zavřít
upravit profil

Babel

Jsme zvyklí mluvit o hranicích pouze jako o místech, ale ty opravdové hranice jsou ve skutečnosti uvnitř nás samých.

thriller, drama

Dlouhý popis filmu

Babel se natáčel během jednoho roku na třech kontinentech za účasti herců hovořících hned několika rozdílnými jazyky - Brad Pitt, Cate Blanchett, Gael García Bernal, Kôji Yakusho, Adriana Barraza a Rinko Kikuchi vystoupili před kamerou spolu s neherci z Maroka, Mexika i Japonska. A pakliže film ukazuje na bariéry tvořené hranicemi, rozdílnou kulturou a směsicí rozličných jazyků, pak s těmi samými problémy musel bojovat před začátkem natáčení i sám režisér a celý filmový štáb. Pro režiséra Alejandro Gonzáleze Iñárritu bylo natáčení podle jeho slov zatím tou největší výzvou v jeho filmařské kariéře. „Babel vznikl v potřebě vyjádřit mé pocity, které naplňovaly mé srdce a mou mysl – ty nepochopitelné paradoxy, které se dějí na celém světě dnes a denně.“

„Natáčení Babelu bylo vlastně takovým jedním Babelem samo o sobě,“ poznamenává režisér. „Celá produkce byla naprosto unikátní a odlišná od ostatních filmů, které jsem předtím natočil. V podstatě jsme totiž museli natočit čtyři rozdílné filmy a vzájemně je do sebe propojit tak, aby spolu fungovaly. Byla to pro nás opravdová logistická výzva, ale to nejtěžší byla intelektuální a emocionální část celého projektu.“

„Nejlepší na natáčení filmu Babel bylo, že v začátcích to byl film o věcech mezi lidmi, které nás rozdělují, o psychických bariérách i o těch jazykových, ale během dlouhého natáčení jsem zjistil, že vlastně točím film o věcech, které nás spojují – o lásce a bolesti. To, co učiní Japonce nebo Marokánce šťastným, může být naprosto odlišné, ale věci, které učiní tyto dvě osoby nešťastné, jsou ve své podstatě shodné,“ říká Iñárritu.

„Během natáčení jsme měli spoustu stejných problémů jako naši filmoví hrdinové – komunikace byla někdy opravdu obtížná,“ vysvětluje. „Babel byl vytvářen stovkami lidí pocházejícími z různých koutů naší planety. Při natáčení v Maroku jsme například měli ve štábu lidi hovořící arabsky, berbersky, francouzsky, anglicky, italsky a španělsky. Často jsme měli herce pocházející z jednoho města, ale hovořící jiným jazykem, takže už tyto jazykové bariéry tvořily výzvu, která se prolínala celým natáčením.“

Iñárritu chtěl film natočit pohledem zevnitř a vyhnout se tak tradičnímu pohledu zvenčí, který často bývá založen pouze na neznalosti a předsudcích. I proto se snažil v každé zemi, ve které probíhalo natáčení, strávit nějaký čas, aby mohl nasát místní poměry i atmosféru. Vžít se do místních poměrů se mu lépe dařilo i díky najímání místních neherců, kteří tak filmu dodávají na autenticitě a syrovosti. I přesto, že většina z nich před kamerou v životě nestála, nebránila režisérovi v důvěře, kterou do nich vkládal - a ta se mu bohatě vyplatila. Ve filmu nevnímáme bariéry, které jsou tak často u neamerických herců v hollywoodských filmech patrné. Pro režiséra to byla ale jedna ze zásadních věcí, které využil u každého jednotlivého příběhu založeného především na reakcích místní lidí a neherců.

„Hranice jsou více či méně vytvořené v nás samých, než v nějakých fyzických překážkách, bariéry jsou výtvorem našich myslí a to, co nás činí šťastnými je pokaždé naprosto odlišné narozdíl od toho, co nás činí nešťastnými – ať už je to na pomezí kultur, ras, jazyků nebo postavení,“ myslí si Alejandro González Iñárritu. „A toto poučení je vlastně i smyslem mého filmu Babel - ukázat na to, co nás spojuje a ne na to, co nás rozděluje.“

Myšlenka natočit film o nesouznění lidských duší a jazyků napadla Alejandro Gonzáleze Iñárritu již před natáčením jeho druhého filmu 21 gramů (21 Grams, 2003) a tak oslovil scénáristu Guillermo Arriagu, aby napsal scénář k poslednímu ze své trilogie: Amores Perros – Láska je kurva (Amores perros, 2000), 21 gramů (21 Grams, 2003) a Babel. „Arriagův talent je naprosto výjimečný, stejně jako je to výjimečný spolupracovník. Jeho psaní je věrohodné a má opravdu velkou vnitřní sílu, což je důsledkem jeho neskutečných schopností,“ říká režisér.

První z linií filmu sleduje americkou dvojici, která má značné problémy sama se sebou, a kterou tragédie zastihne uprostřed dovolené na poušti v muslimském Maroku, kde je místní jazyk a kultura pro cizince konstantní hádankou. To vše ovlivní charaktery obou postav znázorněných Bradem Pittem (Richard) a Cate Blanchett (Susan) a vede k vyústění v naprosto ukázkovou definici nedorozumění mezi blízkými lidmi. „Při pohledu zvenčí vypadá tato dvojice ztracená v poušti, ale při bližším pohledu zjistíme, že jde vlastně o dvojici ztracenou v jejich osamění. „Pro mě jsou Susan a Richard párem, ve kterém ztratil jeden ke druhému respekt a vlastně až v poušti si jejich vzájemné odcizení uvědomí,“ dodává Alejandro González Iñárritu.

Mezitím se odehrává dramatický příběh marockých kluků, kteří omylem ovlivní životy své i jiných natolik, že si to sami nedokázali ani v duchu představit. „Pro mě znamenal tragický příběh těchto kluků více podstatný zlom v životě silně věřících muslimů než jen příběh dvou kluků, kteří jsou stíháni policií. Moment, kdy otec vidí jak jeden z hochů sleduje svoji nahou sestru a je to pro něj stejně nebo dokonce více důležité než to, že jeden z nich vystřelil na autobus, je pro mě opravdu těžko představitelný – nic již v podstatě nedává smysl. Když je zničen článek v řetězu, je v podstatě celý řetěz nefunkční,“ dodává k dalšímu příběhu režisér.

Další část filmu se odehrává na pomezí americko-mexické hranice, když se mexická chůva osudově rozhodne, že převeze dvě americké svěřené děti ilegálně do Mexika, aby se mohla zúčastnit svatby svých příbuzných. „Její příběh je o těch, kteří se snaží přejít americké hranice v touze začít jiný a lepší život, ale právě díky určitému nedorozumění se jim to nedaří,“ říká Alejandro Gonzáleze Iñárritu.

V poslední linii sledujeme ovdovělého otce, který se snaží najít cestu ke své hluché dceři uprostřed moderního města jakým je Tokio. Tento příběh o mladé dívce, která se uchýlí k sexuálním extrémům, aby tak naplnila svoji touhu po citech, ukazuje další stránku jazyků - tu fyzickou. „Komunikace není jen to, co je nebo není řečeno, ale může být vyvolána i fyzicky. V případě mladé Japonky Chieko jde nejen o vyrovnávání se chybějící matkou, ale především o slova, kterých se hluché dívce nedostává. Když se někoho nemůžete dotknout slovy, přichází na řadu komunikace fyzická,“ domnívá se režisér.

Stručný popis filmu