Nápad na film 2012 se poprvé zrodil v hlavě scenáristy, producenta a skladatele Haralda Klosera, scenáristického partnera Rolanda Emmericha. „Každá civilizace na zeměkouli si vyprávěla mýtus o povodni světa,“ prohlašuje Kloser. „Situace je špatná, společnost je v rozkladu a planeta prostě způsobí nový začátek. Někteří z lidí dostanou další šanci založit novou kulturu, novou společnost, novou civilizaci.“

Když Kloser s Emmerichem objevili zajímavou skutečnost, na které by mohli příběh filmu založit, začala myšlenka nabývat jasnější podoby. Mayský kalendář by měl konce svého třináctého cyklu dosáhnout 21. prosince 2012 – a po tomto datu už není nic. To samozřejmě vybízí k otázce – pokud kalendář nepokračuje, co se bude dít? „Zjistíte, že miliony lidí ze všech společenských vrstev věří, že v roce 2012 dojde k nějaké společenské nebo duchovní změně,“ říká Kloser. Rozpětí a různorodost teorií o tom, k čemu dojde, poskytly Emmerichovi a Kloserovi inspiraci pro napsání scénáře.

Pro režiséra, který je divákům velice dobře známý hity jako Den nezávislosti nebo Den poté, bylo klíčové, aby se jeho nový film 2012 od zmíněných katastrofických velkofilmů dostatečně odlišil. „Čím více jsme s Haraldem probírali scénář, tím více jsem si uvědomoval, že tu jde o něco, do čeho se dnešní lidé dokáží opravdu velice dobře vžít. Je v něm celá řada filozofických a politických elementů, které, podle mého názoru, dodávají katastrofickým prvkům hloubku.“

Základem všeho bylo stvořit postavy, které budou tyto filozofické a politické otřesy prožívat a zprostředkují tak lidský náhled na celou katastrofu. John Cusack si zahrál Jacksona Curtise, spisovatele, jehož oddanost jeho neúspěšnému, ale dost možná geniálnímu románu připravila o manželství a jeho rodinou zmítají následky těchto problémů. Jackson je ale stále loajálním otcem a když začne být situace vážná, dokáže, že je schopen čehokoliv, aby svou rodinu ochránil.

Jacksonovu bývalou manželku Kate, která si s Jacksonem udržuje přátelský vztah, ale už dávno se přestala pokoušet soupeřit o pozornost s jeho prací, si zahrála Amanda Peet. Když se zemské desky začnou posouvat – následkem čehož dojde ke zničení Los Angeles – vydává se Jackson se svou rodinou na zoufalou cestu po zemi i ve vzduchu, aby přežili a byli svědky zrodu nového světa.

Nejvyšší kruhy světových vlád mezitím realizují svůj tajný plán. Nebudou sice schopny zachránit celé lidstvo, ale jsou schopny zachránit vybrané jedince, kteří budou mít šanci založit novou společnost. Prezident Thomas Wilson v podání Dannyho Glovera velice rychle pochopí ohrožení, kterému celý svět čelí – a stejně rychle se rozhodne udržet vše v naprostém utajení. Prezidentova vědeckého poradce Adriana Helmsleyho, který dokázal s předstihem dešifrovat změny v chování Země a je odhodlán zachránit tolik lidí, kolik to jen bude možné, představuje Chiwetel Ejiofor. Carl Anheuser, náčelník generálního štábu, v podání Olivera Platta, je možná nafoukaný a vznětlivý, ale i on je zcela oddaný touze zařídit přežití celé společnosti – nebo alespoň těch jejích členů, kteří si to mohou dovolit. Thandie Newton, která ztvárnila prezidentovu dceru Lauru, je šokována zjištěním, co vše její otec světu utajil. Vlastně se zdá, že jedinou osobou mimo vládní kruhy, která má nějaké tušení, co se chystá, je rozhlasový moderátor (a možná prorok) Charlie Frost (Woody Harrelson), který své předpovědi vysílá pro každého, kdo je ochoten poslouchat.

Scénář, který Kloser a Emmerich napsali, je v mnoha ohledech tím nejvelkolepějším projektem, o jehož ztvárnění se Emmerich do této chvíle pokusil. Aby ho mohl transformovat do filmové podoby, musel zkombinovat speciální a vizuální efekty, což, jak sám režisér tvrdí, mu umožnilo se svobodně rozhodovat o tom, jakým nejlepším způsobem danou scénu ztvárnit. „Našim cílem je dosáhnout toho, aby divák nedokázal rozlišit, co jsme opravdu postavili a co je vizuální efekt, vyrobený v počítači,“ vysvětluje výtvarník filmu Barry Chusid. „Pokud se to podařilo, budete po skončení filmu přemýšlet o tom, kde jsme asi nalezli horu, v níž jsme mohli postavit to, co jsme tam postavili.“

Štáb například vybudoval několik venkovních „plovoucích pódií“ - obrovských kulis, postavených na soustavě pohyblivých ramen, se kterými mohl režisér pohybovat, zatímco se v nich pohybovali herci. „Roland vzal celou jednu městskou ulici, s palmami, asfaltem, průčelími domů, a umístil ji na ta obří ramena – obrovské stroje – a prohlásil 'Teď musíte ulicí proběhnout, nastoupit do auta a odjet pryč,'“, popisuje Cusack. „Prožil jsem při natáčení povodeň, požáry, sesuvy půdy, oblaka popela, zemětřesení, v podstatě cokoliv, co si dokážete představit. Prchal jsem ve veškerých dopravních prostředcích, jaké si jen dovedete představit, od všech možných katastrof, jaké si jen dovedete představit. Bylo to tak trochu divoké.“

To, co nedokázali postavit tesaři a stavitelé, postavili počítačoví animátoři, protože jedině ti dokázali Emmerichovy vize přivést plně k životu. „Procházel jsem se po scéně a všude byly obrovské plochy modrého plátna,“ vzpomíná Cusack. „Ale nebylo to tak těžké, jak jsem si představoval. Roland to měl všechno naplánované a dokázal vám vysvětlit, jak bude co vypadat, až to bude hotové. Je tak sebevědomý, že je zábavné si byť jen představovat to, co si představuje on.“

„Na tomhle filmu mě zaujalo víceméně naprosto vše,“ říká Marc Weigert, který zastával role vedoucího týmu vizuálních efektů a koproducenta. „Více než polovinu filmu tvoří vizuální efekty. Myslím, že Roland nalezl způsob, jak do tohohle filmu dostat prakticky libovolnou přírodní katastrofu, jaká vás napadne. Na třicáté stránce scénáře je Los Angeles zničeno zemětřesením o síle 10.5. Yellowstonský park vybuchne a promění se v padesát kilometrů široký kráter plný lávy. Ale skutečným důvodem, proč je spolupráce s Rolandem tak zábavná, je ten, že do každé scény přichází s něčím novým. Mohli byste si říkat, že už jste viděli filmy, v nichž dojde k zemětřesení, ale on vás přesvědčí o tom, že to ani náhodou nebyla pravda.“

Film 2012 se rozrostl do obřích měřítek, dokonce i na Emmerichovy poměry. „Je to mnohem velkolepější než cokoliv, co jste dosud viděli,“ tvrdí Cusack. „Na každé stránce scénáře je scéna, u které jste byli nuceni přemítat o tom, co si asi Roland představoval, protože působila tak ambiciozně, tak monumentálně. Ale když sledujete Rolanda při natáčení, tak je zajímavé si všimnout, že nikdy není z ničeho zoufalý. Možná je obklopený obrovskými kulisami nebo nekonečnými plochami zeleného plátna, ale on všechno vidí ve své hlavě. Ví naprosto přesně, co má jak vypadat, a je schopen vydat všem takové příkazy, aby jeho představy dokonale realizovali. Je to dost ohromující.“