zavřít

Dlouhý popis filmu

O NATÁČENÍ

CESTA HRDINY: Příběh a herci filmu 10 000 př.n.l.
Vizionářský režisér Roland Emmerich nás v nejúspěšnějších blockbusterech uplynulého desetiletí, jako jsou Den nezávislosti a Den poté, zavedl do světů, kde se bojuje proti mimozemské invazi i s přírodní katastrofou. Nyní svou kameru zaostřil hluboko do minulosti, konkrétně do roku 10 000 př.n.l., který se mu stal jeho dosud největší a nejnáročnější tvůrčí výzvou.

Emmerich si ve svém novodobém mýtu o hrdinovi z malého kmene, který se postaví mocnému impériu, přeje diváky přenést do světa, kde je možné zažít dobrodružství, jež přesahuje vše, o čem kdy snili nebo si dokázali představit. Zároveň s tím opět posouvá hranice filmového media. “Vždycky na mě silně působilo klasicky pojaté vyprávění, lidé si po celé generace u táborových ohňů vyprávěli příběhy,“ říká Emmerich. “Když se váš příběh odehrává ve světě dávných lidí, dostáváte příležitost vyprávět velmi bohatý hrdinský příběh, kde jeho hlavní protagonista musí zvládnout nemožné. Chtěl jsem natočit film, díky kterému se diváci propadnou do světa, který není podobný ničemu, co kdy na plátně viděli.”

K tomu, aby se divák mohl vydat na dobrodružnou cestu na jiná místa a do jiných časů, musel Emmerichův štáb i herci procestovat nejzapadlejší končiny světa. Natáčení je zavedlo na zimní Nový Zélandu, do jihoafrického Kapského města s teplým klimatem a vysokou vlhkostí vzduchu i vyprahlé pouštní krajiny africké Namibie.

Producent Michael Wimer uvádí: “Tvůrce typu Rolanda Emmericha vždycky hledá něco nového, plátno, na které ještě nikdo nemaloval, se však hledá čím dál hůř. V každém slova smyslu to byla obrovská tvůrčí výzva – Roland dokonce řekl, že je to ten nejnáročnější film, který kdy točil. Domnívám se, že právě velké výzvy z vás dělají velkého filmaře.”

Harald Kloser, který se podílel na scénáři (byl výkonným producentem a navíc ve spolupráci s Thomasem Wanderem složil k filmu hudbu), uvádí, že film 10 000 př.n.l. je cesta do časů, kdy byla mystika a svět duchů silnou součástí života lidí. “Nikdy jsme s Rolandem nechtěli, aby se z 10 000 př.n.l. stal svého druhu dokumentární film,” říká Kloser. “Chtěli jsme spíše velké dobrodružství o putování lidí a o jejich konfrontaci se silami, jež si nedokážou vysvětlit. Chtělo se nám posouvat hranice možného.”

Producent Mark Gordon již s režisérem spolupracuje potřetí, a říká: “Roland je ten typ režiséra, který se nikdy nechce opakovat. Jeho představivost mu umožňuje vydat se do míst, kam většina lidí nikdy nezavítá. Pro tento film byl naprosto dokonalým režisérem, protože má rád právě tento typ příběhů a je vypravěčem orientovaným na vizuální stránku.”

Film má všechny rysy velkého akčního vyprávění, ukazuje lovy na obrovské mamuty, výpravné bitvy, dechberoucí krajiny s obrovskými pyramidami a ztracenými civilizacemi, je prostoupený mýty a mystikou. Camilla Belle, která se ujala role dívky Evolet, však říká: “V jádru příběhu je lidsky velmi silný příběh. D´Leh a Evolet jsou od sebe násilně odděleni a během úžasné cesty se musí opět najít. Postavy a spolu s nimi i diváci se vydávají do úplně jiného světa.”

“Určité stránky lidského života se za celá tisíciletí nezměnily, a to je na tom to úžasné,” říká Steven Strait, který se ujal role mladého válečníka D´Leha. “To co z nás dělá lidské bytosti, se od prehistorických dob moc nezměnilo: láska, soucit, doufání, sebeoběť. Tohle všechno je ve filmu taky a vy se s tím dokážete jednoduše ztotožnit bez ohledu na to, z jaké jste doby.”

“Ve filmu je plno legend, proroctví a fyzicky náročných situací,” říká další z herců, Cliff Curtis, který ztvárnil postavu jménem Tic‘Tic. “Uvidíte nebezpečné dravé ptáky monstrózních rozměrů, šavlozubé tygry a samozřejmě mamuty, příběh má však i velmi zajímavý duchovní náboj. Právě ten drží celé vyprávění pohromadě.”

Příběh začíná scénou, kdy bojovníci kmene Yagahl, který přebývá v odlehlém údolí, uloví jednoho z mamutů velkého stáda, jež hřmí krajinou na cestě za potravou. “Kmen Yagahl tvoří lovci mamutů, závisí na nich jejich přežití,” říká Emmerich. “Mamuti jsou pro kmen Yagahl tím, čím bývali pro Indiány bizoni. Lovci je na jedné straně zabíjejí, na druhé straně k nim cítí až posvátnou úctu. Mají mezi sebou velmi přirozený vztah lovce a zvířete.”

“Životní podmínky kmene Yagahl jsou těžké, přežijí jen díky tomu, co uloví,” říká Kloser. “Blíží se konec doby ledové a mění se podnebí. Všímají si, že mamuti přes jejich území netáhnou tak pravidelně jako dřív.”

Kmen vede duchovní vůdkyně, Stará Matka, kterou ztvárnila Mona Hammond. Ten z lovců, který nese Bílý oštěp, má zodpovědnost za zabezpečení potravinami a ochranu kmene. Stará Matka spatřila budoucnost lidu Yagahl a předpověděla, že z jejich středu vzejde skvělý lovec, který předtím než mamuti úplně vymizí, kmen odvede do nových lovišť. Nikdo nevěří tomu, že oním lovcem by mohl být právě D´Leh, jehož otec za nevysvětlených okolností opustil kmen. Od té události sice uplynula už hodně dlouhá doba, ale D´Leh stále nese stigma syna zbabělce.

“D´Leh je outsider kmene,” říká Steven Strait. “Zbytek kmene jej kvůli dávnému činu jeho otce odepsal. Opuštění kmene je pro ně ten nejhanebnější čin, jaký může muž spáchat. D´Leh musí žít s cejchem.”

“Vždycky mě zajímaly konflikty mezi otci a syny,” říká Emmerich. “Otec D´Leha opustil dávno, prakticky když byl ještě chlapec. A jak už to u hochů opuštěných otci bývá, kmen mu to stále připomíná. D´Leh nakonec zjistí, že otec měl ke svému činu pádný důvod.”

Po mnoha konkurzech, které tvůrce zavedly od USA, přes Evropu a Jižní Ameriku až na Nový Zéland, si Emmerich jednou všiml plakátu na nezávislý film s názvem Undiscovered. Režisér vzpomíná: “Uviděl jsem Stevenův obličej a hned jsem se ptal ´Kdo to je?´ Udělali jsme s ním kamerovou zkoušku, pak jsme si udělali několik zkoušek s dalšími adepty na tuto roli, ale nakonec jsme se vždycky vrátili ke Stevenovi. Tehdy mu bylo teprve osmnáct. Když začalo natáčení, byl dobrý, ale zároveň z něj bylo cítit, že si ještě sám sebou není vůbec jistý. Byl jsem na něj velmi hrdý, protože si podobně jako D´Leh v průběhu natáčení prošel velkým vnitřním přerodem. Musel tenhle film táhnout – a taky se mu to povedlo. Byl jsem tomu velmi rád.”

Vyhlídka na spolupráci s Rolandem Emmerichem Straita úplně vykolejila. “Jsem velkým fanouškem jeho filmů, takže možnost s ním natáčet pro mě byla naprosto elektrizující,” říká herec.
“Roland je především vypravěč. I ty nejbombastičtější z jeho filmů stojí a padají s postavami. Když jsem si četl scénář, pamatuji se, že mě napadl přívlastek “dokonalé.” Samotné natáčení bylo dobrodružství, které se nepodobalo ničemu, co jsem si kdy vůbec dokázal představit.”

D´Lehovo dobrodružství začíná představením dalšího outsidera kmene – dívky Evolet, jež jako jediná uprchla před nájezdníky “na čtyřnohých démonech”, kteří odvedli její lid do zajetí. “Objeví ji v horách u těla mrtvé ženy,” říká Emmerich. “Dokud jí členové kmene Yagahl nenašli, mysleli si, že jsou na světě sami. Je jim první známkou toho, že existují i jiné kultury.“

Stará Matka věří tomu, že Evolet je klíčem k proroctví – je neoddělitelně spjata s lovcem, který zdědí Bílý oštěp a povede kmen do nové země. Ačkoliv nikdo nevěří, že oním mužem by mohl být právě D´Leh, mezi oběma outsidery se vyvine silné pouto. “Evolet je sirotek a do kmene se dostala ještě jako malá,” říká Camilla Belle. “Miluje D´Leha a on miluje ji. Chce s ním utéct, ale D´Leh si je dobře vědom toho, že to nejde. Jejich osud se podobá Romeovi a Julii, Stará Matka totiž věří, že Evolet je souzena někomu jinému.”

Michael Wimer uvádí, že Camilla Belle má všechny vlastnosti, které tvůrci u postavy Evolet hledali, a říká, že již na prvním setkání je naprosto uchvátila. “Když Camilla přišla na první čtení scénáře, měla na sobě velmi zajímavé šperky a mě napadlo, že si je dala jen kvůli tomu, aby získala roli. Jenže pak mi došlo, že právě tenhle typ šperků je její styl. Je neobyčejně půvabná a nadaná. Do své role však vnesla tolik vnitřní síly, že nám to vzalo dech.”

Mark Gordon souhlasí a dodává: “Camilla působí velmi křehce, zároveň však tušíte, že za určitých okolností by se mohla postavit nepříznivým okolnostem a přerodit se v hrdinku. Ať už se jí v minulosti stalo cokoliv, není obětí.”

Belle uvádí, že až cesta odhalila vnitřní sílu její postavy a dodává: “Chvíli mi trvalo, než jsem zjistila, jak vlastně zobrazit její sílu. Chtěla jsem z ní udělat hrdinku, ke které mohou mladé dívky vzhlížet jako ke svému vzoru, nikoliv pouze jako k dívce v nesnázích. Nebojuje jen za sebe, ale i za svůj lid.”

Muž, který má v držení Bílý oštěp a musí jej předat novému vůdci kmene, se jmenuje Tic´Tic. Této role se ujal novozélandský herec Cliff Curtis. “Tic’Tic má ve filmu dva úkoly: dohlédnout na to, aby se odznak vůdcovství nakonec dostal do rukou D´Leha, a jeho druhým úkolem je naplnění proroctví, které praví, že D´Leh a Evolet povedou lid do bezpečí,” říká Curtis. “Tic´Tic je tradičního založení. Věří v mytologii a v proroctví.

Tic´Tic jako jeden z mála D´Lehovi věří, je také přesvědčen o tom, že D´Lehova láska k mladé ženě nějak souvisí s jejich budoucností. Na téhle postavě mě bavilo že jsem jej nemusel hrát jako mudrce, který má odpověď na všechno. Někdy je docela mrzutý a budí strach. Je spíše takovým váhavým mentorem.”

Emmerich dodává, že podobně jako v případě filmových postav, se Cliff Curtis stal Stevenu Straitovi učitelem a rádcem i ve skutečnosti. “D´Leh je hrdina, který si není jistý sám sebou, neví, co by měl udělat, a toto dobrodružství jej vede k tomu, aby objevil, k čemu je vyvolen a kým ve skutečnosti je. Bylo úžasné sledovat, jak si vzal zkušený Cliff Curtis nezkušeného Stevena pod svá ochranná křídla. Jejich společné scény byly čím dál lepší, protože prohlubující se vztah mezi postavami odrážel skutečnost.”

Jediným přítelem D´Leha a Evolet je Baku, kterého ztvárnil britský debutant Nathanael Baring: “Baku je ještě velmi mladý,” říká Baring. “Vytrvale se pokouší na D´Leha a Tic´Tica udělat dojem a stát se součástí party, ale většinou spíše překáží.”

Když na kmen zaútočí “čtyřnozí démoni” - což ve skutečnosti není nic většího než jezdci na koních – a společně se všemi mladými unesou i Evolet, D´Leh se zasvětí tomu, aby je našel ať to stojí co to stojí. “Přijedou na koních a vypadají jako démoni,” vysvětluje Emmerich. “Udeří s nebývalou silou, kmen Yagahl nemá ani nejmenší šanci. A jedině D´Leh bezprostředně reaguje na vzniklé okolnosti a povzbuzuje ostatní bojovníky k odvetě. Vzali mu Evolet a on ji chce zpátky.”
K D´Lehovi se okamžitě připojí Tic´Tic, dále také jeho sok Ka´ren (v podání Mo Zainala) a pozadu nechce zůstat ani Baku. Jejich náročná mise je vede přes nebezpečné zasněžené hory do Ztraceného údolí, kde se musí utkat nejen se zotročujícími nájezdníky, ale také s děsivými ptáky, kteří žijí v bambusových hájích a vyhlédli si je za svou kořist,“ popisuje Emmerich. “Vypadají jako něco mezi dinosaury a pštrosy, ale při lovu mají stejnou taktiku jako žraloci – z ničeho nic se objeví a stejně nepozorovaně zase zmizí.” Jejich cesta je nakonec dovede k jim neznámému kmenu Naku, které vede Nakudu (Joel Virgel), jehož syn byl také unesen nájezdníky.

Hladoví, žízniví a rozhádaní hrdinové nakonec dorazí do nehostinných pouštních plání, kde k nebi ční vysoké pyramidy a tisíce otroků v poslušnosti vykonává práci pro bytost, která se prohlašuje bohem. “Pyramidy jsou pro mě symbolem příšerné opovážlivosti,” říká Emmerich. “Jsou v ostrém protikladu k životu lovců mamutů, kteří k jimi loveným zvířatům chovají respekt.”

Pokud má D´Leh uspět, musí se vzdát loveckého způsobu života a stát se vůdcem, jinak nad kulturou postavenou na zotročování lidí nezvítězí. “D´Leh se kvůli záchraně Evolet musí vydat doslova na sám konec světa,” pokračuje Emmerich. “Během cesty se naučí, že nemá zodpovědnost jen za jedinou dívku.”

Mezinárodní obsazení završují Marco Khan, který se ujal role jednookého nájezdníka, a Ben Badra jako hlavní nájezdník. “Během konkurzů jsme se do jednotlivých rolí snažili obsadit vizuálně co nejodlišnější herce,” popisuje Emmerich. “Naši herci byli z Ásie, Indie, Afriky a Jižní Ameriky. Film je ve druhém plánu o kulturní rozmanitosti, tedy i rozmanitosti vzezření a odlišnostech ve fyziognomii.”

Filmaře poctil i legendární egyptský herec Omar Sharif, který se ujal role vypravěče. “V jeho hlase je cítit celá jeho životní zkušenost a ohromující lidskost. Byl naprosto úžasný, zjevení se kterým se nesetkáváte každý den,” říká Wimer.

Mnozí z herců, kteří byli obsazeni do rolí lovců-sběračů ze savan, se v jihoafrickém Kapském městě zúčastnili pod vedením koordinátora kaskadérů, Franklina Hensona, náročného výcvikového soustředění. Cílem nebylo jen zvýšení fyzické zdatnosti, jejich příprava zahrnovala i taneční a bojové sestavy, jež se postava od postavy lišily. V případě Nata Balinga šlo například o šplhání po bambusových kmenech, mezi kterými se prohánějí krvežízniví ptáci. Strait a ostatní herci představující lovce mamutů se naopak učili loveckým strategiím.

Strait, který kvůli své předchozí roli musel nabrat velký objem svalové hmoty, podstoupil přísnou dietu a náročnou fyzickou přípravu, čímž ztratil na 15kg, vznikl šlachovitý lovec D´Leh. “Neexistují žádné záznamy, jak tehdejší lidé vypadali,” říká herec,”takže jsem porovnával vzhled současných kmenových kultur. Díky tomu jsem se poučil nejen o tom, jak žili, ale založil jsem na tom i styl mých pohybů. Vycházel jsem totiž z předpokladu, že členové těchto kmenů lovili po celý život a proto si museli vybudovat co nejefektivnější systém nakládání s energií. Nebyli atlety jen tak pro nic za nic, šlo o přežití. Valná většina fyzické přípravy na roli a proces snižování hmotnosti se týkaly běhu.”

Herci, kteří ztvárnili nájezdníky, se zúčastnili náročné jezdecké přípravy. Peter White trénoval nejen herce, ale i jejich koně. V hřebčínech okolo Kapského města White našel kolem 20 vhodných koňů. “Většinou šlo o křížence, ti mají větší odolnost proti nemocem a oproti šlechtěným ořům jsou i méně temperamentní,” říká White. “Poměrně dlouho jsme je připravovali na to, jak to potom bude vypadat na placu: kamery, světla, kouř a tak dále.

Pokud jde o herce, museli být obeznámeníi s používáním luků, kopí, provazů a sítí – a často při tom ještě druhou rukou řídit koně, nezřídka oblečení v těžkých kostýmech. “Většina kostýmů měla tuhé a úzké korzety, které neumožňovaly právě jednoduché ohnutí,” říká White. “Sedla pro koně byla naopak odlehčená, což svědčilo koním i jezdcům, postoje a podložky pro sedla však byly z pytloviny a žíní.”

Z Kapského města se koně vydaly na čtyřdenní okružní jízdu po namibijských lokacích, kde se zároveň zdržovali v přísně hlídaném prostředí, kterým tvůrci chtěli zabránit případnému riziku nákazy od místních divokých koní. Kvůli extrémně suchému prostředí pouště musel White neustále dohlížet na pitný režim všech koní.

Při natáčení na Novém Zélandu, kde už White s koňmi pracoval, se setkal s úplně jiným výzvami. “Před začátkem natáčení jsme měli dva týdny příprav k dobru, takže jsme koně ustájili v půlce horských úbočí, kde se mohli aklimatizovat a zvyknout si na nadmořskou výšku.”


CESTA ČASEM: Ztracené světy ožívají
Emmerich se během celé své dosavadní kariéry snažil posouvat možnosti vizuálních efektů, kdy se mu podařilo vytvořit ikonické obrazy jako je exploze Bílého domu ve filmu Den nezávislosti či smrtící vlna ve snímku Den poté. Technologické možnosti Emmerichovi umožnily, aby se naplno projevila jeho představivost a on mohl vytvořit přesně takový svět 10 000 př.n.l., jaký si vysnil.”

Emmerich proto povolal svou tradiční spolupracovnici Karen Goulekas, která se podílela již na jeho předchozích filmech Godzilla a Den poté, aby dohlédla na kvalitu obrovského množství vizuálních efektů, jež byly v plánu. “Karen je v oblasti vizuálů jedna z nejvynalézavějších a nejtvořivějších lidí, s jakými jsem kdy pracoval,” říká režisér. “Nic pro ní není nemožné. Vím, že se na ni mohou spolehnout a že na plátno převede i mé nejdivočejší představy – a často v mnohem barvitějším podání, než jsem si je byl kdy schopen představit.”

Nejnáročnějším úkolem byla výroba široké škály obrovských dávných tvorů – mamutů, šavlozubých tygrů a dravých ptáků – kteří se ve filmu objeví. Emmerich chtěl, aby měli dávní tvorové co nejpřirozenější pohyby a proto v přírodní říši dneška hledal jejich přímé příbuzné. “Pro porovnání jsme použili celou řadu dokumentárních filmů se záběry slonů, tygrů a pštrosů,” říká. “Největším problémem se ukázalo to, že nikdo netuší, jak se takový mamut vlastně pohyboval. Zcela jistě to byla zvířata velmi specifického vzezření i životních projevů. Bohužel, způsob pohybu odhadnete jen z dokumentárních záběrů.”

Při vytváření zvířat z epochy, která se odborně nazývá Pleistocén, se jedním z nejnáročnějších úkolů stala správná pokrývka jejich těl: dlouhá a tmavá srst u mamutů, peří dravých ptáků a v případě šavlozubého tygra třeba interakce jeho srsti s vodou. “Pokud jde o povahu jejich srsti a otázku fotorealizmu, museli jsme tak říkajíc podruhé vymyslet kolo,” říká Emmerich. “Správné podání kůže je opravdu velmi náročné, proto jsme si v Anglii najali dvě firmy, které měly dosáhnout toho, aby jejich vzhled vypadal co možná realisticky. Dokonce tak, aby divák dostal chuť se zvířecí kůže dotknout.”

Goulekas se k projektu dostala dva roky před první klapkou a svou práci zahájila tím, že si prošla celý scénář a zaznamenala si, jaké efekty bude potřeba vyrobit. Každý efekt byl ve stádiu příprav rozkreslen do náčrtků, vznikly makety (které byly naskenovány do počítačů) a nebo modely. Do centra zájmu filmařů se dostaly zejména tři velké scény – lov na mamuty, útok dravých ptáků a D´Lehovo setkání se šavlozubým tygrem.

Goulekas si kvůli korespondenci efektů s vědeckými objevy vybudovala databázi obrázků, fotografií a počítačových záběrů, které si nahrála z různých televizních pořadů. Navštívila také La Brea Tar Pits v Los Angeles, které se jí staly cenným zdrojem informací ohledně života mamutů. Podívala se rovněž do jihoafrické rezervace Tala Game Reserve nedaleko Durbanu, kde si na HD natočila divoká zvířata v jejich přirozeném prostředí – mezi jinými lvy, tygry, leopardy, slony a pštrosy. Materiál, který natočila animátorům umožnil, aby si z různých úhlů důkladně nastudovali pohyby zvířat.

Jednou z největších tvůrčích byl pro Goulekas dravý pták – obrovský predátor bez křídel, avšak s o to větším zobákem. Jeho podobu založila na zvířeti, které kdysi žilo v Jižní Americe. „Byli obrovští,“ říká Goulekas. „Všichni víme, jak rychle dokáže pštros utíkat a kolik škody svýma silnýma nohama nadělá. A teď si představte, že mezi dinosaury a naším dravým ptákem je velmi zřetelná spojnice. Jejich výsledný vzhled je mixem několika různých vyobrazení.“

Zdokonalení pohybů zvířat znamenalo, že se ve spolupráci s Emmerichem muselo zasáhnout do jejich designu. „Je to proces plný nečekaných objevů,“ říká Goulekas. “Měníte to do té doby, dokud necítíte, že je to naprosto dokonalé. Práce na tomto filmu byla tvůrčí, týmová a stále se vyvíjela. Roland mi dal jasné směrnice, ale zároveň velkou tvůrčí svobodu.“

Jakmile byl její osmnáctičlenný tým složený z animátorů a loutkářů s podobou zvířat hotov, pustili se do previzualizace (previz), kdy vytvořili 3-D animovaný storyboard se všemi sekvencemi, které potřebují vizuální efekty. „Pro scénu, kdy se D´Leh ocitne v rokli s tygrem, jsme v počítači vytvořili prostředí rokle ve 3-D. Pak přišel na řadu animátor, který vytvořil záběr z ptačí perspektivy, zachycující tygra ve skoku,“ popisuje Goulekas. „Pak jsme se zaměřili na úhly kamery a spolu s naším střihačem previzu, Steve Pangem, a jeho kolegy jsme si pečlivě prohlédli všechny záběry a pak se s jednotlivými animátory dohodli, na čem budou pracovat.“

Previz se pro tvůrce i herce stal neocenitelnou pomocí. „Před každou scénou jsem hercům ukázal previz, aby měli přehled o tom, co se děje kolem,“ říká Emmerich. Previz poskytl neocenitelnou pomoc i kameramanovi Ueli Steinerovi při zasvěcování scén. „Previz je jsou zkrátka podrobné směrnice, jak danou scénu natočit,“ potvrzuje kameraman. „Je samozřejmé, že finální podoba je poněkud odlišná a že se při natáčení často improvizuje, ale jako vodítko je to užitečné.“

Během natáčení Goulekas a její tým často navštěvovali herce a štáb, vyzbrojení speciálními namodro natřenými měřícími tyčemi, místo kterých se ve filmu nakonec objeví digitální zvířata. „Kvůli scéně útoku dravého ptáka jsme na konec tyče upevnili jeho modrou hlavu, takže všichni věděli, kde si ho ve scéně představit,“ vysvětluje. „Pro scénu s tygrem jsme naopak měli atrapu celého jeho těla upevněnou na tyčích, kterou jsme záběrem jednoduše pronesli. Pokud si se záběrem pořádně nepohrajete, šeredně se vám to později nevyplatí. S atrapou ví herec naprosto přesně, kam se má dívat, a režisér může točit co se mu zachce.“

Interakce s rekvizitami z oddělení vizuálních efektů byla pro mladé herce velmi zajímavé cvičení. „Máte šanci dokonale využít veškerou vaši představivost,“ říká Steven Strait. „Na formování vaší postavy a její akci máte spoustu volného prostoru, nic vás neomezuje. Je zvláštní, že při natáčení scény lovu na mamuty jsme pociťovali spoustu svobody, a zároveň jsme zažívali interakci s něčím, co tam fyzicky vlastně vůbec nebylo.“

CESTA PŘES KONTINENTY: Vytváření světa 10 000 př.n.l.
Emmerich při vytváření specificky primitivního a drsného světa filmu, jaký diváci ještě neviděli, úzce spolupracoval s tvůrčími týmy. Ačkoliv film neimplikuje žádné konkrétní místo, Emmerich tvrdí, že pro něj to vždycky byla Afrika. „Tam leží kolébka lidstva,“ říká. „Kvůli potřebám příběhu, který jsme chtěli vyprávět, jsme si vytvořili svou vlastní Afriku.“ Film se z větší části natáčel na Novém Zélandu a na několika místech kontinentální Afriky, jako například v Kapském městě v Jihoafrické Republice a na několika úžasných místech v Namibii.

Původně se na Novém Zélandu mělo natáčet jen několik dní, ale během hledání lokací si Emmerich šest týdnů před první klapkou ve vrtulníku uvědomil, že se shůry dívá na příslovečný Ráj. „Celé odpoledne jsme jednou létali vrtulníkem z místa na místo, přistáli jsme a já už měl namířeno do hotelu. Tu jsem dostal sms se slovy: ´Nasedněte zpátky do vrtulníků. Roland chce, abyste se na něco podívali.´“ vzpomíná producent Wimer. „Už už jsem chtěl říct, že tak krátce před začátkem natáčením filmu nemůžeme měnit lokace, ale i přesto jsem do vrtulníku nakonec nastoupil. Na jednom místě se nám otevřel průhled, který do puntíku odpovídal lokaci, tak jak byla popsána v původní verzi scénáře a jak ji podle představ režiséra zachytily všechny storyboardy. Bylo tak dokonalé místo, že jsme si ho nemohli nechat ujít a nakonec jsme tam natáčeli.“

Krajiny pokryté ledem a řetěz černých, nespoutaných hor v pozadí poskytuje zeleni jihoafrické tropické džungle dech beroucí kontrast. Tam se odehrává střední část filmu, třetí část filmu se natáčela v řeřavě oranžových a dočervena tónovaných krajinách Namibie. Takovým výhodám Nového Zélandu se nedalo odolat, ačkoliv i tak museli tvůrci smlouvat s nevypočitatelným počasím, které jim uprostřed překrásného slunečného dne leckdy připravilo mlhu, sněhové bouře a vánice.

Wimer uvádí: „Jednou z věcí, kterou jsme chtěli ukázat, bylo, jak náročný by asi byl život našich postav v oněch dobách. A zároveň, jak je i dnes úžasný, duchovní a nádherný. To byl také jeden z důvodů, proč jsme natáčeli právě tam: bylo to jakoby neskutečné místo, bylo výjimečné a slovy takřka nepopsatelné.“

Původní krajina byla mimo jiné chráněná a tak filmaři vyvinuli obrovské úsilí, aby v ní zanechali co nejméně stop. „Používali jsme dopravní prostředky s náhonem na všechna čtyři kola a malé náklaďáčky s jemným vzorkem, kdy jsme si mohli dovolit jízdu přes zatravněné plochy bez toho, abychom za sebou nechávali stopy,“ říká novozélandský manager lokacíJared Connon. “Často jsme při přepravě rekvizit a kulis vesnice lovců mamutů používali vrtulníky, kdy jsme všechno vyložili a pak zase přenesli na jiné místo.“

Waiorau Snow Farm v blízkosti města Wanaka (kde se testují automobily z celého světa) leží ve výšce cca 1600m nad hladinou Jižního ostrova Nového Zélandu. Toto místo poskytlo pět hlavních lokací filmu, mimo jiné vesnici lovců mamutů, Bakuovu skálu, místo pro zabíjení zvířat a pastviny. Na těchto místech vznikla přibližně třetina celého filmu. Z jiných novozélandských lokací jmenujme např. Mount Aspring National Park a Poolburn Dam.

Emmerich tvrdí, že Snow Farm mu poskytla dokonalé pozadí příběhu, přesně tak si je v hlavě vysnil. “Najdete tu místa, kam se sice musíte vyšplhat pořádně vysoko, ale když kamerou otáčíte dokola, máte pocit, že snímáte povrch měsíce,” říká. “Vzbuzuje to zdání čehosi prehistorického. Naše postavy se během celého filmu přemisťují z místa na místo a my jsme potřebovali široké průhledy do různých typů krajin, které naznačují, že hrdinové vstupují do jiných světů. Šlo o to, aby byly co nejodlišnější.“

Před samotným začátkem natáčení tvůrci požádali Ngāi Tahu (hlavní maorský kmen Jižního ostrova) o možnost zúčastnit se tradičního maorského obřadu, při kterém se udílí požehnání. „Tuto zemi obývají lidé, kteří sem přišli mnohem dříve než její současní obyvatelé,“ vysvětluje herec Cliff Curtis, který je sám maorského původu. „Bylo pro nás důležité ukázat silné duchovní propojení lidí a jejich země. S přihlédnutím k tématu filmu, který tu natáčíme, nám všem připadalo správné toto propojení nějak stvrdit.“

Při vytváření vesnice kmene Yagahl filmaři pečlivě analyzovali jejich životní styl a okolní krajinu, která je držela při životě. „Lovci mamutů měli jen relativně omezený výběr materiálů,“ říká Emmerich. „K mání byly manutí kosti, kly a kůže, z nichž si stavěli své přístřešky. Představujeme si je jako vysoce duchovní lidi a proto jsem chtěl, aby jejich příbytky byly jedinečné a odrážely jejich vypěstovanou tvořivost.“

Výtvarník Jean-Vincent Puzos navrhl způsob, jak vytvořit přístřešky a chýše z kostí a kůže, které budou vypadat jako naprosto skutečné. „Interiér chýše Velké Matky se skládá z 10 000 mamutích kostí, jež přímo visí z mamutích koster,“ popisuje. „Tato kulisa je k vidění hned na začátku filmu, kdy Velká Matka provádí obřad a my jsme chtěli, aby z těchto scén bylo cítit cosi nadzemského.“ Po dlouhém bádání v archeologických knihách Puzos navrhl kolem 20 odlišných mamutích koster. „Imitace kostí jsou poněkud větší, ale díky tomu budou na plátně zřetelnější,“ říká Puzos. „Rozhodli jsme se, že chýše Velké Matky bude plná kostí a lebek s vyrytými kmenovými symboly, jež se budou k duchovní atmosféře úvodu filmu hodit.“ Kosti se ve skutečnosti vyráběly ze dřeva a řemeslníkům v dílně v jihoafrickém Kapském městě trvala výroba celé této kulisy rok. Jiný tým je pak pokryl umělou mamutí kůží a kousky kůží ze skutečných zvířat. Dokončené kosti pak byly nákladním letadlem dopraveny do Wanaky na Nový Zéland, kde se vesnice lovců mamutů skládala pět týdnů dohromady.

Návrhářky kostýmů Odile Dicks-Mireaux a Renee April se snažily udržet styl kostýmů co nejjednodušší a přesně na míru lidem, kteří je nosí. Dicks-Mireaux zahájila předběžný průzkum v Britském muzeu a v archivních sbírkách k Kapském městě. Na druhé straně připouští, že: „V Britském muzeu toho o oblékání moc nenajdete. Jedny z mála vyobrazení oblečení dané éry najdete na skalních malbách v Jižní Africe. Takže jsme se inspirovaly spíše scénářem samotným. Rozhodly jsme se, že pro každý kmen použijeme odlišný barevný kód: lovci mamutů používají jen velmi málo barev, které zároveň vychází z barevné palety prostředí, které je obklopuje. Velmi zajímavých textur jsme dosáhli oholením srsti jednoho druhu gazel.“

Kostýmní návrhářky vycházely z toho, že oblečení pro členy kmene Yagahl má jejich majitele připravit na chladné, drsné prostředí, které obývají. „Určitě by nenosili sandály,“ říká April. Místo toho by měli na nohou a po těle částečně vyčiněné kůže, aby si co nejdéle udrželi teplo. Oděvy z těžké mamutí kůže jsme vyrobili z náhražky z antilop. S přihlédnutím k počasí dostali herci k původním kostýmům novodobé doplňky. „Hercům jsme dávali teplé spodní prádlo, protože na placu byla velká zima,“ směje se April.

Strait uvádí, že díky kombinaci oblečení, paruky, make-upu a kulis pronikl ke své postavě mnohem rychleji. „Když jste na Novém Zélandu kdesi na vrcholu hory, na celé hrudi máte rampouchy a kusy ledu, vžijete se do role lovce mamutů mnohem jednodušeji,“ říká. „Vousy byly moje, ale nasadili mi paruku a ztmavili kůži, aby to vypadalo, že jsem odmala žil venku. Ráno celý proces proměny vždycky zabral docela dost času, ale myslím si, že výsledek rozhodně stojí za to.“
Pro postavy lovců otroků navrhla Dicks-Mireaux kostýmy, které měly evokovat, že jejich majitelé pocházejí z jiného světa, než poněkud zemití lovci mamutů. „V kontrastu k dohněda tónovaným lovcům mamutů jsme tentokrát použili úplně jinou barevnou škálu,“ říká návrhářka. „Na svrchní časti oděvů jsme používali odstíny modré a červené, jutu a vlnu. Skutečnost, že pocházejí z jezdeckého kmene, jsme zdůraznili koňskými oháňkami a žíněmi přišitými na okrasu na oblečení. Navrhli jsme pro ně také masky zakrývající obličej a na základě podnětů z afrických kmenových oděvů jsme vymysleli jakýsi druh raného brnění z jelenice.“ Mireaux se také inspirovala současnými africkými kmenovými kulturami, jmenovitě kmeny Naku, Hoda a kmeny od Řeky, právě s těmi se lovci mamutů při své pouti setkají. „Kmen Naku používá víc barev, dali jsme jim i nějaké náhrdelníky z korálků, jež měly evokovat, že jsou poněkud vyspělejším kmenem než lovci mamutů,“ říká.

Pro scény na konci filmu, kde se D´Leh setká tváří v tvář se samozvaným bohem a jeho kněžími, navrhla April vínově zbarvené kostýmy se spoustou doplňků, které prozrazují kulturní rozmanitost, jako například vlivy Tibetu a Egypta. Výrazné šperky a tetování na obličeji, které navrhl Thomas Nellen, dodaly postavám poslední tahy.

Kostýmy hercům pomohly ztotožnit se s jejich postavami a ve všech ohledech pozitivně ovlivnily výkon. „Už jen tím, že si na sebe navléknete ty úžasné kostýmy, získáte pocit, že jste součástí jejich světa,“ potvrzuje Camilla Belle. „Velmi rychle se tak s postavou ztotožníte. Když jste v kostýmu, máte tendenci se pohybovat jinak.“

Mimo herce v hlavních a vedlejších rolích měly návrhářky kostýmů, maskérky a jejich týmy za úkol ošatit téměř 800 komparzistů, kteří se objeví v závěrečných scénách filmu. „Kostýmy si nešlo nikde objednat,“ říká April. „Nemohli jsme si dovolit je vyrábět sériově, všechny jsou ručně vyrobené, jinak by to bylo poznat. V našich dílnách jsme měli armády pomocníků, kteří z hlíny a skla vyráběli ozdoby a náhrdelníky a přišívali je přímo na kostýmy, případně vytvářeli čelenky, helmy a pokrývky hlavy.“

Ve filmu se objevuje celkově šest různých kmenů, které mají od hlavy k patě svůj vlastní styl. Jeden z našich týmů například vyrobil na 1000 párů sandálů, které byly pro každého z komparsistů vyrobeny na míru.

„Jedním z předpokladů bylo, aby kostýmy vypadaly staře, obnošeně, takže jsme museli narušit struktury látek a kůží, čímž dostaly potřebnou patinu,“ vzpomíná April. „Tento film má velké ambice a natáčení na odlehlých místech planety to značně komplikuje. V Jižní Africe a Namibii jsem našela naprosto úžasné členy filmového štábu. Během natáčení jsme spolupracovali s celou řadou nadaných umělců a řemeslníků, kteří nám přesně podle našich požadavků vyrobili všechny boty i klobouky.“

Jedním ze zásadních stavebních kamenů světa filmu 10 000 př.n.l. je hudba. Hudební skladatel Harald Kloser si ke komponování hudby svého třetího filmu přizval kolegu, Thomase Wandera. Hudební skladatelé při zachycení hudebních ploch evokujících lokace, akci a emoce pracovali v součinnosti s Emmerichovými pokyny.

Režisér uvádí: „Příběh filmu je klasický hrdinský mýtus a hudba to respektuje. Na druhé straně je v ní celá řada etnických prvků, spousta rohů, vokály a bubny. Na filmech mě vždycky zajímalo, co vznikne, když se obrazy spojí s hudbou. Když poprvé nahráváte s orchestrem, je to naprosto magický okamžik, a vůbec se tomu není co divit.“

Emmerich se domnívá, že v okamžiku, kdy se dohromady skládají prvky, které se předtím vyráběly odděleně, nastává prostor k obrovskému pocitu zadostiučinění. „Natáčení filmů mě vždycky hrozně bavilo, protože je to zároveň něco báječně komplikovaného. Musíte najednou myslet na tolik věcí a já mám hlavu rád zaměstnanou tvůrčími problémy, vždycky se snažím najít nějaký nový způsob, jak se na konkrétní věc dívat. Na konci všech technických otázek se však vždycky znovu setkáte s postavou, protože ani ta technicky nejnáročnější sekvence nefunguje, pokud vám nezáleží na tom, komu se to děje.“

Prostřednictvím jedné neobyčejné pouti odvážného jedince – filmu 10 000 př.n.l. – se zároveň otevírají mnohá zajímavá témata, jako jsou povaha hrdinství a vůdcovství či obrovská síla, jež vznikne propojením lidských jedinců. „Každý člověk si musí sám rozhodnout, jak je kruh, do kterého náleží, velký,“ říká Emmerich. „Jsou to jen jeho nejbližší, jeho rodina, a nebo je onen kruh lidí mnohem větší? Náš hrdina se vydává na pouť plnou překvapení. Během cesty se ze sobeckého mladého muže stane pravým vůdcem. Klíčem je otázka, jak je jeho kruh velký… kolik dalších lidí do svého kruhu pozve.“

Stručný popis filmu