CESTA SEBEPOZNÁNÍ JAKO LÉK NA ZLOMENÉ SRDCE
Jaká vzdálenost dělí zlomené srdce od nových začátků? Jak se její délka měří? Peněžní sumou, dálkou, kterou jste ušli, nebo množstvím vzpomínek? Elizabeth (Norah Jones), zklamaná mladá žena, se vydává na pouť za účelem sebepoznání ve snaze vyléčit zlomené srdce. Zatímco se její emocionální jizvy zacelují, prožívá s těmi, které při svých toulkách potkává, nové a zcela nečekané situace. Ať už jde o poetické filozofování s majitelem noční kavárny (Jude Law), zoufalé plány hazardní hráčky, které se lepí smůla na paty (Natalie Portman), či o zničený vztah mezi policistou (David Strathairn) a jeho vzpurnou manželkou (Rachel Weisz), všechny tyto zážitky mění Elizabethin přístup k životu, vztahům a nakonec i k sobě samé. Zvolna se osvobozuje z pout minulosti a objevuje novou cestu - tu, na jejímž konci čeká opravdová láska.

Film Moje borůvkové noci v režii světově uznávaného režiséra Wong Kar Waie je působivým příběhem, který diváka provede dálavami, rozprostírajícími se mezi bolestí ze ztracené lásky a radostným znovuobjevením sebe samého.

O produkci filmu
„Došlo k tomu přes noc.“ Tak světově uznávaný Wong Kar Wai popisuje přípravy natáčení svého prvního anglicky mluveného celovečerního filmu Moje borůvkové noci. Ačkoliv to nelze chápat doslovně, je pochopitelné, že to Wong vidí právě takhle. Jeho poslední film, retro-futuristické drama 2046, postihla při výrobě řada zpoždění a dotáček, takže nakonec vznikalo celých pět let. Po takové době se Wong samozřejmě těšil na další projekt. „Za pět let můžete natočit pět filmů, ale já je strávil jediným.“

Myšlenka na Moje borůvkové noci pochází z roku 2005, kdy byl Wong v New Yorku a jednal o jiném filmu. Když byl tento projekt odložen, Wong se rozhodl natočit jednodušší, uvolněnější film v duchu svých předchozích filmů (Chungking express, Šťastni spolu a Fallen Angels), které vznikaly spontánně a vyžadovaly minimum příprav.

Opustil proto exotické lokace a specifická historická období, se kterými byl v poslední době spjat. Krom toho měl být film jakýmsi soukromým experimentem. „Chtěl jsem zjistit, jak budou určité věci fungovat, pokud je zakomponuji do jiné kultury a krajiny,“ vysvětluje. Ačkoliv jde o film, který se od 2046 radikálně liší, Wong chápe Moje borůvkové noci jako jeho určitý doplněk. „Tématem 2046 byl čas, v Mých borůvkových nocích jde o prostor,“ objasňuje Wong. „Mám rád, když moje filmy něco spojuje.“

I když se Moje borůvkové noci liší od jeho ostatních filmů, některé režisérovy charakteristické postupy zůstávají. Jedním z nich je skutečnost, že Wong často využívá velice rozmanitou skupinu herců s rozličným vzděláním a zkušenostmi. V tomto snímku na tuto svou tradici navazuje a mezi hvězdami jeho filmu najdeme tři herce na Oscara nominované, jednoho držitele Oscara a vícenásobnou držitelku Grammy.

Jelikož je proslulý nestandardním obsazováním a má slabost pro hudebníky, nemělo by nikoho příliš překvapit, že první oslovenou byla hudební hvězda Norah Jones. „Myslela jsem si, že mu jde o hudbu,“ líčí Jones jejich první setkání. „A on se mě zeptal, jestli mám chuť si v tom zahrát. Věděla jsem, že je jako režisér velice nekonvenční a velmi odlišný, a věděla jsem, jak jeho filmy vypadají, takže jsem si řekla, že by nebylo od věci to přijmout a zkusit něco jiného pod vedením člověka, kterému důvěřuji.“

„Z nějakého důvodu působí dojmem klasických hereckých hvězd a navíc hraje velice přirozeně,“ vysvětluje Wong rozhodnutí obsadit Jones. „Zajímalo mě, jak bude reagovat na odlišná prostředí, ve kterých se film odehrává.“

Jakmile získal Jones, oslovil slavnou castingovou odbornici Avy Kaufman (Zkrocená hora, Capote, Syriana), aby mu pomohla s výběrem zbytku hereckého obsazení. Wong jí předal seznam herců, se kterými by chtěl spolupracovat, a Kaufman začala kontaktovat agenty – přestože stále ještě neměla v ruce scénář, který by si herci mohli přečíst. Místo toho jim pouze slibovala možnost práce s Wongem. „Připadá mi, že je mnohem smysluplnější a produktivnější psát scénář až poté, co role obsadíte. Můžete jim pak příběh lépe přizpůsobit a vzbuzuje autentičtější dojem.

Ačkoliv měla o spolupráci zájem celá plejáda talentů, definitivní rozhodnutí bylo na režisérovi. „Všechny hlavní role v tomto filmu hrají herci, se kterými jsem toužil spolupracovat už velice dlouho, ale doteď nebyla možnost – leda by se bývali naučili čínsky,“ míní Wong.

Do role Jeremyho, citlivého samotáře, který provozuje nonstop kavárnu kdesi v New Yorku, byl obsazen na Oscara dvakrát nominovaný Jude Law. „Jude je ztělesněním té pravé kombinace talentu a sofistikovanosti,“ prohlašuje Wong. „Nedokázal bych si v té roli představit nikoho jiného.“ Law, který už režisérovu práci znal, vysvětluje, že hlavním faktorem v jeho rychlém rozhodnutí se na filmu podílet byla zvědavost vidět vyhlášeného režiséra při práci. „Byl zrovna ve městě a požádal mě, zda bych se s ním nesešel. Naznačil mi, jakou asi postavu bych měl hrát. A pak jsme si tak nějak potřásli rukama a řekli 'Fajn, tak v létě to rozjedeme, zatím!“ vzpomíná Law na jejich první setkání.

Na Oscara nominovaný David Strathairn (Dobrou noc a hodně štěstí) představuje Arnieho, zoufalého policistu, který není schopen dát sbohem své ženě, se kterou se odcizili. „David má auru maskulinního klidu, se kterou se u dnešních herců setkáváte málokdy,“ míní Wong. „Připomíná mi hvězdy zlatého věku Hollywoodu, jako třeba Garyho Coopera.“ „Je jako vytrvalý lovec; snaží se polapit něco velice přelétavého – pocity a emoce,“ popisuje režiséra zkušený herec.

Natalie Portman, také nominovaná na Oscara (Na dotek) si vzpomíná, jak se o Wongově novém filmu dozvěděla a toužila se na něm podílet. „Zavolali mi moji agenti, že Kar Wai natáčí další film – v angličtině. A já jim vždycky říkala, prosila je, kdyby Kar Wai někdy natáčel něco anglického, jestli by nebyl tak hodný a neuvažoval o mě, protože jsem jeho obrovská fanynka. Takže jsem se tak trochu chopila příležitosti a zkusila se vnutit.“ Zájem byl ale oboustranný. „Natalie je jednou z nejtalentovanějších a nejpřizpůsobivějších hereček dneška,“ poznamenal Wong. „V tomhle filmu jsem ji ale chtěl představit v trochu jiné roli a ukázat publiku tvář, kterou u ní neznají.“

Pro herečku Rachel Weisz jsou Moje borůvkové noci prvním projektem poté, co obdržela Oscara v kategorii nejlepší ženský herecký výkon ve vedlejší roli za film Nepohodlný. „Zavolal mi agent a oznámil mi, že by se mnou někdy v blízké době rád spolupracoval Wong Kar Wai,“ vypráví Weisz. „Snila jsem o tom, že s ním budu jednou moci něco natočit, i když jsem netušila, jestli vůbec někdy začne točit v angličtině a zda to tedy bude realizovatelné.“ Po zvážení několika možných rolí ji nakonec Wong obsadil netypicky do role vzpurné ženy, která je uvězněna v rozpadlém vztahu. „Rachel na sebe na plátně strhává pozornost,“ říká Wong. „Působí velice tajemně, což na vás působí a snažíte se přijít na to, co skrývá.“

Wong původně doufal, že natočí celý film v New Yorku. Už v přípravné fázi ale začalo být jasné, že by tím film záhy překročil rozpočet. Wong, který je mistrem v improvizování, proto upravil příběh tak, aby se v New Yorku musela natáčet jen část filmu a zbytek bylo možné točit v jiných městech. Původní příběh mladé ženy, která se snaží vyrovnat s nedávným rozchodem, se tak proměnil v pouť, na které poznává sama sebe. Na ní potkává různé osoby, jejichž problémy jí připomínají její vlastní.

Ačkoliv Wong znal některá větší americká města, toužil po tom natočit Moje borůvkové noci v méně „okoukaných“ městech. Aby nalezl vhodná místě, vydal se třikrát autem z New Yorku do Los Angeles. Doprovod mu dělali výtvarník a střihač William Chang Suk Ping a kameraman Darius Khondji. Každá cesta trvala osm dní. Obvykle vypadala tak, že jeli po Route 66 a rozhlíželi se po zajímavých místech. Jindy podle mapy prozkoumávali zapadlejší cesty a málo frekventované dálnice. Jakmile dorazili do Los Angeles, vrátili se letadlem zpátky do New Yorku.

Při svých cestách vyrobili tisíce fotografií. Poté je pečlivě přebrali a zúžili počet potenciálních možností jen na několik málo nejzajímavějších míst. Po posouzení nákladů pro natáčení na každém z nich se Wong rozhodl. Moje borůvkové noci se budou natáčet v New Yorku, Memphisu, Ely, Las Vegas a na pláži Venice. Za necelý měsíc se mělo začít natáčet.

Natáčení trvalo dohromady celkem sedm týdnů a štáb strávil v každém městě přibližně dva týdny. Kromě již zmíněného dlouhodobého spolupracovníka Williama Chang Suk Pinga si Wong přivolal na pomoc i další své čínské přátele, například výkonného producenta Chan Ye Chenga, producentku Jacky Pang Yee Wah či producentku Alice Chan. První natáčení v Americe bylo pro ně i tak velice náročným úkolem.

Wong, který je znám svou spontánností a tím, že natáčení nerad přerušuje, záhy zjistil, že takový způsob práce je v Americe takřka neznámý. Natáčecí dny se pečlivě plánují předem a plánu se všichni přesně drží. „V Hong Kongu se natáčení podobá spíše rodinnému setkání,“ popisuje Wong. „V Americe musí být všechno dané. Musel jsem štábu vysvětlit, že ačkoliv jejich pravidla respektuji, určité věci budou muset být po mém.“

Zatímco se americký štáb adaptoval na Wongův styl práce, musel se zase Wong přizpůsobovat specifikům amerického natáčecího protokolu. „Tím nejdůležitějším, co jsem se v Americe naučil, je, že musíte vždycky vyhlásit přestávku na oběd včas,“ vtipkuje Wong. „Jinak vás to bude stát z rozpočtu pěkných pár dolarů navíc.“ I přes určité kompromisy si ale Wong dokázal udržet všechny své charakteristiky, včetně experimentování přímo na place, velké míry improvizace a zvyku přepisovat kompletně celé scény den, nebo někdy i jen pár hodin před začátkem natáčení.

„Scénář se poměrně hodně měnil. Často se nám stalo, že jsme přišli a netušili, co budeme točit...a pak se to všechno předělalo a čtvrt hodiny před natáčením jsme dostali úplně jiný scénář,“ vypráví Jones. „Ale líbilo se mi to. Protože hraju uvolněnou hudbu plnou improvizací, opravdu jsem si to užívala.“

Wonga příjemně překvapilo, jak herci jeho specifický styl přijali. „Možná už o mě věděli, že málokdy točím s hotovým scénářem, takže na to byli připravení a dokázali se maximálně přizpůsobit,“ prohlašuje Wong. A ačkoliv má v oblibě úpravy, je také velký perfekcionista a někdy je schopen strávit celé hodiny jediným záběrem. Naštěstí neměli herci problémy ani s jedním extrémem.

„Nikdy jsem nepracoval s někým, kdo by se dokázal takhle zaměřit na jediný okamžik,“ míní Jude Law. „Je neuvěřitelné, jak ho dokáže rozebrat. Nestává se často, abyste byli součástí něčeho takového – živoucího příběhu, který se stále ještě mění.“

Pro Rachel Weisz bylo nejpřekvapivější to, jak se Wong snaží hercům „pomáhat rozvíjet postavu, to je něco, co bych si nikdy nedokázala představit...Nápady, které měl, byly tak precizně formulované a neobvyklé, že bylo velice zajímavé se jimi řídit.“

„Pořád přicházely nové nápady a úpravy,“ dodává Natalie Portman. „Bylo to velice vzrušující. Celý tým neuvěřitelně talentovaných a nadšených lidí neustále pracoval a měnil věci tak, aby výsledek byl co možná nejlepší. Takže to bylo velice svěží a dodávalo to natáčení pocit spontánnosti.“

V září, kdy skončila první část natáčení, nastala čtyřměsíční pauza, po které se začalo v únoru natáčet v New Yorku, aby bylo možné zachytit romantickou atmosféru newyorské zimy. Po týdnu natáčení byl film konečně hotov.

O tři měsíce později měly Moje borůvkové noci premiéru na šedesátém filmovém festivalu v Cannes, kde byly vybrány jako úvodní film.

Na filmu Moje borůvkové noci Wong Kar Wai opět spolupracoval s ceněným výtvarníkem a střihačem Williamem Chang Suk Pingem, se kterým už pracuje téměř dvacet let. Protože se film začal natáčet poměrně rychle a Wong chtěl, aby natáčení probíhalo přímo na konkrétních lokacích, měl Chang nemalý vliv na to, kde se přesně bude natáčet. “Hledali jsme místa, která by bylo možné snadno využít a která by poskytovala pro natáčení množství různých záběrů a možností,“ vysvětluje Chang.

Pro zachycení specifického vzhledu filmu se Wong obrátil na kameramana Daria Khondjiho, nominovaného na Oscara, který měl obrovské zkušenosti s natáčením amerických i mezinárodních filmů (Sedm, Město ztracených dětí) a jehož přínos pro film byl nemalý. Ačkoliv spolu Wong a Khondji pracovali na několika reklamách, poprvé se sešli při natáčení celovečerního filmu. Když se ale začalo točit, byl Khondji přesto zaskočen režisérovým stylem.

„Neexistovala pravidla,“ odpovídá Khondji na dotaz, jak vypadal běžný pracovní den. Zmiňuje, že některé scény byly natočeny velice rychle, zatímco jiné si vyžadovaly množství opakování a rozličných nastavení kamery. I přesto ale označil Khondji natáčení za „osvobozující“, protože natáčeli v exteriérech, takřka bez storyboardů a velice improvizovaně. Scény se obvykle vymýšlely, zatímco štáb rozestavoval světla a připravoval kamery.

Ačkoliv Khondji obdivoval předchozí Wongovy filmy, dával si pozor, aby neopakoval něco, co už v jeho filmech bylo. „Musel jsem na jeho předchozí filmy zapomenout. Nemůžete začít točit film a myslet na to, jak vypadaly předešlé filmy. Prostě to musíte pustit z hlavy.“

Wong ve snaze sdělit štábu, jakou náladu má scéna mít, často při natáčení pouštěl nějakou hudbu. Khondji celé natáčení shrnuje taktéž hudební analogií: „Celou dobu jsem z něj měl pocit, jako bych byl na turné po Americe s rockovou skupinou. Následovali jsme ho a snažili se ho doprovázet tak dobře, jak jsme jen dokázali.“