Vesnická rodinka, kterou známe z filmu Cesta z města se přestěhovala za lepším do malého města. Otec (Boleslav Polívka) pracuje jako řezník v masokombinátě, matka (Eva Holubová) je zaměstnaná jako pokladní v supermarketu. Jejich dcerka chodí na...

Film-vice

Skřítek je groteska, takže dialogy jsou nahrazeny citoslovci, ruchy jsou stylizované a co neřeknou zvuky, sdělí divoká i infantilní, ponurá i mysticky zádumčivá hudba (MIG 21). Celý příběh je pestrou kaskádou gagů, skečů a tragikomických situací. „Troufám si tvrdit, že ve filmu není chvíle, kdy by se divák nesmál, nebo neplakal,“ říká režisér Tomáš Vorel.

O VZNIKU FILMU:

První myšlenka na celovečerní filmovou grotesku Skřítek se v hlavě režiséra Tomáše Vorla zrodila před pěti lety. K samotnému natáčení došlo na podzim roku 2003. Natáčelo se v období od 24. září do 11. listopadu v Praze, Plzni a Rabštejně nad Střelou. Celkem šlo o čtyřicet dva natáčecích dní - čtyřicet základních a dva dny dotáček po střihu. Nejobtížnější bylo natáčení v masokombinátu a supermarketu, kde se točilo za provozu. Natáčení na jatkách byla pro všechny herce zatěžkávací zkouška, možná nejtěžší zkouška života.
Casting probíhal tři měsíce a prošlo jím zhruba sto lidí. Nejtěžší bylo najít a skloubit postavy učňů, ale nakonec to dobře dopadlo. Film je natočen na HDTV. Tato technologie podle režiséra Tomáše Vorla skýtá samé výhody. Jedinou nevýhodou je, že se film nakonec promítá z celuloidu. Dostat digitální data na celuloid byla ta nejnáročnější a nejdražší část výroby filmu. Film je ve svém žánru velmi ojedinělý. Režisér se v něm po letech vrací ke grotesce, kterou jsme v jeho pojetí mohli vidět už ve filmu Pražská pětka v příběhu Výlet na Karlštejn z roku 1988. Tehdy si skřítka zahrál přímo režisér Tomáš Vorel. Ve filmu Skřítek zůstává tato postava zahalena tajemstvím. Film vznikl za přispění Státního fondu pro podporu a rozvoj české kinematografie, koproducenty filmu je Studio Mirage a Česká televize. Výrazně přispěl také generální partner filmu Blesk a partneři Rosa a AFM Lighting.

O FILMOVÝCH TRICÍCH:
Ve filmu je na 240 trikových záběrů. Film byl digitálně barven (i různé části obrazu v jedné scéně).
Viditelné a neviditelné triky
Retuše lan poutající herce v nebezpečných scénách.
Retuše speciálního sedla pro prase, na kterém jezdí skřítek.
Výměny obloh v různých scénách.
Výměna pozadí za okny v interiéru bytu rodiny.
Světelné efekty skřítkovi hole a krystalu byly generovány specielním softwarem.
Speciální triky a animace
Skřítek - 3D animace koulení očí, 3D animace jazyku, deformace obličeje při jeho „ksichtech“
Řezníkův sen - jde o ztvárnění snu, kde řezník má tělo prasete a na oplátku prase je s tělem řezníka v roli popravčího. Zde kromě reálně natočených komponentů byl použit i počítačový 3D model hlavy Bolka Polívky.
Křižovatka - jde o velkou komickou bouračku. Scéna byla natočena na několikrát. Záběry pak byly kombinovány a dotvořovány.Záběr, ze kterého se vycházelo obsahoval pouze několik aut.
Přeměna učitelky - Ivana Chýlková v roli učitelky se na okamžik změní v krávu.
Bonsaj - Jedná se o počítačovou 3D animaci růstu bonsaje zapracované do reálného záběru.


ROZHOVOR S TOMÁŠEM VORLEM (režie)

Proč jste se rozhodl natočit zrovna celovečerní filmovou grotesku?
To nevzniká z rozhodování. To vzniká samo od sebe. Nápad za nápadem, nálada za náladou, situace za situací, z toho, co zažívám a z toho, co slyším se splétá příběh, až je z toho film.

Ve filmu se objevuje postava skřítka, kterou diváci mohli vidět, sice v jiném podání, už v Pražské pětce v příběhu Výlet na Karlštejn. Co vás fascinuje na skřítcích?
Je to viditelný posel z neviditelného světa. Dělá to, co člověk neumí, nebo si nedokáže ani představit. Ve filmu Skřítek není skřítek škodolibý, jak by někdo ode mne možná čekal, ale přátelský a dobrácký. Ač má tvář čerta, má andělskou povahu. Takový anděl strážný celé naší filmové rodinky.

V Pražské pětce jste obsadil do role skřítka sám sebe. Prozradíte divákům, kdo se za maskou skřítka skrývá tentokrát?
Skřítka jsem vlastnoručně vyrobil ze dřeva, koudele a plastelíny. Poté poslal do trikového Studia Mirage, kde ho oživili. Takže teď je živý jako ostatní herci.

Jak probíhá spolupráce s herci, kteří nemají ve scénáři napsané dialogy?
Vyrůstal jsem v loutkovém divadle Zvoneček, hrál v kabaretním divadle Sklep a pantomimické skupině Mimoza. A podobně i ostatní herci, kteří ve filmu hrají. Osobnosti s výrazným pohledem, gestem a názorem. A právě proto, že se nemohou vyjádřit větou a slovem, musí se vyjádřit sami sebou, svým srdcem, svým šarmem. Začnou hrát na plné pecky! „Když chceš, aby herec opravdu hrál, zakaž mu dialog!“

Psal jste scénář s myšlenkou na konkrétní herce nebo jste si mezi herci dlouho vybíral?
Na Holubovou, Polívku, Macháčka, Chýlkovou, Šteindlera a Hanáka jsem myslel od začátku. Ostatní herci prošli dlouhým konkurzem.

Do svých filmů často obsazujete stejné herce – Tomáš Hanák, Eva Holubová, Milan Šteindler…
Jak jsem říkal, vyrůstal jsem s nimi v jednom divadle, chlastal ve stejných hospodách, zažíval společné výtržnosti. Jsou mi blízcí, mám je rád. Mají podobný styl a humor jako já. Ale v mých filmech se zjevují také jiní herci než Sklepáci.

Ve filmu se objevují také neherci, zejména v rolích žáků potravinářského učiliště. Před kamerou ale působí ostříleně, jak se vám podařilo docílit přirozeného výsledku?
Nevím, asi šťastná náhoda? Asi jsou přesně do rolí vybráni. Asi přesně pochopili ten scénář. Celé natáčení Skřítka probíhalo přesně a šťastně.

Zejména v případě vašeho syna Tomáše Vorla ml. v roli synáčka a Anušky Marhoulové v roli dcerušky jde o velmi přesvědčivé herecké výkony. Psal jste jim role přímo na tělo?
Ano, inspiroval jsem se studentským životem mého syna, ale i on prošel konkurzem. A do role dcerušky jsem myslel na Valušku Rónovou, ale ona vyrostla a dospěla. Tak mi její táta Jaryn doporučil Anušku Marhoulovou.

Proč jste do filmu obsadil sám sebe? Stýská se vám po herectví?
Jsem přece šašek, kabaretiér a mim. Stýská se mi po herectví. Asi si napíšu hlavní roli, když to nikdo jiný neudělá.

Jatka, porážky, maso, krev… To jsou časté obrazy filmu. Jak se vám v tomto prostředí natáčelo?
Bylo to očistné natáčení. Pro všechny ve štábu, pro všechny herce. Zeptejte se jich. Báli se do masokombinátu jen vkročit. Asi nejtěžší natáčení, jaké kdy zažili. Polívka řeže krávu ve dví, Macháček kuchá prase. Je to však odvrácená strana našich kuchyní a restaurací. Je to součást našeho života.

Ve vašich filmech se často prolínají motivy přírody, které jakoby jste stavěl oproti městskému životu. Jaký vztah máte k životu ve městě a v přírodě vy osobně?
O tom jsem se dostatečně vyžvanil ve spojení s filmy Cesta z města a Z města cesta. Tady snad jen dodám, že náš skřítek bydlí v lese na skládce, pije dobrou vodu a na hlavě má trychtýř.

Ve filmu je zhruba dvě stě čtyřicet trikových záběrů, jakým způsobem vznikaly?
Vznikaly před natáčením, při natáčení a po natáčení. Byla to zatěžkávací zkouška trikového Studia Mirage, které se stalo koproducentem filmu, protože tolik triků bych nikdy nezaplatil. A jak triky vznikaly? Podívejte se na film: „Jak vznikaly triky filmu Skřítek“.

Film provází hudba MIG 21. Jak došlo k této spolupráci?
Mám rád Jiřího Macháčka, jak zpívá. Mám rád melodie Tomáše Poláka i když v nich Macháček nezpívá. Jsou dojemné, divoké, tajemné i zábavné. Stmelují celý příběh filmu a vypráví místo hereckých dialogů. A přitom se nijak nevnucují, nestrhávají na sebe pozornost. Uslyšíte, uvidíte.

Prozradíte nám nějakou veselou historku z natáčení?
Natáčení byla jedna velká veselá historka. Nejvíce jsem se smál, když Milan Šteindler hrál vrátného masokombinátu. Smál jsem se tak, že jsem nedokázal říci kameře „stop!“. Smál jsem se i ve střižně tak, že jsem nedokázal říci „střih!“ Proto jsou ve filmu záběry s Milanem Šteindlerem tak dlouhé.

Jaké publikum chcete filmem oslovit?
Kachny na rybníku.

Ocitl jste se v pozici scénáristy, režiséra, producenta, herce. Film jste dokonce společně s Markem Jíchou stříhal. Jak obtížné bylo skloubit tyto profese dohromady?
Je to obtížné, ale možné a nakonec i radostné. Máte nad filmem absolutní přehled od začátku do konce. A pak se nemůžete vymlouvat, že vám ho někdo zkazil.

V roce 2002 jste na DVD natočil film Z města cesta. Jaký vztah máte k této technologii?
Jiná technologie už pro mne neexistuje. Pevně věřím, že se ještě dožiju toho, až budou všechna kina promítat digitálně. To je to poslední, co si v oblasti kinematografie přeju, pak můžu padnout pod zem.

Nosíte už v hlavě další nápad na film? Na co se mohou vaši příznivci těšit?
Film Graffity. Je to o graffiti a o studentech a o učitelích a o celém tom podivném školství.


ROZHOVOR S EVOU HOLUBOVOU (matka)

Tomáš Vorel se zmínil, že jste byla u filmu Skřítek už od počátku jeho vzniku, že na něm máte taky svůj vlastní podíl. Jak moc jste do filmu zainteresovaná?
Skřítci procházejí celým Vorlovým životem, Vorel zase mým, dá se tedy říci, že jsem na filmu zainteresovaná životně.

Bolek Polívka se po vašem boku na filmovém plátně coby manžel objevuje už potřetí. Poprvé vás dokonce obsadil právě Tomáš Vorel do filmu Cesta z města. Je taková úzká herecká minulost pro práci výhodou?
Když si sedíte s kolegou pracovně, je to výhoda, sedíte-li si i lidsky, je to výhra. A já v poslední době vyhrávám do aleluja, díky Bohu.

S Tomášem Vorlem máte za sebou řadu filmů, hrála jste v Pražské pětce, Kouři, Cestě z města, byla jste i jednou ze zachycených postav dokumentu Z města cesta. Oblíbili jste se navzájem?
Kdysi jsem do něho byla zamilovaná, dnes ho miluji jako bližního svého, dokonce někdy jako sebe samého. On má pro mě slabost větší než si uvědomuje, já toho nezneužívám ani nevyužívám, a když, tak pouze pro dobro věci.

Film Skřítek je groteska, pro některé herce by to mohla být první zkušenost, vy už jste si beze slov zahrála například ve Vorlově filmu Pražská pětka, konkrétně v příběhu Výlet na Karlštejn. Cítíte nějakou další spojitost mezi Výletem na Karlštejn a Skřítkem?
Při práci jsem vědomě necítila žádnou spojitost, ale podvědomě možná ano. Jsme na sebe s Vorlem tak napojení, že se nedorozumíváme slovy, ale náznakem drobných gest, jako je pokles koutku rtů, škubnutím obočí, zavlněním chřípí. Náš vztah je groteska. Celý život je groteska. A Vorel je Skřítek ve všech podobách, nebyl tedy problém.

Je pro vás přirozené vyjadřovat se jako herečka beze slov?
Já ale používám občas i ve Skřítkovi slova, ale mluvím zvláštní řečí, které rozumí všichni. Nezavádím diváka různým významem slov, který je někdy proto, co musím vyjádřit, plytký. Na novinářskou projekci přijde i kamarád z Afganistanu, jsem zvědavá, jak pochopí, co jsme mu chtěli říct.

Při natáčení Skřítka se po delší době sešlo na place hodně lidí, kteří jsou spjati s poetikou divadla Sklep. Bylo to cítit ve vzduchu?
Ve vzduchu bylo cítit, že do rolí byli obsazeni lidé, kteří nejen že mají smysl pro humor, ale dovedou a nebojí se si dělat srandu ze sebe navzájem. Přiznám se, že jsem měla problémy s odbouráváním se při výkonech svých kolegů, ale to už je taková moje nemoc, kterou si docela hýčkám.

Jak se vám natáčelo s filmovými dětmi, shodou okolností s malou Marhoulovou a mladým Vorlem?
Jako by byly moje vlastní, oba jsou velké citlivé osobnosti, oba mají tajemství, oba nejsou zatěžkáni hereckými ambicemi, takže jsou svobodní, hraví, se smyslem pro humor a zdravým názorem. Oba byli velmi vstřícní požadavkům režiséra a citliví v partnerství. Nemůžu vám dát konkrétní příklady, neboť bych musela prozradit něco z děje, ale byly chvíle, kdy mě v mém výkonu inspirovaly děti svými reakcemi.

Žánr grotesky je v Čechách velmi ojedinělý, myslíte si, že ho diváci přijmou s potěšením?
Uvidíme, jak ho přijmou a není ojedinělý, možná trochu zapomenutý. Zrovna letos o Vánocích jsem si náhodou pouštěla na videu vynikající grotesku s Milošem Kopeckým a Miroslavem Horníčkem.

Šlo natáčení Skřítka hladce nebo jste naráželi na nějaká úskalí?
Natáčení šlo hladce i obrace jako každé natáčení. Problém byl jen nízký rozpočet a časová tíseň.

Přemýšlíte o nějaké postavě, roli…, kterou byste si ráda zahrála, ale ještě vám ji nikdo nenabídl?
Ne. Přemýšlím o rolích, které se mi nechce hrát a někdo mi je nabídnul.

Co byste vzkázala divákům, které byste měla pozvat do kina na Skřítka?
Přijďte, jsme jedné krve, Vy a My. Dělali jsme to o Vás a pro Vás. A dejte vědět, jak se nám to povedlo.


ROZHOVOR S BOLKEM POLÍVKOU (otec)

Cesta z města, Z města cesta, Skřítek… Nezbývá než se zeptat podobně jako Evy Holubové - nemáte pro sebe s Tomášem Vorlem jakousi vzájemnou slabost?
Já pro něj mám slabost tuto: …že jsem ho viděl hrál v jeho představení, kde hrál Skřítka… „Skřítku, milý skřítku…“ A tam si pohrával s tím balónem a to jsem ho úplně obdivoval. Tu jeho mátožnou lunetickou etudu, ten nádherný skeč, to nádherné představení… Takže já pro něj mám slabost už dlouho. On je mladší, takže on má pro mě slabost kratší, ale vím, že byl častokrát divákem na mých představeních, takže máme pro sebe takovou divadelní slabost. Potom když se dal on k filmu, tak mě tam automaticky přibral.

Jak vzpomínáte na poslední spolupráci při natáčení dokumentu Z města cesta?
To on dělal takové paramedailony se mnou, s Holubovou, bláznivým farářem, ze smrťákem samotným… Já vím, že on měl se mnou strašnou potíž, protože mě se moc nechce veřejně vystupovat a vím, že když se něco natáčí, nemám moc rád, že to, co řeknu, už je zaznamenáno. Takže jsme si třeba vyjeli oba na koních, on s kamerou, já bez kamery, oba pod sebou koně… On se mě na něco zeptal a většinou to byly takové zajímavé otázky, až metafyzické. Já jsem na to říkal, že se těžko odpovídá ze hřbetu koně… Měl se mnou šílené potíže, aby mě k něčemu vůbec donutil, a podle toho taky ten můj medailon vypadá…

Polívka a Holubová - to je dvojice, která se jistě už zapsala do dějin filmu, jak to mezi vámi funguje na place?
Ona se tváří, že mě moc ráda nemá a já se tvářím, že ji miluju. Velmi dobře to funguje - jako po dvacetiletém manželství…

Přivítal jste možnost zahrát si bez dialogů?
Já jsem založením vlastně mim, takže jsem si vzpomněl na jednu cenzorku, která řekla pamětihodná slova: Když v té pantomimě se tak těžko škrtá.. Složitější to určitě bylo pro činoherce, protože jsou rádi, když jsou podpořeni slovem a na tom slově postaví třeba nějakou akci, fyzickou, fyziologickou, chemickou či alchymickou. Myslím, že se s tím vyrovnali skvěle. Třeba Eva, protože stačí její pohled, a já už jsem zkroušen.

Nežárlili na vás ostatní herci, že máte tak velké zkušenosti s pantomimou…? Málokomu se podaří vystupovat s Chaplinem, že… (smích…)

Jako řezník působíte ve filmu docela přesvědčivě, byl jste takový suverén i při natáčení na jatkách?
Rozřezávat prase po páteři tak, aby obě strany byly rovnorodé, to bylo strašný! Cákající krev a potom podivná vůně, spíš šílený zápach a taky všude je něco roztroušeno – tady kousek střeva, tam kousek plic nebo kostní dřeně… Nezávidím těmto lidem jejich práci a musím říct, aniž bych byl nějaký velký milovník dělnické třídy, tak před řezníkama hluboce smekám. Měl jsem období a to se týká asi všech, co se natáčení na jatkách účastnili, že jsem nejedl maso. Ten čtrnáct, ta zase sedmnáct i já jsem se dostal asi do šesti bezmasých dní…

Měl jste na place někoho, kdo by vás zasvěcoval do toho, jak držet nástroj…
Ano, měl jsem řadu poradců..

Naučil jste se to tedy tak, že byste mohl provést porážku?
Ne, to určitě ne, vymínil jsem si, že nebudu zabíjet. Odborně se říká bourat, takže bourat mohu, ale zabíjet nemohu.

Váš filmový synek je kuřákem marihuany, co byste na to synkovi pověděl v reálném životě?
Kdybych byl učitelka, tak bych se k tomu stavěl jako učitelka, ale já jsem rodič, který pěstuje lehký úsměv…

Marika Procházková si vás pochvalovala, jaký jste byl ohleduplný herecký partner…
Já, jako mnoho stárnoucích umělců, mám sklon obdivovat své mladší kolegyně, takže to bylo docela jednoduché.

Věříte na skřítky?
Rád bych věřil! Dokonce jsem měl nějakou knížku, tuším, že dánskou, norskou, možná švédskou, prostě odněkud ze severu… Rozhodně tam měli skřítky tak zmapované… Oni byli tak rafinovaní, že například na papučky, které nosí, si dali ptačí stopu - třeba sýkorky, ale pozpátku. Takže když ten skřítek jde, tak si všichni myslí, že z křoví odešla sýkorka – a to je rafinovaný. Nevěřit takovým géniům..!

Proč by podle vás měli diváci vidět Skřítka?
Zrovna kvůli těm obráceným stopám… Vorlova fantazie je opravdu nádherná, i ten scénář byl napsán takovým krásným jazykem, který si dělal z češtiny legraci, ale zároveň tu češtinu uznával a akcentoval, už četba toho scénáře byla velmi zábavná…


ROZHOVOR S JIŘÍM MACHÁČKEM (řezník)

Ztotožnil jste se rychle s postavou řezníka?
Vůbec ne. Řeznická profese má své finesy a vychytávky. Studoval jsem práci různých mistrů fochu řeznického. Zkoušel jsem sekat imaginárním sekáčkem do imaginární flaksy. Stahoval jsem, řezal, štěpil, dranžíroval, vykošťoval, odkrvoval, píchal, brousil, kousal, kroutil, ale na to opravdové tajemství řezničiny jsem dosud nekápl. Mám toho v tomto ohledu ještě mnoho před sebou. Ale když může hrát řezníka i Bolek, tak nemusím mít strach.

Přiučil jste se něčemu při natáčení na jatkách?
Jistě. Mají tam docela milou příjemně vyhulenou partičku. Ale vážně. Po zkušenostech z jatek jsem se rozhodl definitivně vyřadit maso ze svého jídelníčku. Stal se ze mě zarytý vegetarián. Ale asi po čtyřech dnech jsem dostal chuť na pěkně propečenou kachničku a s mým vegetariánstvím byl konec.

Ve filmu nejsou dialogy, všichni herci hrají pouze mimikou, gesty, tělem… Jak jste se na tuto roli připravoval?
Jakési dialogy tam přeci jen jsou. Postavy mezi sebou mluví osobitým jazykem. Ne tak často jako v jiných celovečerních snímcích, ale přeci jen o verbální komunikaci tu jde. Během natáčení tedy vznikl zvláštní jazyk. Huhlanina. Kdo ji zná - ten porozumí. Hodiny Bublaniny dával pan režisér Vorel vždy hodinu až dvě před začátkem každého natáčecího dne. Někteří herci to snášeli těžko. Třeba já. Ale nešlo jinak. Uf. Bohudík, že je to za námi.

Těšilo vás, že jste se mohl během natáčení projíždět na motorce nebo je vám motorkářšká vášeň vašeho filmového hrdiny cizí?
Miluji motorkařinu. Takovou tu pravou nefalšovanou chlapskou a fundamentální, ve které jde neustále o život. Během natáčení jsem zničil několik motorek v důsledku častých pádů. Rozpočet filmu tak vzrostl neplánovaně o 17%. Takové už je riziko, které na sebe bere každý režisér či producent, který se rozhodne se mnou pracovat.

Ve filmu je použita hudba skupiny MIG 21, jejímž jste frontmanem. Jak došlo ke spolupráci mezi kapelou a režisérem Tomášem Vorlem na Skřítkovi?
Pan režisér Vorel je, jak známo, hazardér tělem i duší. A tak se jednoho dne rozhodl, že do svého filmu prostě použije hudbu naší skupiny. Je to jeho nápad a odpovědnost za veškeré důsledky nese rozhodně on. Já ho chápu a rozumím mu. Chtěl se prostě chytit nějaké slavné skupiny a trochu si přihřát polívčičku. Ve světě šoubizu je to ale normální. Já bych se na jeho místě nechoval jinak.

Konkrétně jaká hudba je ve filmu použita a proč? Kdo měl poslední slovo v konečném výběru?
Tomáš Vorel a Tomáš Polák. Já vlastně ani nevím, co tam je přesně za písničky. Oni z nich odstranili můj zpěv a já to bez něj nepoznám.

Věříte na skřítky?
Jakpak ne! Pár jich mám ještě v mrazáku. Často si s rodinou pochutnáme na skřítčích špízech. Mám skřítky velice rád.


ROZHOVOR S MARIKOU PROCHÁZKOVOU (řeznice)

Jak jste se dostala ke spolupráci s režisérem Tomášem Vorlem?
Pan režisér se byl podívat na představení Divadla Na zábradlí, ve kterém jsem hrála a pozval mě na kamerové zkoušky.

Ve filmu hrajete sličnou řeznici, která okouzlí svého řeznického kolegu Bolka Polívku. Jak se vám s ním spolupracovalo?
Pan Polívka byl velmi přátelský, ohleduplný, pozorný a trpělivý. Díky němu jsem při natáčení získala větší klid.

Kde jste hledala inspiraci pro tuto roli?
Snažila jsem se naplnit představu pana režiséra tak, že jsem si ji vzala za svou…

Nechal vám Tomáš Vorel velký prostor pro improvizaci?
Celý můj výkon je improvizace na přesně dané téma, s předem dohodnutým fyzickým jednáním. Takže ve výsledku o žádnou improvizaci nešlo.

Hrál pro vás fakt, že se ve filmu nemluví nějakou zásadní roli?
Veškerá „verbální“ komunikace se odehrávala v duchu, takže člověk musel zapojit velkou fantazii a soustředit se na to, aby svým projevem sdělil to, co by zprostředkovala slova. Nejhorší byly postsynchrony!

S Evou Holubovou si ve filmu vyměníte pár ran? Prala byste se kvůli chlapovi i ve skutečnosti?
Ne! Jakýkoli druh násilí mě děsí a odpuzuje. Pokud nejde o sebeobranu, považuji agresi za projev slabosti.

Jaká atmosféra vládla na place při natáčení?
Atmosféra? Jedním slovem „milá“. Jen prostředí bylo velmi skličující. Takhle si představuji peklo. Soucit s těmi zajatými zvířaty se nedá ani popsat. Rok jsem nemohla maso ani cítit. Ale…

Jste především divadelní herečka, je pro vás divadlo prioritou nebo se diváci mohou těšit, že vás budou vídat na filmovém plátně častěji?
Většina herců začíná v divadle a záleží jen na potřebě vkusu filmových režisérů a na jejich chuti a odvaze obsazovat neznámé tváře. Divadlo je pro mě prioritou. S filmem zatím nemám velké zkušenosti. Natáčení byl pro mě zatím zážitek překotný a nervózní, zatknutý do přesných technických požadavků. S výjimkou práce s režisérem Vorlem, tam jsem měla dojem, že panuje klid a pohoda a herec má čas věci opravit. Jsem ve skutečnosti plachá, takže upřednostňuji divadelní zkoušení. Mam tak čas se blíž seznámit s kolegy i s postavou a ztratit ochromující zábrany, které člověka blokují ve svobodném projevu. Kdybych dostala příležitost ztvárnit ve filmu dramatickou postavu, byl na přípravu čas a práce by vyžadovala „více než malé množství citové investice“ a látka by dokonce nutila herce, aby se odborně dovzdělal a dovednostně vycvičil, pak bychom mohli mluvit o zvažování priorit. Ale v mém případě je to stále divadlo.


ROZHOVOR S TOMÁŠEM VORLEM jr.(synáček)

Role synáčka ve Skřítkovi je vaší hereckou premiérou nebo máte už nějaké předchozí herecké zkušenosti?
První zkušenost jsem měl už ve dvou letech ve filmu Pražská pětka. Tlačíce kočárek jsem prošel záběrem. Netrvalo to více než dvě vteřiny, ale ve své době jsem na to byl patřičně hrdý. Pak dlouho nic, i když tatínek ve mě věřil a dokonce vymyslel pár rolí, kam bych se snad i hodil, ale vždy dříve než došlo k realizaci, jsem ze své postavy vyrostl. Takže první trochu vážnější příležitost jsem dostal až ve filmu Cesta z města. Ač malá epizodní role, získal jsem přinejmenším pár zkušeností. Nakonec tedy role synáčka ve Skřítkovi. Tady už jsem toho prostoru dostal víc, tak jen doufám, že jsem to trefil.

Připravoval jste se nějak na roli, nebo jste ji vystřihl z fleku?
Snad jsem byl tatínkovi inspirací. Ta role byla napsaná volně podle mě, takže sžít se s synáčkem nebylo příliš složité. Ale pravda, sžít se sám se sebou bývá to nejsložitější a jen málokdo to opravdu dokáže. Nejsem výjimkou. Často uvažuji, zda dělám přesně to, co by udělal pravý Tomáš Vorel ve mně. Ale zatím se mé JÁ příliš nebouří, takže si snad docela rozumíme. Ve filmu ale tohle nesmíte řešit. Nesmí na vás být poznat, že ne úplně rozumíte chování hrdiny, kterého představujete. Divák by vám totiž pak nevěřil. A to se nesmí stát. Jinak jste špatný herec. Já měl tuto pozici tím, že jsem hrál vlastně sama sebe v určitých ohledech ztíženou a v jiných ulehčenou. Těžší ve scénách, kde s hrdinou nesouhlasíte, snazší v situacích, kde se poznáváte.

Jak se vám hrálo po boku vašich filmových rodičů Evy Holubové a Bolka Polívky?
Je to něco mít po boku dva z nejlepších českých herců. Nejdřív jsem se toho bál, protože moje zkušenosti s herectvím se s těmi jejich vůbec nedají srovnávat. Tím spíš, že se ve filmu nemluví a vy hrajete hlavně tělem a oni mají velké zkušenosti i s pantomimou. Měl jsem strach z toho, že mezi nimi budu nevýrazný. Ale oni oba jsou profesionálové a vědí, že nehrají proti někomu, ale s někým. A to mi moc pomohlo.

Jaký je podle vás rozdíl mezi Tomášem Vorlem otcem a Tomášem Vorlem režisérem?
To se nedá porovnávat. Tomáš Vorel režisér je velice cílevědomý, precizní. O tom mi vždycky vypráví Eva Holubová. Když byl táta mladší, hrozně si přál být režisérem a dělal pro to všechno. Kdykoli to jen šlo, chodil na natáčení, jen aby byl u toho, aby to viděl, jak se to dělá. Pak točil své krátké filmy. A myslím, že dobře pochopil, že co se na filmu neudělá na sto procent, tak nebude fungovat. Podle toho taky Vorel režisér pracuje. S Tomášem Vorlem otcem si perfektně rozumíme. Na světě jsou jediní dva lidé, se kterými můžu být hodiny beze slov a přitom ani na chvíli nezapochybovat, že jsem tam, kde být mám, a kde mi opravdu stoprocentně rozumí. Ti dva lidé jsou moje máma a můj táta.

Synáček, kterého hrajete, má kladný vztah k marihuaně, zato maso mu působí nevolnosti. Jaký vztah máte k masu a kouření trávy vy?
Přesně naopak. S trávou jsem si svoje užil. Říkám pouze v dobrém. Pak mě to nějak přestalo bavit. Nikdy jsem to neodsuzoval. Naopak jsem zastáncem, když už ne legalizace, k tomu máme u nás v Čechách ještě daleko, tak přinejmenším její dekriminalizace. Mám rád pivo a dobré víno. Co se masa týče, jsem jeho až fanatický konzument. Není nic lepšího než si koupit pivo, naložit přes noc pár steaků a pak si je v horkém letním večeru s přáteli ugrilovat. V tomhle ohledu bylo natáčení chvílema utrpení. Zvlášť při scénách u večeře. Na stůl nám přinesli neuvěřitelný dobroty z masa a já si nemohl dát ani kousek a ještě dělat, že mi to nic neříká a nechutná. Zrovna tady si synáček a Tomáš Vorel jr. moc nerozuměli.

Ve filmu jezdíte docela obstojně na skatu, jde vám to takhle dobře i ve skutečnosti?
Mám takovou zvláštní vlastnost. Neustále hledám něco, co by mě skutečně nadchlo. Když to najdu, věnuji tomu pak většinu své pozornosti. Ale vždy po určité době to nadšení vyšumí a já začnu hledat něco jiného. Byl jsem chvíli truhlářem, chvíli kutilem, chvíli fotografem, chvíli bubeníkem. Všechno ovšem na amatérské úrovni. Jen tak, sám pro sebe. Nyní procházím stádiem knihomola. Stejně tak tomu bylo i se skatem. Ten mi, musím říct, vydržel nejdéle. Tak tři roky. Ale už je to dlouho. Už jsem všechno zapomněl. Ve filmu to za mě museli vzít profesionálové.

Dokončujete střední školu, máme se připravit na to, že jméno Tomáš Vorel jr. ještě uslyšíme ve spojitosti s hereckou či filmovou branží nebo se hodláte věnovat úplně jinému oboru?
Při natáčení mne nadchnul Marek Jícha a já si přál stát se kameramanem. Ale po několika neúspěšných pokusech vytvořit něco opravdu kvalitního jsem pochopil, že na tohle zkrátka nemám. Víc než to mě ale začala zajímat produkce. Teď mám každopádně plnou hlavu maturity a přijímaček na VŠ, takže není čas ani prostor se tím vážněji zaobírat. FAMU určitě zkusím, ale spíš než tam, dávám si naděje na VŠ ekonomickou nebo Mat-Fyz. Ale bůhví jak to bude a třeba skončím úplně jinde a úplně jinak. Nebudu předbíhat.


ROZHOVOR S IVANOU CHÝLKOVOU (mistrová)

Jak jste se poznala s režisérem Tomášem Vorlem?
Poprvé jsem ho viděla a zároveň zaslechla jeho jméno na imatrikulaci na vysokou školu.On nastupoval do prvního ročníku na FAMU a já na DAMU.Řekli jeho jméno Tomáš Vorel a já čerstvě dorazivší ze severní Moravy, odkud pocházím,jsem se cítila ohromně popuzená, že ani na tak oficiální akci nejsou Pražáci schopni se zbavit svého slangu, a že bezostyšně zničí jméno Tomáše Orla.

Ve filmu hrajete mistrovou potravinářského učiliště a tváříte se tak, jako byste si život bez masa nedokázala představit. Jak jste se cítila během natáčení přímo na jatkách?
Hrozně, jako asi všichni členové štábu. Já tam naštěstí strávila jenom půl dne, protože přece jen větší část jsem byla ve třídě se svými žáky. Kdybych tam pobyla jen o něco víc času, tak je ze mě vegetarián. Aspoň dočasný určitě. Jako se to stalo Evičce Holubový.

Jak se vám hrálo ve filmu, ve kterém se vůbec nemluví? Byla vám tato groteskní poloha blízká?
Hrálo se mi dobře, protože to byla především zábava a ta je pro mě při práci nejdůležitější. A nemusí jít nutně jen o komedii. I práce na dramatu může být zábavná. Hodně záleží na lidech, kteří se na daném projektu sejdou. Ideální je, když to baví všechny. A to případ Skřítka určitě byl. A to, že se ve filmu nemluví, považuju za devizu. Za prvé – ve většině českých filmů působí dialog jako překážkový běh. Za druhé tím, že se ve filmu nemluví, se Skřítek stává automaticky celosvětovým filmem, protože rozumět mu budou určitě všude.

Co byste vzkázala divákům, které byste zvala na Skřítka do kina?
Určitě přijďte, nebudete litovat ani času, ani peněz!


ROZHOVOR S TOMÁŠEM HANÁKEM (matikář)

Do širšího podvědomí diváků jste vstoupil právě při spolupráci s Tomášem Vorlem ve filmu Pražská pětka, kde jste ztvárnil roli neodolatelného trampa, posléze brigádníka. Vzpomínáte na tu dobu rád?
Aby ne. Všichni jsme především bezstarostně, i když zodpovědně pili, zatímco rodiny, starosti s výměnou letních pneu za zimní či nutnost navlékat hned po probuzení ortézy, to vše bylo ještě daleko za obzorem. Taky jsme neměli sklon k mudrlantství, což je velké riziko přibývajících let. Jediné, co se za ta léta nijak zásadně nezměnilo, je kupodivu právě Tomáš Vorel sám, který se vydal na dráhu samorosta-profesionála, neživí se reklamou, nýbrž choroši, nežije s žádnou celebritou, nýbrž s laní, kterou ale nechci jmenovat. Prozradím jen, že se poznali u krmelce a že je opravdu krásná.

Tomáš Vorel vás obsadil do hlavních rolí svých předchozích filmů – Kamenný most a Cesta z města. Nebylo vám tentokrát líto, že jste dostal ve Skřítkovi menší manévrovací prostor?
Po Kamenném mostu, který mi nebyl úplně po chuti, jsem byl rád, když jsme natočili Cestu z města, kterou diváci – i já – máme stále raději, protože je o stále dotěrnějších infekcích dnešní doby, a také o naší neochotě dělat zásadní rozhodnutí, směle točit kormidlem našeho vlastního života. Asi proto většina z nás pluje tím smrdutým a nudným mořem bankovních příkazů, hypoték, dovolených s polopenzí, firemních loajalit a všech imidžových požadavků doby jediným směrem: do přístavu, na jehož molu je obrovská cedule VÍTÁ VÁS PORT PRDEL. ZDE VAŠE LOĎ KONČÍ. Kapitánu Vorlovi ale tenhle kurs nehrozí. A i proto je mi ctí, když se mohu v Tomášově díle byť i jen mihnout, být tam byť i jen cítit, lehce zasmrdět. A navíc mám štěky rád, protože dlouhodobý pobyt mezi filmaři - a umělci vůbec - bývá někdy rovněž cestou do tamtoho přístavu…

Jak se za ta léta vaše spolupráce vyvíjela?
No, mně se trochu vyvinulo břicho z kalhot, takže holt už nemůžu hrát pružné a elastické hrdiny. Je mi trochu líto, že pozastavením pití a odstěhováním z Prahy mi ubylo možností vídat Tomáše častěji, byť rozostřeně či dvojitě. A přitom nás pořád baví a zajímá totéž – právě ta švandovitá tragičnost moderního suprživota. Co taky jiného…

Ve Skřítkovi hrajete postavu přísného učitele matematiky, měl jste před dětmi při natáčení respekt? Ne! Proč myslíte, že já sám mám tři děti? Děti jsou radost, štěstí! Vždyť dítě je prakticky jediný tvor, který nás musí poslouchat, kterého je možné neustále poučovat, k něčemu nutit, případně – když má dospělý nějaký problém – i zbít. Nebo - když je ten problém větší – i zabít.

V čem vidíte kouzlo grotesky? Že nám dává zapomenout na psychologické filmy, kde se rozervaná hrdinka za dramatického kvílení houslí jen motá a potácí po mostě, aby se nakonec, po hodině a půl, stejně rozhodla, že neskočí, protože přece jen stojí za to žít…


ROZHOVOR S MILANEM ŠTEINDLEREM (vrátný)

Ve Skřítkovi hrajete vrátného na jatkách, od své kukaně se tak téměř nehnete? Jak to bylo ve skutečnosti, chodil jste během natáčení mezi dobytek nebo jste se snažil zvířatům vyhýbat?
Nemohu říci, že bych se ze své kukaně nemohl hnout. Snažili se mně tam sice držet po celé natáčení, ale pak jsem usmlouval alespoň to, že mě pouštěli na záchod. Naštěstí jsem směl na toaletu, a nemusel společně s dobytkem. I když mě tak napadá, proč se stále považujeme za nadřazené nad tzv.dobytkem. Znám nejednoho člověka, který má poměrně horší úroveň než skot či brav. Pokud jsem se tedy u zvířat snažil něčemu vyhýbat, s ohledem na to, že jsme se nacházeli na jatkách, byly to především vyčítavé pohledy.

Je pro vás vyjádření emocí beze slov jednodušší nebo vám dala tato groteskní role pěkně zabrat?
Vyjádření emocí beze slov je pro mne, jako lenocha, jednodušší především proto, že jsem se žádná slova nemusel učit zpaměti. Vyjadřování pomocí mimiky je pro mě také poměrně jednoduché, protože za ta léta praxe je můj obličej již naučen. Stačí jen zapnout autopilota a můj ksicht už jede sám.

Nechal vám režisér Tomáš Vorel dostatek prostoru pro vlastní improvizaci nebo se vás snažil ukočírovat?
Tomáš Vorel je režisér s jasnou představou co chce. Jeho vedení je tedy dost exaktní i když improvizaci nechává také určitý prostor. Ovšem když jsem poprvé přišel na plac ve své uniformě vrátného, dostal jsem pokyn: „Tak tady sedíš ve vrátnici a drandíš si kačera!“. V tomto případě byl úkol jasný. Hned jsem věděl co mám dělat, a na nějakou improvizaci nebyl moc čas. Hrál jsem poměrně věcně to, co se po mně chtělo a vyhýbal jsem se zbytečným ornamentům.

Vzpomenete si na nějakou veselou historku z natáčení?
Ano. Jeden herec s herečkou se nám zabouchli, zřejmě s nějakými záletnými úmysly do mrazáku, a než je našli, byli už slušně zamrazení. Ani nevím, jak to s nimi dopadlo, ale jak jsme je tam viděli zamrzlé v objetí, moc jsme se nasmáli…

Jste ve skrytu duše více režisér, herec, scénárista nebo se to ve vás všechno pere?
Zaplať pánbůh jsme všichni tři poměrně rozumní, takže k vážnějším rozmíškám nedochází. Nejslabší z nás je scénárista, takže zbylí dva si na něj nejvíc dovolujou, ale snažíme se to po natáčení vždy nakonec přátelsky vyřešit u skleničky. A to se nám beze zbytku daří. Nakonec to usmiřování, je na vztahu nás tří vždycky to nejhezčí… Tak to jsem nechal nahlédnout do svého bohatého vnitřního života. Jen bych dodal, že fyzicky jsem zdráv.


ROZHOVOR S PETREM ČTVRTNÍČKEM (policista)

Ve filmu hrajete společně s Janem Krausem a Tomášem Vorlem policisty. Myslíte si, že byste ve skutečnosti mohli vytvořit kvalitní policejní tým?
Myslím, že ano a vlastně na tom už pracujeme. Zatím se ale jenom kočkujeme – naposledy jsme s Krausem udělali u Vorlů šťáru a seřezali je jak žito.

Tomáš Vorel vás nedávno portrétoval v dokumentu Z města cesta a hned jste dostal roli v jeho dalším filmu. Myslíte si, že si vás oblíbil a obsadí vás i do svého příštího filmu?
Určitě si mě oblíbil. A my jeho vlastně taky. Každou chvíli si k nám přijde pro pár zbytků a vyprat svůj zelený mantl.

Jak se vám hrálo beze slov?
Dělalo mi to nevýslovnou radost. Ale Tomášův němý film je jen začátek nové etapy. Příště prý bude v kině jen ukazovat fotografie herců. Už jsem svůj štůsek poslal produkci.

Věříte na skřítky?
Samozřejmě, mám to ve smlouvě.


ROZHOVOR S JANEM KRAUSEM (policista)

Ve filmu hrajete společně s Petrem Čtvrtníčkem a Tomášem Vorlem policisty. Jaký vztah jste získal ke své postavě během natáčení?
Nemívám ke svým postavám vztahy, když je hraji já. Možná proto, že sám k sobě mám vcelku vtah kladný.

Stihl vás Tomáš Vorel režírovat i ve společných chvílích na place nebo si vás v takových situacích vůbec nevšímal?
Všímal, jak si režisér herců všímat má. Herec nemůže nikdy vědět, co si režisér představuje. Ale nepřekvapilo mě to, protože považuji Tomáše za režiséra s jasnou představou o tom, co a proč dělá.

Filmová dceruška vás v závěru filmu uplatí třpytícím se kamenem, kvůli kterému ochotně zapomenete na policejní protokol a pak přichází happy end. Nechal byste se kvůli dobrému konci takto uplatit i ve skutečnosti?
Odolal jsem kdysi penězům, třpytivému kameni ne. Takže nevím…

Působilo vám obtíže hrát beze slov nebo jste v tom naopak našel zalíbení?
Velké zalíbení. Roli jsem přijal proto, že Tomášův záměr natočit takový film považuji za velký počin. Je to pro mě takový třpytivý kámen mezi mnoha ostatními kousky, kde jde často spíš o peníze.

Věříte na skřítky?
Na Tomášova skřítka jsem věřil už když jsem ho viděl ve stejnojmenné hře divadla Mimoza. Moc jsem se bavil a obdivoval toho velkého Skřítka.


ROZHOVOR S VÁCLAVEM MARHOULEM (detektiv)

S Tomášem Vorlem se znáte už od konce 70. let z divadla Sklep. Co se za ta léta změnilo?
Všechno. Vystudovali jsme, natočili spolu Pražskou pětku a Kouř, padl bolševický režim, Tomáš dál točil filmy, já se dřel na Barrandově a k tvůrčí práci na nějakém filmu jsem měl stejně tak daleko jako tanečník s dřevěnou nohou k úspěšné kariéře, natočil jsem vlastní film a to všechno jenom proto, aby mi Tomáš nabídl roli ve Skřítkovi.

Ve filmu Mazaný Filip se zase na okamžik objeví Tomáš Vorel. Jak se vzájemně domlouváte na tomto účinkování?
Já si do té role nikoho jiného než Tomáše neuměl představit. Tato herecká kreace vyžadovala nadměrnou potřebu talentované trapnosti a neumětelství. Ve chvíli, kdy jsem mu zavolal a obeznámil ho s požadovaným výkonem, nezaváhal a roli přijal. Pak mi to oplatil ve Skřítkovi.

Ve Skřítkovi hraje jednu z hlavních rolí právě vaše dcera Anuška. Vyhlídl si ji Tomáš Vorel už v minulosti například na Besídce nebo nějaké jiné sklepácké akci, doporučil jste mu ji vy osobně nebo jste ji přivedli na konkurs a nechali to náhodě?
Ne, Tomáš Anušku nikde vidět nemohl, protože se do té doby nikde herecky neprojevovala. To všechno „spískal“ náš společný kamarád výtvarník Jaroslav Róna, který ji Tomášovi doporučil a to hlavně proto, že společně s našimi dětmi trávíme dovolenou. Právě na jedné z nich odhadl její herecký talent. Myslím, že to bylo v situaci, když se jí snažil přesvědčit, aby si stoupla na lyže.

Jste k herectví své dcery ve Skřítkovi kritický nebo vás její výkon nechává chladným?
Neznám otce, kterého by jeho dcera a všechny její herecké eskapády nechávaly chladným.

Co byste vzkázal divákům, které byste měl pozvat do kina na film Skřítek?
Aby se dobře bavili. Myslím, že to bude dobrá komedie i když jsem viděl při postsynchronech jen pár smyček. Tomáš je talent a tímhle žánrem právě nejvíc navazuje na filmy, které ho tak proslavily.


ROZHOVOR S PETREM KRÁLEM (ředitel Studia Mirage)

Jak došlo ke spojení Studia Mirage a filmu Skřítek?
Tomáš Vorel hledal někoho pro spolupráci na filmu, který je velmi vizuální. Když jsme se sešli, došlo k tomu, že jsme si porozuměli. Já tu spolupráci považuji za velmi plodnou, protože z našeho pohledu jde o velmi zajímavé dílko.

Jakým způsobem se Studio Mirage na filmu podílelo?
Ve filmu je 240 trikových záběrů, kde se uplatnila naše společnost co se týče efektů, triků, retuší. Celý film je zrychlovaný a to tak, že různé záběry jsou používané různé rychlosti. To je věc, která je velmi zajímavá a poměrně nevídaná. Žádný záběr není puštěn reálnou rychlostí. Další věc je, že celý film je digitálně barven, to znamená, že každé políčko filmu prošlo rukama našeho coloristy a ten ovlivňoval barvy scény a to nejen v celé ploše, ale i separátně, například jiné barevné korekce byly používány na skřítka a jiné na jeho pozadí. To dává filmu zajímavý barevný vjem.

Jak dlouho se vaši lidé připravovali na samotné natáčení?
Přípravné práce to byl tým ze strany studia čtyřech lidí, kteří pracovali po dobu šesti měsíců. Precizovali a dolaďovali jednotlivé postupy a připravovali se k vizualizaci, my tomu říkáme animatika, jednotlivých efektů, abychom v okamžiku natáčení filmu věděli, pokud možno co nejpřesněji, jak daný efekt bude vypadat. Potom jsme vstoupili do druhé fáze, kdy se film natáčel a u scén, které byly trikové byl přítomen náš člověk, který byl na place byl připraven konzultovat už připravený způsob natáčení a okamžitě reagovat na vzniklou situaci a usměrnit natáčení tak, aby výsledný efekt celého záběru byl takový, jak jsme si všichni představovali . Potom došlo k třetí fází, která pro nás začala po offlinu a my jsme začali pracovat na finálních verzích daných triků.

Co se dělo dál?
Nevím, jestli mám hovořit o dalších vlnách, kdy přišel Tomáš Vorel, to jsme ještě nevěděli, že jde o vlnu jedna, s dalšími nápady na vylepšení… Chtěli jsme pochopitelně splnit maximum jeho výtvarných vizí, takže jsme dělali vlnu dvě, tři, čtyři… Postupně přibylo možná patnáct procent dalších triků, které jsou nad rámec původních konzultací. Ale byly to takové příjemné triky, které filmu hodně pomohly.

Kolik času vám celkem tato práce ve studiu zabrala?
Ten film v našem studiu zrál, my jsme ho dělali rok a půl ale od prvních konzultací, tzn. že to v žádném případě není rok a půl práce našeho studia ale jsou to hodiny a hodiny konzultací, v podstatě řekl bych, že ta vlastní doba realizaci, kdy naše studio vyrábělo němé triky v plné výkonu bylo tak &#3