zavřít

Dlouhý popis filmu

VYTVOŘENÍ CESTY
„Inspirace známým románem Julese Verna a jeho převedení do moderního příběhu s novými postavami za použití moderní technologie nabídla neskutečně vzrušující možnosti“, říká Erik Brevig, pro něhož byl film „Cesta do středu Země“ jeho režijní premiérou. „Mým hlavním cílem při natáčení tohoto filmu bylo zachytit ducha dobrodružství, objevování a víry v to, že cokoli je možné“.

„Podle mého názoru je řada příběhů nadčasových, což platí právě i pro příběh tří cestovatelů, kteří si navzájem pomáhají na jejich neuvěřitelné cestě“, říká producentka Charlotte Huggins. „Možnost dělat to, o čem jiní lidé pouze sní, je nejen myšlenkou, o které toho lidé spoustu napsali, ale současně i něčím, o co všichni usilují od prvopočátku lidské civilizace“, dodává.

„Naším úkolem tvůrců filmu je přenést diváky do jiného světa“, říká producent Beau Flynn. „Chceme, aby byli diváci v kině příběhem zcela pohlceni. Proto bylo pro nás důležité vytvořit film tak, aby jeho postavy byly reálné a lidem blízké, avšak příběh samotný nebyl příliš vážný“, vysvětluje Flynn.

Vytvoření moderní podoby klasického pohádkového příběhu Julese Verna prostřednictvím špičkového filmu nabídlo klíčovou roli v projektu Brendanu Fraserovi, který se současně stal jeho výkonným producentem. „Při každé návštěvě kina chci být filmem pohlcen“, říká Fraser. „Původní příběh ve spojení s originálním scénářem plným akce, vtipných situací i dobrodružství od začátku až do konce mě zaujal hned na první pohled“, vzpomíná Fraser.

Scénář filmu „Cesta do středu Země“, jehož autory jsou Michael Weiss, Jennifer Flackett a Mark Levin, se točí kolem vědce Trevora Andersona, jeho synovce Seana a jejich islandské horské průvodkyně Hannah. Tato trojice narazí na sopečnou průrvu, do které se zřítí a dostanou se tak na cestu do středu Země. Trojice dopadne do krystalicky modrého jezera nacházejícího se tisíce kilometrů pod povrchem Země a najde tam podivný svět tvořený bujnou džunglí a prehistorickými tvory popsanými v románu Julese Verna. Již vzápětí po krátkém vychutnávání ohromujících pohledů i zvuků neznámé krajiny si naše trojice uvědomí, že všude číhá nebezpečí a že se musejí – chtějí-li nalézt cestu domů – spoléhat jedině jeden na druhého.

Brendan Fraser ve filmu ztvárnil postavu Trevora Andersona, amerického univerzitního profesora a vědce působícího v oblasti tektoniky zemských desek, tj. v oboru geologie zabývajícím se souvislostí pohybů zemské kůry se zemětřeseními, činností sopek a počasím. Trevor byl společně se svým bratrem Maxem blízko revolučního objevu v oblasti geologie, avšak Max náhle zmizel během expedice na Island. „Od Maxova zmizení se Trevorovi nedařilo pokročit s jeho výzkumem a jeho laboratoři nyní hrozí uzavření ze strany nespokojené univerzity“, říká Fraser.

A jako by Trevor neměl dost vlastních problémů, navštíví ho nečekaně Maxům syn Sean, který ač nerad musí se svým strýcem strávit celý týden.

„Díky náhlému Seanovu příjezdu se Trevor dostane do situace, v níž pociťuje tlak na výkon otcovské role. Jenže přestože Trevor působí jako univerzitní profesor, tak si s dětmi příliš neví rady“, konstatuje Fraser. „Dokáže zacházet nanejvýš tak se svými žáky, kteří ho ostatně stejně neposlouchají“, dodává.

„Naše postavy se nejprve střetnou čelem, ale s postupem příběhu zjistí, že si navzájem mohou být užitečné“, konstatuje Josh Hutcherson. Nakonec si uvědomí, že jeden druhého potřebují mnohem více, než si kdy dokázali představit“, říká.

Ve snaze prolomit ledy Trevor a Sean prohlížejí starou krabici s Maxovými věcmi a objeví kopii románu Julese Verna Cesta do středu Země. Během listování stránkami knihy Trevor najde Maxovy ručně psané poznámky týkající se jeho poslední výpravy na Island před 10 lety. Trevor se nadchne nadějí, že by se konečně mohlo podařit zjistit, co se stalo jeho bratrovi, a tak se společně se Seanem rychle vydá na ostrov ohně a ledu pátrat po tomto tajemství.

Trevor a Sean se na ostrově beznadějně ztratí a nakonec uvíznou na osamocené horské boudě obývané horskou průvodkyní jménem Hannah, představovanou Anitou Briemovou. „Hannah žije osaměle v chatrči, která kdysi sloužila jako polní laboratoř jejího otce – jednoho z nadšenců pro romány Julese Verna přesvědčených o tom, že jeho romány představují více realitu než science fiction“, vysvětluje Briem. „Kvůli jeho přesvědčení byl otec vyhoštěn z vědecké komunity a před lety zemřel jako černá ovce rodiny. Hannah se na první pohled zdá být tvrdá a nezávislá, ale ve svém nitru v ní zůstává vztek na vlastního tátu, který dal výzkumu přednost před rodinou“, dodává.

Po krátkém pohledu na Maxovu kopii jednoho z Verneových románů Hannah Trevorovi říká, že Max byl stejně jako její otec nadšencem do Verneových románů. Aby se vyhnula novému zatažení do pronásledování nerealistických Verneových fantazií, stanoví si Hannah velkou cenu za případnou pomoc Trevorovi. Jenže Trevor její lest prokoukne a s její cenou požadovanou za doprovod na vzdálený vrchol hory Mount Snaeffels, kam podle jeho přesvědčení Max umístil svůj poslední seismický senzor, souhlasí.

Během stoupání skalnatým terénem Trevora, Seana a Hannah přepadne bouřka. Ukryjí se tedy v blízké jeskyni v hoře, do které po pomíjivém okamžiku pocitu bezpečí udeří blesk, který vyvolá lavinu, jež zavalí vchod do jeskyně a uvězní všechny tři uvnitř. Trojice se tak z jeskyně nemůže dostat ven, a tak se vydá opačným směrem do hlubin země, čímž začne jejich fantastická cesta.

„Všichni tři se společně vydají na divokou cestu“, konstatuje Fraser. „Jak tomu obvykle bývá, příroda se proti nim spikne a nic nejde tak, jak původně plánovali. Jejich dobrodružství má přitom až mytický rozměr v tom, že na dně téhle ‘králičí nory’ může být úplně cokoli“.

„Měli jsme štěstí v tom, že se na filmu podíleli skvělí herci, mezi kterými fungovala úžasná chemie“, říká Huggins. „Ve většině scén je na plátně vlastně jen ústřední trojice“, dodává.

„Brendan byl mým favoritem pro postavu Trevora od samého počátku“, říká Brevig. „Od první scény jsme si perfektně rozumněli. Napadaly nás podobné věci, jak film udělat vtipným pro diváky, a Brendan měl současně velké pochopení pro práci s vizuálními efekty“, dodává.

„Brendan má velký smysl pro integritu a kvalitní herectví, které jeho herecké výkony dělají velice atraktivními“, dodává Flynn. „Je to opravdu jedinečný herec, který Vás nadchne jak na plátně, tak i v soukromí“, říká.

„Chtěli jsme, aby vztah Hannah s oběma hlavními mužskými hrdiny byl hlavně vtipný“, říká k postavě Hannah Brevig. „A tak jsme hledali někoho, kdo by se téhle situace dobře zhostil, aniž by to bylo na první pohled vidět“, dodává.

„Anita v sobě měla určitou autentičnost nejen kvůli svému islandskému původu, ale hlavně zásluhou fantastického tréninku a fyzické zdatnosti, díky kterým mohla naší výzvě čelit“, vzpomíná Huggins. „Kromě toho má báječný smysl pro humor. Mezi ní a oběma mužskými hrdiny vznikl kamarádšoft, jehož pozorováním jsme se bavili po celou dobu natáčení“, dodává.

Podobným způsobem byli tvůrci filmu nadšeni i z mladého Joshe Hutchersona, kterému bylo v době natáčení teprve 13 let. „Josh je na svůj věk neskutečně vyspělý“, poznamenává Flynn. „Na plátně navíc působí velmi přirozeně. Mezi natáčením jednotlivých scén se sice chová lehkovážně, ale jakmile se objeví před kamerou, plně se vcítí do své postavy“.

„Josh dokázal velmi aktivně klást ty správné otázky“, říká Brevig. „Pro film se plně nadchl a byl mu zcela oddaný, takže byl na každou scénu perfektně připravený. Měl nápady a návrhy na vylepšení scén, které bych normálně očekával spíše od herce staršího o 10 nebo 20 let. Jeho přínos je o to cennější v tom, že není lehké být na scéně jediným dítětem mezi samými dospělými“, pokračuje režisér. „Jenže protože Brendan je ve svém srdci velkým dítětem a John je naopak ve svém srdci hodně dospělý, vycházeli spolu báječně,“ dodává.

Spousta času stráveného třemi herci na scéně pochopitelně také vedla k vytvoření úzkých vazeb mezi herci.

„Brendanův komediální talent nezná odpočinku“, směje se Hutcherson. „Díky práci s ním jsem se toho opravdu hodně naučil. Anita byla pro změnu neskutečná v akčních scénách, a navíc je opravdu krásná, což je vždycky fajn“, dodává.

„Práce s oběma mými partnery byla velkým potěšením“, konstatuje Briem. „Byli jsme něco jako malá rodina na scéně, což rozhodně přispělo kvalitně příběhu i chemii fungující mezi námi na scéně“, vzpomíná Briem.

„Vytvořili jsme magický a velmi pevný trojúhelník“, souhlasí s oběma Fraser.


VYTVÁŘENÍ PODZEMNÍHO SVĚTA
Aby se podařilo zachytit širokou škálu scén počínaje rozsáhlými panoramaty s ledovcovými vrcholky Islandu či obrovským moře uprostřed Země až po detailní scény s lesem plným zkamenělých hub a zvápenatělých skal, povolal Brevig ke spolupráci na svém filmu řadu počítačových odborníků, včetně hlavního grafika Erika Tiemense, autora scény Davida Sandefura, kameramana Chucka Schumana a tvůrce vizuálních efektů Christophera Townsenda.

„Když vytváříte příběh podle fantasy, musíte vycházet ze skutečnosti a trochu ji upravit“, vysvětluje Brevig. „Začali jsme grafikou, která byla odrazovým můstkem pro vytvoření scény, vizuálních efektů a následně pro natáčení. Konečný vzhled filmu je výsledkem neuvěřitelné spolupráce téměř 200 umělců“, dodává.

Co se týče prvního grafického návrhu, vybavuje si tvůrce scény David Sandefur, že největší výzvou pro něj bylo nalézt rovnováhu mezi realistickými a fantazijními scénami. „Mohl jsem samozřejmě do určité míry popustit uzdu své fantazii, nicméně současně jsem chtěl ve filmu zachovat jistou míru realističnosti“, vzpomíná Sandefur. „Chtěl jsem, aby struktura scén i jejich barevné ladění působily reálně a bohatě. A i když diváci samozřejmě vědí, že se pohybujeme ve světě fantazie, chtěl jsem v nich vyvolat pocit, že natáčení probíhalo v reálných exteriérech, jako třeba pod zemí nebo v džungli“, vysvětluje Sandefur.

„Při natáčení jsme používali něco, čemu jsme říkali ‘barevný scénář’. Šlo v podstatě o plán, jakým způsobem budou v jednotlivých částech filmu užívány barvy“, říká Brevig. „V úvodu filmu jsme používali hlavně tlumené odstíny barev, které se s vývojem děje proměňovaly v mnohem živější barevnou realitu odpovídající dění v centru Země. Na konci filmu jsme se pak vrátili k jemnějším a živějším barvám ilustrujícím více naděje a jasu v Trevorově životě“, dodává.

Natáčení probíhalo v Montrealu, který sice džungli nepřipomíná ani v nejmenším, ale přesto dokázal nabídnout spoustu podnětných scenérií, zejména pokud šlo o okolní přírodu. „Velice užitečné pro nás například bylo vyjet těsně za město a najít si tam organický terén, který nás inspiroval k vytvoření struktury a rozmístění našich scén“, vysvětluje autor scény David Sandefur. „Na spoustě různých míst jsme do forem snímali reálné povrchy a následně jsme z nich vytvářeli odlitky, které jsme si připevňovali na zdi“, vzpomíná Sandefur.

„Společně s mým týmem jsme strávili celé týdny experimentováním s materiály, abychom vytvořili ten správně vypadající povrch“, vybavuje si Sandefur vytváření Houbového domu, který Trevor, Sean a Hannah naleznou ve středu Země. „Ono je opravdu docela složité říci, jak to vlastně může vypadat vevnitř Houbového domu. Chtěl jsem, aby mi někdo přinesl pár knížek o interiérech houbových domů, jenže…“

Sandefur se nakonec rozhodl použít umělé houby, které nařezal na tenké plátky a následně je narovnal jeden na druhý tak, aby vyvolal dojem porézního organicky vypadajícího povrchu. Když byly jednotlivé plátky pospojovány dohromady, „natáhli jsme přes jejich povrch průhledný latex a ten jsme pak natřeli tak, abychom vyvolali biosvětélkující efekt“, vzpomíná Sandefur. „Výsledkem bylo něco jako dýňová maska na Halloween“, dodává.

Zatímco Sandefurův tým vytvořil skalnatou zeď vysokou 12 metrů a širokou 9 metrů, tým vizuálních efektů v čele se svým šéfem Christopherem Townsendem tuto zeď protáhl o stovky metrů směrem do hloubky za pomoci počítačové grafiky. Při natáčení záběrů s vizuálními efekty (VFX) pro 3D verzi filmu „Cesta do středu Země“ měl Townsendův tým dvojnásobnou práci, neboť bylo nutné vytvořit dvakrát více záběrů pro každý z celkem 726 záběrů vizuálních efektů. Celkem tedy bylo natočeno více než 1400 záběrů vizuálních efektů.

„Při natáčení ve 3D musíte znovu vytvořit svět za hercem a tento rozměr a prostor převést do reality“, vysvětluje Townsend. „Geometrický prvek mizející v počítačové grafice do pozadí musíte nechat zmizet do přesně stejné dálky, do jaké by zmizel i v reálném světě. Takže pokud je v realitě obzor vzdálený 9 km, musíte v počítači vytvořit takový model, ve kterém je obzor vzdálený také 9 km. Realitu nejde podvést pouhým kreslením, neboť všemu musíte dodat ty správné rozměry“, vysvětluje.

Natáčení živé akce pro 3D akční film se spoustou vizuálních efektů doplňovaných po natáčení během postprodukce vyžaduje, aby herci během samotného natáčení měli značnou fantazii. „Herci se musí pohybovat v prostředí fantazijních předmětů a postav – světélkujících ptáků a létajících piraní – které pochopitelně při natáčení nejsou“, konstatuje Brevig.

Tvůrci filmu se snažili, aby natáčení působilo na herce co nejpřirozeněji. „Snažíte se o to, aby veškerá při natáčení přítomná technologie byla pro herce stejně neviditelná, jako pro diváky“, říká Huggins. „Herci se totiž musejí soustředit především na své postavy a jejich příběh“, dodává.

PŘÍPRAVA NA PÁD DO HLUBIN
Pro tři hlavní hrdiny znamenala práce na dobrodružném akčním filmu také značkou výzvu v oblasti fyzické kondice. „Během týdnů předcházejících natáčení jsme museli podstoupit opravdu strašné šplhání po skalách jako přípravu na natáčení scény, v níž se řítíme do vulkanické propasti“, říká Hutcherson.

„Při natáčení jsme zažili spoustu lezení, padání, běhání a bojů, což je vždycky velká legrace“, říká Fraser.

Některé triky Hutcherson odkoukal od Frasera. „Ve filmu je tolik akce, že si nakonec všechny ty dny lezení po zdech, visení na lanech a skákání ze skály na skálu vyberou svoji fyzickou daň. Na začátku filmování jsem si říkal něco jako že ‘chrániče kolen přece rozhodně nepotřebuju’, ale brzo jsem zjistil, jak moc jsem se mýlil“.

„Teprve po natočení tří dílů Mumie jsem dokázal správně ocenit naše kolegy, kteří vytvářejí vycpávky pro atlety“, usmívá se Fraser. Ve filmu nebylo jen tak, že jsem měl rukávy košile vždy vyhrnuté jen do spodní poloviny předloktí. Chci říct, že je sice hezké ukazovat svaly, ale když pořád na scéně skáčete a potápíte se, tak dostanete hodně ran a vycpávky se nakonec hodí“, dodává.

„Bylo to sice docela náročné, ale aspoň jsem pořádně využila to, co jsem se naučila během důkladného tréninku“, dodává Briem. „Pro herce je požitek osvojit všechny ty různé akční schopnosti. Několik dnů jsem dokonce měla pocit, že bych mohla být superhrdinkou. Byla to paráda!“

Pro herce bylo také při akčních scénách často velmi náročné odříkávat dialogy. „Jednou z nejtěžších scén bylo pro nás v tomto ohledu natáčení pádu do středu Zěmě“, vybavuje si Briem. „Všude kolem nás byly obří ventilátory, které foukáním navozovaly dojem pádu a byly tak hlasité, že bylo fyzicky velmi náročné cokoli říkat“.

„Scéna byla nazvána ‘Velký pád’“, poznamenává Brevig s odkazem na scénu, ve které Trevor, Sean a Hannah padají tisíce kilometrů do středu Země. „Jejich pád trvá tak dlouho, že se během něj dokonce o své situaci stihnou bavit“, dodává.

„Moje původní představa natáčení scény byla taková, že na jeden zátah natočíme jejich pád z místa vysoko nad námi do hlubin pod námi, přičemž délka pádu v jednom záběru by byla až 60 metrů“, vzpomíná režisér. „Fyzická omezení naší scény nám v tom ale nakonec zabránila“, dodává. „Zvažovali jsme i natočení pádu z velké výšky v exteriéru, jenže to zas vyžadovalo mít za herci temně modré pozadí, což by bylo velice nepraktické. Nakonec jsem tedy přišel s nápadem, že herci zůstanou na místě a kamera kolem nich bude projíždět na vozíku. Tímhle způsobem jsme dokázali pohybem kamery na ploše scény v délce 60 – 90 metrů dokázali navodit dojem dlouhého pádu. K natáčení nám posloužil nalezený nadupaný golfový vozík, který dokázal vyvinout rychlost až 90 km/h. Jedinou výzvou tak zůstalo vymyslet, jak jedoucí golfový vozík s kamerou zastavit dříve, než na konci scény narazí do její zdi“, dodává.

Na konci ´Velkého pádu´ se tři hrdinové setkají s obřími vodními glóby popírajícími zásady gravitace, a následně dospějí do tunelu fungujícího jako vodopád, kterým se dostanou do obrovského krystalicky modrého jezera, vodního ráje ve středu Země. Tato podvodní scéna byla vybudována v nádrži monteralského olympijském stadionu, která je jednou z největších v severní Americe.

Kromě ´Velkého pádu´ je jednou z dalších napínavých akčních scén i jízda Trevora, Seana a Hannah na „horské dráze“ v těžební jámě. „Při natáčení scény téhle jízdy jsme si užili spoustu legrace díky hraní si s rozměry, prostorem a světly“, říká Christopher Townsend.

Scéna s vozíky v dole byla náročná jak co se týče vizuálních efektů, tak co se týče hereckých výkonů. „Ať už vizuální efekty vypadají jakkoli přesvědčivě, ve finále musejí scény stejně prodat herci“, říká Brevig. „Teprve herecké výkony dodají scéně dojem nebezpečí a vzrušení. Jsou-li herecké výkony dobré, uvěří diváci situaci, ve které se herci nacházejí. Brendan, Josh i Anita byli v tomhle naprosto skvělí“, dodává.

VYPRÁVĚNÍ PŘÍBĚHU V DIGITÁLNÍM 3D
Film „Cesta do středu Země“ představuje další posun ve vývoji celovečerních filmů co se týče způsobu, jakým byl tento snímek natáčen. Již v prvotních fázích přípravy filmu totiž padlo rozhodnutí natočit „Cestu do středu Země“ také ve vysoce kvalitním 3D, a to zejména s ohledem na cíl tvůrců nabídnout divákům co nejpřesvědčivější vizuální zážitek, který posune klasický příběh na zcela novou úroveň a současně zachová věrnost srdci i duši příběhu.

„Prostředí popsané v románu Julese Verna nabízí neskutečně pohlcující zážitek“, říká Huggins. „Rozhodnutí natočit film v 3D bylo skvělým krokem směrem k oživení krásy a dobrodružství původního příběhu“, dodává.

„Díky mým předchozím zkušenostem s natáčením 3D filmů i se zpracováváním vizuálních efektů mi plně vyhovovalo natočit celý film v 3D“, říká Brevig. „Současně jsem ale dával velký pozor na to, abych nevyužíval 3D efekty až příliš, protože příliš mnoho chytlavých triků diváka odvádí od příběhu samotného“, dodává.

Film „Cesta do středu Země“ byl prvním celovečerním filmem, při jehož natáčení byl použit Fusion System vyvinutý držitelem Oscara režisérem Jamesem Cameronem a kameramanem Vincem Pacem. Na rozdíl od řady jiných kamerových systémů je tento systém lehký a přenosný a využívá 3D videokamery s vysokým rozlišením umístěné po stranách scény tak, aby simulovaly divákovo pravé a levé oko. Díky malé velikosti, přenosnosti a jednoduchým možnostem ovládání nabízí tento systém tvůrcům filmu vysokou úroveň volnosti, flexibility a snadné ovládání.

„Dříve byly 3D kamery tak obrovské a těžké, že volný pohyb takové kamery byl velmi omezený, což omezovalo režisérovy možnosti při přípravách dynamických scén“, říká Brevig. „Kamery užívané v rámci Fusion System jsou naopak tak dobře udělané a tak malé, že s nimi lze pohybovat stejných způsobem jako se 2D kamerou. Tenhle pokrok je fantastický. Mohli jsme natáčet na ruční kameru nebo pod vodou stejně jako využívat steadicam nebo záběry ze vzduchu“, dodává.

„Myšlenkou v pozadí Fusion System je snaha napodobit lidský zrak“, doplňuje kameraman Chuck Schuman. „Systém tak nabízí divákům nový vztah k obrazu, který sledují v kině, neboť na plátně divák vidí přesně to co by viděl tehdy, pokud by doopravdy byl na daném místě“, vysvětluje Schuman.

Dalším nově využitou metodou je metoda „aktivního soustředění“ umožňující tvůrcům filmu měnit střed ohniska ve 3D. „Podobně jako klasický kameraman měnil ohnisko, i my jsme umisťovali místa soustředění do míst, kde v daný okamžik probíhala akce“, vysvětluje Brevig. „Díky tomu se sledování 3D filmu stalo pro diváky mnohem jednodušším“, dodává.

„Selektivní volbou úhlů čoček jsme dokázali přizpůsobovat hloubku obrazu během jednoho závěru tak, aby odrážela právě probíhající akci“, vysvětluje celý postup Schuman. „A když musela při některých scénách kamera být hercům blíže, než Fusion System umožňoval, použili jsme kompaktní ‘Beam Splitter’ umožňující bližší rozestupy čoček. I to ve výsledku divákům přineslo kvalitnější zážitek“, dodává.

Natáčení „Cesty do středu Země“ digitální metodou s vysokým rozlišením dalo filmařům podle Cristophera Townsenda více volnosti k vytvoření ohromujících obrazů a tím i k přiblížení se přenesení lidské vize na filmové plátno více než v jakémkoli předchozím 3D filmu. „Dosáhli jsme mnohem hlubších obrazů než při použití tradiční metody, takže bylo možné dostat do středu záběru mnohem více věci v návaznosti na vzdálenost kamery a postavy. Leží-li v normálním filmu postava na skále a natahuje ruku směrem ke kameře, může kamera zaostřit buď na hercovu ruku, nebo na jeho oči, avšak nikoli na obojí současně. U digitálního videa můžete díky větší hloubce pole zaostřit na obojí a efekt tak působí maximálně reálně“, dodává.

„U dobrodružného filmu tohoto rozměru prostě natáčení s pomocí digitální technologie ve výsledku přinese divákům mnohem tělesnější pocity“, říká Huggins.

„Cílem číslo jedna našeho filmu je bavit diváky“, zdůrazňuje Flynn. „Výše popsané nové filmové přístupy pak umožňuji oživit časem prověřené Verneovy příběhy zcela novým způsobem“, dodává.

„Nové technologie nepochybně dodává filmařské práci i diváckým zážitkům obrovské hodnoty“, říká Brevig. „Nejcennější pro mne ale stejně byl můj pocit na konci každého natáčecího dne, a to že pracuji se skvělým týmem oddaných profesionálů jako nikdy předtím“, konstatuje.

„Naším cílem bylo, aby se diváci plně ponořili do příběhu, aby zapomněli, že vlastně sledují film, a aby místo toho měli pocit, že jsou ve středu Země společně s Trevorem, Hannah a Seanem“, říká režisér. „Ať už ‘Cestu do středu Země’ uvidíte v normálním nebo 3D kině, měla by to každopádně být bláznivá nonstop jízda plná dobrodružství a legrace“, uzavírá.

Stručný popis filmu