Režisér M. Night Shyamalan, který je považován za jednoho z největších filmových průkopníků současné doby, v minulosti oslovil publikum se strhujícími snímky Šestý smysl, Vyvolený a Znamení. Nyní se vrací na plátna kin se svým novým filmem Vesnice, jehož hlavní téma pojednává o tom, jaký dopad může mít pocit strachu z neznámého na život v uzavřené komunitě.

Strach nelze ignorovat. Prožíváme jej každý den. Můžeme se bát příšer z temných lesů nebo útrob naší moderní společnosti, máme obavy o bezpečí našich dětí, které se nás zmocní v okamžiku, kdy naše ratolesti překročí práh a jdou do školy. Strach nás obklopuje každý den při sledování televizních zpráv o únosech dětí, válečných obětech nebo terorismu. Je pravdivé tvrzení Franklina D. Roosevelta, že „Jediná věc, které bychom se měli bát, je strach“? Nebo nám společnost dokazuje opak?

V tomto filmu se starší obyvatelé vesnice rozhodli žít s ostatními lidmi ve zcela izolované komunitě. Jsou odříznuti od světa, ale jejich strach ze stvůr a ostatních nebezpečí, která mohou číhat za hranicemi osady, jim dává důvod zůstat v bezpečí společně se svými blízkými.

V obdobích krize může být komunita to, co nám pomáhá strachu vzdorovat. „Vesnice se až tak moc neliší od soudobých společenství,“ říká producent filmu Sam Mercer. „Když člověka ovládne strach, obrací se na ostatní a hledá u nich podporu. To, co komunitě jako celku dodává její sílu, je právě onen pocit sounáležitosti.“

Samotná tvorba příběhu byla pro M. Night Shyamalana vždycky nejdůležitější složkou filmařské profese. Ví, že filmové publikum touží po opravdové výzvě, a rád jim netradiční zážitek zprostředkovává pomocí až znepokojujícího napětí. Daří se mu upoutat pozornost diváka tím, že jej udržuje v nejistotě a odhaluje důležitá fakta, až když přijde ten správný okamžik.

„Vesnice se od mých předcházejících filmů liší,“ říká Shyamalan. „Je to tím, že se jako filmař vyvíjím a stávám se dospělejším. Chtěl jsem napsat příběh o nevinnosti. Vesnice se odehrává na konci 19. století, tedy v době po občanské válce a před industrializací, kdy byl život docela prostý. Tehdy to nebylo jen o penězích a hamižnosti. Lidé mluvili bez sarkasmů a v jejich hlasech bylo cítit upřímnost.“ „Kombinace romantických prvků a nadpřirozených témat, která diváci znají už z mých předchozích filmů, pro mě byla něčím novým. Tento film pojednává o tom, co může dokázat síla lásky a jaké nesnáze lze s její pomocí překonat,“ vysvětluje režisér.

Před začátkem natáčení dává Shyamalan promyšlené vizuální stránce filmu částečně reálnou podobu a spolu s autorem storyboardů Brickem Masonem převádí své vize do kreseb. Tímto procesem většinou stráví několik měsíců, během kterých schématicky znázorňují každou scénu filmu. Drtivá většina podobných příprav probíhala v Shyamalanově pracovně v Pensylvánii.

Shyamalanův styl vyprávění si oblíbili diváci po celém světě. Kouzlo jeho příběhů možná pramení z toho, že je sám velkým filmovým fanouškem a často vášnivě hovoří o tom, jak viděl některý film poprvé a popisuje své tehdejší nadšení. Ve filmu Vesnice pokračuje v tradici příběhů, které se od ostatních liší a honí se divákům hlavou ještě dlouho poté, co se v kině rozsvítí světla.

„Lidé mohou v jeho filmech a postavách najít sami sebe, a to je činí natolik přístupnými. Přestože se Vesnice odehrává v roce 1897, pojednává o univerzálních tématech jako láska nebo strach, která jsou aktuální i dnes,“ dodává Mercer.

Příprava herců
V průběhu příprav na natáčení podstoupili hlavní herci zvláštní výcvik, který jim pomohl vžít se do rolí venkovských lidí z konce 19. století a naučit se vše, co bylo tehdy nutné k přežití. Při výběru hlavních představitelů byl Shyamalan nekompromisní – pokud chtěli ve filmu hrát, museli souhlasit s tím, že se třítýdenní přípravy zúčastní.

Herci společně navštívili funkční historické farmy v Pensylvánii a vyzkoušeli si vše od stahování zvířat z kůže a jejího vydělávání přes výrobu svíček, kovářské práce a sekání dřeva až po tlučení másla a stříhání ovcí. Sigourney Weaver se údajně natolik zalíbilo orání, že si jej podomácku přejmenovala na „surfování na hlíně“.

Během této hloubkové exkurze do minulosti, kterou všichni absolvovali již v historických kostýmech, se herci museli spokojit se společným noclehem v dřevěných chatkách v odlehlé venkovské osadě, která v současné době slouží jako tábor amerických skautek. Přípravný proces nepostrádal ani sebemenší detail – dokonce i jídlo bylo připravováno a podáváno v rodinném stylu. Kuchař každý den vylosoval z klobouku jména dvou herců a ti pak museli pomáhat s přípravou jídla pro celou skupinu. Každý z herců se na chodu vesnice nějakým způsobem podílel.

Účelem přípravy však nebylo pouze osvojení si fyzických úkonů, ale také pochopení struktury sociálních vazeb uvnitř úzce spjaté a zcela izolované komunity – Shyamalan potřeboval, aby si herci vyzkoušeli na vlastní kůži, jaké takové soužití je. „Nezáleží na tom, jak nezávislí na ostatních jsme nebo jak nezávisle se cítíme. Lidé potřebují společnost a pocit, že někam patří. Všichni toužíme být součástí nějakého většího celku,“ říká režisér.

Herci si vyslechli několik přednášek od lidí, kteří v uzavřených komunitách strávili velkou část života, a také konzultovali s psychologem téma posttraumatického stresu, který někdy provází násilné činy. O své znalosti se s herci podělil také specialista na „utopická společenství“ z univerzity v Princetonu.

„Během příprav se chování herců začalo přirozeným způsobem blížit povahám jejich filmových postav. Joaquin se stal po vzoru Lucia tak trochu samotářem, Adrien začal být stejně jako Noah více frenetický a William, který hraje vůdce vesnice Edwarda Walkera, ostatním radil a stal se vůdčí osobností,“ říká producent Sam Mercer.

„Tito prvotřídní herci byli najednou vydáni napospas přírodním živlům. Nebyl zde žádný pětihvězdičkový hotel, kam by mohli utéct. Každodenní problémy se posunuly do úplně jiné roviny – když byla hercům zima, museli si sami rozdělat oheň. Night absolvoval tuto fázi společně s nimi a pomáhal jim vžít se do jejich rolí,“ dodává spoluproducent Jose Rodriguez. „Toto prostředí nám umožnilo zjistit, kým sami jsme, aniž bychom byli jakkoliv posuzováni okolním světem. Myslím, že to bylo za posledních několik let poprvé, co jsem se kompletně oprostil od svého mobilního telefonu a každodenních starostí a zároveň byl obklopen lidmi, kteří se snažili o totéž,“ říká herec Adrien Brody.

Výstavba vesnice
Do začátku natáčení zbývá pouhý týden a herci stojí uprostřed působivé vesnice z roku 1897, kterou si zatím pouze představovali při čtení scénáře. Po dvou a půl měsících nezdolného úsilí talentovaných filmových výtvarníků a řemeslníků se fantazie stala realitou. Shyamalan se vžívá do role průvodce a vysvětluje hercům podstatu jednotlivých budov. S nadšením popisuje, kde se budou odehrávat které scény.

Postavit osadu, ve které by mohl Shyamalan přivést svůj příběh k životu, nebylo jednoduché. Na malebné vesničce z 19. století, umístěné uprostřed krásného údolí, pracoval tým řemeslníků přes dva měsíce. Vesnice sestává z celkem dvaceti staveb, mezi než patří modlitebna, škola, pekárna, kovárna, stodola s hospodářskými zvířaty, skleník, hřbitov, strážní věže a samozřejmě také domovy všech jejích obyvatel. Přestože stavba probíhala v extrémních teplotních podmínkách a tým konstruktérů ztratil celý týden díky velkému hurikánu, nakonec se jim přece jen podařilo všechny budovy včas dokončit.

Stavět tyto budovy z konce 19. století způsobem, jakým by jejich konstrukce probíhala tehdy, by bylo velmi časově náročné. Hlavní výtvarníci Tom Foden a Michael Manson proto museli použít filmovou magii, která jim umožnila dobu výstavby zkrátit a zároveň budovám nijak neubrat na historické věrnosti. „Night byl velmi otevřený a poskytl nám velkou kreativní volnost. Byla to jedna z mála příležitostí, kdy jsme mohli ve větší míře použít svou vlastní fantazii,“ pochvaluje si režisérův přístup Foden.

Spousta obydlí působí dojmem, že byly postaveny pomocí skutečných kamenů. Ve skutečnosti však výtvarníci použili jako předlohu několik historických budov, jejichž stěny otiskli do forem a poté zreplikovali pomocí sádry. Nakonec falešné stěny vybarvili různými přírodními barvami, aby vytvořili iluzi přirozené odlišnosti v odstínech jednotlivých kamenů. Výsledek byl natolik dokonalý, že bylo i při bližším pohledu těžké poznat, zda se jedná o skutečné kameny nebo nikoliv.

Interiéry některých budov byly velice těsné, což mohlo představovat problém při samotném natáčení. Výtvarníci proto udělali stěny tak, aby je bylo možné kdykoliv odstranit a pak vrátit na své místo, díky čemuž mohl Shyamalan s kameramanem Rogerem Deakinsem natočit všechny komplikované úhly přesně tak, jak potřebovali.

Většina budov ve vesnici je plnohodnotnými stavbami s pevnými podlahami, komíny a dveřmi. Vzhledem k tomu, že v 19. století neexistovaly žádné moderní stavební technologie, střechy nemohly být tak dokonale rovné jako dnes. K mírnému zděšení stavitelů proto musely být nalomeny některé středové trámy, aby střechy vypadaly mírně pokřivené.

„Když jsem vesnici poprvé uviděla na vlastní oči, dokázala jsem si představit, že bych v ní strávila zbytek života. Úplně mě zamrazilo v zádech, protože to vypadalo jako nebe na zemi – andělské, klidné místo plné světla. Přála bych si, abychom zde mohli žít pořád,“ říká Sigourney Weaver.

Všechny detaily prostředí musely odpovídat historickému pozadí příběhu. Dokonce i pečivo a ostatní jídlo bylo vyráběno metodami, které byly používány v tehdejší době. V tomto směru byla filmařům nápomocna blízká pekárna se specializací na historické způsoby výroby jídla.

Funkční replika vesnice samozřejmě potřebovala ke svému chodu elektřinu a vodu. Všechny kabely, generátory, elektrické zásuvky, vodní kohoutky a další „moderní vymoženosti“ však musely být důmyslně skryty nebo vedeny pod zemí.

Kostýmy
V roce 1897 trvalo pět dní, než se podařilo na kolovrátek natočit tolik lnu, aby stačil na výrobu jedné košile. Tuto činnost většinou prováděly ženy a děti, zatímco muži měli na starost tkaní na tkalcovském stavu. Tkalci nemohli vykonávat žádné jiné namáhavé práce, protože jejich ruce musely zůstat jemné a hladké. Podobné reálie musela při vymýšlení dobového oblečení zohlednit autorka kostýmů Ann Roth, která je držitelkou Oscara za práci na filmu Anglický pacient.

„Chtěla jsem, aby oblečení lidí z vesnice nebylo nijak zvlášť oslnivé, a to v žádném případě nemyslím zle. Kostýmy zkrátka musely působit dojmem, že si je lidé vyrobili sami. Neměli přístup k žádným ozdobným krajkám nebo evropským tkaninám,“ říká Roth. Ve svých rozhovorech se Shyamalanem se shodli, že veškeré ošacení by mělo být zhotoveno výhradně z materiálů dostupných přímo ve vesnici (len, vlna) a bavlny, která byla do vesnice přinesena zakládajícími obyvateli.

„Lidé z vesnice nebyli ve výrobě oblečení příliš zruční – nechtěla jsem, aby jejich oblečení vypadalo jako vrchol krejčovského umění. Jsou to lidé, kteří žijí na venkově a pracují na farmách. Jejich oblečení proto muselo odrážet izolovaný a náročný životní styl,“ říká Roth.

Oddělení kostýmů muselo pracovat pouze s těmi typy přírodních barviv, které bylo možné získat z rostlin uvnitř vesnice, proto použité paletě dominují červenohnědé, béžové a zelené odstíny. Všechny barvy byly nevýrazné – s výjimkou oblečení Ivy Walker (Bryce Dallas Howard). Šaty Ivy zářily výraznou modrou a indigovou barvou, aby zdůraznily její výjimečnou osobnost.