Senátor za Demokratickou stranu Robert F. Kennedy přijíždí začátkem června 1968 do losangeleského hotelu Ambassador přednést projev v rámci své kandidatury na prezidenta Spojených států. Ve všech kolem vzbuzuje naději, vzrušení a dojem, že jeho zvolení bude příčinou velkých změn. V následujících dvou dnech se však do mysli světa obtisknou tragické události, která změní historii a životy mnoha lidí... Výstřely palestinského útočníka, které stojí život Kennedyho a několik dalších osob, zaútočí na samotné srdce Ameriky. Drama Atentát v Ambassadoru připomíná jednu z nejdramatičtějších nocí v americké historii. V hotelu Ambassador sledujeme dvaadvacet povahově velmi odlišných, fiktivních postav, shromážděných kolem prezidentského kandidáta Roberta F. Kennedyho. Předsudky, nespravedlnost a zmatek komplikují soukromé životy postav, které tak silněji reagují na Kennedyho idealismus, ať už ho vášnivě obdivují, nebo ho následují z jiných důvodů.

Kennedy každopádně představuje výjimečnou postavu vůdce, která zůstává středobodem vyprávění, a jeho myšlenky zůstávají hlavním úhlem pohledu na veškeré dění. Film scenáristy a režiséra Emilia Esteveze kombinuje fakta a smyšlenky, datum, k němuž se upíná, má však v amerických dějinách dodnes zvláštní příchuť: 4. června 1968, několik hodin před tragickým vražedným útokem na Kennedyho, vrcholí přípravy na senátorovu „velkou noc”. Hosté, účinkující, hoteloví zaměstnanci, členové prezidentova štábu – ti všichni se stávají účastníky akce, která má proběhnout hladce a bez problémů. Zestárlý hotelový vrátný John Casey (Anthony Hopkins) se chystá na pravidelnou partičku šachů s kamarádem a bývalým kolegou Nelsonem (Harry Belafonte); manažer Paul Ebbers (William H. Macy) dohlíží na detaily, aniž by se přehlížel svou manželku Miriam (Sharon Stone), která pracuje v hotelovém kadeřnictví a svou milenku Angelu (Heather Graham). Vře to i v hotelové kuchyni, jejíž přísný šéf Timmons (Christian Slater) má už zase konflikt s podřízeným Edwardem Robinsonem (Laurence Fishburne). Číšnice z hotelové kavárny Susan (Mary Elizabeth Winstead) ovšem myslí jen na to, jak by odtud zmizela a naplnila svůj sen stát se velkou hvězdou… V zákulisí si zase zpěvačka Virginia Fallon (Demi Moore) řeší problémy s alkoholem a frustrovaným manželem Timem (Emilio Estevez), s nímž ji už léta váže rozporuplné pouto. Ani mladičká Diane (Lindsay Lohan) nepřistupuje k manželství jako k posvátné instituci: pokud si bere sympatického Williama (Elijah Wood), tak především proto, aby ho zachránila před vojenskou službou ve Vietnamu. Zdeprimovaný Jack Stevens (Martin Sheen) se zase pokouší v hotelu prožít druhé líbánky se svou výrazně mladší manželkou Samanthou (Helen Hunt).

Senátorova suita také není tak soustředěná, jak by se dalo očekávat: agilní Kennedyho podřízení Wade a Dwayne (Joshua Jackson, Nick Cannon) se pokoušejí skrývat nervozitu, což nemůže uniknout neodbytné novinářce Lence (Svetlana Metkina), která přijela do USA z Československa plného nadějí na změnu totalitního komunistického režimu. A jaké problémy nastanou v okamžiku, když Kennedyho stoupenci Jimmy a Cooper (Brian Geraghty, Shia Lebeouf) zapomenou na své politické nadšení a s pomocí drogového dealera (Ashton Kutcher) se vypraví na neslavný trip? S uplývajícím časem se ukazuje, že depresivní nálady, rasismus, sexismus, militantní extrémismus a třídní rozdíly nejsou jen tématy, na něž se ve své prezidentské kampani soustřeďuje senátor Kennedy: ovládá totiž více či méně životy všech postav, které se sešly v hotelu Ambassador. Atentát v Ambassadoru není politický film. Není to ani příběh Roberta Kennedyho (kterého ve filmu zahlédneme výhradně ve skutečných archivních záběrech). Je to pohled do životů několika lidí, jejichž cesty se na pár hodin protnuly. Příběh lidí, kteří se ocitli v bezprostřední blízkosti jednoho z největších incidentů 20. století.

Režisér, scenárista a herec Emilio Estevez získal do jednotlivých rolí svého zatím nejambicióznějšího režisérského projektu, na který se připravoval sedm let, jedinečné herecké osobnosti. Před kamerou se sešly nejzkušenější hollywoodské hvězdy několika generací: držitelé Oscara Helen Hunt (Lepší už to nebude/As Good as It Gets, režie James L. Brooks, 1997, Po čem ženy touží/What Women Want, režie Nancy Meyersová, 2000) a Anthony Hopkins (Mlčení jehňátek/Silence of the Lambs, režie Jonathan Demme, 1991, Laurence Fishburne (trilogie Matrix, režie Larry a Andy Wachovští, 1999-2003, Demi Moore (Neslušný návrh / Indecent Proposal, režie Adrian Lyne, 1993, Striptýz/Striptease, režie Andrew Bergman, 1996), Sharon Stone (Základní instinkt/Basic Instinct, režie Paul Verhoeven, 1992, Casino/Casino, režie Martin Scorsese, 1995, Zlomené květiny/Broken Flowers, režie Jim Jarmusch, 2005), Elijah Wood (trilogie Pán prstenů/The Lord of the Rings, režie Peter Jackson, 2001-2003, Sin City - město hříchu/Sin Ciry, režie Robert Rodriguez,2005), Lindsay Lohan (Zítra nehrajeme!/ Prairie Home Companion, režie Robert Altman, 2005). a Heather Graham (Z pekla/From Hell, režie Albert a Allan Hughesovi, 2001).

K tomu, aby dokázal přesvědčivě evokovat atmosféru na sklonku 60. let a zavedl diváky do hotelu Ambasssador, který se na jedinou noc změnil v mikrosvět ovlivňující veškeré okolní dění v celých USA, využil Estevez zkušeností kameramana Michaela Barretta (Góóól!/Goal!, režie Danny Cannon, 2006, Kiss Kiss, Bang Bang/ Kiss Kiss, Bang Bang, režie Shane Black, 2005), výtvarnice Patti Podesta (Memento/Memento, režie Christopher Nolan, 2001), kostýmní výtvarnice Julie Weiss Frida/Frida, režie Julie Taymor, 2002, Americká krása/American Beauty, režie Sam Mendes, 1999) a držitele Oscara Richarda Chewa (Hvězdné války / Star Wars, režie George Lucas, 1979, Přelet nad kukaččím hnízdem / One Flew Over The Cuckoo’s Nest, režie Miloš Forman, 1975).

O FILMU
Den, kdy „Bobby“ (jak Amerika důvěrně přezdívala Robertu Francisi Kennedymu) vyhrál kalifornské primárky, a zamířil tak do Bílého domu jako nový americký prezident, měl představovat změnu, po které USA na sklonku 60. let zoufale toužila. Od mladšího bratra před pěti lety zavražděného prezidenta J. F. Kennedyho si Američané slibovali změnu, kterou podle mnohých zoufale potřebovali. Kennedy dokázal svým programem sjednotit občany různých ras, náboženského přesvědčení i sociálního původu. Nezastíral, že Amerika je plná problémů – chudoby, rasismu, násilí a nespravedlnosti, ale zároveň nabízel východisko do budoucnosti. Jeho vize však nemohla dojít naplnění: 6. června, krátce po půlnoci, ho smrtelně postřelil 24letý Palestinec Sirhan B. Sirhan v losangleském hotelu Ambassador, vzápětí po jeho triumfálním vítězství v kalifornských primárkách.

Kennedyho vražda, spolu s vraždou Martina Luthera Kinga 9. dubna 1968 a válečným běsněním, jehož obrazy přinášela americká média z Vietnamu, obrátily pozornost rozhořčené americké veřejnosti k otázkám násilí. Milióny Američanů přestaly váhat, pokud šlo o odsouzení násilí, a demonstrovaly svou touhu po míru a řešení problému nenásilnou cestou. Emilu Estevezovi bylo šest let, když Robert F. Kennedy zemřel. „Tu událost si pamatuji z dětského pohledu - jako hrůzný okamžik, který jsem prožíval spolu se svým otcem,“ vzpomíná Estevez, jehož otec – herec Martin Sheen – Kennedyho dlouhá léta podporoval. Natočit film, ve kterém by spojil svou dětskou hrůzu s dospělou analýzou tehdejší společenské situace, se stalo Estevezovým letitým snem.

„Ta vražda znemanela konec optimismu a idealismu pro starší generaci Američanů, a uvolnila prostor cynismu, deziluzi a apatii, která zachvátila mladší generaci a prolnula se do 70. let,“ potvrzuje Estevez. „Na počátku mého uvažování o projektu byla touha vrátit se do té doby a vyprávět ten příběh – a znovu oživit ducha optimismu, který zasáhl Ameriku díky Bobbymu na konci 60. let.“ Kvůli evokaci několika intenzivních, krátkých hodin bylo ovšem třeba ponořit se do stohů dobových svědectví a dokumentů a zajistit si výpovědi pamětníků tehdejších událostí. Brzy bylo jasné, že vzkřísit Kennedyho na plátně bude nemožné: Emilio Estevez se proto rozhodl ukázat postavu senátora tak, jak si ji pamatoval sám a jak ji mají v paměti milióny Američanů, a využít k tomu pouze dobových archivních dokumentů. O tehdejší době se ve filmu vypráví nepřímo, prostřednictvím mozaikovitých příběhů dvaadvaceti smyšlených postav, které události zrcadlí svým jednáním a osudy. Překonat ostych vůči „velkému“ tématu Estevezovi pomohly desítky pamětníků, které ho podpořily, jakmile jim řekl, že hodlá natočit film o noci, kdy byl Kennedy zavražděn. Každý z nich mu začal vyprávět svůj příběh – a některé z nich se dostaly i do filmu, třeba příběh recepční z hotelu Central Kalifornia Coast, která byla v roce 1968 Kennedyho voličkou a provdala se proto, aby jistého mladíka zachránila před vojenskou službou ve Vietnamu (posloužila jako předloha postavy, již ve filmu ztvárnila Lindsay Lohan). Tyto zcela konkrétní příběhy však musely být do značné míry typické a charakterizovat dobu, v níž se příběh odehrává. Důležitost přikládal Estevez především ženským postavám, při jejichž vytváření měl před očima svou vlastní matku.

Scénář Estevez dopsal týden před jinou americkou tragédií – teroristickými útoky 11. září 2001. Ta jen posílila jeho touhu náročný projekt realizovat. Měl to štěstí, že mu kromě jeho rodiny z pocitů beznaděje pomohl i producent Michel Litvak, který se stal katalyzátorem příprav na náročné natáčení. „Jakmile jsem se do scénáře začetl, pochopil jsem, že ten film musíme udělat. Kennedyho příběh není jen poselstvím pro současnou Ameriku, ale má co nabídnout lidem kdekoli na světě,“ potvrzuje producent. Projekt začal získávat tvar v okamžiku, kdy o něj projevily zájem velké herecké hvězdy. Anthonyho Hopkinse scénář zaujal natolik, že se rozhodl nejen se ujmout role zestárlého vrátného v hotelu, Johna Caseyho, ale převzít nad filmem kontrolu jako jeden z výkonných producentů. Koproducenta Lisa Niedenthal vzpomíná, jak ji překvapil zájem, který o film projevily největší osobnosti soudobého Hollywoodu.

„Bylo to něco úžasného: najednou jsme si mohli vybírat z těch nejlepších hvězd a začít jim dokonce přizpůsobovat charaktery všech dvaadvaceti hrdinů. Natáčení se začalo stávat jakousi demonstrací občanských postojů všech zúčastněných. To, že točíme film o Kennedym, nám otevřelo spoustu dveří, a plno lidí pro nás pracovalo s plným nasazením jen proto, aby se na takovém projektu mohlo podílet.“

V hereckém obsazení tak zazáří množství slavných jmen: generaci veteránů vedle Hopkinse reprezentuje legendární herec Harry Belafonte, zatímco střední generaci zastupuje populární hvězda nezávislých filmů William H. Macy, Christian Slater či Laurence Fishburne, který začínal u rozhněvaného černošského režiséra Spikea Leeho, ale známe to třeba i z trilogie Matrix. Nejmladší hollywoodskou generaci pak představují Elijah Wood či Ashton Kutcher.

Silné ženské postavy si vyžádaly výrazné představitelky: vedle Sharon Stone se tak objevují Demi Moore a Helen Hunt, zatímco nejmladší hereckou generaci zastupuje talentovaná Lindsay Lohan. Pro českého diváka je v Atentátu v Ambasadoru malou zajímavostí postava české novinářky, kterou si zahrála ruská herečka Svetlana Metkina. Její postava je mladá žena, která dostala příležitost vidět na vlastní oči svět za „železnou oponou“ – svět plný rozporů, který se ve všem lišil od toho, v čem byla vychována a co ji formovalo. Zvláštní vztah k projektu měl ovšem Estevezův otec, herec Martin Sheen, kterého ke Kennedyho rodině dlouhá léta vázalo těsné pouto. Postavu Roberta Kennedyho si navíc zahrál i v televizním filmu The Missiles of October (Říjnové střely, režie Anthony Page) v roce 1974. Objevit se v synově projektu pro něj byla čest a osobní závazek vůči Kennedyho odkazu.

STVOŘENÍ HOTELU AMBASSADOR
Ve filmu Emilia Esteveze je vedle Kennedyho ještě jedna hlavní postava - hotel Ambassador. Tvůrci filmu se snažili, aby jednotlivé jeho části – stupní hala, jídelna, kuchyň, kanceláře i pokoje – byly osobitými „charaktery“ vyprávění. Situace byla o to složitější, že původní stavba – již v roce 1921 na losangeleském Wilshire Boulevard vyprojektoval renomovaný architekt Myron Hunt a která ve svých 500 pokojích a ve slavném baru Coconut Grove Nightclub hostila největší hollywoodské hvězdy zlaté éry - si ve filmu už zahrát nemohla. Budově, v níž se dokonce jednu dobu předávaly Oscary a jež pravidelně hostívala americké prezidenty při jejich cestách na západní pobřeží, zasadila první velkou ránu právě Kennedyho vražda. Od roku 1989 byl hotel prakticky uzavřen a v roce 2005 částečně přeměněn na budovu, která byla v dané lokalitě potřebnější – školu. Paradoxem zůstává, že v době, kdy Emilio Estevez začal s budovou počítat alespoň pro některé scény plánovaného filmu, jeho otec podněcoval vdovu po Kennedym, Ethel, v nápadu školu podpořit a pojmenovat ji po jejím zavražděném manželovi. Estevezovi se přesto podařilo dosáhnout toho, aby se školní budova na týden změnila v místo dávných událostí. Ve filmu tak nakonec spatříme třeba skutečnou hotelovou kavárnu…

K tomu, aby Ambassador ve filmu skutečně ožil, ovšem museli přispět nejbližší spolupracovníci
Emilia Esteveze – především výtvarnice Patti Podesta, která má za sebou velké množství úspěšných videoinstalací, díky kterých si získala pozornost i v Evropě, nebo spolupráci s Christopherem Nolanem na dramatu Memento (Memento, 2001). Práci na Atentátu v Ambassadoru považuje Podesta za splněný sen – málokdy totiž hraje architektura ve filmu tak velkou roli, aby zrcadlila celou jednu důležitou epochu.

„Důležitý byl emocionální základ: chtěla jsem, aby už samotná podoba hotelu skrývala za přepychem a pohodlím příští tragédii. Rok 1968 byl ostatně obdobím, kdy v rádiu zněly hity od Simona a Garfunkela a v novinách se zároveň objevily první fotografie zmasakrovaných obětí z Vietnamu,“ potvrzuje vývarnice. Vedle autenticity (na níž se podílela řada původního hotelového zařízení či záběry z filmu Mikea Nicholse Absolvent/The Graduate, které se v roce 1967 v hotelu natočily) tak Podesta dala velký prostor světlu a barvám, které jí pomohly modelovat atmosféru prostoru.

Úzce při tom spolupracovala i s kostýmní výtvarnicí Julií Weiss, jejíž sestra v Ambassadoru v 60.
letech měla svatební hostinu a poskytla kolegyni řadu fotografií dokumentujících detaily vybavení. Během práce na filmu využila dobové fotografie (také např. šatníku Jackie Kennedyové či dobových kadeřnických katalogů). Weiss navíc měla na svém kontě řadu filmových titulů svázaných s výrazným designem, především životopisné drama Frida (Frida, režie Julie Taymor, 2002), za něž získala oscarovou nominaci – stejně jako za sci-fi Terryho Gilliama Dvanáct opic (Twelve Monkeys, 1995). Podílela se však i na jiném Gilliamově filmu, Strachu a hnusu v Las Vegas (Fear and Loathing in Las Vegas, 1998). Podílela se na dramatu Americká krása (American Beauty, režie Sam Mendes, 1999). Cenu Emmy Weiss získala za televizní minisérii A Woman of Independent Means a televizní film The Dollmaker. Mezi její divadelní úspěchy patří broadwayská inscenace Sloního muže (nominace na cenu Tony).

Kameraman Michael Barrett, který má na svém profesionálním kontě především filmy Góóól (Goal!, režie Danny Cannon, 2006) a Kiss Kiss, Bang Bang/ Kiss Kiss, Bang Bang (režie Shane Black, 2005), se potom postaral o to, aby vynikla práce Podesty a Weiss, využívající jemných, tlumených barev. Povedlo se mu dodat vizuální dramatičnosti režisérovu nápadu, aby prostředí hotelu zrcadlilo vztah mezi starosvětsky konzervativními hodnotami a rychlými proměnami, kterými procházel svět „venku“.

„Tehdy se lidé ještě převlékali k večeři a říkali si „děkuji“ a „prosím“, potvrzuje Emilio Estevez. „Na postavách Kennedyho mladých spolupracovníků jsme ukázali, že tihle mladíci si raději ostříhali dlouhé vlasy, než by riskovali konflikt.“ Prostřednictvím kamery, která je prakticky neustále v pohybu, však kameraman Barrett nenápadně vyjádřil pocity proměnlivosti, která zasahuje i do formalistického světa Ambassadoru.

Tento dojem umocnil i střihač Richard Chew, který se stal dalším z Estevezových nepostradatelných spolupracovníků. Pracoval předtím s takovými režisérskými esy, jako jsou Francis Ford Coppola (Rozhovor/ The Conversation, 1974), Miloš Forman (Přelet nad kukaččím hnízdem/One Flew Over The Cuckoo’s Nest, 1975) či George Lucas, za jehož Hvězdné války (Star Wars, 1979) získal spolu se střihačským týmem Oscara. Podílel se také na filmařském znovustvoření Ameriky před příchodem bělošské civilizace v poetickém dramatu Terrence Malicka Nový svět (The New World, 2005).