Clint Eastwood se o možnost natočit filmovou verzi knihy Vlajky našich otců od Jamese Bradleyho a Rona Powerse zajímal od okamžiku, kdy ji dočetl. “Je tu několik rozvětvených dějových linií a právě to dělá knihu zajímavou,” říká Eastwood. “Samozřejmě jde i o foto od Joe Rosenthala z agentury AP. To je zajímavé samo o sobě. Šest chlapíků na ní dělá svou práci, vztyčuje vlajku... a to je celé. Možná, že právě takhle se na ni dívali i ti, kteří jsou na ni zachyceni. Ale v roce 1945 se tento výjev týkal války. Tento okamžik stál v protikladu k jedné z nejkrvavějších bitev 2. světové války, ukazoval, co bylo v sázce a za co mladí muži bojovali a umírali. Prostřednictvím knihy pak zjistíte, jaké byly další osudy šestice, kterou stáhli z bojů, aby projížděli celou Ameriku. Když je vám mezi 19 a 22 lety, dodnes to ve vás vyvolá velmi silný pocit.” Film Vlajky našich otců vychází ze stejnojmenného knižního románu Jamese Bradleyho a ukazuje boje na Iwo Jimě skrze šestici vojáků vztyčujících americkou vlajku na hoře Suribači, a zároveň vypráví příběh syna, který chce zjistit podíl svého otce na slavné fotografii z agentury AP. A skrze tuto fotografii po šedesáti letech zahlédnout nejen to, kdo byl jako člověk, ale za co a s kým bojoval. A koho v bitvě ztratil. “Nešlo mi o to napsat další knihu o válce,” říká Bradley Jr., jehož spis vyšel v roce 2000 v nakladatelství Bantam a po 46 týdnů byl v žebříku New York Times mezi nejprodávanějšími, šest týdnů dokonce na prvním místě.” Chtěl jsem zjistit, proč o tom otec po celé ty roky mlčel. „Knihu jsem se rozhodl napsat až v okamžiku, kdy jsem zjistil, že všichni znají foto, ale nikdo nezná jeho příběh.”

Eastwood se brzy poté dozvěděl, že Steven Spielberg zakoupil práva na zfilmování Bradleyho knihy. “Koupilo to studio DreamWorks,” vzpomíná Eastwood. “Zmínil jsem se Stevenovi o tom, že se mi kniha moc líbila a nechal jsem to viset ve vzduchu. O několik let později jsem se se Stevenem setkal a on mi řekl: ´Co kdybys to natočil? Ty budeš režírovat a já produkovat.´ A já na to: Tak jo, jdu do toho.” Spielberg – který natočil nezapomenutelné válečné drama Zachraňte vojína Ryana, za nějž dostal Oscara za nejlepší režii – říká, že Eastwoodova oslňující kariéra a přístup k natáčení byly zárukou toho, že film je v dobrých rukou. “Clinta jsem poprvé potkal před 35 lety a je skvělé vidět, kolik toho natočil a jak se stále zlepšuje ve výrazu,” říká Spielberg. “Jeho tvůrčí záběr nemá svou šíří témat a nálad ve světě moderního filmu obdoby. Je báječné, že diváci mu to vrací, mají jeho práci rádi a považují jej za skromného umělce, který zůstává v pozadí. To je možná na celém příběhu to nejzajímavější – Clint se za celé ty roky ani trochu nezměnil. Nemá nejmenší důvod zabývat se sám sebou. Jeho heslo je “Skromnost především”. U ostatních pak hledá to, co sám uplatňuje. Tento přístup se odráží i v jeho důvěře v herce a štáb – Clint důvěřuje svým instinktům, ať už si vybírá herce, materiál k natáčení a nebo inscenuje záběr.

V okamžiku, kdy se z knihy Vlajky našich otců stal Eastwoodův další filmový projekt, se pustil do shánění informací o Iwo Jimě: hodně četl a scházel se s veterány americké i japonské armády. Tato bitva dodnes patří k jedné z nejkrvavějších v historii amerického námořnictva a bezprostředně po ní Kongres honoroval 27 vojáků medailí cti. Což se nikdy předtím ani potom nestalo. Získané informace Eastwood použil nejen pro natáčení Vlajek našich otců, ale i pro paralelní projekt Dopisy z Iwo Jimy, který o stejných událostech vypráví z japonské perspektivy. „Vyrůstal jsem na válečných filmech, kde byli jasně odlišení dobří a zlí,“ říká Eastwood. „Život však takový není a válka dvojnásob. Filmy, na kterých teď pracujeme, nejsou o vítězství nebo prohře. Jejich záměrem je ukázat, jaké má válka na lidi důsledky. Jsou poctou mladým mužům, kteří své životy ztratili mnohem dříve, než jim původně vyměřil osud.“

VZTYČOVÁNÍ VLAJKY
Slavná fotografie z Iwo Jimy od fotografa agentury Associated Press, Joe Rosenthala, ve skutečnosti ukazuje až druhé vztyčení vlajky. Krátce po začátku invaze, dne 19. února 1945, se 5. námořní divize pokusila zabrat horu Suribači. Pátého dne po vylodění dolehly na americkou armádu obrovské ztráty, odhodlání vojáků však zároveň přinutilo japonské síly k ústupu do jeskyní ve vnitrozemí. Dne 24. února ráno je vydán rozkaz ke vztyčení vlajky na vrcholu hory, což má bojujícím vojáků přispět k posílení morálky a stát se symbolem naděje a přízně osudu.

Jeden z vysoce postavených mariňáků si chce vlajku nechat pro sebe jako suvenýr, plukovník Chandler Johnson (Robert Patrick) ji však chce pro jednotku, kvůli vzpomínce na těžké chvíle. Prosto vyzve kurýra René Gagnona k tomu, aby na vrchol hory doručil další vlajku, která měla nahradit tu původní.

Gagnon se vyšplhal na vrchol hory, kde se setkal s vojáky Michaelem Strankem, Halonem Blockem, Irou Hayesem a Franklin Sousleym, kteří během celého dopoledne kladli telefonní linku. Během této práce objevili starou japonskou vodovodní trubku. Ke společnému dílu vztyčování přiložil ruku i námořní zdravotník John Bradley. Fotograf Rosenthal rychle pochopil, oč jim jde, a začal kupit kameny, aby si pro fotografování vytvořil lepší podmínky. Když zjistil, že by o jedinečnou chvíli přišel, sebral fotoaparát a podvědomě stiskl spoušť. Rychlost závěrky nastavená na 1/400 vteřiny obstarala zbytek – a zbytek je historie. Rosethal poslal cívku filmu na ostrov Guam k vyvolání, editor agentury AP, John Bodkin, objevil klíčové foto a poslal jej do New Yorku. Sedmnáct a půl hodin po onom historickém okamžiku už Rosenthalovo foto proudí po rotačkách tiskáren...

Tři z šestice mužů zemřeli krátce po pořízení fotografie, ale zbylí tři vojáci – mariňáci Gagnon, Haynes a Bradley – se vydávají na cestu do vlasti. Vláda potřebuje prodat válečné dluhopisy, aby tak mohla financovat americkou intervenci. Hrdinové jsou vyzváni k tomu, aby svým jménem pomohli propagaci 7. celonárodní sbírky.

Ryan Phillippe (Crash, Gosford Park) představuje námořního zdravotníka Johna “Doc” Bradleyho, který mužům na frontových liniích poskytuje první pomoc. “John Bradley není nijak komplikovaný muž,” říká Phillippe. “Je čestný, prostý a přímý. Když hrajete muže jako on, máte velkou svobodu. Nelže, nedělá ze sebe někoho, kým není. Byl to skvělý chlap. Když jsem ho hrál, cítil jsem velkou zodpovědnost, protože jsem chtěl, aby byl vylíčen v těch nejlepších barvách.”

Při přípravě na roli strávil Phillippe spoustu času ve společnosti jeho zralého syna, autora knihy Vlajky našich otců, Jamese Bradleyho. “Bylo zvláštní, že jsem se mu představil jako ten, kdo bude hrát jeho otce. Byl tím doslova nadšený a řekl mi, že jsem vhodný představitel,” řekl herec.

Kromě správného emočního naladění bylo pro Phillippea největší výzvou osvojit si Docovy lékařské dovednosti. “Naučil jsem se, jak pracovat s tlakovými obvazy a bandáží,” vzpomíná. Během hrozivých bojů na Iwo Jimě je Doc často poslední tváří, kterou umírající vidí. Mladý Docův spolubojovník, Iggy (Jamie Bell), je jedním z těch, kteří jsou mu vděční a často jej navštěvují i po návratu z Iwo Jimy.

“Moje rodina má silnou vojenskou minulost,” říká Philippe. “Můj otec byl během války Vietnamu u mariňáků, a stejně tak mí strýcové. Oba mí dědové válčili ve 2. světové válce. Je pro mě velkou ctí, že je můžu hrát.” Osud - či snad lépe příležitost – přivede Doca do jednotky tvořené těmi, kteří vztyčovali vlajku a přežili. Čtvrtým z nich je René Gagnon v podání Jesse Bradforda (Šťastné konce, Bravo, girls!). Gagnon je Doců pravý opak – první je otevřený a expresivní, druhý je zamlklý introvert. Gagnon si užívá všech výhod nově nabité slávy a trvá mu, než pochopí, že to zároveň znamená oběť. “Renému je teprve devatenáct, všechno se kolem něj seběhne příliš rychle,” říká Bradford. “Je to takový maminčin mazánek, který je na válku ještě příliš mladý. Na druhé straně je to také mladík, který chce konat to, co je správné. A proto udělá všechno, co se po něm chce.”

“Při cestě po Státech s nimi zacházejí jako s celebritami, pořádají na jejich počest večírky a projevují o ně zájem,” říká Eastwood. “Tito muži se však cítí poněkud nesví. Na Iwo Jimě toho zažili hodně, ale byli tam i tací, kteří zažili ještě mnohem víc.” Bradford se domnívá, že Gagnonova postava se od ostatních velmi liší. “Bavil jsem se Gagnonovým synem, jaký jeho otec vlastně byl,” říká herec. “Bylo mu teprve devatenáct a chtěl dělat to, co je správné. I on byl samozřejmě omylný, ale zároveň byl svým způsobem hrdina. Byl absolutně přesvědčen, že to, co pro mír udělali, bylo naprosto nezbytné. A já ho chtěl zobrazit v pozitivním světle.”

Když se tato trojka objeví na pódiu na zaplněném náměstí Times Square, Gagnon před shromážděným davem pronese větu o tom, že těmi pravými hrdiny nejsou oni, ale ti, kdo zemřeli na ostrově. “Když jste veřejnou osobou, lidé na vás kladou velmi vysoké nároky. Tito mladí lidé se s tím musí nějak vyrovnat a někteří to nezvládnou,” říká Eastwood. Třetím z vojáků je tajemný Ira Hayes, který si na nově nabytou slávu zvyká velmi těžce, nezvládá “obyčejný život” a uchýlí se k alkoholu. Eastwood do role Iry Hayese obsadil Adama Beache (Kód Navajo, Kouřové signály), který na svou roli reagoval velmi emocionálně a citlivě. “Myslím, že Adam podstatu Iry Levina vystihl velmi dobře,” říká režisér. “Ira je v mnoha ohledech klasický hrdina,” říká Beach. “Zúčastnil se tří nejkrvavějších bitev v Tichomoří a přežil je. Touží pouze po tom, aby se mohl vrátit ke svým bratrům ve zbrani a ruku v ruce znovu bojovat. Nedokáže se smířit s tím, že je v bezpečí, ale jeho přátelé a bratři, stále zakoušejí hrůzy války. Neví, jak by se s tím vyrovnal.”

Když se Beach připravoval na roli, představoval si, jaké by to bylo, kdyby stál před tisícovkami lidí, usmíval se na ně, ale zároveň by věděl, že “ani ne před týdnem se díval na své kamarády, jak umírají,” popisuje herec. “Jak to dokázal? Já bych to tedy nezvládl... Myslím, že o tom uvažoval tak, že chtěl odvést tu nejlepší práci. Ta celonárodní sbírka pak vynesla mnohem víc peněz, než všechny předchozí.”

Film také zaznamenává osud těch vojáků, kteří bitvu nepřežili: Michael Strank, Halon Block a Franklin Sousley. Velitele jednotky Stranka hrál Barry Pepper (Zachraňte vojína Ryana, Zelená míle). “Strank ze sebe na bitevním poli vydával maximum,” popisuje Pepper. Když se Pepper připravoval na roli, zjistil, že každý na Stranka vzpomínal jen v dobrém. “Všichni vojáci, kteří pod ním sloužili, tvrdili, že byl skvělý vůdce,” říká herec. “Byl to dobrý člověk, který jim všem byl vzorem.”

“Když se Mike Strank dostal na Iwo Jimu, bylo mu teprve 25 let a vojáci, kterým velel, byli spíš kluci než muži. Bylo jim tak osmnáct nebo devatenáct,” říká Philippe. “Ve svém nízkém věku už byl válkou zoceleným veteránem. Je úsměvné, že když Barry přišel na natáčení, měl za sebou dost podobné role v Zachraňte vojína Ryana a v Údolí stínů. Byl vlastně takovým válečným mazákem, který nás učil všemu tomu, co bylo zrovna potřeba.”

Hlavní představitelé dostali intenzivní výcvik od čtyř vojenských instruktorů, aby věděli, jak se jako vojáci chovat. U jiných filmů na podobné téma se před začátkem natáčení často praktikuje dlouhý výcvik ve zvláštních táborech. Ne tak u Vlajky našich otců. “Myslím, že Clint nechtěl, abychom si všichni něčím takovým prošli,” říká Pepper. “Chtěl, aby scény působily stejně autenticky jako na opravdovém bojišti – mladí muži dostanou uniformy a jdou do akce. Emoce vzejdou organicky z této situace.” V raných zprávách doprovázejících fotografii, je pod postavou vojína Harlona Blocka mylně uvedeno jméno Hanka Hansena. Hanka Hansena představuje Paul Walker. Role Harlona Blocka se ujal Benjamin Walker. Ten k jeho postavě říká: “Harlon hrál obránce středoškolskému fotbalovému týmu. Byl ve skvělé formě.” Před začátkem natáčení si Walker prošel intenzivním fyzickou přípravou, aby dosáhl Blockovy fyzičky. Toto úsilí se mu později vyplatilo. “Několikrát jsme natáčeli i během noci. Teploty byly pod nulou a my natáčeli na pláži, kdy do nás dul ledový vítr,” říká herec. “Běhal jsem po pláži co nejrychleji, abych se trochu zahřál. Natáčení sice bylo fyzicky vyčerpávající, ale na druhou stranu to byla úžasná zkušenost.”

Posledního z vojáků na fotce – Franklina Sousleyho – hrál Joseph Cross. “Franklin má rád legraci, je to taková šťastná povaha,” říká Cross. “Možná je trochu naivnější než ostatní a tím jednotce zavdává spoustu důvodů pro zábavu na jeho účet. Trochu si ho dobírají, ale jen v dobrém. Chápou ho jako takového “mladšího bratra.”

Cross se v chválách na adresu režiséra připojuje ostatním hercům a tvrdí, že “práce s Eastwoodem jednou z nejpodivuhodnějších zkušeností jeho života. Clint chce vědět, co je ve vás. Za všech okolností je klidný, citlivý a tichý, a hlavně vám dává dost prostoru pro to, abyste vaši roli mohli uchopit po svém. A díky tomu se naladíte na Clintovu vizi. Nechcete ho žádným způsobem zklamat a tak mu nabízíte jen to nejlepší, čeho jste schopni.”

“Tihle vojáci vlastně byli na kost vyhublá děcka, která se nějak musela protlouct hospodářskou krizí 30. let, což pro Ameriku nebyly zrovna veselé časy,” říká Eastwood. “Spousta z nich se dostala k námořnictvu a nebo narukovala do armády kvůli tomu, že měli vizi – věřili v to, co dělali. Věřili a vytrvali.”

Eastwood se celé dlouhé roky spoléhal na svou castingovou režisérku Phyllis Huffman, která během postprodukce náhle zesnula. Na výběr herců pro svůj poslední film však mohla být náležitě hrdá. “Phyllis byla Clintova dlouholetá přítelkyně,” říká producent Robert Lorenz. “Ve filmu Vlajky našich otců je dobrých sto rolí, kvůli kterým dělala konkurzy s tisícovkami herců z New Yorku, Los Angeles a všech koutů mezi tím.”

Podařilo se jim dát dohromady skvělou sestavu herců, kteří zobrazili reálné osoby, zanechavších na Iwo Jimě svou stopu. Neil McDonough hraje drsného kapitána Severancea; John Benjamin Hickey představuje Keyese Beeche, Tom Verica představuje podplukovníka Pennela; John Slattery hraje Buda Gerbera a Stark Sands se zhostil Waltera Gusta. Matky padlých hrdinů z Iwo Jimy – které se v odborném žargonu nazývají Gold Star Mothers – hrají Myra Turley (Madeline Evelley, matka Hanka Hansena), v roli matky Mike
Stranka se představí Ann Dowd; a konečně Connie Ray hraje matku Franklina Sousleyho.
Judith Ivey pak představuje paní Block, která se zaručí za to, že mladík na fotografii je
její syn Harlon a ne někdo jiný, jak jí bylo zpočátku řečeno. Christopher Curry pak hraje
jejího manžela Eda. Jednu z z dalších matek přeživších hraje Beth Grant (matka René
Gagnona); Melanie Lynskey představuje Reného snoubenku Pauline. Mezi herci se také
objevili David Patrick Kelly jakožto president Truman; Brian Kimmet v roli seržanta
Bootse Thomase a Matt Huffman jako podplukovník Bell.

KAMARÁDI NA PLÁTNĚ
Cesta Vlajek našich otců na plátno nebyla jednoduchá. Eastwood se pro zdar svého záměru opět spojil se svými dlouholetými spolupracovníky. Producent Robert Lorenz dohlížel na všechny aspekty vývoje projektu - produkce, postprodukce, marketingu a distribuce – pátého společného filmu s Clintem Easwoodem. Michael Owens, který s Eastwoodem poprvé spolupracoval na Vesmírných kovbojích, měl klíčovou roli v otázce vizuálních efektů – byl supervizorem vizuálních efektů a režisérem druhého štábu. V Eastwoodově produkčním týmu byl i kameraman Tom Stern (na pěti filmech byl Eastwoodovým kameramanem, na mnoha dalších byl šéf osvětlovačů), návrhářka kostýmů Deborah Hopper (na pěti filmech byla Eastwoodovou návrhářkou kostýmů, na devíti dalších dělala něco jiného), střihač Joel Cox (stříhal dvacet Eastwoodových filmů) a vedoucí výroby Henry Bumstead (spolupracoval s Eastwoodem na jedenácti filmech). Eastwood film věnoval památce Huffman a Bumsteada, což je ukázkou toho, že je nepovažoval jen za své kolegy, ale i přátele.

Bumstead zesnul v požehnaném věku 93 let. Krátce před svou smrtí řekl: “Pořád mě fascinuje ten pocit, kdy si můžu sednout k prázdné stránce papíru, rozpracovat projekt, navrhnout si co chci a dívat se, jak to vzniká. Bavilo mě to celý život a díky tomu jsem si ho opravdu užil.” Bumstead zemřel krátce poté, co udělal návrhy k Eastwoodově paralelnímu projektu Dopisy z Iwo Jimy. “O Clintovi vám můžu říct jen to nejlepší,” říkal. “Už to, jak na placu rozmístí kamery, mě utvrzuje v tom, že děláme na stejném filmu. Vím, za jakých podmínek se mu nejlépe režíruje a kam umístí kameru. Proto mu vždycky udělám takové návrhy kulis, aby podpořily jeho myšlenku. Myslím si, že je to nejlepší žijící americký režisér.”

Tom Stern byl po dvacet let Eastwoodovým vrchním osvětlovačem – od roku 1982 a jeho Honkytonk Man – a kameramanem je od roku 2002. Jejich dlouholetá spolupráce mu velmi pomáhá v porozumění toho, co se po něm chce. “Vždycky Clintovi říkám, že je ten nejvýmluvnější mlčenlivý člověk, co znám. Doslova mu odezírám z jeho tichých úst. Vždycky začneme tím, že mu ukážu nějakou fotku nebo knihu s obrázky, které jsem vybral jako mustr po finální vzhled filmu. Clint se neustále snaží o to, aby byl tvárný. Povzbuzuje své okolí, aby byli pružní a spontánní.”

Navzdory tomu, že Vlajky našich otců jsou v podstatě velkofilm, si Stern pochvaluje, že Eastwood nikdy neopustil lidskou, osobní rovinu. “Tento příběh má masivní zarámování, ale v nitru je velmi subtilní,” říká kameraman. “Dostal jsem od něj mnoho příležitostí, jak toho dosáhnout.”

Vzhled válečných scén z Iwo Jimy je lehce rozostřený a vybledlý, protože chce být ekvivalentem vizualizovaných vzpomínek, jež si s sebou vojáci stále nosí. Scény z cest vojáků po Americe a jejich dalších životů se zase snaží o realizmus. “Vizuální stránka filmu se snaží odrážet různá emoční naladění hrdinů,” vysvětluje Stern. “O něco podobného jsme se s Clintem snažili také u Tajemné řeky a Million Dollar Baby a v obou případech to vyšlo skvěle. Hrajeme si s barvou, hustotou barev... snažili jsme se, aby například černá byla co nejčernější, což má naznačit, jak se postavy cítí uvnitř.”

Návrhářka kostýmů Deborah Hopper měla nelehký úkol vytvořit kostýmy, které budou přesně odrážet dané období. Při té příležitosti vzniklo 500 uniforem pro kompars. “Herci se se svými postavami musí sžít a často toho dosáhnou už jen tím, že si obléknou kostýmy,” říká Hopper. “John Bradley je spíše konzervativní, tak jsme ho mimo frontové linie, kde musí být v předpisovém mundúru, oblékli ve stylu Brooks Brothers. René je zase zase taková ´filmová hvězda´ skupiny, takže byl vždycky parádně upravený. A na jeho oblečení to musí být poznat. S Irou byl trochu problém, protože jeho oblečení mělo být staré a špinavé. A ke všemu ne právě sladěné.”

Vojenským poradcem Vlajek našich otců byl major James Denver, který měl dohled nad tím, aby oblečení, rekvizity a zvláštní efekty na plátně odpovídaly historické skutečnosti. V každém z Eastwoodových filmů je zásadním prvkem hudba. Pro Vlajky našich otců ji složil sám Eastwood, který usiloval o podobu s nostalgickými tóny dobových umělců, jako byli Irving Berlin, Sammy Cahn, Jule Styne a John Philip Sousa. Na soundtracku jsou také k slyšení původní nahrávky od Dinah Shore, Artie Shawa a jeho skupinu His Gramercy Five. Na soundtracku také můžeme slyšet aranže od Easwoodova syna Kylea a jeho kolegy Michaela Stevense. Dirigentem byl Lennie Niehaus, který Eastwoodovým kolegou již od filmů Bojové nasazení a Bird.

JAPONSKO A OSTROV ISLAND: PODRUHÉ NA IWO JIMĚ
Eastwood navštívil Iwo Jimu hned na začátku příprav filmu. “Japonská vláda ke mně byla velmi vstřícná a dovolila mi, abych se vloni v dubnu mohl na Iwo Jimu podívat,” říká Eastwood. “Byl to pro mně velmi silný zážitek. Mohl jsem se procházet po ostrově, kde mnoho amerických i japonských matek ztratilo své syny.”

Eastwood si uvědomoval, jaké následky by přineslo rozsáhlé natáčení státem chráněným plážím a nechtěl, aby se toto památné místo vystavilo ničivým bojům podruhé. Na Iwo Jimě však přece jen něco natočil, protože si uvědomoval, že historie vepsaná do písku a duch místa je pro příběh nepostradatelná. “Když se na tamních plážích na chvíli posadíte, úplně to na vás padne,” říká režisér. “Kromě malé japonské základny a sporadických návštěv amerického letectva, které tu čas od času cvičí, není na ostrově ani živáčka. Když si tam sednete do písku, vyvstanou před vámi tehdejší vojáci, se kterými se blížící zkáza.”

Pro účely natáčení tvůrci navštívili jediné místo na planetě, které po geologické a topografické stránce může Iwo Jimu zastoupit – vulkanický poloostrov Reykjanes na jih od Reykjavíku, hlavního města ostrova Island. “Najít na světě místo, které by vypadalo jako pláže Iwo Jimy, není vůbec snadné,” udává Eastwood. “Island je vulkanický ostrov, takže tam často pociťujete jemné otřesy, stejně jako na Iwo Jimě. Obě lokace mají černý písek. Na obou se ze země valí vulkanická pára. Každé z míst leží na jiném poledníku, ale i když je na Islandu v srpnu trochu chladněji, jeho povětrnostní podmínky jsou podobné Iwo Jimě v únoru.”

Reykjanes se stal základnou pro 700 členů štábu, herců a statistů. “Island vypadá jak povrch Měsíce,” říká Ryan Phillippe. “Nenatáčelo se tam právě snadno, protože to místo je hodně vzdálené od civilizace a my se cítili jak na konci světa. “To však vedlo k tomu, že jsme se hodě semknuli. K čemuž by při natáčení v Hollywoodu asi nedošlo.”

Produkční tým nakonec musel spoustu písku přemístit, aby islandská pláž Sandvik vypadala jako pravá Iwo Jima. Islandský písek totiž netvoří duny a tak je tvůrci museli vytvořit uměle. “Přemístili jsme asi půl miliónu metrů krychlových černého islandského písku, abychom vytvořili duny a písečné zátarasy, které dala kaskádovitě postavit japonská armáda,” říká umělecký ředitel Jack Taylor, Jr., který s Eastwoodem již také spolupracuje na několikátém filmu. “Na některých místech jsme navýšili terén až o 4 metry, čímž jsme vytvořili podobný terén, se kterým se před desetiletími na Iwo Jimě setkala i americká armáda.”

Natáčení invaze byl monumentální počin, který vyžadoval koordinaci všech oddělení. Tým tvůrců se snažil o to, aby bylo dosaženo maximálního realismu. Klíčovou roli zde zastával supervizor vizuálních efektů Michael Owens, který se svým týmem usiloval o to, aby vznikly efekty, které konání postav vytvoří dokonalé pozadí a dají divákům spatřit skutečný rozsah invaze. “Invaze na Iwo Jimu byla obrovského měřítka a předcházela jí dlouhá příprava všech armádních složek,” popisuje Lorenz. “Na zemi neustále vybuchovaly granáty, ve vzduchu byla letadla, na moři kotvily lodě a mezi tím bojovaly tisíce vojáků – celou tuto spoustu obrazů musel Mike Owens s pomocí efektů zachytit na filmový pás.”

“Vlajky našich otců je sice film o postavách, ale jejich příběh by nebyl úplný, kdyby tam chyběly obrazy klíčových okamžiků, které navždy ovlivnily jejich životy,” říká Owens. “Rozsah invaze byl skutečně ohromující. Pro Clinta bylo důležité, aby prostřednictvím efektů tento hrozivý rozměr událostí vynikl.”

Supervizor zvláštních efektů Stephen Riley koordinoval všechno, co se na placu týkalo pyrotechniky. Díky černému písku se Rileymu podařilo vytvořit mnohem realističtější exploze, než na natáčení jiných filmů. “Clint nechtěl standardní podzemní explozi, kdy náhle vzplanuvší nafta vytvoří ohnivý hřib a do vzduchu se vznese černý kouř,” říká, “chtěl realisticky zachytit, jak to vypadá, když se na zem dopadnou granáty a explodují. Zkoušky a bezpečnostní opatření nám zabraly spoustu času, ale uspěli jsme.”

Při natáčení se často stávalo, že Eastwood své herce záměrně vůbec neinformoval, kam odborníci od zvláštních efektů ukryli explozivní materiály. Hercům nehrozilo žádné nebezpečí, zato na ně na každém kroku číhalo překvapení. “Museli jsme být velmi ostražití,” vzpomíná Phillippe. “Když vám něco vybuchne kousek od hlavy, cítíte se, jakoby to všechno bylo skutečné. Zkušenost natáčení Vlajek, byla naprosto jedinečná. Kdybyste se v tu chvíli dostali na pláž, napravo i nalevo byste viděli 500 lidí, jak střílí. Srdce nám tloukla o závod, v žilách jsme měli místo krve jen adrenalin a emoce byly naprosto skutečné. Prostředí boje vás naprosto pohltí.”

Kromě práce s hlavními představiteli strávil major Dever nějaký čas i s komparsisty představující mariňáky, kteří se vylodí na pláž a jsou přímo uprostřed boje. “Dohlížel jsem na 500 kluků, kteří se museli naučit, jak vypadat jako skutečný voják: to znamená jak nosit vybavení, střílet z pušky, pohybovat se v prostředí plném explozí a zároveň se nenechat zranit, a aby se všechno odvíjelo tak, jak má,” vzpomíná. ”Bylo to prostě báječné.”

Koordinátor techniky, Jimmy O’Connell, získal povolení k použití šedesát let starých pásových vozidel, které mohou vyjet z moře až na pevninu, a čtyřicet let starých výsadkových člunů (nazývaných “Higgins boats”), které rovněž dopravovaly pěchotu z lodí na pevninu. Ve scénách zachycujících jednotky na moři při cestě do Japonska, použili tvůrci plně funkční loď z 2. světové války S.S. Lane Victory, kotvící většinou na Long Beach. Tato loď prošla velkými úpravami. “Museli jsme na ní namontovat všechno to, co na ní bylo za války,” říká Eastwood. “Umělecké oddělení bylo velmi důkladné.” Benjamin Walker, který hraje Harlona Blocka, vzpomíná: “Pracovat na opravdové lodi je jako sen. Kdysi to byla válečná loď, která chránila Spojené státy, bylo pro mě velkou ctí být u toho. Kolem vás jsou opravdoví námořníci, jste na opravdové lodi a jediné, co se od vás čeká, je dokonale zvládnutá práce.”

Jedním z emocionálně nejvypjatějších dní na place byl ten, kdy se natáčelo právě vztyčování vlajky na Suribači. Každý z tvůrců i herců v skrytu toužil po tom, aby se to povedlo na výbornou. “Když jsme vlajku vyvěsili, cítili jsme, jak celým štábem projela vlna energie,” vzpomíná Barry Pepper. “Když jsme tuto scénu natočili, vzájemně jsme si potřásali rukama a gratulovali si. Vyprávět příběh mariňáků z Iwo Jimy a hrát je mělo pro nás všechny svůj smysl.”

“Tento záběr byl jedním z mála, u kterého se Clint rozhodl natočit několik verzí,” vzpomíná Benjamin Walker. “Sjeli jsme to čtyřikrát, pětkrát, abychom měli jistou, že vše je v pořádku. Naše šestka to celé nacvičovala o den dřív – natáčeli jsme si to malou kameru, každý úkon a pohyb jsme si zpomalili a snažili se to co možná nejdokonaleji nacvičit.” Major Dever dodává: “Způsob, jakým herci ztvárnili mariňáky z onoho dne, byl dokonalý.” Snímek Vlajky našich otců se natáčel po 61 dní v okolí kalifornského Los Angeles, dále v Arlingtonu (stát Virginia), Chicagu (stát Illinois), Houstonu (stát Texas), na islandských plážích a na Iwo Jimě.

BITVA NA IWO JIMĚ
Zabrání Iwo Jimy bylo spojeneckými jednotkami vnímáno jako nutný krok války v Pacifiku, který povede k porážce Japonska. Spojenci každodenně podnikali z Mariánských ostrovů nálety na Japonsko. Iwo Jima sloužila Japonsku jako předsunutá základna, odkud bylo lze zaslat varování na pevninu. Když se pak spojenecká letadla dostala nad Japonsko, už na ně čekala silná protiletadlová obrana. Americká letadla pak byla s velkými ztrátami odražena a pro japonská stíhací letadla operující kolem Iwo Jimy se stávala snadnou kořistí. Iwo Jima byla také vojenskou leteckou základnou, odkud byly vypraveny ty nejničivější nálety na základny na Saipanu. K tomu, aby mohly nálety Spojenců pokračovat, bylo třeba Iwo Jimu vyšachovat ze hry. Spojenecká vojska se primárně zaměřovala na jiné cíle – jako například na Okinawu – ale invaze na významné cíle tohoto druhu byly zatím v nedohlednu. V těch měsících se proto primárním cílem stala Iwo Jima.

Invaze na ostrov bráněný 22 tisíci japonskými vojáky začala 16. února 1945 ostřelováním ze spojeneckých lodí, posílených mohutnou leteckou podporou. O tři dny později začal americký výsadek. Prvním krokem boje o ostrov bylo zabrání 150m vysoké hory Suribači na jihu ostrova. První vlny útoku se zúčastnilo 30 tisíc vojáků, kteří spustili ostrou palbu (40 tisíc dalších se vylodilo během následujících dní). Boje o horu byly velmi tvrdé, ale 23. února se ji podařilo dobýt a dvakrát na ní vyvěsit vlajku.

Během následujících 31 dní zůstaly americké a japonské jednotky zaklíněny v bojích o ostrov. Mariňáci směřovali na jih, kde chtěli zabrat letiště, ale japonské jednotky bojovaly až do posledních dechu, aby si nad ostrovem udržely kontrolu i nadále. Dne 26. března bylo rozhodnuto - ze 22 tisíc japonských vojáků jich přežilo jen 1083; na americké straně položilo životy 6821 Američanů. Mezi nimi byli i tři z těch, kteří se podíleli na vztyčování vlajky. Po bojích na Iwo Jimě bylo uděleno 27 medailí cti, což je největší počet ocenění za jedu bitvu a zároveň čtvrtina všech, které americká armáda udělila během 2. světové války.

“Jde o příběh mladých lidí jedné generace, kteří své vlasti přinesli nejvyšší oběť,” říká Eastwood. Režisér doufá, že Vlajky našich otců zároveň bude poctou každému muži, který na filmu spolupracoval.

“Myslím si, že Clint nasadil velmi vysokou laťku, protože chtěl, aby byl jejich příběh vyprávěn pravdivě a věrně,” říká herec Neil McDonough v roli kapitána Severancea. Otec Alana Murrayho, člena týmu zvukových efektů, sice na Iwo Jimě bojoval, ale nikdy o tom z vlastního popudu nemluvil. Nakonec se to mi veterány ukázalo jako nejplodnější téma. “Jel jsem se podívat do San Francisca na 60. výročí bitvy o Iwo Jimu. Byla tam spousta lidí. Byl mezi nimi byl i člověk, který je zmíněn v knize. I on byl námořním lékařem, stejně jako Bradley. A podobně jako on, nikdy o Iwo Jimě nemluvil. Ani o válce. Vrátil se z boje a prostě se rozhodl, že bude žít a na válku zapomene. Teprve až zestárl, uznal, že je čas, aby promluvil i on. “Povídal jsem si s ním několik hodin. Bylo velmi dojemné slyšet, jak se vlastně před 60 lety cítil. Tehdejší mariňáci byli skvělá parta chlapů,” uzavírá Eastwood.

FOTOGRAF JOE ROSENTHAL
Slavné foto z Iwo Jimy získalo Pulitzerovu cenu a stalo se jedním z nejreprodukovanějších snímků dějin fotografie. Rosenthalova fotka se dostala na známky, plakáty, obálky nespočetných časopisů a novin. Na jejím základě také na vojenském hřbitově v Arlingtonu vybudovali tzv. Marine Corps War Memorial. Ze samotného Rosenthala se také stala celebrita, podobně jako z mužů na fotografii. Vojenská komise jej nakonec kvůli špatnému zraku zařadila do skupiny 4-F, což jej zbavilo povinnosti sloužit v předních liniích. Nakonec byl Rosenthal zařazen do skupiny 2- AF (okamžité zbavení armádní povinnosti), protože si podle dobového čísla časopisu Time zasloužil lepší klasifikaci než 4-F.”

Vznik fotografie od počátku probouzí kontroverze. Několik dní poté, co se slavné foto dostalo na přední stránky novin po celé zemi, byl Rosenthal otázán, zda foto zachycuje spontánní či stylizovanou událost. Rosenthal se domníval, že je dotazován na jiné foto – na němž parta vojáků drží vlajku a směje se – proto odpověděl: “Samozřejmě.” Další olej do ohně přilil fakt, že ve skutečnosti šlo o druhé zachycení vztyčení vlajky. Rosenthal po následujících padesát let bojoval s obviněním, že pro tisk vytvořil foto stylizované. Agentura AP založila tzv. Rosenthalovu kancelář, která měla třídit žádosti o interview a veřejné vystoupení. Rosenthal se následně setkal s presidentem Trumanem, získal finanční bonus a byl honorován Pulitzerovou cenou.

Rosenthal zemřel v 94 letech v srpnu roku 2006. V nekrologu uveřejněném v časopise New York Times napsal novinář Richard Goldstein na fotografovu počest následující slova: “Triumfální portrét, který ukazuje historicky první zábor japonského území americkými jednotkami, mocně udeřil na citlivou národní strunu a navždy se stal Američanům symbolem.”

Rosenthalovi bylo naprosto jasné, kdo byli opravdoví hrdinové. Ve slavném Collierově novinovém článku se objevila Rosenthalova slova: “Má úloha byla na vzniku fota ta nejméně důležitá. Šlo o to dostat vlajku na kopec. Na Iwo Jimě, na dalších ostrovech v jeho sousedství, na vodě i ve vzduchu zemřelo spousta bojovníků. Záleží na tom, za jakých podmínek vnikla a kdo ji udělal? Udělal jsem ji já. Ale mnohem důležitější je, že američtí mariňáci dobyli Iwo Jimu.”