Až na krev je další z řady filmů, zabývajících se mocným spojení ambicí, bohatství, rodiny a lákavého kouzla Západu. Pátý film Paula Thomase Andersona nabízí divákům pohled na neobyčejně syrovou a uvěřitelnou vizi Kalifornie na přelomu století a středem jeho pozornosti je pozoruhodná postava: Daniel Plainview, ostřílený prospektor, který s pomocí nafty změní celé město i sebe samého. Ačkoliv během svého vzestupu z chudého horníka do role průmyslového magnáta, inspirovaného velikány jako Edward Doheny nebo John Rockefeller, zprostředkuje pokrok a bohatství zemi, která nic z toho dříve neznala, je za to nucen upsat duši ďáblu. Daniel Plainview, kterého ztvárnil oscarový Daniel Day-Lewis, je mužem, jehož šarm, odhodlání a touha postavit se na vlastní nohy bez cizí pomoci vzbudí ve středokalifornském městečku Little Boston velký rozruch, a jeho konání staví proti sobě víru, naději, lásku a tvrdou dřinu, a cynismus, hamižnost, svody a korupci obřích rozměrů.

Paul Thomas Anderson, dvakrát nominovaný na Oscara, už v minulosti natočil z prostředí Západu čtyři filmy, ačkoliv na něj každý z nich nabízel vlastní pohled. Jeho první film, Tvrdá osma, byl kriminálním thrillerem, který se odehrával v prostředí casin v Las Vegas. Poté následoval film Hříšné noci, svérázný náhled na pornografický průmysl. Magnolia byla složitým příběhem jedné ničivé a kouzelné noci v San Fernando Valley. A snímek Opilí láskou byl neobvykle svěžím pokusem o romantickou komedii. Až na krev je Andersonův první výlet do dnů, ve kterých vznikalo vše, co dnes známe, do období před filmovým průmyslem, před špičkovými technologiemi, kdy zemi vládla ropa a lákala hladové, ambiciozní muže na západ v očekávání bohatství a nové budoucnosti.

Film Až na krev se v prvopočátku inspiruje knihou Uptona Sinclaira Petrolej z roku 1927, ačkoliv se posléze ubírá vlastním směrem. Paul Thomas Anderson se primárně inspiroval prvními 150 stranami pětisetstránkové knihy, na kterých Sinclair podrobně popisuje drsný a zoufalý život ropných prospektorů a dělníků. Na jejich základě stvořil své postavy Daneila Plainviewa a Eliho Sundaye, které poté ožily vlastním životem.

Krom toho Anderson nastudoval nemalé množství knih o počátcích těžby ropy, včetně životopisu Edwarda Dohenyho, jehož osudy v Silver City se těm Plainviewovým nemálo podobají. Aby se o něm dozvěděl co nejvíce, vypravil se přímo na místo, kde se probíral hromadami starých fotografií a zažloutlých novin, kterých je v tamních knihovnách a muzejích nepřeberné množství. Z kombinace všech těchto zdrojů nakonec vznikl scénář, ve kterém se lyrické dialogy snoubí s intenzivními scénami stupňujícího se napětí.

Poté bylo na čase zahájit práce na samotném natáčení. K tomu si Anderson přizval své dlouholeté producentské kolegy, JoAnne Sellar a Daniela Lupiho. Sellar věděla, že Anderson touží po Opilých láskou natočit naprosto odlišný snímek a svět, který toužil vytvořit v Až na krev, ji přitahoval, přestože věděla, že půjde o její zatím největší profesionální výzvu.
„Paul poslal scénář Danielovi Day-Lewisovi už ve chvíli, kdy byl hotov asi ze tří čtvrtin, a Daniel okamžitě souhlasil, což bylo skvělé, protože si nejsem jistá, jestli by Paul tenhle film bez Daniela dokázal natočit,“ vzpomíná Stellar. „Takže jsme měli scénář a měli jsme Daniela, a museli jsme přijít na to, co si s tím počít.“

Když se k projektu přidal Daniel Day-Lewis, Daniel Plainview okamžitě získal ještě lidštější rozměry a emoce v obrovském rozsahu od černého humoru k děsivému šílenství, od chvil nečekané laskavosti až po výbuchy zloby. Daniel Day-Lewis, držitel Oscara a několikrát na Oscara nominovaný, bývá označován za nejtalentovanějšího herce své generace.

Od chvíle, kdy roli přijal, až do zahájení natáčení, uplynuly dva roky, což herci poskytlo dostatek času na to, aby pečlivě prostudoval jak způsob života tehdejších olejářů, tak všechna zákoutí Plainviewovy duše. Podrobně se zabýval Dohenym a dalšími ropnými magnáty tehdejší doby. Při natáčení se poté do své postavy kompletně převtělil až děsivě věrohodným způsobem, přesně tak, jak to od něj Paul Thomas Anderson očekával.

„Pracovat s Danielem Day-Lewisem je pocta,“ říká Anderson, „a jen několika režisérům se jí dostalo. Musel jsem sbírat odvahu k tomu, abych ho oslovil, ale vždycky jsem věděl, že on je pro tuhle roli tím pravým.“ „Opakovaně mi vyrážel dech, prakticky denně,“ míní Day-Lewisův kolega Paul Dano, který hraje Plainviewova hlavního protivníka, Eliho Sundaye. „Nevím, kde se to v něm bere, ale je neuvěřitelný.“

Bylo by snadné prohlásit, že úspěch filmu Až na krev je zásluhou Day-Lewisových a Danových výkonů, ale Anderson zdůrazňuje, že stejný podíl na něm mají i herci ve vedlejších rolích a statisté, z nichž řada pocházela přímo z řad obyvatel západního Texasu. „Bez přehánění jsem přesvědčen o tom, že film stojí a padá na statistech,“ vysvětluje režisér a scénárista. „Místní do filmu přinesli tu správnou atmosféru, kterou může zprostředkovat jen někdo, kdo na takovém místě žije, a štědře se o ni podělili. Můžete získat skvělého herce jako Daniel Day-Lewis, ale pokud do prostředí nezapadají lidé kolem něj, můžete to zabalit.“

Jakmile Daniel Plainview do městečka Little Boston dorazí, je okamžitě jasné, že jeho největším rivalem bude Eli Sunday, který vypadá jako chlapec, ale je troufalým a horlivým kazatelem, který touží po vybudování pevné a oddané komunity a který si uvědomuje, že příchod ropy, bohatství a nových lidí by jeho plány mohl jednou provždy zhatit. Sundaye hraje Paul Dano, který tu na svůj úspěch ve filmu Malá Miss Sunshine navazuje zcela radikálně odlišnou postavou, která poukazuje na vnitřní konflikty mezi touhou po lásce a obdivu druhých a touhou být oddaným služebníkem Páně.

Pro Dana je Eli zajímavý především tím, co hlásá – dlouhými, fanatickými monology, které mu Anderson vložil do úst. „Zkoušet s Elim nové věci je velká zábava, protože miluje proslovy a vystupuje velice okázale,“ vysvětluje Dano. „Z mého pohledu tu byly velké rozpory mezi tím, co pro něj Paul napsal, a poznatky, které jsem získal při studiu postavy a čtení Bible – a mám pocit, že to všechno se do něj podvědomě promítlo.“

Stejně, jako získává moc Daniel Plainview, roste i popularita Elia Sundaye a jeho hněv vůči tomu, jak ho Daniel ignoruje a jak málo významu přikládá jeho komunitě. Míra jeho trpělivosti nakonec přeteče a v záchvatu náboženské zuřivosti se poddá děsivé osobní pomstě. „Ta scéna je pro moji postavu naprosto klíčová, stejně jako pro Plainviewa, ať už si toho je nebo není vědom,“ míní Dano. „Plainview Elia zesměšnil, ublížil mu a odmítá respektovat jeho samotného ani jeho církev, takže je pro něj skutečně důležité, aby pocítil, že se vítr začíná obracet.“

„Paul nejen že už z minulosti věděl, jakým způsobem Daniel pracuje, ale byl s to se mu přizpůsobit,“ popisuje Anderson. „Byl dost sebevědomý na to, aby se s ním odvážil poměřit. I navzdory neuvěřitelně napjatému vztahu jejich postav si museli být schopni najít nějakou společnou zábavu – a myslím, že si oba velice užívali toho, že se mohou přetvařovat. Museli si být jeden druhým velice jisti, protože se mohly věci snadno vymknout zpod kontroly, a několikrát k tomu i došlo.“

Jedna z nejzáhadnějších a nejklíčovějších postav se na scéně objeví velice nečekaně. Jde o Henryho, představovaného hercem Kevinem J. O'Connorem, který tvrdí, že je Plainviewovým dlouho ztraceným bratrem a na nějakou dobu se s ním skutečně velice sblíží a vyslechne si jeho nejupřímnější a nejpalčivější doznání.

O'Connor, který do povědomí diváků vstoupil především svými rolemi ve filmech Mumie a Van Helsing, se inspiroval několika fotografiemi, včetně jedné, kterou mu poskyt Paul Thomas Anderson. „Šlo o dobovou fotografii zatčeného muže s obrovským knírem,“ vzpomíná. „A pak jsem měl od svého kamaráda ještě jinou fotografii, rodinný portrét, na kterém seděl jakýsi muž mírně stranou. A šaty mu tak docela nepadly a vypadal, že tam tak úplně nepatři, jako by se jen pokoušel někde najíst. Takže když jsem tyhle fotografie viděl, rozhodl jsem se trochu zhubnout, abych vypadal hladověji, a to se ukázalo být tím nejdůležitějším.“

V roli pravé ruky Daniela Plainviewa, Fletchera, se k hereckému týmu připojil Ciarán Hinds, velmi žádaný herec, kterého v průběhu tohoto podzimu uvidíme také v komediální roli ve filmu Noah Baumbacha Svatba podle Margot. Hinds si vybavuje, jak ho scénář šokoval. „Byl naprosto jiný než ostatní,“ říká. „Šlo tu o biblické a působivé náměty, o touhu a pomstu a ambice. A napsaný byl tak, že to všechno působilo takřka hmatatelně. Paul má talent na to zkombinovat nezvyklý pohled na věc s kvalitním vyprávěním a silnými emocemi, a to všechno zcela přirozeně.“

Hinds si v průběhu natáčení užíval zejména práci s místními začínajícími a amatérskými herci. „Jejich přirozené chápání toho, kým jsou, a schopnost naslouchat, nás občas zahanbuje,“ všímá si. „Stejně tak se vyznali v poměrech a chápali sílu země prostým, ale opravdovým způsobem, jakého lidé z města nejsou schopni.“

Jedním z těchto místních herců, podílejících se na natáčení Až na krev, byl i Dillon Freasier v roli H.W., chlapce, kterého Daniel Plainview vychovává jako svého syna ve vztahu plném fyzických i emocionálních nástrah. Freasiera objevila castingová ředitelka Cassandra Kulukundis, která hledala adepta po místních školách. Freasier je malý chlapec z městečka Fort Davis v Texasu, který tam prožil celý život a před zahájením natáčení nikdy neviděl žádné velké město.
„Dillon je neuvěřitelný desetiletý chlapec, který nikdy neměl s filmováním nic společného, což je přesně to, po čem Paul toužil,“ vysvětluje JoAnne Sellar. „Chtěl někoho, kdo by si už dokázal poradit s pistolí a uměl jezdit na koni a kdo se v tamní krajině cítil jako doma – a Dillon se ukázal jako malý zázrak.“

Freasier se v průběhu natáčení musel naučit znakovou řeč a musel také podstoupit několik náročných kaskadérských kousků, včetně scén, ve kterých ho odhazuje výbuch ropné věže nebo podpaluje otcův dům. „Nejdřív jsem z toho měl strach,“ přiznává. „Ale pak jsem se naučil, jak se to dělá, a hodně mě to bavilo.“

Když Paul Thomas Anderson začal rozesílat svému štábu scénář Až na krev, dostali s ním i album s více než stovkou dobových fotografií. Měly sloužit jako inspirace pro to, co chtěl Anderson stvořit: svět, který bude naprosto odlišný od současného, ale který bude současně nadčasový.

Na tvorbě prostředí, tak klíčového pro napínavou zápletku filmu, Anderson úzce spolupracoval s kameramanem Robertem Elswitem, nominovaným na Oscara. Elswit s Andersonem spolupracoval na všech předchozích filmech a pracoval i na úspěšném černobílém snímku George Clooneyho Dobrou noc a hodně štěstí, ale při natáčení filmu Až na krev se ocitl pod širým nebem v charakteristické americké krajině.

„Teď už se známe tak dobře, že víme, kdy máme toho druhého nechat na pokoji a kdy nabízet svoje názory,“ popisuje Anderson pracovní vztah s Elswitem. „Mám to štěstí, že je ochoten poslouchat moje názory a pak mi je pomoci zlepšit. Když natáčíte v patnáct metrů hluboké jámě v zemi, musíte spolu dobře vycházet, a nás spolupráce naštěstí hodně baví.“

Anderson také přizval na pomoc výtvarníka Jacka Fiska, který začal jako umělecký vedoucí na snímku Zapadákov režiséra Terence Malicka. Stejně jako v případě Malicka Fisk zjistil, že při práci s Andersonem je třeba maximální kreativity. „Vzhledem ke zkušenostem s Terrym mám ve zvyku stavět kompletní, rozsáhlé kulisy. To Paulovi vyhovovalo, protože neustále vymýšlí další a další scény, přímo během natáčení. Film se v průběhu výroby neustále vyvíjel a bylo to velice tvůrčí a vzrušující,“ říká Fisk.

Anderson původně doufal, že by film mohl natočit přímo v Kalifornii. „Ale najít v Kalifornii místa, který by vypadala tak, jak tehdy Kalifornie vypadala, je v podstatě nemožné,“ objasňuje. „Nemohli jsme najít taková místa, která bychom potřebovali, protože tam obvykle byl v jednom směru nějaký Burger King a ve druhém dálnice,“ doplňuje Sellar.

Pátrání je zavedlo do městečka Marfa v Texasu poblíž mexických hranic, ve kterém žije 2400 obyvatel. Zdejší krajina poskytovala ideální základ pro vytvoření iluze městečka ve střední Kalifornii na přelomu století. „Marfa především vypadá tak, jako jednu dobu vypadal Bakersfield,“ komentuje Anderson. „Nachází se také poměrně blízko k ropným polím v západním Texasu, takže jsme mohli po okolí shánět staré těžařské náčiní. Bydlí tam opravdu milí lidé a měli jsme k dispozici ty nejlepší kulisy ze všech – texaskou krajinu.“

Štábu trvalo asi tři měsíce, než postavili celý Little Boston. „Vytvořila se tu skutečná malá komunita,“ zamýšlí se Fisk. „Všechny domy jsme postavili klasicky, trojrozměrné, ze dřeva, a také jsme postavili řadu dalších budov, včetně interiérů, například nádražní budovy.“ Aby bylo nádraží kompletní, získal štáb také historickou lokomotivu, výrobek firmy Baldwin Locomotive Works v Pennsylvanii, z roku 1907.

Celé místo působilo tak nadčasovým a izolovaným dojmem, že se Anderson a Fisk rozhodli pro naprostou absenci jakýchkoliv cedulí či vývěsních štítů, které by svou přítomností mohly upřesňovat období, kdy se film odehrává. „Několikrát jsme byli v pokušení to porušit, ale pak jsme si připomněli, na čem jsme se dohodli. Paul toužil po tom, aby z filmu dýchala trvalá atmosféra nepříliš vzdálené minulosti. Daniel Plainview mohl žít v podstatě ve kterékoliv době.“
Jedním z nejtěžších úkolů bylo pochopitelně vztyčení takřka třicetimetrové vrtné soupravy, která je klíčovým prvkem celého příběhu a prochází několika proměnami i katastrofami. Společně s odborníkem na speciální efekty Stevem Creminem se podařilo zčásti podle původních plánů postavit kopii věže z města Taft v Kalifornii, která ustavila stále nepřekonaný americký rekord v denní těžbě ropy.

Svůj výtvor ale Fisk a Cremin museli nakonec obložit dynamitem a vyhodit do povětří. Kupodivu jim to ani nevadilo. „Připadalo mi to vzrušující,“ přiznává Fisk. „Postavili jsme ji s tím, že bude zničena, a vždycky jsme to věděli. Beztak bychom ji museli zbourat a nám se nabízela vzácná příležitost udělat to přímo na plátně.“ „Líbilo se mi, jak se propadla a posléze jakoby zašroubovala do země,“ dodává Cremin. „Vypadá to skvěle přirozeně.“

„Likvidaci věže jsme neustále oddalovali, protože jsme tu měli třicetimetrovou věž, kterou jsme potřebovali zbourat, a nechtěli jsme posléze zjistit, že jsme na něco zapomněli. Stala se z toho velká událost, místní si sem brali zahradní židle a sledovali to,“ vzpomíná Sellar.

Neméně důležitou součástí iluze zabydleného světa jsou ale i kostýmy Marka Bridgese. I Bridges už s Andersonem několikrát v minulosti spolupracoval, ale Až na krev byl jejich první film, kdy bylo potřeba navodit dojem jistého období. „Paul mi jednoho dne zavolal a povídá 'Potřebuju vědět, jak bude vypadat jeden film' a pak jsme spolu začali dávat dohromady dobové fotografie a vymýšlet vizuální styl,“ vzpomíná Bridges.

„Pak se začalo všechno dávat do pohybu a na scéně se objevil Daniel Day-Lewis. To, že jsme si ho mohli představit v roli Daniela Plainviewa, nám otevřelo nové možnosti – a Daniel se ukázal jako skvělý spolupracovník kostyméra, protože přišel se spoustou nápadů a změn. Ale současně se nebránil odlišným myšlenkám. Probírali jsme spolu různé obleky a vázanky a přemýšleli, jak budou ovlivňovat náladu a atmosféru. Hodně nám ta spolupráce dala.“

Velkým problémem byly barvy. „Základní představa byla víceméně černobílá,“ poznamenává Bridges. „Figurovaly v ní odstíny šedé, béžové a hnědé, a také trochu modré, protože pracovní šaty bez modré neuděláte. Vymysleli jsme si spoustu vlastních odstínů, aby film vypadal tak, jak vypadá. Všechno jsem také probíral s kameramanem Robertem Elswitem, protože má úžasný cit a dokáže zařídit, že všechno působí kouzelně a krásně.“

S úkolem složit pro film hudbu se Anderson obrátil na zcela nový zdroj: na Jonnyho Greenwooda, který je známý především jako kytarista a jeden z hlavních skladatelů skupiny Radiohead. Andersona Greenwood zaujal nejen proto, že má rád Radiohead, ale také svou skladbou Popcorn Superhet Receiver, kterou Greenwood složil pro BBC.

Anderson dal Greenwoodovi volnou ruku, čehož Greenwood využil a složil hudbu, která nejen doplňuje obrazovou složku a postavy Až na krev, ale současně různými způsoby překvapuje.
„Věděl jsem, že Jonny přijde s něčím skvělým,“ říká Anderson. „Na první poslech byste bývali řekli, že to k filmu naprosto nesedí, ale po několika dnech to do sebe začalo zapadat a výsledek je naprosto úžasný. Myslím, že Jonny plně využil možnosti vyprávět svou hudbou nějaký příběh.“