Příběh filmu Jeskyně může působit jako výplod tvůrčí fantazie, avšak v hlubokých jeskyních – zejména na území Rumunska – byly skutečně objeveny nové mikroekosystémy. Jedním z nejznámějších objevů tohoto druhu se odehrál v jeskyních Movila. Uznávaný speleolog a editor rumunské edice časopisu National Geographic Dr. Christi Lascu, který se na Jeskyni podílel jako technický poradce, byl u tohoto objevu přítomen: „Případ z jeskyní Movila se příběhu Jeskyně skutečně docela podobá. Ke konci 80. let minulého století chtěla zdejší vláda postavit obrovskou elektrárnu u Černého moře. Mým úkolem bylo prověřit, zda půda unese tak těžkou stavbu. A v jedné z těch jeskyní jsme našli sírovou termální vodu plnou zvláštních bezobratlých zvířat.“

„Mohlo v ní být pár stovek nových živočichů, přičemž 35 z nich vědci označili za úplně nové druhy,“ pokračuje Lascu. „Tito živočichové se vyskytovali pouze v této jeskyni. Svým způsobem to jsou žijící fosílie, protože přežily miliony let. Během doby ledové se změnili v jakési podzemní uprchlíky, kterým pomohly k přežití termální prameny. Jeden z mých vážených kolegů napsal o jeskyni doktorandskou práci. Konstatoval, že kdyby planetu postihla nukleární válka a všichni živočichové na povrchu by vyhynuli, ekosystém v jeskyních Movila by přežil, protože nepotřebuje sluneční energii ani potravu ze zemského povrchu.“

Tento objev byl velmi významný, protože se jednalo o první podzemní ekosystém založený na chemosyntéze. Mezi nové živočichy patřila i stonožka v délce 10 cm, která dokázala zaútočit jedovatým kousnutím. V Jugoslávii byli nalezeni dokonce 20 cm dlouzí obojživelníci. Velikosti monstra z filmu Jeskyně sice nedosáhli ani zdaleka, ale kdo ví – velikost tvorů, kteří mohou v podzemí žít, není teoreticky nijak omezena.

Vedoucí výroby Andrew Mason vysvětluje, že přestože se jedná o fikci, snažili se lidé z kreativního týmu udržet příběh co nejvěrohodnější: „Najali jsme jako konzultanty některé z nejlepších jeskynních potápěčů na světě. Využili jsme jejich zkušeností a zapracovali do scénáře spoustu skutečných příhod, které se jim doopravdy stávají.“

Mason na scénář losangeleských scénáristů Michaela Steinberga a Tegana Westa poprvé narazil v roce 1999 během pracovní návštěvy L.A. „Okamžitě se mi zalíbil,“ říká Mason. „Připadal mi jako skvěle a originálně pojatý klasický horor, který sází spíše na představivost než na hrůzu z nějaké konkrétní příšery, takže jsem po něm sáhnul. Pak jsem si promluvil s Garym Lucchesim a Tomem Rosenbergem z Lakeshore, kterým se scénář také ihned líbil, stejně jako práce Brucea Hunta, jehož jsem navrhoval do úlohy režiséra. Uzavřeli jsme obchodní partnerství a dali jsme se do práce.“

Obsadit film nebylo jednoduché. Herci museli být nejen talentovaní, ale také fyzicky zdatní – každý z nich musel zvládat podvodní scény, potápění s rebreathery, plavání i lezení po skalách. Speciální přípravu vyžadovalo použití rebreatherů, se kterými se herci učili pracovat vyčerpávajících šest týdnů.

Roli vůdce skupiny jeskynních potápěčů obsadil Cole Hauser. „Potřebovali jsme herce, ze kterého by vyzařovala jeho vůdčí osobnost,“ říká Lucchesi. „Jack je vedoucím skupiny a průzkumné mise, byla to ta nejtěžší role. A Cole Hauser měl všechno to, co jsme pro roli Jacka potřebovali – je skvělý herec, je fyzicky zdatný a v okamžiku, kdy vstoupí do místnosti, je ihned cítit jeho dominantní úloha.“

„Příprava na tento snímek byla tím nejnáročnějším, co jsem kdy v souvislosti s filmem podstoupil,“ říká Hauser. „Věci, které jsme se museli naučit během dvou týdnů, se lidé běžně učí patnáct let. Než jsem začal na filmu pracovat, podíval jsem se na dokument Amazing Caves a byl jsem všemi těmi šílenými věcmi, které jeskynní potápěči dělají, zcela uchvácen. Jsou opravdu jako pozemští astronauti. Většinu svých kaskadérských kousků jsem hrál sám a bylo to docela šílené. Když jsem ale u některých scén cítil, že by to nemuselo být bezpečné, nechal jsem to zahrát kaskadéra… a vyváznul jsem z toho všeho docela dobře – jenom s jedním říznutím na hlavě a popáleninou očního víčka od světlice.“

Morris Chestnut si zahrál postavu Buchanana. „Se svou vojenskou průpravou byl Morris pro tuto roli zcela ideální a má dostatečnou fyzičku na to, aby byl hlavním členem Jackova týmu,“ říká Bruce Hunt. „Buchanan je Jackův dlouholetý obchodní partner,“ říká Chestnut. „Založili jsme společně skupinu jeskynních potápěčů a od té doby jsme parťáci. Moc toho nenamluví, ale je to silný vůdce, který umí udržet jednotku pohromadě. Je hodně jako já. Mám trochu žertovnější povahu než Buchanan, ale stejně jako on jsem i já v některých situacích pěkně zticha a snažím se jít v obyčejném životě vždycky příkladem. Takže v Buchananovi je i kousek ze mě.“

Eddie Cibrian se zhostil role Jackova bratra Tylera. „Tyler se dostal k potápění díky Tylerovi,“ říká herec. „Je uvolněnější a více bezstarostný člověk, který je ochoten riskovat a příliš nepřemýšlí o důsledcích, jaké to s sebou může přinášet. Během filmu nicméně určitým způsobem vyroste. Jack se o něj vždycky staral, ale nakonec se postará on o Jacka. To se mi na něm velice líbilo.“

Do úlohy Charlie, která měla být původně mužskou postavou, byla bez většího rozhodování obsazena Piper Perabo. Piper se na svou roli také usilovně připravovala. „Začala jsem lézt po horolezeckých stěnách v New Yorku, pak v L.A. a nakonec ve Vancouveru,“ vzpomíná herečka. „Nikdy předtím jsem se ve filmu nepotápěla, ale z vysoké školy si trochu pamatovala lezení po skalách. Hodně se věnuji józe, což mi přece jen pomohlo s rovnováhou a pohyby.“

Neméně důležitou součástí týmu byli také skuteční specialisté na problematiku průzkumu jeskyní. Jako technickou poradkyni podvodních scén filmaři najali světově uznávanou Jill Heinerth. Ta filmařům pomáhala s návrhy několika podvodních technologií, naučila herce pracovat s rebreathery a koordinovala práci podvodního štábu. „Začala jsem je připravovat asi dva týdny předtím, než jsme všichni odjeli do Rumunska,“ říká Heinerth. „S některými lidmi jsem se setkala až tam, takže jsem s nimi trénovala v bazénech a nádržích na scéně, abychom získali co nejvíce času. Chtěla jsem, aby to bylo co nejrealističtější.“

„Většina lidí, kteří se rekreačně potápějí, používá standarní potápěcí techniku a pokaždé, když vydechují, vypouštějí ven bublinky. Rebreathery jsou velmi zajímavé přístroje, které tyto bublinky zachycují, recyklují a čistí a dovolí tak potápěči znovu nadechnout kyslík, který vydechl. Díky tomu dojde k obrovskému navýšení kapacity. Místo tuctů bomb si během dlouhého potápění vystačíte s poměrně malou zásobou kyslíku. Rebreathery umožňují astronautům vydávat se v kosmu na procházky a čistí vzduch v ponorkách, které díky nim mohou zůstat pod vodou velmi dlouhou dobu. Použili jsme tedy skutečnou technologii a naučili jsme s ní herce pracovat. Bylo to velmi vzrušující,“ pokračuje Heinerth.

To, že byl film natáčen v Rumunsku, bylo více než symbolické. V zemi je přibližně 12 000 zmapovaných jeskyní a podle některých názorů jich zůstává přinejmenším stejný počet stále neobjeven.

„Bukurešť je úžasné místo pro natáčení. Pracovali jsme v komplexu studií Media Pro, který byl původně navržen tak, aby vypadal jako Paramount Pictures. Má obří hlavní administrativní budovu, která je velmi luxusní, čtyři studia a krásný exteriér. Potenciál tohoto komplexu je skutečně výjimečný. A z pohledu producenta pro mě byla skutečně ohromující možnost zabrat všechna studia a pracovat v nich najednou. Měli jsme jen pro sebe přes 2 km2,“ říká Gary Lucchesi.

„Už od začátku nám bylo jasné, že vzít s sebou do jeskyně herce a celý štáb by znamenalo buď poškození jeskyně, problémy s přístupností nebo obtíže s vysokým pojištěním lidí ze štábu. Ve studiu jsme měli mnohem větší tvůrčí volnost,“ vysvětluje Bruce Hunt.

Producent Richard Wright si vybral Rumunsko také z několika dalších důvodů: „Rumunsko se pomalu stává solidním produkčním centrem, kde můžete dosáhnout velmi kvalitních výsledků za velmi přijatelné ceny. Takže díky tomu, že se to místo vázalo k příběhu a navíc bylo tamější natáčení ekonomicky výhodné, bylo pro nás jasnou volbu. I tak jsme se ale samozřejmě setkali i s různými problémy. Abychom mohli natočit podvodní scény, museli jsme postavit nádrž, která by pojala 30 000 hektolitrů vody. V celé Evropě není žádné studio, které by nám tak velkou stavbu umožnilo, takže jsme museli postavit zároveň scénu a kolem ní i samotné studio – a to vše za pouhé 4 měsíce! Něco takového nemůžete udělat nikde jinde než v Rumunsku. V Los Angeles byste neměli šanci.“

Po skončení hlavní části natáčení se Jill Heinerth spolu se zbytkem týmu přesunula na mexický poloostrov Yucatan, kde nafilmovali další úžasné podvodní scény. „Nádrž v Rumunsku byla vynikající z hlediska možností práce s kaskadéry, ale postrádala okouzlující prostředí skutečné jeskyně, které se nedá zreplikovat. Tyto jeskyně jsou jedním z největších přírodních zázraků naší planety. Natáčeli jsme v místech, kterým se říká Hidden Worlds – skryté světy. Účastnila jsem se průzkumů tohoto systému jeskyní po mnoho let a na celé planetě mě nenapadá žádné krásnější místo. Rok co rok se sem vracím, abych toto místo prozkoumala, nafilmovala a nafotila. Wes Skiles v roce 1998 natáčel podvodní části filmu Journey Into Amazing Caves, určeného pro kina IMAX. Už tehdy jej jeskyně okouzlila.“

Během natáčení strávili filmaři v rumunské nádrži a yucatánských vodách přes 3 500 hodin. Pokud by se připočetly tréninkové ponory a různé zkoušky, vyšplhal by se jejich počet až k hranici 4 000 člověkohodin.

„Podvodnímu filmování se nevěnuje příliš mnoho lidí. Měli jsme pod vodou natáčet osm nebo devět týdnů, což by byl při natáčení v hollywoodském stylu obrovský úkol – museli bychom přivést 20 lidí z Los Angeles, aby filmu dali ‘velkorozpočtovou atmosféru‘. My jsme se ale rozhodli zvolit opačnou cestu. Chtěli jsme lidi, kteří natáčejí dokumenty, aby měl film realistické pojetí,“ vysvětluje Richard Wright.