„Karanténa“ je slovo, při kterém se nám okamžitě vybaví asociace jako „strach“, „nemoc“ a „izolace“. Film Karanténa má ale kořeny v zemi, která se s takovými věcmi běžně nespojuje. Producent Sergio Agüero objevil obrovsky úspěšný španělský film REC při svém výletu do Španělska v lednu 2007 (film získal Goya Award – španělskou obdobu Oscara – za nejlepší střih a nejlepší debutující herečku). „Viděl jsem krátký promo sestřih, který produkční společnost používala k prodávání mezinárodních práv,“ říká Agüero. Film ještě ani nebyl hotový, ale „z toho předběžného sestřihu mi běhal mráz po zádech.“

S ohledem na takovou zajímavou – a strašidelnou – premisu Agüero okamžitě pochopil, jaký potenciál by měla anglická verze. „Zatímco oni ještě ve Španělsku dokončovali REC, já projekt koupil pro Roye a Douga z Vertigo Entertainment tady v Americe,“ vysvětluje. Roy Lee a Doug Davidson už v minulosti práva na převedení zahraničních filmů do americké verze koupili, ať už šlo například o Kruh, Nenávist nebo Skrytá identita, takže se Agüero domníval, že Karanténa pro ně bude ideální volbou.

Když producent Lee uviděl promo REC a přečetl si scénář, okamžitě ho film nadchl. „Bylo jasně poznat, že je na něm něco výjimečného,“ tvrdí. Krátce poté, co byla dokončena španělská verze, si ji producenti obstarali a promítli ji společnosti Screen Gems, jejíž zástupci z něj byli tak nadšení, že se na americké verzi začalo pracovat takřka okamžitě. „Tenhle film vznikl nejrychleji ze všech, na kterých jsem pracoval,“ říká Lee. „Od chvíle, kdy jsme uviděli finální film, do začátku natáčení Karantény uběhly necelé tři měsíce.“

K adaptaci scénáře byli přizváni bratři John a Drew Dowdleovi. Producenti měli pocit, že se tato dvojice přesně hodí k tomu, co Karanténa potřebuje. „O možnost režie jsme s Drewem soupeřili s mnohem slavnějšími režiséry,“ říká režisér John Dowdle. „Ale říkali jsme si, že jsme na to dva, takže máme na kohokoliv. Pracovali jsme dnem i nocí a dělali všechno pro to, abychom tuhle práci dostali.“

Jejich strategie se vyplatila. „Bratři Dowdleové si nás získali svým nadšením pro věc,“ svěřuje se Agüero. „Dokázali vytvořit osobitou americkou verzi, postavenou na tom, co bylo ve španělské dobré.“

Většina remaků má výhodu pracovního plánu – hotového filmu – kterého se tvůrci mohou držet. Ti, kteří ho adaptují, mohou zjistit, co v původním filmu funguje a kde je potřeba udělat změny, aby došlo k vylepšení příběhu nebo aby měl děj na plátně lepší atmosféru. V případě REC vytvořili ale bratři adaptaci předtím, než film vůbec viděli. „Pořád dokončení filmu natahovali,“ objasňuje John. „Četli jsme scénář a viděli trailer a pustili se do adaptace.“
„Tvorba remaku je zajímavá,“ pokračuje. „Svým způsobem máte mnohem více volnosti, a svým způsobem jste hrozně svázaní. Byli jsme z původního filmu nadšeni – je skvělý – takže jsme se na to moc těšili.“

„Vlastně jsme jim dali dost volnosti, aby nový scénář napsali podle sebe, ale oni se drželi originálu, protože byl velice efektivní a nechtěli ten film úplně změnit,“ míní producent Lee.
Tvůrci ale udělali několik změn, aby zdůraznili realističnost celého snímku. „Španělský film je trochu víc nadpřirozený,“ vysvětluje Agüero. Dowdleovi chtěli pointu filmu více ukotvit v realitě – takže je ve finále ještě děsivější. „V případě Karantény,“ prozrazuje Agüero, „tvůrci také zdůrazňují pocit paranoie, protože vláda, od které očekáváme, že nám přispěchá na pomoc, je tu v roli mlčícího nepřítele, nic nám neprozrazuje a my nevíme, proč tomu tak je.“ Ve finále byli podle Drewa Dowdlea tvůrci filmu velmi spokojení s tím, jak se jim podařilo vyvážit věrnost předloze a současně zdůraznit vlastní myšlenky.

Protože základní pointa filmu určuje, že se jedná o záznam z jediné videokamery, který byl nalezen na místě incidentu, odehrává se celý film takřka v reálném čase. Scény křižují sem a tam mezi byty, nahoru a dolů po hlavním schodišti, a mají délku několika minut. Teprve pak obrazovka na okamžik zčerná nebo nastane střih do další scéný. Přechody z jedné scény do druhé jsou obvykle stříhány tak, aby divák nepoznal, že ke střihu vůbec došlo.
„Všichni to sledujeme okem kamery,“ říká režisér Dowdle. „Na filmu, ve kterém se nemůžete podívat za dveře nebo za zeď, je něco děsivého. Když jste omezeni jen tím, co vidí jediná kamera, máte pocit, že jste skutečně tam.“

„Bavilo nás hrát si s nedokonalým osvětlením nebo nedokonalou kompozicí záběrů,“ dodává Drew, „s tím, že nevidíte všechno, co byste chtěli vidět, a neslyšíte, co byste chtěli slyšet. Díky takovým nedokonalostem to působí velice reálně. A v dnešní době YouTube jsou lidé zvyklí na to, že se zaznamenává cokoliv. Vidět všechno z pohledu jedné kamery je pro diváky naprosto přirozené.“

Tvůrci se také rozhodli film natáčet chronologicky, v pořadí, jak jsou scény ve scénáři, což se v dnešní době z důvodů omezení, vznikajících pronájmem exteriérů, časového vytížení herců a nedostatku času, nedělá už příliš částo. „Karanténu jsme točili lineárně,“ prozrazuje Lee. „První scénou, kterou jsme natáčeli, je první scéna ve scénáři, a poslední točenou scénou byla poslední scéna filmu. Během natáčení se tak udržovalo napětí.“

Zjistili také, že takovéto natáčení má i další výhody z hlediska emocí. „Jakmile nějaká postava zemře, pro herce, který ji ztvárnil, natáčení skončilo,“ říká. „Byla v tom určitá konečnost, protože jakmile zemřeli na plátně, skutečně jsme se s nimi rozloučili.“
Obsazení Karantény nebylo nijak jednoduché: bylo třeba najít herce, kteří by dokázali působit uvěřitelně vyděšeně a současně měli dostatek energie k tomu, aby dokázali strach (který se velice obtížně hraje) předstírat po celou dobu vyčerpávajícího natáčení v reálném čase. Každé políčko filmu muselo působit věrně. Film mohl fungovat jedině tehdy, pokud herci dokáží přesvědčit diváky, že to, na co se dívají, je skutečné – a děsivé.

Zejména obsazení hlavní postavy, Angely Vidal, bylo klíčové. Tato role prochází významným vývojem. Diváci Angelu poznávají jako začínající televizní moderátorku. Jak plyne stopáž filmu, mění se Angela z optimistky v odhodlanou a odvážnou ženu, která je postavena tváří v
tvář vlastní smrtelnosti.

O obsazení Jennifer Carpenter Agüero říká: „[Prezident Screen Gems] Clint Culpepper s ní už pracoval na filmu V moci ďábla, a všichni jsme ji znali z Dextera a ohromně na nás ta silná a pohledná mladá žena zapůsobila.“

„Drew a já jsme posedlí Dexterem a moc se nám líbil film V moci ďábla, ale nedošlo nám, že jde o stejnou osobu. Jakmile jsme to zjistili, věděli jsme, že bude dokonalá.“
„Na tomhle filmu mě zaujala představa skupinky lidí, kteří se povětšinou neznají, zavřených v jedné budově a bojujících o život,“ říká o Karanténě Carpenter. „Záchrana je hned za oknem. Jen o pár pater níž, za těmi dveřmi – spása je na dosah ruky. Tahle zajímavá skutečnost, plus to, že po většinu filmu budu hrát jen na kameru, to mě dost zaujalo...“
„Moc se na hororové filmy nedívám,“ pokračuje. „Musíte na to mít žaludek. Ale tenhle film je unikátní tím, jak je poskládaný. Se scénářem jsem dostala i DVD s původním filmem, pustila jsem si ho pět minut a už jsem volala, že to chci točit a co pro to mám udělat. Byl to skutečně ambiciózní scénář, který měl být natáčený ambiciózním způsobem.“

Pro udržení patřičného napětí používala Carpenter dle svých slov různé „blbůstky“. „Někdy mě nabudí pustit si nějakou hudbu,“ prozrazuje, „nebo těsně před začátkem záběru zařvat, nebo na vteřinu všechno pustit z hlavy a nechat se pohltit situací. Někdy stačí jenom říct 'raz, dva, tři – jedeme!' a zjistit, jak to dopadne. Ale nebylo snadné to tempo vydržet, abych působila věrně a skutečně.“

„Jennifer je ohromná,“ chválí ji Drew Dowdle. „Působí naprosto věrně snad na každém políčku. Byla skvělou vedoucí všech našich herců, měli jsme štěstí, že jsme získali někoho jako ona, kdo dokáže pořádně dupnout na plyn.“
Angelina kolegu, který je neustále s námi, ačkoliv ho zahlédneme jen několikrát a jinak se projevuje pouze hlasově, televizního kameramana Scotta, si zahrál Steve Harris. Harris je velice známý svou rolí v hitovém seriálu The Practice.

„Je fascinující točit film, kde jste po většinu času jen hlasem v pozadí,“ míní Harris. „Toho kameramana jsem si chtěl zahrát od prvního okamžiku, kdy jsem si přečetl scénář, když jsem si ještě myslel, že se to bude točit jako klasický film.“ Když mu prozradili, že nebude v
záběru tak často, jak si myslel, dokonce ho to zaujalo ještě mnohem víc.

„Se Stevem jsme původně mluvili o roli, ve které by byl k vidění mnohem častěji,“ vypráví režisér Dowdle. „Ale on se s námi sešel a prohlásil, že chce hrát roli kameramana. Viděl v té postavě něco, co neviděl nikdo jiný.“

Role Jakea a Fletchera, hasičů z Los Angeles, se kterými měli Angela se Scottem strávit noční službu, si zahráli Jay Hernandez a Johnathon Schaech. „Sedli jsme si spolu a začali pracovat na kamarádství, které tvoří významnou část našich postav, a na postavách a na tom, jak jednotlivé scény zahrajeme,“ říká Schaech o spolupráci s Hernandezem.

Na Johna Dowdlea udělal Schaechův zájem o roli obrovský dojem. „Je tak charismatický – jakmile se na plátně objeví, nekoukáte na nikoho jiného,“ popisuje. „Aby se do role dostal, jezdil se skutečnými hasiči. A nechal si narůst ten největší a nejšílenější knír, co jsem kdy viděl,“ směje se režisér.

„Pobýval jsem nějakou dobu s hasiči a všiml si, že spousta z nich nosí husté, mužné kníry,“ vysvětluje svou volbu Schaech. „Takže jsem se tím inspiroval – za čtyři dny jsem ho měl.“
Hernandez se na roli tak moc připravovat nemusel – s hasiči měl spoustu zkušeností z natáčení filmu Olivera Stonea World Trade Center. „Podle mého názoru může být něco děsivé jedině tehdy, pokud to působí dostatečně reálně,“ soudí. „Když vám někdo uvěří, že by se to mohlo stát, nejen ve filmu, ale přímo ve skutečnosti, pak přichází opravdový strach.“
Jednoho z obyvatel osudového domu, Lawrence, veterináře, který musí své schopnosti uplatnit při záchraně filmových obětí, hraje Greg Germann, známý ze seriálu Ally McBealová. „Stane se ze mě tamní doktor,“ vypráví. „Vlastně to není žánr, který bych vyhledával. Ale tenhle scénář byl jako thriller – nejde se od něj odtrhnout. Vážně se skvěle četl, protože každá stránka, každá chvilka jsou plné akce. Všechno se děje hned teď a pokračuje to tak až do konce.“

Další z obyvatel domu je ustaraná matka Kathy v podání Marin Hinkle. Ve filmu její manžel vyjde z domu ještě předtím, než se spustí karanténní šílenství, a ona je teď v budově uvězněna se svou dcerkou, které není dobře...a její stav se stále zhoršuje. Herečka byla vděčná za příležitost předvést se v odlišné roli. „Pracuji na sitcomu, což samozřejmě znamená spoustu lehkomyslnosti a vtípků,“ svěřuje se Hinkle. „Zavolal mi můj agent a ptal se mě, co bych řekla na horor. Mám k nim jisté výhrady, ale tenhle scénář jsem si přečetla a působil na mě tak uvěřitelně, jako by se to dělo právě v tu chvíli, že mě zaujal.“

Její konkurz na roli je dnes už takřka legendární, jak z legračních, tak i nepříjemných důvodů. „Mám malé dítě,“ líčí, „takže jsem tu roli dobře chápala. Ale nepomyslela jsem na to, co si počnu na konkurzu, kde žádné dítě nebude. Takže jsem použila svou kabelku – stalo se z ní dítě. Ve filmu je bolestná scéna, kde mi dítě berou, takže mi na konkurzu brali kabelku. Takže jsem předstírala, jak se tomu bráním, a pak jsem sebou plácla o zeď. Vřískám a křičím jako Meryl Streep v Sophiině volbě. Skončila jsem a říkala jsem si, že jsem to zahrála doopravdy věrně. Večer jsem si šla lehnout a probudila jsem se asi o pět hodin později s tou nejhorší bolestí, jakou jsem kdy zažila, horší než porod. Ukázalo se, že se mi při té dramatické scéně uvolnil ledvinový kámen. Pokud někdy budete chtít hrát v hororu, stačí, abyste si řekli „ledvinový kámen“ a budete mít jasno v tom, jak silně máte křičet.“

V případě filmu REC se natáčelo v opravdovém činžovním domě. Tvůrci Karantény si nejprve mysleli, že by mohli postupovat podobně – plánovali využít známou Bradbury Building v Los Angeles. Ale přístup by tam bývali měli jen v noci. A kromě obtíží, spojených s nočním natáčením, vznikal problém i v tom, že podle scénáře bylo třeba, aby bylo možné v jednom záběru přecházet z interiéru bytů na hlavní schodiště. V Bradbury Building by museli v každém záběru podvádět a ještě navíc by museli denně předělávat kanceláře v byty, nebo si tam nějaké kanceláře dlouhodobě pronajmout. Nakonec vyšlo jako nejlogičtější řešení postavit si dům vlastní. V ateliéru 23 společnosti Sony Pictures vyrostla třípatrová budova, která zabírala plochu takřka 1400 metrů čtverečních a tyčila se do výšky deseti metrů. To tvůrcům umožnilo natáčet naprosto svobodně.

„Kulisy nám daly zabrat,“ objasňuje Drew Dowdle. „Byla toho spousta, co jsme do filmu chtěli zakomponovat a co záleželo na kulisách samotných, a nakonec se nám tam podařilo ze scénáře převést neuvěřitelné množství drobností.“
„Výtvarník Gary Steele se svým týmem odvedl skvělou práci,“ míní Agüero. „Byly to velice propracované a detailní kulisy a sestávaly z řady malých bytů, rozmístěných po obvodu centrálního schodiště. Umožnily režisérovy natáčet ony dlouhé záběry, které nás vedou nahoru či dolů po schodech a do nebo z bytů. Působí to velice přesvědčivě. A obecně se nám pracovalo lépe – mohli jsme pracovat v rozumnou denní dobu v podmínkách, které jsme měli pod kontrolou.“

Celá budova byla postavena za šest týdnů a průměrně na ní denně pracovalo 40 lidí.
Protože základní premisou filmu je to, že diváci sledují nahrávku z videokamery jednoho kameramana, bylo výhodné točit film digitálně v HD rozlišení. „Vybrali jsme si HD, protože jsme pak materiál mohli snadno upravit, aby působil jako nahrávka pro zprávy a reality TV, což pro nás bylo velice důležité,“ tvrdí producent Lee.

Tvůrci se rozhodli pro kameru Sony F-23. Kameraman Ken Seng říká, že F-23 má řadu výhod. „Mohli jsme záběry točit opakovaně, jak se nám zachtělo, znovu a znovu a znovu si to procházet a dodat záznamu dokumentační styl, přičemž jsme současně zůstávali věrní tomu, jak se natáčelo.“

Jedna nevýhoda tu ale byla. „Tahle kamera váží 23 kilo“, prozrazuje Seng. Aby film působil tím správným dojmem, bylo třeba natáčet z ruky, a to se ukázalo jako velice...těžké. „Jakmile to všechno připravíte, odsoudíte tím operátora k tomu, aby víceméně běhal po schodech sem a tam s více než třicetikilovým vybavením, navěšeným na sobě. Vypadá to dokonale, ale bylo to hodně těžké.“

„Všichni, kteří se na tomhle filmu podíleli, souhlasili, že se natáčení naprosto lišilo od všech, kterých se doteď zúčastnili, protože to bylo velice fyzicky náročné,“ pokračuje Seng. „Každý záběr byl těžký. Někdy jsme natáčeli deset opakování pětiminutové sekvence, procházející celým domem. Na place bylo třináct herců, operátor kamery, zaostřovač, vedoucí kaskadérů – všichni jsme se museli naprosto dokonale soustředit a snažit, takže jakmile se rozjela kamera, vypadalo to ohromně. Když jsme probíhali budovou, mohli jsme se třeba náhle otočit o 180 stupňů. Občas se stávalo, že někdo ze štábu musel běžet plným tryskem za kamerou a následně se pod ni vrhnout a schovat se, aby nepřekážel v záběru. Člověk, zodpovědný za pohyb kamery, měl plnou tvář škrábanců na obličeji a modřin na ramenou. A všichni byli od hlavy k patě zacákaní falešnou krví. Obsluha kamery si tu zkrátka prošla peklem.“
Občas si ale peklem prošla i samotná kamera, jako například tehdy, kdy „se jeden z operátorů rozběhl, zakopl o kabel, kamera za 300 tisíc dolarů prolétla vzduchem a zdánlivě zpomaleným pohybem se snesla na dlážděnou podlahu,“ líčí Seng. „Myslím, že o jejích kvalitách dost vypovídá skutečnost, že jsme ji v podstatě jen zvedli a točili dál.“
„Vzhledem k frenetickému tempu filmu a ke skutečnosti, že je kamera neustále uprostřed dění a chová se jako samostatná postava, jsme pochopili, že součástí vytvoření iluze reality bude, když do kamery budou herci strkat, narážet do ní, odstrkávat ji z cesty nebo se po ní sápal,“ osvětluje režisér Dowdle. „Párkrát to znamenalo si udělat menší pauzu, kameru poslepovat dohromady a zase ji zprovoznit.“

Co se obtížnosti natáčení týče, říká John Dowdle: „Natáčeli jsme s patnácti herci, někdy s využitím kaskadérů, speciálních efektů – spoustu dní jsme strávili jen nad jediným záběrem. Pětiminutové souvislé scény si vyžadovaly spoustu nacvičování. Často jsme se k natáčení dostali až na samém sklonku dne, a pak jsme točili a točili a točili. Nešlo o klasické natáčení jako u normálního filmu. Tady se nedaly například zakrýt nějaké problémy střihem. Museli jsme to prostě natočit naprosto bezchybně.“

Totéž platilo i pro působivé kaskadérské výkony. Je jich tu celá řada, ale bylo třeba je dokonale zapracovat do zmíněných dlouhých scén bez jediného střihu. „Nešlo je rozkouskovat na menší části a ty natočit odděleně, jak se to obvykle dělá,“ vysvětluje John Dowdle. „Bylo třeba je zakomponovat do souvislého celku. Herci hráli své role, do toho se odbylo kaskadérské číslo, a herci museli hrát dál.“

„Shazování dětí na zem, pády přes zábradlí – v našem případě to bylo něco docela jiného, a vyšlo to skvěle,“ směje se Drew.

Náročné bylo i osvětlování. „V každé scéně jsme museli mít nachystané osvětlení pro široký záběr, středně široký záběr i pro detail, a to vše ze všech stran,“ vysvětluje Seng, „protože jsme museli být schopni točit všechný záběry současně. Používali jsme malá LED světla a malé lampy, takže jsme vytvořili jistou základní úroveň osvětlení, která nepůsobí, jako bychom to uměle nasvěcovali. Snažil jsme se tak často, jak to jen bylo možné, využívat pro osvětlování světla, která byla součástí kulis. Vypadá to velice hrubě a skvěle to funguje.“
To všechno si vyžadovalo celé hodiny příprav. „Je to těžké, protože musíte odladit velkou spoustu věcí současně. Je to jako hudba, všechny nástroje se musí sehrát, a přinejmenšímm jednou se to musí povést naprosto dokonale,“ soudí herec Jay Hernandez. „Pokud se něco nepodaří jedinému člověku, musíte to celé předělat,“ souhlasí Germann. „Máte z toho ale pak opravdu hodně dobrý pocit.“

Columbus Short, který ztvárnil policistu Wilenskyho, souhlasí, že tenhle film si od herce vyžadoval maximální pozornost. „Tenhle film skutečně stojí a padá na hercích, protože se hodně podobá divadelní hře,“ míní. „Všechno se točilo na jeden dlouhý záběr a herci se neustále navzájem pobízeli k lepším a lepším výkonům, improvizovali. Bylo to skvělé. Je úžasné takhle pracovat. Zahrajete si. Je to hercův sen.“

Improvizace a specifické využití kamery tu ale mohou způsobit nezvyklé situace. S ohledem na to, že se natáčelo na jedinou kameru, nebylo možné natáčet několik různých záběrů, které by se později použily při střihu, aby bylo zaručeno, že je daný herec ideálně zabraný. „To znamená, že si nejste jistí, jestli ve filmu nakonec budete vidět,“ směje se Hinkle. „Možná zrovna podáváte v pozadí ohromující herecký výkon, klíčový pro danou scénu, ale nakonec zjistíte, že vás při tom nezaznamenala kamera. Musíte hrát co nejvíc opravdově, a ego v tom nemá co dělat.“

Jennifer Carpenter to shrnuje: „John nám na začátku řekl, že pokud někoho z nás uvidí, že hraje, budeme muset točit celý záběr znova. Myslím, že to bude působit velice snadně. Nebude se na to tak docela snadno koukat, to určitě ne, ale bude to vypadat, jako že jsme ten film natočili, aniž bychom se museli kdovíjak snažit, a to myslím vypovídá o tom, jak těžké bylo ho natáčet.“