“Výbušniny, doutnáky, auta – na to zapomeň. Sejf je dnes někde jinde. Binární kód. Virtuální peníze. Samé jedničky a nuly.”

Pokaždé, když se bankovní odborník Jack Stanfield (HARRISON FORD) vrací každý večer z práce domů, pořádně se mu uleví. Ne že by snad nepociťoval uspokojení ze své práce a nebo ji nedělal s plným nasazení jen je rád, když může být z dosahu všudypřítomných kamer, kontrol identity, a mimo prostředí neustálého dohledu nad elektronickým obranným systémem, který navíc musí průběžně modernizovat. To, co Jack dělá, se stalo pro bankovní sektor, kterému vládne Internet a každodenně hrozí proniknutí do jeho systému, běžným standardem. Když Jack parkuje auto, otvírá svůj honosný předměstský dům, netuší, že každý jeho krok je do detailu sledován. Vymění si pozdrav s manželkou Beth (VIRGINIA MADSEN) a zatímco se jejich děti přetahují o dálkový ovladač k televizi, povídají si o tom, co každý z nich ten den prožil. Netuší, že každé slovo, které zazní, je zaznamenáno dokonalými senzory, jež někdo rozmístil do každé místnosti v domě. Když Jack s někým telefonuje, jeho rozhovor je nahráván. Když si čte emaily, platí účty, loguje se do své schránky, je sledován někým. Někým, kdo chce do detailu znát jeho zvyky, zájmy a každodenní program, stejně jako intenzitu vztahů s ostatními, aby odhalil všechny jeho slabosti. “Myšlenka, že by se na vás někdo mohl zavěsit a jako červ se dostat do vašeho života, mě vždycky fascinovala i děsila,” říká scenárista Firewall Joe Forte, který tím otevírá okruh nepříjemných otázek týkajících se iluze našeho bezpečí a soukromí. “Je to film o zranitelnosti,“ dodává s tím, že většina lidí se s podobným průnikem do soukromí nikdy nesetká a tudíž si ani neuvědomují jeho možnost. Realita je však nevypočitatelná. „Potenciálně by se daný příběh mohl stát komukoliv“. Na to reaguje Harrison Ford slovy: “Přesvědčení lidí, že jejich počítače jsou bezpečné, je hodně vzdáleno pravdě. Záleží jen na tom, zda někdo nepojme tak smělý plán, Stačí mít trochu zkušeností, vytrvalost a nějaký uspokojující důvod. Domnívám se, že spousta lidí se cítí bezpečná jen kvůli tomu, že ví, že nemají nic, co by nějakým gaunerům stálo za to”. V tomto případě nejde zlodějům o rodinu Stanfieldových jako takových. Jde jim o banku. „Atak na bankovní účty současnosti by nebyl veden přímým fyzickým vyloupením, ale skrze kyberprostor,“ domnívá se odborník na ochranu počítačů Lawrence T. Levine, zakladatel SecurePipe, která poskytuje informace o zabezpečení všem současným podnikatelům a byl technický poradce filmu. “Bankovní sektor zaznamenává stále větší převody peněz,” říká. “Množství peněz v sejfech ve vztahu k tomu, co je “na počítačích”, je tak jedna ku stu. Takže jestliže 99 procent peněz je pouze virtuálních, není se co divit, že pro hackery jsou velmi atraktivním cílem”. Producent filmu Armyan Bernstein, který stojí za filmy Hurikán v ringu (na němž byl i spoluautor scénáře), Třináct dní a trhák Harrisona Forda Air Force One, říká: “Dostáváme se mimo svět staromódních bankovních loupeží. Jsme ve světě elektronickém, kde jsou obrovské částky peněz kontrolovány jen kódy a klávesnicemi”. Přípravný tým filmu Firewall se ponořil do bankovního sektoru, aby tam zjistil, že ochrana kont je záležitost celodenního nasazení týmů a odborníků, kteří se snaží zabránit “zákeřným zlodějům, abys se skrze Internet dostali do systému. Když se teď spolu bavíme, někde na Síti se právě tohle děje. Někdo se pokouší projít bankovními firewally a ´odejít´ s vašimi penězi”. Inspirací pro příběh fiktivního odborníka Jacka Stanfielda bylo vědomí křehkosti současných systémů a přirozený strach ze vpádu do soukromí. Ve Firewallu jde o střet jednoho muže se silným protivníkem, který chce ovládnout celý jeho život. Jack ví, že každý systém, ať už jakkoli dokonalý může být narušen a v jednom okamžiku dokonce musí ukrást z banky, ve které pracuje, částku 100 miliónů dolarů, aby ji únosci svých blízkých vyplatil jako výkupné. “Je to muž, který celý svůj život zasvětil tomu, aby si vybudoval úspěšnou kariéru a dobré jméno, milující rodinu, bezpečný domov, štěstí – prostě svůj americký sen. A tohle všechno je mu jakoby lusknutím prstů odňato,“ říká producent Firewall Basil Iwanyk, který zaštiťoval takové projekty jako jsou Terminátor 3, Pravidla vášně a který s Fordem spolupracoval na K-19: Stroj na smrt. Zde podle něj spočívá i emoční rozměr filmu. “Je to o ohrožení jakési základní životní roviny, proto si myslím, že film osloví hodně lidí”. Filmového zločince, který se na veřejnosti prezentuje jako Bill Cox, ztvárnil Paul Bettany, jehož role Dr. Mutina v Master & Commander: Odvrácená strana světa, mu v roce 2003 vynesla nominaci BAFTA. Bettany nahlíží zákeřného Coxe jako člověka, jenž není poháněn vášněmi. “Ve své podstatě je to chladně uvažující podnikatel. Dělá vše pro to, aby se dílo zdařilo. Je to zloděj a psychopat. Ale nemyslím si, že by sám sebe viděl jako násilného člověka. V jeho případě není krádež nic osobního, pouze vidí tu příležitost takřka nechráněných peněz. Rozhodl se, že rychle vydělá hodně peněz a to, že do toho namočí Jacka, je pro něj logický krok k dosažení cíle”. Cox se úzkostlivě připravoval téměř rok a svůj útok chce vést ve dvojí rovině: v prvé řadě a to nejdramatičtěji, skrze průnik do soukromí a následný únos, za druhé skrze elektroniku chce, aby to vypadalo, že Jack propadl hráčské vášni a půjčoval si bankovní peníze, čímž mu Cox dokonale zničí reputaci a udělá z něj „pravého bankovního lupiče“. Sám si zatím bude užívat peněz někde daleko a jen se bude smát. „Cox využije skutečnosti, že banka, ve které Jack přes dvacet let pracoval, fúzuje s větší bankou, a je zde jistá pravděpodobnost, že v nových podmínkách už ho nebude potřeba, což mu vytváří dokonalý důvod své bývalé nadřízené potrestat,“ osvětluje Ford. Nikdo jiný by pro to neměl náležité prostředky, příležitost a motivy. A i kdyby Jack o celé věci vypověděl pravdu, kdo by mu věřil? První Jackovo vodítko, že je něco v nepořádku, se vyjeví v okamžiku, kdy jej navštíví věřitel kvůli nesplaceným dluhům z hazardu, což je manévr, za nímž Jack později odhalí Coxovu vějičku. Nejprve ji však odloží stranou jako jednu z mnoha malých pokusů o krádež na způsob zneužitého čísla kreditní karty, což je sice nepříjemné, ale rozhodně řešitelné. Ostatně, o těchto malých řešitelných věcech jeho práce vždycky byla a bude. Teprve v okamžiku, kdy mu přes mobilní telefon přijde foto jeho spoutané a vyděšené rodiny, Jack zjistí, čemu vlastně bude čelit. Ale i tehdy se jen může dohadovat, kam až Coxova snaha o naprostou kontrolu všech věcí zajde. Od té chvíle proti sobě v čím dál intenzivnější bitvě mozkových závitů stojí dva muži, jimž jde opravdu o všechno – Coxovi by se mohly zhatit plány, na nichž dlouhé roky pracoval, a Jack by mohl jediným špatným rozhodnutím ztratit tři lidi, kteří pro něj znamenají všechno. Režisér filmu Firewall , Richard Loncraine, nabízí svůj pohled na žánr filmu: “Je to spíše thriller než akční film. Vládne v něm napětí”. Loncraine je držitel ceny Emmy za sérii z 2. světové války Bratrstvo neohrožených z produkce HBO, který získal další nominace na Emmy a cenu DGA za dramata z produkce HBO Stahující se mračna a Můj dům v Umbrii . Jako scenárista také v roce 1995 získal nominaci BAFTA za Richarda III., kterého zároveň režíroval. „Ve filmu je několik zlomových momentů, dramatických soubojů a akčních sekvencí, ale podstatou je příběh muže, který čelí hrozbě a je součástí hry, jejíž pravidla se z minuty na minutu mění, a který musí užít vše, co má, aby z ní vyšel jako vítěz.” “Jack rozhodně není žádný tvrďák,” říká Ford. “Ve hře je spousta emocí a úzkosti, protože jakkoli se snaží spolupracovat, úkol se neodvíjí tak snadno, jak by chtěl”. Tento renomovaný herec, který byl několikrát nominován na Oscara, připouští svou oblibu ve scénářích, “v nichž je postava v nějaké extrémní situaci. Jde mi o postavu jako takovou v rámci uspokojujícího příběhu. Nenahlížím je jako hrdiny, ale jako lidi, kteří se dostali do určité zlomové situace a musí se jí postavit”. To je i případ filmu Firewall , kde dochází ke spojení Landrock Pacific Bank a nadnárodní Accuwest a všechny “životní funkce” malé banky už byly odpojeny od sítě. “Coxův původní plán nejde uskutečnit. Jack najednou musí vymyslet alternativní plán, jak proniknout do systému nad jehož zabezpečením strávil spoustu času. A je to mnohem nebezpečnější”. Paralelně s tím se Jackova činnost dostává do hledáčku jeho rivala z Accuwest, Gary Mitchella (ROBERT PATRICK), se kterým už měl kdysi konflikt ohledně zabezpečovacích postupů. Ředitel Landrocku, Arlin Forrester (ALAN ARKIN) tlačí na Jacka, aby spolupracoval s novým managementem a byl svolný zodpovědět všechny jejich otázky. Cox se však snaží, aby byl Jack odříznut od kohokoliv, kdo by mu mohl poskytnout pomoc, nutí jej aby propustil svou asistentku Janet (MARY RAJSKUB) a vysílá jeho starého přítele Harryho (ROBERT FORSTER) mimo město. Jack se snaží splnit všechny Coxovy příkazy bez toho, aby byl chycen, ale zároveň musí přeprogramovat systém, aby pracoval přesně podle jeho plánu a záměrů – dosáhnout čehokoliv, co by mu umožnilo získat nad Coxem, který vězní jeho rodinu, kontrolu a výhodu. Jestli však Cox zjistí, že na něj políčil past, je vše ztraceno.

Dokonalý plán. Dokonalé provedení…Špatný muž na špatném místě. “Kombinace Harrisona a Paula z toho dělá hodně vzrušující záležitost,“ říká Loncraine. “Je mezi nimi dokonalá chemie, která se nikde nedá koupit ani vyrobit“. Režisér, který o svém charismatickém představiteli hlavní role vypovídá jako o “velkém prevítovi” uznává, že za hloubku jeho výkonu před kamerou mohou především jeho herecké instinkty, cvičené desítkami rolí. “Zvláště dobře zvládá scény bez dialogů, v nichž, řekněme, pouze zírá skrze trhlinou ve zdi na něco, co se odehrává ve vedlejší místnosti, a reaguje na to. Je schopen zahrát scénu, která na papíře vypadá dost fádně. Dokáže své herecké umění skvěle usměrňovat, tam přitlačí, onde ubere, prostě ví, jak a kde tlačit na pilu”. Příběh začíná relativně bezpečnou situací, nad níž má Jack plnou kontrolu. Jeho hlavním zájmem je, aby uspokojivě vyřešil drobné nesrovnalosti ve firemní komunikaci, zejména s rýpavým a soutěživým kolegou. Zároveň má dojem, že mu někdo ukradl jeho kreditní kartu, což mu zabere nějaký čas. A ten moment Cox udeří. Během několika minut se Jack až po uši zaboří do problému, který zastíní všechny ostatní. Kvůli záchraně těch, jež miluje, bude přinucen k tomu, aby jednal násilně, čemuž se vždy vyhýbal, a za své vezmou i mnohé korektivy jednání, jimiž se až dosud řídil. Změny, které se v něm odehrají, jsou tak dramatické, že letmý pohled do zrcadla mu o několik dní později ukáže muže, kterého nezná. “Jack je někdo, s kým se můžete dokonale identifikovat, je to váš zástupce v dané situaci,” říká Bernstein. “Je to chlapík, se kterým spadnete do problému, ale on vás z něj vyvede. Bere na sebe všechna rizika, cítí bolest. Je to skvělý otec, milující manžel, dobrý přítel, dokáže se pořádně naštvat a bojuje za to, co je správné. Přinutí diváky, aby si řekli: Přesně tohle bychom udělali také, kdybychom byli ve stejné situaci”. Ford se k projektu dostal již v raném stádiu příprav a měl velký podíl na budování Jackovy postavy: “Největší výzvou je určit směřování postavy a pak to, jak to vyjádřit. Nejtěžší je rozhodnout o “co”, “jak” už je pohoda. Dostat se před kameru znamená, že už tu nejtěžší část máte za sebou. Pak už je to jen zábava”. Ford je často nazývám zosobněním amerického hrdiny do každého počasí. Jak říká Iwanyk: “filmového žánru pro sebe samého”. A právě Fordova kombinace akčního a emocionálně čistého muže promlouvá k divákům po celém světě. Jeho kolegyně z filmu Firewall , Virginia Madsen říká: “Je jedním z mála mužů současnosti, který si může dovolit hrát hrdiny typu Gary Cooper, John Wayne nebo Robert Mitchum. Dříve takoví muži byli nejen ve filmu – měli mravní integritu, vzdělání a vysokou míru citlivosti. Takové muže ženy milovaly a dodnes milují. Ne snad kvůli tomu, že by byl takový ten tichý nemluva, ale proto, že ve svých filmech působí velmi emocionálně a křehce. Daný hrdina potřebuje důstojného nepřítele. Manipulátora Coxe skvěle ztvárnil britský herec Paul Bettany, jemuž se dostalo shakespearovského vzdělání.“ Paul je neobyčejně fyzický a instinktivní herec,“ říká Ford. “Každý herec do role vnáší nejen pravdivost, které musí diváci uvěřit, ale i citlivost pro celek. Paul tohle má. Je schopen ze své role vystoupit, aby viděl celek a zaměřit se na posílení těch prvků, které by jinak v celkovém dojmu mohly vyjít méně kvalitně“. Pravděpodobně největším komplimentem, který se Bettanyho postavě Billa Coxe dostal, vzešel z úst Basila Iwanyka: „Toho chlapa prostě nenávidíte“. Bettany srdečně souhlasí a připouští, že „raději hraje ´záporáky´ než kladné hrdiny“. Coxovo zlo je naprosto bez emocí, což bylo Bettanymu na roli sympatické a chtěl ji zahrát „tak čestně, jak jen to bylo možné. A zároveň jsem se chtěl vyhnout všem těm zachmuřeným zloduchům, kteří si neustále prohrabávají bradku, které lze vidět v každém druhém thrilleru“. Cox přistupuje k únosu jako k peněžní transakci. Je jako prodavač koberců, který zákazníkům suše vyjmenovává body z brožury záručního listu od výrobce. „Ve scéně, kdy Jackově manželce vysvětluji, kdo jsem a o co mi jde, jí říkám: ´Když se budete řídit mými příkazy, všechno dobře dopadne. Jestliže ne, zabiji vás i vaše děti´. Je to jednoduché jako facka”. Iwanyk říká: “Cox ke kauze přistupuje naprosto pragmaticky. A toto pragmatické násilí nás děsí. Zdá se, jakoby z toho, co dělá, neměl nejmenší potěšení a pocit zadostiučinění. Máte z něj pocit, že je to člověk, který by byl schopen všeho. Je nepředvídatelný”. K tomu Richard Loncraine, který už s Bettanym v roce 2004 spolupracoval na komedii z tenisového prostředí Wimbledon, za níž herec získal nominaci časopisu Empire, dodává: “Paul je chvíli tvrdý jako křída a rázem změkne jako sýr. A rodina mu do jisté míry věří, že všechno bude v pořádku. Je lidskou přirozeností takovým bludům podlehnout. Cox dokonce simuluje to, že se s přátelil s Jackovým synem. Ale Jack se nenechá oklamat. Jackovu manželku Beth hraje všestranná herečka Virginia Madsen, jejíž série tématicky i žánrově rozrůzněných filmů typu Elektrické sny a Duna, ve kterých započala hrát v 80.letech, předloni vyvrcholila rolí ve filmu Bokovka, za níž byla nominována na Oscara. Madsen si na této roli cenila, že Beth je „realistická postava, dokonalý protějšek svého muže, dobrou matkou a ne pouhou bezbrannou ženou v ohrožení. Na začátku jsem o postavě Beth mluvila s Richardem a Harrisonem a shodli jsme se na tom, že by měla být součástí veškerého dění. Chtěla jsem, aby se na povrch dostala síla její ženskosti a mateřské pudy“. Když Cox odjíždí s Jackem do kanceláře, aby provedli loupež, Beth je s dětmi zajatá doma. Jejím zájmem je, aby byly děti co možná klidné a žádným způsobem nepodnítily únosce k nějakému násilnému činu. Její mysl však pracuje na 150%. S manželem si sice nemohou vyměnit více než několik vět pronesených polohlasem, ale ona naprosto důvěřuje jeho vedení. Mezitím se také snaží navázat kontakt s Coxem najatými únosci a několika psychologickými triky využít jejich slabosti. Vzhledem k začátku filmu, který měl být velmi intenzivní a osobní, Madsen připouští, že Loncrainem zvolená úvodní sekvence filmu, která zachycuje rodinu pod drobnohledem cizích kamer, měla navodit základní atmosféru filmu a seznámit nás s jeho postavami. Režisér chtěl dosáhnout co možná nejpřirozenějšího a nejautentičtějšího vzhledu filmu, takže navrhl, aby se úvodní sekvence natočila na vybavení, jež by mohli použít reální kriminálníci, což také hercům ztěžovalo orientaci – nevěděli, kde se ve kterou chvíli nachází štáb. „Bylo to zvláštní, naprosto jsem netušila, kde se nachází štáb,“ vzpomíná Madsen. „Carly a já (Carly Schroeder, která hraje Bethinu dceru Sarah) jsme hrály ve scéně, v níž nakupujeme v centru města. Vůbec jsme nevěděly, kde byli. Když jsem si třeba myslela, že mají přestávku, zrovna nás natáčeli a naopak. Později jsem třeba zjistily, že jeden z náhodných kolemjdoucích měl kameru ukrytou v peru. To vědomí, že vás někdo poslouchá, sleduje a nahrává, a vy o tom vůbec nevíte, bylo hodně děsivé“. V den, kdy Madsen získala oscarovou nominaci za Bokovku, se pozdě večer vrátila z úmorné tiskové konference, na níž více než deset hodin odpovídala na dotazy a na domácím záznamníku si přehrávala vzkazy. „Byly tam samé gratulace a až v tom úplně posledním vzkazu se ozval někdo, kdo se představil jako Harrison Ford“. Tento herec si chtěl s Madsen promluvit o roli Beth. “Myslela jsem si, že to byl nějaký nejapný žert. Protože takovou roli jsem opravdu chtěla. Naštěstí ´ten někdo´ na sebe nechal i telefonní kontakt. Ale já bych v tom hrála s kýmkoliv. Po deseti vteřinách rozhovoru jsem konečně i já uvěřila, že je to Harrison. Byl to prostě dokonalý konec dokonalého dne”. V kanceláři, ve které se Bill Cox vydává za federálního bankovního kontrolora, který však sleduje každý Jackův pohyb, se objevuje i Jackova schopná asistentka Janet, kterou hraje Mary Rajskub. Cox Jackovi poručí, aby jí vyhodil z práce. Janet netuší, že Jack je v tomto momentě nucen říkat a dělat věci, které jsou na hony vzdáleny jeho skutečné vůli, a náhlým propuštěním je velmi citelně zasažena. V tom momentě má však Jack příliš málo času, než aby zkoumal, zda nějak nezranil city Janet. Mnohem více ho zajímá drama, které se odehrává v jeho domě. Ve hře je ještě někdo jiný – Garry Mitchell v podání Roberta Patricka ( Walk the Line, Akta X), který ztvárňuje neomaleného a panovačného zaměstnance Accuwest, který dohlíží na průběh připojení banky k nadnárodní společnosti. Mitchell slídí už celé týdny kolem a zpochybňuje vše, co má souvislost s bankou Landrock, počítaje v to i počítačové ochranné systémy. Mitchell nahlíží Jackovo zvláštní chování a stále častější chyby jako důkaz jeho postradatelnosti pro společnost a dohlíží na něj ještě nesmiřitelněji a zrovna v té době se Jack snaží, aby Coxův převod peněz nevzbuzoval žádné podezření. „Přímo cítíte, jak se přibývá vrstev strachu a narůstá tlak, který ho málem zlomí,“ říká Patrick. „Už i tak má problémů až nad hlavu a tak to poslední, co potřebuje, je agresivní chlápek z kanceláře, který mu ještě utáhne kravatu. Kvůli Mitchellovi je málem několikrát po sobě chycen. V této scéně se dostanete přímo do jeho hlavy. Cítíte, jak se potí, jak nemůže popadnout dech a jak si přeje, aby už byl z budovy“. Janet už je ze scény pryč, Mitchell mu zatápí a jediným spojencem v práci, na kterého se Jack může obrátit, je jeho dlouholetý kolega Harry, jehož se zhostil renomovaný herec Robert Forster, který byl nominován na Oscara za Jackie Brown. Harrison Ford jej do této role navrhl a tvůrci jej ochotně podpořili. Harryho prostřednictvím vstoupí Cox do Jackova života. V tomto případě se Cox vydával za soukromého podnikatele, který hledá počítačového odborníka na zabezpečení pro novou poradenskou firmu. Během příběhu začnou být Coxovy motivy čím dál jasnější a Jack se nestačí divit, jak moc si jeho starý přítel s tímto kriminálníkem rozumí, kolik toho o něm ví… a že možná hraje nějakou soukromou hru. Během své takřka čtyřicetileté kariéry u filmu se Forster objevil na obou stranách zákona. „Od dob Delta Force jsem nějak zatuhl v rolích záporáků a už mi to lezlo krkem. Pak mě naštěstí Quentin Tarantino obsadil jako kladnou postavu a tak jsem si mohl užívat i druhé stránky. Obě polohy mají něco do sebe. Na téhle roli se mi líbí, že si nejste jistí tím, kam ji na škále umístit“. Mezitím se Jackovo nevysvětlitelně zmatené a roztržité jednání upoutá pozornost jeho šéfa, ředitele Landrock, Arlina Forrestera, jehož se ujal ceněný divadelní a filmový herec Alan Arkin. Obsazení Arkina bylo dotažením slibů, které vzešly z jednoho londýnského rozhovoru na konci 70. let, kdy se Loncraine a Arkin sešli a vzájemně se ujistili v tom, že se respektují a že by spolu chtěli pracovat. „Tehdy jsme si povídali o tom, že bychom spolu rádi dělali. No a vidíte, trvalo to jen dvacet pět let,“ říká Arkin se svým charakteristickým humorem. Forresterův přístup je mnohem vstřícnější než Mitchellův, ale po pravdě řečeno, ani ten Jackovi moc nepřidá. Nemají mezi sebou tradiční vztah ředitele a zaměstnance. „Mají velmi otevřený vztah,“ říká Arkin. „Chodí spolu na večeři, jejich rodiny se vzájemně znají. A najednou vidím, že se chová nějak divně a nechápu proč“. Forrester předpokládá, že jde o osobní konflikt mezi Jackem a Mitchellem a žádá jej, aby se dal dohromady, protože takové jednání by mohlo ohrozit hladké sloučení obou bank, čímž nevědomky přilije do již i tak třaskavé situace ještě více oleje.

Nálada snímku Loncraineovým záměrem bylo, vytvořit snímku Firewall napínavou atmosféru podobnou filmům žánru noir. “Nemyslím si, že je to klasický typ noir filmu, protože v něm nikdo nekouří,” žertuje režisér. “V jeho stylizaci je však několik temných momentů”. Producent Armyan Bernstein říká: “Potřebovali jsme režiséra, který by filmu dodal na náladě. Richardovy zkušenosti, citlivost a talent byly neocenitelné. Je velmi obtížné tenhle typ filmů natočit dobře. Musíte neustále dohlížet na každou jednotlivou nuancí a vše musí být v pohybu. Potřebujete, aby i diváci cítili, že jejich hrdinové jsou v ohrožení. Chcete, aby se začali zabývat myšlenkou, kdy to celé exploduje a hlavně jak to exploduje. Takové to ´ teď?…tak ještě ne…možná teď?´. Musíte je udržet v napětí, musí se naučit čekat, čekat a ještě jednu čekat. A pak to, když už to skoro ani nečekají, všechno vyletí do vzduchu”. Jednou z největších výzev pro Loncrainea bylo to, jak vnést do domáckého prostředí a každodenního rodinného řádu hrozbu. Příběh se neměl odehrávat ve stinných zákoutích a temných ulicích, ale dobře osvětlených místech, kde tak rádi trávíme den. “Když máte na scéně někoho s nožem, kdo se poflakuje po neosvětlené ulici a do toho se vám dostane dítě, není problém vytvořit napětí,” ilustruje režisér. “Ale když máte na scéně muže, který sedí za počítačem a mluví při tom s někým, kdo se poklidně rozvaluje u něj doma na gauči a mohl by jeho dítěti kdykoliv přiložit hlaveň revolveru ke spánku, je to něco jiného. Cílem bylo, naplnit prostředí kanceláří a domova strachem. Použili jsme vlastnosti, které jsou těmto prostorám tradičně přisuzovány, proti nim samotným. Když už nejste bezpeční ani doma, kde potom?“ V úvodní sekvenci jsou divákům představeny zvláštní obrazy. Skrze oči a uši neznámého pozorovatele se díváme na každodenní program a interakce rodiny Stanfieldových. “Všechno jsme to natočili na běžně dostupné kamery – high 8 a 8mm, takže to má neprofesionální vzhled. Po pravdě řečeno, chtěli jsme, aby to vypadalo tak špatně, jak jen mohlo,” vysvětluje Loncraine. “Nikdo to nerežíroval. Chtěl jsem, aby se kamera chvěla, byla tam rozostření, mapy a zvuk jakoby nahraný přes ten nejlevnější kazeťák”. Loncraine zapojil spoustu náladotvorných detailů, které měly zesílit napětí. Jak říká Basil Iwanyk: “Chtěli jsme, aby se diváci cítili poněkud nesví, stejně jako postavy, jejichž příběh sledují. Richard chtěl, aby film působil klaustrofobicky”. Loncraine k tomu říká: “Ve dvou a půl místnostech se toho děje hodně. Vezměte si, že na tak malém prostoru se tísní rodina a pět únosců. Žádné soukromí, žádná svoboda. Jen interakce s těmi, kteří jsou vám odporní. A nad nimi na střešní okno dopadají kapky deště”. Město Seattle je známé tím, že v něm často prší. Filmový déšť byl uměle vyroben v kanadských lokacích a koordinátor speciálních efektů Tony Lazarowich ( Vánoční skřítek, Scary Movie 3) na něj během šesti týdnů spotřeboval 2.8 miliónu litrů vody, přičemž polovinu tohoto množství použil na zkrápění domu Stanfieldových. Jedním z Lazarowichových úkolů bylo, aby přímořský dům z Lions Bay, B.C., navržený Brianem Hemingwayem, nebyl jakkoli poškozen či vyplaven vodou. Kolem domu bylo na stojany a do stromoví rozmístěno dvacet až třicet rozprašovačů vody. Další rozprašovače pak drželi sami členové štábu. Scény z centra města vyžadovaly, aby bylo jednu z budov ostřikovalo zařízení umístěné na osmdesátitunový jeřáb. Jakkoli může takové nasazení udivovat, Lazarowich přiznává, že nejtěžší bylo, vykouzlit pár kapek, které v pravou chvíli spadnou tam, kam mají. “Richard používal déšť k dotvoření atmosféry, občas silnější, jindy slabší. S kameramanem Marco Pontecorvoem jsme si dali práci s tím, aby jedna dvě kapky zasáhly Harrisonův obličej z toho pravého úhlu“. Loncraine také dal průchod svému pověstnému smyslu pro černý humor tím, že použil televizor Stanfieldových jako součást hudebně-zvukové složky. Ta svými komerčními šoty, kreslenými pohádkami, “Zlatými vařečkami” a všemožným nerozlišitelným hlukem přináší do napínavých momentů vítané odlehčení. Loncraineovým záměrem bylo zaujmout diváky skrze realističnost. Supervizor vizuálních efektů Angus Bickerton, který byl za sérii Bratrstvo neohrožených nominován na cenu Emmy a patří k režisérovým častým spolupracovníkům, říká: “Jsem pro vizuální efekty, které se drží při zemi a neupozorňují na sebe. V tomto případě však bylo naším úkolem být naprosto neviditelní”. Jedním ze spousty úkolů, které Bickerton museli zvládnout, bylo vytvořit v kanceláři Jacka Stanfielda iluzi výhledu ze dvacátého patra, ačkoliv se ve skutečnosti interiér nacházel ve druhém patře. Film se ve skutečnosti natáčel ve Vancouveru a proto bylo nutno vyměnit i siluety výškových budov v pozadí. Bickerton, Loncraine a Pontecorvo také stanovili úroveň osvětlení a „natočili určité prvky odděleně, aby se tím docílila iluze deště, který naráží do oken. Když poprvé vidíme Jacka v kanceláři, všechno jen září a je prosvětlené, za chvíli však nebe začne šednout, tmavnout, spustí se déšť a vše vyvolává stísňující dojem“. Kvůli scénám uvnitř Landrock Pacific Bank sjezdili Loncraine, jeho vedoucí výroby Brian Morris ( Piráti z Karibiku: Prokletí Černé perly a v roce 1996 byl nominován na BAFTA a Oscara za Evitu) a přípravný tým půlku Los Angeles, aby se inspirovali tamním prostředím ani ne tak z toho důvodu, aby je do zkopírovali do filmu, ale aby získali představu o jejich rozměrech a atmosféře. Loncraine se soustředil i na to, jak jsou tyto budovy zabezpečeny a objevil, že jsou „zajímavým mixem vysoce moderního i starého vybavení, počínaje kamerovými systémy, dveřmi na karty a čipy až po senzory, které snímají otisky na prstech“. Mnohé z toho se nakonec objeví ve filmu. Loncraine v před vstupem do filmového a televizního průmyslu v Anglii studoval umění a živil se jako návrhář a restaurátor soch a proto si uvědomuje sílu vizuálního detailu. Jedním z příkladů je jeho snaha vyhnout se tomu, čemu říká „falešný vzhled počítačových obrazovek, které vypadají jako vystřižené z NASA, přičemž se na nich objevují velké blikající nápisy jako SPOJENÍ PŘERUŠENO a nebo CHYBA SYSTÉMU, čemuž nikdo ze současných uživatelů neuvěří a spíš ho to rozesměje“. Místo toho se ve filmu používá spousta obyčejné počítačové grafiky a standardní velikost obrazovek. Což pak umožňuje dělat detailní záběry kdykoliv je to potřeba. Režisér také angažoval odborníka na ochranu systémů, Lawrence T. Levinea, aby rozhovorům postav technického rázu a jednotlivým postupům dodal na důvěryhodnosti, ačkoliv Loncraine připouští, že „ve filmu jsou momenty, kdy musíme technickou stránku věcí zjednodušit, protože je příliš komplikovaná a není nutné, aby divák znal všechny detaily. Myslím, že není nutné, aby divák chápal smysl všech těch technologií. Ale je nutné, aby věřili postavám, že ony ano“. Produkce filmu Firewall použila mnoha lokací nejen v samotném Vancouveru, ale i kolem něj. Toto kanadské město včetně jeho letiště zaskakovalo za Seattle. V této scéně se Jack Stanfield po zavírací době pokouší proniknout do internetového bankovního boxu. Ve filmu se také objevuje Cassiar Tunnel, v němž se Jack pokouší podplatit jednoho z členů Coxova týmu, aby mu pomohl s útěkem. Jakkoli se většina interiérových záběrů z Landrock Pacific Bank natáčela ve studiích Canadian Motion Picture Park v Burnaby a v jedné částečně prázdné kancelářské budově v blízkosti, úvodní záběry vstupní haly banky se natáčely v The Royal Bank. Diva Bar v Metropolitan Hotel poskytl prostředí pro rannou scénu, ve které se Jack, Harry a Cox poprvé setkají. Marine Building postavená ve stylu Art-Deco, poskytla Harryho bytu svou střechu.

“Změna plánů. Konec keců, nastal čas činů …” “V okamžiku, kdy je loupež zdárně dokončena, Cox nesplnil svůj slib, že rodinu propustí, a Jack zjišťuje, že se naplnily všechny jeho temné obavy, což ho posune na novou úroveň,” vysvětluje Ford. “Jack chápe, že jediný způsob, jak s Coxem vyjednávat, je skrze peníze. A taková situace nastane jen v případě, že se Jackovi podaří přemístit peníze, které převedl na Coxův účet, někam jinam. A tím ho držet v šachu”. Zároveň je to situace, kdy by se mohl druhdy klidný a opatrný Cox rozhodnout pro nějaký zoufalý čin, zabít Jackovu rodinu a navzdory velkým ztrátám zmizet nechaje Jacka s pocitem na vykonání msty. “Je to muž v ohni,” říká Iwanyk. “Byl dotlačen do bodu, kdy se z něj stal téměř barbar, je veden pouze jedinou myšlenkou – dostat zpět to, co mu někdo vzal a co miluje”. Kvůli tomu Loncraine chtěl, aby závěrečná a nevyhnutelná konfrontace sil vypadala velmi reálně, plná vášně a hněvu, nakumulovaného do jedné chvíle. Tento úkol byl svěřen dlouholetému koordinátorovi kaskadérů, Billu Fergusonovi. “Richard nechtěl, aby akce vypadala strojeně a nacvičeně. Žádné typické pošťuchování, nic jemného a jakoby přátelského. Chtěl, aby to bylo drsné, neefektní, špinavé a bolestivé. A to do nejvyšší možné míry autentičnosti. Zároveň bylo třeba vzít do úvahy, že každý z mužů by měl jiný bojový styl. Tvůrci při tom vycházeli z představy, že Bettanyho způsob boje by vycházel spíše z kopů a rychlých, ostrých výpadů, podobných boxu, protože byl původně vojákem. A Harrisonův styl boje by byl neohrabaný, více ve stylu hospodské rvačky. Jejich kombinace bojových stylů by pak vytvářela jedinečnou energii. “Je to relativně krátký, ale brutální a intenzivní boj. A je dost originální,” tvrdí Ford, který připouští, že nadšení pro podobné scény se u něj ani s věkem nezmenšuje. “Baví mě to, všechna ta choreografie, práce na detailech. A pak ostrá akce a válení se po zemi. Myslím, že to uspokojí divácký smysl pro skutečnost, že než spadne opona, musí být spravedlnosti učiněno za dost”. Ferguson má více než dvacetileté zkušenosti v oboru. Byl jak kaskadérem, tak koordinátorem kaskadérských týmů a často vzpomíná na natáčení s takovými legendami jako byly Charles Bronson, Burt Lancaster a stejně tak současné akční hvězdy. “Pokud jde o herce, kteří zvládají i akci, patří Harrison k těm nejlepším. Jde do toho s takovou razancí, kterou bych očekával nejméně od kaskadéra. Sám padal ze schodů, propadl oknem a dopadl na zem, sám řídil auta, bojoval v domě. A to nezmiňuji všechny ty dlouhé dny příprav, kdy jsem s ním mlátil o zem nebo o zdi. Nebo on se mnou. A to jsem co do váhy pěkný pořízek! Harrison je silný a nedá se snadno. Zná vaše nechráněné úhly, využívá vaše slabá místa, umí pár dobrých fint, má rytmus. Ví, o čem by filmová akce měla být. A to je vždy na výsledku vidět”. Harrison Ford nastavil vysoký standard a Ferguson potvrzuje, že Paul Bettany se této výzvě musel postavit jak po fyzické stránce, tak po stránce humoru. „Paul mi před natáčením řekl, že je hemofilik a že by nerad krvácel,“ směje se Ferguson. „A že by nerad dostal příliš na budku a tam si mám představovat, že má skleněnou čelist. Ale musím říci, že si s danými scénami poradil velmi dobře, on si prostě málo věří, dal pěkných pár ran, kopů a pádů. I já jsem si s ním pěkně zaházel po místnosti. Dává do toho všechno“. Virginia Madsen, která svých pár ran rozdala mezi zločinci, je ráda, že své „podlitiny a modřiny“ získala takřka bezbolestně. „Byla to legrace. Málokdy se mi stává, že ve filmu vyvíjím nějakou náročnou fyzickou činnost, takže to byl hodně silný zážitek, i když, pravda, poněkud trapný. Jednou jsem si během natáčení udělala něco s nohou a ještě se poškrábala, cítila jsem se opravdu hodně chlapácky a tu vidím Harrisona, jak propadává okny, naráží do zdí, pak se prostě zvedne, opráší a je naprosto v pohodě“.