V roce 1961 objevil producent hororového seriálu televize NBC Thriller William Frye román Henryho Farrella s názvem Co se vlastně stalo s Baby Jane? Už tehdy začal uvažovat, že by jednu z rolí mohla ztvárnit herečka Bette Davisová. Produkce však realizaci nedoporučila právě kvůli jejím manýrám při natáčení seriálu Wagon Train. O námětu se dozvěděl také režisér Robert Aldrich, který chtěl podle něho za každou cenu realizovat film. Začal uvažovat o obsazení jedné z rolí herečkou Joan Crawfordovou, se kterou se setkal už v roce 1956 při natáčení filmu Autumn Leaves. Právě Crawfordová se mu tehdy mnohokrát svěřovala, že by si ráda zahrála se svou rivalkou Bette Davisovou. Mezitím ale práva ke knize odkoupil Sid Beckerman a Aldrichovi je nabídl za 61.000 dolarů. Aldrichův nový producent Joseph E. Levin je odkoupil a režisér společně s Lukasem Hellerem mohli začít psát scénář. V lednu 1962 pak Joan Crawfordová sama oslovila Bette Davisovou, zda by si s ní ve filmu nezahrála. Po složitém dohadování obou představitelek o obsazení jednotlivých rolí a přesvědčení producentů, že není třeba obsadit film mladšími herečkami, mohlo natáčení začít.

Skvělý psychothriller vypráví o dvou stárnoucích sestrách, které společně žijí v domě na předměstí Los Angeles. Zahořklá Jane, kdysi ve vaudevillu známá jako zpívající zázračné dítě Baby Jane Hudsonová, se ovšem v dospělém věku dostala do stínu své sestry Blanche, úspěšné filmové hvězdy třicátých let, která je po automobilové nehodě upoutaná na kolečkové křeslo. Zahořklá Jane tak nevynechá jedinou příležitost, aby ji terorizovala. Bezmocná Blanche se nedokáže bránit fyzicky ani psychicky a s hrůzou pozoruje, jak se její sestra propadá dál a dál do naprosté demenci. Jane vytváří pitoreskní hororovou postavu, jejíž hrůzostrašnost vynikne o to víc, když se stará žena oblékne do dětských šatiček. Crawfordová svou stylizaci podporuje všemožnými škleby, což je podtrženo výrazným líčením do dětské podoby připomínající porcelánovou panenku. Naopak Bette Davisová svou Blanche – i vzhledem k jejímu handicapu a upoutání na invalidní vozík – spodobňuje s větším vnitřním, psychologickým prožitkem. Obě herečky se tak výborně doplňují a ve svém hereckém koncertu tvoří hrůzostrašný panoptikální vztah. A nerozumné stáří kráčí vstříc vlastní záhubě.

Samotné natáčení ovšem neprobíhalo zcela idylicky, jak se na začátku jevilo. Herečky svou nenávist z osobního života vřele přenášely do svých rolí. Konflikt pak vyvrcholil při nominacích na Oscary. Crawfordovou naštvalo, že za svou roli nominaci – na rozdíl od rivalky Davisové – nezískala. Joan napsala ostatním nominovaným herečkám, že pokud se na předávání nebudou moci dostavit, ráda sošku převezme za ně. Nakonec vyhrála Anne Bancroftová a Joan Crawfordová si skutečně pro sošku došla. Sice nebyla její, ale Bette Davisová se v publiku mohla zalknout vztekem.