Režisér a scénárista Eli Roth už odnepaměti hledá způsoby, jak lidi nejlépe vyděsit. Na rozdíl od ostatních režisérů s podobným tvůrčím zaměřením však dobře ví, že skutečné příběhy a jejich svědectví o temných zákoutích lidské duše jsou často mnohem děsivější než monstra a strašáci. Ve svém filmovém debutu přetvořil agenturní zprávy o bakteriích požírajících lidskou tkáň v hrůznou krvavou lázeň, v jejímž průběhu se stává obětí smrtícího viru několik mladých rekreantů. Ve filmu Hostel z produkce Lions Gate Films se opět nechává inspirovat skutečnými událostmi – a tentokrát je výsledek jeho úsilí ještě mnohem znepokojivější.

Základ námětu se zrodil během jedné noční debaty Rotha s jeho kamarádem Harrym Knowlesem, který spravuje stránky Aintitcoolnews.com. „Bavili jsme se o tom, co nejhnusnějšího se dá najít na internetu,“ vzpomíná Roth. „Něco, co jde ještě dál než klasická zoofilie, úrazy při skateboardingu nebo ty dvě klasické Japonky, které si ve vaně navzájem zvracejí do úst.“

Knowles zmínil, že narazil na něco tak děsivého, že se mu o tom ani nechce mluvit, což Rotha ještě více navnadilo. Nakonec však Rothovi odkaz na dotyčnou stránku přece jen poslal a Roth na něm objevil něco, co ho šokovalo mnohem více, než si dokázal představit – nabídku thajských „obchodníků“, kteří založili svůj byznys na vzrušujícím pocitu z vraždy. Za 10 000 dolarů je každý zájemce doveden do místnosti, dostane nabitou pistoli a je mu poskytnut člověk, kterého může zabít.

„Okamžitě se mi z toho zvedl žaludek,“ říká Roth. „Ale zároveň to na mě působilo velmi reálně. Lidé jsou dobytci. V tom, co by dokázali udělat někomu jinému pro vlastní potěšení, neexistují žádné hranice, a to je na tom nejděsivější. Tohle téma mě vždycky provázelo.“

Dle tvrzení na stránce je v Thajsku tento obchod zcela legální, jelikož oběti jdou vstříc svému osudu dobrovolně. Byli to lidé z chudých rodin, jejichž rodiny umíraly hlady, a oni mohli tímto sebeobětováním vydělat dostatek peněz na to, aby jim zajistili přežití. „Stránka vzbuzovala dojem, že budoucí vrazi jsou vlastně dobrosrdeční lidé, kteří svou rolí v tomto bizarním schématu prokazují obětem službu,“ říká Roth.

Rotha objev natolik rozrušil, že na toto téma ihned začal připravovat dokumentární film. Elán však brzy vystřídaly úvahy nad tím, jaká nebezpečí by s sebou odhalení pravdy mohlo přinést. „Kdybych opravdu přišel na někoho, kdo je napojen na organizaci, která vydělává na vraždách, jak dlouho by přemýšleli, jestli mě odpraví taky?“ říká režisér. Vzhledem k pochybám, zda by dokázal dokument natočit bez vážného ohrožení vlastního života, nakonec od této myšlenky upustil.

Mezitím se objevil v kinech jeho celovečerní debut Cabin Fever, který vydělal po celém světě přes 100 milionů dolarů a stal se komerčně nejúspěšnějším filmem z produkce Lions Gate Films roku 2003. Rotha čekala lavina schůzek s lidmi z Hollywoodu, mezi nimiž byli také producenti remaku Texaského masakru motorovou pilou Mike Fleiss a Chris Briggs. Oba chtěli natočit horor s názvem Hostel, který by pojednával o mladých turistech, cestujících napříč Evropou. „Stejně jako Chris a Mike jsem během studia na vysoké škole často chodíval na vandry a všem se nám hodně líbila představa hororu, odehrávajícího se v prostředí, které jsme na plátně neviděli už od Amerického vlkodlaka v Londýně,“ říká Roth. „Kromě názvu a prostředí jsme ale neměli vůbec nic.“

Po dva následující roky projekt dřímal, ale pak Rotha napadla spásná myšlenka: proč by Hostel nemohl být filmem o onom zrůdném thajském byznysu? Představoval si, že by se film natáčel na Slovensku – v zemi, která leží dostatečně blízko u obvyklých destinací zámořských turistů (Paříže, Amsterdamu a Španělska), ale zároveň mimo drtivou většinu turistických tras. Když si pak do tohoto prostředí zasadil dva nevinné americké trampy, kteří se ocitnou ve světě organizovaného mučení a vraždění, věděl, že má příběh.

V této době se Roth chystal navázat na úspěch Cabin Fever a rozhodoval se mezi několika filmovými projekty. Vzhledem k tomu, že si dlouho nemohl vybrat, rozhodl se požádat o radu svého kamaráda Quentina Tarantina. Když mu odvyprávěl dějovou linii, která jej napadla pro Hostel, Tarantino začal šílet. „Quentin je poměrně živý člověk, ale takhle nadšeného jsem ho ještě neviděl. Začal vykřikovat něco jako: ‚Do prdele! Tohle musíš napsat! To je nejděsivější námět na horor, jaký jsem slyšel za posledních pár let! Zapomeň na všechno, co máš kde rozděláno, a OKAMŽITĚ se do toho pusť!‘“

Roth se nechal strhnout Tarantinovým zápalem pro věc – odpojil telefon, odstavil e-mail, zavřel se ve své pracovně a začal zuřivě sepisovat scénář. „Když jsem se jednou za pár dní zasekl a nevěděl jsem, jak dál, zavolal jsem Quentinovi a on mě ujistil, že jsem na správné cestě nebo mi pomohl ze záseku,“ vzpomíná Roth. „Bylo úžasné mít za poradce i pokusného králíka někoho jako Quentina. Psal jsem skoro 20 stránek denně. Nemohl jsem přestat.“

Tři týdny po rozhovoru s Tarantinem ukázal Roth hotovou pracovní verzi scénáře Boazi Yakinovi a Scottu Spiegelovi, svým dvěma partnerům v produkční společnosti Raw Nerve. „Boaz a Scott byli zcela nadšeni a přispěli výbornými nápady,“ říká Roth. „Po dlouhých měsících hledání vhodného společného projektu jsme věděli, že jej konečně máme.“

Upravený scénář poté Roth ukázal Tarantinovi, který si jej oblíbil do takové míry, že se ihned rozhodl zaštítit Hostel svým jménem a připojil se k produkci jako vedoucí výroby. „Eli našel způsob, jak posunout hranice. Nic podobného ještě nikdy nikdo neviděl.“

Nakonec přispěli svými nápady i producenti Mike Fleiss a Chris Briggs a scénář, který se nyní stal ještě děsivějším, byl připraven ke zfilmování. Dynamický vývoj práce na scénáři filmaře inspiroval k tomu, aby se co nejdříve pustili do natáčení. Během pouhého měsíce byly v Praze zařízeny kanceláře produkce.

Do hlavních rolí Paxtona a Joshe, kamarádů z vysoké školy, byli obsazeni američtí herci Jay Hernandez (Světla páteční noci, Okrsek 49, Torque: Ohnivá kola) a Derek Richardson (Blbý a ještě blbější: Jak Harry potkal Lloyda). Vzhledem k tomu, že scénář počítal s postavami, které nemluvily dokonalou angličtinou, mohl obsadit zbývající role českými herci (s výjimkou islandského herce Eythora Gudjonssona, kterého Roth potkal během propagačních akcí souvisejících s Cabin Fever). K českým hercům, kteří se na plátně objeví, patří mimo jiné Jan Vlasák a Barbara Nedeljáková.

Čeští herci byli potěšeni možností zahrát si významnější role než v ostatních amerických filmech, kde se jejich působení většinou omezovalo na krátké vstupy. „Většina amerických filmů, které se točí v Praze, je obsazena americkými či britskými herci a na Čechy obvykle zbudou jen krátké štěky. A navíc jsou zpravidla později předabovaní,“ říká Nedeljáková. „V Hostelu jsme se ale nemuseli snažit hrát Američany. Hráli jsme Evropany, takže jsme mohli být sami sebou.“

Roth chtěl ve filmu zachovat autentickou evropskou vizuální atmosféru, proto najal jako kameramana Milana Chadimu, který nedávno pracoval jako kameraman druhého štábu na snímku Terryho Gilliama Kletba bratří Grimmů. „Naléhal jsem na něj, ať nechá film nasnímat někým z Evropy, protože tamější lidé vidí věci trochu jinak. Mají už z podstaty trochu poetičtější styl,“ říká Tarantino.

Roth a Chadima spolupracovali s hlavním výtvarníkem Francem Carbonem, s nímž Roth natočil již Cabin Fever, aby společně vytvořili veselou, optimistickou atmosféru, která se pomalu změní v pochmurnou noční můru, v níž je jediným výrazným odstínem barva krve. Filmaři pečlivě vybrali barevný tón a vizuální styl každé scény, přičemž se nechali inspirovat morbidními fotografiemi Joela Petera Witkina a temnými krátkými filmy bratří Quayových (Street of Crocodiles).

Aby byla vizuální podoba filmu co nejautentičtější, byl natočen kompletně mimo studio. Během 40denního natáčení se filmaři podívali celkem na 30 lokací, k nimž patřil mimo jiné Český Krumlov nebo sklep jednoho oddělení bohnické psychiatrické léčebny, postavené v roce 1915.

Už během natáčení bylo Rothovi jasné, že Hostel bude jistým tvůrčím odklonem od žánru, který si zkusil v Cabin Fever. „Nechtěl jsem natočit další hororovou komedii,“ říká režisér. „Chtěl jsem, aby to byl opravdový a čistokrevný horor – takový, který vesele začíná, ale stává se temnějším a temnějším a později se už neohlíží zpět, aby na diváka laškovně zamrkal.“

Zatímco u Cabin Fever se Roth nechal inspirovat americkými horory ze 70. let, u Hostelu se chtěl přiblížit asijskému a jihokorejskému hororu – a to i přesto, že s prací mladých asijských mistrů jako Hideo Nakata, Park Chan-Wook nebo Takashi Miike se poprvé setkal teprve na světových festivalech, na nichž se octil v souvislostí s propagací Cabin Fever. „Otevřel se mi úplně nový svět asijského filmu, o jehož existenci jsem neměl ani ponětí. Byl jsem tím úplně paralyzován,“ říká režisér. „Jejich horory jsou mnohem kreativnější, znepokojivější a efektivnější než cokoliv, co kdy vyprodukovala Amerika. Začal jsem se díval na všechny asijské i jihokorejské filmy, ke kterým jsem se dostal.“

Jako svou hlavní inspiraci zmiňuje Miikeho Audition, Parkovu Sympathy for Mr. Vengeance a starší filmy jako Sluizerovo Záhadné zmizení nebo Hardyho The Wicker Man. Tvorba Miikeho mu učarovala natolik, že pro něj dokonce napsal v Hostelu roli a cítil se velmi poctěn, když kultovní japonský režisér jeho nabídku přijal a přiletěl až do Prahy, aby mohl svůj part zahrát.

Nic neskrývající a velmi znepokojivý snímek Hostel se chystá potvrdit Rothovu pozici zajímavého režiséra, který je připraven zamířit ke špici tvůrců moderního hororu. Stejně jako jeho asijští kolegové záměrně posunuje hranice žánru, aby v něm našel pravý a nefalšovaný teror. „Režiséři jako Miike nebo Park posunují hranice už dlouhá léta,“ říká Roth. „A to bylo mým cílem už od začátku. Myslím si, že Hostel překvapí i nejzanícenější fanoušky tohoto žánru.“