Probouzející se jarní příroda tiká erotikou jako pekelný stroj. Dav vesničanů se šplhá skalnatým zalesněným kopcem k vrcholu. Ruce se zachycují stromů, kořenů, muži postrkují ženské zadky, lesem se ozývá výskot a smích, funící farář peskuje rozdováděné ministranty. Na vrcholu je cíl: bílý kostelík; a odměna: výhled do kraje, jejž kazí druhý vrchol téhož kopce - Šibeniční vrch s děsivými popravčími atributy - hřbitovem. Vesničané odpočívají před začátkem poutní mše: v těle panen a mladíků vře májová krev okolní přírody. Mše jako latinsky moderovaná boží show. Pro každého něco - babky v šátcích mečí fanatickými hlasy nábožné písně a předepsané repliky, fantazie nudících se dětí proměňuje sošné světce v obry bojující s drakem, pantátové uzavírají výhodné soukromé smlouvy s Bohem, čisté dívky vroucně prosí o milence, padlé prosí o smilování, zralé nacházejí Boha v mužské ruce, která jim zajíždí pod sukni, jako se to děje mladičké Jarmile. Ruka patří mlynáři, zralému muži v plné síle, který by možná mohl být jejím otcem. Jarmila lhostejně hledí na sádrovou sošku anděla  svého dvojníka; její tělo však neprotestuje - milenec nemilovaný může být milenec výtečný.

Vtom je mše přerušena vpádem Vilémovy bandy. Strašný lesů pán je mladý, zatrpklý, zoufalý, a tvrdý. Vesničané jsou příchodem vyvržence paralyzováni. Veselá banda, jíž není nic svaté, obírá vesničany o všechno, co má cenu. Nadávky, kletby. Vilém si osobně vychutnává mlynáře. Mezi těmi dvěma je hodně nenávisti: vypuzený syn ctnostného příslušníka vesnické komunity. Loupež je dokonána. Před odchodem Vilém upadne do očí Jarmily. Vilém si bere dívku s sebou v podobě sádrové sošky anděla. Jarmila je zmatena z citů; je příliš jednoduchá na to, aby jim rozuměla. Utíká z dosahu svého tělesného milence, aby se k němu ve Vilémových žárlivých vizích znovu vracela.
Také Vilém hledá zpět brnění pro své srdce. Příroda je jeho ozvěnou, les tiší jeho vášeň. Projíždí krajem na koni jako šílený. Ve mlýně, který obsadila jeho banda, se dotýká předmětů. Stesk po lidském společenství? Po řádném životě? Vztekle rozbíjí svou minulost, své dětství, otcovu nelásku. Pryč, okovy!.

Jarmilina duše odlétá do lesů za Vilémem, zatímco jí z bílých zad mlynář oprašuje mouku. Smyslná vášeň není proti přírodě, naopak. Jsou ženská těla, jimž je hříchem nehřešit. A jestliže v nich přece bydlí čistý anděl prahnoucí po lásce, koho to zajímá? Čí je to vina? Stejně tak mlynářův chtíč pravidla obce skrytě připouštějí. Jakápak tedy vina? Vilémova banda bydlí v zříceninách hradu. Veselí loupeživí rytíři, udatní lapkové, výprava křižáků, voj blanických rytířů nebo bezprizorní, zavržené děti bez domova?

Hospoda je plná furiantů. Sebejistý mlynář požívá respekt vesnice, nezdárnému synu v lesích navzdory. Má své jistoty, včetně bílého dívčího těla. Opravdu, má je? Ani příroda už nedokáže tišit Vilémovu trýzeň. Už ho nesmiřuje s nejistotami žití. Dva vrcholy jednoho kopce: na jednom Bůh, na druhém smrt. Nyní je fascinován dvěma kopci Jarmiliných ňader, touží po této nové, zosobněné podobě absolutna. Romantická láska nemůže být šťastná. Chce od nebohé Jarmily příliš, tak tedy alespoň ji chce mít absolutně. Strašlivá žárlivost. Jarmila miluje Viléma celou svou jednoduchou duší! Potkává v něm nádhernou bolest lásky, zatímco jistotu, rozkoš a vzrušení smyslů dál dostává dole ve mlýně. Mezi její a mlynářovo tělo nevstupuje nic dalšího, zatímco do vztahu dvou lesních milenců vstupuje celý svět. Jarmila si zahrává s ohněm, neumí ho uhasit. Vilémova banda zdivočele dráždí bohabojnost řádných lidí. Tragédie je nezvratná. Otec a syn znovu stojí proti sobě: Otcovražda. Manon _ Julie  Jarmila čeká na milence na skále nad jezerem marně.

Soudce lynč. Dav žene otcovraha. Vilém je uvržen do kobky. Kapky ze stěn mu odkapávají čas. Jeskyně stínů. Vězňovy vize. Vzpomínky. Života běh, času let. Jezero znehybní: jeho hladina je chladné, pevné zrcadlo. Vilém čeká na smrt. Klade jí otázky, které ani smrt neumí zodpovědět. To už spíš žalářník, nabízející Vilémovi rozhřešení. Jaképak pokání? Strach z nicoty. Ráno popravy.

Dav vesničanů šplhá skalnatým zalesněným kopcem, tentokrát k druhému vrcholu. I na Šibeničním vrchu se budou někteří z nich modlit. Ruce se zachycují stromů, kořenů. Jen ty odsouzencovy mají pouta. Vilémova banda nabízí svému vůdci vysvobození. Jaképak vysvobození? Vilém odmítá. Šibeniční vrch bičuje bouře. Dav znejistí: někdo tu snad s něčím nesouhlasí? Něco není v pořádku? Je lidský trest málo, nebo hodně? Poprava. Vilémova lebka na kůlu. Lámání těla na kole. Melou boží mlýny dost spravedlivě?

Jarmila na skále nad jezerem. Může letět anděl jejího těla jinam než dolů? Pekelný stroj přírody však kupodivu nevybuchuje. Dál jen odtikává čas: jaro, léto, podzim, zima  jaro: Hrdliččin zve ku lásce hlas.

Epilog: Po sedmi letech přichází do míst děje - Kat vypravěč. Co zůstalo po tragickém příběhu? Lebka? Kříž na hřbitově? Skála nad jezerem? Zřícenina loupežného hradu? Zůstala příroda.

BÁSEŇ MÁJ - HISTORIE
Vrcholné dílo českého romantismu - báseň Máj - je vlastně přepisem skutečné události. Příběh je, jen s menšími úpravami, zasazen do reálně existující krajiny. Mácha si postavu otcovraha nemusel vymýšlet podle nějakého podřadného loupežnického románu, protože v Podbezdězí, ještě před Máchovým příchodem do kraje, otcovrah skutečně žil, k otcovraždě došlo, dokonce šlo o zločin z milostných důvodů, a co je zvlášť příznačné, stalo se tak v měsíci květnu, tedy v máji. Ani pro postavu Viléma nemusel Mácha hledat literární předobraz. Je v ní spodobněn severočeský loupežník Václav Kumr, s nímž se Mácha mohl, kdyby o to nějak zvlášť stál, setkat i osobně, protože v době Máchových návštěv Doks byl tento "vysloužilý loupežník" ještě naživu.

Otcovrah se jmenoval Hynek Schiffner a pocházel z Dubé, malého městečka asi 6 kilometrů od Doks směrem na Prahu. Jeho matka Marie Alžběta Tietzová, která také pocházela Doks, se za Hynkova otce se provdala roku 1740. Schiffnerové byli poměrně zámožnou rodinou, živili se pěstováním chmele a obchodem s ním. Hynek se narodil 23. listopadu 1753. Když dospěl, zamiloval se do dcery dubského kováře. Z důvodů, které už není možné zjistit, nepřál otec synovu milostnému vztahu a odpíral svolit k sňatku s dívkou z kovárny. Co se mezi otcem a synem stalo v prvních májových dnech roku 1774, se dnes lze už jen dohadovat. Patrně došlo k vyhrocení již déle doutnajícího konfliktu a v Hynkovi pak uzrál úmysl zbavit se otce třeba násilím.

V sobotu 7. května 1774 odešel starý Schiffner pracovat na chmelnici, ležící jižně od Dubé v místě zvaném Saugrund (Sviňský důl). Nikdo kromě Hynka nevěděl, kam hospodář odešel. Syn se dostal nenápadně na chmelnici, a tak ho otec zabraný do práce ani nezpozoroval. Hynek nic netušícího otce napadl zezadu a ranami odřezkem chmelové tyče srazil k zemi, kde jej pak, když přepadený ještě projevoval známky života, dobil k smrti. Mrtvolu vhodil do skalního úvozu a zakryl ji. Byl si jist, že zločin zůstane neodhalen. Když se hospodář ani příštího dne nevrátil, začali ho sousedé hledat po celém okolí. Po delším prohledávání lesů a pátrání po polích mrtvolu zavražděného objevili. Na chmelnici se našly neklamné stopy zločinu. Na tak malém městě, jakým Dubá byla, se patrně vědělo o rozepřích mezi otcem a synem, a proto byl Hynek předvolán před sezení městské rady a členů magistrátního soudu. Byl jimi obviněn z vraždy svého otce, ke které se krátce nato přiznal. Po výslechu byl ihned uvězněn a krajský kriminální soud v Mladé Boleslavi ho poslal do Dubé. Zločinec byl poté eskortován do Mladé Boleslavi, kde byl přes dva měsíce vězněn ve sklepě pod kulatou věží tehdejšího kriminálního soudu. Tato budova je po menších úpravách zachovalá dodnes, Mácha ji pouze "přenesl" na břeh jezera.

Senát kriminálního soudu odsoudil Hynka k smrti lámáním v kole. Odsouzenec několikrát žádal o milost, ale nikdy nebyl vyslyšen. Veřejná poprava se konala nedaleko Mladé Boleslavi, v místě dodnes zvaném "Na spravedlnosti" dne 19. července 1774. Poprava prý byla hrůzná a byla poslední svého druhu vykonanou v Českých zemích.

Mácha se s tímto příběhem mohl seznámit nejen v Dubé, kudy procházel během své krkonošské pouti, ale ještě pravděpodobněji přímo v Doksech. Z Doks pocházela matka otcovraha a v době Máchova pobytu v Doksech zde žili její příbuzní. Bratranec popraveného Hynka byl dokonce v Doksech šenkýřem, a tak je velmi pravděpodobné, že se s Máchou setkal. Je tedy možné, že básník mluvil v Doksech s lidmi, kteří rodinu Schiffnerovu ještě pamatovali, dokonce je i možné, že mezi nimi byli i účastníci kruté podívané na mladoboleslavskou popravu. Drsné rodinné a milostné drama jistě zanechalo mohutnou stopu v Máchově rozjitřené duši, a tak se začal rodit první náčrt Máje.

Vraťme se však ještě k postavě "strašného lesů pána" z Máje. Byl jím, jak už bylo řečeno severočeský loupežník Václav Kumr. Narodil se 7. září 1767 ve Vísce, malé osadě vzdálené asi půl druhé hodiny cesty jižně od Bezdězu. Byl nemanželským dítětem, proto si po celý život vysloužil hanlivou přezdívku Webrův Vašek (podle svého skutečného otce, jenž byl panským mušketýrem). Brzy se stal násilníkem, rváčem, zlodějem a pytlákem. Na konci 18. století se stál vůdcem obávané loupežnické tlupy. V roce 1792 byl na Václava vydán zatykač kriminálním soudem v Mladé Boleslavi, ale zatčen byl až v květnu 1798 v Doksech v hospodě "Na šancích". Poté byl eskortován do Prahy k dalším výslechům a nato 20 let vězněn v Brně na Špilberku. Až poměrně starý se vrací do rodného kraje, kde se mezitím stal legendou. Po neradostném a trudném konci života zemřel 6. března 1843 v rodné Vísce na peci ve statku sedláka Šafránka, v domě č. p. 3. Zemřel tedy 7 let po Máchově smrti.

Protože se o Kumrově loupežnické činnosti v celém kraji vyprávělo a zdejší lidé bývalého loupežnického hejtmana znali osobně, nemohla ujít rodící se pověst pozornosti dokského praktikanta Eduarda Hindla (Máchova přítele) a tím ani pozornosti Máchově.

Dějiště Máje soustředil Mácha na jedno místo, ač tomu tak ve skutečnosti není. Středem krajinného obrazu se stalo dokské jezero se světelnou a barevnou atmosférou červencového či srpnového léta. Tato jezerní kulisa byla doplněna "bílou věží" budovy mladoboleslavského kriminálního soudu a "popravním pahorkem", na jehož menším vrchu stál kůl a popravčí kolo a na druhém vyšším vrchu bílá kaple. Popravní pahorek existuje dodnes, asi tři kilometry od dnešního Máchova jezera, a přestože jeho reliéf byl značně pozměněn při stavbě železnice, vyšší vrcholek s kaplí zůstal prakticky nedotčen a každý kdo chce, na něj může dojít tzv. alejí vzdechů a v místě, kde kdysi stála bílá kaple rozjímat nad osudem Hynka, Viléma a Jarmily.

MÁJ - KONCEPCE
Máchův Máj je podmanivou básní, jíž podlehly generace. Dosud v Čechách pátým pádem voláme: "Hynku, Viléme, Jarmilo!" V obecném povědomí je Máchovo dílo ohňostrojem básnivých vizí a vzrušující oslavou přírody. Máj je však i příběhem, a to příběhem strhujícím, sugestivně tragickým, nabitým erotikou a napsaným s nevídanou silou, naléhavostí a moderní odvahou.

Epický základ "Máje" skutečně existuje a filmový "Máj" pouze tento tušený děj odkrývá. A stejně jako Mácha "nasycen pověstmi místními" naložil s nimi volně a po svém, tak i film nasycený Máchou nakládá s příběhem volně a po svém. Chce tak činit ryze filmovými prostředky - univerzální silou obrazu, silou atmosféry, barev a světla, a silou příběhu a lidských emocí, bez konkrétního času, neboť otázky, které tak vyhroceně a otevřeně nastolil romantismus, jsou nadčasové. Máj je výkřikem světabolu a vpravdě velkým romantickým příběhem. Filmový příběh rýsuje milostný trojúhelník: tři vášně, tři viny, tři smrti, to vše na pozadí přírody, démonické a lhostejné síly, která jako všudypřítomná bytost tepe vlastním rytmem, konfrontována s vášněmi lidskými.

Mlynář Schiffner. Zralý muž stavějící na jistotách, pro něž lze obětovat i syna, i cit. Touha po jistotách zjednodušuje svět. Jarmila. Dívka plná smyslné touhy a vášně v mladém a krásném těle, jehož hříchem by bylo nehřešit. A přece jako každá žena čeká na lásku. Vilém. Vůdce loupežníků a zavržený syn, mladík plný citu a znepokojivých otázek, který nejistoty žití přijal jako výzvu. Teprve láska ho s nimi smiřuje. Tolik nadějí vkládá do lásky!.

Vyprávění o třech lidech je násobeno příběhem těch, jejichž povoláním je smrt či "to", co přijde po smrti. Je příběhem kata, který na mladém odsouzenci vlastníma rukama provedl popravu lámáním kolem, poslední popravu toho druhu v Čechách, a nyní se vrací a snaží se pochopit: "Čí je vina?". Je příběhem faráře, který dává útěchu, ačkoli ví, že víra nás neuchrání ani před smrtí, ani před strachem z ní. Je příběhem bohem opuštěných dětí-loupežníků a těch, kteří vědí, že je-li bůh, pak není milosrdný.

Střet otce se synem je střetem dvou světů, mezi nimiž uvízla žena. Setkání Viléma a Jarmily je osudové a příroda rezonuje jejich milostnou vášní. Je láska to, co dává lidskému životu věčnost? Kat nezná jinou věčnost než smrt. Čí je vina? Je lidský trest málo, nebo hodně? Co zůstalo po tragickém příběhu: Lebka na kůlu? Zřícenina loupežného hradu? Skála nad jezerem? Bez konce láska je, zklamánať láska má. Zůstala příroda, zůstaly otázky a zůstal věčný příběh. Dál odtikává čas, dál hrdliččin zve ku lásce hlas.