Gejši byly po dlouhou dobu fascinujícími osobami nejen v Japonsku, ale i celém zbytku světa. Po celá staletí opouštěly své domovy, aby absolvovaly noční kolečko svých závazků v čajovnách. Společenské večery byly vždy důležitou součástí japonského byznysu a přítomnost gejš poukazovala na vysokou úroveň hostitele, který si mohl tak oslňující doprovod dovolit.

Gejša není ani manželka, ani prostitutka – je to umělkyně, která se živí bavením mocných mužů. Každá z nich má průpravu v tanci, zpěvu a hře na hudební nástroje a zvládá inteligentní konverzaci. Směje se vtipům svého zákazníka a nikdy neprozrazuje jeho tajemství. Dokáže navodit dramatickou atmosféru pouhým mávnutím vějíře.

Po letech tvrdé práce a sebedisciplíny se stává kultivovanou loutkou, ale pod kimonem a neutrálním make-upem je stále opravdová žena se svou vlastní minulostí, zklamáními a sny. Tajemství, která střeží nejvíce, patří jejímu srdci.

Čtvrti gejš, které jsou živě popisovány v románu Arthura Goldena, existují dodnes a skutečné gejši nadále baví společnost ve stylových čajovnách. Oblékají, zušlechťují se a vystupují stejně jako jejich předchůdkyně po celá staletí. Ženy, které se stávají gejšami, si tuto profesi vybírají zejména kvůli zájmu o tradiční umění a většina z nich se jí věnuje pouze několik let. Až do doby, kdy v Japonsku začala začalo platit, že „moderní“ znamená „západní“, byly nejprestižnější gejši supermodelkami a jejich oblékání bylo symbolem módy.

Příběh filmu začíná v roce 1929, kdy se zlatá éra gejš už pomalu blížila ke konci. Odehrává se ve fiktivní čtvrti a připomíná pohádku z pomalu mizejícího světa. Když Sayuri do tohoto skrytého světa vstoupí, naučí se, že gejša nesmí dát průchod své lásce ani snům. Její učitelka, legendární gejša Mameha (Michelle Yeoh), zná hranice intimního vztahu k zákazníkům a učí Sayuri, aby své city držela zkrátka. Na rozdíl od úhlavní rivalky Sayuri Hatsumomo (Gong Li) Mameha dobře ví, že si správná gejša nesmí dovolit oddat se vášni ke kterémukoliv muži. Sayuri však nedokáže zapomenout na okamžik nečekané něhy, který zažila v mladém věku. Vzpomínky na osudnou chvíli působí jako přelud a během let strádání jsou jí oporou.

„Nemohla jsem uvěřit, že tuto knihu o životě ženy napsal muž,“ říká herečka Ziyi Zhang. „A už vůbec jsem nemohla uvěřit tomu, že Američan dokázal tak detailně popsat málo známou japonskou subkulturu.“

Režisér Rob Marshall obdivoval exotický svět, v němž se příběh odehrává, avšak stejně tak jej uchvátila univerzálnost nepříznivé situace osamocené Chiyo a to, jak nakonec dokázala díky náhodnému setkání, které změní její život, nad osudem zvítězit. „Tento příběh se odehrává ve velmi specifickém světě, ale rámcové téma o vítězství lidského ducha nad nepříznivými okolnostmi je působivý v každé kultuře,“ říká Marshall. „Skutečnost, že tohle dítě dokáže poté, co bylo odtrženo od rodičů a prodáno do otroctví, nejen přežít, ale ještě navíc najít lásku, je pro mě velmi dojemná. Zejména pak v případě, že se jedná o zakázanou lásku.“

Gejša během svého života stráví spoustu času ve škole, kde zdokonaluje své umělecké schopnosti. Právě díky nim je považována za symbol japonské kultury. V době, kdy žila Sayuri, začínaly gejši s učením tance a hry na třístrunný nástroj shamisen už dlouho předtím, než se z nich staly maiko – tedy jakési učnice na gejšu. Když se pak blížil jejich přerod v plnohodnotné gejši, jejich jemné charakteristické pohyby – způsob, jakým si klekaly na podlahu, jakým vstávaly od stolu, jakým plynule přecházely po místnosti nebo nalévaly saké – se už stávaly jejich druhou přirozeností.

Aby Marshall hercům pomohl si základy tohoto chování osvojit, zařídil jim šest týdnů před začátkem natáčení intenzivní kurs, sestávající z výuky a cvičení pod vedením týmu expertů, kteří je komplexním způsobem seznámili se světem a zvyklostmi gejš.

Natáčení filmu začalo na podzim 2004 ve studiích Sony Pictures Culver City a skončilo pod deštivým nebem japonské prefektury Shizuoka.

Přenést dekorativní atmosféru prostředí tohoto příběhu na filmové plátno byl náročný úkol, ale také příležitost ukázat publiku mizející svět. Poté, co si filmaři uvědomili, jaká úskalí by skýtalo natáčení ve skutečné čtvrti gejš, a následném hledání vhodné natáčecí lokace po několika kontinentech, se rozhodli postavit si filmovou čtvrť sami.

Exotický a propracovaný filmový svět vytvořil Marshall se svým týmem ve třech studiích v Los Angeles. Na rozlehlém ranči v kalifornském Ventura County byla zároveň postavena celá čtvrť v její historické podobě, což obnášelo věrohodně vytvořit starověké uličky a dokonce i vlnitou řeku. Hlavní výtvarník John Myhre vytvořil spolu s Marshallem detailní plán prostorového uspořádání vesnice. Poté přišel na řadu soubor technických výkresů k cca. 40 budovám a sestrojení malého modelu celé vesnice – se všemi detaily včetně malých autíček, rikš a vyřezaného koryta řeky. Model byl pak používán při mnoha rozhodnutích, souvisejících s natáčením. „Umístili jsme do modelu malou kameru velikosti rtěnky, díky níž jsme mohli na monitoru vidět, jak to vypadá zevnitř,“ říká Myhre. „Rob a Dion [Beebe, kameraman] si s ní téměř neustále hráli a dokonce model využili k naplánovaní komplikovaného záběru, natáčeného z jeřábu.“ Výsledná stavba se rozléhala na ploše 125 x 125 metrů a protékala jí řeka o šířce 7 metrů a délce okolo 80 metrů. Oběh vody zajišťoval cirkulační mechanismus, díky němuž budila dojem skutečné tekoucí řeky.

Čtvrť bylo nutné postavit tak, aby byla co nejvhodnější pro účely natáčení. „Polohy všech budov jsme si nejdříve vyznačili na zemi pomocí kolíků a provazů, abychom je mohli překračovat,“ říká Myhre. „Pak jsme si nanečisto přehráli všechny scény a provedli jsme na budoucím rozmístění budov všechny potřebné úpravy.“

Scéna byla postavena pomocí cedrového a jedlového dřeva a bambusu. Černý bambus a tabule cedrové kůry, které nejsou v USA k dostání, byly dovezeny spolu s ploty z tkané trávy z Japonska. Výtvarnice scény Gretchen Rau, která pracovala na filmu Poslední samuraj, koordinovala nákup materiálu pro film v Kjótu, odkud do Ameriky přivezla velké množství okenic, rákosových výrobků a rohoží. Vzhledem k tomu, že se během filmu mění roční období, vytvořil Danny Ondrejko – vedoucí oddělení, které mělo na starost veškerou zeleň – čtyři verze ručně vymodelovaných třešní, jednu pro každou část roku.

Většina z budov sloužila pouze pro záběry exteriérů, avšak několik z nich bylo postaveno včetně kompletního vnitřního vybavení. Patřil mezi ně dům gejš Nitta, čajovna Yukimoto, klinika Dr. Craba, veřejné lázně a byt Mamehy. Dvoupatrový dům gejš byl navržen tak, aby působil jako 150 let stará budova. Většina příběhu Sayuri se odehrává mezi jeho stěnami – od jejího příjezdu, kdy byla ještě malou Chiyo, přes první noc ve městě až po explozivní souboj mezi Hatsumomo a Sayuri o několik let později.

Životní cesta Sayuri je často přirovnávána k plynoucí řece a její záliba ve vodě je ve filmu téměř neustále připomínána vizuálními motivy. „Téměř na každém z jejích kimon jsou nějaké prvky, související s vodou,“ říká oscarová návrhářka kostýmů Colleen Atwood. „Nejlepší kimono má ke konci – průhledné modrošedé s motivem vodopádu, který plyne od ozdobné šerpy, ovinuté okolo kimona, směrem k jeho lemu.“

V dílně Culver City vyrobila Atwood se svým 30členným týmem více než 250 ručně dokončovaných kostýmů. Patřila mezi ně kimona pro lidi všech sociálních vrstev a pro každé roční období. Oddělení výroby ženského oblečení ušilo pro gejši dokonce i spodní prádlo a jejich speciální bílé bavlněné ponožky, které se zapínají zboku a mají oddělený palec.

Dnešní gejši jsou spíše symbolem tradiční japonské kultury a nikoliv současných módních trendů, avšak dříve tomu bylo jinak a některé prvky jejich výjimečného stylu se objevují i v západní kultuře. „Jejich vzhled je velmi výjimečný a krásný,“ říká Atwood. „Myslím si, že módní svět si už brzy znovu všimne nízkého límečku vzadu na krku.“

Bledá pleť, charakteristický účes a rudé rty patřily k výrazným znakům gejš po celá staletí. Specialistka na masky Noriko Watanabe, která pochází z Japonska, dodržela při líčení hlavních hrdinek příběhu tradiční principy, avšak některé aspekty vzhledu změkčila a jiné naopak zvýraznila, aby tak podtrhla jejich krásu. „Jen vyvolené se mohly stát gejšami,“ podotýká. „Aby se mohly stát vyvolenými, musely být natolik krásné a inteligentní, aby působily téměř nedotknutelně.“

Ve filmu přichází přelomový okamžik ve chvíli, kdy se Sayuri nečekaně projeví při svém tanečním čísle a stává se hvězdou celého domu. „Chtěl jsem, aby publikum při tomto tanci pocítilo spolu se Sayuri, jaká vášeň a zmatek panuje v jejím srdci,“ říká choreograf John DeLuca, který působil jako vedoucí choreograf u Marshallova filmu Chicago. „Bylo pro nás nesmírně vzrušující, že jsme při vyprávění příběhu Sayuri mohli propojit naše umělecké vize s nádhernými tradicemi japonského tance.“

„Japonský tanec je velmi kontrolovaný a založený na jemných, ušlechtilých pohybech,“ říká odborný konzultant Miyako Tachibana, který učí na Fujima Kansuma School v Los Angeles. „Rob, John a Denise [Faye, pomocná choreografka] vzali naše základy a obohatili je o jejich vlastní dramatické cítění. Výsledek působí magicky.“

Složit hudbu, která by podkreslovala dramatickou životní cestu Sayuri, byl mimořádně náročný úkol. Vyžadoval zkušeného skladatele, jenž by dokázal spojit jeho intimnost, exotické prostředí a velkolepost. Marshalla velmi potěšilo, když tuto nabídku přijal držitel pěti Oscarů John Williams.

Jeho hudební doprovod využívá východních i západních hudebních nástrojů – mezi jeho hudebníky se tentokrát ocitli mistři ve hře na nástroje jako shamisen, koto, shakuhachi nebo taiko. Méně exotické hudební směry reprezentovali mj. legendární houslista Itzhak Perlman a světově uznávaný cellista Yo-Yo Ma – dva koncertní hudebníci, kteří mají na kontě již spoustu nezapomenutelných filmových momentů.

„Doufám, že se nám podařilo zhostit se této látky se ctí,“ říká Marshall. „Práce na tomto filmu byla náročná, vzrušující a někdy i hrůzná, ale vždycky vděčná. Rozhodli jsme se tento příběh odvyprávět jako pohádku, odehrávající se ve světě, který je stejně lákavý a nedostižný jako samotná Sayuri.“