Vědomí, že je vaše tvrdá práce ceněna, je vždycky příjemné, a diváci po celém světě vzkázali producentovi Jerrymu Bruckheimerovi a režisérovi Jonu Turteltaubovi svůj názor na jejich film Lovci pokladů naprosto jasně. Ten vydělal od své premiéry v roce 2004 po celém světě přes 347 milionů dolarů. Kupodivu i přesto, že se film zabýval americkými dějinami, vydělal mimo svou domovinu takřka stejnou sumu jako v ní.

Na základě divácké reakce bylo jasné, že publikum touží po dalším takovém filmu. A Bruckheimer se jim dle své nejlepší tradice rozhodl nejen dát totéž, ale ještě něco přihodit. Znovu se spojil s režisérem Jonem Turteltaubem, člověkem, který má pro natáčení filmů výjimečný talent a umí prokládat akci a dobrodružství s romantikou a humorem ve stylu filmů šedesátých let, ovšem s využitím technologií jednadvacátého století. „Na filmech řady Lovci pokladů chceme zdůraznit to, že jde o zábavu, ale do jisté míry i o nenápadné vzdělávání,“ poznamenává Bruckheimer. „Jon umí udělat napínavou akci, která je podbarvena humorem. Je mistrem v odhadu té správné míry.“
První Lovce pokladů stvořil Jon Turteltaub na základě nápadu na příběh od Orena Aviva a Charlese Segarse. Se scénářem pro druhý díl se filmaři obrátili na stejný tým, který ho stvořil už pro ten první: námět připravili Gregory Poirier, Wibberleyovi a tým Teda Elliotta a Terryho Rossia, pověstný prací na filmech Piráti z Karibiku, Shrek a Aladdin, a scénář poté zpracovali Marianne a Cormac Wibberleyovi.

„Sedli jsme si s Tedem a Terrym a v průběhu tří týdnů jsme na společných schůzkách doladili hlavní příběh,“ vzpomíná Cormac Wibberley, „a jakmile Jerry, Jon a Oren nápady odsouhlasili, vrhli jsme se s Marianne na psaní scénáře.“ Zatímco první díl se zaměřoval na období vzniku Vyhlášení nezávislosti a revolučního období americké historie, jádrem Lovců pokladů: Knihy tajemství měly být jedny z nejzásadnějších událostí devatenáctého století: občanská válka a atentát na prezidenta Abrahama Lincolna, spáchaný Johnem Wilkesem Boothem. „Jerry, Chad Oman a Mike Stenson nám poslali informace o chybějích stránkách z Boothova deníku,“ popisuje Wibberley. „Chtěli příběh o rodině a konfliktech. Základem byl nápad, že se Ben a Abigail rozešli, stejně jako Patrick a jeho bývalá žena Emily. Ale všichni k sobě nakonec musejí najít cestu, pokud chtějí poklad získat.“

„Stejně jako v případě všech Bruckheimerových filmů jsme i my museli začít jasnými fakty,“ říká Cormac, „a řadu z nich jsme zapracovali do scénáře: Lincolnovu vraždu, chybějící stránky Boothova deníku, stoly z Resolute, dějiny hledání takzvaných 'Sedmi zlatých měst', vznik Sochy svobody, sklepení pod Mount Vernon, jeskyně v Mount Rushmore.“ Marianne Wibberley k tomu dodává: „Kniha tajmeství, zmiňovaná v názvu, může odkazovat na dvě věci: na ztracené stránky z Boothova deníku, nebo na prezidentovu knihu, kterou Ben, Abigail a Riley hledají. A ačkoliv nemáme žádný důkaz, že Kniha tajemství skutečně kdy existovala, je to jedna z těch městských legend, které stále přežívají.“

„V Knize tajemství je mnohem více historických faktů než v prvním díle,“ poznamenává vedoucí výrobu Chad Oman. „Můžete z filmu vzít takřka cokoliv, vyhledat si to v Google, a získáte spousty informací. To je jednou z věcí, se kterými si hrajeme. První film nám ukázal, že můžete prostřednictvím filmu dětem i dospělým předat semínko zvědavosti, které posléze přeroste v zájem. A ve druhém dílu jsme to chtěli rozšířit.“

Jona Turteltauba také zaujaly možné směry, kterými se film mohl ubírat. „Příběh začíná vraždou Abrahama Lincolna. Zjistili jsme, že když byl John Wilkes Booth dopaden a zabit, měl u sebe deník, do kterého si zapisoval vše, co prožíval...ale několik stránek v něm chybělo a ty už nikdy nikdo neviděl. A říkali jsme si, že to je zajímavá záhada. Co na nich bylo? Co se kdo snažil utajit?“
„Klíčem k pokračování je mít stejně talentované lidi před i za kamerou,“ míní Bruckheimer. „Jon Turteltaub i scénáristi se vracejí, aby se pokusili natočit ještě lepší film než posledně. Pak musíte sehnat tytéž herce, a to je stejně důležité. Podařilo se to ve filmech série Piráti z Karibiku, a podařilo se to i s Lovci pokladů. Nicolas Cage i Jon Voight hrají v pokračování poprvé v životě. Pak jsme přidali nějaké další nové a zajímavé prvky, mezi které patří i Helen Mirren a Ed Harris.“
Jak už bylo zmíněno, Nicolas Cage za celou svou pestrou a úspěšnou kariéru ještě nikdy nehrál v pokračování...Lovci pokladů: Kniha tajemství jsou v tomto ohledu jeho debutem. Cage se ale při natáčení prvního dílu tak skvěle bavil, že nad možností zahrát si Bena Gatese ještě jednou ani trochu neváhal. „Tak nějak jsem se pokračováním doteď vyhýbal, protože se mi nezamlouvala představa, že se budu opakovat. Ale v tomhle případě jsem měl dojem, že každá epizoda bude novým dobrodružstvím s novými možnostmi, kvůli povaze Bena Gatese, což je tak trochu detektiv historie,“ popisuje Cage.

Cageovi se líbí dvojakost, která se v srdci Benjamina Gatese ukrývá. „Ben je extrémní suchar, protože nekouří ani nepije, a má velice jasné vnímání toho, co je dobré a co špatné. Paradoxem je, že je svým způsobem zločinec, ale v dobrém smyslu. Vykoná všechno, co je v jeho silách, aby mohl ukrást Vyhlášení nezávislosti nebo unést prezidenta Spojených států, jen aby mohl vykonat to, co je podle něj správné. A myslím, že v tom je zábavnost tohohle filmu. Klidně se vloupá do Bílého domu a Buckinghamského paláce a hrabe se královně Alžbětě ve stolech. Myslím, že je to pro Bena tak trochu adrenalinovou záležitostí. A současně je jakýmsi moderním rytířem, pokud ho tak chcete vidět. Existují chvíle, kdy je třeba porušit zákon, a on to dělá, ale sám se rozhoduje o tom, kdy něco takového provede.“

Zájmu Nicolase Cage o natáčení pokračování prospělo i to, že se s režisérem Jonem Turteltaubem řadu let přátelí. Chodili spolu dokonce do třídy. „Povahově jsme se dost lišili,“ vzpomíná Turteltaub. „Já byl spíš pohodový, zábavný kluk, co rád hrál v muzikálech. Nic byl drsňák, chytrý, zasmušilý a podezřelý, který na lidi působil jako rebel. Ve finále jsme se nekonečně škádlili, ale v dobrém. Nic je jedním z nejzajímavějších lidí, co znám, nejodvážnější, nejdrzejší a nejtroufalejší. To všechno současně s tím, že nejde o egomaniaka, je gentleman a je velice příjemný. Bouří se a v pracovním i soukromém životě riskuje, ale nikdy ne na úkor někoho dalšího, a to je opravdu vzácné.“

Jon Voight se práci na pokračování také příliš nebránil. Není to nic divného, protože role Patricka je v Knize tajemství podstatně větší než v první díle, a jeho postava, která se tentokrát aktivně účastní hlavního dobrodružství, se dočká i romance. „Patrick má pořád spoustu práce jako učitel,“ vysvětluje Voight, „ale poté, co našel poklad templářů, možná nosí o něco lepší košile. Jeho vztah s Benem je teď velice dobrý, užili si po nějakou dobu statut celebrit a jejich pracovní rozvrhy jsou plné. Když ale Mitch Wilkinson předloží stránky z Boothova deníku, podle kterých se Patrickův prapradědeček podílel na atentátu na Lincolna, je ohrožena celá rodina.“

Do filmu se vrací i Diane Kruger a Justin Bartha, kteří v rolích Abigail Chase a Rileyho Poolea objevili s Benem v prvním díle poklad templářů. „Bylo překvapivé, jaký úspěch měli Lovci pokladů v Evropě a ve zbytku světa, protože měli velice americký námět,“ podivuje se Němka Kruger, „ale hledání pokladů asi láká lidi po celém světě. Zaujalo mě, že druhý díl přenáší děj i do Londýna a Paříže, protože tak děj osloví lidi po celém světě ještě silněji.“

„Na konci prvního dílu jsme se s Benem a Abigail rozloučili poté, co se do sebe zamilovali a stal se z nich pár, a tenhle díl začíná jejich rozchodem,“ pokračuje Kruger. „Abigail je kurátorkou, takže jsou pro ni fakta důležitější než dohady, a myslím, že to je jedním z problémů, které s Benem má. Je racionálnější a realističtější, a trochu váhá s tím vzdát se všeho a vydat se na další honbu za pokladem.“

„Myslím, že lidé si Lovce pokladů zamilovali poté, co poznali postavy,“ dodává Justin Bartha. „V prvním díle byli Ben a Riley víceméně nuceni spolu spolupracovat, a moc jim to neklapalo. Přesto mezi nimi fungoval zvláštní vztah. Riley není dobrý ve věcech, které zvládá Ben, a Ben není dobrý v tom, co umí Riley. Hlavním tématem Knihy tajemství je rodina, a tihle dva se navzájem skutečně potřebují.“

Ve filmu Lovci pokladů: Kniha tajemství se vrací i Harvey Keitel coby zvláštní agent FBI Sadusky, který využívá příležitosti k rozvíjení své postavy tvrdého, neúnavného státního zaměstnance, který je loajální jak k zákonu, tak ke Svobodným zednářům.

A pak jsou tu dva významní nováčci, kteří se na natáčení Lovců pokladů: Knihy tajemství podíleli. Když filmaři oslovovali dámu Helen Mirren, jednu z nejoslavovanějších a nejlepších hereček na světě (která aktuálně obdržela Oscara za titulní roli královny Alžběty II. ve filmu Královna), drželi si i palce u nohou. „Chtěli jsme s Helen spolupracovat už velice dlouho, ale protože nám bylo jasné, že máme jedinou šanci, chtěli jsme ji oslovit až tehdy, kdy bude její role v Knize tajemství jasně vyprofilovaná,“ popisuje vedoucí výroby Mike Stenson. „Když k tomu konečně došlo, bylo to doslova týden poté, co získala Oscara za Královnu, takže jsme jí naši nabídku předkládali v tu nejhorší chvíli, ať už kvůli tomu, že měla málo času, tak z pohledu šance na získání jejího souhlasu. Ale jak se ukázalo, Helen nepovažovala čerstvého Oscara ve svém rozhodování za nijak důležitého.“

Mirren zjistila, že hrát roli matky Bena Gatese, Dr. Emily Appleton, je překvapivě náročné, protože jde o silnou a inteligentní postavu. „Emily je špičkovou odbornicí na dešifrování starověkých jazyků, což do této rodiny výtečně zapadá, protože jak Ben, tak Patrick jsou dobrodruzi, posedlí historií. Ale Emily se představa na honby za poklady nezamlouvala, protože měla dojem, že je to ztráta času, energie a peněz. Neviděla Patricka 32 let, od chvíle, co se rozvedli, ale jakmile se setkají, okamžitě se pohádají, jako by od toho všeho uplynulo jen 30 sekund.“

Hereckou sestavu obohacuje také na Oscara čtyřikrát nominovaný Ed Harris jako Mitch Wilkinson, který je rodinné historii oddaný podobně jako Ben, ačkoliv to znamená, že mezi nimi dochází k nevyhnutelným střetům. Harris už dříve s řadou lidí ze štábu Knihy tajemství i herců v tomto filmu spolupracoval. „První film jsem viděl se svou ženou a s dcerou a užíval si ho,“ říká herec. „Jona Turteltauba jsem znal z filmového festivalu Sundance a hodně se mi zamlouval. Odjakživa jsem byl fandou Nica a pracovali jsme spolu na filmu Skála, který samozřejmě produkoval Jerry. A s Diane Krueger jsme před pár lety v Maďarsku natáčeli Ve stínu Beethovena.“

„Mitch svým způsobem obchoduje na černém trhu se starožitnostmi, a má nějaké zkušenosti jako žoldák,“ pokračuje Harris. „Je to docela tvrďák, který se o sebe umí postarat. Během občanské války se jeho rodina zapletla do událostí kolem chybějících stránek Boothova deníku. Mezi Benem a Mitchem probíhá do jisté míry hra na kočku a myš, ale moje postava také Bena hodně respektuje, protože Mitch ví, že Ben je velice chytrý a je schopen rozluštit všechny ty hádanky a šifry. V podstatě se navzájem potřebují. V jistém smyslu jde o dvě strany téže mince.“
I při všech nejistotách, které natáčení filmů provázejí, byla v případě Lovců pokladů: Knihy tajemství jasná jedna věc – že půjde o náročný úkol, který zahrnuje natáčení v pěti amerických státech, následované dvěma evropskými hlavními městy. Navíc se natáčelo na místech, která jsou symbolická a věhlasná, což znamenalo, že se na ně dalo dostat jen velice obtížně. „Nikdy se nenudíme, to je pravda,“ směje se Barry Waldman, vedoucí výroby, dohlížející na natáčení, který s Bruckheimerem spolupracuje už velice dlouho a podílel se například na filmech Lovci pokladů, Mizerové, Mizerové II, Pearl Harbor, 60 sekund, Armageddon, Skála nebo Déjà Vu. „Ničím se neomezujeme,“ pokračuje. „Jerry je velký vizionář, a když se spojí s Jonem Turteltaubem, musíme skutečně pracovat na věcech, které předtím ještě nikdo nedělal. Naším úkolem je proměnit stránky scénáře v realitu. A při práci na filmech Jerryho Bruckheimera neplatí 'ne' jako odpověď.“

Natáčení Lovců pokladů: Knihy tajemství, které trvalo čtyři měsíce, začalo v březnu 2007 v Los Angeles v domě, který představoval v obou dílech bydliště Patricka Gatese. Relativně skromné natáčecí podmínky ale brzy patřičně narostly, když bylo třeba vytvořit Washington roku 1865. „Washington byl tehdy poměrně mladým městem a stále tak trochu působil jako klasické westernové městečko,“ vysvětluje výtvarník Dominic Watkins. „Ulice jsme pokryli prachem, obstarali skutečné plynové lampy, koně, kočáry, a stejně tak i dobové vývěsní štíty a dekorace budov.“

V jednom z ateliérů společnosti Universal vytvořil Watkins takřka dokonalou repliku západního křídla Bílého domu, včetně Oválné pracovny. Právě tady se nachází jeden ze dvou takzvaných „stolů z Resolute“, klíčových prvků filmu, které ukrývají důležité nápovědy jako pro nalezení pokladu, tak pro očištění Benova předka Thomase Gatese. „Když jsme pracovali na příběhu, narazili jsme na neuvěřitelný příběh britské lodi Resolute, která při pátrání po anglickém badateli, siru Johnovi Franklinovi, uvízla v arktickém ledu. Později ji nalezli američtí rybáři a americká vláda ji nechala přitáhnout, opravila ji a věnovala ji v roce 1856 královně Viktorii,“ vzpomíná Jon Turteltaub.

„Po dvaceti letech služby byla loď vyřazena a královna Viktorie z jejího kýlu nechala udělat dva stoly jako symbol míru, každý trochu jiný. Jeden si nechala v Buckinghamském paláci a druhý věnovala prezidentovi Rutherfordovi B. Hayesovi. Po něm ho používali všichni američtí prezidenti, kromě Lyndona Johsona, Richarda Nixona a Geralda Forda,“ pokračuje Turteltaub. Koncem března se natáčení přesunulo do hlavního města, ve kterém štáb využil ještě více natáčecích míst, než v prvním filmu. „Chtěli jsme natáčet před Bílým domem,“ svěřuje se Turteltaub. „Za ulici zodpovídá město Washington, za chodník Správa parků a za Bílý dům tajná služba. Stát na chodníku? Ne! Natáčet na ulici? Žádný problém. Uprostřed natáčení za námi přišla tajná služba a povídají 'Nezlobte se, ale na hodinu musíte všichni pryč.' Proč? 'Prezident Bush bude venku pořádat tiskovou konferenci a vy musíte být na opačné straně Lafayettova parku'. Takže jsme se sebrail, počkali, až si prezident odbude své povinnosti, a pak se zase vrátili a dotočili scénu. Ale ve Washingtonu jsou všichni hrozně ochotní a snažili se nám maximálně vyhovět.“

„Při natáčení na významných místech musíte brát v potaz dvě věci: zaprvé, jde tu samozřejmě o otázky bezpečnosti,“ pokračuje Turteltaub. „Zadruhé jde o to, abychom našim natáčením nekazili zážitek ostatním návštěvníkům. Úřady tak trochu nechápou, že když se někde objevíme, všechny mnohem víc než Lincolnův památník zajímá Nic Cage! Takže jsme asi řadě lidí zpestřili výlety, možná kromě těch, kteří byli z Hollywoodu.“

Výtvarník Dominic Watkins dostal také povolení vybudovat v Kongresové knihovně, kde se natáčel už první díl, zvláštní rozšíření. „V podstatě jsme tam postavili další oddělení. Vyrobili jsme si vlastní police, dodali knihy. Bylo to velice náročné, protože když pracujete v národní památce, platí samozřejmě velká řada pravidel a omezení, a my se je snažili všechna zohledňovat.“ Jedna z velice nečekaných komplikací přišla tehdy, když v dubnu přes noc nadělila náhlá sněhová bouře městu slušnou dávku sněhu. Zatímco se tedy natáčelo v knihovně, část štábu se snažila z exteriérů odklidit hromady sněhu, aby tráva opět vypadala jako v rozpuku jara. Cage, Voight, Kruger a Bartha pak museli, oblečeni velmi nalehko předstírat, že se pohybují někde, kde je hřeje jarní slunce, přestože se teplota pohybovala jen mírně nad nulou.

Jerry Bruckheimer je známý tím, že rád natáčí na obtížně dostupných místech, ale v případě Lovců pokladů: Knihy tajemství se skutečně překonával. Jedním z takových velmi obtížně přístupných míst byl i Washingtonův dům v Mount Vernon. Štábu Knihy tajemství se podařilo zajistit si u domu dvě natáčecí noci v polovině dubna.

„V Mount Vernon jsme chtěli natáčet už v případě prvního filmu, ale nevěděli jsme přesně, jak ho do filmu zakomponovat,“ vybavuje si Jon Turteltaub. „Tentokrát jsme v tom měli jasno. Mount Vernon je symbolem amerických dějin a ten dům je ohromující. Na dnešní poměry je patrně menší než polovina domů v Beverly Hills, ale je mnohem krásnější.“ Po dokončení natáčení v okolí Washingtonu se štáb vypravil na zcela jiná místa, která s městskými prostředím silně kontrastovala – do Jižní Dakoty, kde se natáčely scény, týkající se původních obyvatel Ameriky, kteří hrají v ději filmu podstatnou roli. Duchovní intenzita zdejší krajiny se nedá snadno popsat.

Národní památník Mount Rushmore je světově proslulým místem, kde na základě téměř nadpřirozeného vnuknutí vytesal John Gutson de la Mothe Borglum do obrovského žulového masivu skály tváře čtyř amerických prezidentů – Washingtona, Lincolna, Jeffersona a Theodore Roosevelta.

Mount Rushmore je jen jedním z mnoha vrcholků v Černých horách, které leží na území, které je pro Lakoty a další americké indiánské kmeny posvátné po tisíce let. Pro Lakoty jsou Černé hory „Paha Sapa“, jejich střed světa. Řadě původních obyvatel nesymbolizují sochy na Mount Rushmore triumfy demokracie, ale to, že jim Spojené státy zabavily půdu poté, co bylo v Černých horách objeveno zlato.

Na památník nyní ve snaze o napravení těchto škod na místním lidu dohlíží potomek místních Indiánů, superintendant Baker, který přítomnost štábu vítá. „Pomáhá na naše problémy upozornit,“ míní, „nejenom světovou veřejnost, ale také herce a štáb. Přišli za námi s velice ohleduplnou žádostí a věděli, o jak problematické místo jde. Chápali, že nás žádají o možnost natáčet na posvátné půdě.“

Pravda je taková, že na žádost štábu vykonal superintendant Baker se svým kolegou a přítelem, rangerem Darrellem Martinem, tradiční indiánský obřad, při kterém všem zúčastněným – včetně herců Nicolase Cage, Jona Voighta, Diane Kruger a Justina Barthy – požehnal. Martin bohužel následujícího týdne tragicky a nečekaně zemřel, což zanechalo v srdcích svých kolegů i štábu filmu Kniha tajemství, kteří se s ním i za tu krátkou dobu velmi spřátelili, hlubokou jizvu.

Je zajímavé, že Lovci pokladů: Kniha tajemství jsou prvním velkým celovečerním filmem od dob Alfreda Hitchcocka, který se na Mount Rushmore natáčel. Hitchcock tu v září 1958 natáčel s Cary Grantem a Evou Marie Saint po dva dny scény pro film Na sever severozápadní linkou.
Jednu scénu bylo třeba natáčet na padesát metrů vysokém vrcholku. Vedoucí kaskadérů George Marshall tam pochopitelně vyslal dvojníky. „Museli vyšplhat na vrchol, což nám zabralo se všemi šesti dvojníky asi tři hodiny, a pak jsme je zajistili bezpečnostními lany. Jediná cesta odsud byla přímo dolů.“

Štáb na natáčení v Jižní Dakotě vzpomíná velice pozitivně, ačkoliv se tam natáčelo pouze dva týdny. „Černé hory byly pro mě výjimečné,“ vzpomíná Nicolas Cage. „Jde o velmi, velmi výjimečné místo, protože je to posvátné území Indiánů. Připadalo mi to tam velice krásné, ale současně jakoby tajuplné. Myslím, že si lidé neuvědomují, jak krásná místa máme na dosah ruky.“
Natáčení se poté přesunulo zpátky do Los Angeles, kde se natáčelo přímo v ateliérech. „V Los Angeles jsme vybudovali ohromné kulisy, které byly ještě rozsáhlejší, než v případě prvního dílu,“ popisuje Jerry Bruckheimer. Stejně tak bylo pro film Lovci pokladů: Kniha tajemství třeba velké množství digitálních efektů. „Většinou šlo o rozšíření záběrů,“ říká specialista na zvláštní efekty Drain. „Také jsme mírně upravili některé záběry krajiny, jako například Mount Rushmore, kde jsme vytvořili iluzi toho, že se za ní nachází jezero. Pokud jsme odvedli dobrou práci, budou se lidé při návštěvě Jižní Dakoty velice divit, až tam žádné jezero nenajdou!“

V ateliéru 12, ve kterém se nacházely masivní kulisy Singapuru pro natáčení filmu Piráti z Karibiku: Na konci světa, byly tentokrát vybudovány dva oddělené komplexy jeskyní. V menším z nich byla „vyvažovací místnost“, ve které se nachází plošina, ukotvená v samotném středu a zavěšená na liánách, na které se, podle Jerryho Bruckheimera, „musejí postavy rozmístit na správná místa a vyvažovat ji, aby se nepřeklopila. Jde o velice vzrušující akční scénu, ve které by mohli všichni zahynout, pokud by nespolupracovali jako tým.“

Druhé, větší kulisy v ateliéru 12, představovaly největší jeskyni z celého filmu, vybudovanou v nádrži o objemu přes 500 tisíc litrů, kterou bylo možné zaplavovat rychlostí 4000 litrů za minutu. „Jsou to největší kulisy, jaké jsem kdy viděla,“ prohlašuje Helen Mirren, „a je to neuvěřitelné. Fascinuje mě, do jakých detailů jsou vypracované a jak si na nich dali jejich tvůrci záležet.“ „Jde o nejlepší kulisy, jaké jsme kdy viděl, natož v nich natáčel“ potvrzuje Jon Turtletaub. „Jsou ohromné, nádherné, praktické, můžete se v nich svobodně pohybovat a natáčet, co přesně chcete. Bylo neuvěřitelné sledovat, jak rychle je Dom Watkins a jeho lidé dokázali postavit. Pořád nechápu, proč trvá rok a půl postavit nájezd na dálnici, když my jsme postavili za osm týdnů celé podzemní město.“

Máčení herců ve vodě ovšem vypadá jinak na plátně a jinak ve skutečnosti. „Připadá vám to jako skvělý nápad, že budete natáčet po uši ve vodě,“ přiznává Diane Kruger. „A tak na den je to docela zábava. Ale pak vás to čeká ještě týden.“ „Skoro jsme se tam utopili,“ vzpomíná Justin Bartha, „a některým z nás pak nebylo dobře, protože jsme celý den a někdy i celou noc byli ve vodě. Bylo to docela drsné, ale zvládli jsme to.“

Posun děje filmu na mezinárodní úroveň znamenal, že natáčení nakonec opustilo americké území a štáb zamířil na měsíc do Londýna, s malou zajížďkou do Paříže, kde se do filmu zapracovávala spojení americké, britské a francouzské historie. Ve Velké Británii se natáčely dvě zásadní scény: výlet Bena, Abigail a Rileyho do Buckinghamského paláce, kde Gates zkoumal královnin stůl z Resolute, a možná největší a nejkomplikovanější automobilová honička, která se kdy v Lonýně natáčela.

Bruckheimer a Turteltaub začali nejprve tou „snazší“ scénou. Protože v Buckinghamském paláci se z pochopitelných důvodů natáčet nemohlo, zajistili si filmaři důstojnou náhradu: Lancaster House, který se nachází doslova co by kamenem dohodil od slavnějšího domu v sousedství, a přímo vedle St. James Palace, ve kterém bydlí Princ Charles a jeho synové. Štáb přesto získal povolení natáčet před branami Buckinghamského paláce, což se uskutečnilo jednoho pátečního dopoledne na začátku srpna. „Vidíme to tak,“ vysvětluje Turteltaub, „že se prostě musíte neúnavně vnucovat, pokud se na taková místa chcete dostat. A když se to podaří, stojí výsledek za to. Nemá smysl něco napodobovat, když je realita tak dokonalá.“

Většina londýnského natáčení byla ale věnována nervydrásající automobilové honičce, která před filmaře postavila řadu problémů. „Věděli jsme, jak náročné filmování v Londýně bude,“ poznamenává vedoucí výroby Barry Waldman. „V jednu chvíli jsme dokonce zvažovali, že bychom Londýn suplovali nějakým jiným evropským městem, abychom si práci usnadnili. Ale Jerry Bruckheimer a Jon Turtletaub chtěli tenhle film natáčet pouze na místech, kde se odehrává. Stojí to jen spoustu času a musíte vyřešit řadu problémů. Rozhodli jsme se honičku natáčet hlavně o víkendech, abychom veřejnost omezili co nejméně. Ale natáčíme ji současně dvěma štáby, což je pro londýnskou policii velké sousto.“

„Londýn jsme už v honičce neviděl hodně dlouho,“ míní Turteltaub. „Říkali jsme si, že by bylo zábavné vidět Nica coby Bena Gatese řídit auto, ve kterém je volant na opačné straně, než je zvyklý, a být honěn klasickými londýnskými dopravními prostředky. Neměli jsme v úmyslu natočit automobilovou honičku, která by byla nepřekonatelná – není to film o autech – ale doufáme, že je napínavá a humorná.“

O řízení aut se v řadě případů pochopitelně postarali odborníci, ale Nicolas Cage řídil až překvapivě často. „Rád řídím, ale s řízením na druhé straně je problém,“ svěřuje se herec. „Nedoporučoval bych vám to zkoušet, aniž si na to nejdříve trochu zvyknete.“ „Nic řídí fantasticky,“ dodává Justin Bartha. „Natočil už pár automobilových filmů a je to znát.“

Od natáčení automobilové honičky si mohl štáb odpočinout při výletu do Paříže, kde se točilo několik klíčových scén. „V Paříži je těžké natočit něco, co by nevypadalo dobře,“ směje se Jon Turteltaub. „V průběhu prvního dne jsem přemýšlel, jak co nejlépe koncipovat záběry, a přišel za mnou kameraman John Schwartzman a povídá 'Jone, nedělej si s tím hlavu, tady se nedá natočit špatný záběr'. Paříž v každém probouzí umělce.“ V sekvenci, natáčené v Paříži, Ben s Rileym řídí malou, dálkově ovládanou helikoptéru, a oblétávají zmenšenou repliku Sochy svobody, která byla v Paříži vztyčena v roce 1889, tři roky po její slavnější kolegyni v New Yorku.

Po 97 dnech natáčení se tvůrci filmu a jeho herci dobře poznali. „Pracovat znovu s Jonem Voightem, Diane Kruger a Justinem Barthou bylo jako setkání se starými přáteli,“ poznamenává Nicolas Cage. „Jenom to tentokrát bylo snazší, protože jsme se už znali. Ed Harris hraje tak uvěřitelně, že nedokáže podat špatný výkon. A Helen Mirren je obrovsky skromná, což je vzhledem k tomu, jak skvělé výkony podává, prostě k neuvěření.“

„Pokud je to vůbec možné, pak bych řekla, že to byla tentokrát ještě větší zábava,“ míní Diane Kruger. „Nemuseli jsme hledat ty správné výrazové prostředky. Všichni působili, jako že jsou naladěni na stejnou vlnu. Jon je pečlivý režisér, který ví, co dělá, a je s ním navíc zábava.“„Víte, získala jsem Oscara za Královnu, takže jsem čekala, že se mnou budou při natáčení Knihy tajemství jednat s úctou,“ vtipkuje Helen Mirren. „Místo toho mě věšeli na provazy, houpali nad propastmi, patlali na mě bláto, máčeli mě ve špinavé vodě...a já se nikdy tak královsky nebavila!“
A pustila by se dáma Helen Mirren do natáčení dalšího filmu série Lovci pokladů? „Rozhodně,“ odpovídá se smíchem. „Napište si mě tam!“

„Vždycky jde o postavy,“ uzavírá Jerry Bruckheimer. „Protože máme velice zajímavou zápletku a postavy už jste si zamilovali v prvním dílu, přinášíme tentokrát mnohem dobrodružnější příběh. Je na něm skvělé, že je pro každého. Je inteligentní, ale vaše děti přesto budou chápat, o co jde, a je to jeden z těch filmů, na které si může zajít po Vánocích celá rodina, koupit si popcorn, posadit se a dvě hodiny se skvěle bavit. A až vyjdou z kina, budou se bavit o příběhu a zajímat se o události, na kterých byl založen. Myslím, že se tu snažíme diváky vzdělávat, a současně to děláme zábavnou a poutavou formou.“