zavřít
upravit profil

Dějiny násilí

Solidní příběh povýšený na hru s žánrem a divákem

thriller, akční, drama, kriminální

Dlouhý popis filmu

Natáčení filmu začalo na počátku září 2004 a skončilo 19. listopadu téhož roku. Mimo Toronto a Millbrook v provincii Ontario se natáčelo na různých kanadských lokacích. Film v produkci New Line Cinema měl premiéru na květnovém filmovém festivalu v Cannes 2005.

PRODUKCE

Když si producent J.C.Spink přečetl komiks Johna Wagnera a Vince Locka - Dějiny násilí - uvědomil si, že tento příběh má velký filmový potenciál. Spink i jeho kolega, producent Chris Bender, byli velmi zasaženi hloubkou vnitřního konfliktu, kterému postavy čelí. Producentský tým, který úzce spolupracuje se studiem New Line Cinema, projekt rozpracoval a nabídl jej studiu k posouzení. To zareagovalo s velkým nadšením a okamžitě zajistilo práva. Na scénáři začal pracovat Josh Olson, který se podržel základní dějové linkykomiksu. Šest let starý komiks vydalo nakladatelství Paradox Press, které do vydání připravilo i komiks Road to Perdition, zfilmovaný před třemi lety režisérem Samem Mendesem.

“Už samotný název je velmi dvojznačný,” říká Olson. “Přímo z něj srší otázky. Můj přístup ke scénáři chce zdůraznit, jak by v dané situaci jednali reální lidé.” Olson se odpíchl od komiksu, ale vnesl do něj i mnoho svého. “Je to vlastně příběh o člověku, který se v nesprávnou chvíli ocitl na nesprávném místě. A nyní musí před skupinou záporáků prokázat, že je nevinný.” Režisér David Cronenberg, který se k projektu dostal v zimě roku 2003, od samého počátku považoval scénář za velmi slibný. “Scénář se drží komiksu jen zlehka, po pravdě řečeno je to příběh, který by se mohl odehrát kdekoliv na maloměstě amerického Středozápadu,“ říká Cronenberg. “Je na tom něco klasického, a přesto člověk nemá dojem, že vlastně už všechno zná.” K tomu Olson dodává: “Na příběhu mě zajímalo to, jak se tahle klasická americká středostavovská rodina dostane do sklíčidel extrémní situace a jak je to ovlivní. Film ukazuje, co se stane, když je vcelku spokojená rodina zasažena násilím.”

Režisér David Cronenberg je známý tím, že do rodinných dramat se obvykle nepouští. V případě postav rodiny Stallových však udělal výjimku. “Je tam přítomna silná emoční resonance. Manželský pár se dvěma dětmi se snaží žít otevřený a čestný života a najednou to prostě nejde. To mě na tom dostalo. V určitém ohledu je to docela mainstreamový příběh, ale na druhé straně tam jsou přítomny prvky, které jej dělají velmi znepokojivý a zajímavý. Na jedné straně je to thriller, na té druhé se zasazení do této škatulky vzpírá. Trochu je to podobné Hitchcockovým thrillerům, kde dojde k záměně a nevinnému člověku jdou po krku nebezpeční sígři, kteří mu dají nahlédnout do světa, do něhož by nikdy dobrovolně nevstoupil. Nejen jeho vlastní život, ale i život jeho blízkých je onou záměnou identit nepříjemně ovlivněn. Film otevírá několika citlivých otázek, se kterými se potýká velmi zajímavým způsobem.“

Cronenberg spolupracoval s Olsenem na drobných úpravách scénáře. Jednou z nich bylo, že jména členů gangu byla změněna z italských na irská, aby se tak vyloučilo příliš jednoduché spojení italské jméno rovná se mafie.” Producent Chris Bender poznamenává: “Většina Davidových filmů se týká otázky identity. To, co spojuje tento film s jeho předchozími, je postava Toma Stalla v podání Vigga Mortensena. Jeho základním konfliktem je rozostřená identita, v jeho životě se najednou dá zpochybnit téměř vše.” Scenárista Josh Olsen k tomu dodává: “Jakkoli nejsou Dějiny násilí typickým studiovým snímkem, nahlíženo ze širší perspektivy lze říci, že se váže k tématům, které Davida zajímají. Je to však úplně něco jiného, než co dosud dělal.”

Když dalo studio New Line Cinema projektu zelenou, produkce si zřídila několik kanceláří v kanadském Torontu, kde Cronenberg bydlí a kde má “rodinu svých spolupracovníků”, s nimiž již po léta spolupracuje. Jedním z nich je i kameraman Peter Suschitzky ( Pavouk, eXistenZ), který s Cronenbergem pracuje již posedmé. „Když jsem četl scénář, od první stránky jsem věděl, že tento film bude značně odlišný od těch předešlých. Více se bude soustředit na vyprávění, než na atmosféru, jak je to u Davea zvykem. Abych ho přiměl k tomu, aby ten scénář vzal, řekl jsem mu, ať si vybaví filmy Fritze Langa, protože jedním z jeho klíčových témat je postava, které se nemůže vyhnout svému osudu. Zajímavé, ne?“

Cronenberg nabídl scénář nadaným hercům jako jsou Viggo Mortensen a Maria Bello a k jeho velkému překvapení (vždy totiž svým hercům říká, že v jeho filmech se neproslaví) se brzy dostali mezi ty, s nimiž může v projektu počítat. Tito dva byli jeho první volbou pro pár manželů Stallových a u nich už zůstalo. Dvojka Ed Harris a William Hurt patří již dlouho k jeho nejoblíbenějším herců, se kterými chtěl vždy spolupracovat a nyní k tomu dostal příležitost. „Nemohl jsem si přát lepší herce. Tihle se vyznačují skvěle zvládnutou technikou, hlubokou oddaností jejich rolím a snahou vynést na povrch to nejzajímavější, co je v jejich postavách k nalezení,“ říká režisér. Nováček Ashton Holmes, který si zahrál jejich syna, vzešel z konkurzů v Los Angeles a Torontu, jichž se zúčastnilo přes sto kandidátů. Čtvrtým článkem rodiny je šestiletá kanadská dívka Heidi Hayes, které je už nyní možno věstit velkou budoucnost. Dalšími herci jsou např. Stephen McHattie ( The Dark, Life with Billy), Greg Bryk ( Men with Brooms, ReGenesis), kteří se postarali o úvodní šokující scény, jež předznamenávají, co přijde.

Na scénu se také vrací Cronenbergův maskot Peter MacNeill ( Crash, Rabid) v roli místního šerifa. „Viggo si svůj part vybíral velmi váhavě, ostatně hrát ve filmu je velmi zodpovědná věc, může vám to výrazně ovlivnit kariéru oběma směry,“ poznamenává producent Chris Bender. „Několikrát se s Davidem sešel. Chtěl pochopit, o čem vlastně tenhle scénář je a proměnu, kterou projde hlavní postava. Nejprve se musel do své postavy zamilovat a teprve poté se rozhodl.” Mortensen se s režisérem poprvé potkal v roce 2001 na festivalu v Cannes na párty pořádané u příležitosti uvedení Pána prstenů, a již tehdy si oba řekli, že spolu musí spolupracovat. Cronenberg, který v té době dokončoval práce na scénáři k Dějinám násilí , se domníval, že přesně tohle je ten pravý scénář pro herce Mortensenova formátu. Následně se oba setkali v Los Angeles, aby prodiskutovali detaily: postavu, proměnu, jíž chtěl Cronenberg dosáhnout, Mortensen se také mohl svěřit s tím, co se mu na scénáři či jeho postavě nelíbí a nebo mu nedává smysl. “Zjistili jsme, že jsme na stejné vlně,” říká režisér. “Viggo si prostě skvěle udělal domácí úkoly a hodně věcí si promyslel. Vlastně tu postavu znovuvytvořil. Vždy si s herci scénář procházím a dělám na něm drobné změny, aby jim přesně seděl na míru. V tomto ohledu je třeba úzké spolupráce.” Na to Mortensen přizvukuje: “Po pravdě řečeno, nemyslím si, že bych kdy byl s nějakým režisérem více na jedné vlně než s Davidem. Líbí se mi způsob, jak své příběhy vypráví. Nepředvádí jen dokonalou ukázku toho, jak zabavit publikum dobrým psychologickým dramatem, ale tlačí na publikum, aby si kladlo nepříjemné otázky ohledně povahy násilí a nejistoty v otázce identity.

David v postavách vždy objeví množství vrstev a umožňuje nám v příběhu objevit více, než bylo v samotném scénáři. V tomto příběhu uvidíte, jaký dopad má násilí na spoustu postav nejen v rámci této malé komunity, ale i mimo ni.” S tím souhlasí i scenárista Josh Olsen: “Situace je nutí, aby se vystavili některým nepříjemným otázkám o nich samotných a jejich vzájemných vztazích. Jakmile se jim vystaví, navždy to poznamená jejich rodinu. V tomto filmu nejsou věci tím, čím se zdají být, dokonce ani my nejsme těmi, kým si myslíme, že jsme. Svět pod povrchem není takový, jaký se zdá být na povrchu. Když se věci začnou hroutit, musí se Tom Stall vystavit nepříjemnému pohledu do sebe sama. Jeho okolí nechápe, jak se může pod tlakem násilí, které zakouší, proměnit z normálního a milujícího člověka v nebezpečného rabiáka.”

Cronenberg poznamenává, že rád pracuje s herci, kteří nejsou hvězdami, ale spíše vyznavači charakterního herectví. “Hledám ty, kteří se nebojí, že si poškodí mediální obraz hvězdy. Na druhou stranu jim to nabízí mnohem širší paletu možností, jak roli uchopit. Mají mnohem větší záběr, jsou si vědomi své stinné stránky. Já u mých herců hledám jistý druh herecké výstřednosti, který je typickým spíše pro charakterní herce než pro hvězdy. Na druhou stranu mě zajímají takoví herci, kteří mají svou integritu a vyzařuje z nich síla a charisma hvězdy.” Mortensenův závazek vůči postavě, kterou měl zanedlouho ztvárnit, nakonec vyústila do několika cest na Středozápad, kde si pořídil několik místních „artefaktů“. Nakoupil různé suvenýry jako kačera, rybí hlavu, která má na podstavci větu „Chytnete mě na peníze“,(ve filmu ji má na kase svého bistra), plakáty s ptáky severní Ameriky, obrázky krajin či keramického orlíka (ten plus další zvířecí sošky jsou k vidění v pokojíku jeho filmové dcery). Prostě přesně ty věci, které by měl doma Tom. K tomu Cronenberg dodává: „Viggo byl velmi nápomocný v tom, jak dodat postavám zázemí, které by o nich vypovídalo stejně jako jejich slova a činy.

Když se David Cronenberg v Torontu poprvé setkal s Marií Bello, o filmu Dějiny násilí ještě nevěděla. „Setkali jsme se kvůli něčemu jinému, ale od samého začátku se mi nabízela myšlenka, že by byla dobrá pro roli v připravovaném příběhu. Ona a Viggo tvoří velmi důvěryhodný manželský pár, hodí se k sobě jak věkem, tak životním rytmem.“ Bello byla velkou Cronenbergovou fanynkou již od jeho snímku Příliš dokonalá podoba. „Myslela jsem si, že David je hodně bizarní člověk, když točí takové filmy. Ale on je naprosto v pohodě, je velmi inteligentní, zdvořilý a čestný a má takovou vnitřní integritu, že jsem se do něj rázem zamilovala,“ říká Bello. K tomu Cronenberg říká: „Maria pro mě byla velkým objevem. Když jsem ji viděl ve Smolařovi , tenhle film mi ukázal, že dokáže skvěle zahrát živou a sexuálně otevřenou ženu, která je však v této oblasti velmi zranitelná. Říkal jsem si, že by takhle mohla zahrát komplexní a zároveň jakýmsi těžko definovatelným způsobem jednoduchou postavu i v mém filmu. Má hrát energickou a nadšenou právničku, které více méně vyhovuje, že na maloměstě je velkým případem to, co by bylo ve velkém městě považováno za prkotinu, a nevadí jí, že si lidé tak říkajíc vidí do talíře. Chtěl jsem, aby se v mém filmu ponořila do sebe a objevila věci, o kterých dosud nevěděla, a prošla si hlubokou vnitřní proměnou. V určitém aspektu odráží to, čím si prochází i postava Toma Stalla,“ osvětluje Cronenberg.

Když Bello poprvé četla scénář, nahlížela svou postavu jako prototyp podporující manželky - ovšem jen do chvíle, než se všechno obrátí vzhůru nohama. Na druhé straně je její postava Edie tou, která je vlastně více mužem, než Tom sám. „Po pravdě řečeno, je v ní spousta energie, která je tradičně připisována mužům. Když se najednou pod tlakem okolností všechno mění, stává se paradoxně ženštější, je zranitelnější. Když jsem si uvědomila tento posun, začal mě scénář velmi zajímat a osobně angažovat. Žije se svým mužem už dvacet let, je jeho životní láskou, mají spolu děti, a on je tím nejjemnějším mužem, jakého kdy potkala.“ A pak jednoho dne, se všechno změní...“Nikdy nic není tak, jak si myslíme. Vždy je přítomna skrytá, neznámá dimenze, ať už je to v nás, ve druhých a nebo ve světě kolem nás. Vždy je tu něco, co nás má v hrsti, aniž o tom víme. Něco, co nad námi má vládu a čemu nikdy neporozumíme. A David i tyto věci umí podat tak, že jsou nejen zábavné, ale zároveň vám něco dají.“ „Tomův násilný akt v Edie otevře nějakou třináctou komnatu.

Ve filmu je několik temných sexuálních scén, které od herců vyžadují výjimečnou vzájemnou důvěru,“ říká Cronenberg. „Myslím, že sexuální soužití je pro pochopení postav velmi důležité. Pokud se k tomu postavíme s falešnou morálkou, výrazně to omezí možnosti zkoumání psychologie postavy. Myslím, že bylo důležité v kontrastu ukázat, jak Maria reaguje na sexualitu před tím a po tom, co v sobě Tom objeví násilné sklony.“ Mortensen v tomto ohledu říká: „Tyhle postavy musí začít znovu, od úplného začátku. Tedy: po pravdě řečeno, nemusí. Ale pokud se tomu vyhnou, vyhnou se i proměně sebe sama. Ve své podstatě David říká, že pokud nejste dostatečně otevření radikálnímu tázání a ochotě vystavit mu všechny druhy vztahů, ve kterých jste - ať už je to pár, rodina, město či dokonce země typu Spojené státy - dříve nebo později se dostaví důsledky. Nakonec budete muset zaplatit za nedostatek odvahy.“ Ed Harris hraje nebezpečného a tajemného Ira. „To, že se do týmu dostal Ed, je jeden z největších triumfů tohoto filmu,“ říká producent Chris Bender. „Ve své roli je zkrátka dokonalý.“ Cronenberg říká: „Eda obdivuji už celé roky. Má v sobě potřebnou dávku drsňáctví a charismatu, aby tuhle postavu utáhl. Chtěl jsem, aby jeho výkon byl velmi reálný a intenzivní. Věří, že s hlavní postavou jej něco pojí - násilí - a proto se náhle objeví ve Stallově bistru. A v tomto momentě dojde ve filmu ke krizi. Máme tu dočinění se záměnou identit.“ K tomu Harris říká: „Důvod, proč jsem chtěl pracovat s Davidem je, že on je Pan filmař. Víc, do dělá, má svou vlastní vizi, a s takovými lidmi se vždy mnohem lépe spolupracuje. Prostě víte, kdo tu velí. Není to o tom, že byste nemohli přijít se svým pojetím nebo že by nenaslouchal vašim myšlenkám, či dokonce nespolupracoval. Všichni ví, že je to JEHO film a podřizují se tomu. Mě osobně velmi zajímalo, proč si David vybral právě tento, na určité rovině úžasně jednoduchý film. David mi řekl, že jej zajímá to, jak lidé prožívají realitu, a vůbec to, co můžeme či nemůžeme nazvat reálným. Zajímá ho, jaké lidé hrají role a co z toho mají. Řekl mi ´Mám dojem, že tenhle příběh přesně naplňuje ten typ dynamiky, který hledám.´ V jeho rukou nebude nic normální. Bude to „film Davida Cronenberga“ se vším, co k tomu náleží a co od tohoto slovního spojení očekáváte. Bude to mít Cronenbergův punc a bude to velmi zajímavé, tím jsem si jist,“ říká Harris.

Harris popisuje svou postavu: „Fogarty je obyčejný rváč a násilník, nic jiného neumí. Je to Ir z Philadelphie, bez budoucnosti. Ve skutečnosti je pravou rukou chlapíka, kterého hraje William Hurt. Přichází, aby dal věci do pořádku. Tedy do toho stavu, který za pořádek považuje on. Když se Fogarty objeví na scéně, nevíte, co je zač. Ale něco visí ve vzduchu. Viggova postava odzbrojila dva týpky, kteří se pokoušeli vyloupit jeho restauraci, zabije je a rázem se stane národním hrdinou. Je v televizi a má postava ho náhodu uvidí a řekne si, že je čas splatit účty. Má postava si prostě myslí, že se před lety stala terčem nespravedlnosti a je na čase učinit samozvané spravedlnosti za dost.“ Mortensen k tomu říká: „Ed svou postavu vytvaroval do děsivé podoby. Ale jinak to ani být nemohlo. Musel představovat hrozbu.“ Ashton Holmes, který hraje Mortensenova syna, připouští: „Je jedním z těch chlapíků, kterých se začneme bát, jen co se objeví na scéně.“ K tomu Mortensen dodává: „Ed je zkušený herec a všem nám velmi pomáhal, nejen Ashtonovi, ale i mně. Je to ten typ herce, který vás svým vlastním výkonem motivuje k tomu, abyste byli ještě lepší. Osobně jsem velmi rád, že do své role vnesl i trochu humoru...byť poněkud dvojznačného. Podobně je to i s postavou, kterou hraje William Hurt.“ Harris na své kolegy reaguje s úsměvem: „Byla to velká zábava. Měl jsem jedno oko zakryté, přes půlku obličeje se mi táhla škaredá jizva. Tenhle chlapík je opravdu dost děsivý. Osobně jsem se snažil si tuhle postavu hodně užít. Kdy se vám naskytne příležitost zahrát nekompromisního plnotučného záporáka? Velkou výzvou pro mě bylo, vnést do jeho postavy něco nového, ne jen kopírovat to, co jste u podobného typu postav mohli vídat v uplynulých padesáti letech. Snažíte se to udělat zajímavé jak pro vás, tak pro diváky, a vnést tam i nějakou drobnost, nějaký svůj trademark. Chcete své postavě dodat něco specifického. A o tom je práce herce především.” Producent Chris Bender dodává: “Ed si to evidentně velmi užil, protože doposud žádného gangstera nehrál. Je hercem rozeným pro epické role. Má velké charisma, které funguje jak na plátně tak v osobním kontaktu. V této roli k tomu ještě přidává schopnost vyvolat strach a působit hrubě. V jedné scéně si zlehka zaimprovizoval, vypadalo to, že chce na Edie zaútočit a i jen takhle drobné odchýlení od scénáře vyděsilo všechny u monitorů k smrti.“

Další z herců, kteří přispěli výsledné podobě filmu, je William Hurt. Jak Hurt říká, i on chtěl již dlouhou dobu najít projekt, na kterém by mohl spolupracovat s Mortensenem. A konečně se mu to podařilo ve filmu Davida Cronenberga. „Když jsme se konečně setkali, vyklubal se z toho ´šestihodinový šálek kávy´. Bill má velmi zajímavý způsob uvažování a má rozhodně co nabídnout,“ říká Mortensen. „Podle mě jsme si to oba dost užili.“ Cronenberg k roli Williama Hurta říká: “William ve své roli odkryl drobné nuance, které nám umožní, že mu lépe porozumíme. V jeho podání má postava šéfa gangu úžasné množství vrstev. To se projevilo zejména v dialozích. Přesně jak jsem to chtěl. Williamova role je relativně malá, ale zároveň naprosto zásadní. Musí být ztvárněna někým, kdo je silný, přesvědčivý, charismatický, hluboký a zároveň poněkud dvojznačný. Musí vzbuzovat strach. Potřeboval jsem do ní herce, který je velkou osobností na plátně i mimo něj.“ Hurt se při vzpomínce na natáčení usmívá: “Přesně tak. Mám dojem, že v našem přístupu k věcem je až podivuhodná shoda. Možná je právě tohle důvodem, proč nás dal David dohromady, děláme věci podobně a jeden druhého ve filmu odrážíme, jsme na opačné straně zákona, ale zároveň k sobě máme velmi blízko. Viggo není nafoukaný a na nic si nehraje. Není tím, kdo by přijížděl se svou svitou a vyžadoval úklonky. Naopak, drží se při zemi, je trochu nepředvídatelný, dlouho pozoruje stav věcí, než promluví. A myslím, že v něm dřímá velký umělec. Velmi si cením, když můžu tak říkajíc ´přijet na plac, vzít lopatu a pořádně se do toho opřít´. A mám rád, když je na tom někdo podobně.” Hurtovu pohledu přizvukuje i Ed Harris: “Viggo je dost pohodář, pálí mu to. Kdybych ho měl popsat, řekl bych, že je to takový renesanční člověk. Maluje, píše básně, fotí, domluví se nejméně třemi jazyky. Je to velmi štědrý člověk a při natáčení se úplně ponoří do své role. Rád si s vámi povídá o své roli a je rád, když se ukáže, že jste na stejné vlnové délce. Moc jsem si s ním natáčení užil.”

Jakkoli Ashton Holmes na filmovém plátně debutoval, zdá se, jakoby už měl za sebou řadu filmů. producent Chris Bender říká: „Ashton je velký hledač, byl otevřený radám režiséra, svých kolegů, ale zároveň bylo vidět, že má své pojetí, jak chce roli uchopit.“ Na to Holmes reaguje: „David je prostě snem každého herce. Je to režisér, který si svých herců váží a dává jim v rámci své představy velký manipulační prostor. Dovoluje svým hercům do role vplout, zabydlet se v ní, kousek po kousku si ji osahávat a ohledávat, a neustále vás podporuje v tom, abyste bez obav šli dál. Jack je ve čtvrtém ročníku na střední škole v Millbrook. Je tak trochu samotář. Mnohem lépe se cítí ve společnosti vyvrženců, mimo mainstream. V jeho případě však jde ještě něco jiného - je mimořádně inteligentní a inteligence je bohužel něco, co vás naprosto spolehlivě vyřadí z kolektivu průměrných. Na druhé straně si tak trochu libuje, že je outsiderem a jen pozoruje cvrkot.“

Co se týče násilí, Cronenberg říká: “Chtěl jsem, aby v tomto filmu bylo násilí velmi realistické, brutální, až na doraz. Celý film je o opravdové brutalitě, nemá to být nic kašírovaného. Je v něm k vidění něco, co byste v zásadě mohli vidět v pouličním boji. Chybí tomu ladnost akce, kterou můžete vidět ve většině současných filmů. Nejsou tam pohyby, které vypadají jako balet a které si vychutnáte, ačkoliv stále tušíte, že se jedná o násilný čin, byť podaný v atraktivním kabátu. V Dějinách násilí se vše seběhne velmi rychle, je to špinavé, bolestivé, plné krve.” Mortensen přizvukuje: “Myslím, že David se snaží ukázat kořeny a důsledky násilí. Násilím jako takovým se nijak neopájí. Nechce dát vrůst květům zla. Chce, aby bylo neustále znepokojující. Myslím, že se snaží říci, že násilí nikdy nebylo a nikdy nebude cestou k řešení problémů. Na druhé straně neříká, že se mu lze cíleně vyhnout. Ukazuje co možná nejobjektivněji, jaký to vlastně jako pozemšťané vedeme život.

To, co film sděluje, má však mnohem širší dopad. Netýká se jen násilí a znejistění identity v rámci tradičně pojímané rodiny, ale souvisí i s problematikou kultury, která produkuje celebrity. Jako diváci vidíme, co mu způsobila daná situace a jak na ní reaguje. Využívá svých instinktů a užívá násilí. Stává se místním hrdinou, kterému se dokonce děkuje za to, že užil násilného řešení situace. Jeho syn se dokonce domnívá, že by se měl dostat do Show Larryho Kinga.V tomto smyslu se David dotýká jednoho z nejvážnějšího problémů současných Spojených Států. Spojení násilí a celebrit je totiž pro diváky velmi atraktivní. Obecně řečeno, David ve svých předchozích filmech nedal akčním scénám velký prostor. Jeho filmy se bez toho obešly. Ne tak v tomto filmu. Najednou násilí podtrhuje sdělení filmu, které má být nepříjemně reálné.

Násilí v Dějinách násilí v divácích vyvolává nepříjemný pocit, protože vše se děje velmi rychle, nechybí moment překvapení a jeho důsledky jsou nevábné.” Producent Bender k tomu říká: “David je mistr v tom, jak vyvolat nejen napětí a strach, ale i dávivý reflex.” William Hurt pokračuje v souzvuku s ostatními: “Ve filmu je opravdu spousta násilí, ale přistupuje se k němu skrze Davidův pravdě unikátní úhel pohledu. Tohle je příběh o násilí, kterému více či méně podléháme všichni. Každý z nás velmi dobře ví, že násilí používáme nejen při řešení problémů.”

Debutující Ashton Holmes připouští, že “většina naší společnosti má pod tlakem určitých okolností schopnost reagovat násilně. Jen menšina z nás tomu nakonec dá průchod...Stejně jako mí kolegové, i já si myslím, že v každém z nás je něco, co za určitých okolností vyskočí jako čert z krabičky.” Scenárista Josh Olson poznamenává: “David má schopnost vyhmátnout naše prvotní strachy a potlačované emoce. Sestupuje stále hlouběji a hlouběji a ukazuje nám hrůzostrašné věci, před kterými nejde jednoduše prchnout. Sestupuje do končin, kde operuje hlubinná psychologie a ukazuje nám vše v celé nahotě, bez jakéhokoliv přikrášlování. A to může být pro některé diváky velmi nepříjemné.” Cronenberg na své kolegy reaguje: “Myslím, že spoustu umělců to táhne k temné stránce naší přirozenosti, protože je to ta skrytá, neprobádaná část našeho já. Chceme posvítit do temných koutů a setřít tam všechny pavučiny. Cítíme se jako detektivové, kteří se nespokojí s tím, co je jim předkládáno jako normální či status quo. Myslím, že umělec je tak trochu jako vědec, který se nechce smířit s tím, co se nabízí vnějšímu zdání. Kope hlouběji a hlouběji pod povrch, aby odhalil, kde mají věci svůj původ a kam směřují. A díky tomu se často dostanete k děsivým, negativním či zakázaným skutečnostem. Myslím, že naší touhou není jen odhalit to, co je negativní, ale to, co je reálné. Realita má mnoho úrovní.” Maria Bello k tomu říká: “Pro mě je velmi zajímavá ta skutečnost, že lidé, kteří přijmou svou temnou stránku jako danost, jsou ve skutečnosti velmi příjemní a takřka prosvětlení. Najednou se toho nebojí. A David do svého temného Já vstupuje velmi často a vždycky tam najde něco nového.” Jak herečka samá říká, že díky němu se naučila, jak přistupovat ke své temné stránce. “Od té doby, co jsem matkou, se svou temnou stránkou nezaobírám tak často, jako kdysi. Co do rozsahu alespoň ne tolik. Už totiž vím, jak se v tom neutopit. A po pravdě řečeno, to je velmi povznášející.”

Režisérův tvůrčí tým přesně sledoval Cronenbergovy instrukce, aby dosáhl takového pojetí genia loci, o jaké tento slavný tvůrce vždy usiluje, v tomto případě má umístění příběhu přinejmenším stejně významnou úlohu jako sám příběh. Oblečení postav vychází z toho, jak se oblékají obyvatelé menších měst (do 1600 obyvatel) amerického Středozápadu. Škála barev je poměrně úzká, zpočátku převládá hnědá a béžová, tedy barvy příjemné a vzdušné. Ale s přibývajícími minutami přicházejí odstíny temnější a sytější. Vedoucí výroby Carol Spier, který s Cronenbergem spolupracuje již po třinácté, k tomu říká: “Díky barevnému podání je nálada snímku zpočátku takřka idylická. Prostředí vzbuzuje pocit bezpečí, nikde nejsou žádné mříže, zavřené dveře či zatažená okna. Toto prostředí však pouze připravuje pódium pro násilné scény, které přijdou posléze.” Umělecký vedoucí James McAteer poznamenává: “Ačkoliv film začíná hodně pohodově, David náhle mění atmosféru. Nejprve vás vede známými stezkami a pak náhle odbočí.

Film začíná ve velmi idylickém, skoro až pohádkovém městě, aby se v okamžiku, kdy David posvítí na některé temné stránky lidské přirozenosti, atmosféra změnila.” Spier k tomu dodává: “Po stránce toho, jak vypadají kulisy, je to v podstatě studie postav s velmi přímočarým příběhem.” Ve filmu se objeví například francouzský zámek, nyní část York University, který zastupuje exteriéry Richieho (William Hurt) vily. Její interiér byl postaven v ateliérech Toronto Film Studios. “Sídlo vyvolává pocit, že zde přebývá typický záporák, takže vše je velmi maskulinní. Převládají tmavé a syté barvy, které se značně liší od prosvětleného města v Indianě, kde Tom Stall spravuje své bistro.

Celý film je postaven na protikladu světla a tmy, který kopíruje i vývoj hlavní postavy,“ říká McAteer. Cronenberg po většinu natáčení používal 27 mm kameru. “Je to dostatečně široký objektiv na většinu toho, co chci ve filmu mít, a zároveň se nedá moc dobře využít pro detaily. Já ho přesto pro detaily používám. Řekl bych, že tak 90% filmu je natočeno s tímto objektivem. Chtěl jsem najít nějaký vizuální ekvivalent psychologie hrdinů, dynamiky místností a vůbec to, jak zabydlují prostory.”

Cronenberg určil, že město, ve kterém se odehraje jeho příběh, se musí nacházet na Středozápadě. Svému týmu také uložil podmínku, že musí mít takřka vesnický vzhled a mělo by být obklopeno nevysokými kopci. Pro natáčení bylo nakonec vybráno město Millbrook v kanadské provincii Ontario, protože leží v uzavřeném údolí a hned za domy, které na obou stranách lemují hlavní ulici, se zvedají kopce. Location manager, Debra Beers, k tomu říká: “Dokonale naplňuje to, co se vám vybaví pod pojmem ´maloměsto´, možná i kvůli tomu, že je v něm několik dobových budov.” Město vzniklo v roce 1816, kdy byl postaven první mlýn a dodnes se v něm zachovaly budovy, které odrážejí širokou škálu stavebních stylů v Ontariu 19. století. Městovesnice vypadá jako před sto lety, přičemž i oficiální materiály příznačně uvádějí, že Millbrook je “dědictvím Ontaria a pocta maloměstskému životu.” Celkově natáčení probíhalo na 14 lokacích, mnohé z nich se objevily již v předchozích Cronenbergových filmech.

O svém přístupu k hercům Cronenberg říká: “Herci určují své postavy. A režisér by na to měl brát ohled. Tvůrce by jim měl dovolit ožít a spolupracovat s vámi. Nakonec zjistíte, že ti, kteří nejvíce spolupracují, jsou i nejlepšími herci.” Cronenberg se proto snaží na placu vytvořit prostředí, kde vládne přátelská a stimulující atmosféra. “Když pozvu herce a štáb, aby se mnou pracovali na novém filmu, vlastně je vyzývám ke hře. Při natáčení by totiž vždy měl být přítomen rozměr hry. Hrajeme si, stavíme a zase boříme. Za žádných okolností nesmíte toto dětské naladění pro hru vyloučit, je totiž těžištěm všeho dění.” Mortensen říká: “David je tím, kdo je vaším spolupracovníkem, ba co je ještě podstatnější, v jeho společnosti se cítíte jako členové týmu. Je tím režisérem, který ví, že jednoduché věci jsou vlastně velmi složité a složité věci by měly být zjednodušeny. Na tom stojí většina jeho filmů. Jeho příběhy jsou skutečně propracované, svižné a úsporné. Umožňují nám, abychom se ponořili do pocitů, kterým se raději vyhýbáme, neboť jsou nepříjemné.” William Hurt byl překvapen, jak všechno na placu probíhal hladce. “Nemáte pocit, že ´jste režírováni´, spíše je vám toho hodně povoleno. Ta volnost pro mě byla překvapivá. Teď však vím, že David tím chtěl dosáhnout toho, abych se pro roli dokonale uvolnil. On je naopak dokonale soustředěný.“

V závěru herci reflektují své role ve vztahu k hlavnímu sdělení filmu. Maria Bello se ptá: “Známe vůbec sami sebe? Poznáme se někdy? Myslím, že je to otázka procesu, při kterém se sami sobě otevíráme. A vrcholem procesu je, když se dokážete otevřít i někomu jinému.” William Hurt klade otázku: “Můžeš se změnit? Dá se násilí uniknout, i když bylo dosud součástí tvého života? Myslím, že film je ve své stylizaci velmi silný, avšak průhledný, takže odpověď bystrému divákovi jistě neunikne.” Ashton Holmes na úplný závěr dodává: “Z filmu na mě nejvíce působí to, že ať už jste divák nebo herec, každý z nás si musí tu hranici mezi dobrem a zlem prošlapat sám. Jisté je, že tyhle dva světy mají moc v životě každého jednotlivce.”

Stručný popis filmu