Když 23. listopadu 2003 skončilo v Lucembursku a italských Benátkách natáčení adaptace stejnojmenné hry Williama Shakespeara Kupec benátský, mohl se režisér a scenárista Michael Radford ohlédnout zpět s uspokojením. Mimořádně náročná práce trvající devět týdnů byla totiž výsledkem předchozího intenzivního snažení.

Na počátku Radfordových úvah stálo zjištění, že na divadle sice Kupec benátský slaví od doby svého vzniku téměř nepřetržitě úspěchy, filmaři se mu však už od počátků zvukového filmu vyhýbali pro jeho výrazný antisemitský akcent (nejdůležitějším a zároveň do té doby posledním filmovým Shylockem se stal Michel Simon v adaptaci francouzského režiséra Pierrea Billona Le Marchand de Venise z roku 1953). Zatímco v televizi se v rámci nejrůznějších adaptací pokoušejících tuto kontroverzní linii hra občas objevuje, ve filmu si na ni celá desetiletí marně brousili zuby mnozí slavní producenti a režiséři (např. Orson Welles).

Když producent Barry Navidi oslovil Michaela Radforda na přátelské schůzce a nabídl mu, aby pro něj Kupce benátského natočil, i zkušený tvůrce zprvu zapochyboval o svých schopnostech: se Shakespearem se jako režisér nikdy nesetkal ani na divadle, ani ve filmu. Když se k nabídce připojil i producent Cary Brokaw, dohodli se, že by se o adaptaci komplexní a fascinující Shakespearovy hry mohli pokusit společně. Klíčovou otázkou ovšem od počátku bylo, komu nabídnout „spornou“ roli lakotného žida Shylocka.

„Musel to být někdo, kdo dokáže diváky přesvědčit nejen o komických, ale i o tragických rysech této postavy, na které spočívají nejzvědavější pohledy publika,“ potvrzuje Radford, který si byl od počátku vědom nutnosti postavit se tradičnímu antisemitskému „čtení“ Shylockovy postavy.

„Většinou se tvrdí, že ta hra je o antisemitismu,“ vysvětluje producent Brokaw. „Ale podle nás vypráví spíš o diskriminaci a předsudcích. Shylock je postava, se kterou můžeme snadno soucítit: rozumíme jeho bolesti i pocitu, že jím okolí celý život pohrdalo.“

Cary Brokaw nakonec navrhl, že by pro jednu z vůbec nejkomplexnějším postav velkého Alžbětince mohli získat Ala Pacina. Mnohokrát osvědčená hvězda, která má letitý vřelý vztah k divadelní klasice (o čemž svědčí i režie uměleckého dokumentárního filmu Al Pacino - Richard III./Looking for Richard, 1996), nakonec souhlasila. Al Pacino se stal zárukou objektivního a přitom velmi osobního přístupu k postavě.

„Rozhodl jsem se vnímat Shylocka jako muže, který je dlouhodobě stísněný ztrátou manželky a nyní se obává, že by mohl přijít i o dceru,“ svěřuje se Pacino. „Shylock navíc celé roky žije v ghettu a okolní „normální“ společnost mu upírá svobodu, na kterou má právo i ten nejpohrdanější z jejích vlastních řad. Přestože se Shylock realizuje v synagoze a má i nějaké židovské přátele, žije v izolaci a je vlastně obětí tradičního uspořádání světa. A tak - když dostane příležitost - rozhodne se pomstít.“

Právě z rozhovorů s Alem Pacinem se zrodila definitivní podoba Shylocka, s nímž navzdory jeho černočerné zlobě a pomstychtivosti můžeme soucítít - i když s ním nemusíme (a ve chvíli, kdy se naplno oddá své pomstě, ani nesmíme) souhlasit. Shylock v Pacinově podání se tak zařadil čestně po bok takových shakesperovských tragicky „temných“ hrdinů, jako je třeba Jago z dramatu Othello. Cílem tvůrců přitom bylo nezatěžovat zápletku příliš moderním čtením a ponechat Shylockovi jeho základní tragikomické rysy.

Radfordovým úkolem se potom stalo rozehrát kolem Shylocka danou zápletku a rozšířit své pojetí i na další postavy, přičemž ani jinde se nebránil „jinému“ čtení, než bylo obvyklé v alžbětinské době (ale jež má základy v řadě současných interpretací textu). Kupec benátský byl napsán mezi roky 1594-97 a jeho autor v něm využil postavu žida jen lehce odlišným způsobem, než bylo zvykem u jeho současníků (např. Christopherta Marlowa). Židé vystupovali v anglických dramatech většinou jako ryzí komické karikatury. Důvodem byl i fakt, že v alžbětinské Anglii bylo obtížné najít oporu v realitě: žádní židé zde totiž nežili, protože byli z jejího území dlouhodobě vypovězeni.

„V Shakespearově textu najdete oporu pro nejrůznější typy čtení, záleží jen na vás, pro které se v souladu se svým citem rozhodnete,“ potvrzuje Radford. Neváhal se proto chopit i další přípustné interpretace a vnímat - samozřejmě v přiměřeném náznaku - vztah Antonia k Bassaniovi jako skrytě homosexuální.

Tvůrci se přitom rozhodli zůstat v podstatě tradiční: odmítli možnost aktualizace a ponechali vyprávění v 16. století, v klasických kulisách, dekoracích a kostýmech, u nichž navíc dbali na maximální věrohodnost. Důležitý byl přitom přínos kameramana Benoita Delhommea, který dokázal spolu s výtvarníkem Brunem Rubeem, autorkou maskérských efektů Ann Buchanan a kostýmním výtvarníkem Sammym Sheldonem stvořit svět, jenž dýchá životem a zároveň nezůstává nic dlužen podmanivé kráse historických italských Benátek, kde štáb našel ty nejsprávější lokace, v nichž mohl nechat ožít svůj sen.

„Způsob, jakým k Shakespearovi přistupovali Kenneth Branagh v Hamletovi či Baz Luhrmann v Romeovi a Julii, je mi cizí,“ podotýká Radford. Režisér přitom vtipkuje, že William Shakespeare při psaní scénáře zůstal jeho blízkým spolupracovníkem, který mu dodal zápletku, příběh, postavy i základní ladění vyprávění.

K tomu, aby se z Kupce benátského stala poněkud nevšední kostýmní romantická komedie, potřeboval Michael Radford hereckou sestavu, která by dokázala dát šťavnatost klasickým Shakespearovým charakterům. Zatímco o roli Shylocka bylo díky Alu Pacinovi jasno, partu jeho oběti i protivníka Antonia se ujal jiný velký herec s komplexní shakespearovskou zkušeností - Jeremy Irons.

Radford si byl od počátku jistý, že Irons dokáže svého hrdinu vybavit tou správnou mírou ironie a opravdovosti. Jeremyho Ironse navíc lákala příležitost setkat se při natáčení s Pacinem, kterého už dlouho obdivoval, ale neměl nikdy příležitost si s ním zahrát.

Obsazení dalších rolí producenti konzultovali se Sharon Howard-Field, která pět let spolupracovala s londýnským National Theatre a pomohla jim najít mezi britskými, ale i americkými herci ty nejsprávnější představitele.

Relativně málo známá Lynn Collins (která má za sebou řadu shakesperovských inscenací na divadle) získala roli dívky Portie. Collins známe např. z romantické komedie 50x a stále poprvé (50 First Dates, režie Peter Segal, 2004), kde si zahrála po boku Adama Sandlera a Drew Barrymore, a z komedie stejného žánru Přes noc třicítkou (13 Going On 30, režie Gary Winick, 2004), kde se objevila po boku Jennifer Garner. Důležitější pro Radfordův tým však byla její shakespearovská zkušenost: part Ofélie z Hamleta v The NYSF Public Theatre po boku Lieva Schreibera byl dokonce její vůbec první divadelní rolí po absolvování školy. Zahrála si ovšem i Julii v inscenaci Romea a Julie na prknech Ahmanson Theatre.

Logickou volbou byla i volba představitele zamilovaného Antoniova přítele Bassania: Pro producenta Brokawa byl charismatický Joseph Fiennes, známý ze Zamilovaného Shakespeara, prvním a nejlepším představitelem mladíka, který svou láskou vžene přítele do problémů s lakotným židem.

S ostatními postavami to bylo těžší, producent Barry Navidi se však nakonec rozhodl roli Gratiana svěřit Krisi Marshallovi (Láska nebeská/Love Actually, režie Richard Curtis, 2004, Čtyři pírka - Příběh cti/Four Feathers, režie Shekhar Kapur, 2002). Roli Jessici si zahrála exotická kráska Zuleika Robinson, kterou známe z dobrodružného snímku Ohnivý oceán (Hidalgo, režie Joe Johnston, 2004), kde se objevila po boku Vigga Mortensena. Nerissu ztvárnila americká divadelní herečka Heather Goldenhersh (Škola rocku/School of Rock, režie Richard Linklater, 2003, Kinsey/Kingsey, režie Bill Kondon, 2005). Launcelota si zahrál Mackenzie Crook (Piráti z Karibiku - Prokletí Černé perly/Pirates of the Caribbean: The Curse of the Black Pearl, režie Gore Verbinski, 2003, Kletba bratří Grimmů/Brothers Grimm, režie Terry Gilliam, 2005). Představitele Solania, Gregora Fishera (Láska nebeská), už Radford režíroval ve svých filmech Another Time, Another Place (Jiná doba, jiné místo, 1983) a White Mischief (Velký podvod, 1987).

Když měl režisér Michael Radford pohromadě herecký tým a vytvořil se svými spolupracovníky základní představu, mohl se pustit do dalších příprav. Jejich součástí byly i důkladné herecké zkoušky, které považoval za mimořádně důležité.

Mezi hlavní úkoly Radforda jako scenáristy a režiséra bylo stanovit tempo vyprávění: pochopil totiž, jako mnozí slavní adaptátoři před ním, že film vyžaduje hutnost a svižnost, kterou si divadelníci u tak známého vyprávění mohou odepřít. Rozměrný text Kupce benátského tedy samozřejmě podlehl krácení. Zápletku bylo třeba pročistit od řady vedlejších motivů a postradatelných dějových linií. Herci - navzdory některým svým předchozím zkušenostem s texty slavného Alžbětince - se potom museli naučit společně „recitovat Shakespeara“ a udržet si přitom filmovou opravdovost a uvěřitelnost.

Na projektu se v tom nejlepším smyslu toho slova výrazně podepsal i tým zkušených Radfordových spolupracovníků - kameraman Benoit Delhomme (The Proposition/The Proposition, režie John Hillcoat, 2005), výtvarník Bruno Rubeo (Aféra Thomase Crowna/The Thomas Crown Affair, režie John McTiernan, 1999), autorka maskérských efektů Ann Buchanan (Ve stínu upíra/Shadow of the Vampire, režie E. Elias Merhige, 2000), kostýmní výtvarník Sammy Sheldon (spolupráce na Gladiátorovi/Gladiator, režie Ridley Scott, 2000, Stopařův průvodce po galaxii/Hitchiker’s Guide to the Galaxy, režie Garth Jennings, 2005) a střihačka Lucia Zucchetti (Zítra začínáme/Mrs.Henderson Presents, režie Stephen Frears, 2005). Filmový Kupec benátský se mohl vydat na svou úspěšnou cestu k divákům. Během té už ovšem stačil posbírat taková ocenění, jako je nominace na cenu BAFTA pro výtvarníka kostýmů Sammyho Sheldona a ocenění Národního syndikátu filmových novinářů pro výtvarníka Bruna Rubea. Snímek byl rovněž úspěšně uveden na MFF v Benátkách či v Karlových Varech.