konec. Při natáčení se dbalo hlavně na délce gest pro zdůraznění masivní stránky a na povahovém ražení. Philippe Nahon měl pouze jediný kostým, kombinézu, jakou mívají automechanici, pokrytou různými skvrnami, i od krve. V klíčové scéně se utká s Marií, kdy hrají hru na schovávanou v opuštěných sklenících uprostřed lesa; jejich konfrontace je velmi násilná, ona mu znetvoří obličej klackem pokrytým ostnatým drátem. Jak Phillip říká, kdyby je někdo znal jako normální lidi, musela by mu ta scéna připadat spíše legrační. Po celý film jeho obličej není vidět a pak se náhle objeví opuchlý a zjizvený. Strávil hodiny v maskérně, měl víc než padesát jizev po celé hlavě.

Při prvních záběrech se Cécile dokonce nepodařilo zastavit úder tím klackem omotaným ostnatým drátem a Phillip jím dostal naplno do hlavy. Naštěstí ta zbraň byla replika. Technici se pak rozhodli instalovat mimo záběr nějaký sloup, do kterého mohla mlátit plnou silou. Phillip Nahon hraje rád role, které se mu nepodobají, vždyť takového krutého člověka si herec nezahraje každý den. V jediném filmu terorizuje k smrti dvě dívky, zabije psa, usekne hlavu otci, podřízne krk matce. Nikdy to nedělal a asi už nikdy neudělá… Další důležitou osobností mezi tvůrci byl Giannetto De Rossi, specialista na efekty (pracoval jako maskér ve filmu Tenkrát na Západě (Once Upon a Time In The West, režie Sergio Leone, 1968), Duna (Dune, režie David Lynch, 1984), Tenkrát v Americe (Once Upon a Time in America, režie Sergio Leone, 1984), ve všech filmech Viscontiho), patří mezi přední maskéry v kinematografii, jeho masky všem pomohly dotvořit jejich postavy.