ROZHORVOR S REŽISÉREM FRANCOISEM OZONEM

Co Vás inspirovalo k vyprávění příběhu mladého muže, který se připravuje na smrt?
Vše to začalo myšlenkou trilogie o truchlení. Tu odstartoval film Under the Sand, melodrama o vyrovnání se se smrtí milovaného člověka. Čas, který zbývá je o vyrovnání se se svou vlastní smrtí. A třetí film, který snad někdy udělám, bude o smrti dítěte.

V Under the Sand se ke smrti staví jako k otevřené otázce. V Času, který zbývá není zapření možné. Film míří rovnou k Romainově smrti....
V Under the Sand není Jeanova smrt potvrzena, takže si můžeme vybrat, zda tomu uvěříme nebo ne. V Čase, který zbývá je smrt realitou, jasnou věcí. Nechtěl jsem, aby zde byla nějaká dvojsmyslnost Romainových nadějí na přežití, protože žádná neexistuje. Proto jsem vybral smrtelnou rakovinu. A skutečnost, že je postava mladá, dělá tuto nemoc ještě krutější. Nejsou tu žádné pochybnosti ani záhady. Narozdíl od Under the Sand, kde není vidět, jak se Jean topí a neobjeví se ani žádná mrtvola. V Čase, který zbývá jsem na druhou stranu chtěl vidět tělo umírat, chtěl jsem doprovázet Romaina na jeho cestě za smrtí a zkoumat různé fáze, kterými prochází, od vzteku přes sebezapření... k vyrovnání se s ní.

Mohli bychom si spíš myslet, že Romainova nemoc bude AIDS a ne rakovina....
Potřeboval jsem nemoc, která skončí smrtí a dnes se naštěstí s AIDS dá žít. V každém případě se ještě necítím způsobilý dělat film o AIDS. Jsem si jistý, že jednou, až budu mít víc zkušeností a rozhledu, budu schopen ho natočit. Čas, který zbývá je přesto poznamenán úzkostí, kterou má generace kvůli AIDS zažila. Naše sexuální probuzení přišlo ruku v ruce s rychlým uvědoměním nemoci a smrti.

Romain se nechová tak, jak bychom od něj mohli očekávat. Nepohltí ho touha užít si poslední měsíce života, jak to jen jde....
Správně, narozdíl od Nocí šelem, kde odsouzený hrdina vybuchne vitalitou a touhou. Já jsem osobně více pohnut způsobem, jakým se k nemoci a smrti staví Hervé Guibert. Ve svém psaní, ale též ve svém nádherném filmu La pudeur ou l´impudeur. Ve svém filmu jsem neměl potřebu ukázat postavu, která se bude chovat neobyčejně. Chtěl jsem ukázat tvrdou realitu této situace: Jak žiješ, když víš, že umřeš? Jak se cítíš, co děláš? Například, to, že má Romain oprátku kolem krku, neznamená, že se usmíří se svou rodinou. Více ho zajímá, jak se smířit sám se sebou. Romain se od ostatních oddaluje. Na svého přítele Sashu je úmyslně nepříjemný, uráží ho a snaží se o rozchod, aby mu pomohl se s jeho smrtí vyrovnat. Avšak oplakává konec jejich vztahu, přestože to znamená, že se Sasha bude později cítit vinen. Chování Romaina je dvoubřittý meč. Stejně jako Marie v Under the Sand není hrdinou, je jenom člověkem, který se snaží v této hrozné situaci udělat, co uznává za nejlepší.

Proč nechcete, aby postavy byly hrdinské?
Možná, aby smrt nevypadala tak romantická a svatá. Pokud Romain dosáhne jisté formy hrdinství, stává se to nepřímo, v jeho osobním životě a týká se to jen jeho samotného. Víc ho zajímá, co předá dál než usmíření se s bližními. Romain je relativně egocentrická, krutá postava. Rozhodne se svým bližním o své nemoci neříct a tak je nechává nepřipravené, což znamená, že tím víc je jeho smrt zraní. Ale konec konců, proč by si Romain nemohl vybrat, jak zemře? Udělá uvědomělé rozhodnutí užít si svou samotu a zpovídat se pouze sám sobě. Svěří se pouze své babičce, která je sama krůček od smrti a tím pádem se s ním může ztotožnit. Pro mne je dialog Romaina a babičky stěžejní scénou celého filmu.

Směřovat k smrti je vidět se jako dítě.....
Často se říká, že když lidé zestárnou, stávají se z nich opět děti. Přirozeně jsem nemohl nepomyslet na Bergmanovy Lesní jahody, ale rozhodl jsem se ukázat jednodušší momenty, nic neobvyklého nebo důležitého. Pouze občasné dětské vzpomínky. Chtěl jsem momenty, výrazy, velice málo slov, atmosféru, nějaké pocity. Možná právě ty vzpomínky na dětství nutí Romaina akceptovat dítě v sobě, aby se mohl lépe srovnat se svým odchodem.

Chápete Romainovo rozhodnutí nepodstoupit chemoterapii?
Je jasné, že Romain nemá šanci přežít. V původní verzi scénáře vysvětluje doktor Romainovi, že je odsouzen umřít a doporučuje mu, aby si poslední měsíce užil na plné obrátky. Ani mu nedoporučí léčbu. Když jsem však o scéně hovořil se specialistou na rakovinu, řekl mi, že z etického hlediska nemá žádný doktor právo toto vyslovit. Musí vždy dát pacientovi nějakou naději, přestože v hloubi duše ví, že žádná neexistuje. Přepsal jsem tu scénu, aby byla reálnější. Nezajímalo mne však ukazovat, jak Romain studuje svou nemoc a postupně dojde k závěru, že nemá šanci přežít. Je to složitá, tvrdá realita, která je jasně daná od začátku filmu a já jsem na tom nechtěl strávit víc času.

Proč je Romain fotograf?
Zpočátku je Romainovo fotografování nedůležité. Pracuje v módním světě, jeho práce je zachycování pomíjivých momentů. Fotografie však začne být pro Romaina mnohem podstatnější, když zjistí, že umírá. Najednou nabírá jinou dimenzi. Nyní se zdá, že jeho profese mu byla souzena a že si jí jen náhodně nevybral. Stejně jako kinofil, být fotografem je také trochu morbidní. Výroba, vyvolávání, skladování a střádání snímků pracují proti času, pokus o udržení se v úzkých.

Čas, který zbývá je spíš minimalistický film. Řekl byste nám o procesu jeho střihu?
Střih byl zdlouhavý a obtížný proces. První verze scénáře byla surová, ale to vyděsilo mé producenty a já si uvědomil, že na to, abych přesvědčil investory, musím scénář rozšířit. Tak jsem si vymyslel další postavy a scény a nafilmoval novou verzi. Když se však dívám na konečnou verzi filmu, vidím, že velice původní verzi připomíná. Ve střižně se naše práce skládala především z vystřihávání všech těch extra věcí, zbavování se všech těch scén, které snižují sílu poutě hlavní postavy. Postupně jsem zjistil, že čím víc jsme se soustředili na Romaina, tím víc film fungoval a tím míň potřebujeme ty přidané scény. Stejně jako v Under the Sand, kde jsem se na postavu soustředil velice zblízka a ona byla stále v obraze. Kromě toho ten film byl vyroben bez finanční podpory s velmi malým rozpočtem. Musel jsem se k těm podrobnostem dostat okamžitě, musel jsem filmovat skromně již od začátku. Neměl jsem na extra scény, se kterými bych mohl pracovat.

Myslíte si, že tento složitý proces střihu byl nezbytný nebo je to spíš znamení, že ve filmový business nefunguje tak, jak má?
Spíš mám pocit, že dnes mám možnost natočit „tučný“ film a potom ho sestříhat „do hubena“. Natáčím rychle, takže riskuji, že se řídím instinktem, pohybuji se několika směry najednou a ne vždy si uvědomuji, jak to dopadne. Under the Sand jsme točili na dvakrát, takže jsem se mohl ujistit, že Charlotte Rampling je dost silná, aby se držela příběhu. Čas, který zbývá jsme jeli na plné obrátky s nenarušeným natáčecím plánem. Poprvé jsem pracoval s Melvilem Poupaudem, a obával jsem se, jak se bude v této roli chovat, bál jsem se, že dostatečně neosloví diváckou identitu. Natočení více scén mne ujišťovalo. V podstatě až ve střižně se pracovalo na scénáři.

Vaše filmy jsou většinou spíš o ženách.
Melodramata o mužích jsou velice vzácná a většinou jsou o dětech nebo o starcích. Pocity a zaměření do nitra jsou v melodramatech většinou stěžejní pro ženy. V tomto filmu jsem chtěl zkusit mužné melodrama, chtěl jsem zjistit, zda příběh tohoto mladého muže může vyvolat slzy, což znamenalo, že jsem musel herce zerotizovat. Je důležité, aby se diváci „zamilovali“ do Romaina a tak s ním sympatizovali a přijali jeho pouť. Možná proto jsem si vybral Jeanne Lapoirie za kameramanku. Chtěl jsem ženský pohled na Melvila, s osvětlením, které by zvýrazňovalo jeho krásu.

Byla volba Melvila Poupauda vaší jedinou?
Vždycky se mi na plátně líbil Melvilův vzdálený výstup, především v Rohmerově Letním příběhu. Je jediným mužským hercem v hlavní roli v seriálu Čtyři roční období a Rohmer ho točil se stejnou grácií a erotičností jako točil mladé ženy. Melvil byl na zkouškách několika mých předešlých filmů, ale teprve až když mne pozval na promítání svých krátkých videí, mi to došlo. Připomínal mně mne samého, když jsem jako teenager natáčel své první pokusy o film. A velmi mne zaujalo, že sám sebe natáčel již od dětství, má s kamerou přirozený vztah. Pociťoval jsem, že tento zápal pro kino máme oba dva. A on rychle pochopil a akceptoval můj způsob výroby filmu. Do tohoto projektu byl zainteresován již od raného stádia a vše podrobně sledoval, od psaní až po střih. Zjistil jsem, že mne čím dál tím víc zajímají herci, kteří jsou ochotni se do projektu skutečně zabrat. Já nevyrábím film sám, potřebuji jejich pomoc, spoléhám se, že se do své postavy vtělí a pomohou mi objevit, co chci ukázat, jaké pocity chci předat. Chci pracovat s nimi, ne proti nim.

A co Jeanne Moreau?
Vždycky jsem snil o natočení filmu s Jeanne Moreau. Ona je francouzská herečka, která chybí v Osmi ženách, ačkoliv můžeme její talent vidět v Emmanuelle Béart’s maid costume. Jeanne je další herečkou, která si je velice blízká se svými režiséry. Stejně jako Melvil byla do projektu zapojena již velice brzy, od přípravných fází. Chce chytit rytmus filmu, když bývá vytvářen. Je to velice velkorysá herečka, která je neuvěřitelně zainteresovaná. Myslím, že ji režisérství fascinuje a má pro něj veliký respekt. Svou postavu skvěle propracovala, dala jí minulost. Říkala mi své nápady a názory, vyprávěla mi o knihách, které miluje. Práce s ní byla úžasnou zkušeností. Cit a účast se odrážejí ve filmu, ve vztahu Romaina a jeho babičky.

A Daniel Duval v roli Romainova otce?
Odjakživa jsem miloval jeho silný herecký výstup. Je škoda, že je obsazován pouze do rolí zloduchů. Chtěl jsem, aby hrál významného muže z vyšší střední vrstvy, intelektuála. Nechal si narůst plnovous, chtěl jsem ho trochu přetvořit. Potřeboval jsem, aby Romainův nepozorný otec byl pěkný a charismatický, ale zároveň poznamenaný životem. Jeho obličej může vyprávět dějiny. Stejně tak je to u Jeanne Moreau. Lidé z Romainova života hrají jen v několika málo scénách, takže musí v těchto chvilkách být velice přesvědčiví. Toto platí též u Marie Riviere, která /stejně jako Melvil/ pochází z Rohmerovy herecké rodiny.

A touha znovu pracovat s Valerií Bruni-Tedeschi?
Sblížili jsme se u 5x2 a ona přátelsky sledovala proces psaní scénáře na Čas, který zbývá. Když jsem psal postavu Jany, měl jsem ji na mysli, ale neřekl jsem jí to. Když scénář četla, okamžitě se jí Jany líbila. Byla ohromena její jednoduchostí, její naivitou a její světskostí. Jany připomínala Valerii Shirley MacLaine v Some Came Running.

Proč jste si vybral německého herce Christiana Sangevolda pro roli Romainova milence Sashi?
Homosexuální páry jsou na plátně stále ještě relativně málo a lidé jimi mohou být jednodušše odrazeni. Pokud je herec moc krásný, tvrdí, že je to cliché. Ale pokud je ošklivý, není věrohodný… Chtěl jsem, aby Romainův milenec měl v sobě něco divného, neobvyklou krásu, která osloví Romainův zájem o fotografování, jeho zvědavost pro lidi, kteří jsou jiní, fyzicky zajímaví. Viděl jsem Christiana v jedné hře v Německu a líbil se mi jeho výstup, struktura jeho pokožky, jeho dětinská, předraphaeliteová kvalita. A fakt, že je to cizinec, přidává jeho postavě jistou naivitu. Nemá ani tušení, jak se Romain trápí.

Jak jste si vybíral hudbu?
Tíhnul jsem k čisté muzice s nábožesnkými podtóny: Arvo, Part, Silvestrov. Na začátku moc hudby není, jenom trochu, aby zdůraznila vzpomínky z dětství. Hudba se však postupně do filmu vsakuje, když se Romain smiřuje se světem kolem sebe. Něco o Romainově putování je posvátné. Když přemýšlí o své sexuální orientaci, je v kostele. Zdálo se mi potřebné, aby Romain konfrontoval své pocity o duchovnu, posmrtném životě, metafyzických otázkách, které v takové situaci vždy přicházejí.

Je to poprvé, co užíváte širokoúhlé plátno…
Může se zdát divné, že zrovna na takové intimní téma používám širokoúhlý formát, ale je perfektní pro filmování horizontu, horizontálních pozicí, smrti. Donutilo mne to natočit záběry jinak, vyprávět příběh jinak. Často v tomto formátu musíte točit buď hodně zblízka nebo hodně zeširoka. Nic mezi neexistuje. A je tam také velice malá hloubka obrazu. Když jsem si hrál se záběrem, zjistil jsem, že bych mohl vytvořit dramatickou intenzitu neobvyklými způsoby. Jako například ve scéně v parku při telefonickém rozhovoru se sestrou. Mohl jsem se tak dostat blíž k hercům než kdykoliv jindy. Mohl jsem skutečně studovat jejich obličeje, jejich oči se staly důležitějšími.

Romain se světu otevírá velice abstraktním způsobem. Ne rozbitím své samoty a hledáním opory, ale spíš rozhodováním se stát se součástí světa kolem sebe, jako například na konci na pláži…
Chtěl jsem, aby byl Romain na konci absolutně anonymní. Když si uvědomí, že stojí uprostřed pláže, obklopen lidmi, kteří jsou plní života a bezstarostnosti, je tam vizuální kontrast, jež jsem toužil zachytit. „Co když se někdo nezvedne? Co když nespí nebo se neopaluje, co když je mrtev?“ Než jsem začal psát, měl jsem v hlavě vizuál osamoceného člověka na úplném kraji pláže. Mohl bych skoro říct, že mne tato vize inspirovala k výrobě celého filmu.

Ta pláž je ve Vašich filmech symbol návratu?
Pláže jsou věčné prostory, připomínají nám abstrakci a čistotu. Přivodil jsem tyto pocity v mých předchozích filmech, ale chtěl jsem se vrátit k nápadu se západem slunce, což v 5x2 připadalo některým lidem ironické. Pro mne to nebylo ironické, ale chápu, proč to tak někteří lidé vzali. V Čase, který zbývá jsem nechtěl, aby to vyznělo dvousmyslně.



ROZHORVOR S JEANNE MOREAU

Jak jste se k filmu Čas, který zbývá dostala?
Jakmile Francois natočí nějaký film, stojím ve frontě na lístky. Seznámil nás náš společný přítel Jean-Claude Moireau.

Občas jsme si s Francois telefonovali. Od první chvíle jsem měla pocit, že ho znám už léta, připadal mi jako můj bratr. No, mladší bratr. A on měl úplně stejné pocity. Říkal: „jednoho dne spolu musíme natočit film.“ A potom mi jednoho dne zavolal kvůli Času, který zbývá. Řekl mi, o čem film je a já odpověděla: „Doufám, že nemám hrát tu babičku!“ „Ano, máš.“ „No tak dobře, ale jenom kvůli tobě.“ Scénář pro mne nebyl tak důležitý, protože podle mého názoru je Francois výjimečný člověk a výjimečný režisér.

Jaké to bylo na place?
Vůbec mne nepřekvapilo, jak precizní a náročný Francois je. Přitom vám však nechává obrovskou svobodu. Je nemožné nebýt s takovým člověkem velkorysý. Po dvou záběrech nemůžete říct: „Ne, takhle to stačí, jsem hotov.“ Francois nikdy neváhá natočit další záběr, když má pocit, že nezachytil, co si přál. Byla jsem absolutně v jeho službách. Na to, abyste vkročili do světa Francois musíte být připraveni. Ale když se tam dostanete, je to neuvěřitelný zážitek, který vás poznamená do konce života.

Co jste dělala, abyste se vžila do této postavy?
Nijak jsem se nepřipravovala. Je mým zvykem přijít ke každému novému natáčení jako čistý list, scénář se předtím neučím. Tímto způsobem si připadám volná a čistá. Postupně se od začátku natáčení propracovávám k šílenství. Například když vybíráme kostýmy nebo pracujeme s vizážistkou. Nezajímá mne ani tak moc má postava, spíš film jako celek.

Mnoho lidí spojuje trému s výrazem trapnosti. Pro mne je to jako nějaký druh horečky. Když hraji, jsem rozdvojená osobnost. Jedna osoba je ta, která se soustředí na technické věci a druhá je poháněna tímto delikátním strachem. Část mého podvědomí ví, jak daleko smím zajít a potom ta druhá nabádá: „ale je ten oheň dostatečně horký?“ A najednou se ve mně vše rozhoří.

Při scéně, kdy se Romain loučí s Laurou, jsem Francoisovi říkala: „Ne já to nedokážu.“ A on mi velice klidně odpověděl: „Ale ano. Zkusíme to znovu.“ A měl pravdu. Existují chvíle, kdy pocity musí přijít z toho nejreálnějšího možného místa, nesmí být vyvolány vzpomínkami nebo režisérem, který vás máchá v bahně. Když například na vás zpoza kamery řve, že vám umřel syn nebo podobné nechutnosti. Jakmile Francois nastavil kameru, cítila jsem se úžasně. Vše to do sebe zapadalo: Najednou jsem viděla, jakým směrem míří a co chce vidět.

A práce s Melvilem Poupaudem?
Je stydlivý, ale věděl, že se máme o co podělit, že tam nejsem, abych ho soudila nebo si od něj držela odstup. Dokážu být dost rázná, ale ne za intimními hranicemi výroby filmu.

Myslíte si, že Vás tento film zavedl někam, kde jste ještě nikdy nebyla?
Absolutně. A to je odjakživa důvod proč žiji. Nerada se vracím na místa, kde jsem již byla. Život je plný neobjevených míst. Nebaví mne ztrácet čas s věcmi, které už vím. Situace, kterou prožívala Laura, pro mne byla neznámá. V životě se mi nestalo, že by se ke mně přišel vyzpovídat někdo, kdo ví, že umře. Viděla jsem umřít velice mladé lidi, viděla jsem vraždy, ale nikdy tuto situaci.

Jak dokážete postavu vzkřísit v jen tak malém počtu scén?
Natočili jsme více scén, ale Francois je ve střižně vystříhal a to je skvělý způsob. Postavy, které jsou ve filmu od začátku do konce nemusí mít na film ten největší vliv. Stejně jako v životě. Mohu poznat někoho v kavárně nebo na letišti a zůstanou mi v mysli, kdežto na některé lidi, se kterými jsem strávila spoustu času, si ani nevzpomenu.

Aby se vám podařilo postavu oživit v tak omezeném čase, pomůže když máte nějakou minulost. I když jsem byla mladá, byla jsem toho vždy schopna. A teď, když jsem zestárla....můj obličej se změnil a má v sobě vryto dostatečné množství zážitků, které divákovi pomáhají.

Určité detaily dělají z Laury víc než babičku, je to také velice smyslná žena. Například to, že spí nahá...
Francois věděl, že spím nahá. Řekla jsem mu, že oblečená neusnu. Jako miminko. Právě asi z toho důvodu ho napadlo použít to ve filmu. Francois použil několik věcí, které jsem mu občas mezi řečí řekla. Například i ty vitamíny. Všiml si jich u mne v kuchyni a zeptal se na co je mám.

Romain řekne Lauře něco dost krutého. Když se ho zeptá, proč se svěřuje právě jí. Říká: „Protože jsi jako já, také brzy umřeš.“
Laura to přijme a pouto, které mezi nimi vznikne, jí dělá šťastnou. Fakt, že mu říká: „Dnes večer bych s tebou chtěla zemřít,“ ukazuje, že s myšlenkou smrti je dost obeznámena, je s ní vyrovnaná, ačkoliv jí nepodporuje. Všechny ty vitamíny jí nemají uchránit před smrtí, mají jí jen zpomalit. Říká si: „Chci zemřít perfektně zdravá.“

Přemýšlela jste též nad Under the Sand, který je také o smutku?
Ne, to není to samé. Under the Sand je o posedlosti, o posedlé touze přivést nepřítomnou osobu nazpět, z toho důvodu se film mohl jmenovat Nepřítomný. Zjistila jsem, že všechny Francoisovi filmy jsou odlišné, přestože je v nich stejná nitka. Francois má ve francouzské kinematografii velice výjimečné místo. Stále roste a krásně se rozvíjí. Filmy dělá už dost dlouho. Je to velice nebezpečná hra a on využívá svou reputace, svůj úspěch a svou finanční jistotu velice promyšleně. Je upřímný. I sám k sobě.

Film nám též říká, že když víme, že umíráme, vracíme se do dětství...

Nejsem si jista, že Romain na konci zemře...to je symbolické. Vědět, jak umřu pro mne znamená vědět, jak žít. Co je to vlastně smrt? Je to výsledek života. Žijeme v čase, kdy chceme tyto dvě věci držet, co nejdál od sebe: jednu minutu žiješ a pak, horor, jsi mrtvý! Ale Romain není mrtvý: odchází, rozpouští se a to říkám bez jakékoliv náboženského sentimentu. Je idiotské říct, že existuje posmrtný život a stejně tak hloupé je říct, že neexistuje. Smrt je absolutní záhada. Jsme před ní všichni bezbranní a to jí dělá tak zajímavou a tajemnou. Život je extrémně obtížný, bolestivý. Lidé neustále mluví o štěstí, ale štěstí je vlastně náhoda. Důležité jsou radosti – cítit chlad, horkost, stíny, světlo...Každý si Čas, který zbývá převezme jinak. Někteří budou vyděšeni, někteří ho odmítnou a jiní objeví věci, nad kterými nikdy nepřemýšleli. Já si osobně myslím, že tento film není jen o smrti. Je v něm skutečný klid, pár slz, ale žádný sentiment.



ROZHORVOR S MELVILEM POUPAUDEM

Jak jste se s Francois Ozonem seznámil?
Francois mne požádal o obrazové zkoušky na Water Drops on Burning Rocks, ale já jsem to odmítl. Nikdy jsem tento druh zkoušek neměl rád, především, když se s režisérem neznám a nečetl jsem scénář. V té době jsem si myslel, že se na mne asi naštval. Potom mne však kontaktoval znovu kvůli 5x2. Na tu roli jsem byl moc mladý, ale padli jsme si do oka a to nám dalo možnost, abychom si vyříkali tu věc se zkouškami na Water Drops on Burning Rocks. Zalíbil se mi a tak jsem začal sledovat jeho filmy. Líbilo se mi jeho neobvyklé místo ve francouzské kinematografii: natáčí často a jeho styl je pokaždé jiný, ale jeho snímky jsou pořád velice osobní. Viděli jsme se znovu na výstavě, na které jsem promítal své videosnímky. A pak jednoho dne řekl, že se mnou chce natočit film. Neměl ještě ani scénář, ale chtěl se se mnou vidět. Strávili jsme spolu trochu času, on potom odešel psát a vrátil se se scénářem.

Jaká byla vaše reakce na scénář?
Byl jsem dojat. Skutečně jsem se do postavy dokázal vžít. Okamžitě jsem pochopil, že odráží jeho nitro, jeho vztahy s ostatními, s rodiči atd. Romainova potřeba být si blízký se svým otcem je něco, co jsem sám prožíval, když se mi narodila dcera. Například když jsem četl o scéně v autě, připadalo mi to jako můj život. Identifikoval jsem se s Romainem, hlavně protože již od dětství často myslím na smrt. Romain odmítá, aby se smrt dostala do životů jeho blízkých. Chce si tím raději projít sám. Drží to v sobě, jako tajemství.

A pak jsou zde také Romainovy vzpomínky na dětství. Ve svých videosnímcích často používám záběry, které jsem nafilmoval, když jsem byl dítě. Přenáším je do současnosti. A ještě ke všemu, když jsem si představil, jak natáčím na pláži v Bretoni a mojí matku hraje Marie Riviere, dostal jsem pocit, že tato role mi byla ušitá na míru. Okamžitě jsem volal Francoisovi a řekl mu, že bych velice rád Romaina hrál.

Nebyl jste nervózní, že celý film se točí jen kolem postavy Romaina a tím pádem je to na Vás?
Samozřejmě, že ano, ale pocit hrdosti a nadšení byl silnější. Hrozně moc jsem tuto roli chtěl. Objevila se v perfektním čase. Jen těsně před touto nabídkou jsem se začal cítit jako dostatečně vyspělý herec a byl jsem připraven postoupit do vyšší kategorie.

Francois už natočil hezkou řádku filmů a já si myslím, že jsou všechny důležité a možná právě tento je ještě podstatnější, protože hlavní hrdina je mu velice blízký. Už v Bazénu se mi zdálo, že v postavě Charlotte Rampling ztvárnil hodně sám sebe. A v Čase, který zbývá je postava mladý muž v jeho věku, který žije, stejně jako on, v Paříži... Bylo od něj odvážné vložit do postavy Romaina tolik své vlastní osobnosti. Pro mne jako herce je obzvlášť zajímavé hrát postavy, které jsou odrazem svého režiséra.

A co to dítě, je to nějaký Romainův pokus o zachování sama sebe na Zemi?
Tak to já vůbec necítím. Nemyslím si, že by Romain byl odhodlaný nechat po sobě stopu. Myslím si, že když se blíží smrti, rozhodne se, že smyslem života může být zachovat ho. Ne přímo z pohledu rozmnožení jeho samého, ale jednoduše předat dál život. Podle mého názoru nemá Romain dítě kvůli tomu, aby po sobě něco zanechal, ale spíš, aby se stal součástí cyklu. Pro mne je toto nejzářivější aspekt celého scénáře.

Romain je muž, který se učí přijmout smrt....
Ano. Romain se vyrovnává s tím, že musí vše opustit a odejít osamocen. Je tělem, které se postupně zastavuje, pouhou částicí. Samozřejmě, že je to tragické, ale on dokázal se s touto tragédií smířit. A umírá s úsměvem na rtech.

Když se blíží k vyrovnanosti, Romain se vrací do svého dětství...
Ano. Na úplném konci se sám se sebou smíří. Stane se z něj celek. To je to, co pro mne znamená vize na pláži. Během celého filmu se Romain snaží přehodnotit část svého dětství. Uvědomí si, že všechny ty dobré, krásné zážitky z dětství byly narušeny tvrdostí života, konflikty s lidmi a cynismem, který získáváme věkem. A on za tyto věci není zodpovědný. Na pláži konečně najde toho malého chlapce, kterého hledal, toho, do nějž se musíte zamilovat. A umírá s mírumilovnou představou sama sebe. Jakoby sám sobě odpustil.

Jaké bylo procházet fyzickou přeměnou, která je pro roli nezbytná?
Začal jsem se předem dobře připravovat. Francois chtěl, abych na začátku filmu byl svalnatější.Věděl, že to co po mně po fyzické stránce chce, mi pomůže soustředit se na roli. Pracoval jsem s osobním trenérem. Po dobu tří měsíců jsem byl každý den v posilovně. Taková soustředěnost vás dostane do nejlepší kondice potřebné k hraní role. Také přibrání váhy před natáčením filmu mi pomohlo jednodušeji zhubnout. A když máte neustále hlad, protože vám naordinovali drastickou dietu, hlavou vám lítají divné myšlenky. Začnete být posedlý jídlem a to vás dostane na divnou pozici ve vztahu k okolnímu světu. Na place jsem nemohl jíst skoro nic. Vlastně jsem ani nevečeřel se štábem a tato izolace mi pomohla vžít se do role lépe.

Má Francois Ozon nějaký svůj osobní způsob režírování?
Ano, neposlouchá, co sám říká, je hyperaktivní. Nezaobírá se psychologickým profilem postav. Jeho poznámky jsou velice konkrétní. V každém případě se nezdržuje chozením kolem horké kaše, řekne vám vše na rovinu, přímo. Ať už jste technik nebo herec. Tato spontánnost mi dodávala sebevědomí. Nikdy mu nic neproklouzne mezi prsty. Přestože je hrozně rychlý a vše na place se musí hýbat, bude točit tak dlouho, dokud nemá alespoň dva záběry, které považuje za perfektní. Před natáčením jsme též dost intenzivně zkoušeli, což mému sebevědomí také hodně pomohlo. A byl jsem součástí konkurzů, četl jsem s ostatními herci jejich scénáře, což mi pomohlo poznat celý text a mé spoluherce. Fyzická příprava, zkoušky a blízký přátelský vztah s Francoisem... vše to znamenalo, že již během první klapky jsem byl součástí filmu. Byl jsem připraven. Během natáčení mne Francois občas požádal, abych dělal něco, co nebylo ve scénáři. Za normálních okolností to nemám moc rád, ale v tomto případě jsem se cítil v absolutním klidu. Cítil jsem se silný, byl jsem Romain.

Jaká byla spolupráce s Jeanne Moreau?
Je úchvatná. I kdyby to nebyla Jeanne Moreau, je to výjimečná osobnost. Když začne mluvit o Wellesu, Truffautu, Fassinderu...Francois a já jsme se jí vyptávali na milión otázek a ona vždy odpověděla velice jednoduše a otevřeně. Natáčeli jsme s ní pouze několik dní, ale vztah mezi námi byl od první chvíle velice hezký. Aniž bych zacházel tak daleko a tvrdil, že jsme byli jako jedna rodina, nebál jsem se jí na cokoliv zeptat a využít jejích ohromných zkušeností. Ale bylo jasné, že se především zajímá o Francoise.

Myslím, že byla překvapena, jak je /v dobrém slova smyslu/ náročný. Již dlouho po ní nikdo nechtěl tolik věcí a ještě ke všemu tak mladý člověk. Vůbec nebyl ostýchavý, když jí nechával natáčet jeden záběr znovu a znovu, dokud nebyl perfektní.

Romain má rakovinu, ale nám se přesto pořád zjevuje AIDS...
Ve filmu je nemoc spíš pojem, než předmět realistické studie. Čas, který zbývá není film o nemoci, je o smrti: Jak se s těmito neskutečnými muky vyrovnáme? Když smrt vstoupí do Romainova života, pěkně si to užívá. Každý Romainův krok je řízen smrtí. Až se zdá, že ho smrt řídí. Na konci filmu se mu podaří vidět smrt jako formu osvobození a tím se s ní popral. Mám pocit, že potom, co jsem Romaina hrál, některé jeho názory ve mně zůstaly.

Jak se na celou tuto zkušenost díváte teď?
Okamžitě jsem cítil, že přijetí významné role ve významném filmu s významným režisérem mne přivede na jinou úroveň a to jak osobně, tak pracovně. Vždycky jsem doufal, že jednoho dne dostanu příležitost hrát tak nádhernou roli. Teď, když se tak stalo a se sílou, kterou jsem při té zkušenosti nabyl, se cítím vyrovnanější. Je to zvláštní, od té doby, co jsem hrál v Čase, který zbývá, jsou mé vlastní filmy více soustředěné na transformaci a převtělení.