Božská Julie
- Typ:
- film
- Žánr:
- komedie, drama, romantický
- Délka:
- 104 min
- Motto:
- Opojná kombinace rozpustilé komedie a důvtipného dramatu..
- Země:
- USA/Kanada/Maďarsko/Velká Británie, 2004
Upravit profil
Film natočený podle románu W. Somerseta Maughama „Theatre“ adaptoval držitel Oscara, Ronald Harwood (Pianista). Opojná kombinace rozpustilé komedie a bolestného drama, v hlavní roli Anette Bening jako půvabná a okouzlující herečka Julia Lambert....
Film-vice
Božská Julie je vyzrálou, důvtipnou a často hlučnou oslavou ženství ve všech jejích nekonečných podobách. Vypráví příběh o skvělé herečce, která, na důležitém rozcestí svého života, musí vyřešit svoji roli – na jevišti i v životě. Držitelka Oscara, Annette Beringová, je všestranná a okouzlující vůdčí dáma v popředí filmu, která společně s držitelem Oscara, Jeremy Ironsem, Michaelem Gambonem, Juliet Stevensonovou, Lucy Punchovou, Miriam Margolyesovou, Brucem Greenwoodem, Maury Chaykinem a nováčkem Shaunem Evansem vede herecké obsazení. Adaptace klasického románu W. Somerseta Maughama Theatre zpracoval držitel Oscara Ronald Harwood a zrežíroval mezinárodně uznávaný režisér István Szabó, který se vrací do divadelního prostředí po svém snímku Mefisto.
Kombinace pestré dobové atmosféry a série nadčasového pohledu na muže, ženy, život a umění. Divadelní svět a bohatě zdobené filmové scény přináší metaforu pro role, které všichni hrajeme v důvěrných vztazích a komediích, tragédiích a melodramatech našeho vlastního života. Producent Robert Lantos, jehož díla zahrnují taková dramata jako Sluneční jas (Sunshine, 1999), Sladké zítřky (The Sweet Hereafter, 1997) a Černé roucho (Black Robe, 1991), byl vždy okouzlen Harwoodovými nespoutanými scénáři. „Říkal jsem si, že by to mohl být film plný vytříbeného požitku,“ uvádí. „Je to o lásce, o touze; je to o triumfu, zradě a odplatě. A je to o seberealizaci a sebeobjevování. Obecná témata, která jsou základem všech dobrých filmů.“
Román Theatre, zdrojový materiál pro Božkou Julii, napsal W. Somerset Maugham v roce 1937. Úspěšnou kariéru a věhlas si Maugnam získal díky svým městským, cynickým a vysoce komerčním hrám. Ostré obrazy jeviště, živé a výbušné herecké obsazení postav vycházely přímo z jeho osobního života.
Ronald Harwood má ten dar, že dokáže skvěle přepracovat literární námět do podoby scénáře, což je vidět i v jeho mistrovském scénáři k filmu Pianista. I tentokrát si Harwood vytýčil cíl zachytit jádro Maughamova románu – zvláště jeho sofistikovaný humor – a věřil, že adaptace „může být v detailech odlišná, některé scény se mohou vypustit a některé vložit, ale srdce románu je nanejvýš důležité“. Ačkoliv trochu pozměnil hlavní postavy – Juliin mladý milenec je Američan ne Angličan – zachovával nadále Maughamovu hereckou a spletitou linii mezi realitou a vnímáním.
Scény důvtipně odhalují rozdíly mezi fantazií a skutečností, hraním a lidským chováním. Julie Lambert, rozmarná éterická bytost, která je úspěšnější ve své kariéře než v osobním životě, stále mění role – herečky, manželky, matky, přítelkyně, milenky – a občas jí připadá jednodušší hrát, než skutečně žít. Umí recitovat dialogy ze svých her, umí se rozplakat na povel – to jsou dovednosti, které však často vedou k těžkostem mimo jeviště. A k dovršení všech problémů, je Julie žena ‚středního věku‘, která prožívá krizi. „Julie je žena, která je velice krásná a pověstná svým dobrým vzhledem,“ vysvětluje scénárista Ronald Harwood. „Ale ona se bojí, že svoji krásu ztratí. To musí být otřesný pocit a ona si začne zoufat. Je to skutečně běžné téma. Mnoho žen ve věku 40ti let cítí, že je život jen tak míjí a oni začnou být úzkostlivé a vyděšené. Nejsou celebritami jako Julie, takže o nich nevíte. Ale stává se to mnoha.“
István Szabó, který, kromě Mefista, také natočil Sluneční jas, Schůzka s Venuší a Oberst Redl, vidí Božkou Julii jako univerzální příběh – takový, který je svými tématy blízký lidem, a je podobný jeho dalším snímkům. „Ačkoliv tam není žádné politické téma nebo záplatka nebo historický útisk,“ uvádí, „je ten předmět velmi podobný všem mým filmům. Je o lidech, kteří potřebují mít masku, protože jejich společnost a svět to po nich žádá. Vyžaduje se od nich, aby hráli role - jednu, se kterou nejsou občas spokojeni, a jednu, o které někdy neví, jak se jí zbavit. Příběh o Julii Lambet je určitým způsobem podobný Mefistovi.“
Podobné Mefistovi, ale točené v naprosto odlišném tónu. Božská Julie je velmi zábavná a občas i směšná, zvláště když nabízí vnitřní a emocionální průzkum dospívání zralé ženy. Lantos šel s tímto scénářem za Szabóem a doufal, že režisér uvítá možnost pracovat na tak příjemném a veselém filmu. „Istvánova díla byla vždy o historických souvislostech – válka, revoluce, komunismus, Nacisté, Fašisté – myslím, že přišel čas, aby se pobavil,“ říká Lantos. „Poukázal jsem na to, že nesl břemeno politické historie střední Evropy na svých bedrech dost dlouho a že je pravý čas se trochu pobavit.“
Herecké obsazení
Filmaři věděli, že najít pravou herečku pro titulní roli, to je klíč k oživění tohoto příběhu. Julie Lambert je samozřejmě srdcem a duší Božské Julie. Krásná, chytrá, talentovaná, zářící a unikátní, silná, ale také zranitelná žena, která dokáže zaplnit celé jeviště a naprosto ovládnout pozornost diváků až do posledního okamžiku. „Během zpracovávání scénáře jsme diskutovali o hereckém obsazení – kdo bude hrát tuto vysoce náročnou a zářivou roli?“ říká Lantos. On a Szabó dospěli k závěru, že Annette Beningová, nominovaná na Oscara za svůj smělý a nezapomenutelný výkon v Americké kráse, je perfektní volbou.
Julie je náročná role, protože scénář vyžaduje dramatické a komediální schopnosti: jedna scéna může být dovádivá a výstřední, zatímco další je vážná a odhaluje důležité souvislosti. Beningová hraje svoji roli s elegancí, uměním, důvtipem, inteligencí a velkým humorem. Je ironií, že se Julie bojí, že ztratí svůj šarm, protože Beningová byla v každé scéně naprosto skvělá, byla inspirující a neodolatelná. Ve světě anglického divadla roku 1938 se cítila naprosto přirozeně. Kostýmy jakoby nenosila, ale přímo v nich žila.
Annette Beningová dokázala okamžitě rozpoznat rysy své postavy a porozumět její psychologii. „Myslím, že je to příběh o ženě, podobné mnoha jiným ženám, která ve svém životě dospěla k místu, kde potřebuje přehodnotit, kdo vlastně je, a znovu se sama se sebou ztotožnit – a to se odráží v její práci a jejích vztazích s okolím,“ říká. Na Istvánu Szabóovi oceňuje to, že přiměje své herce být kreativní a sebejistí. „István je neuvěřitelně milý a má rád herce,“ vysvětluje. „V moderní filmografii je většina režisérů při natáčení v jiné místnosti s monitorem, kde mohou sedět a pozorovat, co kamera zabírá, takže herci jsou na place sami. Ale István sedí s vámi, hned vedle kamery a poskytuje vám zpětnou vazbu.“
Jeremy Irons, který hraje Juliina manžela, Michaela, také nešetří chválou na režiséra Szabóa. Oceňuje režisérovu ochotu spolupracovat. „Natáčení je vždy příjemné a je to příjemný způsob práce, protože vám, jako herci, umožňuje být uvolněný a mít bujnou představivost. Něco podotknete a on řekne ‚ano, velmi dobrý nápad, udělej to.‘ A tohle se mi vážně líbí.“
Irons věří, že diváky fascinují vnitřní životy herců a že se rádi dívají na příběhy zasazené do různých časů. „Třicátá léta jsou historií, lidé měli jiný způsob života,“ říká. „To je kontrast modernímu životu. A samozřejmě vše vypadá velmi elegantně a překrásně a dívat se na krásné obrazy tak dlouho, jak se v nich něco děje, na tom není nic špatného.“
Hvězdné herecké obsazení, výmluvný scénář a fascinující režie – Božská Julie je výjimečná ve všech směrech, ale práce výroby je zvláště pozoruhodná. Žhavé záběry Lajose Koltaia (Mefisto, Sluneční jas, Schůzka s Venuší), několikanásobná spolupráce se Szabóem, mezinárodně uznávaný kameraman, který získal Evropskou filmovou cenu za film Sluneční jas a byl nominován na Oscara za film Malena (2000), dodávají filmu šmrnc a lesk. 30. léta také skvěle oživila vedoucí výrovy Luciana Arrighiová, která získala Oscara za snímek Rodinné sídlo (Howards End, 1992) a byla nominována za film Soumrak dne (The Remains Of The Day, 1993) a Anna a král (Anna And The King, 1999). „Již několikrát jsem tuto dobu ztvárnila ve filmu. 30. léta jsou má oblíbená, jak z pohledu architektury, tak i umění,“ říká. Arrighiová měla u Božské Julii zajímavý úkol: musela předvést kouzlo a fantazii divadelního světa a zároveň poukázat na realitu předválečné Anglie. „Museli jsme vytvořit rok 1938, který je skutečně světem víry a snů, který by se líbil i obyčejným lidem, kteří by chtěli zapomenout na svůj nevlídný, jednotvárný život díky půvabné Julii, jejím přátelům a rodině,“ vysvětluje. „Ale většinou jsme měli kolem sebe haldu novin a zjišťovali jsme, co se v té době skutečně stalo.“
Během diskuzí o filmu poznamenal jednou Ronald Harwood, že Julie je stále obklopena zrcadly, protože si je stále vědoma svého vzhledu, stále kontroluje, jestli je krásná, sexy. „Juliina ložnice, která byla vytvořena přesně podle námětu Syrie Maughamové, manželky W. Somerseta Maughama a slavné návrhářky interiérů v 30. letech, byla pro výtvarníka noční můrou,“ říká Arrighiová. „Mělo tam být 60 zrcadel! To byl tedy extrém, ale zrcadla jsou všude, aby zdůraznily Juliino sebevstřebávání a zkoumání svého vzhledu. A pokaždé, když některé z nich míjí, se na sebe podívá.“
Budapešť vs. Londýn
Hlavní část natáčení proběhla v Maďarsku, kde produkční tým hledal místa, která by měla určitý nádech starých dob, jako jsou dřevěná obložení, velké krby a okna, rozlehlé místnosti a ozdobné lustry. Tento styl je typický jak pro Londýn, tak i pro Budapešť. Pár věcí muselo být dovezeno z Anglie, aby podpořily britskou estetičnost. „Kliky u dveří, vypínače světel, nože, vidličky – každodenní potřeby, prostě takové malé detaily, které jsou nápadné a na kterých je pak poznat ten rozdíl,“ říká Arrighiová. Například prostěradlo na Juliině posteli se muselo koupit v Anglii, protože v Maďarsku se takovéto prostěradlo neprodává.
Stejně jako scény, byly i kostýmy Božské Julie pečlivě vytvářeny. Držitel ceny BAFTA, kostýmní výtvarník John Bloomfield, si myslí, že „kostýmy jsou ve filmu důležité – v jakémkoliv filmu, pokud jsou kostýmy špatné, nemůže to dobře fungovat. Je to ironie, protože když jsou dobré, neregistrujete je. Tvar, barva, kousek oděvu, který má pozoruhodný dopad na scénu, toto jsou všechno důležité okolnosti.“
Juliina garderoba odráží lesk 30. let, které Bloomfield popisuje jako „období význačné módy“. Ale také poznamenává, že tam byl rozdíl mezi tím, jaké modely se nosily ve vyšší společosti a co nosily obyčejní lidé. Vysvětluje: „Pro výtvarníka kostýmů je důležité, aby spojil dohromady všechny tyto elementy, aby získal skutečnou podobu tehdejší doby.“ Použil tedy původní šaty zapůjčené od sběratelů a oděvních domů a další pak navrhnul a ušil. V průběhu filmu má Annette Beningová 39 různých kostýmů: 10 z nich byly původní šaty.
V závěrečném rozuzlení Božské Julie hraje kostým důležitou roli. Během divadelních zkoušek na novou hru předstírá Julie kapitulaci své síly a osoby ve prospěch mladé kolegyně, ženy, která ji nahradila v náručí jejího mladého milence. Julie souhlasí s tím, že bude mít nevýrazné šaty, které podtrhnou její „nevýraznost“. Ale při slavnostní premiéře vstoupí Julie do stejné scény zahalená do okázalého šálu, který okamžitě značí její důležitost a převahu. Jediný doplněk dokáže vše změnit: po měsících nedůvěry v sama sebe si je Julie jistá a zpět na vrcholu.
Božská Julie oslavuje dozrávání neobyčejné ženy, dokonalé, zkušené, schopné a přizpůsobivé herečky. S důvtipem a obrazotvorností přivedl István Szabó tento příběh k životu. Božská Julie je zábavné a poučné odhalení lidské povahy a umění hrát role, důležitá část každého vztahu a hlavně každého příběhu.
ŘEKLI O FILMU (diváci)
Božská Julie, to je skvělý večer strávený v divadle
„…Ten film je skutečně elegantní a to díky úchvatnému výkonu Annette Beningové. Doslova si ukradne každou scénu, ve které se objeví. Její herecký výkon je jedním z nejlepších, jaké jsem tento rok viděl…. Režisér István Szabó odvedl perfektní práci tím, jak zpracoval zdrojový materiál a převedl ho do skvělého filmu. Hudba byla také nádherná a ještě více film podpořila…“
Vynikající
„Beningová byla neuvěřitelná. Možná jsem zaujatý do té míry, že jsem jejím velikým fanouškem, ale ona byla vynikající. Úplně jsem zapomněl, že není skutečně Angličanka. Dialogy byly prvotřídní a film byl vizuálně fantastický. Musí se to vidět.“
Nepropásněte tento film
„Je to snad ten nejpříjemnější film tohoto roku. Perfektní herecký výkon Beningové. Rozhodně hodný Oscara…“
Herecké umění
„Ten film je lekcí herectví, komedie s povznášejícím výsledkem. Annette Beningová by měla získat Oscara, protože kdyby nebyla tak skvělá, jak byla, ten film by za to nestál. Ale i všichni další herci jsou dobří. Příběh je zaměřený na Julii, divadelní herečku, na střed jejího světa, její potřeby, její umění, její význačné dovednosti na jevišti. Je to triumf Beningové. Diváci budou potěšeni.“
ISTVÁN SZABÓ
Byla doba, kdy jsem přemýšlel, jestli mají hrané filmy nějakou vlastnost, kterou jiné formy umění nemohou poskytnout. Dává nám hraný film něco originálního, něco, co mu dodává jedinečnou kvalitu? Nebo je film jen směsí jiných forem umění a využívá jejich přednosti? Nakonec jsem zjistil, že film má jednu kvalitu, kterou nemůže jiná forma umění nabídnout. Hraný film je schopný nám ukázat lidskou tvář v detailním záběru: tato schopnost je zdrojem jeho specifické energie. Film může ukázat zrození citů nebo myšlenky a jejich proměny – zrcadlí se to ve výrazu obličeje. Během filmu může herec ukázat proměnu lidské tváře: jak se láska přemění v žárlivost, jak se v očích zračí nová myšlenka. Pouze film může ukázat ty krásné proměny života, stálé pohyby lidského výrazu v tom nejdetailnějším momentu, momentu jejího zrození.
Lidský obličej dokáže ukázat emocionální změny a svoji spojitost s jiným lidským obličejem, a následně jejich spojení s okolím, přírodou, společností a světem – to je film. Vše ostatní může být popsáno v knihách, může být namalováno, zatančeno nebo zazpíváno – ale tajemství obličeje zobrazené v důležitých detailních záběrech může být pouze ukázáno na velkém nebo malém plátně. A pokud je toto skutečně pravda, znamená to, že historie hraného filmu je historií tváří a výrazů. A pokud toto přijmeme, porozumíme tomu, že energii a sílu filmu vytváří hercův obličej. Herec v hlavní roli je někdo, s kým se mohou diváci ztotožnit, někdo, kdo ztělesňuje tajemství tužeb a pocitů diváků, někdo, kdo skrz sebe vytváří spojení mezi diváky a konceptem scénáristy a režiséra. Je to hercova charismatická síla, která zaujme diváky a dodává příběhu důvěryhodnost.
To je to, proč věřím, že osud filmu je určen herci. Kdo bude představovat divákovo utrpení a radost, jeho boj se sebou samým a se světem? Měli bychom vidět a pochopit pocity herce v momentě jejich zrození a způsobu, jak se mění? Měli bychom vidět ten záblesk v jejich očích, když se nějaká myšlenka nebo pocit zrodí? Měli bychom v detailním záběru vidět jejich obličej v rozhodujících okamžicích, tak, abychom se mohli s nimi ztotožnit a porozumět, co tím herec vyjadřuje? Protože detailní záběr, který ukazuje zrození pocitu nebo myšlenky měnící se před vašima očima, je cenný jako diamant.
Ve filmu Božská Julie, stejně jako ve všech našich předchozích filmech, byly pro nás detailní záběry tím nejdůležitějším: chtěli jsme se soustředit na obličej herce. V tom příběhu, kde si chce každý prožít to, v co doufá, určitý druh chování, formalit – např. postavy nosí masky – my se snažíme najít způsob, jak jejich masku poodhalit.
Příběh je zasazen mezi vymyšlené masky a zrcadla skutečného života. Masky tu jsou pro eventuální odhalení, zrcadla tu jsou proto, abychom mohli sami sobě pohledět do tváře. A to je boj. Ten boj se odehrává uvnitř nás. A bitevní pole této bitvy je hercova tvář.
István Szabó – Budapešť, podzim 2004
Kombinace pestré dobové atmosféry a série nadčasového pohledu na muže, ženy, život a umění. Divadelní svět a bohatě zdobené filmové scény přináší metaforu pro role, které všichni hrajeme v důvěrných vztazích a komediích, tragédiích a melodramatech našeho vlastního života. Producent Robert Lantos, jehož díla zahrnují taková dramata jako Sluneční jas (Sunshine, 1999), Sladké zítřky (The Sweet Hereafter, 1997) a Černé roucho (Black Robe, 1991), byl vždy okouzlen Harwoodovými nespoutanými scénáři. „Říkal jsem si, že by to mohl být film plný vytříbeného požitku,“ uvádí. „Je to o lásce, o touze; je to o triumfu, zradě a odplatě. A je to o seberealizaci a sebeobjevování. Obecná témata, která jsou základem všech dobrých filmů.“
Román Theatre, zdrojový materiál pro Božkou Julii, napsal W. Somerset Maugham v roce 1937. Úspěšnou kariéru a věhlas si Maugnam získal díky svým městským, cynickým a vysoce komerčním hrám. Ostré obrazy jeviště, živé a výbušné herecké obsazení postav vycházely přímo z jeho osobního života.
Ronald Harwood má ten dar, že dokáže skvěle přepracovat literární námět do podoby scénáře, což je vidět i v jeho mistrovském scénáři k filmu Pianista. I tentokrát si Harwood vytýčil cíl zachytit jádro Maughamova románu – zvláště jeho sofistikovaný humor – a věřil, že adaptace „může být v detailech odlišná, některé scény se mohou vypustit a některé vložit, ale srdce románu je nanejvýš důležité“. Ačkoliv trochu pozměnil hlavní postavy – Juliin mladý milenec je Američan ne Angličan – zachovával nadále Maughamovu hereckou a spletitou linii mezi realitou a vnímáním.
Scény důvtipně odhalují rozdíly mezi fantazií a skutečností, hraním a lidským chováním. Julie Lambert, rozmarná éterická bytost, která je úspěšnější ve své kariéře než v osobním životě, stále mění role – herečky, manželky, matky, přítelkyně, milenky – a občas jí připadá jednodušší hrát, než skutečně žít. Umí recitovat dialogy ze svých her, umí se rozplakat na povel – to jsou dovednosti, které však často vedou k těžkostem mimo jeviště. A k dovršení všech problémů, je Julie žena ‚středního věku‘, která prožívá krizi. „Julie je žena, která je velice krásná a pověstná svým dobrým vzhledem,“ vysvětluje scénárista Ronald Harwood. „Ale ona se bojí, že svoji krásu ztratí. To musí být otřesný pocit a ona si začne zoufat. Je to skutečně běžné téma. Mnoho žen ve věku 40ti let cítí, že je život jen tak míjí a oni začnou být úzkostlivé a vyděšené. Nejsou celebritami jako Julie, takže o nich nevíte. Ale stává se to mnoha.“
István Szabó, který, kromě Mefista, také natočil Sluneční jas, Schůzka s Venuší a Oberst Redl, vidí Božkou Julii jako univerzální příběh – takový, který je svými tématy blízký lidem, a je podobný jeho dalším snímkům. „Ačkoliv tam není žádné politické téma nebo záplatka nebo historický útisk,“ uvádí, „je ten předmět velmi podobný všem mým filmům. Je o lidech, kteří potřebují mít masku, protože jejich společnost a svět to po nich žádá. Vyžaduje se od nich, aby hráli role - jednu, se kterou nejsou občas spokojeni, a jednu, o které někdy neví, jak se jí zbavit. Příběh o Julii Lambet je určitým způsobem podobný Mefistovi.“
Podobné Mefistovi, ale točené v naprosto odlišném tónu. Božská Julie je velmi zábavná a občas i směšná, zvláště když nabízí vnitřní a emocionální průzkum dospívání zralé ženy. Lantos šel s tímto scénářem za Szabóem a doufal, že režisér uvítá možnost pracovat na tak příjemném a veselém filmu. „Istvánova díla byla vždy o historických souvislostech – válka, revoluce, komunismus, Nacisté, Fašisté – myslím, že přišel čas, aby se pobavil,“ říká Lantos. „Poukázal jsem na to, že nesl břemeno politické historie střední Evropy na svých bedrech dost dlouho a že je pravý čas se trochu pobavit.“
Herecké obsazení
Filmaři věděli, že najít pravou herečku pro titulní roli, to je klíč k oživění tohoto příběhu. Julie Lambert je samozřejmě srdcem a duší Božské Julie. Krásná, chytrá, talentovaná, zářící a unikátní, silná, ale také zranitelná žena, která dokáže zaplnit celé jeviště a naprosto ovládnout pozornost diváků až do posledního okamžiku. „Během zpracovávání scénáře jsme diskutovali o hereckém obsazení – kdo bude hrát tuto vysoce náročnou a zářivou roli?“ říká Lantos. On a Szabó dospěli k závěru, že Annette Beningová, nominovaná na Oscara za svůj smělý a nezapomenutelný výkon v Americké kráse, je perfektní volbou.
Julie je náročná role, protože scénář vyžaduje dramatické a komediální schopnosti: jedna scéna může být dovádivá a výstřední, zatímco další je vážná a odhaluje důležité souvislosti. Beningová hraje svoji roli s elegancí, uměním, důvtipem, inteligencí a velkým humorem. Je ironií, že se Julie bojí, že ztratí svůj šarm, protože Beningová byla v každé scéně naprosto skvělá, byla inspirující a neodolatelná. Ve světě anglického divadla roku 1938 se cítila naprosto přirozeně. Kostýmy jakoby nenosila, ale přímo v nich žila.
Annette Beningová dokázala okamžitě rozpoznat rysy své postavy a porozumět její psychologii. „Myslím, že je to příběh o ženě, podobné mnoha jiným ženám, která ve svém životě dospěla k místu, kde potřebuje přehodnotit, kdo vlastně je, a znovu se sama se sebou ztotožnit – a to se odráží v její práci a jejích vztazích s okolím,“ říká. Na Istvánu Szabóovi oceňuje to, že přiměje své herce být kreativní a sebejistí. „István je neuvěřitelně milý a má rád herce,“ vysvětluje. „V moderní filmografii je většina režisérů při natáčení v jiné místnosti s monitorem, kde mohou sedět a pozorovat, co kamera zabírá, takže herci jsou na place sami. Ale István sedí s vámi, hned vedle kamery a poskytuje vám zpětnou vazbu.“
Jeremy Irons, který hraje Juliina manžela, Michaela, také nešetří chválou na režiséra Szabóa. Oceňuje režisérovu ochotu spolupracovat. „Natáčení je vždy příjemné a je to příjemný způsob práce, protože vám, jako herci, umožňuje být uvolněný a mít bujnou představivost. Něco podotknete a on řekne ‚ano, velmi dobrý nápad, udělej to.‘ A tohle se mi vážně líbí.“
Irons věří, že diváky fascinují vnitřní životy herců a že se rádi dívají na příběhy zasazené do různých časů. „Třicátá léta jsou historií, lidé měli jiný způsob života,“ říká. „To je kontrast modernímu životu. A samozřejmě vše vypadá velmi elegantně a překrásně a dívat se na krásné obrazy tak dlouho, jak se v nich něco děje, na tom není nic špatného.“
Hvězdné herecké obsazení, výmluvný scénář a fascinující režie – Božská Julie je výjimečná ve všech směrech, ale práce výroby je zvláště pozoruhodná. Žhavé záběry Lajose Koltaia (Mefisto, Sluneční jas, Schůzka s Venuší), několikanásobná spolupráce se Szabóem, mezinárodně uznávaný kameraman, který získal Evropskou filmovou cenu za film Sluneční jas a byl nominován na Oscara za film Malena (2000), dodávají filmu šmrnc a lesk. 30. léta také skvěle oživila vedoucí výrovy Luciana Arrighiová, která získala Oscara za snímek Rodinné sídlo (Howards End, 1992) a byla nominována za film Soumrak dne (The Remains Of The Day, 1993) a Anna a král (Anna And The King, 1999). „Již několikrát jsem tuto dobu ztvárnila ve filmu. 30. léta jsou má oblíbená, jak z pohledu architektury, tak i umění,“ říká. Arrighiová měla u Božské Julii zajímavý úkol: musela předvést kouzlo a fantazii divadelního světa a zároveň poukázat na realitu předválečné Anglie. „Museli jsme vytvořit rok 1938, který je skutečně světem víry a snů, který by se líbil i obyčejným lidem, kteří by chtěli zapomenout na svůj nevlídný, jednotvárný život díky půvabné Julii, jejím přátelům a rodině,“ vysvětluje. „Ale většinou jsme měli kolem sebe haldu novin a zjišťovali jsme, co se v té době skutečně stalo.“
Během diskuzí o filmu poznamenal jednou Ronald Harwood, že Julie je stále obklopena zrcadly, protože si je stále vědoma svého vzhledu, stále kontroluje, jestli je krásná, sexy. „Juliina ložnice, která byla vytvořena přesně podle námětu Syrie Maughamové, manželky W. Somerseta Maughama a slavné návrhářky interiérů v 30. letech, byla pro výtvarníka noční můrou,“ říká Arrighiová. „Mělo tam být 60 zrcadel! To byl tedy extrém, ale zrcadla jsou všude, aby zdůraznily Juliino sebevstřebávání a zkoumání svého vzhledu. A pokaždé, když některé z nich míjí, se na sebe podívá.“
Budapešť vs. Londýn
Hlavní část natáčení proběhla v Maďarsku, kde produkční tým hledal místa, která by měla určitý nádech starých dob, jako jsou dřevěná obložení, velké krby a okna, rozlehlé místnosti a ozdobné lustry. Tento styl je typický jak pro Londýn, tak i pro Budapešť. Pár věcí muselo být dovezeno z Anglie, aby podpořily britskou estetičnost. „Kliky u dveří, vypínače světel, nože, vidličky – každodenní potřeby, prostě takové malé detaily, které jsou nápadné a na kterých je pak poznat ten rozdíl,“ říká Arrighiová. Například prostěradlo na Juliině posteli se muselo koupit v Anglii, protože v Maďarsku se takovéto prostěradlo neprodává.
Stejně jako scény, byly i kostýmy Božské Julie pečlivě vytvářeny. Držitel ceny BAFTA, kostýmní výtvarník John Bloomfield, si myslí, že „kostýmy jsou ve filmu důležité – v jakémkoliv filmu, pokud jsou kostýmy špatné, nemůže to dobře fungovat. Je to ironie, protože když jsou dobré, neregistrujete je. Tvar, barva, kousek oděvu, který má pozoruhodný dopad na scénu, toto jsou všechno důležité okolnosti.“
Juliina garderoba odráží lesk 30. let, které Bloomfield popisuje jako „období význačné módy“. Ale také poznamenává, že tam byl rozdíl mezi tím, jaké modely se nosily ve vyšší společosti a co nosily obyčejní lidé. Vysvětluje: „Pro výtvarníka kostýmů je důležité, aby spojil dohromady všechny tyto elementy, aby získal skutečnou podobu tehdejší doby.“ Použil tedy původní šaty zapůjčené od sběratelů a oděvních domů a další pak navrhnul a ušil. V průběhu filmu má Annette Beningová 39 různých kostýmů: 10 z nich byly původní šaty.
V závěrečném rozuzlení Božské Julie hraje kostým důležitou roli. Během divadelních zkoušek na novou hru předstírá Julie kapitulaci své síly a osoby ve prospěch mladé kolegyně, ženy, která ji nahradila v náručí jejího mladého milence. Julie souhlasí s tím, že bude mít nevýrazné šaty, které podtrhnou její „nevýraznost“. Ale při slavnostní premiéře vstoupí Julie do stejné scény zahalená do okázalého šálu, který okamžitě značí její důležitost a převahu. Jediný doplněk dokáže vše změnit: po měsících nedůvěry v sama sebe si je Julie jistá a zpět na vrcholu.
Božská Julie oslavuje dozrávání neobyčejné ženy, dokonalé, zkušené, schopné a přizpůsobivé herečky. S důvtipem a obrazotvorností přivedl István Szabó tento příběh k životu. Božská Julie je zábavné a poučné odhalení lidské povahy a umění hrát role, důležitá část každého vztahu a hlavně každého příběhu.
ŘEKLI O FILMU (diváci)
Božská Julie, to je skvělý večer strávený v divadle
„…Ten film je skutečně elegantní a to díky úchvatnému výkonu Annette Beningové. Doslova si ukradne každou scénu, ve které se objeví. Její herecký výkon je jedním z nejlepších, jaké jsem tento rok viděl…. Režisér István Szabó odvedl perfektní práci tím, jak zpracoval zdrojový materiál a převedl ho do skvělého filmu. Hudba byla také nádherná a ještě více film podpořila…“
Vynikající
„Beningová byla neuvěřitelná. Možná jsem zaujatý do té míry, že jsem jejím velikým fanouškem, ale ona byla vynikající. Úplně jsem zapomněl, že není skutečně Angličanka. Dialogy byly prvotřídní a film byl vizuálně fantastický. Musí se to vidět.“
Nepropásněte tento film
„Je to snad ten nejpříjemnější film tohoto roku. Perfektní herecký výkon Beningové. Rozhodně hodný Oscara…“
Herecké umění
„Ten film je lekcí herectví, komedie s povznášejícím výsledkem. Annette Beningová by měla získat Oscara, protože kdyby nebyla tak skvělá, jak byla, ten film by za to nestál. Ale i všichni další herci jsou dobří. Příběh je zaměřený na Julii, divadelní herečku, na střed jejího světa, její potřeby, její umění, její význačné dovednosti na jevišti. Je to triumf Beningové. Diváci budou potěšeni.“
ISTVÁN SZABÓ
Byla doba, kdy jsem přemýšlel, jestli mají hrané filmy nějakou vlastnost, kterou jiné formy umění nemohou poskytnout. Dává nám hraný film něco originálního, něco, co mu dodává jedinečnou kvalitu? Nebo je film jen směsí jiných forem umění a využívá jejich přednosti? Nakonec jsem zjistil, že film má jednu kvalitu, kterou nemůže jiná forma umění nabídnout. Hraný film je schopný nám ukázat lidskou tvář v detailním záběru: tato schopnost je zdrojem jeho specifické energie. Film může ukázat zrození citů nebo myšlenky a jejich proměny – zrcadlí se to ve výrazu obličeje. Během filmu může herec ukázat proměnu lidské tváře: jak se láska přemění v žárlivost, jak se v očích zračí nová myšlenka. Pouze film může ukázat ty krásné proměny života, stálé pohyby lidského výrazu v tom nejdetailnějším momentu, momentu jejího zrození.
Lidský obličej dokáže ukázat emocionální změny a svoji spojitost s jiným lidským obličejem, a následně jejich spojení s okolím, přírodou, společností a světem – to je film. Vše ostatní může být popsáno v knihách, může být namalováno, zatančeno nebo zazpíváno – ale tajemství obličeje zobrazené v důležitých detailních záběrech může být pouze ukázáno na velkém nebo malém plátně. A pokud je toto skutečně pravda, znamená to, že historie hraného filmu je historií tváří a výrazů. A pokud toto přijmeme, porozumíme tomu, že energii a sílu filmu vytváří hercův obličej. Herec v hlavní roli je někdo, s kým se mohou diváci ztotožnit, někdo, kdo ztělesňuje tajemství tužeb a pocitů diváků, někdo, kdo skrz sebe vytváří spojení mezi diváky a konceptem scénáristy a režiséra. Je to hercova charismatická síla, která zaujme diváky a dodává příběhu důvěryhodnost.
To je to, proč věřím, že osud filmu je určen herci. Kdo bude představovat divákovo utrpení a radost, jeho boj se sebou samým a se světem? Měli bychom vidět a pochopit pocity herce v momentě jejich zrození a způsobu, jak se mění? Měli bychom vidět ten záblesk v jejich očích, když se nějaká myšlenka nebo pocit zrodí? Měli bychom v detailním záběru vidět jejich obličej v rozhodujících okamžicích, tak, abychom se mohli s nimi ztotožnit a porozumět, co tím herec vyjadřuje? Protože detailní záběr, který ukazuje zrození pocitu nebo myšlenky měnící se před vašima očima, je cenný jako diamant.
Ve filmu Božská Julie, stejně jako ve všech našich předchozích filmech, byly pro nás detailní záběry tím nejdůležitějším: chtěli jsme se soustředit na obličej herce. V tom příběhu, kde si chce každý prožít to, v co doufá, určitý druh chování, formalit – např. postavy nosí masky – my se snažíme najít způsob, jak jejich masku poodhalit.
Příběh je zasazen mezi vymyšlené masky a zrcadla skutečného života. Masky tu jsou pro eventuální odhalení, zrcadla tu jsou proto, abychom mohli sami sobě pohledět do tváře. A to je boj. Ten boj se odehrává uvnitř nás. A bitevní pole této bitvy je hercova tvář.
István Szabó – Budapešť, podzim 2004
