Připoutejte se! Při příležitosti uvedení čtvrtého opusu převitamínované ságy Taxi se jeho tvůrce Gérard Kawczyk a herci Frédéric Diefenthal a Bernard Farcy vyjádřili k několika důvěrným přiznáním o filmu a hlavním nepřítomném Samy Nacerim.

Frédéricu, co vás přimělo k natočení nového dílu dobrodružství Taxi?
F.D.: Těch důvodů bylo několik. Kdyby byl scénář špatný, z respektu k publiku bych ho nepřijal. Zde byl však scénář širší než u těch předchozích, bylo v něm více věcí na točení. Film se tvořil velmi rychle. Když se mě Luc Besson, producent a autor, zeptal, jestli začnu, řekl jsem mu ‚Proč ne.‘ Myslel jsem, že natáčení začne až rok poté, v té době jsem pracoval na seriálu David Nolande a jezdil jsem také na divadelní zkoušky (hra L'Importance d'être constant). Odpověděl mi: „Ne, ne, jestli začneme, tak v půlce června.“ „No dobře, ty jsi takový! Můžeš mě vždy uvolnit pro divadlo?“ zeptal jsem se. „Žádné starosti, uvolním tě na zkoušky,“ odpověděl mi. A potom, jsem měl chuť chechtat se. Nepřítomný výraz, dělat hodinu a půl blbosti, to je práce. Měli jsme trochu času se smát, ale bylo třeba především pracovat. Komedie, to je jako mechanické hodinářství, je to komplikované, protože to musí být precizní. Byli jsme hodně ve studiu, točili jsme na zeleném pozadí. Může se takto prakticky ušetřit čas. To má vždy těžko pochopitelnou stránku, ale překvapení nemůže být větší, když pak vidíte hotový film. Filmování se odehrávalo v určitém vzrušení, film získal na spontánnosti. Když jsem ho viděl, objevil jsem ve scénách, osobách i zvuku spoustu svěžesti.

Komisař Gilbert se stal skutečným hrdinou filmu…
F.D.: Komisař Gilbert je osoba mimo normu, která připomíná trochu Luise De Funèse, ale která má svůj vlastní charakter. Vidět ho točit, to je anekdota sama o sobě – o Bernardovi. Má v sobě zvláštní „gilbertovský“ způsob uchopení role. Podle mne je skvělé, že se mu dostalo více prostoru a důležitosti. Jsem první, kdo se tomu směje.

B.F.: Moje role nabrala postupem filmování většího rozsahu z následujícího důvodu – je to tím, že v jiných filmem moje postava viděla plány, kterým nevyhnutelně dávala čas prolomit se. Tady ve čtyřce jsem si řekl, že už nemohu být dál překvapený hloupostmi, které dělají moji partneři, protože to by na počtvrté nefungovalo. Jediná otázka, kterou jsem si mohl položit, byla, jaký je ten moment, kdy to přestane fungovat a kde budu dělat chyby. To je jediná nuance, kterou jsem mohl vložit, protože postava je načrtnuta již od prvního Taxi, přinejmenším od druhého. Po mnoha okolnostech, hře s ostatními herci a několika scénách – všichni se tváří, jakoby to byl šéf, více se vyskytuje na obrazovce. Mám velmi rád tuhle postavu, je poeticky infantilní. Má rozměr trochu éterický, je plná dobré vůle, je důkladná ve své práci formou entusiasmu, přesvědčení a bezelstnosti, bezmála je raritou najít takového policajta. A všichni bychom byli velmi rádi, kdybychom takového potkali. Je radost ho hrát. Nemá žádnou zlomyslnost, žádný znak negativní povahy, kromě toho, že se rozhořčuje a je velmi nervózní. A s partou adeptů na Nobelovu cenu za hloupost, kterou má kolem sebe, to je normální.

Luc Besson řekl, že dělal tento film částečně pro „spasení“ Samy Naceriho. Co si o tom myslíte vy?
F.D.: Nevím, co se stalo mezi Lucem a Samym, to se týká jich. Vím jen to, že se měl udělat film. Na druhou stranu, to co je jisté je, že Samy je více ve formě, když točí filmy, než když je ve skutečném životě. Myslím, že to je jeho poslední svedení z cesty. Byl jsem velmi šťastný, že jsme se znovu sešli. Dlouho jsme se neviděli, kromě několika občasných telefonátů. Promotion Taxi bez Samyho, to je pro mě pocit být trochu nevyvážený. Mám chuť se smát, vidět pozitivní věci. S prvním Taxi jsme začali téměř před deseti lety, během léta 97, nejsme daleko od data výročí. Takže mám především chuť nemyslet na nic jiného než na tohle a byl bych rád, kdyby si lidé na Samym zapamatovali jeho „filmový“ úsměv. A ten krásný obrázek konce, kde je vidět nás dva.

B.F.: Proč natočit tento film? Bylo zde očekávání diváků. To je možná jeden z jeho záměrů, ale neslyšel jsem ho to vyslovit. To, co se mi líbilo, bylo, že Samy vystoupil ze samotného pekla, stal se znovu dobrým hercem, sympatickým klukem, se kterým jsem točil a který přišel zvítězit nad svými démony. Je třeba, aby mu někdo podal pomocnou ruku a měl lékařskou podporu. Ne nutně vězení, stejně tak pokud evidentně se vším, co udělal, nikdo nemůže souhlasit. To jsou činy, které si zaslouží potrestání, ale Samy Naceri, kterého znám, je ten, kterého máte na obrázcích a který umí být mírný a vtipný.

G.K.: Já nevím. Pro mě je Samy stále Daniel, je to kontinuita. Dnes jsem smutný, že tady dnes není, to je to, co mě mrzí, byla to slavnost a bylo by dobré se s ním o to rozdělit. Je to velký herec, který má velký talent, a to je trochu chaos. Je zde jeho soukromý život, který mu náleží a pak film. Když jsme točili, probíhalo to velmi dobře. Je to můj přítel a doufám, že ho velmi brzy uvidíme.

Frédéricu, jak byla vyřešena nepřítomnost Marion Cotillard na natáčení? Jak vysvětlíte fakt, že Taxi 4 a La Môme mělo premiéru ve stejný týden?
F.D.: Podle scénáře nepřicházelo v úvahu nahradit herečku. Byly problémy s načasováním. Film se točil v tomto období (červen 2006) a ne v jiném. Pokud jde o náhodu programování, to nevím… Pro diváky to jsou dva doplňující se filmy, lidé mohou jít na oba dva. Na jedné straně je tu velká komedie, kterou všichni znají, a na druhé chvalozpěv na ženu, která znamenala mnoho pro celou zemi. Pro Marion je úžasné, že si mohla zahrát v této roli. Ještě jsem film neviděl, ale nenechám si ho ujít. Jsou zde dva francouzské filmy, velmi rozdílné, které mají premiéru ve stejném týdnu… tím lépe pro francouzské kino. Dávám přednost tomuto před konfrontací s americkým filmem.

Které ze všech Taxi je vaše nejoblíbenější?
F.D.: První Taxi zůstane vždy první. Je to tak, je to narození něčeho, ale Taxi 4 navazuje na kořeny ságy. Bylo by nečestné vám říci, že Taxi 3 je lepší než Taxi 2 atd. Všechna jsou v rovnováze. Je pravda, že ve třetím se příliš přecenila akce. Tady se rozhodlo, že chceme navrátit ke komedii dobrodružství s mnoha střihy (jako ve Zjizvené tváři)… Ale všechny, kteří potřebují jistou dávku drásání pneumatik, ujišťuji, že ji budou mít!

B.F.: Toto Taxi se zaměřuje spíše na dobrodružství než na hru, postavy jsou více rozkreslené. V prvním jsme běhali za Němci, ve druhém se běhalo za Japonci, ve třetím za Santa Klausem, to bylo abstraktní. Tady se běhá za někým určitým a to umožňuje vstoupit do akce, mít prvek napětí, protože i v komedii je osoba pronásledovaná považována za nebezpečnou. A to všechno má za následek, že je zde méně akčnosti a více komedie. To bude vyhovovat všem, alespoň v to doufám.

G.K.: Tento nový film byl brán jako ty ostatní kromě toho, že nyní se hrdinové stali otci rodin. Přáli jsme si skutečný návrat ke zdroji, k čisté komedii, ke hře herců, kteří jsou nejsou vyhranění… Zašli jsme až ke koketování s fraškou, to je to, co zbožňuji. Získali jsme s těmito postavami určitou svobodu, můžeme je nechat dělat mnohem bláznivější věci. To je skutečně velmi vtipné.

Gérarde, na jedno nadechnutí jste spojil filmování Taxi 4 a L’Auberge rouge… Nebyla pro vás tato změna světů destabilizující?
G.K.: Je časté, že realizuji dva filmy najednou, to se stalo například i u Taxi 3 a Fanfára Tulipána. Je to legrační, když jsem odešel z IDHEC, také jsem točil najednou Nenávidím herce a L‘Été en pente douce, nevím proč. A poté, před Taxi 4, jsem dělal film, který se jmenoval La Vie est à nous!, který zůstal tak trochu nepovšimnutý. Všichni tvůrci vám řeknou, že neovládáte timing, když vám nabídnou filmy, které máte skutečně chuť dělat, pokládáte to za privilegium a zařídíte se tak, abyste je mohli točit.

Taxi – to je 6 400 000 diváků, Taxi 2 – 10 300 000 diváků a Taxi 3 – 6 150 000 diváků. Na jaké skóre míříte s tímto čtvrtým Taxi?
G.K.: To, co bychom rádi, je, aby to udělalo nejméně 3 miliony, to by bylo dobré. Film jako Taxi je udělaný, aby sesbíral co největší počet. Nikdy se neví, řekl jsem vám číslo, ale to zavazuje jen mne. Spokojený a hrdý jsem skutečně tehdy, když vidím jakožto divák takový film, který mě velmi rozesměje a neomrzí mne ho vidět znovu.