„Na tomhle příběhu se nám líbilo, že jde o akční dobrodružný film, který ale současně má co sdělit, co se týče odhodlání, poslání, obětování, přežití a lidské povahy,“ zamýšlí se Allen Hughes, který společně se svým bratrem Albertem režíroval snímek Kniha přežití. Jde o jejich pátý celovečerní film od chvíle, kdy ve svých dvaceti letech debutovali působivým a úspěšným dramatem Menace II Society.

„Kniha přežití nás zavádí do děsivé budoucnosti – ať už do onoho stavu svět dospěl válkami, jadernou nebo přírodní katastrofou, nezáleží na tom. Zkáza je totální a to nám umožnilo spekulovat o tom, jak by svět vypadal a jak by lidé žili, kdyby byly veškeré vymoženosti moderní doby smazány ze světa a znovu jsme byli nuceni žít v primitivních podmínkách,“ přemítá Albert Hughes. „Určitě by vládlo v hojné míře bezpráví. Ale časem by se možná našlo pár odvážných jedinců, kteří by znovu nalezli smysl života a ujali se vůdčích pozic.“

Eli je jedním z nich. V době, kdy se lidstvo dělí na lovce a kořist, se odvažuje žít svobodným životem a je oddaný pouze víře v to, co dělá, a odhodlání dovést své snažení do konce. Cena, kterou platí za to, že následuje své sny, je ale velice vysoká. Nemá možnost oddechu, nemá domov...takřka každý den se ocitá v nových nebezpečích a znovu bojuje proti silám, které by ho a s ním vše, co ještě z lidské společnosti zbývá, stáhly do nejhlubší propasti.

Na Denzela Washingtona udělal příběh takový dojem, že se poté, co byl osloven s nabídkou na hlavní roli, ujal filmu také jako producent. „Jde o zajímavou pouť,“ přiznává. „Eli má velice důležité poslání, o jehož naplnění se už velice dlouho snaží. Když se s ním setkáváme, blíží se konci, ale stále na něj čekají jedny z nejtěžších zkoušek.“

Kým přesně Eli je – odkud pochází a o co usiluje – zůstává z větší části a naprosto záměrně tajemstvím. „Postava jako Eli, tajemný osamělý bojovník, je téměř mystická,“ popisuje Allen Hughes. „Víte, že toho má za sebou hodně, ale rozhodně bychom to neměli vše prozradit, a Denzel se velice pečlivě snažil spoustu věcí nenápadně naznačovat, aniž by přitom cokoliv vyzradil doslovně. Jedním z jeho nápadů bylo, že jako důkaz katastrofy, kterou přežil, by měl mít Eli na zádech jizvu po popálení. Denzel je velice dobrý ve vymýšlení podobných drobností, které podporují Eliovu tajemnost.“

„Denzel skutečně pronikl do podstaty filmu a povýšil ho nad prostou adrenalinovou akci,“ soudí producent Broderick Johnson. „Jeho výkon je takový, že toužíte se k němu na jeho pouti připojit, že mu chcete pomáhat s jeho posláním a s řešením překážek, které mu stojí v cestě.“

„Jedním z témat filmu je to, že je třeba věřit, že něco musíte vykonat, a pak se toho držet,“ dodává Johnsonův dlouholetý produkční partner Andrew A. Kosove. „Cesta, po které Eli kráčí, je velice těžká, doslova, ale on věří tomu, že dokáže uspět. Věří v to, o co se snaží.“

Ale pokud tato víra pomáhá Eliovi soustředit se na to, co je třeba vykonat, pak přežít nástrahy vesty mu pomáhá bystrý mozek a rychlé pěsti.

Producent Joel Silver, který má na svém kontě jedny z nejpamátnějších akčních filmů v Hollywoodu, se o těchto jeho dvou tvářích také zmiňuje. „Má úkol, který chce splnit. Pokud se mu v tom někdo pokusí zabránit, pak zkrátka udělá cokoliv, co je třeba, aby mohl pokračovat. Myslím, že máme tendenci mu jeho chování odpouštět, protože je to v jádru poklidný a mírumilovný muž a jeho úkol je pro něj tím nejdůležitějším na světě.“

„Eli je hrdinou zčásti i proto, že se soustředí na budoucnost. Neustále jde kupředu,“ poznamenává producent David Valdes. „Jsem skutečný filmový fanoušek. Mám rád klasický souboj dobra se zlem, a obzvláště se mi líbí, pokud hrdina věří v budoucnost tak jako Eli. Je to symbol naděje.“

Největší překážkou v Eliově pouti je muž jménem Carnegie. Stejně jako Eli je jedním z těch, kteří přežili ze „starých časů“ a je také zatížen břemenem vzpomínek na to, jaký býval život dříve. „Eli ve filmu v jednom místě říká, že se teď lidé zabíjejí kvůli věcem, které jsme dříve vyhazovali, a myslí tím obyčejné věci jako mýdlo nebo zápalky, z nichž se teď staly vzácnosti a cenné předměty,“ prozrazuje Albert Hughes.

Na rozdíl od Eliho obětoval Carnegie uplynulých třicet let budování improvizovaného impéria v ruinách opuštěného města a jeho touha po moci stále vzrůstá. Je zvyklý, že dostane, co se mu zachce, a teď se mu zachtělo knihy, kterou Eli nese ve svém batohu – Bible, patrně poslední na Zemi.

„Mezi těmi dvěma muži vzniká úžasná dynamika. Každý z nich touží po stejné věci, ale z naprosto odlišných důvodů, a oba jsou stejně odhodláni nevzdat se,“ říká Silver.

Washington coby producent k vývoji postavy Eliova nepřítele přispěl v nezanedbatelné míře. „Denzel začal na postavě Carnegieho pracovat už ve fázi příprav, když prohlásil, že kladný hrdina je kladný jen do té míry, do jaké je ten záporný hrdina záporný,“ vzpomíná Allen Hughes. „Bavili jsme se o tom, zda je Carnegie skutečný padouch nebo jenom obyčejný člověk, který je v zoufalé době nucený dělat špatné věci, aby dosáhl svého cíle. V případě Carnegieho není nic černobílé, je tu řada odstínů šedi. Zbytky jeho lidství z něj činí ještě nepředvídatelnější postavu.“

Washington a bratři Hughesovi se shodli na tom, že herec, který Carnegieho bude hrát, by měl být pro Eliho zdatným soupeřem, což je přivedlo ke Garymu Oldmanovi. „Gary je skvělý herec a já chtěl, aby mým hereckým partnerem byl někdo opravdu dobrý,“ prozrazuje Washington.

Albert Hughes se také zmiňuje o Oldmanově nevšedním smyslu pro humor. „Společně s Denzelem dokázali trochu odlehčit některé napínavé scény. Je to vážný příběh, ale rozhodně není ponurý a zejména ne tehdy, pokud proti sobě stojí tihle dva.“

„Vždycky se rád podívám na klasický souboj,“ svěřuje se Johnson. „Když se na plátně Denzel Washington postaví nepříteli, vím, že jde o film, který se mi bude líbit.“

„Carnegie je v zásadě diktátor,“ soudí Oldman. „Své město vybudoval násilím a tím, že drží pod kontrolou vzácnou surovinu – pitnou vodu – protože ví, kde ji hledat. Ale je také chytrý. Má svou filozofii. Carnegie ví o knize, kterou Eli nese, a uvědomuje si, čeho je s ní člověk schopen dokázat, protože je součástí jeho minulosti a dětství. Sám ji celé roky hledá. Tihle dva jsou tou knihou posedlí naprosto stejně, ačkoliv jeden ji hodlá využít pro dobré účely a jeden pro špatné.“

Klíčovou otázkou, kterou příběh klade, je také to, co obnáší vybudování civilizace. Jakkoliv je Eli přesvědčen o tom, že mu Bible poslouží jako základ nové, spravedlivé a nestranné společnosti, která bude mít možnost začít znovu a vyhnout se minulým chybám, Carnegie vnímá tutéž knihu jako způsob, jak ostatní ovládat a rozšířit území své moci. Oba by se patrně shodli na moci, která se v této knize ukrývá, ale mají diametrálně odlišné názory na to, jak s touto mocí naložit.

Carnegie nemá nejmenší problémy s tím, aby se Eliho zbavil, ale současně se není schopen ubránit obdivu k tomuto pozoruhodnému muži, který se mu odvažuje stavět na odpor, na rozdíl od nevzdělaných hrdlořezů, které zaměstnává, nebo zmučených lidí, ploužících se zničenou krajinou. Je to jako by konečně nalezl důstojného protivníka a chtěl si takovou příležitost patřičně vychutnat. „Eli je velice výraznou osobností. Je odhodlaný a má ve všem jasno,“ dodává Oldman. „Carnegie nikoho podobného ještě nikdy neviděl.“

„Eli se nevzdá a Carnegie neuznává 'ne' jako odpověď,“ vysvětluje Washington. „Carnegie je nemilosrdný protivník. Výsledkem je neuvěřitelný souboj vůlí.“

Ze souboje vůlí se ale záhy stane otevřená válka, poté, co Carnegie na muže, kterého posměšně nazývá „pěšák“, zaútočí i veškerým arzenálem zbraní, které má k dispozici.

Jejich konflikt se odehrává na pozadí neutuchajícího souboje o přežití, který se týká všech kolem nich, a je dalším z témat, které film odkrývá. Scenárista Gary Whitta se kdysi zúčastnil dvoudenního kurzu přežití, během kterého se dozvěděl některé nepříjemné skutečnosti, jež se podílely na tvorbě toho, co se na obrazovce odehrává. „První věcí, kterou se dozvíte, je to, že to nebude příjemné,“ vzpomíná. „Možná budete muset jíst nebo pít něco, co by vám jinak ani nepřišlo na mysl, ale pointa je ta, že pokud chcete přežít, budete nuceni udělat cokoliv, a to vychází ze samotné podstaty lidské povahy.“

„Když se lidé vrátí na tu nejprimitivnější úroveň, ukáží svou skutečnou povahu a každý konflikt se stává mnohem dramatičtějším,“ všímá si Allen Hughes. „I z těch nejprostších věcí se najednou stávají otázky života a smrti.“

Ačkoliv má Eli jediný cíl, je Washington přesvědčen o tom, že součástí jeho pouti jsou zkušenosti, o kterých ještě ani sám neví, že je potřebuje zažít. „Když Eli prochází Carnegieho městem, stává se středem nevítané pozornosti – nejen Carnegieho, který ho touží zničit, ale také jeho adoptivní dcery, Solary, nevinné dívky, která mu připomene, že být člověkem znamená být v kontaktu s jinými lidmi. Ve své touze ochránit knihu nemyslí na nic jiného, ale jeho zodpovědnost může zčásti zahrnovat i to, že se otevře druhým, že jim bude pomáhat a udělá pro ně maximum. Byla mu svěřena kniha, ale musí si uvědomit, že je s ní spojeno jisté poselství. Mohlo by se jednat o finální zkoušku před dosažením jeho cíle a on velice váhá, zda ji podstoupit.“

S Carnegiem žijí slepá žena Claudia a její dcera Solara, které před lety zachránil v pustině a stále je chrání – ačkoliv mu v tom často brání jeho vlastní sobectví.

„Carnegie je ochraňuje, ale ony za to platí tím, že jsou takřka jeho otrokyně,“ popisuje Mila Kunis, která si zahrála Solaru. „Solara je chytrá dívka, má mladého a pevného ducha. Věří, že život obnáší více než jen tohle město, ale teprve po setkání s Eliem se odhodlá k pokusu o útěk. Solaru Eli fascinuje a přitahuje. Chce se od něj učit, následovat ho, kamkoliv míří, a poznat svět.“

Tvůrci filmu v Kumis nalezli přesně to, co hledali – schopnost zahrát zranitelného, ale odvážného a optimistického člověka, což jsou pro Solaru, která se pouští na zapovězené území, velice charakteristické vlastnosti. „Mila v sobě má dynamit,“ soudí Albert Hughes. „Zahrála Solaru způsobem, který vám umožňuje sledovat, jak se rozvíjí, a jakmile se vymaní z Carnegieho vlivu, je to jako exploze.“

Solara cítí pevné pouto ke své matce Claudii v podání Jennifer Beals. Společně tyto dvě ženy ve vlastním zájmu přečkávají Carnegieho náladovost a špatné zacházení. „Solara je pro Claudii smyslem života,“ vysvětluje Beals. „Prostřednictvím jejího vztahu s Carnegiem je schopna Solaře poskytovat jídlo a oblečení a některé další věci, které jsou pro ostatní takřka nedostupné. Pokud je Carnegie králem místa, které vybudoval, pak Claudia je jeho bezmocnou královnou.“

Albert Hughes skládá Beals poctu, co se jejího herectví týče. „Veškerou jejich pohnutou historii můžeme vyčíst z její tváře. Nemá příliš dialogů, takže vše sděluje řečí těla a výrazy.“

Stejně jako Solaru i Claudii významně ovlivní Eliho příchod. „Je to kromě Solary první člověk, který se k ní chová zcela bezvýhradně přátelsky a připomíná jí tak, jací lidé kdysi byli a jak se dokázali chovat,“ říká Beals. „Jde o střípek naděje a ten jí dodá sílu. Skutečnost, že se Eli dokáže Carnegiemu postavit, ji velice vzrušuje, protože jde o něco, po čem by sama toužila, ale není toho schopna.“

Dalším člověkem, který by se Carnegiemu rád postavil, je jeho pravá ruka, Redridge, v podání Raye Stevensona, který svou roli popisuje jako „vykonavatel Carnegieho vůle a jeho tělesná stráž, mimo jiné. Dělá, co se mu poručí, ale tušíte, že se mu to tak docela nezamlouvá. Má své vlastní plány.“

Když jsou Eli a Solara odhaleni při útěku z města, Carnegie poručí Redridgeovi, aby zahájil vražednou honičku. Může se jednat o příležitost, na jakou Redridge dlouho čekal.

V pustině za Carnegieho hranicemi zatím žijí dva lidé, kteří objevili vlastní způsob, jak se vypořádat s obtížemi každodenního života: George a Martha, které ztvárnili Michael Gambon a Frances de la Tour. Jde o šťastný manželský pár zarytých ekologů.

Dvojice, která působí excentricky i v tak podivné době, žije v pohledné, dokonale vyzdobené chatě, kde nechybí ani vyšívané polštáře na kanapi a zarámované fotografie na zdi – pozoruhodná anomálie v pustině, kde na kilometry daleko nestojí jediná stavba. „Snaží se uchovat si zbytky svých původních životů, gramofon na kliku a porcelánové čajové šálky,“ popisuje de la Tour. Ale stejně jako řada dalších věcí ve filmu Kniha přežití nemusejí být ani tito dva tak docela těmi, kým se zdají být. „Když se jim na prahu objeví cizinci, jednají s nimi jako s hrozbou. George a Martha si o každém myslí, že je pro ně hrozbou. Protože je.“

Úkolu zpracovat drsné konfrontace, ke kterým ve filmu dochází a v nichž Eli odhaluje všestrannost svého umění přežít, se ujal zkušený šéf kaskadérů Jeff Imada, který má na svém kontě např. filmy Bourneovo ultimátum nebo Klub rváčů. „Ve filmu Kniha přežití uvidíme pouliční styl boje. Dojde na celou řadu zbraní, nějaké souboje s noži, meči a s tyčemi. Eli využívá k sebeobraně okolní prostředí, několikrát čelí více protivníkům současně a občas dojde na souboj muž proti muži. V podstatě je tu zastoupeno skoro vše,“ říká.

Přípravy na tyto náročné scény jsou důkazem odhodlání, se kterým se Denzel Washington pouští do čehokoliv, na čem pracuje. Zúročil tu měsíce spolupráce a dřiny s těmi nejlepšími trenéry, díky čemuž se mu podařilo dosáhnout plynulé akce, po které tvůrci filmu toužili, což znamenalo zaznamenávat bojové scény na jeden záběr a bez pomoci dvojníka.

„Denzel se opravdu předvedl,“ soudí Allen Hughes. „Měli jsme tu celou řadu fyzicky náročných scén a neřešili jsme je častým střihem ani jinými filmovými berličkami. Opravdu musel zvládnout celý boj na jeden zátah a zvládl to dokonale. Bylo to skvělé.“

Za spolupráce s předním odborníkem a učitelem bojových umění Danem Inosantem, žákem samotného Bruce Lee, podrobil Imada Washingtona něčemu, co nazývá „úplným průnikem“. Šlo o věc, se kterou se tento herec v minulosti již setkal, když se ve spolupráci s boxerem Terrym Claybonem připravoval celý rok na svou oscarovou roli šampiona střední váhy Rubina „Hurikána“ Cartera ve filmu Hurikán v ringu a od té doby stále sportuje, aby se udržel v kondici. „Provedli jsme Denzela rychlokurzem všech aspektů a technik boje a nakonec vytvořili výsledek, tedy kombinaci rozličných stylů bojových umění a technik boje beze zbraní,“ popisuje Imada.

Z Washingtonova pohledu šlo o příležitost. „Měl jsem štěstí, že jsem mohl spolupracovat s experty jako Jeff a Danny, jedněmi z největších mistrů bojových umění. Bylo to náročná a byla to velká zábava a naprosto bezmezně obdivuji, co dokáží. Společně jsme pro Eliho vypracovali bojový styl, který v sobě slučoval dovednosti, jaké by získal samouk, nucený přežít.“

„Denzel se také naučil dokonale zacházet s nožem, jako by se jednalo o prodloužení jeho ruky,“ dodává Albert Hughes. Eliovou hlavní zbraní měl být původně samurajský meč, ale Washington se s bratry Hughesovými nakonec shodl na kratší zbrani, podobající se spíše mačetě, tedy na méně formální alternativě, která lépe vyhovovala potřebám osamělého poutníka, nuceného zbraň snadno ukrývat pod batohem a v případě potřeby ji bleskurychle tasit.

Jak podoba, tak i funkčnost Eliovy neobvyklé výzbroje i bojového stylu jsou součástí jeho osobnosti. Protože je nucen cestovat nalehko, musí s maximální účinností využívat vše, co se naučil nebo nalezl – ať už proto, aby přežil, nebo aby posloužil vyšším zájmům. Tento pragmatický přístup se stal součástí hereckých výkonů i výtvarných návrhů, kostýmů i rekvizit. V Eliových rukou není nůž jen prostředkem sebeobrany, ale také lovecký nástroj.

Na gangy kolem silnic, Carnegieho zabijáky a další, kteří se mu postaví,, reaguje Eli podobně instinktivně a živočišně a využívá k tomu veškerých svých nahromaděných zkušeností. „Musel dokázat poradit si efektivně se svými nepřáteli, ale současně nepůsobit dojmem trénovaného bojovníka,“ objasňuje Imada, který se snažil každou scénu vymyslet tak, aby v ní pokud možno nebyl žádný náznak choreografie. „Lidé se po něm během boje různě sápou, tahají ho, bijí i kopou.“

„Bylo klíčové, aby Eli nepůsobil jako válečný veterán nebo nějaký supervoják, který je vybaven dokonalými schopnostmi,“ říká scenárista Whitta. „Chtěli jsme, aby to byl obyčejný člověk. Jeho prostřednictvím a prostřednictvím toho, co dokáže, pochopíte, jak se lidé museli adaptovat, aby přežili. Denzel chápal, že aby diváci uvěřili jeho postavě a jejímu příběhu, musejí uvěřit i bojovým scénám.“

Začátek filmu diváka seznamuje s nepříjemnou realitou. Eli prochází kolem dávno mrtvých těl ve vykradených, ohořelých autech, která lemují silnice. Na kilometry daleko na obě strany se od něj rozprostírá pustina, kde není jediný živý člověk, kterou protíná silnice, přezdívaná tvůrci filmu jako Dálnice smrti. Je to svět, který je podle Joela Silvera současně futuristický i zcela zdevastovaný, podivné a surrealistické místo s minimální funkcionalitou.

„Věděli jsme, že bratři Hughesové dodají filmu velice specifický vizuální styl, který je klíčový pro akční scény i hlavní témata celého filmu,“ soudí Broderick Johnson.

„Úkolem bylo vytvořit svět za třicet let, který je ale současně zcela primitivní,“vysvětluje David Valdes. „Obvykle v případě futuristického filmu uvažujete o automobilových prototypech a snažíte se vymyslet, jak bude za desítky let vypadat kuchyňský šlehač. V případě Knihy šlo ale o to, že v době, kdy se odehrává, už budou fungovat jen zcela nejzákladnější mechanická zařízení, relikvie minulosti.“

Tvůrci filmu vymysleli drsnou a ponurou krajinu, která dramatickým a přesto realistickým způsobem ukazuje, jak by mohla Země po závažné katastrofě vypadat. „Zjišťovali jsme si, co by mělo na podobu prostředí největší vliv, zda by to byl jaderný výbuch, biologický útok či popílek ze supervulkánu,“ popisuje Allen Hughes. „Co by se stalo s rostlinstvem a živočichy, s počasím nebo s oblaky? V jakém stádiu rozkladu by se svět nacházel? Jak by taková budoucnost vypadala?“

„V jistých ohledech jsme se inspirovali comicsy, ačkoliv náš příběh z takových zdrojů nevychází,“ dodává Albert. „Požádali jsme o spolupráci tvůrce comicsů Tommyho Lee Edwardse, Chrise Westona a Rodolfa Dimaggia, aby nám pomohli vymyslet celkový výtvarný styl filmu: barevnou paletu, postavy, kulisy a lokace...v podstatě jakýsi vizuální scénář.“ Poté na základě rozsáhlých storyboardů vznikly jakési vzorové publikace, které určily směr, jakým se práce v každém z oddělení měly ubírat, od postprodukce přes soundtrack až po barvy. „Herci a štáb se do nich podívali a okamžitě pochopili, o jaký film nám jde.“

Protože si oba bratři snažili práci co nejlépe rozvrhnout, trávil Allen většinu času během přípravné fáze dohlížením na obsazování rolí a na práce na scénáři v Los Angeles, zatímco Albert se soustředil na specifika výtvarné stránky filmu a kamery s Valdesem přímo na místě natáčení a s bratrem byl v neustálém kontaktu.

„Allen a Albert mají dokonalý pracovní vztah. Velice dobře se doplňují a každý má tolik nápadů, že je to až neuvěřitelné,“ míní Andrew A. Kosove.

Film se natáčel na rozličných místech v Novém Mexiku, zejména v Albuquerque a okolí, stejně jako na silnicích kolem Cochiti Pueblo. Natáčelo se také ve White Sands National Monument a White Sands Ranch v jižní části státu.

I přes celou řadu nepopiratelných výhod měla tato oblast jisté nevýhody, například oslepující písečné bouře, ženoucí se rychlostí sta kilometrů za hodinu. „Velice nepříznivé počasí se tu dokáže objevit během okamžiku. Může být poklidný slunný den a v další minutě připomíná počasí scénu z Čaroděje ze země Oz, ve které odnese vítr dům,“ vzpomíná Allen Hughes s úsměvem.

Ačkoliv byl natočený materiál už přirozenou cestou poměrně ponurý, bylo přesto potřeba podrobit ho digitálním úpravám, které provedl odborník na vizuální efekty Jon Farhat (Maska). „Dokonce i v případě záběrů z těch nejvyprahlejších částí jsme museli odstraňovat různý plevel a podobně. Režiséři toužili po zcela holém prostředí. V zásadě se dá říct, že každý záběr, který ve filmu vidíte, musel být upraven.“

Vizuální efekty také zdůraznily dojem pohybu a naléhavosti, po kterém bratři Hughesové toužili. „V tomto křehkém prostředí bylo třeba, aby mraky pluly trochu rychleji než obvykle. Mraky obecně hrály pro vizuální podobu filmu důležitou roli. V průběhu většiny filmu kráčí Eli přímo proti nim, což znamená, že jde na západ.“

Po řadě experimentů se režiséři a kameraman Don Burgess rozhodli natáčet film Kniha přežití digitální kamerou RED, která zaznamenává přímo na flash disk nebo na pevný disk. „Protože jsme měli v přívěsech připravené počítače, mohli jsme každou scénu hned po natočení barevně upravit a promítnout si ji. Pomohlo nám to udržet si přehled o tom, jaké změny v barvách či texturách budeme během postprodukce dělat,“ říká Burgess.

Barvy a textury byly také středem pozornosti výtvarnice Gae Buckley, která s producenty Johnsonem a Kosovem spolupracovala na snímku Sesterstvo putovních kalhot 2. „Gae s námi spolupracovala na velice odlišném filmu,“ říká Kosove a dodává: „Věděl jsem, že dokáže Eliho svět stvořit. Odvedla ohromující práci. Kulisy byly dokonalé – připadali jste si mezi nimi jako ve skutečném postapokalyptickém světě.“

Buckley kulisy navrhovala v ateliérech v Albuquerque, ale své umění musela uplatnit i na opuštěných cestách a některé části kulis bylo třeba kvůli práci se zeleným plátnem postavit přímo na parkovištích ateliérů. Kromě toho dohlížela na výstavbu domu, obývaného Georgem a Marthou v poušti nedaleko studií. Ale jejím nejnáročnějším návrhem bylo Carnegieho město.

„Potřebovali jsme najít malou komunitu, které by v centru chyběly některé stavby, abychom na jejich místech mohli postavit ruiny,“ vzpomíná Buckley, která to, co hledala, nalezla v Novém Mexiku v městečku Carrizozo s 1036 obyvateli. Vytvořila tu dvě ulice, na stávající budovy upevnila nová průčelí nebo v prázdných prostorách po obou stranách ulice vybudovala zcela původní stavby, které se inspirovaly fotografiemi z válkou zničených měst. Perlou celého města byl Orpheum Theatre, Carnegieho domov a štáb, který se díky své cihlové konstrukci poměrně zachoval. Právě tady měli Eli a Carnegie poprvé stanout tváří v tvář jeden druhému.

„Moc ráda pracuji s polorozpadlými zdmi a budovami a tvořím je s pomocí vrstev barev a trosek,“ zmiňuje se na téma filmového umění stavby opotřebovaných budov. „Měli jsme famózní natěrače. Na každém povrchu jsou čtyři nebo pět vrstev barev: podkladové barvy, potom prýskající barvy a nakonec obecná patina opotřebení. Byla to ohromná spousta práce.“

Interiéry Orpheum Theatre vyrostly přímo v ateliéru. Šlo o rozsáhlé dvoupatrové kulisy s balkónem a barem, v němž se odehrává jedna z velkých bojových scén filmu.

Dalšími netradičními kulisami byl ponurý les, na jehož stromech chybějí listy, který Buckley vybudovala kompletně v ateliéru a mrtvé stromy si nechala dovézt z míst nedávného lesního požáru v Manzanu v Novém Mexiku s využitím pomoci lesní správy.

Ve filmu se tento les objevuje hned na samém počátku a okamžitě nám pomáhá jasně identifikovat velice nepřátelské prostředí, ve kterém se Eli nachází, ale také povahu jeho samotného: je chytrý, zručný a je schopen využít ve svém okolí cokoliv, co mu může pomoci přežít. Naznačuje oběti a rizika, která by takový život obnášel.

„Myslím, že tu ukazujeme na prvky instinktu a lidské povahy, které dokáží oslovit kohokoliv. Doufáme, že se diváci dokáží do těchto postav vcítit a odnesou si z filmu přetrvávající dojmy,“ zamýšlí se Albert Hughes.

„Byli bychom rádi, kdyby si po zhlédnutí Knihy přežití lidé uvědomili, jak výjimečné životy žijí a jak by za ně měli být vděčni,“ dodává k tomu Allen. „Jde o příběh, který se dotýká univerzálních témat víry, oddanosti, obětování a především naděje. To jsou věci, které nás na tomto příběhu nejvíce zaujaly, a doufám, že se nám je podařilo zprostředkovat.“