Chlapec v pruhovaném pyžamu je fiktivním příběhem, který se pokouší dívat na otázky předsudků, nenávisti a násilí na nevinných lidech, zejména dětí, v době války ze zcela jiného pohledu. Očima osmiletého německého chlapce, který je z velké části uchráněn před hrůzami války, sledujeme zakázané přátelství, které se vyvíjí mezi Brunem, synem nacistického velitele, a Shmuelem, židovským chlapcem, uvězněným v koncentračním táboře. Ačkoliv jsou od sebe chlapci odděleni plotem s ostnatým drátem, jejich životy se navzájem pevně proplétají.

„Je samozřejmé, že jakýkoliv příběh, který se odehrává v době holokaustu, je automaticky velice kontroverzní a jeho autor by si měl být od začátku velice jistý tím, co chce jeho prostřednictvím sdělit. To je patrně obzvláště důležité v případě knihy, jejímiž hrdiny jsou děti,“ soudí John Boyne, autor velice úspěšného románu Chlapec v pruhovaném pyžamu. „Pro mě jakožto čtyřiatřicetiletého irského spisovatele byla jedinou možnou volbou cesta nevinnosti, příběh vyprávěný z pohledu poměrně naivního dítěte, které jen těžko chápe hrůzy světa kolem něj. Věřím tomu, že tato naivita se velice přibližuje tomu, jak toto děsivé období může vnímat kdokoliv z mé generace.“

„Bruno si klade velice prosté otázky: Co se to tam odehrává? Proč je na druhé straně plotu tolik lidí?“ pokračuje Boyne. „Jsou to vlastně jednoduché otázky, ale nejsou to snad ve své podstatě otázky, které si i my stále klademe? A možná že právě to je úkolem spisovatele či jiného umělce, dál hledat odpovědi, ujistit se, že si někdo podobné otázky bude stále pokládat, tak, aby nikdo nezapomněl, jaká je příčina toho, že musely být položeny.“

David Heyman, producent, zodpovědný za filmovou sérii Harry Potter, o adaptaci Chlapce v pruhovaném pyžamu dlouho uvažoval, ale nakonec práva získal režisér a scenárista Mark Herman. Když se spolu sešli, zjistili, že mají o projektu podobné představy, a rozhodli se pro spolupráci. Oba si uvědomovali, že fiktivní příběh z období holokaustu je velmi kontroverzní záležitostí, ale byli odhodláni pokusit se o jeho zpracování jako přístupného lidského dramatu s důležitým vedlejším poselstvím. Shodli se s Boynem na tom, že zkoumat temné jádro nacistického období v naději osvícení dalších generací, aby tyto nezapomněly nebo dokonce nezopakovaly, k čemu došlo, je nejen vhodné, ale dokonce nezbytné.

„Když jsem tu knihu četl, okamžitě jsem si v duchu vybavoval filmové záběry,“ říká Mark Herman. „Ale stejně tak jsem si uvědomoval, že takový film bude velice obtížné natočit, protože se dotýká velmi citlivých témat.“

„Jedna z postav Grahama Greeneho říká, že nenávist je selháním představivosti,“ zamýšlí se David Heyman. „Jsem přesvědčený, že tomu tak je, a také věřím, že měřítko celého holokaustu – jeho nelidskosti, počty mrtvých a zavlečených, počty zničených životů – to vše je naprosto neuchopitelné, protože ta čísla se zcela vymykají chápání. Pokud byste chtěli dítěti alespoň naznačit něco z této poměrně nedávné historie, nebude schopno ta čísla vůbec zpracovat. Myslím, že John Boyne nalezl výjimečně působivý způsob, jak se k tomu postavit, tím, že se zaměřil na příběh dvou chlapců a jedné rodiny.“

Každý ze členů štábu Chlapce v pruhovaném pyžamu si byl zcela jasně vědom toho, že natáčejí fiktivní příběh, nikoliv dokument. Přesto ale vynaložili veškeré úsilí k tomu, aby byla zachována co největší historická přesnost.

„V maximální míře se zajímáme o autenticitu,“ míní Mark Herman. „Když jsem studoval podklady pro napsání adaptace, dozvěděl jsem se, že velitelé v táborech museli přísahat pod hrozbou smrti, že své aktivity budou považovat za přísně tajné. Nesměli nikomu, včetně členů svých rodin, říct o tom, co obnáší jejich 'práce'. To mi při psaní scénáře velice pomohlo, zejména s vysvětlením, proč otec hlavního hrdiny neřekl jeho matce o vyhlazování, které v táboře probíhalo – žila v domnění, že jde o pracovní tábor, a pravdu odhalila jen naprostou náhodou. Dnešní divák má výhodu danou dějinami – některé věci pro něj budou zcela očividné. Dnešní divák by považoval za naprosto samozřejmé, že o tom jeho žena věděla – žije kousek od koncentračního tábora, jistě o tom musí vědět. Jenže ne všichni o tom zkrátka tehdy věděli. Například manželka velitele Auschwitzu žila víceméně přímo v táboře, aniž by za dva roky zjistila, že jde o tábor smrti. Fascinujícím prvkem celého příběhu je skutečnost, že tihle dva chlapci, každý na jiné straně plotu, nemají nejmenší tušení, co se tam vlastně odehrává.“

„Mark zdůraznil drama celého příběhu a obohatil ho o dospělý pohled matky, která zvolna odhaluje, co se v táboře děje, který je v knize mnohem více v pozadí,“ vysvětluje koproducentka Rosie Alison ze společnosti Heyday Films, která koordinovala studium historických podkladů filmu. „Stejně tak do příběhu doplnil nacistický propagandistický film, o kterém jsme se dozvěděli na základě našeho výzkumu, čtrnáctiminutový snímek o tom, jak údajně vypadá život v táborech: rekreační aktivity, pestrý jídelníček, usměvavé tváře. Mark se ho rozhodl v rámci filmu natočit, aby ho Bruno mohl zahlédnout a myslet si, že ví, jak to v táboře vypadá, protože viděl tyhle záběry a na nich to přece vypadá docela příjemně. To na jistou dobu posílí jeho víru v otce.“

„Nejkontroverznějším aspektem celého filmu je Shmuelova přítomnost v koncentračním táboře,“ pokračuje. „Tohle je pravděpodobně místo, kde se náš film nejvíce rozchází s realitou, protože je strašlivou skutečností, že většina dětí, které do táborů dorazily, byla okamžitě posílána na smrt. I v roce 1944 ale na několika místech, zejména v Auschwitzu, přece jen děti ještě přežívaly, a existují zdokumentované případy dětí, žijících v koncentračních táborech, ať už za účelem lékařských experimentů či jiných specifických úkolů (jako například dva chlapci v Treblince, kteří krmili kachny v rybníčku). Existují slavné fotografie dětí, které byly z koncentračních táborů osvobozeny, ale pravdou je to, že děti obvykle z transportů putovaly rovnou do plynových komor a Shmuelův příběh tak vyžaduje určitou dávku tolerance historické přesnosti.“

„Historie má tendence se opakovat a myslím, že je velice důležité, abychom takovéto příběhy vyprávěli, ať už v jakékoliv podobě a kýmkoliv, pokud zachováme věrný citový obsah,“ soudí producent David Heyman. „Jde o příběh obyčejné rodiny, obyčejných lidí, kteří prostřednictvím ignorance, nevinnosti či bezvýhradní oddanosti autoritám – ať už na ně tyto kladou sebeodpornější požadavky – objevují 'banalitu zla' Hannah Arendtové. Doufám, že na mladé lidi i na ostatní publikum Chlapec v pruhovaném pyžamu zapůsobí a budou z kina odcházet s lepším pochopením osobní ceny takových tragédií a s lepším vhledem do duší zúčastněných – strůjců onoho zla i jeho obětí.“

„Pro roli Bruna, syna velitele tábora, jsme zkoušeli stovky mladých herců,“ říká režisér Mark Herman. „Asa Butterfield byl prvním, kdo se mi ozval, a třetím, s kým jsem se ohledně té role setkal. Byl fantastický, ale hledali jsme dál, protože jsme se zkrátka chtěli ujistit, že nikoho nepřehlédneme. Nakonec jsme se k němu vrátili, protože klíčovým úkolem bylo najít někoho, kdo na sebe na plátně strhává pozornost. A to Asa umí velice dobře. A ztělesňuje tu pravou kombinaci nevinnosti a zvědavosti, která byla pro roli potřeba, a má velice působivý, pozorný pohled.“

„Mark mi velice pomohl tím, že mi říkal, kdy mám co dělat,“ svěřuje se jakoby mimochodem desetiletý herec Asa Butterfield. „Jediné, co se mi na natáčení filmů nelíbí, je muset scény znovu a znovu opakovat, ale tak to asi při filmování chodí!“ Než Asa roli dostal, už o kontextu příběhu něco málo věděl. „Něco z toho pro mě nebylo novinkou,“ přiznává. „Ale nevěděl jsem, že se tomu říkalo holokaust. Když jsem si scénář četl, skoro jsem u něj brečel.“

Co se obsazení Shmuela, židovského chlapce na druhé straně plotu týče, říká Herman: „Jacka Scanlona jsem potkal až poměrně záhy poté, co jsem už viděl stovky dalších chlapců. Jack dokáže být působivý, aniž by se choval sentimentálně, má v sobě určitou přirozenou hrdost. Ale musel jsem zjistit, kdo bude k našemu Brunovi nejlépe pasovat. Když jsem výběr zúžil asi na tři chlapce, zkoušeli jsme je s Asou párovat. Jack a Asa působili pohromadě velice dobře.“

Osmiletý Jack Scanlon v roli Shmuela debutuje. Své znalosti o době, ve které se film odehrává, shrnuje včetně dokonalé ukázky toho, jak jasně si uvědomuje nespravedlnost, která byla na obětech spáchána, takto: „Němce v 1. světové válce s velkou převahou porazili Angličané. Takže se jim Hitler pomstil a všechny Židy a lidi, kteří byli proti němu a jeho národu, zavřel do věcí, kterým se říkalo 'ghetta'. A pak je odvezl do táborů. A Bruno si myslí, že je to proto, že jsou Židé nejlepšími pracanty. Ale Hitler je tam ve skutečnosti zavírá, protože je to něco jako trest. Ale vlastně to trest není, protože co udělali ti lidi špatně?“

Pro roli Brunovy sestry Gretel si Herman vybral mladou herečku Amber Beattie. „Na konkurzu byla ohromující,“ vzpomíná Herman. „A stejně jako v případě Asy se stala jakýmsi měřítkem, podle kterého jsme všechny další zájemkyně poměřovali. Nikdo se jí nevyrovnal – byla vždy napřed. Amber je dost přímočará a v roli Gretel, která sice Brunem pohrdá a je zlákána Hitlerjugend, si dokáže během příběhu udržet naše sympatie.“

Teenagerka Amber Beattie patři do cílové divácké skupiny filmu. Když četla knihu a když poprvé viděla film, neobešlo se to bez slz, a příběh jí dal následující ponaučení: „Myslím, že ten film je o tom, že nemáme lidi soudit, že s nimi máme jednat jako s nám rovnými. Protože, koneckonců, si všichni rovni jsme.“

Americká herečka Vera Farmiga představuje Elsu, Brunovu matku. Režisér Mark Herman s chutí využil její mnohotvárnost, kterou už v minulosti zaujala režiséry, jakými jsou Martin Scorsese a Anthony Minghella. „Na Vere mě zaujalo nasazení, s jakým se každé ze svých rolí věnuje. V každém filmu, ve kterém jsem ji viděl, je naprosto jiná – takřka k nepoznání. Každé ráno se na natáčení objevovala jakási dáma ze čtyřicátých let, která neměla s Verou Farmiga nic společného. Působí hodně evropsky a je to skvělá herečka – dokázala zachytit morální nejednoznačnost své role ženy, která se postupně dozvídá o hrůzách plynových komor, a dodala jí lidskost a pochopitelnost. Myslím, že Vera a David pozvedli film na úroveň, jakou jsem ani já sám nečekal.“

Vera Farmiga se na svou roli důkladně připravovala a její zobrazení Elsy je souhrnem všech deníků a záznamů, které si přečetla. „Jde tak trochu o směsici všech žen třetí říše, od Pauly Hitler přes Emmy Goering, Magdu Goebbels, Evu Braun až po Leni Riefenstahl – tyhle všechny. Také jsem strávila hodně času studiem propagandy mateřství, kultu mateřství, a co to obnášelo – oč ženy jako matky usilovaly a jaká byla v té době jejich pozice.“

„V jistém smyslu je Elsa strážkyní plotu – jejím úkolem je zatajit existenci jeho i toho, co leží za ním, a když Bruno plot objeví, je odhodlána ho odradit od toho, aby se tam vracel,“ míní Farmiga. „V knize je jistý dialog, který je pro mne klíčem k postavě Elsy. Krátce poté, co se do domu u tábora nastěhují, říká Bruno 'Myslím, že to nebyl dobrý nápad.' A jeho matka odpovídá: 'Nemůžeme si dovolit luxus myšlení.' Elsa nemyslí. Nepřemýšlí sama o sobě, nepřemýšlí příliš důkladně. Rozhodla se, že bude řadu věcí ignorovat, že se bude starat jen o bezpečí svojí rodiny a o svou pozici ve společnosti – všechno ostatní jde mimo ni. Je svým způsobem přisluhovačkou ideálů jejího manžela, jeho tužeb, jeho morálních zásad a ambicí. Ale jak se jí otvírají oči, jak začíná vnímat svět sama za sebe, postupně ztrácí ke svému manželovi lásku i respekt. A nakonec se tomu všemu dokáže postavit. Dokonce se i pokouší ukázat svému muži, za jaké hrůzy je zodpovědný. Ale už je příliš pozdě – myslím, že právě za její vědomé ignorování toho, co se odehrává přímo před jejíma očima, nakonec musí zaplatit. Svým způsobem je strůjkyní osudu svého dítěte, protože v momentě, kdy se začíná angažovat, už je příliš pozdě. Má jistá tušení – ví o tom, že jsou na lidech páchány hrozné skutky. Ale nechce je vidět, protože kdyby je vzala na vědomí, musela by vzít na vědomí i to, jaký doopravdy je její manžel, a jaká doopravdy je ona sama.“

Farmiga je přesvědčena, že film dnešní publikum osloví v celé řadě ohledů. „Elsina počáteční lhostejnost, apatie a ignorance jsou klíčem k tomu, jak se mohlo stát, že bylo před zraky celého světa povražděno tolik lidí, aniž by se o tom někdo dozvěděl. Protože se to děje po celém světě. Stejně snadno by se ten příběh mohl odehrávat v Iráku nebo v Afghánistánu nebo v Kosovu nebo v Darfuru. Tahle rasová nenávist přežívá.“

David Thewlis ztvárnil roli Brunova otce, velitele tábora. „Vždycky jsem byl Davidovým velkým fanouškem,“ říká Herman. „Jeho role je v našem filmu jednou z těch nejtěžších, protože v první polovině filmu musí působit jako milující otec. Ale naši diváci budou přesto vědět, kým doopravdy je. Je to velice těžká role. David je v té vlídné poloze úžasný. Tak trochu vás nutí přemýšlet o temných stránkách kohokoliv, kdo se rodině věnuje tolik jako on.“

„Myslím, že tenhle scénář je odlišný v tom, že je vyprávěn z německého pohledu, z pohledu německého dítěte. Na začátku to vypadá, jako že postava, kterou hraji, postava milujícího otce (ačkoliv je okamžitě jasné, kým doopravdy je) by mohla projevovat nějaké sympatie,“ soudí David Thewlis. „Klíčem je nezahrát zkarikovaného, jednorozměrného zlého nacistu. Když jsem se připravoval, zjistil jsem, že je moje postava založena na skutečnosti. Ve filmu nezazní, o který tábor jde, ale je očividné, že to není Auschwitz, protože v tom případě bych hrál Rudolfa Hoesse, který měl pět dětí a vychovával je přímo v táboře na dohled spaloven. A není to Joseph Goebbels, který si na konci války vzal s sebou svých šest dětí do krytu a se svou ženou je otrávil a poté se zabili sami. Není vůbec nepředstavitelné, že by se náš příběh skutečně udál. Jde o fiktivní dílo, ale je založené na reálných situacích. Náš filmový 'dům' je od tábora záměrně mírně vzdálen, ale ve skutečnosti stály jen pár metrů od plotu.“

Stejně jako Vera Farmiga si Thewlis během přípravy na roli přečetl celou řadu dokumentů a osobních materiálů od strůjců konečného řešení. „Dostal jsem dopis, který Rudolf Hoess napsal těsně před popravou svým dětem. Ležel u mě doma na stole a já měl zrovna nějakou návštěvu. Neřekl jsem jim, na čem zrovna pracuji. Viděli na stole ten dopis a začetli se do něj, a když ho dočetli, otočili se na mě a povídají, 'To je ale překrásný, srdceryvný dopis, jaký ten muž napsal svým dětem! Kdo to byl? Proč umíral? Bylo s ním něco v nepořádku?“ A já jim na to řekl, 'Ano, bylo s ním HODNĚ v nepořádku!' Ale ten dopis je naprosto očividně dopisem člověka, který své děti velice miluje. A mým úkolem bylo najít v mé postavě tuhle lidskost, neztvárnit ho jen jako klasickou nacistickou zrůdu podle šablony. Byli to lidé. A i v dnešní době existují lidé jako on.“

Do role poručíka Kotlera si Mark Herman vybral mladého britského herce Ruperta Frienda. „Je jedním z těch herců, kteří dokáží zahrát obě strany mince,“ soudí Herman. „Dokáže zahrát velice jemného i velice krutého člověka. A v téhle roli je krutý velmi. Odvádí neuvěřitelnou práci – mrazí vás z něj v zádech a přitom je nebezpečně svůdný. Chápete, že by se do něj a do toho, co ztělesňuje, dívka ve věku Gretel mohla zakoukat. Současně se ale Rupertovi daří odhalit i Kotlerovu zranitelnost, když ho Gretelin otec zpovídá při večeři.“

Poručík Kotler je katalyzátorem Greteliny romance s nacistickou ideologií, jakožto i příčinou rozpadu velitelova manželství. Friend svou postavu popisuje jako člena „vnitřního kruhu“ rodiny: „To Kotler prozradí matce, že její manžel pálí mrtvá těla Židů,“ vysvětluje. „A otec pak pochopitelně Kotlera viní za úplný rozklad jeho šťastné rodiny, protože o tom jeho žena neměla ponětí, dokud jí to Kotler neprozradil. Jde o konec Kotlerovy kariéry, protože ho otec rodiny pošle do první linie, což se víceméně rovnalo rozsudku smrti.“

Stejně jako jeho kolegové se i Friend na roli připravoval studiem přímých svědectví a dalších dokumentů, které by mu alespoň poodhalily roušku toho, jak uvažovali vrazi. „Je to velice citlivá záležitost a z toho důvodu bylo třeba se chovat s maximálním taktem vůči všem zúčastněným,“ objasňuje. „Nejtěžším úkolem pro mne bylo pochopit způsob myšlení nacistů, pochopit, proč by někdo mohl poslechnout rozkaz, který mu nařizoval podílet se na genocidě, a poslechl ho slepě a bez otázek. Mimo jiné jsem si přečetl paměti velitele Auschwitzu, Rudolfa Hoesse. Také jsem si přečetl o válečné psychologii a o tom, jak se vojáci vypořádávají se zabíjením. Děsivou skutečností je, že muži, kteří páchali tyhle skutky, byli doopravdy lidé – byly to skutečné, myslící, živé bytosti. Nebyli to šílenci. Možná neměli stejné morální hodnoty jako my, ale rozhodně nebyli ničím jiným než lidmi. Myslím, že je důležité je tak vnímat – nikoliv s nimi jakkoliv sympatizovat, ale vnímat je jako lidské bytosti, abychom si uvědomovali, že nás za každých okolností dělí od něčeho takového jen velice malý krůček.“

Stejně jako John Boyne, autor románové předlohy, se i herec David Hayman, který si zahrál Pavla, milého vězně a pomocníka v kuchyni, navštívil tábor v Auschwitzu. „Procestoval jsem Polsko před mnoha lety a vydal jsem se do Auschwitzu,“ vzpomíná. „Mělo to na mne neuvěřitelný vliv. Říká se, že v Auschwitzu nezpívají ptáci a nerostou květiny. Není to klišé. Je to tak. Když tam odtud vyjdete, je to jako by na vás cosi těžkého ulpělo. Toužíte něco udělat, cokoliv, co by vás zbavilo té hrůzy, kterou pociťujete. Myslím, že by se tam měli vozit všichni školáci na světě, aby jim tam učitelé řekli, že takhle to dopadá, když se jeden člověk k druhému chová nelidsky. Že i takových věcí jsme schopni a že se to nesmí už nikdy opakovat. Bohužel se to ale opakuje. Neustále.“

Celý tvůrčí tým filmu, včetně kameramana Benoita Delhommeho, výtvarníka Martina Childse a kostymérky Natalie Ward usiloval o co největší věrohodnost a úctu k jednomu z nejtemnějších období historie.

Emocionální napětí a dopad natáčení, zejména mezi maďarskými členy štábu, nebylo možno podceňovat. „Štáb si neustále jasně uvědomoval, že Maďarsko v obou světových válkách stálo na straně Německa, a chápal specifika tohoto příběhu,“ svěřuje se producent David Heyman. „Prožili si těžké časy a myslím, že všichni vnímají současné ozvěny té doby. Neustále jsem si uvědomoval odhodlání, které náš štáb projevoval.“

Kameraman Benoit Delhomme si přečetl knižní předlohu za jediný den a byl odhodlán ze sebe pro její zfilmování vydat naprosté maximum. „Není to film s malebnými záběry,“ popisuje David Heyman, „a Benoit dokonale podchytil nepříjemné okamžiky, bizarnosti i krásu. Někdy jsou záběry jakoby nepovedené – v popředí máte rozmazanou hlavu nějaké postavy. Není to vždy zcela úhledné, ale je to současně velice odpovídající.“

„Když jsem na tomhle filmu začal pracovat,“ říká výtvarník Martin Childs, „byla už pro natáčení vybrána Budapešť a já se tam jel poprvé podívat, abych zjistil, kde bychom mohli natáčet. Byla to velice uklidňující cesta. Věděl jsem, že nás čeká spousta práce, ale tohle město bylo pro naše účely jistým 'středoevropským' způsobem ideální. Zdálo se mi, jako by lokace samy vyskakovaly ze scénáře. Příběh byl po stránce místní velice jasně definovaný, odehrával se na kontrastujících lokacích, z čehož jasně vyplývalo, jakou architekturu hledám, z čehož jasně vyplývalo, jaký vztah mezi sebou jednotlivé lokace mají, jak navzájem spolupracují.“

„Například v úvodních záběrech filmu probíhá Bruno se svými kamarády ulicemi Berlína a předstírají, že jsou Messerschmitty,“ pokračuje. „Učarovala jim 'dobrodružná' stránka války a jsou na cestě do školy. Chtěl jsem, aby procházeli několika různými čtvrtěmi – jak bohatšími částmi Berlína, tak těmi, kam by je matky nepustily. Nechtěli jsme tu sekvenci sestavit z různých záběrů na tradiční místa, místo toho jsme toužili po navození konkrétních pocitů.“

„Víceméně od začátku bylo jasné, že budeme muset postavit tábor,“ pokračuje Childs. „Snažíte se najít něco, co by mohlo fungovat, ale nakonec ho zkrátka jste nuceni postavit načisto, u lesa, jak to bylo třeba. Samotný koncentrační tábor jsme museli pečlivě navrhnout, protože jsme zjistili, že se od sebe velice lišily – ačkoliv všechny sloužily jednomu účelu. Velice pečlivě jsme se snažili navrhnout tu část plotu, u které se Bruno a Shmuel setkají – za Shmuelem jsme potřebovali hnědí a šedé pozadí, zatímco za Brunem jasně zelený les. A protože jsme příběh vyprávěli z Brunova pohledu, strávil jsem spoustu času v jeho výšce – lezl jsem po kolenou a snažil se představit si lokace z jeho perspektivy.“

„Bylo třeba, abychom působili věrohodně, tak, aby diváci uvěřili tomu, že se skutečně dívají na něco, co se doopravdy událo,“ popisuje kostymérka Natalie Ward. „Nejde tu o film, u kterého by byla žádoucí nějaké stylizace, protože chcete, aby divákům byli hrdinové filmu povědomí. Filmů z tohoto období je celá řada, ale i když si myslíte, že víte naprosto přesně, jak mají kostýmy vypadat, přesto je chcete mít naprosto dokonalé. Jakmile se začnete soustředit na detaily, uvědomíte si, že vaše představa nebyla zase až tak dokonalá. Takže jsem následně pokládala tisíce otázek a ověřovala si celou řadu věcí.“

Co se týče kulis pro závěrečné scény filmu, věděl Martin Childs, že budou vyžadovat vysokou dávku historické přesnosti. „V případě předsálí plynové komory a plynové komory samotné jsem musel nastudovat celou řadu materiálů, a někdy to byly velice nepěkné informace,“ vzpomíná. „Jedna ze slavných fotografií plynových komor v Auschwitzu obdivuhodně připomínala sklepy pod studiem, kde jsme natáčeli několik scén. Dokázali jsme je upravit a nemuseli tak – naštěstí – stavět vlastní plynové komory zcela od základů.“

Budapešť, hlavní město Maďarska, byla pro natáčení vybrána zejména proto, že ideálně vyhovovala vizuálním požadavkům příběhu. Finanční výhodnost natáčení a dostupnost špičkových místních týmů pak celou záležitost definitivně potvrdily. Tvůrci ale nepočítali s nezvykle emocionální reakcí celé řady členů štábu na to, že hodlají podobný příběh natáčet v zemi, kde se zrůdnosti, které jsou v něm k vidění, doopravdy odehrávaly, kde se hrůzy války na zemi a na lidech podepsaly velice děsivým způsobem.

Budapešť se rozkládá na obou březích Dunaje. Ačkoliv bylo takřka 30 tisíc budov zničeno za druhé světové války a posléze během revoluce v roce 1956, přesto si město na mnoha místech uchovává tvář dějin. Natáčela se tu řada mezinárodních filmů a město už posloužilo štábům jako Londýn, Paříž, Východní a Západní Berlín a dokonce i jako Buenos Aires.

Lokaci pro exteriéry berlínského domova filmové rodiny nalezl po dlouhém pátrání sám režisér Mark Herman u rušné silnice ve čtvrti Zugló, když se vracel z průzkumu okolí. Interiéry domu se natáčely v restaurovaném zámku Sacelláry, nacházejícím se v budapešťské čtvrti Budafok.

Postavit exteriér velitelova domu u tábora se nakonec režisér s výtvarníkem po dlouhém hledání, při kterém zvažovali cokoliv od loveckých chat až po železniční stanice, rozhodli na pozemku sirotčince ve Fót, známého jako „Dětské městečko“. Lesy kolem „Dětského městečka“ sloužily pro natáčení scén, ve kterých Bruno cestuje od a k plotu, kde se setkává se Shmuelem.

Ubytovny, ve kterých se točily scény z koncentračního tábora, byly původně postaveny pro natáčení filmu Johna Hustona Návrat k vítězství. Od té doby byly mnohokrát uzpůsobeny, aby vyhověly měnícím se požadavkům mnoha maďarských i mezinárodních štábů.

Dětské ložnice byly postaveny v renovovaných studiích Lloyd. Posledních několik týdnů natáčení probíhalo v ateliérech Róna Street Studio.