Podle scénáře Josefa Urbana natočil režisér Filip Renč v produkci společností INfilm, Infinity a MediaPro Pictures napínavý snímek Na vlastní nebezpečí. Společnosti INfilm a Infinity stojí producentsky za divácky úspěšnými vieweghovskými adaptacemi - Román pro ženy (režie: Filip Renč) a Účastníci zájezdu (režie: Jiří Vejdělek). Filmy překonaly v českých kinech návštěvnost šest
set tisíc, respektive osm set tisíc diváků. V produkci obou společností vznikla i další úspěšná komedie Jiřího Vejdělka Roming, do níž jako koprodukční partner vstoupila rumunská producentská firma MediaPro Pictures. Ta se jako koproducent podílí rovněž na snímku Na vlastní nebezpečí. Hlavním partnerem filmu je TV Nova.

Natáčení bylo rozděleno do dvou částí. První proběhla v létě 2006 v Praze a okolí. Pro druhou část natáčení se štáb přesunul v létě 2007 do Bosny a do Rumunska. „Hledali jsme prostředí s krásnou přírodou a řeku s velkými peřejemi, protože stejné prostředí je i na řece Taře, kde jsme na vlastní kůži zažili náš příběh,“ přibližuje režisér výběr lokalit pro natáčení.

Filmařský tým se usadil v okolí městečka Kulen Vakuf. Točí se tu převážně scény u vodopádu na řece Una. Vodácký průvodce označuje horní úsek řeky, kde se štáb nacházel, za jedno z nejkrásnějších míst pro vodní sporty. Zároveň doporučuje horní úsek řeky Una, na níž vodopád leží, zkušeným vodákům. Štáb zde absolvoval jednu z nejtěžších scén – pád raftu z vodopádu. Vodopád „Štrbački buk“ měří 20 metrů. Další lokalitou je menší vodopád Martin Brod. Natáčení jistil tým kaskadérů ze skupiny Ladislava Lahody, kteří točí i s hollywoodskými produkcemi a tým odborných poradců - vodáků, kteří působí i jako dubléři. Čechům při natáčení této náročné scény pomáhal i místní bosenský kaskadér, který dobře zná prostředí. Některé scény natáčeli sami herci.

Filip Renč musel režírovat z vln prudké řeky Una, jejíž voda má kolem 10 stupňů. Přestože jeho, kameramana Hojdu a další členy štábu chrání speciální neopreny, trávit celý den ve studené vodě není nic příjemného. „S natáčením takto náročných a dramatických scén jsme pochopitelně neměli zkušenosti a navíc to v Čechách doposud nikdo nedělal, takže jsme se ani neměli koho zeptat, jak se takové scény dělají. Američani by to asi natáčeli někde ve studiu před modrým pozadím, ale my jsme museli vzít kameru, jít do vody a točit to in natura s kaskadéry a vodáky. Ale devadesát procent scén dělali herci sami, za což je obdivuju, protože řeka byla moc nebezpečná, jsou v ní různé válce, proudy.

Herci to zvládli – samozřejmě až na ten obrovský skok, ten jsme museli „zafixlovat“ s kaskadéry,“ nechává režisér nahlédnout do zákulisí natáčení, které se muselo vyrovnávat i s některými nečekanými překážkami. Hluk vodopádu například vyřadil téměř všechnu komunikační techniku, a tak přišly ke slovu barevné praporky, jimiž pomocný režisér Jiří Kačírek dával pokyny pro natáčení. „Chce to hodně kamer a hodně odvahy. Všechno, co v tom filmu uvidíte, nejsou triky, ale přirozené lidské výkony,“ dodává Filip Renč. Celkem bylo natočeno 18 skoků, pro klíčovou scénu provedli kaskadéři a vodáci 3 velké pády. Příprava natáčení nejnáročnější scény trvala celý den. „To, že použijeme kaskadéry pro scénu velkého skoku, jsme věděli od samého začátku, kdy jsme tu lokalitu objevili,“ říká režisér a dodává. „Celá ta oblast je dost nebezpečná, okolí je hodně zaminované, ve dvaadevadesátém roce tu probíhaly těžké boje. U ostatních scén jsem ale chtěl, aby je v největší možné míře dělali herci, abychom jim viděli do tváře, abychom nemuseli točit velké celky, kde jen padají nějaké postavičky. Šlo mi o přirozenost a naprostou autenticitu. Herci sebrali odvahu, na kanále v Praze a v Českých Budějovicích se naučili zacházet s raftem, zvykali si na peřeje a nakonec většinu scén natočili sami.“

Jak se režisérovi podařilo přesvědčit svůj herecký tým, aby se rozhodl zariskovat a vydal se s ním do rozhodně neluxusních podmínek natáčení? „Já jsem neměl co riskovat,“ přiznává hlavní představitel Jiří Langmajer. „Předtím jsem žil tak šíleně, že to pro mě v podstatě byla poklidná dovolená s ještě větším šílencem, než jsem já sám – čímž myslím pana režiséra!“

Filip Blažek měl na rozdíl od hereckých kolegů náročnější úlohu v tom smyslu, že hraje vůdce zájezdu, který je zkušený vodák a skutečný profík. Rok před natáčením trénoval na raftu i na kajaku. „Myslel jsem, že budu víc jezdit na kajaku, ale to fakt není sranda zničehonic se tohle naučit, byl jsem pořád vzhůru nohama,“ přiznává herec. „Ke sportu mám vztah od malička,“ říká Filip, který svou fyzickou zdatnost prokázal například v seriálu Poslední sezona, kde hrál profesionálního hokejistu. „Chtěl jsem být sportovcem, fotbalistou, až potom mě nějaká výhybka přehodila k herectví,“ vzpomíná Blažek.

Nejstarším hereckým členem výpravy byl Miroslav Krobot. Známý divadelní režisér se v posledních letech stává hojně obsazovaným filmovým hercem. A má opravdu pestrou paletu postav. V Zelenkových Příbězích obyčejného šílenství hraje podivínského otce, v Účastnících zájezdu nerudného řidiče Karla, který trvá na vracení hnědých podšálků, ve filmu Tajnosti Alice Nellis dostal roli gynekologa. Jeho hrdina ze snímku Na vlastní nebezpečí je samotářský učitel zeměpisu, posedlý snahou neustále přesvědčovat sebe a své okolí o vlastní odvaze, chytrosti a schopnosti se vším se vyrovnat. „Prázdniny trávím většinou na chalupě, tak tohle byla pro mě příjemná změna.“ přiznává Miroslav Krobot. Změnou byla jistě i nabídka na roli v akčním, dobrodružném filmu. „Žánr toho filmu není tak zcela jasný a jednoznačný a právě to mě na tom nejvíce zajímalo, kam bude příběh filmu směřovat.“

Václav Jiráček ve filmu hraje Dominika, trochu nerozhodného mladého muže, jehož k nebezpečnému výletu přesvědčí jeho přítelkyně v podání Lucie Siposové. Sjezd řeky se stane prověrkou trvanlivosti jejich vztahu. A jak se Václav vyrovnával s drsnými podmínkami natáčení? „Já jsem odjížděl bez očekávání. Když jsem si po pár dnech představil, že nás ještě čeká spousta nekonečných natáčecích dnů v těch těžkých podmínkách, tak mi Lucie Siposová poradila, abych prostě žil ze dne na den a to bylo nejlepší řešení, jak to zvládnout,“ přiznává Václav Jiráček. „Já nejsem moc typ pro vodní sporty. Když se na DAMU jezdilo na vodu, tak mi to vždycky nějak »uteklo«…Tak tohle natáčení mám za to, že mě to ve škole vždycky šťastně minulo,“ dodává herec.

Jedinou dívkou v české části výpravy je paradoxně Slovenka Lucia Siposová. Pozvánku na konkurz dostala snad týden poté, co se vrátila z tříletého pracovního pobytu v New Yorku. „Když jste nějaký čas v zahraničí, vrátíte se takoví odlehčení, plní života a možná právě proto ten konkurz vyšel, protože jsem do něj šla beze strachu a plná energie,“ vzpomíná herečka na první setkání s projektem Na vlastní nebezpečí a přiznává se: „Jsem takový dobrodružný typ, miluji cestování a taky všechno, co je neobvyklé a trošku riskantní.“

Ani Filip Blažek se nebrání vyzkoušet trochu adrenalinu - skočil si padákem, jezdí na motorce. Při natáčení ho potkaly i nepříjemné chvilky. Hledalo se ideální místo pro natáčení situace, v níž se převrátí raft. Při nácviku scény mu bylo navzdory chladné vodě trochu horko. „Bylo to fakt nepříjemné, při převrácení mi někdo spadl na hlavu, proud mě stáhl - jak říkají vodáci – do suterénu, nohy se mi dostaly pod kameny a nakonec jsem se vynořil pod člunem. Říkal jsem si: žádnou paniku, to bys hned skončil. Hledal jsem vzduchovou kapsu, kterou jsem pod člunem naštěstí našel, ale hlava se mi zamotala do takového vodícího lana, které je podél člunu… Bylo to, jak oni říkají: na dlouhou plíci.. pak pro mě naštěstí někdo šáhl,“ vypráví Filip Blažek. Podobnou zkušenost učinil i jeho kolega Václav Jiráček: „Nejhorší byla právě scéna, kdy jsme se měli převrátit. Skončil jsem pod raftem, nemohl jsem najít cestu ven, měl jsem otevřené oči, což normálně ve vodě nemívám, pádla do mě bouchala, nohy do mne kopaly… do toho ta studená voda… nakonec jsem cestu našel, ale dech už jsem popadal velmi těžko.“

Také Miroslav Krobot přidává svou zkušenost: „Kužnik, kterého hraji, je člověk, co jde do všeho po hlavě, až naivně, a tak jsem se snažil, abych většinu scén natáčel sám. Ale skočit z vodopádu jsem si opravdu netroufal. Jednou jsem se moc pěkně napil a v té chvíli si člověk uvědomí, že má mít k řece respekt. Když se záběr opakuje třikrát, čtyřikrát a vám pomalu docházejí síly, pak si uvědomíte, že je to řeka, kdo je tu hlavní,“ říká s respektem. Naopak Lucia se na nejnepříjemnější situace celého natáčení dívá spíše žensky. „Ty neoprény, to je o hubu,“ směje se herečka. „Být v nich dvanáct hodin denně je fakt nepříjemné. První dva týdny jsme měli velkou zimu, byli jsme hodiny a hodiny ve vodě, bylo asi dvanáct stupňů, pořád pršelo… A na mě se všichni dívali, že jsem se trošku zbláznila, protože mi tam bylo strašně dobře a pořád jsem byla šťastná. Bosna, to je fakt něco, bylo to nádherné.“

Přes veškerá opatření se týmu nevyhnula zranění. Kromě jednoho z kaskadérů se zranil i Jiří Langmajer, narazil si záda, s nimiž má dlouhodobé problémy, takže dotáčel se sebezapřením, ale naštěstí se všechny scény podařilo dokončit. „Filmování je napůl válečné tažení a napůl skautský výlet, ale samozřejmě je to na druhé straně filmařina, přemýšlení o postavách, o vztazích, o příběhu, “ říká režisér Renč. „Vždycky tam musí být někdo, kdo štáb táhne, dodává energii a kdo by to měl být jiný než režisér. Já jsem sám sobě tu odvahu dodal, když jsem si na počátku dvakrát skočil z toho vodopádu.“ Jak tedy probíhá takový běžný natáčecí den Na vlastní nebezpečí? „Byl to trochu vojenský dril. Vstávali jsme v pět ráno, já si šel zacvičit, pak jsme si oblékli neopreny a šup do ledové vody. To nemáte moc času na přemýšlení, prostě to musíte natočit,“ dodává režisér. „Je mi jedenačtyřicet, takže jsem se už poněkud zklidnil, co se adrenalinu týká, tohle byl asi můj poslední výkřik a myslím, že teď už mě na vodu nikdy nikdo nedostane,“ přiznává Jiří Langmajer.

„Já mám vodu moc rád, ale přece jenom radši mám hory. Takže kdybych se měl rozhodovat, raději bych sjel nějakou klidnou vodičku, kde bych se moc nezadejchal,“ odpovídá s úsměvem zase Miroslav Krobot na otázku, zda by si i v civilu vybral podobné prázdninové dobrodružství. Zato Václav Jiráček je kategorický: „Ne!“

„Bylo to rozhodně nejnebezpečnější a fyzicky nejnáročnější natáčení, jaké jsem zažil,“ říká Filip Renč. Pokud na počátku práce vyhlásil, že chce změnit prostředí a vyrazit z „kavárenského stereotypu“ do akce, zdařilo se mu to na tisíc procent. „Pustil jsem se zase do žánru, který tu nebyl. Točí se hodně sociální tématika, komedie. Je to pro nás určitý skok do neznáma, risk v tom smyslu, že nevíme, jak diváci, kteří jsou zvyklí na akční a dobrodružné filmy spíše z americké provenience, budou na tento typ film reagovat. Pokusili jsme se udělat ten film za naše peníze, našima očima, ale tak, aby divák nebyl o nic ošizen,“ dodává režisér. „Ten, kdo zná Filipa Renče i mne, určitě ví, že to, že jsme oba přijeli zpátky do Čech, je docela velký úspěch,“ doplňuje Langmajer.