Úhel pohledu
Typ:
film
Žánr:
thriller, akční, drama, kriminální
Délka:
90 min
Motto:
8 lidí, 8 úhlů pohledu, 1 pravda
Země:
USA, 2008
Příběh akčního thrilleru Úhel pohledu sledujeme očima osmi různých lidí, kteří se společně pokoušejí odhalit pravdu o pokusu o atentát na prezidenta Spojených států. Thomas Barnes (Dennis Quaid) a Kent Taylor (Matthew Fox) jsou agenty Tajné...

Film-vice

Prezident Spojených států se chystá ve Španělsku ke klíčovému proslovu na téma boje s terorismem. Zatímco se prodírá zaplněným náměstím směrem k pódiu, zazní výstřel, prezident padá k zemi a rozpoutává se peklo.

Taková je základní zápletka filmu Úhel pohledu, akčního thrilleru, který byl pro režiséra Petea Travise možností zpracovat téma „pravdy“ - a toho, že každý z nás vnímá skutečnost trochu jinak. V průběhu filmu sledujeme události těsně před a po atentátu z pohledu osmi různých lidí, kteří jsou pro rozřešení celé záležitosti klíčoví – od samotného prezidenta, přes agenty tajné služby, kteří ho mají chránit, až po turistu, který se na náměstí ocitl víceméně náhodou. „Kdybyste viděli příběh jen z pohledu jedné osoby, nedozvěděli byste se, co se tam doopravdy stalo,“ prohlašuje Travis. „Od každého ze zúčastněných se dozvíme něco, co jsme předtím nevěděli. Teprve na samotném konci vám dojde, jak to doopravdy bylo.“

Travis zdůrazňuje, že kromě pěti vyhlášených amerických herců a čtyř mezinárodních hereckých hvězd má film ještě jednu hlavní postavu: příběh samotný. „Máte tu osm různých lidí, osm pohledů na svět, osm kousků skládačky. Je to režisérský sen: tajemství tohoto filmu odhalíte až poté, co spatříte celou událost očima osmi různých lidí. Jde o něco, co můžete realizovat jedině ve filmu. Film o tom, že každý z nás vnímá věci jinak – no není to úžasné?“

Pro Dennise Quaida, jednoho z hlavních protagonistů Úhlu pohledu, nabízel film ojedinělou možnost měnit mírně chování své postavy podle toho, která ze zmíněných osob ho sleduje. „My sami se vidíme určitým způsobem, ale ostatní nás vnímají trochu jinak,“ vysvětluje. „Když příběh vidíme z mého pohledu, chovám se určitým způsobem, ale jakmile ho začneme sledovat očima nějaké další postavy, snažím se svou postavu hrát takovým způsobem, jakým ji dotyčný vnímá – a v případě jiné postavy se zase chovám trochu jinak. Neexistují na světě dva lidé, kteří by někoho vnímali naprosto shodně.“

Pro zpracování nápadu scénáristy Barryho Levyho si producent Neal H. Moritz vybral Travise, jehož první režisérský počin, film Omagh, vyprávěl o bombovém útoku v Severním Irsku v roce 1998. „Pete zachytil realitu, postavy i zvuk zcela originálním způsobem,“ míní Moritz. „Bylo mi naprosto jasné, že Úhel pohledu bude v dobrých rukou.“

Travis a Levy si zcela jasně uvědomovali, že ve filmu, který se chystají natočit, bude už z principu třeba opakovat tytéž scény z různých pohledů. „Museli jsme vymyslet, jak zařídit, aby to nenudilo,“ říká Travis. „Když něco vidíte více než jednou, snažili jsme se to nějak pozměnit. Například když poprvé spatříte náměstí, vidíte ho tak, jak ho zabírají kamery reportérů – je jich hodně, ale jsou velice daleko, nebo naopak hodně blízko, ale pak jde o ruční kamery. Jde o stejný záznam, jaký by pořídil zpravodajský štáb. Když ho vidíte očima agenta tajné služby, působí to, jako by vcházel do amfiteátru, a slyšíte zvuky, které jste předtím neslyšeli. Zdánlivě přátelský dav působí na agenta tajné služby, který se právě vrátil do služby poté, co byl před rokem a půl postřelen, zcela odlišně. Každý z lidí na náměstí je potenciální útočník, každé zamávání vlajkou může někomu dávat signál. Snažil jsem se točit tak, aby bylo poznat, co si ta která osoba, z jejíhož pohledu právě události sledujeme, myslí nebo co cítí, aby si příběh dokázal udržet divákovu pozornost.“

Moritz říká, že k tomu, aby od sebe jednotlivé příběhy odlišili, využili filmaři všech dostupných prostředků. „Ať už šlo o použití různých objektivů, různého filmového materiálu, osvětlení, postupů natáčení, jako jsou ruční kamery, Steadicam, pojízdné kamery, vždycky jsme se snažili využít všech možných triků k tomu, abychom zajistili, že každý z příběhů bude působit jedinečným dojmem, že se divák nebude ani na okamžik nudit a bude vnímat všechny detaily a zvraty v příběhu.“

„A když jsme film stříhali, zajistili jsme, aby každý z příběhů končil v tom nejnapínavějším okamžiku. Teprve až na konci filmu se všech osm příběhů spojí a vy zjistíte, o co tu po celou dobu šlo,“ dodává k tomu Travis.

Ve filmu se objevuje celá plejáda velmi ceněných herců, mezi které patří Dennis Quaid, Matthew Fox, Forest Whitaker, William Hurt a Sigourney Weaver, a vycházejících mezinárodních hvězd jako Španěl Eduardo Noriega (hvězda filmu Abre los ojos, původní verze snímku Vanilkové nebe), izraelská herečka Ayelet Zurer (Mnichov), Francouz Saïd Taghmaoui (La Haine) nebo venezuelský herec Edgar Ramirez (Bourneovo Ultimátum).

Quaid říká, že ho k filmu přilákala možnost práce s jeho režisérem. „Viděl jsem Peteův předchozí film, Omagh, který je o teroristickém bombovém útoku IRA v Irsku. Líbí se mi jeho realistický způsob natáčení, je velice akční. Jeho filmy vás vtáhnou – víte, že se díváte na herce, ale přesto v sobě mají bezprostřednost dokumentu.“

Poznamenává dále, že problémy a minulost jeho postavy pomohly zdůraznit napětí, které film definuje – spočívající v tom, že pravdu vnímají různí lidé různě. „Barnes je chlápek, který se nechal postřelit, aby zachránil prezidenta, a čeká ho první den v práci od této události,“ vysvětluje. „Je z toho poměrně nesvůj, takže je nejistý a neklidný – až příliš, jak se ukáže, protože občas ho jeho instinkty zradí. Ale pokud se ukáže, že máte pravdu, nejde rozhodně o paranoiu.“

„Dennis Quaid byl odjakživa pravým americkým hrdinou, zejména od dob Správných hochů a Policie z New Orleans,“ míní Travis. „To se mi na něm odjakživa líbilo – je ztělesněním Američana, hvězdou ze staré školy, spolehlivý. Je tvrdý a přitom zranitelný. Právě někoho takového tahle role vyžadovala, muže, který je ve svém nitru rozpolcený. Všichni se k němu chovají jako k hrdinovi, ale on o to vůbec nestojí – prostě jen dělá svou práci. Dennis to zahrál velice citlivě. A krom toho si mohl vychutnat skvělou automobilovou honičku.“

Quaidova partnera, agenta Tajné služby Kenta Taylora, hraje Matthew Fox. Jako Barnesův dlouholetý blízký přítel je Taylor v neobvyklé situaci. „Příběh Dennise a Matthewa je v podstatě příběhem bratrů. Ti dva se starají jeden o druhého. Taylor podporuje svého mentora, který má problémy s návratem do práce, poté, co byl postřelen. Když dojde k útoku na prezidenta, všechno se změní – jejich vztah prochází těžkou zkouškou.“

Proto Travis sháněl herce, který by se dokázal Quaidovi vyrovnat. „Stejně jako Dennis je to klasický americký hrdina,“ míní o Foxovi. „Matthew se chová velice uvěřitelně, opravdu se mi to zamlouvá – umí na vás zapůsobit a překvapit vás.“

Foxe zaujala struktura celého příběhu. „Když film skočí zase na začátek a vy sledujete jednání mojí postavy z jiného pohledu, naprosto se mění všechno, co jste do té doby viděli: 'Proboha! Vždyť on ve skutečnosti dělal něco úplně jiného!'“

„Pro herce je to velice vzrušující,“ pokračuje. „Pokaždé, kdy máte možnost pracovat s rozličnými aspekty svého výkonu, zdůrazňovat emoce nebo charakteristické chování, abyste pozměnili vyznění scény, je to velice uspokojující. A v případě tohoto filmu je něco takového jeho samotnou podstatou.“

Forest Whitaker, který hraje obyčejného člověka, Howarda Lewise, účast na filmu přislíbil velice záhy po setkání s Travisem. „Omagh byl velice působivý, silný a upřímný,“ prohlašuje. „Možnost práce s ním byla jedním z hlavních důvodů, proč jsem se chtěl na tomhle filmu podílet. Má dobrou duši.“

„Na rozdíl od ostatních postav je Howard Lewis obyčejný člověk,“ zmiňuje Travis. „Většina z nás se nikdy nestane prezidentem, agentem tajné služby, nebo byť jen televizním reportérem. Je to úplně řadový muž – nikdy nebyl ve Španělsku, nikdy se neocitl tak blízko prezidentovi, a těší se, že to všechno natočí a doma to pustí dětem – a najednou zjistí, že se ocitl v samotném centru veškerého dění a je naprosto klíčovou osobou.“

Whitaker možnost zahrát si v akčním filmu uvítal. „Howard se hodně naběhá,“ směje se. „A nejenom že jsem při natáčení běhal, ale musel jsem běhat stovky a stovky metrů. Nemělo to konce. Připadalo mi, že jsem dva měsíce jenom běhal. Všichni si z toho dělali legraci.“

William Hurt se k ostatním hercům připojil poté, co mu byla nabídnuta role amerického prezidenta. V rámci příprav dostal tento oscarový herec možnost vyzpovídat člověka, který o jeho roli něco málo věděl: prezidenta Clintona. „Vím, že je jeho čas vzácný, a nechtěl jsem ho zdržovat, takže jsem byl velice přímý,“ vzpomíná Hurt. „Prezident Clinton byl velice vstřícný a upřímný. Zeptal jsem se ho, jaké to je, vědět, že zastupujete něco, co by řada lidí nejraději sprovodila ze světa. Odpověděl, že pokud na něco takového nejste připraveni ještě před tím, než jste se o funkci začali zajímat, pak byste se neměli vůbec snažit pokračovat.“

Travis obdivoval, jak se Hurt do postavy vžil. „Vzhledem k tomu, jak je Úhel pohledu navržený, je každý herec na patnáct minut hlavním hrdinou celého filmu,“ objasňuje. „William Hurt přijel do Mexika a prvních šest týdnů nedělal nic jiného, než že přišel na náměstí, zvedl ruce, byl postřelen a padl na zem. A to bylo vše, pořád dokola, šest týdnů. A ani jednou si nestěžoval, protože věděl, že až se dostaneme k natáčení jeho příběhové linie, bude hvězdou filmu.“

„Ke konci natáčení jsme natáčeli jistou scénu, ve které se objevuje, a štáb – složený z mexičanů – byl unesen působivostí celé scény. Jeden z nich za mnou přišel a řekl mi, že ho nikdy nenapadlo, že by mu mohlo na americkém prezidentovi tolik záležet. William Hurt něco takového umí. Nejde o politiku, je to prostě člověk, kterého máte rádi.“

Role producentky zpravodajství Rex Brooks byla pro Sigourney Weaver možností zahrát si postavu, která se stará především o to, aby zaznamenala jak celou událost, tak i co nejvíce informací. „Rozhodně je zpravodajstvím posedlá,“ prohlásila herečka, nominovaná na Oscara. „Rex je aktivní a snaživou zpravodajkou. Když se ocitne v epicentru celého útoku, chová se jako dítě v cukrárně. Natáčí různé záběry a kompletuje své dílo; chce mít poměrně dost pod kontrolou, co je nakonec odvysíláno.“

Aby se Weaver na svou roli připravila, strávila delší dobu v redakci televizního zpravodajství jedné velké stanice. Tady byla svědkem toho, jak televize zpracovávala a vysílala informace o potencionálním britském teroristovi, který byl podezřelý z toho, že umísťoval výbušniny na palubu letadel. „Soustředili se na svou práci, pídili se po každém detailu a ujišťovali se, že to, co odvysílají, bude vkusné a také pravdivé. Například si dávali velký pozor na to, aby nezmínili, jak přesně by bylo možné bombu doma vyrobit.“

Ve filmu Úhel pohledu se také objevuje několik uznávaných mezinárodních hvězd. Pete Travis soudí, že každá z nich přináší své roli něco jedinečného: „Eduardo Noriega je ve Španělsku velkou hvězdou a určitě se proslaví i v Americe, protože má obrovské charisma. Na začátku filmu je hnaný vášní a žárlivostí – myslí si, že ho jeho přítelkyně s někým podvádí – a zjišťuje, že se člověku mohou stát ještě mnohem horší věci. Ayelet Zurer – když jsem ji viděl v Mnichově, připadala mi báječně charismatická. Chtěl jsem někoho, kdo zvládne obojí – potřeboval jsem, aby byla zlá, ale současně zranitelná. Saïd Taghmaoui je ve Francii velice populární. Ve snímku La Haine, který je pro jeho kariéru zlomový, působil velice divoce. Edgar Ramirez vypadá s pistolí v ruce skvěle – je to cvičený zabiják, který chce se svou prací skončit, ale okolnosti ho donutí vyřídit ještě jednu věc. U Edgara si nikdy nejste jisti, jestli je na straně dobra nebo zla, a to je v případě herce vždycky velice zajímavé.“

Natáčení bylo nutné realizovat v nějaké exotičtější zemi: je to součástí zmatku, který v příběhu hraje klíčovou roli. Při hledání vhodného místa se zamilovali do jedné konkrétní lokace: do města Salamanca ve Španělsku a do jeho hlavního náměstí Plaza Mayor. „Bylo klíčové, aby se film odehrával v Salamanca,“ říká Travis. „Náš film neprezentuje jediný světonázor. Pokud budete sledovat pouze příběh amerických hrdinů, nedozvíte se, kdo prezidenta postřelil. Musíte je vidět všechny, a protože je ten film o nás všech, musel se odehrávat někde mimo Ameriku. Kromě toho jsem chtěl, aby ve vzduchu bylo cítit napětí a exotično. A to znamenalo, že jedinou možností je Španělsko.“

Když se ale rozběhly přípravy, začalo být jasné, že v Salamanca se natáčení konat nebude; vzhledem k tomu, že scénář obsahoval akční scény plné výbuchů, přestřelek a automobilových honiček, neposkytovalo filmařům Salamanca potřebnou přizpůsobivost. Jakmile tedy bylo jasné, že ani Plaza Mayor nebude možné využít, začal štáb pátrat po náhradním řešení, které objevil v Mexico City. „Když jsme museli hledat jiné místo, chtěli jsme najít takové, které by nám poskytovalo podobnou atmosféru jako Španělsko. To jsme nalezli v Mexiku,“ říká Travis. Výtvarnice Brigitte Broch – která získala Oscara za práci na filmu Moulin Rouge – měla jasný úkol: vytvořit v Mexico City věrnou kopii Plaza Mayor, a postavit ji tak, aby ji filmaři mohli vyhodit do povětří.

Pro tento úkol tvůrci vytipovali ideální místo v jižní části Mexico City. „Nalezli jsme opuštěný čtyřpatrový obchodní dům, který byl pro nás dokonalý,“ vzpomíná výkonný producent Callum Greene. „Kompletně jsme si ho předělali po svém. Hned vedle něj bylo místo, kde jsme postavili naše Plaza Mayor.“

„Ve městě, ve kterém žije 25 milionů lidí, je těžké najít místo, kde nic není, takže mi připadá osudové, že se nám to podařilo. Mohli jsme naše náměstí postavit na místě, kde jsme měli plnou kontrolu nad zabezpečením, naprosté soukromí, a dokonce jsme byli chráněni před počasím,“ říká Moritz. „Byli jsme schopni se vrátit do Salamanca a natočit tam určité scény. Do celku zapadají dokonale. Doopravdy není poznat, co se točilo ve Španělsku a co v našich kulisách.“

„Když stavíte kulisy, musíte všechno zvládat ještě rychleji, než jste si kdy mysleli, že je možné,“ míní Broch. „Když máte po ruce skvělý štáb, prostě to nějak vyjde – a na plátně to pak vypadá velkolepě.“

„Naše Plaza Mayor bylo uměleckým dílem,“ uzavírá Moritz. „Těžko by mě mohlo něco ohromit více než práce, kterou odvedla Brigitte a zbytek jejího týmu.“ „Mohli byste tam bývali přivézt lidi ze Salamanca a oni by si mysleli, že jsou ve Španělsku,“ dodává Travis.

„To náměstí mě doopravdy ohromilo,“ tvrdí Whitaker. „Když jsem tam poprvé přišel, měl jsem malou kameru, kterou měla moje postava jako rekvizitu, a tehdy jsem si pomyslel něco jako 'Páni, to je neuvěřitelné!'“

Jednou z hlavních výhod postavení vlastních kulis je skutečnost, že jsou všichni zvědaví na to, jak je budete vyhazovat do vzduchu. Když ta chvíle nastala, zapojili se do toho naprosto všichni. „Měli jsme patnáct kamer bez obsluhy, které natáčely výbuch, včetně tří, zabírajících vše velmi detailně,“ objasňuje Moritz. „Chtěli jsme, aby náš film působil naprosto přirozeně.“