„Pokud existuje něco, v čem se můžeme poučit od samotného Walta a posunout díky tomu Walt Disney Animation Studios do budoucnosti, pak je to důraz na bohatou minulost studia: klasickou strukturu příběhů, úspěšné postavy, spoustu hudby – to vše jsou základní kameny našeho nejnovějšího ručně kresleného projektu,“ říká vedoucí výroby filmu a hlavní tvůrčí vedoucí Walt Disney Animation Studios John Lasseter.

Princezna a žabák je šestým společným dílem zkušeného týmu Rona Clementse a Johna Muskera, jejichž kariéra je korunována velkými úspěchy od jejich první společné spolupráce v roce 1986 na filmu The Great Mouse Detective, přes Malou mořskou vílu, Aladina a Herkula až po Planetu pokladů. Jako obvykle je na tomto projektu přitahoval zajímavý příběh a komediální potenciál.

„John Lasseter byl z toho nápadu nadšený,“ vzpomíná Musker. „Možnost zasadit nějaký příběh do New Orleans s jeho bohatými kulturními, historickými, vizuálními a mystickými možnostmi nás fascinovala. Rozhodli jsme se, že období rozvoje jazzu nám poskytuje tu správnou míru nostalgie a hudební inspirace a opravdu jsme toužili po možnosti pohrát si s klasickými pohádkovými archetypy.“

Důležitou složkou kouzla celého projektu byl návrat k ručně kreslené animaci, která byla jednu dobu takřka považována za mrtvou. „Neustále jsme si uvědomovali, že máme možnost navázat na tradici Disneyho animovaných pohádek, a současně se vydat po nových a zajímavých cestách, místo abychom slepě imitovali nebo reprodukovali to, co už bylo v minulosti natočeno,“ míní Clements.

Princezna a žabák je 49. celovečerním filmem společnosti Disney, který pokračuje v takřka pětasedmdesátileté tradici, započaté uvedením Sněhurky a sedmi trpaslíků a dotvářené snímky jako je Popelka, Peter Pan, 101 dalmatinů, Kráska a zvíře (jediný animovaný film, který kdy byl nominován v kategorii Nejlepší film na Oscara) či Lví král.

Producent Peter Del Vecho se s potěšením zúčastnil projektu, během kterého došlo k oživení fascinujícího uměleckého stylu. „Na tom, když sledujete, jak animátor přikládá tužku k papíru, je něco ohromně uspokojivého,“ soudí. „A když pak sledujete v kině hotový film, jednotlivé tahy tužkou vůbec nevnímáte a postavy před vámi skutečně ožívají. Svým způsobem si je odnášíte s sebou domů – každá z nich je zcela specifická a žije vlastním životem.“

Když v roce 2006 převzali vedení Walt Disney Animation Studios John Lasseter a Ed Catmull, chápali, že klasická animace rozhodně neztratila nic na svém smyslu coby forma umění či zábavy. A ačkoliv se Lasseter proslavil jako průkopník počítačové animace, rozhodně se neomezoval pouze na ni. Svou kariéru začal jako klasický animátor a filmy, které plánoval, zkrátka používaly takovou animační techniku, která pro ně byla nejvhodnější.

„Vracíme se k důvěrně známému, klasickému stylu animovaných filmů společnosti Disney,“ soudí Peter Del Vecho. „Jde o návrat k muzikálu. Jde také o návrat ke vřelosti a velkoleposti ručně kreslené animace a ručně kreslených pozadí. To vše dohromady podporuje pocit, že se po dlouhé době vracíme domů.“

Hudba byla další složkou Disneyho odkazu, kterou chtěl tvůrčí tým filmu znovu oživit a využít, ale současně se chtěl vydat novým směrem. Clements a Musker o filmu mluvili jako o muzikálu, ale nikoliv o klasickém, jaký Disney zavedl v roce 1937 a znovuobjevil v osmdesátých letech. Přišli s nápadem na směs zydeco, blues, gospelu, jazzu a dalších výloženě „amerických“ hudebních stylů.

Hlavní hrdinka filmu, Tiana, rozhodně není klasickou pohádkovou princeznou. Nesní o dalekých královstvích či vzdušných zámcích, ale o osobním úspěchu a prosperující restauraci. Je to atraktivní, nezávislá černošská dívka, která tvrdě pracuje a má pevnou vůli, ale přesto je vůči svým přátelům loajální a milá. Váží si svých rodičů a věří, že i když je život často boj, každý může dosáhnout toho, po čem touží.

Na své pouti za úspěchem ale není schopna dostatečně ocenit, co se kolem ní děje, a není schopna se na chvíli zastavit a užívat si života. Nemá čas na lásku a rozhodně nehodlá ztrácet čas zamilovanými pohledy na muže – natož líbat nějaké žabáky.

Prince Naveen přijel do New Orleans ze vzdáleného království Maldonie. Ačkoliv je rozmazlený a nezodpovědný, je svým způsobem velice okouzlující a má zálibu v jazzu.

„Disney má v případě princů dlouhou tradici, ale ti nikdy nejsou schopni obstát sami za sebe,“ soudí Randy Haycock, Naveenův hlavní animátor. „Plní svůj úkol. Jsou někým, do koho se princezny zamilují. Nikdy jsme neměli ve filmu prince, který hlavní hrdinku nějak významně ovlivnil, vždycky to byla láska na první pohled. Teď tu pro změnu máme dívku, která se seznámí s mladíkem a pokračují v komediálním stylu, kdy se jeden druhému příliš nezamlouvají.“

V každé správné pohádce se samozřejmě objevuje také padouch, a tím je ve filmu Princezna a žabák dr. Facilier. Je to zákeřný a hrozivý muž, který princovi Naveenovi a Tianě připraví nejednu horkou chvilku. Je zdatným kouzelníkem a využívá svého spojení s „těmi na druhé straně“, aby docílil s pomocí tajemných, hrozivých a nebezpečných kouzel svého.

„Je muzikální, je hrozivý, je vysoký, je statný. Dokáže být úlisný. Je pohledný. Je elegantní. A myslím, že něco takového se v případě zloducha alespoň v soudobé animaci příliš často nevidí,“ míní Bruce Smith, jeho hlavní animátor. „Pro animátora je vždycky skvělé, když dostane šanci animovat zloducha, protože je to postava, která drží film pohromadě a vytváří napětí. V tomto případě jsem dostal k dispozici zloducha opravdu výjimečného a skvělého.“

Bábi Odie je 197letá královna mokřadu, která je protikladem dr. Faciliera a vede Tianu a Naveena na jejich pouti za prolomením Facilierovy kletby. Ve filmu pobývá v nejhlubší a nejtmavější části mokřadu v převrácené rybářské lodi, posazené na obrovském stromě.

„Vzpomínám si, že mě Bábi Odie zaujala,“ svěřuje se animátor Andreas Deja. „Tahle slepá, drobná, seschlá stařenka, obtočená svým věrným hadem působí neuvěřitelně výstředně a netradičně.“

Při tvorbě filmu Princezna a žabák spojili znovu své síly režiséři Ron Clements a John Musker, tvůrci filmů jako The Great Mouse Detective, Malá mořská víla, Aladin, Herkules a Planeta pokladů. Když začali uvažovat o tom, koho požádat o spolupráci, přemítali, zda by s nimi měli zájem opět spolupracovat animátoři, kteří si v současné době už vybudovali úspěšné kariéry v oblasti digitální animace. Ale obavy byly zbytečné. Ačkoliv je bavilo využívat další formy animace a byli v jejich užívání úspěšní, přesto se rádi vrátili k osobitým výrazovým prostředkům, které jim nabízí ručně kreslená animace.

„Myslím, že byl nejvyšší čas, aby Disney opět vytvořil něco tradičního. Navzdory velkému úspěchu počítačové grafiky máme stále celou řadu příznivců. Chodí za mnou lidé a říkají, že by byli moc rádi, kdyby byl Disney zase Disneym – opravdu touží po klasické animaci,“ popisuje Eric Goldberg, jeden z hlavních animátorů.

„Snažíme se všechno vymyslet od základů znovu,“ míní umělecký vedoucí Ian Gooding. „Je hrozně těžké se k téhle formě animace jen tak vrátit – není to něco, co dáte jen tak k ledu a pak si to rozmrazíte a zkonzumujete. Souvisí s tím řada problémů – je třeba se spoustu věcí naučit a... znovu zjistit, kde se prodává nejlepší papír.“

„Byl to velice zajímavý proces,“ říká Peter Del Vecho. „Naštěstí tu máme společně obrovskou spoustu zkušeností, takže jsme věděli, jak chceme postupovat, ale protože jsme začínali úplně od začátku, museli jsme přemýšlet i o tom, jak budeme postupovat do budoucna. Takže jsme zvažovali možnost počítačové ruční animace. Ale technologie pro to ještě není zcela hotová, takže jsme nakonec usoudili, že nejlepší bude vzít do ruky papír a tužku. Jsem opravdu moc rád, že jsme se takhle rozhodli.“

„Jde o proces, který připomíná stavbu železnice, zatímco vám už za zády supí vlak,“ pokračuje Del Vecho. „Není to snadné a obnáší to nezanedbatelnou dávku stresu, ale snažíme se soustředit jen na to, co je opravdu důležité. Vkládáme úsilí do toho, co nakonec skončí na plátně. Jakožto producent mám obrovské štěstí, že se nám podařilo získat ty nejlepší z nejlepších. Když se podíváte na animátory, kteří v našem tvůrčím týmu tvoří, tak to téměř působí jako moderní varianta Devíti starců (skupina legendárních animátorů společnosti Disney, pojmenovaná jako parafráze označení týmu amerických soudců) – všichni spolupracují na jediném filmu a jsou naprosto skvělí.“

Animátor Mark Henn souhlasí. „Už jsem se s podobnou reakcí setkal, když se tým začal dávat dohromady. Máme tu ty nejlepší z nejlepších. Všichni jsou šťastní, že tu mohou být, milují tenhle film, a jsou nadšeni z toho, že se na něm mohou podílet.“

„Myslím, že na ručně kreslené animaci je něco nespecifikovatelného – animátor se vyjadřuje takřka přímo rukou, prostřednictvím tužky na papíře – tomu se nic nevyrovná. Řada animátorů je nadšená z možnosti vrátit se ke kořenům,“ zamýšlí se producent Peter Del Vecho.

New Orleans je zvláštní město, rozkládající se v zákrutě řeky Mississippi. Je plné dějin a tajemství, hudby a magie. Bylo založeno Francouzi, převzato Španěly a v současné době v něm žije pestrá směsice obyvatel různých národností a kultur.

„Jednou z unikátních věcí na Princezně a žabákovi je to, že nejde o pouhou další pohádku studia Disney, jde o jeho první americkou pohádku. Odehrává se ve skutečné době ve skutečném městě. To byla velká zábava, mohli jsme se tam vydat a zjišťovat podrobnosti, a celou řadu míst ve filmu je možné skutečně navštívit,“ prozrazuje režisér John Musker.

„New Orleans je neuvěřitelně odlišné místo,“ soudí umělecký vedoucí Ian Gooding. „Myslím, že San Francisco je velice specifické a takový New York má pochopitelně zase své zvláštní kouzlo. Ale pokud byste někomu zavázali oči, posadili ho do letadla do New Orleans a nikdy předtím by tam nebyl, pak byste mu mohli říct, že jsou v cizí zemi – a patrně by vám uvěřil.“

V rámci New Orleans si tvůrci filmu definovali tři rozdílná prostředí, v nichž se film odehrává. Domovem „královské rodiny“ v této americké pohádce byla čtvrť, která je v New Orleans symbolem luxusu, tradice a jistoty – Zahradní čtvrť. Ta původně vyrostla v rozmezí let 1832 až 1900 a její okázalé domy připomínají doby cukrových baronů a králů bavlny, bohatých přistěhovalců, kteří si budovali domy, odpovídající jejich společenskému postavení.

Umělecký vedoucí Ian Gooding při převádění této čtvrti do animované podoby přidal prvky karikatury, aby prostředí zbavil jeho strnulosti. Záměrně zdůraznil ornamenty a ozdoby na domech, aniž by přitom narušil celkový dojem, který budovy vyvolávají. Vertikály nebyly vždy zcela rovné, ale často mírně šikmé, byť to díky celkové kompozici finálních záběrů není příliš markantní. Těmto úpravám byly podrobeny obzvláště starší budovy.

Na sever od Canal Street se rozkládá malebná Francouzská čtvrť, která je v současnosti jedním z nejvyhledávanějších míst amerického jihu.

Celá řada budov Francouzské čtvrti se může pochlubit ozdobnými terasami a složitými železnými ozdobami, kterými se často proplétají popínavé či klasické rostliny. Většina budov je z cihel, mají pestrobarevné fasády a na oknech i dveřích jsou žaluzie na ochranu před tropickými bouřemi. V noci zdejší prostředí osvětlují mihotavá světla plynových a petrolejových lamp, která vrhají malebné stíny.

Při návrzích tajemnějších částí města si výtvarníci vytvořili vizuální styl, který zdůrazňoval atmosféru míst i osob, které je obývají. Vysoké, úzké, vertikální prostory a průchody odhalují všelijaké artefakty, masky a objekty. Na mnoha místech je možné vidět svíčky, sošky, svitky a další náboženské předměty. Prostředí působí fantastičtějším a strašidelnějším dojmem a stylem a naznačuje přítomnost záludného dr. Faciliera.

Jihovýchod Spojených států, zejména oblasti delty Louisiany a Mississippi, je protkána rozlehlými bažinatými oblastmi, kterým se v místním dialektu říká bayou (mokřady). Ty větší z nich, jako například Bayou Lafourche, jsou pozůstatky starého koryta, kterým se kdysi Mississippi vlévala do Mexického zálivu. Stojaté vody plné aligátorů a rozsáhlé porosty dubů a kosodřevin, prosvícené v noci světly světlušek a poseté mechem a lišejníkem, jsou dokonalým prostředím, které vzbuzuje v návštěvníkovi pocity tajemna, magie a romantiky.

„Vyrostl jsem na Floridě,“ říká vizualizátor James Aaron Finch, „takže jsem tohle jižní prostředí poměrně dobře znal. Jsou tam k vidění věci, na které v Kalifornii nenarazíte. Vnesl jsem tedy do filmu něco z oné jižní atmosféry a z atmosféry, která je pro mokřady jedinečná.“

Tvůrčí tým si samozřejmě dělal starosti s tím, jak tato různorodá prostředí spojit do jediného celku, ale asi ne v tom smyslu, v jakém by nezasvěcený člověk očekával. „Mokřad jako takový je snadný a není s ním problém,“ vysvětluje Kyle Odermatt. „Architektura, s tou už jsou jisté potíže. A skutečně náročným úkolem pak je zajistit, abychom mohli z jednoho prostředí do druhého plynule přecházet a nepůsobilo to násilně.“

„New Orleans je skutečným symbolem Ameriky v tom smyslu, že je to pestrá směsice celé řady naprosto rozličných kultur, díky čemuž tu vzniká velice specifický styl,“ soudí vizualizátorka Susan Nicholsová. „Umožnilo nám to zkoušet věci, které jsme ještě nikdy nedělali, a to se mi opravdu hodně líbilo.“

Při snaze o spojení zmíněných různorodých prostředí se tvůrci snažil inspirovat filmy, které společnost Disney vytvořila v minulosti. Jejich cílem nebylo imitovat, ale pochopit, jakým způsobem postupovali dřívější mistři animace.

„V případě architektonických záležitostí se hodně mluvilo o filmu Lady a tramp, v případě přírodních lokací pak spíše o filmu Bambi,“ říká Ian Gooding. „To je dobrý odrazový můstek, ale kdybyste tyhle dva filmy spojili dohromady, vznikl by chaos. Ačkoliv jsou každý úžasný, jako jeden celek by nefungovaly.“

Vliv snímku Bambi není patrný z vizuálního stylu, ale spíše z filozofických, teoretických a technických aspektů tohoto klasického filmu.

„Ve filmu Bambi autoři vzali něco neuvěřitelně komplexního, prostředí lesa – větve a klacíky, kamení, pařezy, všechno to, co v lesích bývá – a nakreslili jenom to, co bylo důležité,“ popisuje Ian Gooding. „Všechny ty hromady větví a klacků vám prostě ve filmu nijak nechybí. Způsobem, jakým to realizovali, to naprosto dokonale funguje. A právě v tomto duchu jsme chtěli náš film pojmout.“

„Co se osvětlení a barev týče, je myslím náš film o něco komplexnější než rané filmy společnosti Disney,“ míní vedoucí oddělení pro výrobu pozadí Sunny Apinchapong. „Ačkoliv se v mnoha případech inspirujeme jednoduchostí předchozích filmů, obohacujeme je o sofistikované postupy moderního osvětlování a práce s barvami.“

Ian Gooding říká, že Princezna a žabák využívá předchozích úspěchů. „Osvětlení je naprosto ohromující. Jediná věc, kterou mají podle mého názoru Lady a tramp a Bambi společnou, je osvětlení. Oba dva tyto filmy úžasným využitím světla zjednodušují velice komplikované věci a vedou oko na to správné místo.“

V případě barevné stylizace potřebovali tvůrci podle vizualizátorky Lorelay Bove najít rovnováhu mezi realitou a potřebami příběhu. „Při volbě barev pro mokřad jsem se dívala na fotografie a zjišťovala na internetu, co je na těch snímcích zajímavého a jaké barvy vzájemně dobře fungují. Pak jsem to všechno spojila dohromady a neustále myslela na to, že ve smutnější scéně pravděpodobně chceme tlumenější barvy – hodně záleží na scéně a na její náladě.“

Na Ianovi Goodingovi spočíval úkol najít kompromisy ve vizuálních detailech. „Začali jsme s pozadím, a já jeho části záměrně trochu přehnal – byly trochu moc přírodní, trochu moc malebné, příliš jemné. Položili jsme na něj postavy a ukázali to režisérům a Johnovi Lasseterovi. Ti se vyjádřili k tomu, co podle nich funguje a co je třeba změnit, a my trochu ubrali tam, kde se jim to zdálo příliš. Tak jsme postupovali dále, dokud jsme nedospěli k něčemu, co fungovalo jako celek. A myslím, že se nám to velice povedlo.“

„Jednou z věcí, se kterými jsme dost experimentovali, bylo to, že ačkoliv v dnešní době kreslíme prostřednictvím programů v počítači, nechtěli jsme, aby naše kresby působily příliš digitálně,“ dodává Apinchapong. „Takže jsme se snažili o tradičnější vyznění, navzdory tomu, že nepoužíváme štětce a barvy.“

„Tenhle film je naplněný až po okraj,“ soudí James Aaron Finch. „Myslím, že žádný z filmů, které jsme vytvořili, není tak nabitý, co se lokací týče. Je to jako bychom vzali dva nebo tři Zvoníky nebo Tarzany, vtěsnali je do jednoho filmu a to vše ještě ve velice omezeném čase.“

Rozmanité živočišné druhy řady hrdinů filmu představovaly pro tvůrce filmu další specifický problém, kterým bylo vytvoření relativní škály, s jejíž pomocí by dokázali patřičným způsobem aranžovat scény pro postavy různé velikosti.

„Jde o něco, na co musíme neustále myslet a nehledat kličky, jak to obejít, protože pak by výsledek nepůsobil reálně,“ prozrazuje animátor Eric Goldberg. „Ano, můžete si tu a tam něco zjednodušit, abyste pracovali efektivněji a současně to vypadalo, jako že spolu dvě různé postavy hovoří, ale všechno musí být ve správném poměru vůči všemu ostatnímu.“

Rasoul Azadani vzpomíná, jak problematika měřítka ovlivnila jejich cestu do mokřadu. „Když jsme se vydali do mokřadu, byl místy vyschlý, takže jsme mohli mokřad vidět opravdu od základu, mohli jsme zjistit, jak vypadá jeho dno, a mohli jsme pozorovat stopy po vodní hladině, takže jsme viděli, kam až může stoupnout. Chodili jsme sem a tam a fotografovali si okolí z žabí perspektivy.“

Volba skladatele, jehož hudba by měla tento film doprovodit, byla naprosto jednoznačná – Randy Newman byl prvním, na koho tvůrci filmu od začátku mysleli. Tento dlouholetý spolupracovník společností Disney a Pixar má na svém kontě Oscara za práci na filmu Příšerky s.r.o. a obdržel také několik cen Grammy, mimo jiné i za filmy Příšerky s.r.o., Příběh hraček a Život brouka.

Jeho skladba Louisiana 1927 z roku 1974 slavila velký comeback v roce 2005 po hurikánu Katrina a režiséři filmu se už tehdy zamýšleli nad evidentním vlivem muzikálu v jeho tvorbě, mimo jiné i v soundtracích k filmům Ragtime nebo Přirozený talent.

„Pořád jsme si říkali, že Randy by se k našemu filmu velice hodil, že v jeho hudbě jsou zastoupené podobné styly, které jsme chtěli ve filmu zdůraznit, a že by to mohlo být velice zajímavé,“ vzpomíná John Musker.

Proto se s jistým pocitem nošení dříví do lesa rozhodli Musker a Clements navrhnout Johnovi Lasseterovi právě Randyho Newmana.

„John naprosto přesně chápal, jak by Randy mohl našemu filmu prospět,“ říká Clements, „ale současně nás varoval, že si všichni budou myslet, že nás přinutil, abychom Randyho oslovili.“

Newman má k New Orleans vztah v rámci rodiny a jako malý chlapec tam strávil několikeré prázdniny, což se projevilo i na jeho celoživotní lásce k hudbě. „Tamní hudba je mi podle mého názoru nějakým způsobem blízká,“ míní Newman. „Netuším, jak přesně, ale je to zajímavé. Těžko se chce uvěřit, že něco, co jsem slyšel jako velice malý chlapec, se mi líbí i nyní. Ale kdo ví? Tamní hudba je mi zkrátka velice příjemná.“

Newman pro film složil zcela původní soundtrack, který pojímá celou řadu stylů včetně jazzu, blues, gospelu a zydeca, a představuje na něm také sedm nových skladeb.

Jednou z těchto nových skladeb je také Tianina balada v podání Aniky Noni Rose. „Ve skladbě Almost There Tiana vyjadřuje svou touhu provozovat restauraci a dosáhnout svých cílů,“ popisuje Newman. „Anika má zkušenosti z Broadwaye a podobný způsob práce jí není příliš blízký, ale zvládla to a zvládla to ohromně.“

Newman prohlašuje, že chápe sílu filmové hudby, zejména v případě animovaných filmů jako je Princezna a žabák. „Když skládáte hudbu k animovanému filmu, odráží se v ní chování jednotlivých postav,“ objasňuje. „Pokud upadnou, musí zaznít pa-pam-pam. A pokud se něco takového neozve, tak to působí nepřirozeně. Ale hudba tu může posloužit i jako zprostředkovatel emocí.“

Jedním z citově výraznějších hrdinů filmu Princezna a žabák je svatojánek Ray. Newman se jeho city pokusil divákům osvětlit, takříkajíc, ve skladbě s názvem Evangeline / Andělína.

„Evangeline / Andělína je Rayova milostná píseň. Ray je zamilovaný do krásné, neznámé světlušky, kterou zatím nepotkal, což je zajímavý nápad,“ míní Newman. „Psala se mi snadno, protože jsem okamžitě věděl, že musí jít o cajunský waltz. Jeho city jsou naprosto jednoznačné. Je zamilovaný.“