O NATÁČENÍ
Od dětství až po léta slávy, od triumfu k zoufalství, z Belleville do New Yorku… Neobyčejný život Edith Piaf. Skutečný příběh o jejím neuvěřitelném osudu nabízí pohled do duše zpěvačky a srdce ženy.

Scenárista a režisér Olivier Dahan vzpomíná: „Původně jsem chtěl natočit film o životě umělce. Zašel jsem do knihkupectví, prohlížel si knihu o Edith Piaf, a bylo to. Hned jsem to poslal smskou Alainu Goldmanovi. Za pět minut odpověděl, že ano. Od začátku jsme se shodovali.“

Producent Alain Goldman říká: „Těšil jsem se na to, že budu zase spolupracovat s Olivierem. Jsme si velmi blízcí osobně i profesionálně, ale neměli jsme společné plány. Teprve tehdy, 22. ledna 2004 ve 3:46 ráno, jsem od něj dostal smsku, ve které stálo: ´Film o hudbě a lásce. Tragický a romantický trhák. Francouzské prostředí, mezinárodní dopad. Největší film o Edith Piaf´. To dokonale shrnuje, o čem ten film je. Smsku jsem si schoval, jako prvotní impuls, ke kterému jsem pak odkazoval. Pokud jsme se během natáčení na chvíli od původního konceptu vzdálili, mohli jsme se podle zprávy k němu zase vrátit. Od začátku mi bylo jasné, že to natočíme. Ta smska pro nás byla vodítko, kterého bylo třeba se držet.“

Olivier Dahan dodává: „Pro mě je Edith Piaf skvělý příklad člověka, který neuznává rozdíl mezi životem a uměním. Propojenost umění, existence a práce je základ, na kterém staví každý opravdový umělec. Jako každý Francouz jsem znal její písně a něco málo o jejím životě, ale tím to haslo. Na ní se dalo skvěle vyjádřit to, co v životě řeším já.

Klíčová pro mě byla její fotografii z mládí, jak jde po ulici s kamarádkou Momone. Jen málokdo zná její podobu zamlada. Známější je její image z 50. a 60. let – křehká ikona v černých šatech. Tahle fotografie mi ale ukázala někoho úplně jiného, to ještě nebyla ta známá Edith Piaf, a naprosto mě uchvátila. Vytvořil jsem si imaginární most mezi všeobecně známým obrazem Edith Piaf a touto fotografií, která zobrazovala zatím zcela neopracovaný diamant.“

Alain Goldman říká: „Nikdy není snadné točit film o slavné osobnosti. Na filmech 1492: Dobytí ráje (1492: Conques of Paradise, režie Ridley Scott, 1992) a Vatel (režie Roland Joffé, 2000), jsem se naučil že rok trvá pouhé shromažďování fakt a potřebných informací, na kterých se dá vystavit děj. Olivier, který uvažuje velmi vizuálně a intuitivně, scénář nejprve nechtěl napsat. Musel jsem ho dlouho přemlouvat. Potřeboval jsem jeho smysl pro přesnost a zapálení pro podstatu věci. Věděl jsem, že bude moci filmem vyjádřit celou řadu osobních postřehů, které mohl postihnout jedině on sám. Zajímala mě jeho verze života Edith Piaf.“

Olivier Dahan vysvětluje: „Přečetl jsem všechno, co o ní kdy bylo napsáno, oficiálně i neoficiálně, od úplných začátků až po to, co vychází dnes.“ Sám jsem pak začal psát scénář a kombinoval jsem to, co bylo z mého úhlu pohledu nejzajímavější a na co jsem, kromě samotného života Edith Piaf, chtěl poukázat. Myslím, že dobře chápu co umělci potřebují – ať už jde o Piaf nebo o někoho jiného: cítí obavu, stres, touhu... Nechtěl jsem natáčet biografický film, ale snažil jsem se, aby všechno bylo realistické. Tím pádem jsem v některých místech, především v pasážích týkajících se jejího života, o kterém jen málokdy mluvila, pouze odhadoval z toho, co jsem si kde našel.

Alain Goldman říká: „Jak začínal scénář získávat nějakou podobu, viděl jsem, jak je život Edith Piaf ještě dramatičtější, než její písně. Taková tragédie, ve které si najdete úplně všechno! V dětství opuštěná a vychovávaná v nevěstinci, nějakou dobu dokonce slepá, na cestách s otcem, než skončila na v Pařížském Pigalle, kde se stala snadnou kořistí pasáků. Jakmile se začala rozjíždět její kariéra, byla obviněna z vraždy, a musela začínat úplně nanovo, od začátku. Ani ten nejlepší spisovatel by si něco takového nedovedl vymyslet.

Piaf má neuvěřitelně širokou škálu obdivovatelů – muže, ženy, mladé i starší… A není to jen tak. Piaf svým hlasem fascinuje lidi napříč sociálními i kulturními vrstvami. Každý se s ní může nějak identifikovat. Piaf se stala ikonou, majákem, a takovou ikonu potřebujeme v současnosti čím dál tím víc. Její postava je tak výrazná, že překračuje všechny hranice – také proto je o film takový zájem v mnoha zemích světa, včetně anglicky mluvících zemí, které mnohdy zůstávají vůči francouzským filmům lhostejné.“
Olivier Dahan: „Když jsem si dohledával fakta o Edith Piaf, potvrzovala se mi počáteční domněnka, že Piaf je archetyp umělkyně. Obvykle totiž, začne-li mít umělec sebe-destruktivní sklony, jeho nebo její umění pomalu upadá. Ne ale umění Edith Piaf: Jak její tělo chátralo, její umění bylo ještě výraznější a čistší, což je celkem výjimečný jev. I v období úpadku byl její hlas úchvatný a Piaf měla chuť zpívat a vystupovat, větší než kdy před tím. Nikdy se nevzdávala. Já nevěřím na utrápeného umělce. Jako každý člověk, i Piaf měla svá šťastná období, i když u ní se nám tomu ani nechce věřit. Nesouhlasím s tím, že jen ten, kdo není šťastný může být umělec nebo co víc, že neštěstí dělá z umělce lepšího umělce. Na druhou stranu, chcete-li skutečně popsat štěstí, dá to hodně práce. V biografických snímcích bývá dětství často jen v rychlosti načrtnuto, přitom jde o naprosto zásadní období, které ovlivňuje zbytek našeho života. V propracovaném popisu dětství mnohdy spočívá klíč k odpovědím v dospělosti.“ Režisér vysvětluje: „Téměř všechny scény, které jsme natočili, vycházejí z první verze scénáře. Přepracovávala se sice pak ještě jeho struktura, ne však obsah. Úvodní scéna přesně odpovídá tomu, jak jsem ji na začátku napsal. Piaf se uměla velmi dobře vyjadřovat, takže jsem pro dialog použil přímo její slova. Dovedla jít přímo k jádru věci. Četl jsem její korespondenci, včetně několika neuveřejněných dopisů, a v rukopisech mě uchvátil její přesný, kvalitní a upřímný úsudek.

Byla sice velmi slavná, ale pro mě je ve filmu její příběh velmi intimní záležitost, protože jsem prostřednictvím jejího života kladl důraz i na věci, které jsou velmi zásadní pro mě. Nechtěl jsem se nechat unést její osobností, chtěl jsem namalovat její portrét. Pouze převyprávět její příběh, mě samo o sobě tolik nezajímalo. Události z jejího života, které ukazuji, mají její portrét samy vybudovat. Snažil jsem se postupovat pravdivě, s úctou, bez zbytečného idealizování. Piaf si sama sebe nebo své umění nikdy neidealizovala. Když jsem psal scénář, rozhodl jsem se, že se nesetkám s nikým, kdo ji osobně znal. Jednoho dne se se mnou spojila nejlepší přítelkyně Edith Piaf – Ginou Richie, která se se zpěvačkou znala asi 20 let. Zavolala mi proto, aby mi řekla, že jsem se ve vykreslení její povahy nezmýlil.

Mně samotnému připadal celý ten proces jako práce na archeologickém nalezišti. Sestavování různorodých dílků dohromady a čekání, co se z toho vyklube. Nepostupoval jsem vlastně úplně jako archeolog, ale, alespoň doufám, spíš jako umělec, který nechce žádnou část skutečnosti zkreslit. Všechno, co jsem chtěl ve filmu ukázat, muselo vycházet z jejího skutečného života.“

Při obsazování herců jsem se řídil intuicí. Ve filmu vystupuje mnoho postav, a volba každého herce pro mě značně přesahovala pouhé profesionální rozhodnutí. Musel jsem cítit, že ten který člověk je pro tu kterou roli ten pravý. Krom hereckého nadání museli být schopni mě nějak dojmout. Marion Cotillard jsem osobně neznal, ale ihned mi bylo jasné, že roli Edith nemůže hrát nikdo jiný než ona. Viděl jsem ji před tím v několika filmech, kde ukázala, že má dramatické nadání, což je pro její roli nezbytné a čímž se nemůže pochlubit mnoho hereček. Z Piaf se stala ikona: její hlas i vzhled už budou vždy jasně rozpoznatelné. Když se podíváte na ranné fotografie Edith Piaf, je jasné že jsou si s Marion v mnohém podobné, i když samozřejmě Marion je o něco hezčí. Jednoho dne jsem Marion tedy poslal scénář a setkali jsme se. Neměli jsme moc času zkoušet, jen asi půl den na zkoušku make-upu, nicméně jsem ji požádal, aby si o Edith přečetla pár knih a podívala se na staré filmové záznamy. Myslím, že se role zhostila intuitivně a podobně, jako k natáčení přistupuji já, a to je myslím ten nejlepší přístup.“

Alain Goldman dodává: „Marion udělala velký kus práce. Nejen že byla schopna zcela se dostat do povahy své role, ale také do její kůže. Jakoby zázrakem začala jako Piaf i mluvit, opravdu, do nejmenšího detailu. Osvojila si její pohyby, i jistou strnulost způsobenou artritidou v rukou, kterou Piaf trpěla. Do práce vnášela lidskost a sílu. Když jsem poprvé viděl Marion jako Edith Piaf, ještě před tím, než Didier Lavergne dokončil její úžasný make-up, nemohl jsem tomu uvěřit.“

Olivier Dahan říká: „Byli jsme v časovém skluzu, takže se make-up musel upravovat přímo při natáčení. Didier Lavergne odvedl neuvěřitelný kus práce. Nejprve říkal, že tak silnou vrstvu make-upu nelze použít pro záběry zblízka. Tak jsem na něj tak dlouho naléhal, až make-up upravil i pro tyto záběry. Řekl jsem Marion, že ať má sebevětší vrstvu make-upu, chci za ní hlavně vidět ji. Nechci imitaci, ale spojení Marion a Piaf.

Nikdy dřív jsem si s herečkou při natáčení nebyl tak blízko. Oba jsme Piaf vnímali stejně. Někdy jsem ve scénách z vystoupení použit skutečný hlas Marion, ale většinou jde o playback. A zpívat na playback Edith Piaf není žádná legrace. Marion se musela naučit stejně dýchat a intonovat atd. Nakonec se jí podařilo ztvárnit postavu Piaf i zachytit její duši, a tím ji oživit.“ Alain Goldman: „Filmem nás provází srdce Edith Piaf. Olivier jasně rozlišuje mezi těmi, pro které Piaf něco znamená a těmi, kteří zase hodně znamenají pro Piaf. Je to taková emocionální cesta.“

Olivier Dahan vzpomíná: „Nešlo o to, zobrazit všechny její hity nebo dlouhé seznamy jejích známostí a milenců. Chtěl jsem se zaměřit na lidi, kteří jí pomohli být tím, kým se stala, proto se setkáváme s jejím manažerem a asistentem, ale ne Yves Montandem, nebo Charlesem Aznavourem a jinými velikány té doby. Zajímal mě soukromý život Edith jako ženy, ale ne coby veřejné ikony. Ano, udělal jsem výjimku a ve filmu je například Marlene Dietrich nebo jedna scéna s Charlie Chaplinem, kde jí Chaplin říká, že ve zpěvu dosáhla toho, co on ve filmu. Mimochodem v mnoha scénách musí hrát Marion jako herečka němého filmu.

Piaf neustále vytvářela svůj mýtus a nebála se novinářům napovídat neskutečné historky, hlavně když je vždy slupli i s navijákem, a některým se dodnes všeobecně věří.“

Matku Anettu, která Edith v dětství opustila, aby se mohla věnovat své kariéře zpěvačky, si zahrála Clotilde Courau. Olivier Dahan říká: „Clotilde má ve filmu sice jen malou, ale o to významnější a těžkou roli. Matka často žádala Edith o peníze, a Edith, přes hořkost, kterou vůči matce cítila, matce vždy pomohla. Anetta je jediná z rodiny Edith, která nebyla pohřbena ve společném hrobě.“

Kočovného umělce Louise Gassiona si zahrál Jean-Paul Rouve. Režisér komentuje: „Znám se s Jeanem-Paulem už dlouho a opravdu jsem si přál s ním spolupracovat. Mám na něm rád jeho citlivost i co přináší do své role fyzicky.“ Přítelkyni Edith Piaf hned od počátků její kariéry, Momone, si zahrála Sylvie Testud. Olivier Dahan vzpomíná: „Sylvii jsem moc neznal a byla pro mě velký objev. Viděl jsme ji v jiných filmech, ale tam jsem si o ní udělal mylný dojem. Je velice vtipná. Jako herečka má velice prostý a skromný styl. Moc se mi líbí, jak se dokáže dívat na svět.“

Režisér říká: „Gérarda Depardieu jsem osobně neznal. Navrhl mi ho Alain. Depardieu si zahrál Louise Leplée, který pomohl Edith prorazit. Od našeho prvního setkání jsme spolu velmi dobře vycházeli. Gérard je Piaf v mnohém podobný. Nedělá rozdíl mezi životem a uměním. Umění a život jdou spolu ruku v ruce a proplétají se.“ Alain Goldman dodává: „Já jsem Gérarda poznal při natáčení 1492: Dobytí ráje a v mé producentské kariéře jde o prvního herce, se kterým jsem podepsal smlouvu. Když jsme se vrátili z natáčení v Kostarice, Depardieu prohlásil, že spolu budeme pracovat ještě 20 let…“

Olivier Dahan vzpomíná: „Nebylo vůbec snadné film financovat. Alain se proto musel velmi snažit. Nikoho z potenciálních sponzorů film o Edith Piaf moc nezajímal. Takže jsme ve výsledku měli na přípravy jen asi 3 nebo 4 měsíce. Tehdy jsem se, víc než kdy jindy, musel spolehnout na svou intuici. Nezbylo moc času na čtené zkoušky nebo na zkoušení jako takové, které ale stejně nemám rád. Na scéně i při psaní má hlavní váhu spontánnost, první verze. Měli jsme tak nabitý časový rozpis, že některé scény jsem viděl až ve chvíli, kdy jsme na nich natáčeli. Výroba pracovala 24 hodin denně. Někdy se stávalo, že malba na kulisách ještě ani nezaschla a už se točilo.“

Alain Goldman říká: „Neustále nám hrozilo, že někde překročíme rozpočet nebo nestihneme něco včas, což se také běžně dělo. Ale film je tak fascinující, že jsme se museli zcela oddat tomu, aby měl šanci na úspěch. Pár sponzorů se dokonce stáhlo, nic jim nevyčítám, ale někdy bylo opravdu těžké to nevzdat. Naštěstí nás nakonec podpořila televize TF1. Výsledek je zcela Olivierovo dílo, ale pro mě je velké potěšení, že jsem mu mohl pomoci toto dílo realizovat.“

Olivier Dahan dodává: „Natáčelo se čtyři a půl měsíce na začátku roku 2006. Většinu filmu jsme natočili ve studiu v Praze, pár týdnů se točilo v Paříži a v Los Angeles. Scény odehrávající se v New Yorku se točily ve studiu. Samozřejmě, že bylo pro natáčení potřeba mnoho dobových kulis. Některé byly vytvořeny jen pro jeden záběr nebo scénu, například hotelová hala s výhledem na New York. Bylo třeba mnoho dobových předmětů – ve filmu jsou dvoukoláky i limuzíny, protože Piaf putuje z venkova ranného 20. století do víru velkoměsta v polovině 20. století. Chtěl jsem, aby to diváci nevědomky vnímali, aby získali stejný dobový dojem. Nechtěl jsem ale vyprávět příběh lineárně, spíš právě asociacemi obrazů z různých období a prostředí, jako když vám hlavou běží vzpomínky. Výroba (Olivier Roux) se své práce zhostila skvěle. Také umění a záliba v šerosvitu, kameramana Tetsuo Nagaty, mi v mnohém vizuálně neskutečně potvrdily mou vizi. Spolupracoval jsem s Nagatou poprvé a jeho umění mě ohromilo.“

Režisér pokračuje: „Začali jsme natáčením scén v nevěstinci, s malou Manon Chevallier, která si zahrála pětiletou Edith. Desetiletou Edith ztvárnila Pauline Burlet. Všechny scény, od dětství až po scény, které se točily s Marion, musely mít stejnou intenzitu, protože šlo o jednu osobu, byť v různých životních fázích. K natáčení s holčičkami jsem proto musel přistupovat stejně jako k natáčení s Marion.

Dlouho jsem přemýšlel o tom, jak mám uchopit velké momenty Edithina života, které každý dobře zná: scénu, kdy se dozví, že její životní láska, Marcel Cerdan, zemřel v letadle, když letěl za ní. Představoval jsem si to jako sled několika scén, které by shrnuly její život: ráno šťastná, večer zlomená, ale přesto vystupující. Nakonec se to točilo ve speciálních kulisách a velmi dlouho jsme na ní pracovali a zkoušeli ji.“ O soundtracku režisér říká: „Písně jsem vybíral instinktivně a smyslově. Některé samozřejmě volíte automaticky. Chtěl jsem také, aby Edith ve filmu zpívala i něco anglicky, aby se trochu rozmazal její obraz jako vyloženě francouzské ikony. Coby umělkyně přece Piaf nikomu nepatří, jen tomu, kdo ji poslouchá. Snem každého umělce je být všestranný, mít různorodé publikum.“

Olivier Dahan říká: „Na filmu jsme pracovali tři roky. Tři roky plné událostí. Mnoho lidí se podílelo nejen na tom, aby film sklidil dobrou kritiku a úspěch, ale aby šlo také o příběh hodný osobnosti, o které vypravuje. Nikdy nezapomenu na dlouhé večery, které jsme při natáčení trávili se štábem a herci v pražském bytě.“

Alain Goldman vzpomíná: „Pokud odvede producent svou práci dobře, při natáčení už ho není nijak zvlášť potřeba. Já jsem se ale přesto na natáčení chodil dívat. Chodil jsem se dívat na Oliviera, Marion a Gérarda Depardieu, kterého tak trochu považuji za svého bratra. Musím říct, že po práci na tomto filmu mám pocit, jako bych Edith Piaf znal osobně. Jde nepochybně o nejsilnější příběh, na jehož produkci jsem se podílel.“

Olivier Dahan dodává: „Mám výtvarnou školu, ne filmovou, takže k natáčení přistupuji spíš jako malíř. Nemyslím technicky, ale tvořivým postupem. Dlouhá léta se snažím pracovat a vyjadřovat velmi jednoduše a srozumitelně. Takže, přestože jde o příběh Edith Piaf, je v mém filmu mnoho autobiografických prvků. Ale Edith měla svůj vnitřní hlas, který následovala. To mi ještě chybí, ten stále hledám, ale řídím se často intuicí…“

Marion Cotillard (Edith Piaf)
Když mi bylo asi 20 let, bavilo mě poslouchat šansony. Poslouchala jsem Fréhela, Yvette Guibert, Aristide Bruanta a samozřejmě i Edith Piaf. Její písně byly silnější než ostatní, dojemné, protože vyprávěly o čistých, opravdových citech takovým způsobem, že se vám sevřel žaludek. V té době jsem o Piaf skoro nic nevěděla, ale uměla jsem zpaměti její písně, například Les amants d´un jour nebo L´hymne a l´amour, La foule a další. Někdy jsem si těsně před natáčením pouštěla její šansony, abych se dostala do té správné nálady, takže mi vlastně Edith pomáhala ještě před tím, než jsem si ji zahrála.
Dlouho před natáčením mi můj agent říkal, že o mě Olivier Dahan uvažuje pro roli ve filmu o Edith Piaf. Nevěnovala jsem tomu ale moc pozornost, protože jsem se naučila, že není dobré se moc zabývat tím, co kdo kde zaslechl, dokud nemáte v ruce scénář. Během následujících měsíců jsem to skoro vypustila z hlavy, ale jednoho dne mě Olivier kontaktoval, že se se mnou chce sejít. Ihned jsme si padli do oka a rozuměli jsme si, takže bylo jisté, že se u natáčení sejdeme.

Před setkáním jsem si prohlížela fotografie Edith. Nechtěla jsem sice plýtvat časem a energií a drze si myslet na roli, kterou ještě nemám, ale nemohla jsem si pomoct a hodně jsem na tu možnost myslela. Když mi pak Oliver potvrdil, že mi roli chce dát, nemohla jsem se dočkat, až začneme natáčet. Dal mi knihu od Jeana Noliho, která popisuje poslední tři roky Edithina života. Když jsem si přečetla, jak žila, můj obdiv k ní ještě stoupl. Tou dobou byl scénář ještě delší, ale už tehdy byl neobyčejný. Olivierovi se podařilo postavit velmi intimní a vyrovnaný portrét Piaf. V jeho scénáři je mnoho velmi silných momentů: setkání, která jí změnila života, rozchody, útěky, naděje i láska. V průměrném filmu takový silný okamžik najdete tak maximálně jeden. Tenhle je jich plný a myslím, že se Piaf dožila pouhých 47 let právě proto, že byl její život tak intenzivní, v dobrém i ve zlém…

Byla to neuvěřitelná role a zkušenost, i když jsem si uvědomovala, jak obtížné bude hrát Piaf od jejích začátků až po smrt. Nikdy před tím jsem takovou roli nehrála. Nikdo mě nikdy nepožádal o to, abych ztvárnila takovou ženu. Byla to pro mě velká novinka. Byla jsem nervózní ale odhodlaná a neměla jsem pochybnosti. Jistě také díky tomu, že pochybnosti neměl ani Olivier. Důvěřoval mi a to bylo všechno, co jsem potřebovala.

V říjnu 2005 jsem dokončila natáčení filmu Dobrý ročník (A Good Year, režie Ridley Scott), na kterém jsem tvrdě pracovala každý den. Pak jsem otevřela scénář o Edith, přečetla si pár nádherných scén a hned jsem ho raději zase zavřela – nemohla jsem uvěřit tomu, co mě v tu chvíli čekalo. Nějaký hlásek ve mně říkal, abych ten scénář zas koukala otevřít, protože za nedlouho budu jednu z těch scén točit. Nebo například v bytě na Boulevard Lanes číst slavnou Non, je ne regrette rien a budu to muset zahrát. Nebo budu ležet na její smrtelné posteli a už nebude cesty zpět! Takže jsem si s bušícím srdcem přečetla pár dalších stran. Už mnohokrát jsem před natáčením měla takový strach, že bych nejraději zavolala režisérovi a řekla mu, ať si najde nějakou jinou herečku. Ale i když jsem byla nervózní jako nikdy, u tohoto filmu jsem na to ani nepomyslela. Od začátku jsem si přála kouče. Ne ani tak kvůli fyzickému tréninku, spíš jsem chtěla, abych měla k ruce někoho, kdo bude na Edith Piaf pracovat se mnou. S Pascalem Luneauem už jsem spolupracovala dřív, a nyní mě pomohl zasvětit do naprosto zásadní věci. Tolik jsem Edith Piaf obdivovala, že některé její rysy jsem nedokázala pochopit, především její jakoby tyranské sklony. Pascal mi vysvětlil, že obdiv, který k ní cítím, mi brání zcela ji pochopit. To, že jsem ten obdiv ztratila neznamená, že už ji nemám ráda, ale že jsem se dostala v jejím poznání na jinou rovinu. Přestala jsem si vedle ní připadat maličká a dokázala jsem se vyrovnat se vším, co se mi na jejím charakteru nelíbilo. Nakonec jsem ji začala opravdu milovat, protože jsem pochopila, že jediné, co opravdu nesnesla, bylo být sama. Udělala by pro to cokoli, i když to někdy znamenalo tyranizování lidí kolem ní.

Nikdy jsme nepracovali na tělesných rysech postavy. Jako například jak chodila, jak se pohybovala a mluvila. Ale když jsem první den přišla na scénu a ozvalo se „Akce!“ z hrdla se mi vydral hlas, který jsem v životě u sebe neslyšela - jak jsem se na roli připravovala, zcela jsem se do Edith ponořila, viděla jsem a slyšela všechny rozhovory, které s ní kdy byly natočeny a ve mně se něco pohnulo. Od začátku jsem byla rozhodnutá, že ji nechci jen tak napodobovat. Chtěla jsem si v sobě vytvořit dostatek místa, abych v sobě mohla Edith přijmout, aby se u mě cítila jako doma a při tom jsem to zůstala pořád já. Chtěla jsem ji u sebe uvítat, abychom mohly společně něco vytvořit.