zavřít

Dlouhý popis filmu

O produkci filmu
Režisér a scenárista filmu Bratři Bloomovi, Rian Johnson, už od mládí sledoval klasické filmy a současně se pokoušel za pomoci přátel natáčet vlastní domácí snímky. Se svým prvním celovečerním snímkem Zmizení, zajímavou kombinací středoškolského filmu a klasické detektivky, si vysloužil cenu poroty na festivalu Sundance. Nyní se zaměřil na další klasický žánr.

„Vždycky jsem si chtěl zkusit natočit komediální příběh s postavami, které jsou nuceny být před ostatními vždy o krok napřed,“ říká. „Postupem času jsem vypracoval příběh dvou bratrů a jedné ženy, se kterou se setkají.“

Světácké postavy, které pro film Bratři Bloomovi vymyslel, inspirovaly Johnsona k tomu, aby jejich příhody umístil na pozadí nejrozmanitějších exotických míst po celém světě. „Stalo se z toho velké dobrodružství, cestování po Evropě,“ míní Johnson. „Já sám začal cestovat až poměrně pozdě, takže na mě Evropa působila zvláštně romanticky a exoticky, a to jsem v tomhle filmu mohl uplatnit. Máme v něm parníky, plující napříč Atlantikem, vlaky v maďarských horách, řecké přístavy i ponuré uličky Petrohradu – místa, která tu vidíme očima Američana, snícího o romantické Evropě.“

Protože byl film Zmizení velice dobře přijat, mohl Johnson vynechat jednu z nejnepříjemnějších fází tvorby filmu. „Vlastně jsme film Bratři Bloomovi nikomu moc nemuseli vnucovat,“ tvrdí Ram Bergman, který oba filmy produkoval. „Vůbec to nebylo potřeba. Řekli jsme jen něco jako 'Jde o další film Riana Johnsona. Je o podvodnících, kteří prožívají dobrodružství při cestách po světě.' A to bylo všechno. Většina lidí znala Zmizení a líbilo se jim, a dokonce i když se jim nelíbilo, tak uznávali Rianovo nadání a chtěli s ním spolupracovat.“

Bratři Bloomovi je film společnosti Endgame Films, zodpovědné za tak specifické projekty, jakými byly Hotel Rwanda či Beze mě: Šest tváří Boba Dylana. „Měli jsme velké štěstí, že jsme se k Rianovu scénáři dostali velice záhy, mohli si ho přečíst a zamilovali si ho,“ vypráví James Stern, šéf Endgame. „Hned nám bylo jasné, že se na tom chceme podílet. Fascinuje mě, jak uvažuje. Myslíte si, že mu jde o to a to, a pak zjistíte, že je realita naprosto jiná. Natáčecí lokace jsou naprosto skvělé, mají určité zapomenuté kouzlo, něco jako v Hitchcockových filmech.“

Jedním z prvních rozhodnutí Bergmana jako producenta filmu bylo, že se film nebude natáčet pod dohledem žádného z velkých studií. „Jedním z mých úkolů je zachovat Rianovu vizi,“ říká. „A ta je natolik jedinečná, že musíte mít stoprocentní jistotu, že mu do toho nebude nikdo mluvit. Jeho první film fungoval právě proto, že ho mohl natočit po svém. Dělal na něm úplně všechno. Stříhal ho, napsal scénář, režíroval ho, měl poslední slovo v konečném sestřihu. Točili jsme nezávisle, aby Rian mohl dělat, cokoliv se mu zlíbí, a mohl tak natočit další film Riana Johnsona.“

Natáčení v různých částech východní Evropy, tak, jako se natáčeli Bratři Bloomovi, může být pro štáb i herce náročné, ale podle Jamese Sterna probíhalo natáčení pod Bergmanovým dohledem až neuvěřitelně poklidně. „Moc rád s Ramem spolupracuji,“ prozrazuje. „Filmy nejsou nikdy snadné a jen zásluhou Riana a Rama se tenhle natáčel tak bezproblémově. Na něco takového narazíte málokdy.“

Johnson v tomto snímku opět propojuje několik žánrů do jednoho a představuje tak zábavná dobrodružství moderních dobrodruhů s jistou dávkou magického realismu. „Stvořili jsme vlastní svět, protože takřka celý film se odehrává ve světě, který si vymyslel Stephen, starší z bratrů,“ svěřuje se režisér. „Je to kouzelný svět, kde je všechno trochu nadsazenější a Stephen do něj zcela záměrně přidává trochu romantiky, aby v něm Penelope lapil.“

„Představte si, že prožijete několik týdnů, a každý, koho za tu dobu potkáte, je hercem, představujícím roli ve hře, o které vy nemáte ani ponětí, že existuje,“ pokračuje. „Vy jste tím jediným člověkem, kdo nemá scénář. Jako diváci máme možnost si to uvědomovat, ale současně nahlédnout i přímo do světa, který ona hra tvoří. Následkem toho jsme si mohli užít spoustu zábavy s realističností filmu, respektive spíše s nerealističností.“

„Natáčení filmů pro mě nikdy nebylo něčím, co bych bral jako profesionální záležitost, zcela oddělenou od všeho ostatního dění v mém životě,“ vysvětluje Johnson. „Vždycky chci mít pocit, jako kdybych vzal do ruky kameru a točil s kamarády amatérský film. Když jsme měli začít natáčet Bratry Bloomovy, film, který měl větší rozpočet než Zmizení a natáčel se na všemožných exotických místech, měl jsem obavy, jestli toho pocitu budu stále schopen docílit.“

Aby Johnson dokázal při natáčení vyvolat onu atmosféru spontánnosti, přizval si k natáčení svou adoptivní rodinu. „Všichni ti, kteří hráli ve Zmizení a jsou teď pro mě členy rodiny, se objevují ve scéně, v níž se s bratry setkáváme poprvé jako s dospělými. Představují v něm účastníky jejich předchozího dobrodružství. A to, že právě tyhle role přišli zahrát herci z mého předchozího filmu, mi připadalo naprosto odpovídající.“

Johnson si uvědomuje, že jde o nejnáročnější film, který zatím natočil. „Je to jedno velké dobrodružství, odehrávající se po celém světě, který působí excentricky a zábavně, ale je ohromně spletité. Líbí se mi, jak to všechno nakonec do sebe zapadne, i když možná ne způsobem, který by lidé od filmu o podvodnících očekávali.“

Nemalou zásluhu na kouzlu celého filmu má skutečnost, že si Stephen a Bloom dokázali zachovat smysl pro humor a legraci z dob, kdy si jako malí chlapci začali poprvé hrát a vymýšlet své fantastické příběhy. „Chtěl jsem natočit film, který je ve své podstatě velice pozitivní,“ objasňuje režisér. „Jde tu o to, že život je jeden velký příběh. Nemůžeme ovlivnit, co nám svět poskytne, ale můžeme pracovat na tom, jak ho sami interpretujeme.“

„Když jsem točil svůj první celovečerní film, neměl jsem naprosto žádné zkušenosti s profesionálními herci,“ přiznává Rian Johnson. „Bylo to pro mě děsivé. Bál jsem se, že je k tomu zapotřebí znalost nějakého tajného jazyka, který neovládám, nebo speciálního postupu, jak jim vysvětlit, co po nich chcete. Ale zjistil jsem, že stačí, když víte, jaký příběh chcete vyprávět. Pak už si stačí najít jen pár bezvadných lidí, kteří jsou dobří v tom, co dělají, a prostě ten příběh vyprávět.“

V obsazení tohoto snímku najdete tři držitele Oscara i herce, kteří byli na Oscara nominovaní, a samozřejmě jedny z nejuznávanějších herců současnosti. Většina z nich se proslavila svými dramatickými schopnostmi, ale Bratři Bloomovi jim poskytli příležitost, aby předvedli své komediální nadání. „Obsazení našeho filmu je velice překvapivé,“ soudí Stern. „Samozřejmě, že Adrien, Mark, Rachel a Rinko jsou skvělými herci. Ale myslím, že přesto jejich výkony diváky překvapí.“

Na Weisz, která získala Oscara za vedlejší roli ve snímku Nepohodlný, udělal Johnsonův neobvyklý scénář velký dojem. „Byl velice chytrý, působivý a zábavný,“ svěřuje se. „Myslím, že je hodně těžké narazit na zajímavé ženské role, které by se vymykaly klišé, a do téhle postavy jsem rozhodně nevložila nic z žádné předchozí. Penelope je naprosto ojedinělá. Víceméně domov opustila až po třicítce, a to je velice náročné – jak takovou postavu zahrát? Mohla by si připadat jako vězeň s nudným a velice nesvobodným životem, ale stejně tak by si mohla říkat, že když už v tom domě je zavřená, tak ho alespoň zbaví každičkého smítka prachu a naleští všechny příbory v domě.“

Weisz si excentricitu své postavy velice užívala. „Usoudila, že v jejím domě je obsažen celý vesmír,“ pokračuje herečka. „Věnuje se ohromnému množství nečekaných koníčků, například jízdě na skateboardu, ping pongu nebo gymnastice. Vyrábí ze všeho možného dírkové kamery – například z melounů. Mluví plynně čtrnácti jazyky včetně ruštiny a češtiny, což během svých dobrodružství s bratry rozhodně zužitkuje.“

Weisz vzpomíná na to, jak se Johnsona zeptala na způsob, jakým by podle něj měla v Bratrech Bloomových hrát. „Odpověděl mi, 'No, rád bych, aby ta postava působila zaprášeně'. Já se ho samozřejmě překvapeně zeptala, jak to myslí, a on mi vysvětlil, že by měla působit jako nějaká ozdoba, která je dlouho na svém místě a je zaprášená, nepůsobí dokonalým dojmem. Nikdo ji neleštil. A já si říkala, že to je ohromný způsob, jak něco takového popsat, a hrozně jsem toužila po tom, aby mě do tohohle filmu obsadil.“

To, že se o film zajímala Weisz, přilákalo i Adriana Brodyho, který je sám držitelem Oscara za výkon ve filmu Pianista. „Bloom a Stephen si vymysleli vlastní způsob života, prostřednictvím kterého se vyhýbají bolesti, které lidé denně čelí,“ míní Brody. „Stvořili velice komplikovaný fantaskní svět a většinu času v něm žijí. Nejzajímavější na tom je, že se jejich chování podobá hereckým postupům. Bloom je v podstatě silně metodický herec, který všechna ta dobrodružství prožívá a snaží se s nimi udržet nějaký kontakt, přestože ví, že je to jen jakási hra. Jako herec se ale v takové situaci dozvídáte velice zásadní věci o sobě samých a o životě, i když nakonec vždycky někdo zavolá 'Stop.'“

Ačkoliv se Brody a Mark Ruffalo už v minulosti setkali, Bratři Bloomovi jsou jejich prvním společným filmem. „Mark je velice přemýšlivý člověk,“ míní Brody. „Žije život, který obdivuji. Dokázal spojit kariéru s rodinným životem. Naše profese je v tomhle ohledu velice náročná, není lehké to všechno správně vybalancovat.“


Ruffalo soudí, že se svým přístupem ke hraní, který se velice liší, navzájem ovlivnili. „Kdykoliv pracujete s nějakým dalším umělcem, vyvolá to reakci, která vás navždy změní. Adrien si ohromným způsobem uvědomuje, kde se nachází kamera a jak s ní může pracovat, což je věc, kterou jsem já nikdy příliš nevnímal. Když jsem ho viděl při práci, hodně mne to ovlivnilo. Na druhou stranu já možná hraji oproti němu až příliš živelně a neuspořádaně. Mám rád, když je nálada uvolněná, zatímco on se rád na vše soustředí, takže v tomhle ohledu jsme se vzájemně trochu ovlivnili také.“

Stejně jako Brody vidí Rufallo spojení mezi životem své postavy a svým životem herce. „Herci jsou v podstatě téměř kočovníci a potulní umělci,“ soudí. „Nacházíte se v cizí zemi, neumíte tamní jazyk, musíte se podřídit přání naprostých cizinců a pokud to uděláte, stane se z vás kočovník. Jsme takoví potulní cirkusáci, co se na okamžik sejdou a pak se zase rozprchnou. Takhle se nedá žít, když bych měl citovat Robbyho Robertsona z Posledního valčíku.“

Američtí diváci znají japonskou herečku Rinko Kikuchi z její na Oscara nominované role sluchově postižené dívky ve strhujícím dramatu Alejandra Gonzáleze Iñárritu Babel. V roli tiché, ale smrtící Stephenovy společnice Bang Bang ji ale budou mít velké obtíže poznat. „Mám dojem, že si diváci na základě její role ve filmu Babel myslí, že je to ohromně vážná herečka,“ míní Stern. „Tady na sebe ale strhává pozornost dokonalým komediálním časováním.“

Bang Bang je odbornice na zbraně s velice ojedinělým stylem oblékání. Její oddanost Stephenovi se projevuje v překvapivých útocích, které na něj chystá možná proto, aby ho udržela ve střehu, a možná také jako narážku na Katóa a inspektora Clouseaua. „Ačkoliv tu toho Rinko moc nenamluví, ztělesňuje tu postavu dokonale,“ říká Brody. „Je vtipná, sexy a naprosto vyrovnaná, zkrátka všechno to, co Rian hledal, a chová se přitom naprosto nenuceně.“

Jako muže, zodpovědného u filmu Bratři Bloomovi za kameru, si vybral Johnson svého častého spolupracovníka, kameramana Stevea Yedlina. „Myslím, že Steve byl vůbec prvním člověkem, o kterém Rian věděl naprosto jistě, že se na natáčení bude podílet,“ přemítá Bergman. „Natočili spolu všechny Rianovy filmy včetně několika krátkých. Jsou jako bratři, dokáží si číst myšlenky. A Steve je ve své práci nepřekonatelný.“

„Další otázkou bylo, kdo se ujme role výtvarníka a určí filmu jeho výslednou podobu,“ prohlašuje producent. „Jim Clay přišel s nápadem, jak by film měl vypadat. Jde o film, v němž se střetávají dva světy, starý a nový, a to je velice náročný úkol.“

„Jakožto výtvarník mám za úkol vytvářet falešné světy,“ zamýšlí se Clay. „Pokud svou práci odvedu dobře, bude mít divák z toho, co viděl, dobrý pocit, ale přitom si nebude uvědomovat, že jsem mu předložil pouhou iluzi. Tady máme scénář o dvou bratrech, kteří se živí tím, že tvoří komplikované, fiktivní světy, podobným způsobem, jakým to děláme my. Nic není takové, jaké se to zdá být. Pro mě jako pro výtvarníka to bylo velice přitažlivé.“

Dvojice tvůrců se shodla na tom, že by měl film i přes současné prostředí, v němž se odehrává, působit zastarale. „Je to film ze současnosti, ale bratři žijí ve světě plném přepychu,“ vysvětluje Clay. „Vydělali spoustu peněz. Cestují po Evropě, ubytovávají se v těch nejlepších hotelích a zažívají neobvyklé věci – cestují parníkem z New Jersey či projíždějí vlakem východní Evropou. Mají styl.“

Původně měli tvůrci v plánu natáčet pouze v Praze a na Maltě, ale pak si uvědomili potenciál natáčení na více místech. „Zajímali jsme se pouze o pražské exteriéry, které byly pro film klíčové,“ vysvětluje Ram Bergman. „Praha měla ve filmu představovat Prahu, nikoliv nějaké jiné město, jak to často bývá. Proto jsme mohli využít dvě klíčové lokace, které nejsou nikde jinde: Karlův most a Pražský hrad. Všichni nám říkali, že to nikdy neprojde, že se tam už roky nenatáčelo. Ve východní Evropě si musíte umět poradit. A myslím, že nám pomohlo to, že jsme chtěli mít ve filmu skutečně Prahu. Po prozkoumání dalších míst v Evropě jsme si ale uvědomili, že pokud bychom většinu zbývajících scén natočili v Rumunsku a v Černé Hoře, poskytlo by to Rianovi mnohem více volnosti v realizaci jeho záměrů.“

Černá Hora poskytla štábu dokonalou lokaci pro útočiště bratří Bloomových, nacházející se na ostrově, a když štáb navštívil Bělehrad, pochopil, že by tam mohli natočit scény z Petrohradu a z Berlína. „Postavili jsme si tu i americké město, místo abychom natáčeli přímo v Americe,“ prozrazuje Bergman. „Skutečnost byla taková, že nám to umožnilo mnohem více experimentovat s podobou filmu. Například hned první týden v Bělehradu a v okolí příšerně pršelo, nepřetržitě, každý den. Ale nakonec to filmu prospělo. Vypadá to skvěle.

Déšť byl ale větším problémem v Černé Hoře, kde se natáčelo na odlehlém ostrově. „Bylo velice důležité, abychom měli pěkné počasí, protože se tam dá dostat jen na malé lodi, která pobere patnáct lidí,“ vzpomíná Bergman. „Nejsou tam žádné toalety. Není tam nic. Dokonce tam není ani žádná místnost, kam by se dalo schovat. A po celé dva týdny našeho pobytu v Černé Hoře bylo velice špatné počasí. Ale Rian to s pomocí herců nakonec zvládl. Myslím, že až diváci uvidí konečnou podobu oněch scén, že nebudou mít ani tušení, kolik času při jejich natáčení propršelo.“

Scény, které se odehrávají na palubě luxusního vlaku, vezoucího hrdiny napříč Evropou, natočili tvůrci filmu ve velice ojedinělém prostředí – ve vlaku bývalého jugoslávského diktátora, maršála Tita. Vagony, kupé i lůžkové vozy jsou stále zdobené dřevěným obložením, tlustými luxusními koberci i stylovým nábytkem, který pro vlak byl při jeho výrobě v roce 1947 navržen.

„Filmy, které se odehrávají v podobných starých vlacích, například Orient Express, často působí dojmem počátku 20. století,“ prozrazuje Bergman. „Titův vlak ale v sobě naprosto jasně obsahuje ducha čtyřicátých let, což nám poskytlo další možnost odchýlit se od stereotypů. Stálo nás to dost přemlouvání, než se nám ho podařilo získat, ale v porovnání s některými dalšími natáčecími lokacemi to nebylo zas tak těžké.“

Lokace ve filmu Bratři Bloomovi působí jako z jiného, vznešenějšího světa, stejně jako sami bratři působí dojmem, že do současného světa tak docela nezapadají. „Je to prostě úžasné,“ soudí Brody. „Když jsem četl scénář, představoval jsem si, že by to nějak takhle mohlo vypadat, ale když jsem to pak uviděl na vlastní oči, bylo to mnohem živější a působivější, jako něco z filmu od Felliniho.“

„Všechno to stojí a padá na Rianově fantazii, která byla přepsána do scénáře a zhmotněna v podobě kostýmů, návrhu scény, rekvizit a výkonech kameramana a herců,“ míní Ruffalo. „Poskytuje vám to jistou svobodu, která není současná, je jako z jiné doby. Zvláštní je, že mi připadá, že se lidé v té době cítili mnohem svobodnější než dnes.“

Stručný popis filmu