zavřít
upravit profil

Noc patří nám - Podrobný popis

Dva bratři na opačných stranách zákona... Loyalita k rodině je důležitější než spor...

thriller, drama, kriminální

Dlouhý popis filmu

Bobby Green (Joaquin Phoenix) se postavil k rodinné tradici zády. Jako oblíbený vedoucí legendárního ruského nočního klubu El Caribe na brooklynské Brighton Beach si změnil příjmení a zamaskoval tak své spojení s dlouhou linií špičkových newyorských policistů. Pro Bobbyho, který se každý večer baví se svými přáteli a zákazníky nebo tančí se svou krásnou portorikánskou přítelkyní Amadou v závojích cigaretového kouře a disco hudby, je život jedním dlouhým večírkem.

Píše se ale rok 1988 a newyorský obchod s drogami vzkvétá. Bobby se snaží držet si přátelský odstup od ruského mafiána, který jeho klub využívá k práci – mafiána, kterého se snaží dopadnout jeho bratr Joseph, příslušník newyorské policie, a jeho otec, Burt, legendární zástupce policejního velitele. Noc patří nám je emocionální thriller o muži, který se rozhodl ukrýt před svou minulostí, jen proto, aby zjistil, že musí čelit nevyhnutelné budoucnosti.

O produkci filmu
„Tenhle film čerpá z klasického a známého žánru – filmu o policistech,“ vysvětluje režisér a scénárista filmu, James Gray. „Takové filmy se ale obvykle zaměřují na postupy – na to, jak dopadnout padoucha. Chtěl jsem natočit takový, který by se daleko víc zaobíral postavami a jejich emocemi. Žánr samotný je v podstatě jen prostředníkem k vyprávění o muži, kterého lapil jeho vlastní osud, jeho nevyhnutelná budoucnost, popisujícím jeho složité a protikladné pocity, které v něm vyvolávají láska, ztráta a zrada.“

„Možnost změnit vlastní osud je mnohem menší, než bychom chtěli věřit,“ pokračuje. „V našich životech hrají velkou roli další faktory – tok dějin, kultura, vnější dění, instinkty a láska. Právě to jsem chtěl ukázat.“

Základní idea filmu vznikla, když si Gray prohlížel fotografii policejního pohřbu v New York Times. „Zobrazovala ty dospělé muže, jak se navzájem objímají...jak pláčou, protože jeden z nich zahynul při výkonu služby,“ vzpomíná Gray. „A neuvěřitelně silně na vás působila.“

V roce 1988 nastal v New Yorku vrchol prodeje drog, počet vražd prudce narůstal a celková kriminalita byla v New Yorku oproti celostátnímu průměru vyšší o 73%. Nočním klubům se navzdory tomu dařilo lépe než kdy předtím, zejména v blízkosti brooklynské Brighton Beach. Právě tuhle intenzitu chtěl Gray zachytit. „Těšil jsem se, že natočí film, který nebude jenom napínavý, ale výbušný a dramatický. A upřímně, nabitý akcí.“

„Současně jde ale o velice osobní snímek,“ dodává. „Tím nemyslím autobiografický. Když jsem psal scénář, využíval jsem prvky z místního zpravodajství, a také věci, které jsem se dozvídal při účasti na policejních akcích. Dozvěděl jsem se o spoustě lidí, kteří kvůli okolnostem utajili před okolím policisty ve své rodině. Všechno, co ve filmu vidíte, se zakládá na skutečnosti, ale současně jsem do scénáře zapracoval i můj vztah s otcem a bratrem. Takže jsem si leccos vypůjčil i z vlastního života.“

Stejně tak se ale Gray nestydí za to, že se pro příběh a styl filmu inspiroval u jiných filmů. „Kromě běžného zjišťování skutečností a vlastních zkušeností jsem se obrovsky inspiroval prací určitých filmařů z padesátých, šedesátých a sedmdesátých let. Ve filmu Temná zákoutí jsem vycházel z italského neorealismu padesátých let. V případě We Own the Night jsem toužil po filmu, který by byl více fyzický, atmosféričtější a soustředěnější na ideu nezadržitelnosti dějin. Myslím, že v současné době má řada z nás pocit, jako by byla lapena silami historie, které nejsme schopni ovládat. A New York roku 1988 je pro současnost ideální metaforou – jde o období a místo, kde se věci zdánlivě vymkly kontrole.“

Mezi filmy, které podobu We Own the Night ovlivnily, patří i americké filmy ze sedmdesátých let, které se zaobíraly dějinami, třídami a politikou. „Pochopitelně za mnohé vděčím zejména filmům Kmotr, Čínská čtvrť a Francouzská spojka,“ poznamenává Gray. „Nicméně jsem se inspiroval i určitými evropskými filmy z šedesátých let, především tvorbou Viscontiho, a japonskými filmy z let padesátých, které také zobrazovaly to, jak dějiny a předurčení ovlivňují osud. Takže jsem pochopitelně všem členům štábu zmíněné filmy promítal dlouho do noci.“

Na další spolupráci s Grayem se po Temných zákoutích těšili Joaquin Phoenix a Mark Wahlberg, kteří se od natáčení zmíněného filmu v roce 2000 oba značně proslavili. Phoenix získal Zlatý glóbus za nejlepší mužský herecký výkon za roli ve filmu Walk the Line a byl dvakrát nominovaný na Oscara, za tento film a za Gladiátora. Wahlberg byl kritikou velice ceněn za svůj výkon v oscarovém filmu Martina Scorseseho Skrytá identita, za který byl nominován jak na Zlatý glóbus, tak na Oscara. Oba se na filmu We Own the Night podíleli i jako producenti.

„James se stará,“ prozrazuje Phoenix. „Opravdu mu jde především o film. V tak ironické době je to vzácné. Je odhodlán hrabat se holýma rukama v rozbitém skle, pokud díky tomu odkryje skutečnou podstatu věci, a všechny kolem sebe inspiruje k tomu, aby se chovali stejně. Nemohl jsem se dočkat, až s ním zase budu točit a objevovat citové problémy téhle rodiny.“

„James je neuvěřitelně talentovaný a natáčet s ním a s Joaquinem Temná zákoutí byl skvělý zážitek,“ popisuje Wahlberg. „Proto mi bylo velkou ctí, že mi roli Josepha psal přímo na tělo.“„Mark je úžasně citlivý, vyzařuje z něj upřímnost,“ říká Gray. „Má v sobě určitou lidovou poctivost, která vám připomíná Johna Garfielda z filmů konce čtyřicátých let.“

„Joaquin je také výtečný, ale úplně jiným způsobem,“ pokračuje. „Připomíná mi Montgomeryho Clifta nebo Al Pacina, někoho, kdo je vnitřně velice rozervaný a hrozí, že každou chvíli vybuchne.“ Roli vyznamenaného zástupce policejního velitele Burta Grusinskyho, otce Bobbyho a Josepha, napsal Gray speciálně pro Roberta Duvalla. Herec, šestkrát nominovaný na cenu Akademie, získal Oscara v roce 1984 za roli ve filmu Tender Mercies a je také držitelem čtyř Zlatých glóbů.„Joaquin říká Duvallovi mistr Jedi,“ poznamenává Gray. „Duvallovi můžete nahrát sebehorším smečem a on vám ho přesně v duchu postavy vrátí a ještě udělá něco geniálního. Je tak zdatným hercem, že se tomu až nechce věřit.“

Když Duvallovi Gray zavolal a zeptal se ho, jestli roli přijme, vracel se zrovna autem z dovolené ve Virginii. „Byl jsem rád, že ji můžu přijmout a zahrát si s těmi talentovanými lidmi,“ prohlašuje Duvall. „Joaquin, nebo Wackeen, jak mu říkám, a Mark, mají opravdu velký talent.“ Duvall se na práci s Grayem těšil ještě více poté, když mu James Caan, který s Duvallem hrál v Kmotrovi a který se objevil v Grayově filmu Temná zákoutí, popsal Grayův talent. „A zjistil jsem, že to byla pravda,“ říká Duvall. „Je jedním z nejlepších režisérů, se kterými jsem za svou kariéru spolupracoval, hravě se s nimi může měřit.“

Podle Grayových slov je Duvall tak zdatným a tvůrčím improvizátorem, že nasadil laťku výš všem ostatním. Ačkoliv Duvalla oba mladí herci pochopitelně obdivují, povšiml si Gray, že „Duvall nesnáší respekt nebo odtažitost. Potřebuje cítit, že je v tom s nimi společně. Ale Joaquin dělal všechno pro to, aby proti sobě Duvallovu postavu skutečně popudil. Dokonce i nosil náušnici, jen proto, aby se na něj Duvall podíval a pomyslel si 'ty hajzlíku.'“

„Mark mi naproti tomu říkal: 'Nebuď na Duvalla přísný, Jime. Je to skvělý herec.' A jejich vztah přesně korespondoval s filmovým vztahem Burta a Josepha.“ Poslední klíčovou postavou byla Bobbyho přítelkyně, Amada. Gray byl v hotelu v New Yorku a díval se na televizi, když zahlédl rozhovor s herečkou Evou Mendes, která si získala pozornost kritiky výkony ve filmech Training Day a Hitch: Lék pro moderního muže. „Působila při tom rozhovoru sofistikovaně a zasněně,“ připouští Gray. „A já si řekl, že se s ní musím sejít a zjistit, jaká doopravdy je.“

„Věděl jsem, co dokáží Joaquin a Mark, a Bobby Duvall je legenda,“ vysvětluje Gray. „Ale Eva mě potěšila a překvapila nejvíc – a ukrývá v sobě obrovskou zásobu citu. Je skvělá.“ Kameraman Joaquin Baca-Asay zaujal Graye svou prací na nezávislém filmu Rodger Dodger, který zhlédl během svého působení na Sundance lab v Utahu. Chtěl se s ním setkat, protože mu jeho kamera připadala fantastická svým účelným a bezprostředním stylem.

Když se spolu sešli a začali plánovat, doporučil mu Baca-Asay, aby se podívali na kresby Vincenta Desideria, moderního amerického realisty. „Donutil mě, abych si koupil jeho knihu,“ vzpomíná Gray, „a v ní byly samozřejmě úžasné a strašidelné obrazy, ale všechny velice nádherně pracovaly se světlem. Říkal jsem si, že jde o velice zajímavého člověka.“

Autenticitu a charakter New Yorku konce osmdesátých let měl za úkol zajistit výtvarník Ford Wheeler, se kterým už Gray spolupracoval na dvou předchozích filmech. „Výtvarník musí být schopen pochopit postavy a odvodit z nich, jaké předměty která vlastní a v jakém prostředí se pohybuje,“ míní Gray. „Ford je se mnou od začátku a skutečně mi rozumí.“

Příprava na natáčení zahrnovala také projekce několika klíčových filmů, zejména těch od Viscontiho. „Visconti natočil dva moje nejoblíbenější filmy, Rocco a jeho bratři a Gepard,“ vysvětluje Gray. „V jeho filmech je tolik lidskosti. A po tom jsem toužil – natočit film bez ironie, bez toho, aby vás od postav odděloval nebo si z nich dělal legraci nebo byl povýšený. Chtěl jsem natočit něco upřímného.“

„James si taky nachystal katalog vizuálních referencí – všemožných věcí, které představovaly realitu, jakou chtěl ve svém filmu, zasazeném do roku 1988, zobrazit,“ vysvětluje Wheeler, který přišel s nápadem, že by Bobby mohl mít fotoalbum, do kterého by fotil svoje přátele, když se baví na večírcích. „Není to zrovna nejoriginálnější nápad, protože já sám jsem v roce 1988 dělal přesně totéž,“ říká.

Pro Graye bylo důležité, aby se natáčelo v New Yorku, a producenti ho naštěstí podpořili. „New York tomu filmu dodává autenticitu a realismus, které potřebuje,“ tvrdí producent Butan. „Ať už jde o tváře v davu, statisty, vzhled budov...muselo to být skutečné a zemité a odlišovat se od spousty jiných filmů nebo televizních seriálů. Všichni vedlejší herci a statisté jsou praví a nefalšovaní newyorčané.“

Při natáčení se musí počítat s neočekávanými komplikacemi. Wheeler vysvětluje, že se například chystali natáčet scénu na mokřině s vysokou trávou – ale když na místo dva dny před natáčením přijeli, zjistili, že celé pole lehlo popelem. To mělo na zbytek natáčení samozřejmě vliv a výtvarník Wheeler musel například za jediný den připravit pro natáčení Bobbyho byt.

V průběhu deseti týdnů se natáčelo v Bronxu, na Manhattanu, v Brooklynu i v Queensu, často v těch nejzapadlejších ulicích – to vše proto, aby se podařilo věrohodně zachytit atmosféru a styl tehdejšího New Yorku. S úkolem zvládnout několik velkých akčních scén v ulicích města se Gray obrátil na Mannyho Siveria, který koordinoval kaskadérské výkony u více než 120 filmů, mimo jiných také u filmů Peacemaker, Přeber si to, Země policajtů, Drsnej Shaft nebo Spojenec. Ve filmu We Own the Night měl na starosti tři rozsáhlé scény.

Jednou z nich je napínavá automobilová honička, ve které Bobbyho a Burta obklíčí ruští mafiáni. V jejím průběhu se Bobbyho autu postaví napříč cestou kamion. „Bobby nemá na vybranou,“ vysvětluje Siverio. „Buď musí do kamionu narazit, nebo přeskočit dělící pruh a dopadnout mezi protijedoucí auta.“ V jednom okamžiku se o sebe otřela dvě kaskadérská auta, což mělo za následek, že to, ve kterém byla kamera, s hlasitým nárazem nabouralo do kamionu. „Ten záběr jsem použil a ve filmu ho vidíte až do posledního snímku, kdy auto do kamionu narazí...protože je obrovsky intenzivní. Jsou tam všechna ta auta a ženou se přímo na kameru. Děsí mě. Nechápu, jak to Michael Bay dělá. Točí na šedesát kamer a všechno kolem vybuchuje. Já natáčím pár drobných akčních scén a mám hrůzu z toho, že se všichni zabijí a doslova se na to nemůžu dívat. Koukám se na záznam, až když vím, že jsou všichni v pořádku,“ směje se režisér.

Firma Digital Domain do scény také přidala prudký déšť. „V takovém dešti prostě honičku točit nemůžete,“ zdůrazňuje režisér. Bylo by to příliš nebezpečné. Ale technologie nám teď umožňuje počasí dodatečně upravit. Nic podobného jsem vlastně ještě ve filmu neviděl a hodně na mě zapůsobilo, co Digital Domain dokázali. Natáčeli jsme v naprostém suchu. Oni museli vymyslet nové programy, kterými dodali mokrou zem, déšť na skle jedoucího automobilu, stěrače, dokonce i rozmazání, způsobené kapkami na kameře.“

Hudba hraje ve filmu podstatnou roli, protože definuje nejen dobu, ve které se film odehrává, ale také jeho náladu. Hudební konzultantka Dana Salo, která už s Grayem taktéž spolupracovala na filmech Malá Oděsa a Temná zákoutí, vyplnila brooklynské kluby hudbou Blondie, Davida Bowieho a The Clash, ale chválí Grayův výběr klasických skladeb od Louise Primy až po Tita Puenteho, které zní na večírku newyorských policistů.

„Je to zvláštní, při tvorbě tohoto filmu mě ovlivnilo tolik věcí,“ uzavírá režisér, „ale myslím, že nejpodstatnějším vlivem byl pro mě Jindřich IV. Což je v zásadě příběh muže, který musí obětovat zábavný, ale lehkovážný život, aby si vydobyl své místo v dějinách. We Own the Night není zrovna Shakespeare, ale právě o takový základní archetypální příběh jsem se pokoušel.“

Stručný popis filmu