zavřít

Dlouhý popis filmu

INSPIRACE
Příběh filmu Hairspray vznikl v roce 1988 a je pod ním podepsán nonkonformní režisér John Waters, kterého tehdy distribučně zaštítilo studio New Line Cinema. Waters si Hairpray napsal, zrežíroval i produkoval sám, jak tomu ostatně bylo i u jeho předchozích filmů Pink Flamingos a Polyester, ze kterých se prakticky okamžitě staly kultovní záležitosti. V roli Tracey Turnblad se tehdy objevila debutující Ricki Lake a její matku Ednu si zahrál transvestita Glen Milstead, známý též pod pseudonymem Divine. Roli jejího otce Wilbura si střihl dlouholetý herec Jerry Stiller. Režisér John Waters si tento příběh napsal a obsadil po svém – a proto vznikl i značně svérázný film.

“Celý scénář jsem napsal v posteli v jednom neudržovaném baltimorském bytě,” říká Waters. “Když jsem na začátku 60. let let vyrůstal, spoustu z toho všeho jsem na vlastní kůži zažil. V televizi jsem sledoval velmi podobnou taneční show - jmenovala se The Buddy Dean Show - a jednoho kola jsem se i zůčastnil. Tehdy jsem stejně jako všichni ostatní poslouchal černou muziku. Měli jsme tu tři ryze černé radiové stanice.”

“John přesně takové sžívání dvou odlišných kultur opravdu zažil,” říká John Stiller, který dnes představuje pana Pinkyho, majitele obchodu Hefty Hideaway, ve kterém se dá koupit “spousta kvalitního oblečení pro každé děvče”.

“Výsledkem se stal příběh, který mohl vzejít jen z hlavy hodně ´ujeté´ osobnosti se svérázným přístupem k životu,” říká Stiller, kterého jeho vlastní děti v roce 1988 přiměly k tomu, aby roli Wilbura Turnblada vzal. “John si dopředu nekladl žádné omezení co se humoru týče. V tom je jako tvůrce opravdu výjimečný. Jeho svébytná verze života v Baltimoru v roce 1962 může na první pohled působit poněkud zvláštně, ale jen těžko můžete popřít, že je taky velmi zábavná.”

Waters uvádí, že snímek je ve skutečnosti natočen z pohledu bílého člověka (konkrétně bílé dospívající dívky) na intergační hnutí. “Myslím si, že můj film tehdy v lidech hodně rezonoval, protože zábavným způsobem podával skutečnosti, které tehdy běžně zažívali a přitom nechtěl působit moralisticky. Jediným zásadnější rozdíl spočívá v tom, že v Buddy Dean Show nikdy žádná baculatá dívka nevystupovala. Tehdy mi došlo, že výjimečný film potřebuje nějakou výjimečnou postavu – a napadla mě právě Tracy. Lehce obtloustlá dívka Tracey pro mě zosobňuje každý typ společenského outsidera, jaký vás jen napadne, a její sen vystupovat v The Corny Collins Show je vyjádřením touhy, jak se diskriminace zbavit.”

Sny Tracey Turnblad se však roku 1988 finanční uzávěrkou studia neskončily. V roce 2002 totiž na motivy Watersovy filmové klasiky vznikl broadwayský muzikál - Hairspray: The Musical – který napsali Mark O’Donnell, Thomas Meehan, Marc Shaiman a Scott Wittman. Představení Hairspray: The Musical získalo nominace na třináct cen Tony a proměnilo celkově v devíti případech – nejlepší muzikál, nejlepší libreto, nejlepší soundtrack (hudba a texty), nejlepší mužský herecký výkon v muzikálu (Harvey Fierstein), nejlepší ženský herecký výkon v muzikálu (Marissa Jaret Winokur), nejlepší návrhy kostýmů (William Ivey Long) a také nejlepší muzikálová režie (Jack O’Brien).

Zmíněné představení se dodnes hraje na prknech broadwayského Neil Simon Theatre a jeho protagonisté jsou kvůli chytlavé hudbě, zajímavým postavám, věčně aktuálnímu tématu outsiderství a jiskřivým komediálním prvkům zváni na mnohá turné po celé severní Americe, kde působí na diváky každého věku a všech sociálních vrstev. Show se pomalu dostává i do zahraničí – v červenci 2007 běžela dva týdny v Japonsku a v říjnu 2007 se přesune do Londýna.

Pro představitelku původní Tracey, Ricki Lake, která se podobně jako Waters a Jerry Stiller objevuje ve snímku v jedné z malých rolí, jde o příběh novodobé Popelky. A to nejen co do tématického záběru, ale především osobním nasazením.

“Když jsem byla toho dne v Torontu na place, trochu to na mě padlo,” vzpomíná Lake. “Představte si, od natáčení původní verze uběhlo již celých devatenáct let. Dnes bych klidně mohla být její matkou! Myslím si, že příběh dodnes neztratil svou platnost... myšlenka tolerance a přijetí druhých je stále aktuální. Osobně se mi vždycky nejvíce líbí motiv ztroskotance, který nakonec vyhraje. Je to příběh s neobyčejně pozitivním nábojem, vypráví o tom, že si musíte stát za svým... a když to napětí ustojíte, splní se všechny vaše sny. Přesně tak se to stalo i mně. Poté co jsem si zahrála v původní filmové verzi, se přede mnou otevíraly všechny dveře. Jsem Johnu Watersovi neskonale vděčná za to, že mě obsadil, má omezení přetavil ve výhodu a udělal ze mě hvězdu. Nikki Blonsky dnes svým zpsůobem ´nosí podobné mokasíny´, jaké jsem před dávnými lety nosila já. Doufám, že jí tahle role nastartuje kariéru, stejně jako tomu kdysi bylo u mě.”

NÁVRAT KE KOŘENŮM
V roce 2007 se tak říkajíc zrodila třetí generace Watersova příběhu. Nejde o remake původního filmu z roku 1988 ani záznamu divadelní show z roku 2002, ale o nové uchopení motivů z filmu i broadwayského představení.

Na podzim roku 2004 pověřila New Line Cinema producenty Craiga Zadana a Neila Merona, aby dohlédli na vznik nové filmové verze. Ti k projektu přivedli scenáristu Leslie Dixona (Mrs. Doubtfire: Táta v sukních, Mezi námi děvčaty). Oba producenti jsou doslova veterány muzikálové scény, neboť dohlíželi i na vznik oscarového Chicaga (které se stalo vůbec prvním muzikálem, který po 34 letech získal nejvyšší filmové ocenění) a produkovali i televizní show jako jsou Gypsy, Rodgers & Hammerstein’s Cinderella, Annie a The Music Man.

“V žilách všech tří ztvárnění muzikálu Hairspray koluje totožná DNA, jde o stejné krevní řečiště, říká Neil Meron. “Všechny tři verze spolu úzce souvisí, ale vzájemně se liší co do uměleckého ztvárnění skutečnosti. Náš film používá úhelné kameny původní verze a kombinuje je s energií a humorem broadwayského muzikálu, čímž vzniká zcela nový svět. Je to jako by se vám narodila trojčata... ne vždy jsou úplně identická, ne vždy vypadají stejně, každopádně tvoří jednu rodinu.“
“Vždycky nám především šlo o poctu původnímu materiálu,“ říká Craig Zadan. “K našemu filmu jsme přistupovali s hlubokým respektem a úctou, ať už šlo o komedii, která vychází z Johnovy předlohy, nebo vážnější prvky broadwayského muzikálu.”

New Line Cinema a výše zmínění producenti objevili svého dokonalého režiséra v podobě Adama Shankmana. Film Hairspray je Shankmanovým návratem k vlastním profesionálním kořenům a také počátkům ve filmovém průmyslu. “Splnil se mi velký sen, na place jsem se cítil jako doma,“ říká Adam Shankman, který první půli své dosavadní kariéry vystupoval jako úspěšný tanečník a divadelní choreograf. Pak se však vydal do světa filmu a natočil komedie Svatby podle Mary, Dlouhá cesta, Dům naruby, Ochránce a Dvanáct do tuctu 2, které celosvětově vydělaly více než 600 miliónů dolarů.

“Craig a já už Adama nějakou chvíli sledujeme a všimli jsme si, že vyrostl ve velmi nadaného tvůrce,” říká Meron. “Když jsme se poprvé sešli a v souvislosti s filmem zmínili jeho jméno, byl velmi nadšený. Řekl nám, že má pro tenhle příběh buňky víc než pro cokoliv jiného, co během své kariéry udělal. Zmínil, že postava Tracey Turnblad mu evokuje jeho vlastní zážitky, touhu uspět a oddanost výsledku práce. Jeho velkou výhodou bylo, že má s taneční choreografií své vlastní zkušenosti, zároveň režíroval filmy a muzikály, takže by s jeho přispěním by mohl vzniknout dobrý film.”

“Filmy, které jsem v posledních letech natočil, zatím nijak nezúročily mé zkušenosti tanečníka,” říká Shankman. “Při natáčení filmu Hairspray jsem se vrátil zpět v čase k tomu, co mě bavilo a mám to dodnes velmi rád. Mimo jiné jsem byl obklopen těmi nejtalentovanějšími lidmi, jaké jsem kdy potkal. Mí herci mají tolik úžasných schopností a jejich odvaha a ochota udělat pro projekt to nejlepší, mě stále dokola naplňovala úžasem.”

Producenti Craig Zadan a Neil Meron se domnívají, že magie filmu Hairspray vychází z kombinace Shankmanových jedinečných dovedností, kterými disponuje jako režisér a choreograf, skvělé herecké sestavy, nadšení nováčků, atraktivní hudby a textů písní skladatelů Marca Shaimana a Scotta Wittmana, který pro film napsal několik písní (mimo jiné Ladies Choice inspirované tvorbou Elvise Presleyho a Come So Far (Got So Far To Go), kterou v závěrečných titulcích zpívají Queen Latifah, Nikki Blonsky, Zac Efron a Elijah Kelley.

Marc Shaiman říká: “Snažili jsme se co nejvíce vyjít z devatenáct let staré předlohy Johna Waterse. Základem příběhu je touha po naplnění lidských snů.” K tomu Shankman dodává: ”Jsem velkým fanouškem Johnova filmu a také broadwayského muzikálu. Obě dvě verze uspěly z jednoho prostého důvodu: příběh baculaté holky s obrovským účesem a ještě většími sny bude působit, ať už jej vyprávíte v rámci jakéhokoliv média. Když teď příběh vyprávíme způsobem, který se snaží zúročit to nejlepší, co nám obě média mohou nabídnout, myslím, že si tuhle bláznivou komedii užijí jak fanoušci původního filmu, tak muzikálu z Broadwaye.”


TRADICE SE (NE)MĚNÍ
Ani tato nová verze se nerozloučila se dvěma důležitými prvky, na kterých stojí a padá úspěch celého snažení: roli Tracy Turnblad vždy hraje někdo dosud neznámý a roli Edny Turnblad ztvárňuje muž. V původním Watersově filmu šlo o Ricki Lake a Divine, v muzikálu vystoupili Marissa Winokur a Harvey Fierstein, v remake ztvárňuje Tracey Nikki Blonsky a její matku Ednu zase John Travolta.

“Pojď k mámě,” přivítal v srpnu 2006 John Travolta svou kolegyni Nikki Blonsky s otevřenou náručí. Když se ti dva dali dohromady, všichni lidé ze štábu věděli, že se blíží něco velkého. “Hned si padli do noty,” vzpomíná producent Neil Meron. “Už první setkání obou herců nám naznačilo, jaké budou od té chvíle jejich vztahy. Dost to na nás zapůsobilo, protože to od první chvíle vypadalo, že ti dva jsou si souzeni. Mimovolně jsme je začali pečlivě pozorovat, protože nám došlo, že budeme svědky jednoho z nejzajímavějších vztahů mezi matkou a dcerou, jaké se kdy dostaly na plátno.”

“Na den, kdy jsem se poprvé setkala s Johnem Travoltou, nikdy nezapomenu,” říká Blonsky, která do té doby prodávala zmrzlinu na Long Islandu a jako mávnutím kouzelného proutku jí do klína spadla role po boku jednoho z nejslavnějších herců dějin filmu. “Když jsme se objali, měla jsem dojem, že objímám svou pravou mámu. John mi dal pocit klidu, bezpečí… a právě takhle to přece dobré mámy dělají.”

“Zrodila se hvězda,” říká o hereckém výkonu Blonsky John Travolta. “Nemyslím si, že bych svá slova někdy musel vzít zpět. Jakmile uvidíte Nikki hrát, dojde vám, že má vše, co by měl herec mít – charisma a talent. Připomíná mi mladou Barbru Streisand nebo Bette Midler. Ve svých schopnostech a dovednostech je stejně unikátní jako jsou ony v těch svých.”

Může se sice zdát, že mezi Travoltou a Blonsky začala chemie fungovat prakticky okamžitě, ale casting Edny a Tracey Turnblad neprobíhal dvakrát hladce. Po pravdě řečeno, tvůrcům a oběma producentům trvalo bezmála rok, než se jim Travoltu podařilo přemluvit.

“John je největší muzikálová hvězda své generace, ale s návratem k žánru, který jej proslavil, dost dlouho váhal,” říká Meron. “Neustále Craigovi i mně opakoval, že pokud se kdy rozhodne k návratu do muzikálového prostředí, jeho projekt se od těch ostatních bude hodně lišit. Po pravdě, stále dokola jsme mu museli říkat, že John Travolta v roli Edny Turnblad je role ze skupiny jiných, nač tedy čekat.”

Zadan říká: “John bohužel z mnoha důvodů váhal, ačkoliv jsme mu říkali, že tahle role se nepodobá ničemu, co kdy v minulosti natočil. John se vždycky snažil své diváky překvapit a my jsme jej chtěli naverbovat s tím, že právě tahle role bude tím největším možným překvapením.” Meron a Zadan se Travoltu nesnažili přimět k účinkování v muzikálu poprvé. Původně s ním totiž počítali do role Billyho Flynna ve filmu Chicago, ale on roli odmítl a tak jej nakonec ztvárnil Richard Gere.

“Po pravdě řečeno, film Chicago byl vůbec první, u kterého mě napadlo, že bych se mohl k muzikálům zase vrátit. Teď trochu lituji, že jsem se neodhodlal dřív,” říká Travolta. “Craig a Neil mi řekli, že tentokrát jim prostě neuniknu. Do detailu mi popsali, jak s látkou chtějí nakládat a nezapomněli zdůraznit, proč bych tuhle roli měl hrát právě já. Přiznám se, že nějakou chvíli se mi těžko polykal fakt, že už 30 let zobrazuju na plátně chlapy a teď se po mně najednou chce, abych hrál tlustou ženskou odněkud z Baltimore. Po mnoha měsících váhání mě nakonec zlomili, abych to roztočil v roli Edny.”

Na přeměně Johna Travolty do postavy Edny se podílel i odborník na make-up Tony Gardner a tým jeho talentovaných spolupracovníků, kteří přišli s konkrétními návrhy na prostetiku. Travolta strávil každý den v maskérně čtyři až pět hodin, kdy na něj odborníci od noh až po vrch čela nanášeli ´tlustý kostým´ o váze až 30kg a pět samostatných kusů prostetiky (brada a dolní ret, horní ret, tváře, celistvý kus okolo krku a výstřih). Pro potřeby Travoltovy transformace do ženy celkově vznikly tři náhradní kostýmy pokrývající celé tělo (plus jeden poloviční kostým ze silikonu o váze 15kg), dále jedenáct párů nohou, devět párů rukou a čtyřicet kusů obličejové postetiky. “Postavu Edny musíte hodně milovat, abyste několik týdnů po sobě lezli do kostýmu, který vás škrtí a je vám v něm děsné vedro. Často ji až nenávidíte,” říká Travolta.

“Hrát Ednu byla celkem legrace, ale stávat se jí bylo příšerné,” říká Travolta. “Líbil se mi efekt, který vyvolávala prostetika, kterou mi naplácali na celé tělo. Na placu jsem byl prostě Edna, ale po pravdě řečeno, nemůžu říct, že bych byl z procesu maskování, prostetiky a svého ´tlustého kostýmu´ nějak nadšený. Bylo to poměrně nepříjemné a uvnitř bylo navíc hrozné vedro. Bylo to jako navléct se do sedmi vrstev velmi nepříjemného oděvu. Pamatuji se, že se mi stále honilo hlavou, že za podobných podmínek už bych se ženou nikdy stát nechtěl.

“Na druhé straně musím říct, že v okamžiku, kdy jsme se na sebe poprvé podíval jako na Ednu, musel jsem nad umem maskérů smeknout,” říká herec. “Přišla doslova odnikud, bylo velmi zábavné přecházet se po placu a nechat se lidmi zdravit jako Edna… okolí tak nějak zapomnělo, že to uvnitř jsem já. Připadalo mi to hrozně legrační. Místo starého triku, kdy bych hrál muže v ženském oblečení, jsem se rozhodl pro změnu přístupu a rozhodl se takovou ženou z Baltimore být.”

Přesvědit Travoltu o tom, že je pro roli Edny ten pravý, bylo náročné, neméně obtížné však bylo hledání, při kterém Adam Shankman hledal správnou dívku, ze které by se mohla stát Tracey. “Do role Tracey jsem chtěl najít nějakou neznámou holku, a jsem rád, že Neil, Craig i studio se na to dívali shodně,” říká Shankman. “Pro film i roli bylo důležité, aby si kdokoliv, kdo bude Tracey hrát, nepřinesl žádnou ´zátěž´ z minulých rolí. Netrval jsem nutně jen na to, aby roli Tracey hrála zcela neznámá herečka, ale trval jsem na dívce stejného věku. Pro mé pojetí role to bylo zcela zásadní. Chtěl jsem, abych se publikum do představitelky baculaté Tracey zamilovalo na první pohled. Všichni přece víme, že Tracey má velmi specifický vzhled. Zároveň jsme věděli, že najít úžasnou a milou sedmnáctiletou holku s nadváhou, která umí zpívat, tančit, hrát a udržet krok s Johnem Travoltou, Queen Latifah, Christopherem Walkenem a Michelle Pfeiffer, bude náročný úkol. Nakonec jsme to zvládli… ale bylo to o fous!”

Tvůrci rozjeli vyčerpávající hledání a sérii konkurzů, kterého se zúčastnily dívky z Kanady, Velké Británie, Austrálie a Spojených států, studio rovněž zprovoznilo webovu stránku s adresou, kam bylo lze posílat filmové nahrávky s podklady pro konkurz. Než se do čela seznamu vhodným adeptek propracovala Nikki Blonsky, tvůrci se setkali s více než tisícovkou dívek.

“Jakmile jsem se podíval na kazetu se záznamem konkurzu Nikki, hned jsem si ji zapsal na můj soukromý seznam,” vzpomíná Shankman. “Měla vhodný věk, vypadala přesně tak, jak to vyžadovala role, dobře zpívala a dokázala mě rozesmát. Oplývala neuvěřitelnou jistotou a vyzařovala z ní jemná sexuální přitažlivost, což je přesně to, co role Tracey vyžaduje. Během konkurzů jsem viděl spousty jiných dívek a kazet s jejich kamerovými zkouškami. Stále jsem se však vracel k Nikki. Vždycky jsem se podíval na pár kazet, a pak se vrátil k ní, prohlédl jsem si zase další dívky, jenže nakonec jsem se vždycky vrátil k ní. Ke konečnému rozhodnutí mě nakonec přimělo to, že tahle malá boubelatá holka dělnického původu, která žije na Long Islandu, měla navlas stejný sen vystupovat před publikem jako ona malá boubelatá holka dělnického původu, která žije v Baltimore. Vzájemná podobnost jejich životů byla tak zarážející, že se naše rozhodnutí obsadit právě ji, ukázalo jako nevyhnutelné. Nakonec jsme si uvědomili, že Nikki je nejlepší možná Tracey. Stačilo, aby se ukázala na konkurzu, nasadila si paruku... a mohlo se točit.”

Poté sice následovalo ještě několik dalších setkání s filmaři, ale závěrečná kamerová zkouška v Los Angeles zpečetila to, co bylo již dávno jasné. O několik měsíců později přijela Blonsky na plac, aby se zúčastnila hereckých zkoušek. Dobrý dojem, který vyvolala, přetrval až do konce.

“Nikki byla třída,” směje se Shankman. “Nasávala informace jako houba. Byla naprosto neúnavná a našimi vysokými nároky se nedala zastrašit. Nikki si v letech před natáčením neprošla žádnou formální taneční přípravou, na střední škole jen čas od času zašla do hodin dramatické výchovy. Přesto se do příprav naprosto ponořila. Byli jsme šokováni, jak rychle se naučila potřebné taneční kroky, přemisťovat se ze značky na značku a nevnímat kolem sebe kameru. Ve skutečnosti byla dokonce tak vynikající, že dlouholetí herci na sobě museli pořádně zapracovat, aby s ní vůbec udrželi krok.”
“Celá herecká sestava se bohužel sešla jen k jedinému společnému čtení scénáře a přezpívání těch nejnáročnějších songů. Bylo to tuším v srpnu,” říká skladatel/autor textů písní a výkonný producent Marc Shaiman. “Místnost byla až po strop plná energie a nadšení. Uprostřed toho všeho se z Nikki postupně stávala Tracey. Byli jsme doslova dojatí a nikdy na to nezapomeneme.”

“Možnost být při tak úžasných zkouškách mi doslova vehnala slzy do očí,” říká výkonný producent Scott Wittman. “Když jsem toho dne Nikki pozoroval, jak bezprostředně si ve společnosti slavných hereckých osobností počíná, stal se ze mě její největší fanoušek na světě.”

“Jsem Adamovi hrozně vděčná,” říká Nikki Blonsky. “Věřím tomu, že byl můj anděl strážný, který na mě neustále dohlížel. Žila jsem si jako ve snu. Častokrát mě dohnal až k slzám. Pokaždé co mi řekl, že jsem něco zvládal dobře, se mi po těle rozlil pocit nevýslovného blaha, jaké jsem nikdy předtím nezažila. Díky němu se ze mě stala ta nejšťastnější holka na světě. Vždycky pro něj budu mít ve svém srdci spoustu místa... vždycky.”


KONKURZ NA NEJLEPŠÍ HERCE
Dlouholetý herec John Travolta a nový objev Nikki Blonsky stáli jen na počátku toho, z čeho se časem vyklubala opravdu hvězdná sestava filmu Hairspray. Ve filmu zpívá a tancuje celá řada těch největších jmen Hollywoodu, doplněná o mladé nadějné talenty.

V případě postav mateřské Motormouth Maybelle a intrikánské Velmy Von Tussle tvůrci zašli za herečkami, které je napadly jako první - Queen Latifah a Michelle Pfeiffer. Obě herečky jsou velké hvězdy, úžasné ženy a díky dokonalým parukám i “přírodní blondýny”.

“Blond paruka ve mně probudila mé druhé já,” říká Latifah se smíchem. “Ani jsem netušila, že takovou stránku osobnosti mám. Vlasy jsem si zesvětlovala vždycky, ale nikdy jsem nebyla platinová blondýna... bylo to úžasné... v té obrovské paruce jsem se cítila jako superhrdinka, oplývající všemocností.”

Latifah roli přijala bez toho, aby si přečetla byť jen jedinou stránku scénáře, protože s režisérem/choreografem Adamem Shankmanem (Dům naruby) a producenty filmu Hairspray, Craigem Zadanem a Neilem Meronem, kteří v minulosti produkčně zaštítili i Chicago (které Latifah za roli Mamy Morton vyneslo nominace na Oscara, Zlatý glóbus a cenu SAG) již spolupracovala. “Spolehla jsem se na jejich kolektivní odhad a byla ráda, že filmu dali všechno to, co slíbili.”

Latifah role Motormouth Maybelle sedla z mnoha zřejmých důvodů, její příspěvek roli pak kulminoval dojemným a oduševnělým přednesem písně I Know Where I’ve Been. “Maybelle i já milujeme hudbu a obě si uvědomujeme, jaký má hudba pro lidský život význam. Hudba ve vás dokáže vyvolat změnu. K takové změně však dojde jen tehdy, když se hudbě poddáte a vyjdete jejímu působení vstříc. Natáčení protestního pochodu pro mě bylo hodně důležité. A to nejen z toho důvodu, že při něm zpívám píseň, kterou pro mě napsali Marc Shaiman a Scott Wittman, ale i kvůli tomu, že jsem pocítila, jak mě prostupují ty same pocity, jaké při podobných pochodech prožívala má máma. Máma byla učitelkou na střední škole a pro své žáky byla velkým vzorem. Snažila se je povzbuzovat a posilovat k tomu, aby si uvědomily, že pokud tomu uvěří, není na světě moci, která by je mohla pokořit. Maybelle je podlé mého soudu stejný typ ženy. Vidí, že její děti a jejich přátelé jsou hybnou silou buducnosti a že se vždycky najde způsob, jak prožít důstojný život. Neustále však musíte hledat nové životní alternativy. A právě to mladí protagonisté filmu dělají... a dělají to především prostřednictvím hudby.”

Dá se celkem dobře pochybovat o tom, že to, co pohání postavu managerky televizní stanice a nešťastné vdovy Velmy Von Tussle v podání Michelle Pfeiffer, je právě hudba a potřeba změny. Pfeiffer byla za svou poslední roli, ve které zpívala – Suzie Diamnond ve filmu Báječní Bakerovi hoši – nominována na tři ceny.

“Velma je žena, která žije na hraně,” říká režisér a choreograf Adam Shankman. “Život bývalé královny krásy je stále o tom samém: výhře za každou cenu. Právě tímto způsobem řídí i svou televizní stanici, svůj osobní život, ale i život své dcery Amber. Na první pohled jde o krásnou a úžasnou ženu, uvnitř je však doslova odporná.”

“Jsem velkým fanouškem herectví Michelle Pfeiffer, zvláště pak fimů Batman se vrací a Báječní Bakerovi hoši. Bylo mi jasné, že pokud někdo Velminu roli zvládne fyzicky, vnese do ní komediální prvek a ještě ji zvládne odzpívat, bude to právě ona,” říká Shankman. “Je bez debat, že měla situací ztíženou tím, že bude hrát záporačku, která je zároveň velká rasistka. Michelle se s rolí porvala s grácií, stylem a prodchnula ji energií. Nikdy před hrozivou postavou Velmy neuhnula... zatnula pěsti a s chutí se do ní zakousla.”

“Myslím si, že nazývat ji záporačkou je závažné podcenění její nátury,” říká se smíchem Pfeiffer. “Trochu jsem s přijetím role váhala. Nevěděla jsem, jak k tak protivné postavě vůbec přistoupit. V každé scéně jsem se ji pokoušel trochu zlidštit, ale někdy to opravdu nešlo. Musím poděkovat hlavně Adamovi. Byl ke mně velmi vstřícný, ale zároveň mi dal pocit, že má všechno pod kontrolou a stále si udržuje vědomí širšího celku. Během nácviku mi věnoval spoustu času a stále se ujišťoval v tom, že nedělá nic, s čím bych nesouhlasila. Pokaždé když jsem k roli přistupovala příliš ´umělecky´ a zpochybňovala ´motivace mé postavy´, Adam mi opáčil: ´Má milá, tohle je obyčejný Vaudeville!’ A to mě vždycky vrátilo do správných mezí. “

Pfeiffer připouští, že se od ní tentokrát vyžadovala mnohem větší pěvecká a taneční příprava než u Pomáda 2 a Báječní Bakerovi hoši. “Písně jsou tentokrát mnohem náročnější,” říká herečka. “Měla jsem jen velmi málo prostoru k tomu, abych si pohrála s jejich přednesem, protože melodie tak odsýpají, že sotva popadáte dech. Jakmile jsem si prošla fází ´k čemu jsem se to jen uvázala´, začala jsem si zpěv moc užívat. Náročné hudební číslo Miss Baltimore Crabs mě v jedné chvíli přinutilo soustředit se na takovou spoustu technických aspektů, že to nutně posunulo mé pěvecké možnosti o kus dál. Brittany (Brittany Snow, která ztvárňuje Velminu dceru Amber) a ostatní mladí tanečníci mi velmi pomohli a stále mě povzbuzovali. Jejich zanícení a neustálý přísun nové energie byl nakažlivý a já si práci s každým z nich velmi užila.”

Obsazení Christophera Walkena bylo pro tvůrce další velkou výhrou v loterii. Walken je divácké veřejnosti známý spíše z dramatických (a často záporných) rolí. Ve skutečnosti je velmi mírumilovné povahy a tancuje a zpívá již od svých dětských let, kdy vyrůstal v Queens. Jako mladý muž zpíval ve sborech celé řady muzikálů a jezdil na turné s různými tanečními uskupeními. Po dva roky byl například členem ansámblu představení West Side Story. “Do své třicítky jsem se objevil ve spoustě muzikálů,” říká Walken. “Pak jsem se dostal k divadlu, kde se po mně žádný zpěv ani tanec nechtěl, a odtud jsem se dostal přímo k filmu. Celé to byla jedna velká shoda náhod.”

Když však John Travolta tvůrcům navrhl, že Walken by byl na Wilburovu roli vhodným kandidátem, protože je vynikajícím hercem, tanečníkem i zpěvákem, už o žádnou náhodu nešlo. Tvůrci naštěstí Walkenovo hudební pozadí znali již z minula. Hrál totiž například ve slavném muzikálu Pennies in Heaven a Spike Jonze jej obsadil do svého videoklipu Weapon of Choice.

“Johnův návrh nám přišel ohromně vhod,” říká producent Craig Zadan. “V Christopherovi se snoubí tři velké dary a proto byl pro roli Wilbura tím nejvhodnějším kandidátem, je dokonce tak skvělým tanečníkem, že kvůli němu Adam rozšířil taneční/pěvecké číslo Timeless to Me. V broadwayské verzi jde o pěvecký výstup Wilbura a Edny, ale Adam z toho vytvořil unikátní pěvecko-taneční číslo a povýšil je na jeden z vrcholů filmu.”

“Chris Walken je takový veletrh novinek a překvapení,” říká Shankman. “Je nepředvídatelný, originální a vždycky má v záloze nějaké překvapení. Do své role vnesl úžasný náboj. Chris s Johnem se do svých rolí tak položili, že jim hloubku jejich lásky opravdu věříte, a máte dojem, že jsou opravdoví manželé. Když jsem vymýšlel choreografii pro číslo Timeless to Me, s plnou vážností jsem si uvědomoval, že přede mnou stojí dva z největších muzikálových talentů, kteří zvládnou jak náročné kreace, tak odstíní fantaskní rozměr světa a celou šíři Wilburovy a Edniny lásky. Je to ten typ lásky, který se nevyčerpává jen doma, ale proráží stěny a z dvorků a zahrad tryská až na ulice. Uznávám, že je to opravdu šílené, ale jejich chemie funguje na 100% a díky nim má film skutečně úžasné momenty.

Jedním z dalších překvapení, jichž se tvůrcům při natáčení dostalo, bylo zjištění, že herec James Marsden, který ve třech dílech série X-Men ztvárnil mutanta Cyclopse, umí báječně zpívat. Marsden tímto filmem debutuje jako muzikálový herec a ztvárňuje moderátora baltimorské televizní taneční show, Cornyho Collinse, který dává slovnímu spojení černobílá televize zcela nový význam.

Marsden však na plátně nezpívá poprvé, v letech 2001-2002 se objevil ve 12 epizodách seriálu Ally McBealová (seriál shodou okolností produkuje manžel Michelle Pfeiffer, David E. Kelley), kde si zahrál Glenna Foye. O několik let později zpíval v reklamě na parfém Lovely se Sarah Jessicou Parker (hudbu pro tuto reklamu shodou okolností složil a produkoval Marc Shaiman, který spolupracuje i na filmu Hairspray).

“Marc a Scott (Wittman) jsou po celou řadu let mými přáteli, velmi dobře se známe i s Neilem Meronem,” říká Marsden. “Oba vědí, že jsem posledních několik let čekal na nějaký dobrý muzikálový projekt. Vždycky mi říkali ´Už se na ty superhrdiny vykašli a konečně něco nazpívej!´ Když se tenhle projekt rozjel, hned mi zavolali, že by pro mě měli skvělou roli. Přišlo to ke mně z čistého nebe... a zbytek je prostě Corny.” Marsden si uvědomoval, že již samotné jméno postavy je vtupenka do říše dokonalého ztrapnění, ale zároveň je rád, že režisér Shankman Cornyho udržel v mezích, kdy by nebyl ´naprostým zoufalcem´. “Adamova vize je velmi filmová. Chtěl, aby tyto zdánlivě šílené postavy zároveň vyvolávaly reálný dojem a působily na divácké emoce,” uvádí Marsden. “Upřímně řečeno, Jimmyho jsem si v roli Cornyho Collinse nikdy nepředstavoval,” připouští Shankman. Jakmile jsem však uviděl 30 vteřin jeho zpěvu v Ally McBealové, musel jsem svému castingovému režisérovi říct: ´Toho chci... to je přesně můj Dick Clark... můj Corny.”

Pravými miláčky štábu se nakonec stala trojice mladých tanečníků, které si tvůrci osobně vybrali k tomu, aby ztvárnili středoškolského hezouna Linka Larkina (Zac Efron), nejlepší přítelkyni Tracey, Penny Pingleton (Amanda Bynes), Velminu dceru Amber Von Tussle (Brittany Snow) a dvě děti Motormouth Maybelle - Seaweeda (Elijah Kelley) a Inez (Taylor Parks). Herecké dráhy Efrona, Bynes, Snow, Kelley a Park začaly v posledních letech nabírat na obrátkách a prozatím vyvrcholily obsazením do filmu Hairspray.

Efronovo jméno se v průběhu minulého roku začalo skloňovat ve všech pádech, protože byl ve fenomenálně úspěšném High School Musical obsazen do role Troye Boltona. “Všechno se to seběhlo tak rychle,” říká Efron. “Vstoupil jsem do traileru, kde sídlí kadeřníci, vypadal jsem jako... no jako já... a když jsem zase vyšel, měl jsem na hlavě vyfoukanou velkou vlnu, vlasy nakrátko ostříhané a ulízané dozadu a po stranách. Podíval jsem se do zrcadla a úplně mi ujelo ´To si ze mě musí dělat prdel.´ Přísahám, že jsem po zbytek dne propadl akutní krizi osobnosti. Už jsem se na sebe nemohl ani podívat, protože jsem se bál toho, kdo by se na mě při pohledu do zrcadla zíral. Bylo to skutečně šokující, ale postupně jsem si na svůj vzhled zvykl - a tu jsem si řekl, že to rozbalím ve velkém stylu jako Link.”

Efron dále uvádí, že dvouměsíční proces tanečních a pěveckých zkoušek byl náročnější než to, na co byl až dosud zvyklý. “Na High School Musical nacvičujeme jen asi týden a půl, film se pak natočí asi za šest týdnů. A to je podstatně kratší doba než ta, kterou jsme strávili jen pouhým nacvičováním čísel pro Hairspray.”

Amanda Bynes se v zábavním průmyslu začala angažovat již ve svých deseti letech a už ve dvanácti byla vůbec nejmladší americkou moderátorkou televizní show. Nikdy by si však nenechala ujít příležitost vystoupit i ve filmu. “Po té roli jsem tak hrozně moc toužila,” říká Bynes. ”Penny je naprosto úžasná postava. Během filmu projde velkou osobní změnou, což je pro herce vždycky výzva. Vyrůstala jsem na muzikálech, kdykoliv jsem pak měla příležitost se na nějakém podílet, byla jsem štěstím bez sebe, protože rozesmívat lidi a dělat ze sebe šaška, je pro mě ta nějvětší radost na světě.”

Bynes vzpomíná na chvíli, kdy natáčela jednu scénu s Johnem Travoltou a Christopherem Walkenem: “Byla jsem z toho celá nesvá,” říká herečka. “Byla jsem tak rozrušená, že jsem stále dokola volala rodičům a říkala jim, jak by bylo báječné, kdyby tu mohli být se mnou a vidět mě. John i Chris byli sice báječní, ale pro holku, která má stejně jako já ráda filmy, jsou to přece jen příliš velké filmové hvězdy. Obsazením do jedné z rolí filmu Hairspray se mi dostal ten nejúžasnější dárek, jaký jsem kdy mohla dostat.”

Brittany Snow je talentovaná mladá herečka, kterou můžeme vidět v celé řadě televizních seriálů jako Plastické chirurgie s.r.o. a Zákon a pořádek. V poslední době se dostala i k rolím ve filmových produkcích typu John Tucker musí zemřít a Hairspray. Díky jejímu výkonu se z role Amber Van Tussle podařilo udělat opravdu nezapomenutelnou postavu.

“Hrát Amber bylo něco neuvěřitelného,” říká Snow. “Chování Amber je samo o sobě dost nechutné a herec si s ní opravdu užije. Tím chci říci, že na povrchu se zdá být naprosto dokonalá, je oblečená podle poslední módy a vždycky stojí v nějaké ladném postoji... stejně jako její máma... jenže právě ta si stejně jako Amber myslí, že všichni ostatní jsou jen obyčejní troubové. Na celé věci je nejlegračnější právě to, že tím největším troubou je tu ona. Po pravdě řečeno, nemá skutečný pojem o tom, co je to vlastně reálný svět.... právě tak jako její matka. Amber je jablkem, které zcela jistě nepadlo daleko od matčina stromu.”

Éra 60. let Snow vždycky fascinovala, protože právě v té době vznikla celá řada populárních televizních seriálů – mezi jinými i American Dreams, ve které tato mladá herečka po tři sezóny vystupovala. “Od dětství mě 60. léta hrozně přitahovala,” říká. “Vzpomínám si, že když jsme oslavovali mé osmé narozeniny, všichni museli přijít oblečení ve stylu 60. let. Brigitte Bardot pro mě vždycky byla ikona, veškerá móda tehdy byla tak úžasně nová, originální a barevná. Zvláště od začátku do poloviny 60. let se lidé hodně snažili o to, aby dobře vypadali a oblékali se podle poslední módy. Zábavnost role Amber spočívala v tom, že jste se tři měsíce cítili jako na nakonečné módní přehlídce.”
V kontrastu k první reakci Zaca Efrona se Elijah Kelley, který si ve filmu zahrál Seaweeda, na svůj nový sestřih těšil. “Bože, moje nové vlasy se mi tak líbily,” říká Kelley. “Ty vlny na ofině byly hotová bomba. O vzhledu mužů té doby jsem si načetl spoustu literatury, jejich vlasy, oděv i pohyby byly velmi uhlazené. A Seaweed je také zcela jistě uhlazený... je to totiž největší romantik celého filmu.”

Role Seaweedovy sestry a zároveň dcery revolucionářky Maybelle, malé Inez, se ujala třináctiletá Taylor Parks. Pátrání v literatuře, které Taylor podnikla, se netýkalo jen dobových oděvů a hudby. Naopak celé dny strávila na internetu, kde si zjišťovala informace o rasové segregaci, integraci černého obyvatelstva do společnosti a hnutí za lidská práva. “Četla jsem si o incidentu Little Rock Nine, a samozřejmě mě zajímalo i pozadí příběhu Emmetta Tilla a Rosy Parks. I během přípravy na taneční a pěvecká čísla jsem o těchto příbězích přemýšlela. Domnívám se, že mi pomohly vyjádřit nejen bezstarostný rozměr tehdejší hudby, ale i ducha lidí, kteří přispěli k velkým společenským změnám. To je také jeden z důvodů, proč je Hairspray tak zábavný film… protože film i realita mají – přinejmenším v téhle otázce - happyend.”


VIZUÁLNÍ STRÁNKA FILMU HAIRSPRAY
Výroba vizuálního vesmíru ikonických 60. let, ve kterých se Hairspray odehrává, byl monumentální úkol, který připadl za úkol výtvarníku Davidu Gropmanovi, návrhářce kostýmů Ritě Ryack a návrhářce účesů Judi Cooper-Sealy. Hlavním inspiračním zdrojem pro ně byla genilní filmová předloha režiséra Johna Waterse, bylo však také důležité, aby si všichni zúčastnění pečlivě udělali domácí úkoly.

“To první, co jsem udělal, bylo, že jsem si pustil původní Hairspray,” říká Gropman. “Musíte začít právě tam, protože jde o tak říkajíc zdrojový materiál, počátek příběhu, který vám naznačuje, kdy a kde se film odehrává. Dávno před tím než jsem začal bádat v New York Picture Collection, nebo mé kroky vedly do Baltimore, jsem si pustil Johnův film. Je to stále úžasná podívaná s překrásnými výtvarnými návrhy. Některé z nich jsem zkopíroval i do naší verze Hairspray, protože jsem tím chtěl vzdát poctu tehdejším výtvarníkům i původnímu filmu.”

Gropman a jeho tým uměleckých vedoucích, návrhářů dekorací, aranžérů, rekvizitářů i konstruktérů zodpovídali za vzhled každého interiéru studia i lokace v exteriérech. “Vzhled ulic byl pro umělecké oddělení bezpochyby tím nejtěžším úkolem,” říká Gropman. “Přestavěli jsme asi 60 výkladů a přemalovali jejich vývěsní štíty ve stylu roku 1962, na ulice jsme zaparkovali dobová auta a zablokovali tři křižovatky kanadského Toronta na více než dva týdny.”

Gropman uvádí, že režisér Shankman od začátku nechtěl, aby film jakýmkoliv způsobem připomínal broadwayské show. “Adam nechtěl, aby byla výtvarná stránka filmu teatrální a přehnaná,” uvádí Gropman. “Šlo mu o co nejrealističtější vzhled Baltimore v roce 1962 a podle méhu soudu jsme mu dali přesně to, co chtěl. Ať už šlo o barevnou škálu pokoje Tracey nebo dláždění před domem, všechno vycházelo z módních trendů roku 1962. Škola, do které například Tracey chodí, je skutečná – a shodou okolností ji otevřeli právě v roce 1962, dvorek za Turnbladovic domem je přesná kopie dobového stylu, kdy nechybí jak laťkový plot, tak malá prádelnička. I televizní studio WYZT je vybaveno stejnými kamerami, mikrofóny, světly a tibunami pro diváky, jaké se používaly v 60. letech. Bylo to ohromně zábavné, protože jsem mohl kombinovat všechny principy, které jsem se o dané době během let naučil a ověřil si je v praxi.”

Gropman úzce spolupracoval s návrhářkou kostýmů Ritou Ryack, která byla v minulosti několikrát nominována na Oscara. Tito dva tvůrci se spolu sešli již při natáčení snímku Lidská skvrna. Ryack vystudovala magisterský program na Yale School of Drama a strávila šest let v newyorských divadelních kruzích, kde se jí poštěstilo pracovat na návrzích kostýmů několika divadelních představení. Mezi jinými i na My One and Only, za který v roce 1983 získala cenu Emmy v kategorii nejlepší návrhy kostýmů. “Dělala jsem všechno pro to, abych tuhle práci získala,” říká Ryack. “Od svých čtyř let jsem muzikály naprosto posedlá. Bezmezně obdivuji genialitu Marca Shaimana, Scotta Wittmana a původního filmu Johna Waterse. Jako člověka i jako umělkyni mě to velmi obohatilo. Cítila jsem, že to co John udělal, bylo správné. Vazal pár poněkud anarchistických prvků, šoupnul je v co nejkřiklavějším barevném provedení na plátno a odvážně čelil všem výtkám. Něco takového mě ohromně inspiruje a proto jsem se na projektu chtěla podílet. “Nerada bych vás tím tlačila do rohu, ale však víte, já v té době taky žila,” říká Ryack se smíchem. “Ta doba ve mně stále rezonuje. Během dospívání jsem si začala uvědomovat sílu hudby a různé politické tendence. Proces integrace menšin se tehdy teprve rozjížděl. Stále mi nešlo na rozum, jak se - já zoufalec - můžu zařadit do společnosti. Bylo mi podobně jako Tracy Turnblad.”

Gropman, Ryack a její kolegové strávili stovky pracovních hodin zkoumáním dobových trendů a stylu oblékání, při té příležitosti procházeli starými výtisky časopisů Look, Life a Ebony, sledovali staré filmy, televizní pořady a archivní zprávy. Práce návrhářky účesů a paruk Judi Cooper-Sealy rovněž vycházely z hloubkového zkoumání dobových materiálů, mezi jinými i středoškolskými ročenkami z raných 60. let. “Jde především o komedii o všech velkých věcech, takže jsme postavám mohli udělat o trochu větší účesy než mají lidé ve skutečnosti, abychom diváky trochu rozesmáli,” říká Cooper-Sealy. “Na druhou stranu jsme nikdy nepřekročili mez, kdy by z účesů stalo něco hrozivého. Tehdejší dívky i ženy nosily obrovské účesy a nebály se experimentovat.”


RODINA JMÉNEM HAIRSPRAY
Témata jako důležitost následování dávného snu nebo uskutečňování společenských změn se v průběhu filmu Hairspray neustále vrací, klíčovým prvkem filmu je však rodina. Ať už jde o Turnbladovy, Stubbovy, Von Tussleovy nebo Pingletonovy, film se opakovaně snaží zdůraznit význam rodiny v životě jednotlivce.

Samotné natáčení filmu udělalo ze všech lidí na placu jednu velkou rodinu. Mnozí z tvůrců se znají a spolupracují již téměř dvacet let. “Byly to pěkně šílené chvíle, na které nikdy nezapomenu,” říká Shankman. “Byly velmi tvůrčí a zábavné – a právě tehdy jsem nejšťastnější.” Shankman uvádí, že pokud je ve filmu Hairspray nějaké číslo, které charakterizuje kolektivní zkušenost všech lidí na placu, je to určitě vyvrcholení filmu - You Can’t Stop the Beat.

“Řekl bych, že You Can’t Stop the Beat je ve filmu pravděpodobně mé nejoblíbenější číslo,” říká Shankman. “Ani ne tak kvůli tomu, čím jsem mu přispěl já, ale hlavně kvůli tomu, co ve mně způsobila hudba. Hudba a texty písní mají obrovskou sílu a čiší z nich nezměrná radost, emoce a energie, které drží celý film pohromadě. Velma dostane zaslouženou odměnu, Tracy a Link se nakonec políbí, Edna se nakonec uvolní a objeví v sobě ´vnitřní´ Tinu Turner, show Cornyho Collinse je začleněna do vysílacího schématu. Tento film je pro mě také skvělým příkladem vynikající spolupráce a zapálení všech oddělení, každého tanečníka a herce, který se podílel na natáčení. Jsem jim všem moc vděčný. “Miluji začátek filmu, kdy se Tracy veze na kapotě popelářského vozu a zpívá Good Morning Baltimore,” říká Shankman, “Ale stejně tak mě baví finále, které je nesmírně pravdivé a plné humoru. Je to opravdu oslava síly snů všech dospívajících. Ukažte mi někoho, kdo nemá rád happyendy?”

Stručný popis filmu