Trvalo osm let, než se osvědčený tým, složený z producenta Jerryho Bruckheimera, režiséra Michaela Baye a hereckých hvězd Martina Lawrence a Willa Smithe, dal znovu dohromady, aby natočil pokračování filmového megahitu Mizerové. Ten se v roce 1995 stal nejúspěšnějším filmem z celoroční produkce Columbia Pictures a pro Baye, Lawrence a Smithe byl velmi slibným začátkem kariéry. Po tomto úspěchu se stali natolik žádanými, že plánovaný druhý díl filmu musel být po dlouhá léta odkládán.

V prvním díle Mizerů jsme hodně improvizovali, říká Bay. Scénář, se kterým jsme začínali, nebyl nijak zvláště obsáhlý a rozpočet filmu byl tak nízký, že jsme neměli čas na důkladnou přípravu. Tentokrát jsme si ale dali mnohem více záležet a před natáčením každé scény jsme přemýšleli, jak ji učinit ještě zajímavější.

Na začátku příběhu se Marcus Burnett (Lawrence) potýká s běžnými radostmi a strastmi rodinného života: se svými pubertálními dětmi, se splácením hypotéky a s obavami ze své budoucnosti. Na optimismu mu však vůbec nepřidává divoký život jeho dlouholetého parťáka Mike Lowreyho (Smith), který působí dojmem, že ze svých věčných rošťáren nikdy nevyroste.

Marcus není spokojen se svým profesním životem, říká jeho představitel Lawrence. Mnohem raději by dělal nějakou klidnější práci. Neznamená to, že by si svého parťáka nevážil, ale chce po něm, aby pochopil, že s přibývajícími léty v člověku roste chuť užívat si v klidu plody své práce. Marcus chce trávit více času se svou rodinou a být takovým manželem a otcem, jakého si jeho rodina zaslouží. Díky Mikeovi se však stále dostává do nebezpečných situací, což jej pokaždé velice rozčílí. Navíc si brzy uvědomí, že neustále probouzený hněv má zničující vliv na jeho život, proto se z tohoto začarovaného kruhu snaží dostat.

Nový příběh zachycuje životy našich postav osm let poté, co jsme se s nimi rozloučili na konci jedničky, říká Smith. Marcus i Mike mezi tím zaznamenali výrazné pokroky ve svých kariérách i v životě – kromě toho, že Mike je pořád stejný playboy. Marcus už je unaven vším tím běháním, skákáním a střílením, zatímco Mikea to stále baví. Chová se pořád tak, jako by mu bylo 20 let – chodí na divoké večírky, okouzluje ženy, hraje si s pistolemi a plete se do rvaček. Výsledkem je, že si oba hlavní hrdinové začínají být stále více vzdálení.

Když na Marcusovu novou životní filozofii přistoupí i kapitán Howard (Joe Pantoliano), začínají být neshody mezi hlavními hrdiny ještě zřetelnější. Kapitán i Marcus se pokoušejí naučit ovládat svůj hněv. Snaží se zůstat soustředění a držet věci pohromadě, což Mikeovi nesedí, protože jeho chování náhle nápadně vybočuje z normy, dodává Smith.

Situace se nadále vyostřuje v okamžiku, kdy se na scéně objevuje Marcusova mladší sestra Syd (Gabrielle Union). Marcus je ve vztahu ke své sestře přehnaně starostlivý, zejména pak v souvislosti s Mikem, vysvětluje Lawrence. Když zjistí, že Mike a jeho sestra spolu měli několik schůzek a vidí je spolu flirtovat, je to pro něj velmi těžké sousto, protože zná Mikeovu povahu. Vztah mezi Syd a Mikem však není jen dalším krátkým milostným románkem. Mike si uvědomí, že tuto dívku nemůže jen tak podvádět a cítí, že přišel čas, aby se konečně usadil.

Dalším těžkým šokem je pro Marcuse zjištění, že jeho sestra pracuje jako tajný agent D.E.A. (vládní agentura pro boj s drogami). Marcus si myslí, že Syd má obyčejnou kancelářskou práci a v Miami je pouze na dovolené, vysvětluje její představitelka Gabrielle Union. Ve skutečnosti je ale agentkou D.E.A., která právě narazila na rozsáhlou síť pašeráků extáze. Případ jí však přerostl přes hlavu.

Že je Syd ve skutečnosti agentkou si Marcus uvědomí uprostřed velké přestřelky, říká Lawrence. I když je to poměrně vážný moment, scéna najednou získá komediální ráz. Jednou z nejlepších věcí na tomto filmu je, že vtipné momenty přicházejí ve chvílích, kdy je člověk očekává nejméně.

Někdy je zcela nemožné definovat, díky čemu jsou scény tak humorné, říká Bay. V případě Martina a Willa je klíčovým prvkem jejich sehranost. Humor vychází ze způsobu, jakým mluví, z jejich intonace, a pokud člověk do tohoto rozhovoru nesprávným způsobem zasáhne, scéna okamžitě ztrácí svůj komediální potenciál. Oba se skvěle doplňují a dokáží podat vtip tím správným způsobem. Martin má navíc schopnost dělat naprosto neuvěřitelné grimasy.

V průběhu volných nedělí se Bay často scházel s herci, aby společně vypilovali dynamiku jednotlivých dialogů. Z těchto sezení pořizoval videozáznamy, podle kterých pak průběžně zapracovával do scénáře všechny nové nápady a jeho aktuální verzi pak rozdával hercům následující den.

V prvním díle Mizerů bylo mým záměrem dát staromódnímu příběhu o policajtské dvojce svěží podobu pomocí zajímavého vizuálního pojetí, dynamického střihu a skvělé souhry mezi Martinem a Willem. Nakonec se ukázalo, že to, co film posunulo na tak vysokou úroveň, byli právě jeho dva hlavní hrdinové, říká Bay.

Během hledání vhodných míst pro natáčení jsem si v hlavě vytvořil hodně akčních scén, říká Bay. Rád vymýšlím akční scény, připadá mi to velmi zajímavé – proto si je také všechny píši sám. Je to trochu jako malování. Jezdím po různých místech, abych nabral inspiraci, a všechno si důkladně fotím. Pak začínám formovat své představy o průběhu scény. Často také vymyslím scénu na základě toho, co mi konkrétní lokace může nabídnout.

Tentokrát Baye zaujala hrázní silnice MacArthur Causeway, která spolu s mostem Julia Tuttle a druhou hrázní silnicí Venetian Causeway spojuje Miami s poloostrovem City of Miami Beach. Aby mohl štáb natočit jednu akční sekvenci, bylo nutné na části MacArthur Causeway zastavit provoz na tři dny.

Snažil jsem se oběma městům vyjít maximálně vstříc, říká Bay. Když jsme zrovna nenatáčeli, nechali jsme všechna auta volně projíždět. Uzavření silnice předcházel složitý dopravní plán, na jehož plnění se podílelo přes 90 policistů a několik záchranářských a hasičských týmů. Vyvinuli jsme velké úsilí, abychom lidi nijak neohrozili a způsobili jim co možná nejméně potíží.

Bay, jehož filmy se vyznačují velkolepými akčními scénami, chtěl znovu ohromit publikum a překonat ve vizuální atraktivitě první díl. Nápad natočit scénu s automobily, padajícími z vozu na přepravu osobních aut, se zrodil během jeho tvůrčího sezení s autorem storyboardů Robbiem Consignem. Společně přemýšleli o tom, jak dodat automobilové honičce energii a snažili se přijít s konceptem, který dosud ve filmu nepoužili.

Použili jsme velký tahač a připojili k němu tři přívěsy. Během honičky sjíždějí z tohoto gigantického přepravního vozu jednotlivá auta, do kterých pak narážejí svými vozidly kaskadéři, zatímco auto dvou hlavních hrdinů manévruje mezi nimi. Věděli jsme, že ztratíme několik kamer, ale pořídili jsme fantastické záběry, popisuje Bay.

Pro minimalizaci všech rizik museli filmaři spolu s koordinátory kaskadérských kousků Andym Gillem a Stevem Picernim podniknout spoustu testů. Automobily Ferrari, řízené proslulým kaskadérem Henrym Kingiem, byly na vyhrazené letištní dráze testovány na přesnost a rychlost. V rámci testů s kamionem na přepravu aut pak filmaři zjišťovali, jak rychle by auta z přívěsu sjížděla, jak by se chovala po dopadu na silnici a jak by jejich katapultáž ovlivnila rychlost a směr samotného přepravního vozu.

Michael umí natáčet akční scény, což nám velmi usnadnilo práci, říká Gill. Zná správné úhly. Velmi důležité je však být stále několik kroků před ním a mít všechno pečlivě připraveno. Převážná část Michaelových představ je totiž pouze v jeho hlavě a dokud nerozmístí všechny kamery, musí ostatní lidé ze štábu dát na svůj úsudek.

Scénu, která se vešla na jednu stránku scénáře, natáčel štáb čtyři dny. Po každém záběru jsme museli znovu správně rozmístit okolo šedesáti aut, říká Picerni. Lidé museli navíc posbírat všechen odpad, který na vozovce zůstal po předchozí scéně. Bylo to velmi časově náročné.

Při natáčení scény hrál podstatnou roli speciálně upravený vůz, pro který se během natáčení vžilo pojmenování ‚Bay Rammer‘. Jeho vnitřní vybavení bylo omezeno na nutné minimum a uvolněný prostor posloužil k silnému vyztužení vozidla. Na voze byly provedeny také vnější úpravy, které měly zabránit poškození tří připevněných kamer – právě ty umožnily zachytit akci z pohledu jedoucího vozu.

Michael chtěl získat rychlé a efektní záběry z okamžiků střetu s jiným vozidlem, aby publikum cítilo každý náraz, jako kdyby sedělo v autě s Martinem a Willem. Myslím, že s použitím tohoto speciálně upraveného auta se nám to podařilo, říká Gill.