Všichni tvůrci pokračování nesmrtelné filmové klasiky Bambi, jejíž krása a kultovní dějová linie oslovila několik generací filmových diváků, si byli vědomi toho, do jak náročného úkolu se pouštějí. „Pracovat na tomto projektu bylo velmi skličující,“ říká Pimental. „Z vizuálního hlediska je to jeden z těch filmů, k nimž všichni animátoři vzhlížejí s posvátnou úctou. Vznikl v době, kdy byla umělecká úroveň animovaných filmů na absolutním vrcholu.“

„Všichni jsme cítili obrovský tlak. Bambi je pro každého fanouška disneyovek nehynoucí klasika. Skutečnost, že se snažíme vyrovnat podobnému dílu, byla poněkud znepokojující,“ říká producent Jim Ballantine.

Filmaři se hned na začátku ponořili do studia původního filmu, aby se detailně seznámili se způsobem, jakým z něj kombinace uměleckých a dějových prvků udělala nehynoucí klasiku. „Viděl jsem jej alespoň stokrát,“ říká Pimental. „Díval jsem se na něj jednou týdně, aby se mi vryl do paměti a abych dokázal pochytit jeho ducha.“

Pimentala na filmu zaujal jeho jednoduchý, avšak silně emocionální způsob vyprávění příběhu. Když začal pracovat na druhém dílu, neustále jej srovnával s jeho předchůdcem. „U každé dějové linie, která nás napadla, jsme zvažovali, zda by v původním filmu působila rušivě nebo nikoliv,“ říká Pimental. To mimo jiné znamenalo, že se museli zdržet kanonády vtipů a narážek na popkulturu, které se staly téměř nedílnou součástí moderních animovaných komedií.

„Brian přišel s opravdu dobrým příběhem a udržel jej v upřímné rovině. Dokázal, že lidi můžete stále zaujmout i dětskými emocemi a nevinností,“ říká poradce v oblasti animace Andreas Deja.

Filmaři se už na začátku rozhodli, že se příběh filmu nebude odehrávat po skončení první dílu, jak bývá u pokračování obvyklé, nýbrž ve stejném časovém rámci jako původní Bambi. „Chtěli jsme, aby film pojednával o tom malém Bambim, kterého si každý pamatuje,“ říká Ballantine. Pimental se tedy vrátil zpět k původnímu zdroji, knižnímu bestselleru Felixe Saltena Bambi: A Life in the Woods, aby se v něm pokusil najít nápady a dějové linie, které se v prvním díle neobjevily.

Tento přístup však filmařům připravil nelehký úkol: vypořádat se s emocionálně nejsilnější částí celého příběhu. Přestože je film uctívaný pro dokonalost animace a svou malebnost, zřejmě nejvíce na diváky zapůsobila smrt Bambiho maminky v rukou lovců. Silná a kontroverzní scéna zůstává dosud jedinečným okamžikem v dějinách kinematografie.

„Brzy jsme si uvědomili, že nám nezbývá nic jiného než postavit se k tomu čelem,“ říká Jim Ballantine. „Hlavním námětem našeho filmu je to, jak se Bambi léčí ze smrti své maminky. Později jsme si uvědomili, že pojednává také o tom, jak se z této ztráty vzpamatovává jeho tatínek a díky tomu se stává citově přístupnějším.“

„Ze začátku se nikomu o mamince příliš mluvit nechtělo. Říkali jsme si, že ji ve filmu jenom zmíníme a půjdeme k nějakému jinému tématu. Ale nikdy to neklaplo. Ukázalo se, že jádro příběhu se musí odvíjet od okamžiku, kdy Bambi zjistí, že se jeho maminka už nevrátí. Jak se z této ztráty dokáže po boku otce, se kterým není z hlediska pocitů na stejné vlně, vzpamatovat?“ dodává Pimental.

Když byla hotová základní dějová linie, čekal filmaře další nelehký úkol: napsat postavám dialogy. V původním Bambim pronesli všichni hrdinové příběhu dohromady pouze okolo osmi set slov, což je méně než v kterémkoliv jiném výpravném filmu z produkce Disneyho. Podstatná část děje byla odvyprávěna pouze pomocí brilantní animace.

„Postavy se lidem zapsaly do paměti prostřednictvím svých pohybů a výrazů,“ říká Deja. „Staly se samy sebou prostřednictvím kreseb. Příběh byl zjednodušen schválně – dal tak filmařům možnost založit jej na postavách, kterým propůjčili osobnost pomocí animace.“

V původním filmu se Bambiho tatínek objevil ve filmu pouze na několik okamžiků, což bylo z části způsobeno technickou náročností jeho animace. Na bedrech tvůrců snímku Bambi II tedy spočíval úkol tuto vizuálně úchvatnou, avšak zároveň poněkud tajemnou postavu více rozvinout. „Základem postavy byla její odtažitá a přísná povaha,“ říká producent Ballantine. „Z toho jsme vycházeli. Pak jsme museli usoudit, jak přísný by měl být a v které fázi příběhu roztaje. V mnoha případech se nám podařilo scénu vylepšit jednoduše tím, že jsme z ní vyškrtli dialog a nechali postavu vyjádřit určitou věc gestem.“

Když začal příběh získávat konkrétní obrysy, pozvali filmaři do studia stovku dětí, kterým poté odvyprávěli celý děj jako ilustrovanou rádiovou hru: s pomocí storyboardů, doprovázených hudbou a pracovními dialogy. „Byly úplně okouzlené. Zíraly na to jako přikované. Poté jsme s nimi mluvili a ptali jsme se na spoustu věcí,“ říká Ballantine.

Přestože byla celková reakce dětského publika mimořádně pozitivní, nestydělo se vyjádřit svou nechuť k jedné z postav příběhu – Dikobrazovi, který byl původně stylizován jako neustálý vypravěč příšerných starých vtipů. Malé kritiky však jeho přístup vůbec neoslovil. „Děti považovaly ty vtipy za… no zkrátka hrozné,“ říká Ballantine. „Přestože jsme věděli, že se film ubírá správným směrem, tuhle postavu jsme změnili. Udělali jsme z něj starého vrčouna podobného těm lidem, kteří by vám zabavili míč, kdyby spadl za jejich plot.“

Výtvarné oddělení mezitím usilovně pracovalo na přípravách. Hlavní výtvarnice Carol Kieffer Police provedla pečlivou analýzu animace původního snímku a vytvořila referenční přehled stylů, který pak používal každý, kdo se na výtvarné stránce filmu podílel.

„Nedokáži si představit styl, který by byl náročnější než tento,“ říká Police o vizuální podobě filmu, který byl ve velké míře ovlivněn prací původem čínského umělce Tyruse Wonga. „Kreslil úžasné pastelové obrazy, které působily dojmem, že byly nakresleny vodovými barvami. Byla v nich jednoduchost i elegance. Byl velmi pečlivý ve výběru prvků, které do prostředí zasadil, a tím dosahoval skvělé atmosféry. A tu nebylo jednoduché do filmu přenést.“

Poté, co Police sestavila tým špičkových umělců s požadovanou úrovní dovedností, začala se zabývat výběrem software, který by umožnil navodit vizuální atmosféru původního filmu. Tím se stal program Corel Painter, v němž mohli grafici s pomocí virtuálních štětců napodobit vzhled jednotlivých pozadí z původního Bambiho, která byla většinou vytvořena jako olejomalby. V několika případech filmaři použili specifické prvky z pozadí původního filmu a zakomponovali je do nového prostředí.

Ještě před začátkem práce na animacích dostali výtvarníci možnost setkat se s legendárními animátory Frankem Thomasem a Ollie Johnston, kteří se podíleli na původním filmu. „Řekli nám, že cokoliv, co dělali na Bambim, vyjadřovalo nějaké emoce a nutilo je přemýšlet,“ vzpomíná Deja. „Radili nám: ‚Nechte se vést při animaci těmito pocity. Neanimujte jen tak. Musíte se neustále ptát sami sebe, co si právě ta postava myslí a proč se tak cítí.‘“

V rámci příprav se animátoři vydali do města Mudgee, které leží asi 5 hodin cesty od Sydney, aby si zde detailně nastudovali chování a tělní stavbu živých jelenů. Poté se setkali s učiteli herectví, kteří s nimi probrali řeč těla a vizuální aspekty emocí.

Přestože od vzniku původního filmu uběhlo více než 60 let, narazili animátoři na problémy, které sužovaly výtvarníky už tehdy. Producentka Debbie Cramb se od Franka Thomase dozvěděla, že jedním z důvodů, proč se Velký kníže v prvním Bambim objevoval na plátně tak zřídka, byla problematická animace jeho parohů. Tuto překážku animátoři odstranili kombinací dvojrozměrné a trojrozměrné grafiky – jelen byl nejdříve naanimován ve 2D a poté výtvarníci připojili na jeho hlavu paroží, které vymodelovali trojrozměrně. Podobný postup byl využit již u losa v Disneyho filmu Medvědí bratři.

Když došlo na hudební stránku filmu, filmaři se shodli, že je nutné pokusit se i v tomto ohledu přiblížit atmosféře původního filmu. Proto se obrátili na zkušeného skladatele Brucea Broughtona, jehož hudba v minulosti doprovázela Disneyho hity The Rescuers Down Under a Tři mušketýři. Jako skladatel se podílel také na snímku Silverado, který mu přinesl nominaci na Oscara.

„Hudební doprovod původního filmu je krásná symfonická báseň, která je plná nezapomenutelných melodií, elegantní orchestrace a nádherných vokálů,“ říká Matt Walker, Senior Vice President hudební sekce Walt DisneyToon Studios. „Přestože naše novější snímky doprovázela modernější hudba, která zdůrazňovala jejich komediální nádech, u Bambiho II jsme se nechali inspirovat původním filmem – a vlastně i více než to. Brali jsme jej jako předlohu.“

Ve filmu se objeví také čtveřice písní, které složili a nazpívali Marcus Hummon s Anthonym Calleou, Richard Marx s Deanem Pitchfordem a Martinou McBride, David Friedman s Alison Krauss a Michelle Lewis s Danem Pettym.