zavřít

Dlouhý popis filmu

V moderních dějinách filmové hrůzy se dá najít jen pár filmů, které měly takový dopad jako kultovní klasika Wese Cravena Hory mají oči z roku 1977. Stěžejní snímek předloni oblékli do nového kabátu filmoví "řezníci" Alexandre Aja a Gregory Levasseur, kterým se podařilo pobavit i vyděsit novou generaci fanoušků. Remake se kromě velkého komerčního úspěchu dočkal také příznivé reakce kritiky: "Pokud studia trvají na předělávkách hororových klasik, tohle je definitivně ten způsob, jakým by se měly dělat. Hory mají oči je NÁŘEZ!" pochvalovaly si film noviny The San Francisco Chronicle.

Fanoušci, kteří se nadšeně dožadovali pokračování, se konečně dočkali: legendární Wes Craven spojil síly se svým synem Jonathanem, aby společně napsali scénář k neméně děsivému druhému dílu. Výsledkem je drsný, divoký a neúnavně napínavý příběh nezkušené jednotky Národní gardy, která se nevědomky ocitne v teritoriu krvežíznivých mutantů. Snímek zrežíroval špičkový filmař Martin Weisz, jehož loňský film Rohtenburg vyvolal obdiv i kontroverzní reakce, související s naturalistickým vyobrazením moderního kanibalismu. Spojením talentů Wese Cravena a Martina Weisze tak vznikl ultimátní hororový zážitek, o který by byla škoda přijít, a na nějž diváci jen tak nezapomenou.

Wes Craven se během své více než třicetileté kariéry stal celosvětovým filmovým, televizním a knižním fenoménem. V roce 1984 filmem Noční můra v Elm Street znovu dostal do popředí zájmu žánr teenagerských hororů a o deset let později jej zase rozložil veleúspěšnou trilogií Vřískot. Pouze tyto dvě série vydělaly dohromady přes miliardu dolarů a jsou ukázkou Cravenova dokonalého pochopení skrytých tužeb a obav, které bloudí lidskou myslí.

Svou kariéru načal v roce 1972 filmem Last House on the Left, po němž o pět let později následoval výrazně filmařsky pokročilejší snímek Hory mají oči. Příběh o rodině lidožroutských mutantů, která číhá v poušti v Novém Mexiku na nic netušící turisty, si v rámci žánru brzy vydobyl pevnou pozici. Vzhledem k obrovskému úspěchu remaku z roku 2005 bylo víceméně zřejmě, že pokračování na sebe nenechá dlouho čekat. "Studio [Fox Atomic] mi řeklo, že má o tuhle sérii zájem, a mně připadalo, že by to mohlo být fajn," říká Wes Craven. "Řekl jsem jim, že bych se svým synem zvládnul napsat scénář za měsíc. A plácli jsme si na to."

Craven chtěl dějovou linii pokračování původně založit na postavě Brendy (Emilie de Ravin), která by se připojila k Národní gardě a poté byla v rámci mise poslána zpět na místo, od nějž se snažila držet co nejdál. Herečka však v té době usilovně pracovala na seriálu Ztraceni, proto se musel bez tohoto spojovacího prvku obejít.

Motiv nezkušených vojáků, kteří se ocitnou v extrémně nebezpečném prostředí, jej však neopustil. "To, co se teď ve světě děje, je z historického hlediska hrozně důležité - mám na mysli válku v Iráku a boj proti terorismu," říká Wes Craven. "Jde o ten střet kultur. V souvislosti s tím mi přišlo zajímavé natočit film, ve kterém by americké děti v uniformách byly postaveny před nepřítele, kterého nikdy nemůžou pochopit. Prošli sice tréninkem, ale pak jsou nuceni bojovat proti něčemu, na co je v žádném případě nemohl připravit."

Jakmile byl scénář hotový, zaměřili se filmaři na nalezení vhodného režiséra. Bylo potřeba zajistit někoho, kdo je skutečný inovátor v oblasti vizuálního pojetí. "Hledání režiséra byla opravdu masivní akce," říká koproducent Cody Zwieg. "Vybírali jsme z několika stovek kandidátů. Potřebovali jsme najít někoho, kdo dokáže vyvolat napětí a pořádně diváka vyděsit, ale také věnovat pozornost jednotlivým filmovým postavám. V průběhu šesti týdnů jsme mluvili s přibližně dvaceti různými režiséry, pak jsme ten výběr zúžili na tři." Režijní úloha nakonec připadla německému rodákovi Martinu Weiszovi.

Weisz pochází z prostředí reklam a hudebních videoklipů. Vzhledem k jeho mimořádnému úspěchu v této branži se mu začaly hrnout nabídky na celovečerní filmy, zejména z hororového žánru. Cravenovu pozornost upoutal díky psychologickému thrilleru Rohtenburg, pojednávajícím o setkání dvou mužů se sklonem ke kanibalismu, kteří se seznámili po internetu. Vzhledem ke svému naturalismu vyvolal film bouřlivé reakce - jak u filmové kritiky, tak u samotných diváků, kteří při některých scénách dokonce omdlévali či zvraceli. Film získal několik různých ocenění a Weisz byl vyhlášen nejlepším režisérem na Katalánském mezinárodním filmovém festivalu ve španělském městě Sitges - kde získal před třiceti lety stejnou cenu Craven za původní Hory mají oči.

"Weisz je filmař, který se rozhodně nebojí natočit něco hodně kontroverzního," říká Craven. "Rohtenburg pojednává o kanibalismu a o sexuálním vzrušení, které v některých lidech tyto představy vyvolávají - což je hodně zneklidňující téma. To mě ubezpečilo, že se nijak nebojí citlivého materiálu. Kromě toho se dokáže zaujmout pro věc a je velmi energický. Má spoustu zkušeností s hudebními videoklipy a reklamou, což je hodně náročná práce, která vyžaduje skvělou vizuální představivost."

Náklonnost byla oboustranná: "Když jsem si poprvé přečetl scénář, hned mi připomněl film Vetřelci, který patří k mým nejoblíbenějším. Říkal jsem si: _Wow! Vojáci, jeskyně, doly, mutanti!' Byl jsem jejich už od prvního okamžiku," vzpomíná Weisz.

Herecké obsazení
Weisz se s produkčním týmem shodnul, že hlavním klíčem k úspěchu je nalezení herců, kteří by dokázali věrohodně ztvárnit jednotku Národní gardy, kolem níž se celý film točí. Zaměřili se při tom nejen na individuální schopnosti každého z představitelů, ale také jejich celkovou souhru. "Rozhodně jsme chtěli herce, kteří vypadají jako opravdoví vojáci a mohou hrát lidi v tomhle věku," říká koproducent Cody Zwieg. "Podobné role hrají často lidé, kterým je okolo třiceti. Jenže těm klukům, kteří jsou posíláni do Iráku a Afghánistánu, je mnohem méně - často jsou to vysokoškoláci nebo šli rovnou ze střední."

Do role Sargeho potřebovali producenti herce, který by dokázal ztvárnit nevlídného vojenského velitele, ale zároveň projevovat neumně skrývané obavy a zlé tušení. Jejich představy dokonale splňoval Flex Alexander. "Moc se mi líbil ve filmu Hadi v letadle," říká producent Peter Locke. "Přišel mi úžasný. Hrál opravdovou svini, ale dokázal jí propůjčit spoustu charakterových stránek. A na našem konkurzu byl naprosto skvělý, působil přesně jako člověk, který se právě stal seržantem - na půli cesty mezi jedním z těch obyčejných kluků a armádním oficírem."

Alexander věděl, že se musí role zhostit originálním způsobem. "Chtěl jsem, aby byl Sarge klidný a vyrovnaný, ne takový ten robotický prototyp vojáka," říká herec. "Věděl jsem, že každý, kdo se bude ucházet o tuhle roli, bude na konkurzu řvát, takže jsem se snažil zkusit něco jiného. Křikem jenom ztrácíte sílu. Nechal jsem se inspirovat svou babičkou, která dokáže být hodně soustředěná. Stačilo, aby se mě podívala, a já jsem byl podělaný strachy. Ze svého dětství jsem to dobře znal, tak jsem se to snažil v téhle roli napodobit."

Jednou z nejobtížnějších částí castingu bylo obsazení postavy Napoleona - zanedbaného pacifisty, který ve filmu musí předvést širokou škálu emocí, počínaje extrémním pacifismem a nespoutanou agresí konče. Když se po desítkách neúspěšných kandidátů objevil Michael McMillian, producentům se výrazně ulevilo. "Už jsem začínala být opravdu deprimovaná. Snad všichni herci z Los Angeles jsou namakaní svalovci, dokonce i ti, co normálně nevstávají od počítače. Pak nakráčel Michael, který byl vysoký a štíhlý, a v tu chvíli jsem si uvědomila, že Wes napsal Napoleona podle sebe - když mu bylo tak dvacet. Wes pochází z dělnické rodiny a byl první v rodině, kdo šel na vysokou. Z dělnické rodiny pochází i Napoleon, který je také velmi inteligentní a chce jít na vysokou. A kvůli vzdělání se přihlásí do Národní gardy," říká producentka Marianne Maddalena.

Role explozivního Cranka, věčného potížisty, vyžadovala herce s intenzivním charismatem, které by mu pomohlo udržet si sympatie publika. Pro tuto roli se producentům podařilo získat zkušeného Jacoba Vargase, který si dříve zahrál ve filmech jako Mariňák, Let Fénixe, Traffic - nadvláda gangů nebo Chyťte ho!

Vargas, který má za sebou sérii vážných dramat, nabídku na poněkud uvolněnější film rád přijal. "Hory mají oči 2 je čistá zábava - je to o vojácích, které nahánějí mutanti. Snaží se nás najít, aby si nás mohli dát na oběd. Je to prostě sranda, proto jsem na tom chtěl pracovat." Na bojišti nechybí ani dvě příslušnice něžného pohlaví - Amber a Missy, které v tomto filmu čeká velká proměna. "Amber je tak trochu jako Sigourney Weaver ve Vetřelci, nečekáte od ní, že někomu nakope prdel. Missy je naopak docela drsná. Je fajn vidět, jak se jim daří v té situaci obstát. Nejsou to žádné gumy. Myslím, že publikum překvapí, kam jejich dějová linie vede," říká Michael McMillian.

Krásnou, ale naivní devatenáctiletou vojandu Amber si zahrála vycházející hvězda Jessica Stroup, která si natáčení patřičně užila. "Když jsem vyrůstala, byla jsem pěkné číslo. Už jsem pár hororů natočila, ale byly to vesměs příběhy, kterým byste ani při sebevětší snaze nedokázali uvěřit. Chtěla jsem natočit nějaký slasher, něco tvrdšího. Před pár dny jsem dělala scénu, ve které jsem měla někoho probodnout bajonetem. Nikdy v životě jsem ze sebe nevydala tolik energie jako v té scéně. Musíte se úplně odpojit od svého běžného uvažování a říct si: _Musím ho zabít.' Chtěla jsem být na chvíli šílená psychopatka. Byla to ta nejintenzivnější věc v mém životě, záběr za záběrem." Do druhé hlavní ženské role filmaři obsadili talentovanou mladou herečku Daniellu Alonso. "Pro roli Missy jsme chtěli někoho, kdo je v nitru jemný, ale na povrchu drsňák," vzpomíná Cody Zwieg. "Někdo, kdo dokáže uvěřitelným způsobem projevit mateřské instinkty a zároveň být bojovník, což pro herečky není pokaždé úplně jednoduché, zvláště když je to někdo tak krásný, jako Daniella."

"Missy má více vrstev," vysvětluje herečka. "Pokaždé se snaží najít lidi, kterým by mohla důvěřovat, je to takový obranný reflex. Má nějaké špatné zkušenosti z dřívějška, takže si lidi nepouští k tělu. Je tvrdá a odmítavá, a pak se najednou stane něco, co ji úplně zlomí. A pak má člověk možnost vidět její citlivou stránku."

V dalších rolích se objevili Lee Thompson Young jako věčný usmiřovatel Delmar, Eric Edelstein jako Spitter s vadou řeči, Ben Crowley jako drsný Stump a Reshad Strik jako přátelský fešák Mickey. Všichni herci, kteří ztvárnili vojáky, se v rámci přípravy na natáčení podrobili důkladnému vojenskému tréninku, jehož součástí bylo mimo jiné učení zacházení se zbraněmi a instruktáž, jak se o sebe postarat v bojové zóně.

Filmaři věnovali velkou péči také obsazení mutantů, i když u nich hrála roli trochu jiná kritéria. Vzhledem k velkým fyzickým nárokům, které na herce kladla práce v těsných maskách a horkém marockém podnebí, se producenti rozhodli oslovit pouze herce, kteří již mají v tomto směru nějaké zkušenosti.

Michael Bailey Smith (Noční můra v Elm Street 5: Dítě snu) byl na place jediným hercem, který se objevil i v předcházejícím dílu, ačkoliv v jiné roli než tentokrát. Místo mentálně retardovaného mutanta Pluta si tentokrát zahrál Papa Hadese, patriarchu celého kmene a pravděpodobně nejsadističtějšího ze všech kanibalů.

Společnost mu dělají ďábelsky zdeformovaný Chameleon (Derek Mears), který díky svým zaneseným cystám a vybouleninám dokáže dokonale splynout s horami, neméně znetvořený Hansel (David Reynolds) a dále Stabber (Tyrell Kemlo), Grabber (Gasbar Szabo) a Letch (Jason Oettle).

Masky
Na velkém úspěchu prvního dílu měla lví podíl triková firma K.N.B. EFX Group, Inc., která získala Oscara za práci na filmu Letopisy Narnie. "S Wesem a Marianne (Maddalenou) spolupracujeme už celou řadu let," říká Gregory Nicotero. "Naším prvním společným projektem byl film Lidé pod schody a od té doby jsme dělali všechny Wesovy filmy."

Vymýšlením děsivého vzhledu mutantího klanu strávilo studio K.N.B., Martin Weisz a produkční tým několik týdnů. "Sešli jsme se s lidmi z K.N.B. a ti nám ukázali pár obrázků, které je napadly při čtení scénáře. Pak jsme se sešli s [producenty] Marianne [Maddalenou] a Peterem [Lockem], abychom se na ně společně podívali, a rozhodli jsme se ještě přitvrdit. Trochu jsme změnili vzhled Chameleona, který teď vypadá ještě více jako hybrid mezi člověkem a kamenem. Měli jsme trochu potíže s postavou Hadese, protože jsme začali Chameleonem, Stabberem a Hanselem a samotný Hades přišel na řadu až jako poslední a měl být ze všech největší. A vzhledem k tomu, že ti ostatní byli skvělí, museli jsme se hodně snažit, abychom je ještě překonali. Myslím, že odvedli úžasný kus práce," říká Weisz.

Jakmile se všichni dohodli na finální podobě mutantů, vytvořili lidé z K.N.B. trojrozměrné digitální modely všech členů zrůdné rodiny. Na jejich základě poté vyrobili formy, ve kterých mohly být hrůzné masky odlity. Nakonec vytvořili odlitky tváří a těl všech herců, kteří měli mutanty hrát, aby jim mohli masky upravit přímo na tělo. Samotnou aplikaci masek K.N.B. svěřili Marku Killingsworthovi, Clare Mulroy, Benovi Rittenhouseovi a oscarové Tami Lane.

Výtvarná stránka filmu
Producenti věděli, že děsivé prostředí příběhu mohou přenést na stříbrné plátno pouze s využitím unikátních vizuálních metod. Film, který se odehrává jak na vyprahlých pouštích, tak v klaustrofobickém prostředí důlních tunelů, vyžadoval neobyčejně talentovaného a všestranného kameramana, jehož producentka Marianne Maddalena našla v Samovi McCurdym. Ten se v nedávné době podílel na filmu Pád do tmy, ve kterém měl možnost prokázat právě tyto kvality.

Možnost vrátit se k natáčení ve stísněných jeskyních a tunelech McCurdy přivítal. "Mezi natáčením Pádu do tmy a Hory mají oči 2 byly docela zásadní rozdíly. V případě tohoto filmu jsme pracovali s většími scénami, takže zde byl prostor i pro komplikovanou práci s kamerou. Je to trochu fantastičtější, trochu kreativnější. Když má být ve filmu tma, je tam opravdu tma," říká kameraman. "Jde o ten faktor strachu - nikdy se vám nechce do podzemí, nikdy se vám nechce do sklepa, nikdy byste neměli chodit na žádná temná místa. Chtěli jsme to podzemí udělat co nejvíce klaustrofobické, protože přesně to lidi nemají rádi."

Prostředí
Vzhledem k tomu, že úspěch prvního dílu z velké části vycházel z prostředí, ve kterém se odehrával, rozhodl se produkční tým vrátit na původní místo natáčení - do Maroka. Nekonečné pouště a strhující horská panoramata skvěle zastoupila prostředí Nového Mexika, kde se film odehrává.

Filmaři opět využili město Ouarzazate, jehož existence je zcela neodmyslitelně spojena s natáčením: "Každý obyvatel toho města ve filmech buď hraje, podílí se na výrobě scén nebo šije kostýmy. Všichni jsou nějakým způsobem spojeni s filmovou produkcí. Opět jsme využili de Laurentiisova studia, které leží pár kilometrů od něj," podotýká Craven.

Vzhledem k tomu, že se většina filmu odehrává v horách nebo na poušti, potřebovali filmaři hlavního výtvarníka, který byl s tamějším prostředím dobře obeznámen. "Vyhlédli jsme si Keitha Wilsona, protože v Ouarzazate natočil hodně filmů. Tak jsme vyrazili na jeho web a hned nám bylo jasné, že je přesně tím, koho hledáme. Opravdu tam dokáže rozvinout svou představivost, což bylo přesně to, co jsme hledali. Jak se budete moci sami přesvědčit, jeho scény jsou fantastické," říká Marianne Maddalena.

Navodit v Maroku atmosféru zdevastované kolonie nebylo úplně jednoduché. Přestože se film odehrává v současnosti, život v dolech se zastavil někdy v 50. letech. Aby scény působily věrohodně, nechali filmaři dopravit z Ameriky deset beden s rekvizitami, mezi něž patřily staré televize, pohovky či boty.

Velkou péči filmaři věnovali také výtvarnému zpracování samotných důlních chodeb. "Podle scénáře byly doly funkční naposledy před druhou světovou válkou, nicméně jejich historie sahá až do období přelomu 19. a 20. století. Pak přišla armáda a přizpůsobila si je pro testování jaderných bomb."

Produkční tým podrobně zkoumal tisíce fotek dolů z celého světa, z nichž poté vybral nejlepší vizuální motivy. "Chtěli jsme, aby ty tunely vypadaly jako poctivá ruční práce, aby byly na stěnách vidět stopy po krumpáči," říká Alistair. Toho produkční tým docílil použitím revolučního pěnového materiálu Armadillo Foam, jehož kvality se ukázaly už při natáčení filmu Pád do tmy. Stěny dolů tvořila polyuretanová pěna, kterou v podstatě nebylo nutné ničím podpírat. Hrubý materiál pak mohl být vytvarován a namalován přesně podle potřeby.

Z technického hlediska bylo nejnáročnější sestrojení dvou tunelů, které musely udržet objem vody o váze až 4 tuny. Pro účely natáčení bylo potřeba, aby mohly být rychle zatopeny a stejně rychle zase vypuštěny. "Byli jsme hodně omezeni prostorem," říká Alistair. "Všechno se to muselo vejít do nádrže o velikosti 10 x 20 metrů, která však byla hluboká pouhé 3 metry. Ale ve výsledku to naštěstí vypadá opravdu dobře a opravdu strašidelně."

Stručný popis filmu