Psaní příběhu o psaní příběhu: vývoj filmu Horší už to nebude
„Pravda je horší než fikce… protože fikce se musí držet daných možností; pravda ne.“ Mark Twain

„Život je ta nejhnusnější kniha, jakou jsem kdy četl.“ Text z filmu Horší už to nebude, Bad Religion

„Vše je předem napsáno!“ hlásá řada duchovních textů a více než jedna víra předkládá, že den naší smrti je vepsán do kamene dlouho před tím, než se narodíme. Ale co když to byl skutečný člověk – spisovatel, kdo to napsal? Žádný vševědoucí božský spisovatel s hliněnou destičkou v ruce, ale zablokovaný, popudlivý a sebe-destruktivní autor s otlučeným psacím strojem…

Tato myšlenka byla hlavní věcí, která zaujala režiséra Marca Forstera na scénáři nováčka Zacha Helma. Ačkoliv může být komediální žánr pro Forstera malou odchylkou od jeho dosavadní tvorby, zkoumání zastřených linií mezi pravdou a iluzí jsou již řadu let jádrem jeho filmů. „Horší už to nebude jsem viděl jako příběh muže, který většinu svého života prospal a najednou se probudil a zjistil, že mu zbývá už jen málo času a že musí udělat něco, co bychom rádi udělali všichni – změnit svůj příběh,“ říká Forster. „Pro mne to byl naprosto fantastický scénář, velmi zábavná komedie, která má srdce a duši.“

„Vždy jsem chtěl zkusit něco komediálního, ale také jsem zkoušel točit filmy, které nejsou zábavné, ale jsou emocionální a inspirující,“ pokračuje. „Byl jsem fascinován námětem na Horší už to nebude, protože jsem si říkal, že všichni máme takového vypravěče ve svém životě. Všichni máme vnitřní hlas v našich hlavách, který nám říká, co máme dělat a jak žít – a to, na co Harold Crick přijde během těchto neuvěřitelných událostí, je způsob, jak tomu všemu uniknout a skutečně si začít užívat každé vteřiny své existence.“

Inspiraci pro Horší už to nebude získal 26letý spisovatel Zach Helm již v roce 2001. S touto myšlenkou pak šel za producentkou Lindsay Doranovou, se kterou již spolupracoval na několika projektech, a když spolu hovořili o nejvhodnějším směru tohoto příběhu, rozhodl se, že vypravěč by měl chtít, aby tento muž zemřel.

„Chtěl jsem vyprávět příběh muže, který objevil svůj život těsně před tím, než ho ztratil,“ říká Helm. „V pochopení našeho místa na světě a významu našeho života je cosi poetického, ale je to mnohem dramatičtější, když se takové poznání dostaví jen pár dní před tím, než má život skončit.“

Po rozsáhlých debatách Helma a Doranové se začaly odhalovat detaily fantastického příběhu Harolda Cricka. „Ten proces byl velmi zábavný, protože umožnil Zachově neobvyklé představivosti se divoce rozběhnout,“ říká Doranová. „Ptala jsem se ho na otázky typu ‚Co by se stalo, kdyby…‘ nebo ‚Bylo by to více skutečné, kdyby…‘ a Zach pak napsal úžasnou scénu nebo vtipnou linku, která se vztahovala k otázce.“

Když byl scénář hotový, začaly se po Hollywoodu rychle šířit zvěsti o tomto projektu. Ačkoliv Doranová původně zamýšlela v tichosti zanést tento scénář několika vybraným režisérům, začal její telefon nepřetržitě zvonit. Reakce byly extrémně nadšené. Dva manažeři ji však začali stíhat s neuvěřitelnou vytrvalostí: Joe Drake a Nathan Kahane z Mandate Pictures. „‚NE‘ nepovažovali za odpověď,“ říká Doranová. Po několika jednáních nakonec došlo k podpisu smlouvy. „Skutečně poslouchali naše představy a rozuměli tomu, že nelze jakýmkoliv způsobem slevit z inteligence tohoto materiálu na úkor zábavy a naopak,“ dodává producentka.

Autor zkoumá svoji postavu: Will Ferrell se setkává s Haroldem Crickem
„Není to schizofrenie… Je to prostě hlas v mé hlavě. Ten hlas mi neříká, co mám dělat, říká mi, co právě dělám. Přesně a s lepší slovní zásobou.“ Harold Crick

Harold Crick je základem, na kterém stojí celá struktura filmu Horší už to nebude. Tvůrci věděli, že herecké obsazení Harolda Cricka má největší význam pro úspěch jejich projektu. Harold je ten typ nenápadného chlápka, kterého můžete minout na ulici, aniž byste si ho všimli, ale pod jeho téměř jednotvárným zevnějškem je duše přeplněná emocionálními barvami, touhami a sny, které nikdy nevypustil na povrch a které by se také nikdy nevynořily, kdyby nenastal ten podivný sled událostí.

Pak vstoupil do projektu Will Ferrell. Will nikdy dříve netočil film, který by byl podobný Horšímu už to nebude, ale poté, co se s ním filmaři setkali, nedokázali si pro tuto roli představit někoho jiného. „Když jsem se setkal s Willem Ferrellem, viděl jsem muže, který je velmi skromný, chytrý, realistický a introvertní – okamžitě jsem věděl, že on je Harold Crick,“ říká Forster. „Byl jsem šťastný, protože Will měl stejnou vizi Harolda jako já. K této roli přistoupil oduševněle a díky němu se může Harold cítit jako skutečná lidská bytost, nejen jako filmová postava. Nevěřím, že existuje někdo jiný, kdo by dokázal přinést této roli tolik nuancí.“

Ačkoliv by se mohlo zdát, že Ferrellův život má jen málo společného se schématickým, bezbarvým životem daňového úředníka, herec říká, že k Haroldu Crickovi cítil hned od začátku určité sympatie. „V Haroldově tiché samotě a ve způsobu, jakým z ní musí vykročit, aby poprvé žil svůj skutečný život, bylo něco, co mne oslovilo, protože mám v sobě také takovouto klidnou stránku a potřebuji podobný druh impulsu, abych z ní vystoupil.“

Na place byl pak Ferrell schopný bez sebemenších problémů zahrát zážitek, kdy slyšíte v hlavě ženský hlas, protože Emma Thompsonová přednahrála své vyprávění, které Ferrellovi hrálo během natáčení do sluchátka. „Emma má naprosto úžasný hlas,“ říká Ferrell. „Bylo zábavné a zároveň podivné ji mít ve své hlavě.“

Herecké obsazení Harolda bylo katalyzátorem, který dal dohromady další prvky filmu. „On byl klíčovým dílkem naší skládačky a jakmile jsme se s ním dohodli, všechno ostatní do sebe zapadlo,“ říká výkonný producent Kopeloff.

Autor hledá způsob, jak zabít svoji postavu: Emma Thompsonová jako spisovatelka Karen „Kay“ Eiffelová
„Harold stál najednou před pekařstvím zcela sužován a rozhořčen… a proklínal nebesa z jejich zbytečnosti.“ Vypravěč

„Ne, nejsem! Proklínám tě, ty hloupý hlase! Tak už zmlkni a nech mne být!!!“ Harold Crick

Hlas Karen „Kay“ Eiffelové zaznamenává každou Haroldovu myšlenku a každý jeho pohyb a tím ho neskutečně vytáčí. Ale Karen není jen komický prvek. Ona je zcela zhmotnělou postavou – fanatickou, sebe destruktivní spisovatelkou, která se zoufale snaží najít konec své knihy, což jí již zabralo 10 let psaní.

Byla to Lindsay Doranová, která si jako první představila v této roli Emmu Thompsonovou. Již dříve s ní spolupracovala na 3 filmech a když četla Kayiny řádky, slyšela Emmy nezaměnitelný hlas. Také ji podezřívala, že se s Kay rychle sžije, protože sama Thompsonová je spisovatelkou, stejně jako důvtipnou komediální herečkou.

„Emma je vnímavou a brilantní herečkou a je také velmi inteligentní ženou. Věděl jsem, že své roli propůjčí nejen své herecké schopnosti, ale také svoji chytrost,“ říká Forster.

„Byl to ten nejlepší scénář, jaký jsem za poslední roky četla,“ uvádí Emma. „Způsob, jakým Zach Helm vytvořil fiktivní realitu a skutečnou fikci – obě najednou – je jednou z nejpozoruhodnějších věcí, se kterými jsem se setkala. Není v tom nic jiného než kombinace vážných lidských témat a dobrých gagů.“

„Kay je pochybný opilec,“ směje se herečka. „Má divný a nechutný zvyk típat cigarety do nasliněného kapesníku. Nedaří se jí vymyslet, jak zabít svoji hlavní postavu, takže tráví své dny zvažováním všech druhů smrti a destrukce.“ Ale Kay prožije ještě větší krizi, když zjistí, že její fiktivní postava, kterou napsala, skutečně existuje. „Najednou se Kayin fiktivní svět stane realitou,“ říká Thompsonová. „A velkým otazníkem zůstává, zda obětuje své umění a kreativní duši pro tohoto skutečného muže.“

Muž čísel potkává muže slov: Dustin Hoffman jako profesor Jules Hilbert
„Já jsem expert na literaturu a řeknu vám, že dosud nevyšla ani jedna kniha o vás.“ Profesor Hilbert

Haroldovo pátrání po odpovědích začíná v kanceláři psychiatra, ale když to nikam nevede, hledá pomocnou radu u brilantního a excentrického profesora angličtiny, Julese Hilberta. Profesor Hilbert, který sám sebe popisuje jako „experta na literární teorii,“ se stane Haroldovým průvodcem klasických literárních hrdinů na jejich výpravných cestách.

Profesor Hilbert je jednou z nejbarvitějších, nejkomičtějších a emocionálně nejkomplexnějších postav filmu. Forster okamžitě znal jméno herce, kterého chtěl do této role dosadit – Dustin Hoffman. „Zamiloval jsem se do Dustina a chtěl jsem v této romanci pokračovat,“ směje se režisér. „On je úžasný spolupracovník a oplývá naprosto úžasným entusiasmem. Když jsem četl roli profesora Hilberta, řekl jsem si ‚To je Dustin.‘“

„Je vzácností najít scénář, který má min. polovinu takové váhy, jako tento,“ uvádí Hoffman. „Když jsem ho četl, byl jsem doslova překonán svými emocemi.“ Kromě toho ho na place zcela dostal herecký výkon Ferrella. „Byl jsem Willem okouzlen, protože jsem očekával někoho s těmito kvalitami, kterého miluje celá veřejnost,“ pokračuje. „Místo toho jsem zjistil, že je spíše plachý, introvertní a tichý. Skvěle se pro tuto roli hodí, protože Harold Crick se zdá být bezelstným, a během krátké doby, kdy jsem poznal Willa, také on mi připadá takový. Je jediným člověkem, kterého jsem v poslední době potkal, kterému je více než 10 let a který stále říká ‚hrome‘.“

Na otázku, kterou chce Harold Crick zodpovědět od profesora Hilberta – ‚Je život tragédií nebo komedií?‘ – má Hoffman vlastní odpověď. „Myslím, že když musíme definovat život, mohli bychom říci, že je to velmi vážná komedie, a o tom také ten film je.“

Anarchistická pekařka se setkává s imperialistickou sviní: Maggie Gyllenhaalová jako daňová neplatička Ana Pascalová
Jako neočekávaná náhoda, která vyvstane v Haroldově hledání změny svého životního příběhu, je první setkání s pravou láskou. Harold je samotář, který se zklamal ve vztahu se svou kolegyní (nechala ho kvůli pojistnému matematikovi) a neočekává spojení s někým dalším. To se však stane, když potká neobyčejnou pekařku jménem Ana Pascalová.

Ana je veselá, vzpurná a velmi zajímavá postava – což je důvod, proč se filmaři při výběru herečky zaměřili na Maggie Gyllenhaalovou. „Ona byla prostě ideální,“ vzpomíná Forster. „Nejdůležitější předností Any byla její hluboká vášeň a Maggie ji měla ve své duši. Ona je schopná ze sebe vydat maximum, jako jen málo hereček.“

„Když jsme se potkali s Maggie, četla scénu, ve které Ana hovoří o tom, proč se stala pekařkou, a jakmile to dočetla, měli jsme všichni neskutečný hlad,“ říká Doranová. „Způsob, jakým hovořila o mandlové a broskvové polevě, nás naprosto vtáhl do děje, stejně tak, jak měl vtáhnout Harolda.“

Gyllenhaalovou vždy přitahovaly ikono-klasické postavy, ale jak sama říká, Ana byla jiná než její předchozí role. „Ona je více dospělou ženou než ty, které jsem hrála,“ říká. „Ale zároveň je velmi radikální a žije způsobem velmi mladé osoby. Líbilo se mi to. Ana je provokativní, ale není ztřeštěnou punkovou rockerkou. Je mnohem lstivější a elegantnější a to mi přišlo neskutečně přitažlivé.“

Špión v domě Eiffelové: Queen Latifah jako Penny Escherová
„Nemám ráda hlasitou hudbu. Neberu drogy. A ráda a v klidu vám pomohu zabít Harolda Cricka.“ Penny Escher

Při obsazování role Penny Escherové učinili tvůrci filmu neočekávané rozhodnutí – zvolili hudební a nyní i filmovou hvězdu Queen Latifah. Forster hledal někoho, kdo by byl naprostým protikladem postavy Emmy Thompsonové, silnou, zdravou, přízemní, ne však hloupou ženu, která se musí pokusit zavést disciplínu u divoce roztržité spisovatelky.

„Emma Thompsonová a Queen Latifah přichází ze dvou naprosto odlišných světů,“ říká Forster. „Emma z britského divadla a Queen Latifah z oblasti populární hudby. A mne připadlo, že pokud budou hrát proti sobě, bude to hodně zajímavé.“

Queen Latifah zaujal na tomto projektu nejen scénář a režisér, ale také hvězdné herecké obsazení. „Ta šance pracovat s Emmou Thompsonovou, Willem Ferrellem a Dustinem Hoffmanem, se všemi v jednom filmu, mne skutečně nadchla,“ říká. „Penny je osoba, která přichází, když se autorčin život vymkne kontrole a změní se v naprostý chaos. Její přístup musí být zcela rozhodný a velmi pevný, protože tito autoři mohou být docela blázniví.“

Vzhled Horšího už to nebude: o vizuálním designu filmu
„Musíme mít na paměti, že všechny tyto věci, nuance, anomálie, jemnosti, které máme za samozřejmost a které jen přikrášlují naše dny, jsou zde ve skutečnosti z mnohem většího a ušlechtilejšího důvodu. Jsou zde, aby chránily naše životy.“ Vypravěč

Aby byla vyjádřena rovnováha mezi komickou bajkou a strnulou realitou, volal scénář filmu po jednoduchém názorném vzhledu. To byl jeden ze základních důvodů, proč byli producenti rádi za přítomnost Marca Forstera. „Věděla jsem, že Marc dodá příběhu vizuální rozruch,“ říká Doranová. „Není to pouze o tom, že ten film vypadá nádherně, že kompozice jsou zajímavé, nebo dokonce že barevné schéma je ojedinělé. To vše je pravda, samozřejmě, ale je to ten způsob, jak vše dává dohromady, takže je to něco nepopsatelného a vzrušujícího.“

Forster s sebou přivedl tým vysoce zkušených designérů, se kterými již dříve spolupracoval, včetně kameramana Roberta Schaefera, vedoucího výpravy Kevina Thompsona a kostýmního výtvarníka Franka Fleminga. Všichni tak čelili nelehkému úkolu: vizuálně demonstrovat situaci, kdy člověk pomalu odhaluje, že jeho realita je ve skutečnosti produktem fikce. „Rád předávám každému ze svých spolupracovníků celkovou vizi toho, jak vidím film, a pak po nich chci, aby přišli se svými vizemi,“ vysvětluje Froster. „S tak všestranným týmem to fungovalo skvěle.“

Pro estetickou inspiraci si vzal Forster francouzskou klasiku z roku 1967, snímek Playtime režiséra Jacquese Tati. „Když jsem poprvé četl scénář a přemýšlel o tom, jak k němu přistoupit, byl Playtime prvním filmem, který mi vyvstal na mysli,“ říká Forster. „Vždy jsem tento film miloval, zvláště způsob, jak Tati vytvářel svět. Napadlo mne, že to samé by se hodilo k navržení daňové kanceláře s jejími malými, šedými nesmrtelnými kostkami, bez možnosti úniku, bez možnosti prolomit rutinu.“

Forster svůj projekt však vizuálně rozvětvil. „V Horším už to nebude je mnoho dalších světů, které nemají nic společného s Playtime,“ pokračuje. „Je to pekařský svět Any Pascalové, akademická slonovinová věž profesora Hilberta a spisovatelský vesmír Karen Eiffelové. Ve filmu musí mít každý z těchto světů svůj vlastní vizuální styl a názor – ale zároveň musí být společně propojeny různými vizuálními nitkami a detaily.“

Horší už to nebude je zasazeno do bezejmenného velkého města Ameriky, ale když se vybíraly lokace pro natáčení, zvolili tvůrci Chicago. S klasickou městskou architekturou a barevnými čtvrtěmi se zdálo toto město jako ideální volba pro tón filmu. Takové lokace jako Hancock Building, chicagský Art Institute, Univerzita Illinois, historická Little Village a Daley Plaza téměř promlouvají ke geometrickému, schématickému světu Harolda Cricka, izolaci Karen Eiffelové a vyrovnanému duchu Any Pascalové.

Ačkoliv je Horší už to nebude velmi vzdáleno komedii řízené efekty, vstoupily i zde vizuální efekty do několika scén. Těmi nejpůsobivějšími prvky filmu jsou však grafy a rovnice použité pro zobrazení Haroldovy matematické mysli. Technické pojmenování pro tyto bíle psaná čísla a tvary je ‚GUI‘ (grafické uživatelské rozhraní). „Záměrem bylo převést Haroldovy zvyky ze scénáře na plátno,“ říká Forster. „GUI byl způsob, jak se vizuálně dostat do Haroldovy mysli a dozvědět se více o něm a jeho rituálech.“ Haug uvádí: „Tyto grafické prvky jsou jednoduché dvouúrovňové složky 2D grafiky. GUI je Haroldovou super-silou a jako správný super-hrdina o ní neřekne nikomu, ani svému nejlepšímu kamarádovi.“

Zvuk fikce: o filmové hudbě
Harold: „Vždy jsem chtěl, aby byl můj život více muzikální.“

Profesor Hilbert: „Jako West Side Story?“

Harold: „Ne… jako, no… Vždycky jsem se chtěl naučit hrát na kytaru.“

Sjednocujícím prvkem hudby filmu Horší už to nebude je kytara, které slouží jako symbol uvolnění a přeměny. Film se honosí hudební škálou přecházející od současných po klasické punkové kapely. Helmův originální scénář použil hudbu, zejména pak punk rock, jako katalyzátor pro změnu – důležitý prvek příběhu, určující Anino sociální cítění a Haroldův rychle se rozvíjející smysl pro individualismus. Již ve střižně bylo jasné, že tuto práci zadají tvůrci skupině Austin band Spoon, vedené Brittem Danielem. „Hudbu filmu jsem v podstatě poskládal z písní skupiny Spoon,“ říká Brian Reitzell, hudební dozor. „Vytvořili jsme tak určitou zvukovou nit, která měla správnou dávku drzé melodie a bohatý, jednoduchý tón, který se dle mého názoru hodil k Zachovu příběhu a Marcově vizi filmu.“

Helmův scénář také vyžadoval, aby se Harold Crick naučil hrát na kytaru – aby se naučil písničku, se kterou chce okouzlit Anu. Ze stovky potenciálních skladeb zvolil Reitzell za vhodnou pouze jednu: Whole Wide World od Wreckless Eric, klasiku z roku 1977. Se svojí jednoduchou akordovou strukturou, naivní, smutnou prosbou a váhavým začátkem byla perfektní pro Haroldovo začátečnické vystoupení.