zavřít

Dlouhý popis filmu

Režisér Petr Nikolaev má s fi lmovým dějinopisem poměrně bohaté zkušenosti. Možná právě proto se není co divit, že jeho filmová adaptace románu Jana Pelce, snímek …a bude hůř, způsobila takový rozruch. Byť se nelze tak zcela ubránit dojmu, že je zde pouze další film ustřihnutý podle tradičního hořce usměvavého mustru, ze zástupu, který …a bude hůř sdílí s Ondříčkovými Samotáři nebo Hřebejkovým Pupendem, vyčuhuje Nikolaevův film nejen svým námětem, ale kupříkladu také tím, že se vyhýbá obvyklým cestám distribuce a je promítán výhradně po hospodách a malých sálech. Bohužel, škatulku hořké komedie z mysli tak snadno vytěsnit nelze.

Hlavní hrdina filmového příběhu, mladý Olin, se po několika měsících vrací z blázince do svého rodného města. Právě se díky několika pokusům o sebevraždu vyhnul nástupu k vojenské službě, přesto si nemůže dělat naděje na zářnou budoucnost. V panujícím totalitním režimu si totiž nese cejch „nepřizpůsobivého občana“. Jeho život se omezuje na snahu vůbec žít, sehnat si nějaké jídlo a nějaké peníze, díky nimž se bude moci propít spolu s několika zbylými přáteli do dalšího dne. K návratu do blázince stačí pouze provokovat svými dlouhými vlasy, případně si v lhůtě určené policejním náčelníkem nenajít práci, výslechy a bytí na služebně Veřejné bezpečnosti se stávají děsivou rutinou. Ne, Olin se vrací a i při vědomí setkání se svými přáteli ví, že všude kolem něj tuhne a nelze přestat. I přesto, že …a bude hůř již obklopuje aura nezávislého hitu, bylo by nesmyslné fi lm režiséra Petra Nikolaeva očekávat jako dílo kdovíjak převratné. Hlavními přednostmi snímku …a bude hůř jsou příběh zasazený do nezvyklého prostředí a skutečně mnoho netradičních figurek a hrdinů, jež jsou o to zajímavější, že prostor českého undergroundu a postavy mániček dosud nejsou českým fi lmem náležitě sežvýkány a rozmělněny. Ovšem nic zásadně nového svému divákovi snímek …a bude hůř nepředkládá a se samozřejmostí jej provede jak scénami velmi působivými, tak i momenty až žalostně tradičními a naroubovanými na několik scenáristických klišé.

Snímek režiséra Nikolaeva se dělí na dvě lehce rozdílné poloviny, které skutečně (!) dělí výměna kotouče s fi lmem. Zvláště v první půlce Nikolaevova fi lmu se toho příliš neděje a divák je často svědkem toho, jak se Olin a zbylé postavy prokousávají a propíjejí každodenní záplavou totalitního marasmu, propadajíce se tak z jedné scény do druhé. Veškeré dění na plátně je silně prosyceno hospodským nebo z pohledu dnešní doby až absurdním humorem. Právě tento humor jako by tvořil jakousi první vrstvu, kterou je divák naprosto zaslepen a musí ji složitě rozhrnovat, aby se dopátral absurdity doby, jež chtěli tvůrci fi lmu nejspíše ztvárnit především. Právě jakási generační výpověď tak vyznívá v první polovině fi lmu vlastně až nepřesvědčivě. Teprve když se fi lm přehoupne do své druhé poloviny, je náležitě posílena dramatická linie příběhu. Únos Oliny z polepšovny a následná snaha emigrovat již skutečně rozezní ty správné struny bezvýchodnosti a divák je donucen více vnímat myšlenku vězení doby, ze kterého nešlo utéci a ve kterém bylo nutno žít. Teprve až když zazní šeptané verše básně Josefa Kainara „Stříhali dohola malého chlapečka“, ucítíte náležité mrazení v zádech a dění na plátně budete sledovat se zatajeným dechem. Vše ale náhle z nevysvětlitelného popudu utne konec, který v podstatě ani koncem není. Ke katastrofě směřující příběh přestřihne střih a Olinův hlas na pozadí šerosvitných záběrů Paříže pouze chmurný zavěr dovypráví. Veškerá energie, která do té doby příběh poháněla, odezní do ztracena a pocit katarze se zoufale nedostavuje.

Byť neuvidíte (až na několik vzácných výjimek) herce známých tváří, nebudete hereckými výkony představitelů vyloženě zklamáni. Faktem je, že zvláště představitelky ženských hrdinek si se svými party poradily o něco lépe, avšak i Karel Žídek v roli Olina, nebo Karel Kaňkovský coby jeho nerozlučný kamarád Špína, působí na plátně poměrně přesvědčivě. Za pozornost jistě stojí i těch několik málo chvil, které na plátně stráví postavička Lesního muže, obstojně sehraná Radkem Uhlířem. Silný vliv na herecké výkony má dialogy obalující vrstva vulgarismů, s níž si ne všichni členové hereckého obsazení dokázali poradit. Zde snaha o jakousi syrovost a autenticitu vyznívá naprázdno, stejně tak i v úvodu filmu, kde některé repliky připomínají toporné představování postav.

Snímek …a bude hůř padá do svých diváků v černobílých záběrech, které charismaticky vykreslují jak zakouřenou hospodu, tak i zjizvenou průmyslovou krajinu. Těžko říci, jestli zvolená kamera má vedle snahy o výraznější vymezení ze současné české produkce nějaký jiný význam, možná snad více ukotvit film v socialistických reáliích, případně zdůraznit výpovědní a dokumentární rovinu filmu, na kterou scénář někdy rezignuje. Bez formálních experimentů dokumentů se však film režiséra Petra Nikolaeva obejde, ač se zde kupříkladu nezvykle málo spoléhá na sílu scénické hudby. Ta, byť takřka pokaždé pozvedne atmosféru dané scény, zaznívá jen zřídka a snad právě proto se vyplatí věnovat pozornost i popěvkům a nejrůznějším písním, jež zaznívají z úst filmových hrdinů.

To, co snímek …a bude hůř získává netradičností svého námětu, sice lehce umazává tradiční zpracování, přesto jej můžeme s čistým svědomím označit za nadprůměr tuzemské produkce. Byť lze uvést řadu výhrad, je třeba mít rovněž na paměti, že filmová adaptace románu Jana Pelce dokáže svého diváka nejen pobavit, ale rovněž mu i pootevřít v českém filmu dosud spíše přibouchnuté dveře. Pokud tedy budete mít to štěstí, že se potulný kinematograf tvůrců filmu …a bude hůř zatoulá do blízkosti vašeho bydliště, určitě na „první český undergroundový film“ vyrazte.

Stručný popis filmu