Texaský masakr motorovou pilou: Počátek
Typ:
film
Žánr:
thriller, horor
Délka:
91 min
Motto:
Již tři desetiletí je Texaský masakr motorovou pilou legendou a jedním z nejděsivějších filmů které se kdy dostaly na plátna kin.
Země:
USA, 2006
Již tři desetiletí je Texaský masakr motorovou pilou legendou a jedním z nejděsivějších filmů, které se kdy dostaly na plátna kin. Od roku 1974, kdy do kin přišla původní verze, fanoušci diskutovali a zrodu legendárního zabijáka – ale až nyní...

Film-vice

Zrod
První původní scénář společnosti Platinum Dunes, Texaský masakr motorovou pilou: Počátek, je výsledkem spolupráce mezi Michaelem Bayem a jeho kolegy, producenty Andrewem Formem a Bradem Fullerem. “Projekt Platinum Dunes byl zpočátku takový žertík,” říká Bay. “Začalo to jako platforma pro mladé režiséry, kteří potřebují proniknout do filmového průmyslu. Tak jsem se spojil se svými dvěma dobrými přáteli Andrewem Formem a Bradem Fullerem, jenže jsme zatím neměli žádný projekt, který by byl potenciálně tak úspěšný, jako naše první dva filmy, které vznikly čistě v mé produkci. Vhodný projekt se objevil v podobě Texaského masakru motorovou pilou: Počátek, který nám přesně zapadal do koncepce nízkorozpočtového snímku, kde je hlavním hrdinou film samotný. Navíc horory byly vždycky spíše o režijním přístupu, než o hereckých hvězdách.”

“Když v roce 2003 probíhaly dokončovací práce na Texaském masakru motorovou pilou, Platinum Dunes a její partneři neměli ohledně filmu žádné přehnaně velké očekávání, a dokonce se nepočítalo s tím, že by vzniklo pokračování, které bude tak říkajíc “ve stejném krevním řečišti.” během následujících měsíců za nimi však přicházelo čím dál více lidí, kteří se chtěli dozvědět o rodině Hewittů a jejích zvyklostech něco nového. Nejvíce je zajímala otázka, jak se z nich vlastně stali tak metodičtí a svým způsobem “úspěšní” masoví vrazi. Během preprodukční fáze na nedávném remaku 3:15 zemřeš začali Form a Fuller uvažovat o rodině Hewittů a napadlo je, že pro diváky by bylo atraktivní, kdyby trochu poodkryli jejich původ.

“Nebylo co řešit, od začátku bylo jasné, že fanoušci chtějí nový Masakr,” říká Bay. “Trochu nám to komplikovala skutečnost, že jsme hlavního záporáka připravili na konci prvního filmu o paži. Pokračování by tedy bylo prakticky nemožné. Jakmile jsme se však dohodli na to tom, že půjde o prequel, objevili jsme celý nový vesmír možností. Sami jsme se museli držet trochu na uzdě, abychom to co do zápletky nepřepískli.” Brad Fuller říká: “Andrew, já a Michael jsme se sešli a uvažovali o tom, jestli je rodinná linie dostačující. Je rodina masových vrahů natolik silný motiv, že bude dobrým základem filmu? Věděli jsme, že musíme najít dobrého scenáristu, který nám pomůže se spoustou detailů.”

Tvůrci zpočátku kontaktovali Scotta Kozara, který napsal i remake z roku 2003, jenže ten měl jiné závazky. Trio producentů se tedy obrátilo na scenáristu 3:15 zemřeš, Sheldona Turnera. Tvůrci chtěli, aby prequel měl podobný nádech jako remake z roku 2003 a proto Sheldonovi dali DVD s filmem a požádali jej, aby přišel s co nejvíce nápady, ale také odpověďmi, které se vynořily na konci minulého filmu: co způsobilo, že se rodina stala takovou, jaká je? Proč má strýček Monty hned dvě amputované končetiny? Jak to, že Hoyt nemá žádné zuby a jak se – k sakru – mohl stát šerifem? A kardinální otázka na konec: proč Leatherface dělá to, co dělá a k čemu je mu lidská kůže, do které se obléká? Tvůrci byli se Sheldonovými odpověďmi nadmíru spokojeni a brzy na to našli vhodného režiséra v Jonathanu Liebesmanovi.

“Najali jsme skvělého scenáristu,” říká Fuller. “Scénář se velmi podařil, věděli jsme, že vše je připraveno ke spuštění natáčení, a tak jsme se rozjeli za Jonathanem. Začali jsme se scházet, Jonathan nám udělal prezentaci svého přístupu k látce, a z jeho úst znělo přesně to, co jsme chtěli a potřebovali slyšet.”

Producenti z Platinum Dunes si Jonathana Liebesmana vyhlédli již v roce 2002, když hledali vhodného režiséra pro remake Texaského masakru motorovou pilou, ale Liebesman se ještě před tím, než se tvůrci sešli se všemi potenciálními kandidáty, zavázal společnosti Sony na projekt Propad do temnot. I nadále s ním však zůstali v kontaktu a nabídli mu režii 3:15 zemřeš. Nakonec se však Liebesman pustil až do natáčení Texaského masakru motorovou pilou:Počátek. Ačkoliv měl velkou podporu producentů, bylo pro něj velmi důležité, aby k novému Masakru přijali jeho připomínky a hlediska. “Musím říct, že točit pokračování filmu, kde v prvním díle hlavnímu záporákovi uřízli končetinu - čímž přestal být hrozbou - se mi moc nechtělo,” říká Liebesman. “Víc mě zajímalo, kde jsou počátky legendy. Jsem velký fanoušek prvního filmu a chtěl jsem odpovědět na otázky, které vyvolal. Během svého prvního setkání s Michaelem, Bradem a Andrewem jsem jim vysvětlil, jakým směrem by se podle mého soudu mělo pokračování vydat a co by mělo být ve scénáři. Na konci setkání jsme sdíleli stejnou vizi: z filmu by mělo být cítit, že právě tady je počátek pekla.” Andrew Form dodává: “Hlavním cílem filmu bylo ukázat, jak vlastně vznikl Leatherface. Vidíte, jak Thomas Hewitt překypuje hněvem, cítíte, jak to nezvládá a poprvé v životě zabije lidskou bytost. Thomas se také čím dál více zaplétá s Hoytem, který se ukáže jako velký manipulátor a jako loutkář tahá za provázky své ohavné hry.” Jakmile se tvůrci rozhodli pro prequel, museli se shodnout i na tom, jak hluboko do minulosti se vlastně diváci podívají.

“Příběh začíná v roce 1969, tedy tři roky před prvním filmem,” říká Brad Fuller. “Město v blízkosti jatek, jež musí provozovatelé zavřít, ještě překypuje životem. Thomas Hewitt ztratí práci a s tím i vyhlídky na jakoukoliv budoucnost. Hněv, který v něm doutnal již od dětství, se rozhoří a on zabije prvního člověka. Tato situace dovede jeho psychicky nevyrovnaného strýce k tomu, že vezme zákon do vlastních rukou a chce ukojit svou touhu po páchání zla.” “V té době kolem jede parta dospívajících mladých lidí, kteří se potýkají se svými vlastními problémy. Shodou nešťastných náhod se ocitnou v tomto texaském městě,” pokračuje Fuller. “Mladí lidé se setkávají s Hewittovými, kteří jsou na šikmé ploše a zabíjejí jednoho po druhém. Celá situace už se všem naprosto vymkla z kloubů.” Form lakonicky shrnuje: “Tady je počátek masakrů motorovou pilou.”

Tvůrci tedy měli nosný příběh, ale stále zbývala otázka, jak jej co nejvýstižněji znázornit ve filmu. “Jedním z klíčových úskalí hororového žánru je, jak natočit horor a nepřipravit jej o tajemství. Když totiž zlo vysvětlíte a nebo ukážete příliš mnoho, už není moc děsivé,” říká Jonathan Liebesman. “Jde o jasný koncept, kdy víte, že chcete ukázat svět masových vrahů, a zároveň nechcete vysvětlovat příliš mnoho a racionalizovat jejich chování do té míry, že přestane být tajemné. Přesně o tom je i Texaský masakr motorovou pilou: Počátek, ve kterém je tématem den, kdy došlo k první vraždě. Měli byste však vědět, že se toho moc nedozvíte o tom, proč k tomu došlo.”

Rodina masových vrahů
Jednou z prvních otázek, kterou se tvůrci zabývali, bylo herecké obsazení. Kdo z prvního filmu bude hrát i v prequelu? Andrew Form v nadsázce říká, že pokud jde o obsazení, vždycky ho raději přenechává svému kolegovi Bradu Fullerovi. Spojujícím článkem mezi oběma filmy je šerif v podání R. Lee Ermeyho. “Hororové filmy občas moc netáhnou, protože jsou jeden jako druhý a navíc se v nich neobjevují nejlepší herci z nejlepších,” říká Fuller. “Lee je pro nás puncem kvality a proto jsme jej lehce mohli sladit s podobně talentovanými herci. Šlo nám o to, abychom se vyhnuli klišé. Chtěli jsme najít takové herce, kteří by nám pomohli vytvořit dokonalou rodinu. Hewittovi jsou křižovatkou interakcí všech postav a publikum jim musí věřit.” Form k tomu dodává: “Lee má ke své postavě velmi originální přístup. Je hercem, který nezná slovo “nemožné.” Při natáčení několika scén mi řekl, že chce, aby Hoyt byl tou nejméně politicky korektní postavou filmu, která neustále hledá, koho by ještě urazila. Nikdo se před ním neskryje.” Výsledkem jeho snažení je, že Hoyt je jednou z nejplnokrevnějších postav filmu. “Už v prvním filmu byl Lee velmi zábavný,” říká Jonathan Liebesman. “Je to naprostý šílenec. Na počátku to vypadá, že je ten nejracionálnější člověk pod sluncem, ale postupně se z něj stává někdo, jehož jednání si nedokážete vysvětlit. A tím je zajímavý. Je ztělesněným tajemstvím. Lee nám v objevování a tvarování své postavy velmi pomohl.” Michael Bay s ním souhlasí: “Přidal do ní spoustu humoru. Když točíte hororové filmy, vždycky je dobré, když tam máte i pár scén nebo postavu na odlehčení. Zejména tehdy, když jsou nervy publika napnuté až k prasknutí. Leeho výkon byl vždycky zároveň realistický, bizarní i trochu legrační.” Sám Ermey tvrdí, že si postavu šerifa Hoyta velmi užíval. “Štve mě, když lidé říkají, že jako herec jsem jej loutka, které někdo dává do úst slova a tahá za provázky, abych se pohyboval,” říká tento zkušený herec.

“Já si naopak myslím, že hereckou povinností je, aby přicházel s návrhy a scénář tak vylepšil. scenárista musí myslet na všechny postavy, já jen na tu svou. Jsem rád, když můžu postavě dodat barvu nebo nějaký nový šokující rozměr. Přiznejme si, že Hoyt je sexuální zvrhlík, který lidi nesnáší a rád by je všechny viděl na prkně. Jak z toho vytřískat co nejvíc? Hoyt nemá žádné tabu. Podle mě je šerif Hoyt tou nejpodlejší postavou, jakou jsem kdy hrál.” Jonathan Liebesman dodává: “Hoyt napomůže tomu, že se v Thomasovi projeví jeho pravé já, věří mu a nabídne mu cestu, jak se stát Leatherfacem.” Kromě Ermeyho se na plac vrátila i Marietta Marich v roli Ludy Mae, Terrence Evans jako Starý Monty a Kathy Lamkin v roli Tey Lady. Nejdůležitější však byl návrat Andrewa Bryniarskiho, který hraje maskovaného vraha Leatherfacea, a od prvního filmu si získal takřka kultovní statut.

“Tito herci se se svými postavami sžívají již poměrně dlouho,” říká Liebesman. “K tvarování svých postav měli spoustu dobrých nápadů a chtěli je ztvárnit podobně jako před třemi lety, ale zároveň trochu jinak. Rádi jsme jim k tomu dali otevřené pole působnosti. Některé jimi navržené věci byly tak bizarní, že jsme je ani do filmu nemohli dát. Marcus Nispel v roce 2003 natočil film, z nějž úplně čišela atmosféra. Souviselo to s tím, že herci se dlouho sžívali s prostředím a mohli volně improvizovat. Teď už každý z nich věděl, kam až mohou zajít.” “Například Marietta už hraje skoro padesát let,” pokračuje Liebesman. “Herec, který hraje tak dlouho, dokáže přijít se spoustou dobrých nápadů: Luda si například při mučení Bailey zpívá, což je jeden z nejděsivějších momentů filmu. A nebo si vezměte to, jak si při přípravě večeře hraje s jazykem – to je opravdu nechutné, nikoho z nás by nic takového nenapadlo. A u úctyhodné ženy jejího věku je to zvlášť překvapivé.” Luda Mae je vnějškově neškodná postav, ale ve hierarchii rodiny Hewittů má svou roli a přesně vymezené místo. “Jedině ona dokáže Hoyta udržet na uzdě,” říká Libesman. “Hoyt má naduté ego a myslí si, že může vládnout celému světu. Jedině od Ludy si nechá vyčinit za zlozvyky u společného jídla. Srazí před ní paty navzdory tomu, že zabíjí a pojídá lidi jako na běžícím páse.” “Luda Mae je taková zabijácká matrona,” říká Marich, která se na konkurz připravila naprosto dokonale: navlékla si starý oblek svého manžela, nečesala se a dělala, že žvýká tabák. Ve skutečnosti jí po bradě tekla čokoláda. “Vždycky si pro filmovou postavu vytvořím její minulost. Podle mě Luda Mae vyrůstala v 30. letech 20. století za ekonomické krize,” říká Marich. “Je to právě ona, kdo malformovanému Thomasovi poskytne přístřeší a ochraňuje ho před zlými lidmi, se kterými se ve velkém setkává. To považuje to svůj hlavní úkol. Monty je jiný, nijak se nesnaží uniknout své roli. Po pravdě řečeno, kvůli amputacím ani nemůže. Liebesman se domnívá, že “Monty je rodinný lokaj a jeho primárním úkolem je, aby na skládce za domem neustále přibývalo starých rezivých věcí. Je služebníkem či bratrem, který nikdy neměl odvahu odejít z domu, a to se mu vymstilo. Leatherface si na něm občas zkouší své umění řezání masa a kostí.” Herec Terrence Evans se svou postavu snaží bránit. “Monty je více méně nevinný. Ne úplně, ale rozhodně má mnohem méně viny než Hoyt a Thomas,” říká. “Monty je takovou postavou pohybující se na pozadí příběhu, protože prakticky celou scénu ovládne Hoyt. Moje postava spíše reaguje na ostatní, není aktivním hybatelem. Montyho se nikdy nikdo neptá na jeho názor - ani tehdy, když Luda Mae přivedla domů malého Thomase - takže jde s proudem a snaží se životem protlouct jak to jde.” Evans pokračuje: “Myslím si, že Thomasův život mohl být úplně jiný. Osud ho nadmíru zkoušel a když se k tomu přičetla jeho vznětlivá povaha - a Hoyt, kterého následoval jako poslušné štěně - bylo jasné, že bude v podřízené pozici. Hoyt vždy naprosto ovládl situaci. Takže Hoyt je něco jako otec a Monty je tedy strýc.”

Sám Leatherface není ve filmu Texaský masakr motorovou pilou: Počátek nijak jednorozměrnou postavou. Jde totiž o roli, která diváky překvapivě vtáhne do děje. Jeho herecký představitel to
měl o to těžší, že při vyjadřování emocí, potřeb a tužeb si nemohl vypomoct řečí, ale musel spoléhat čistě na řeč těla a pohyby očí. “Když nemůžete mluvit, nehraje se vám vůbec snadno,” říká producent Andrew Form. “Když totiž hrajete jen pohyby a gesty, velmi jednoduše se to může zvrhnout v přehrávání, je tu jistá hranice, kterou herec nesmí překročit. Andrew Bryniarski už svou filmovou postavu zná velmi dobře a proto pro něj není těžké najít správnou míru. On prostě JE Leatherfacem, a svou roli bere neobyčejně vážně. “Vezměte v úvahu, že Thomas má sociofobii,” říká Branyarski. “V důsledku toho, že lidé se k němu celý život chovali naprosto otřesně, trpí vážnými úzkostnými stavy. Tento tlak jej v určité životní etapě zlomil a tím se z něj stal člověk zodpovědný za masakry motorovou pilou.”

Bryniarski tvrdí, že ať dělá co dělá, většina lidí si jej stále spojuje s Leatherfacem. Musí si prý dávat pozor na to, aby vzbuzoval sympatie a masové vrahy s divokými výrazy si nechával jen do filmu. “Během let jsem velmi přesvědčivě zahrál spoustu šílených postav, takže už jsem zvyklý na to, že si mě lidé drží od těla,” říká. “Věděl jsem, že tahle role je mi šitá na tělo. Jak ostatně říká Michael Bay: ´”Narodil jsi se, aby sis nasadil masku.´” Michael Bay na to se smíchem říká: “Představte si, že za mnou přišel v masce do kanceláře a tam si ji sundal. To se opravdu může stát jen v Hollywoodu! Vypadal velmi opravdově a stále mi říkal: “Jsem pro něj ten pravý.” Mezi námi, jak někoho takového můžete odmítnout?” Jedna z otázek filmu zůstává neustále otevřená: Jak jsou vlastně Hewittovi spříznění? Během natáčení na to měl každý z herců i tvůrců jiný názor. Během přestávek, kdy se připravovaly záběry, se po celé natáčení hrála nekonečná hra na to, kdo na toto téma vymyslí nejdivočejší teorii. “Nikdy jsme se vlastně nedohodli na tom, jaké jsou mezi nimi vztahy,” říká producent Brad Fuller. “Myslíme si, že je mnohem zajímavější to nechat tak, jak to je.” Proč například Hoyt nazývá Ludu Mae – ženu, která je evidentně jen o něco málo starší než on-“matkou”? Ona však jeho matkou zcela jistě není. Vůbec to nedává smysl. A co Monty? Je manželem Ludy Mae? Jsou Monty a Hoyt bratři? Zkuste na jen pomyslet a budete mít v krajině břišní trochu znepokojující pocit.” Terrence Howard má svou vlastní teorii. “Luda Mae je moje sestra a Hoyt zase bratr. Hoyt v rodině nepatří k nejbystřejším, ale dozajista k nejdivnějším. A navíc má hlavní slovo. Cokoliv řekne, to se musí udělat.”

“Každý z nás k tomu přistupuje po svém,” směje se Form. “Asi se na tom nikdy neshodneme.” Rodina Hewittů je zároveň legrační i bizarní, jejich jediným úkolem je vyděsit publikum. A v tomto smyslu rodinná dynamika funguje. Tato rodina si přisvojila deformované dítě bez rodičů, které se pod jejich výchovou stalo krvežíznivým zabijákem. “Vychovávají ho, jako by byl jejich vlastní,” říká Fuller. “Thomas Hewitt je v mnoha ohledech spíše domácím mazlíčkem, než člen rodiny s právy a povinnostmi. Ačkoliv se každý z nich projevuje hodně zvláštně a nezvykle, Hewittovi se vzájemně milují a obdivují.” “Pokud v jiné rodině alespoň chvíli nežijete, nikdy jí neporozumíte,” pokračuje Fuller. “Vidíte je u večeře, užíváte si jejich společnosti při různých společenských aktivitách a bez těchto maličkostí nikdy neporozumíte vztahové dynamice. Řekli jsme si, že by bylo působivé ukázat,
jak to vypadá v opravdu hodně vyšinuté domácnosti. Na celé věci je nejpikantnější to, že Hewittovi si nemyslí, že by se od ostatních rodin nějak výrazně lišili. Když překročíte práh do jejich království, začínají platit jejich pravidla. Na svá klidně zapomeňte, teď jste v říši anarchie. To je také jeden z důvodů, proč to působí tak děsivě. S takovými lidmi byste se v zásadě mohli setkat kdekoliv. Nikdy totiž přesně nevíte, co se děje za zavřenými dveřmi vašich sousedů.” Tvůrci se mohli vydat zjednodušující cestou komentáře k fyzickému vzhledu aktérů a s tím spojeným společenským dopadem. K tomu by jim však stačil jen příklad Thomase Hewitta, podobně jako tomu bylo u Lynchova Sloního muže. Tvůrci se však raději soustředili na ukázkovou studii vztahů v rodině Hewittových. “Co vlastně dělá rodinu rodinou?” ptá se Brad Fuller.

Mladí a nevinní
Mezi Texaským masakrem motorovou pilou z roku 2003 a prequelem dochází ke změně zacílení: posouváme se od teenagerů k rodině Hewittových, což divákům umožní, aby se se se strůjci celé situace lépe seznámili. A zároveň se budou moci sžít s novými herci, kteří zobrazují mladé a nevinné oběti okolností. Producenti by byli rádi, aby diváci vnímali herce na plátně jako “zástupce sebe samých.” “Na mladých lidech je pácháno násilí a diváci se s nimi jednoduše ztotožní,” vysvětluje Fuller. “Doufáme, že ty samé emoce, které cítí aktéři, budu cítit i diváci. Snažili jsme se najít představitele, k nimiž pocítíte soucit. Diváci se s nimi musí ztotožnit a proniknout do nich. Snažili jsme se najít ty nejlepší a nejsympatičtější mladé herce. Takové, na které se podíváte a z úst vám ujede: ´Udělal bych to samé, co oni.´ Dobrý horor takové naladění vyvolá .” Režisér Jonathan Liebesman dodává: “Mými nejoblíbenějšími postavami jsou v hororech ty, které chtějí být odvážné, ačkoliv velmi dobře ví, že jsou momentálně vyděšené. Odvaha každé postavy je ve filmu vystavena výzvě. Není to o tom, zda se rozpláčou a nebo ne. Vůbec nehraje roli, jestli jsou uvnitř odvážní a nebo zbabělci. Jde o to, do jaké míry vyjdou samy ze sebe a snaží se zachránit ostatní. Hlavní postava Chrissie v podání Jordany Brewster je přesně ten typ dívky, na kterou se dokážete spolehnout.”

Chrissie
Brewster byla vůbec první z mladých herců prequelu, která podepsala smlouvu. Ve filmu představuje mladou ženu Chrissie, která miluje svého přítele Erica Hilla. Zůstává silná a věrná i v tom okamžiku, když se dozví, že Eric chce do Vietnamu podruhé, a ona má předtuchu, že to tentokrát nepřežije. Chrissie však zároveň ví, že i když s Ericovým návratem do Vietnamu nesouhlasí, miluje a obdivuje na něm právě tuto čest a smysl pro zodpovědnost, které Erica dělají tím, kým je. Když se mladí lidé ocitnou v tíživé situaci, kdy musí bojovat o holý život, Chrissie je jediná, kdo ve své roli nikdy nezakolísá. “Je zranitelná a bojí se, při každém pokusu o záchranu svých blízkých cítíte její pochybnosti,” říká Liebesman. “Je v podobné situaci jako Sigourney Weaver ve Vetřelcích a nebo Jodie Foster v Mlčení jehňátek, a jako každý soudný člověk se i ona bojí toho, co jí čeká za dalšími dveřmi. Ale ať už je to cokoliv, ona těmi dveřmi projde. Tomu říkám hrdinství.” Brewster i tvůrci věděli, že Jessica Biel nasadila v roce 2003 u Texaského masakru motorovou pilou laťku velmi vysoko. “Jessičina kariéra se právě rozjížděla,” říká Michael Bay. “Měli jsme velké štěstí. Má talet, svou práci miluje a pro dobrý výsledek udělá cokoliv. Ke všem svým kolegům i lidem ze štábu se chová hezky a okolí jí to vrací. Ačkoliv se Jessica a Jordana v mnohém liší, tyto vlastnosti mají společné.” “Myslím si, že lidé ještě nejsou na Jordanu připraveni,” pokračuje Bay. “Soustředíte se na její krásu, a když si s ní popovídáte, úplně vás uchvátí její intelekt a zájem o všechno a všechny kolem. Co se týče hororů, je docela zkušená. Prostě ví, co její role vyžaduje. Cílem Brewster bylo, aby se vyznění role Chrissie lišilo od stereotypně zobrazených žen v hororovém žánru. Snažili jsme se s Jonathanem najít rovnováhu mezi polohou Chrissie jakožto hrdinkou, která se postaví stopadesátikilovému Leatherfaceovi, a Chrissie, která je tak vyděšená, že se na to raději ani nechcete dívat,” říká Brewster. “V okamžiku, kdy ztratila vše, na čem jí kdy záleželo, se rozhodne pro odvetný úder,” pokračuje Brewster. “Ve filmu mám scénu s R. Lee Ermeym v roli Hoyta, který se pokouší ospravedlnit jednání rodiny tím, že nás nazývá hříšníky. To mě dostalo a přivedlo do varu. Tuhle emoci jsem pak použila k tomu, abych mu ukázala, že se mu nepoddám a nestanu se další obětí rodiny Hewittových.”

Bailey
Další ženou mezi mladými herci byla Diora Baird, která představovala krásnou, odvázanou a přesto rozhodnou Bailey. Bailey se snaží svého přítele Deana přemluvit, aby do války neodcházel, protože jako mariňák by válku nepřežil. Jedinou možností, jak uniknout všeobecnému běsnění a prožít štěstí, je společná cesta do Mexika. Baird popisuje Bailey jako “drzou holku, která vyznává ideály hippies. Bailey je beznadějná romantička a z ničeho si nic nedělá. Dokonce ani z Hewittů. Mám tu postavu moc ráda, protože je krásně vyprofilovaná. Dokonce i v okamžiku, kdy jí její věznitelé mučí, jim řekne, co si o nich myslí.” “Bailey je taková prskavka,” souhlasí režisér Jonathan Liebesman. “V kterémkoliv jiném hororu by byla krásnou, ale hloupou blondýnkou. My jsme jí však chtěli trochu okořenit.” Ačkoliv jsou obě dívky pěkného vzhledu, tvůrci chtěli, aby Chrissie měla jasně definovanou spoluhráčku, která bude po všech stránkách jiná. “Chrissie je uvážlivá a hloubavá, zato Bailey je velmi přímočará a otevřená světu,” říká Brad Fuller. “Když se bojí i Bailey, jde opravdu do tuhého. Strach je totiž na ní velmi dobře vidět. Když se v takových chvílích díváte na Dioru a slyšíte její řev, cítíte se velmi nepříjemně.” Liebesman hned na začátku konkurzu Dioru požádal, aby mu ukázala, jak přesvědčivě se dokáže bát a křičet při tom. Během natáčení se pak snažil dát jí co nejvíce příležitostí k řevu. “Je jako ten králíček z reklamy na baterky Energizer. Jen místo pochodování křičí,” říká Liebesman. “Myslím, že to ani původně nebylo ve scénáři,” říká se smíchem Baird. “Jakmile jsme zakřičela poprvé, Jonathan mě povzbuzoval k dalšímu a dalšímu řvaní.”

Dean
Taylor Handley je nejmladší z herců na place, je mu teprve jednadvacet let. Už nahrávka od castingového režiséra byla tak skvělá, že roli Deana dostal dříve, než se s ním vůbec tvůrci osobně setkali. První se na nahrávku podíval Brad Fuller. Ten hned zavolal Andrewu Formovi, který byl zrovna na obhlídce lokací v texaském Austinu, že našel ideálního představitele Deana. Když se na kazetu podíval i Michael Bay, musel dát Fullerovi za pravdu. “Každý konkurz má obyčejně pět šest kol, ale Taylor se do naší kanceláře ani nepodíval,” říká se smíchem Fuller. “Je ještě mladý, nemá moc zkušeností, ale cítíte z něj talent.” Rychlost, s jakou Handley roli Deana získal, padá na vrub jeho pohodové povaze. Neustále se projevoval velmi přátelsky, ba vřele, takže se na place záhy stal jedním z nejoblíbenějších lidí. Diváci však zároveň budou překvapeni jeho širokou emoční škálou.
“Dean je milovník života, je tak trochu umělec,” říká Handley o své postavě. “Je ještě naprosto nevinný a o Vietnamu vůbec nic neví. Zároveň tuší, že Vietnam není jeho parketa. Horory mě moc baví. Tenhle žánr hercům umožňuje, aby prozkoumali ta nejtemnější zákoutí své duše a vynesli na povrch všechno to, co běžně v dramatu ani komedii neventilujete. V hororu si můžete vyřvat plíce, utíkat, padat, a ve scéně, v níž se za vámi žene chlapík s motorovou pilou, ukázat naprosté zděšení. Musíte se do toho naprosto ponořit, i když víte, že je kolem vás celý štáb.”

Eric
Vůbec nejtěžší bylo obsadit roli Erica Hilla. “Najít chlapíka, který je tvrďák a zároveň působí sympaticky, není vůbec snadné,” říká Fuller. “Chtěli jsme někoho, kdo vizuálně vypadá jako Taylor Handley. Pak nám ale došlo, že herecké schopnosti jsou ze všeho nejdůležitější. Jordana už měla smlouvu v kapse a tak jsme jí požádali, aby přišla a četla spolu s deseti dalšími potenciálními představiteli Erica její repliky. Tohle jsme dělali asi týden. Když se na řadu dostal Matt Bomer, ucítili jste, jak mezi nimi přeskočila jiskra. Chrissie se zamilovala do Erica a Eric do ní. Matt také dokázal hrát tak, jakoby za sebou měl válečnou zkušenost ve Vietnamu.” Bomer vystudoval herectví na Carnegie-Mellon University a na roli se připravoval tak, že se podíval na několik filmů o Vietnamu a přečetl si knihu Narozen 4. července, což “mu dalo dobrou představu o tom, jaké se cítí ten, kdo je zraněn a musí se vrátit domů.” Filmy a kniha mu daly dobrý všeobecný vhled a pomohly mu postavu Erica náležitě vytvarovat. Díky tomu pochopil i odcizení, které vojáci prožívají. Během natáčení byl Bomer často v kontaktu s R. Lee Ermeym, který mu poskytl spoustu dalších informací. “Hodně jsme si s Leem povídal,” vypráví Bomer o svém kolegovi a bývalém mariňákovi. “Kdykoliv jsem měl nějakou otázku, snažil se mi odpovědět.” Poté, co proběhlo společné čtení dialogů Jordany Brewster a Matta Bomera, se na ní obrátil Michael Bay s otázkou: “Tak co, líbil se ti?” Její odpověď byla prostá: “Hned jsme se do něj zamilovala.” A díky této větě byla čtyřka kompletní. V dalších menších rolích se ve filmu dále objeví Lee Tergesen jako motorkář a Cyia Batten jako jeho přítelkyně Alex.

Metoda studia Platinum Dunes
Jakmile se tvůrcům podařilo složit fungující čtyřku hlavních představitelů, tvůrci se rozhodli posílit chemii uvnitř skupiny. “Když to srovnám s ostatními filmy, na kterých jsme pracovali, podařilo se nám herce najít velmi brzy,” říká Fuller. “Během prvního týdne natáčení jsme si ověřili, jestli jejich chemie opravdu funguje. Natáčeli totiž ty nejintimnější scény. Film stojí a padá s tím, nakolik publikum pocítí, že ti dva jsou jeden do druhého absolutně zamilovaní.” Jonathan Liebesman měl příležitost shlédnout všechny denní práce mladých herců na Texaském masakru motorovou pilou, které Marcus Nispel pořídil v roce 2003. Při sledování na něj zapůsobilo, jak jsou herci oddaní své práci. Brzy poté zjistil, že v Platinum Dunes vypracovali metodu, jak mezi herci dosáhnout pevných vazeb. Během natáčení Texaského masakru motorovou pilou tvůrci usilovali o to, aby Jessica Biel, Jonathan Tucker, Erica Leerhsen, Mike Vogel a Eric Balfour trávili mezi natáčením jednotlivých záběrů co nejvíce času spolu. Výsledky na sebe nenechaly dlouho čekat a tak se štáb Texaského masakru motorovou pilou: Počátek rozhodl tento přístup zopakovat i s novými představiteli.

“K tomu, aby vztahy na plátně fungovaly, potřebujete hodně času,” říká Michael Bay. “Někdy to trvá celé týdny, takže jsem rád, že jsme hned zkraje přiměli herce, aby spolu trávili co nejvíce času. Stali se z nich přátelé a vzájemně se o sobě dozvěděli spoustu intimních věcí. Díky tomu skupina drží pěkně pohromadě.” Brewster, Baird, Handley a Bomer se k tvůrcům připojili v texaském Austinu dva týdny před začátkem natáčení. “Strávili jsme spolu spoustu času,” vysvětluje Andrew Form. “V tu dobu jsme ještě nezkoušeli, jen jsme chodili na obědy, dívali se na filmy, chodili na nákupy, večer se šli pobavit do baru, prostě jsme spolu trávili co nejvíc času a usilovali jsme o to, abychom se vzájemně poznali do hloubky. Byli bychom rádi, aby naše dobré vztahy byly na plátně vidět.”

Dům Hewittových
“V neděli, den před tím, než se poprvé rozběhly kamery, vzal Bay, jeho kolegové producenti a režisér Liebesman, své mladé svěřence do domu Hewittových. Byl to stejný dům jako v roce 2003. Tento dům byl postaven v roce 1854 na pozemku o rozloze 7,5 hektaru. Majitelé dům opustili v 60. letech a dům zůstal od září 2002, kdy jej filmaři opustili, naprosto nedotknutý Diváci z něj tentokrát uvidí mnohem víc než minule – ložnice v patře, garáž, prostor kolem domu, prostě všechno to, co se v prvním filmu neobjevilo. “Seznámili jsme herce s domem a pak jsme si s nimi povídali o vyznění některých scén. Pak si všechno mohli sami projít, prozkoumat a osahat,” říká Andrew Form. “Je báječné, když si dům a jeho okolí můžete projít sami bez toho, abyste se pletli pod nohy osvětlovačům, kulisákům a další stovce lidí, co se kolem potlouká. Bez davů je to místo mnohem děsivější,” pokračuje Form. “Dům má svou historii a vy úplně hmatatelně cítíte ducha místa. A já doufám, že se to do natočeného materiálu obtiskne.”

Po úspěchu prvního filmu se spousty fanoušků vydalo dům hledat. Majitelé pozemku pak často museli přivolat policii, aby jej nezvaní návštěvníci opustili. Dalším z míst, na které se tvůrci vrátili, byla dílna na zpracování bavlny z roku 1887, které se nacházela asi 45 minut na jih od města, v Martindale. Toto místo posloužilo jako sklep domu rodiny Hewittových a jako jatka. Kromě interiérů tu však byly velké možnosti i pro exteriéry. Blízké okolí nabídlo hercům a štábu krásný výhled na vodní hladinu (na tomto místě byla v roce 2002 natočena úvodní sekvence prvního filmu), při němž si bylo možno oddechnout od neustálého natáčení bolesti a mučení. “Sundáte si sluchátka, zajdete k vodě a dojde vám, že to celé je pouze film,” směje se Brad Fuller. “Je to překrásné místo. Byť jsou v jeho těsné blízkosti jatka.”

Andrew Form vysvětluje: “Před třemi lety jsme tu Jessicu Biel strčili do mrazícího boxu. Nebyla to žádná procházka růžovým sadem, protože to místo šíleně zapáchalo. Pro nás pro všechny to byl docela velký nápor na nervy a tak to nikdo nechtěl zkoušet podruhé.”

Nový vedoucí výroby
Marco Rubeo, syn slavného vedoucího výroby Bruna Rubea (Řidič slečny Daisy), přešel tímto filmem z pozice uměleckého ředitele, kterou předtím zastával u dobré desítky filmů, na post vedoucího výroby. Producenti se rozhodli ocenit jeho dovednosti a organizační schopnosti, které projevil při natáčení hororu 3:15 zemřeš, kde byl na postu uměleckého ředitele. Naznali totiž, že je nejvyšší čas, aby se posunul dál. Rubeův úkol byl nelehký: znovu musel nechat postavit několik kulis použitých v roce 2003, ty však zároveň musely vypadat trochu zachovaleji, protože film se odehrává o pár let dříve než první Texaský masakr motorovou pilou. Kulisy musely mít pár malých, avšak dobře rozpoznatelných rozdílů. Rubeo dále nechal postavit několik nových kulis.

Producenti dali Rubeovi, Jonathanu Liebesmanovi a kameramanovi Lukasi Ettlinovi disky s prvním Masakrem, aby si mohli důkladně prohlédnout lokace a vůbec celkový vzhled filmu. Cílem bylo navázat tam, kde režisér Marcus Nispel, kameraman Daniel Pearl a vedoucí výroby Greg Blair minule přestali. To byla bezesporu velká výzva, protože film z roku 2003 si vysloužil mnoho uznání.

Kameraman
Jakmile se k projektu dostal Jonathan Liebesman, začala diskuse o tom, jakého zvolit kameramana. Liebesman ihned požádal o svého dlouholetého přítele a spolupracovníka Lukase Ettlina, který s ním natáčel všechny jeho školní filmy a během let získali nejednu cenu. Form i Fuller připouštějí, že zpočátku nebrali jeho návrh příliš vážně. “Smáli jsme se mu,” přiznává Fuller. “Řekli jsme mu ´Prober se, k tomu nikdy nedojde, takže se s tou myšlenkou rozluč.´” Pro Forma a Fullera bylo příliš riskantní dát režisérovi jediného filmu kameramana, který ještě na žádném velkém filmu nepracoval, Michael Bay se však experimentů nebál. Byla to opravdu velká výzva.” Fuller pokračuje: “S Lukasem jsme se sešli a zjistili jsme, že má k filmu velmi zajímavý přístup. Pochopil, na jakých vizuálních principech byl postaven první film, ale do prequelu chtěl zároveň vnést něco svého. Andrew, Michael a já jsme si o tom chvíli popovídali a nakonec se rozhodli, že zkusíme malý experiment. Myslím, že to bylo velmi moudré rozhodnutí, protože Lucas ze sebe vymáčkl to nejlepší. Ettlin se během fáze preprodukce vydal do Austinu, aby si tam vybral svůj tým. Během období příprav i natáčení se toho hodně naučil. Mohl také spoléhat na zkušenosti a dovednosti dvou operátorů kamery, Michaela Scotta a Browna Coopera. “Snažil jsem se do projektu vnést co nejvíce nadšení, každý z nás přece ve škole miliónkrát slyšel, že natáčení je týmová práce a výsledek záleží na souhře celého týmu,” říká Ettlin. Liebesman, Ettlin a Rubeo se shodli na červeném, bílém a modrém tónování scén. “Hovořili jsme o spoustě konceptů, které by charakterizovaly zpočátku nevinnou, tvrdě pracující farmářskou rodinu, která během let vydělává stále méně a méně. Výsledkem našich diskusí bylo, že jsme použili světlejší odstíny barev z americké vlajky,” říká vedoucí výroby Rubeo. “Pak jsme ještě přidali odstíny okrové a sépiové, které jsme použili v minulém filmu, abychom oba snímky vizuálně propojili.”

Liebesman vzpomíná na knihu s fotografiemi ze 40. let 20. století. “Byly to staré, vybledlé záznamy toho, čím kdy Amerika chtěla být. Podobně je tomu u rodiny Hewittů. Jenže to nějak nezvládli. Vybledlé barvy reprezentují selhání amerického snu a podtrhují příběh rodiny, která se dostala na scestí.”

Liebesman také povolal dekoratérku Randy Hukae, která v roce 2003 prokázala smysl pro detail, a vůbec schopnost udržet celý kolos v chodu. “Šlo o úsilí celého týmu, kterému Randy musela šéfovat. Podařilo se to jedině díky její trpělivosti a profesionalitě. Pracovala totiž s úplně jiným týmem, než minule,” říká Liebesman.

“Film z roku 2003 nám posloužil jako vodítko,” říká Ettlin. “Myslím, že se stal tak populární kvůli tomu, že lidem připadal opravdový. Natočili jej záměrně takovým způsobem, aby se divák cítil uprostřed dění. Tak je tomu například u filmů ve stylu cinema verité. Proto se z něj stal kultovní film. Nikdy nevíte, kdy a kde na vás co vyskočí. A ani nemáte čas na vydechnutí. Toho samého pocitu jsme chtěli dosáhnout i v pokračování. Nechtěli jsme, aby divákův zájem o dění na plátně opadl, takže kamera je neustále v pohybu a nikdy se nezastaví. Tento přístup nás napadl až během natáčení.”

“V průběhu filmu se posouváme od romantiky zalité sluncem k automobilové bouračce, jíž začíná pravý horor. Na kamerách jsme pak změnili úhel závěrky ze 180 na 90 stupňů, takže najednou je všechno ve staccatu,” říká kameraman. “Akční scény jsou hektičtější a extrémnější, což divákům podprahově naznačuje, že začíná divoká jízda.” Většina filmů se dnes nenatáčí v posloupnosti, kopírující sled scén ve scénáři. Do plánu natáčení zasahují skutečnosti jako dostupnost lokací, povětrnostní podmínky, volné místo v itineráři herců a spousty jiných, takže je velmi obtížné točit film tak, jak scénář leží a běží. Texaský masakr motorovou pilou: Počátek se točil tak, aby se posloupnost natáčených scén co nejvíce přiblížila správnému chronologickém pořadí. Což mimo jiné znamená, že štáb začal denními scénami a během několika týdnů přešel na výhradně noční natáčení.

“Když točíte film typu Masakr, chcete své herce co nejvíce uvolnit,” vysvětluje Andrew Form. “Na konci filmu jsou však postavy naprosto vyčerpané tím, čím si prošly. Zároveň chcete, aby byl film čím dál intenzivnější. Z toho plyne, že nemůžete herce během druhého dne natáčení hodit do scény, v níž jeho postava zemře. To by nefungovalo. Ještě se sám se sebou nesžil.”

Náročné natáčení
“Slyšel jsem, že Brad Fuller se pokoušel některé herce přesvědčit, aby roli odmítli,” vzpomíná Form s úsměvem. “Bylo to kvůli tomu, že natáčení bylo fyzicky velmi náročné. Brad jim vždycky řekl: ´Jsi si jistý, že to tak chceš? Bude ti zima, bude ti horko, budeš muset utíkat a padat. A budeme chtít, abys to zopakoval třeba tisíckrát. Opravdu to chceš?´ Hledáme lidi, kteří projektu bezvýhradně věří.” “Jordanu Brewster toto varování pobavilo. “Překvapilo mě, že oproti tomu, co mi Brad a Andrew původně říkali, byly jejich požadavky mnohem nižší. Asi si mysleli, že jsem nějaká princeznička,” říká. “Andrew si ze mě dělal legraci kvůli tomu, jakým stylem jsem běhala. Z posilovny jsem zvyklá na takovou tu ´běhací mašinu´, která vás přinutí k tomu, aby běh vypadal elegantně. Když jsem poprvé utíkala před Leatherfacem, Andrew mi řekl, že můj běh jakoby vypadl z filmu Ohnivé vozy. Vysvětlil mi, že by byl raději, kdybych běžela trochu “neuspořádaně, ” rozumíte, s rukama ve vzduchu,” směje se Brewster.

“Občas musíte štábu zdůraznit, že nejsme žádné stroje, a poté, co jsme celý den padali na zem, už dalších deset pádů nezvládneme. Doufám, že jsem jim tu princezničku i tak vyvrátila. Na celém natáčení pro mě bylo nejtěžší to, když byla v deseti stupních Celsia oblečená jen v jeansech a tílku,” říká Brewster. “Film se sice odehrává v létě, ale většina nočních scén se točila na přelomu listopadu a prosince, kdy jižní Texas zasáhly rekordně nízké teploty. První asistent režie K.C. Hodenfield požádal před každým záběrem herce o to, aby si do úst dali malou kostku ledu. Dech se zchladí a od úst nestoupá pára.”

Nikdo by si nepomyslel, že jen samotné ležení na zádech může být nepříjemné, ale Matt Bomer, který několik dní strávil na tvrdém dřevěném stole a celé hodiny se nesměl ani pohnout, by mohl vyprávět. Bomer v roli Erica ležel svázán řetězy ve sklepě Hewittů, kde na něm Bryniarski alias Leatherface prováděl to nejhorší, co si člověk dokáže představit. Bomer měl horní část těla obnaženou, politou studenou umělou krví a musel tak zůstat i v momentě, kdy se nad místem prohnala ledová bouře, při níž teploty klesly ještě víc.

Kaskadéři
Tvůrci při natáčení nejděsivějších momentů spoléhali na um koordinátora kaskadérů Kennyho Batese a jeho kolegy Kurta Bryanta, jejichž úkolem bylo, aby u herců ani štábu nedošlo k újmě na zdraví. Oba koordinátoři už Michaelem Bayem spolupracovali na mnoha z jeho filmů, videoklipů a reklam. Co se týče přístupu k akci, mluví jako jeden muž. “Kenny vám i tu nejsložitější kaskadérskou akci vysvětlí tak, že jí pochopíte i jako naprostý nováček v oboru,” říká Brad Fuller. “Je vyhledávaným odborníkem, protože dělá kvalitní práci. Jeho kolega Kurt je na tom podobně a ještě úzkostlivěji dbá na bezpečí. Při natáčení filmů jako je tento se předpokládá, že sem tam nějakou modřinu nebo škrábanec utržíte, ale vážných zranění se opravdu bát nemusíte. Kenny a Kurt to mají ošetřeno naprosto dokonale.”

Bryant se věnoval především hercům: koordinoval natáčení autonehody, jíž začne pád do temnoty, navrhl způsob, jakým Andrew Bryniarski vytáhne Dioru Baird z jedoucího vozidla, zajistil bezpečný způsob, jak zavěsit Taylora Handleyho a Matta Bomera za nosníky v Hewittovic prázdné garáži, vymyslel choreografii náročné bojové sekvence mezi Handleym a R. Lee Ermeym a mimo jiné navrhl, jak by se měla pohybovat motorová pila, aby vyvolávala co největší hrůzu. Brewster musela často hrát své zděšení přímo na kameru, ač jí na place chyběl Andrew Bryniarski. “Už jsme něco podobného dělala dřív,” říká Brewster. “Při natáčení těchto scén se mnou režisér nemluvil přímo. Kamera jela, já se plazila po zemi a schovávala, bojácně se dívala za roh a Jonathan mi říkal “Teď vidíš tohle, teď vidíš tamto. Podívej se doleva, posuň se trochu doprava.´ Jde o dost technickou záležitost. Jsa herci, napadne vás, že to asi bude pěkná nuda. Ale opravdu nebyla.”

Natáčení mučení a výroba masek
Jestliže se bavíme o fyzickém aspektu natáčení hororu, nemůžeme se vyhnout otázce mučení. Měli by mít tvůrci nějaké hranice? Existují vůbec? Tyto otázky byly pro Forma, Liebesmana a Fullera předmětem neustálého rozhovoru. “Jonathan a Brad se domnívali, že mučení není nikdy dost,” tvrdí Form, ale Fuller mu ihned skočí do řeči. “Nikdo se na mučení nedívá s potěšením,” vysvětluje Fuller. “Nebudu chodit kolem horké kaše. Jsem citlivka. Kolikrát jsem se musel odvrátit od monitoru, protože to na mě bylo příliš brutální. Jenže tahle rodina násilí miluje. Kdybyste jako diváci neviděli lidi, na kterých je pácháno násilí, vůbec by to na vás nepůsobilo.” Dále pokračuje: “Násilí je velmi podstatnou složkou filmu. Samozřejmě nechcete, aby se násilí stalo důležitější než sám příběh. Pokud se kvůli násilí nemůžete soustředit na příběh, pak to znamená, že jste překročili hranice. Při natáčení jednotlivé scény to však nepoznáte, to zjistíte až ve střižně. Během natáčení jsme se tedy snažili zajít co nejdál.” K tomu Fuller říká: “Nejde tu o krev. Nehrajeme tu jen na efekt. Děs a hrůza vychází ze samotné situace, ne z množství prolité krve.”

Zvláštní efekty, masky, prostetiku pro Leatheracea a krev měla na starosti firma KNB Effects, Inc. Firma doposud spolupracovala na 500 filmech. Greg Nicoter, Jake Garber, Kevin Wasner a ostatní z KNB mají dlouhodobé zkušenosti a proto se tvůrcům snažili ve všem vyjít vstříc. Jordana Brewster byla překvapená, kolik krve její scény vyžadovaly. S úsměvem říká, že nejvíce si užila první tři dny natáčení, kdy ona a její kolegové byli ještě čistí a suší. “Ta spousta krve na mě napoprvé udělala velký dojem,” říká. “Trochu jsem se emocionálně stáhla do sebe, ale po chvíli mě přešel první šok a umělá krev pro mě byla nepříjemná spíše kvůli tomu, jak byla studená, lepivá a sladká. Nevěřili byste, jak potom přitahujete hmyz. Když musíte chodit v krví nasáklém oblečení celý den i noc, je to dost nechutné.”

Většina herců se před začátkem natáčení, které započalo 10. října 2005 v Texasu, vypravilo do dílen KNB v Los Angeles, kde je změřili, obtiskli části jejich těl do forem a vytvořili dokonalé kopie z latexu. KNB ze svých skladů poskytlo několik desítek litr umělé krve a prostetiky a vytvořili dva rané návrhy pro Leatherfaceovu masku. “Jedna z hlavních dějových linií se týká vzniku masky,” říká Andrew Form. “Během první půlky filmu má Thomas Hewitt na hlavě masku, kterou si vytvořil v dětství, aby zakryl svou zjizvenou tvář plnou boláků a chránil se před posměchem okolí. Maska z KNB zakrývá jen polovinu obličeje.” Michael Bay k tomu dodává: “Lidé z KNB si s maskou dost
vyhráli. Vždycky jsem si jeho masku představoval jako pruh ků