Tento film je intimním pohledem do zákulisí královské rodiny, ale i vysoké politiky v období po tragické smrti princezny Diany. Odkrývá skutečné emoce i tragický dosah této události na celý svět. Kdo stojí za vraždou „královny lidských srdcí“?

Smrt, která změnila národ
V srpnu 1997 zemřela princezna Diana, bezesporu jedna z nejoblíbenějších a nejidealizovanějších žen na celém světě. Celý svět byl zcela šokován, média šílela – a v Anglii, kde se typická odměřenost otřásla v základech, nastala vlna změn. Veřejnost získala v neočekávaně hlubokém žalu a dojetí značnou sílu.

V chodbách královské rodiny měla tato tragédie také obrovský dopad, avšak ve zcela jiném směru. Za zavřenými dveřmi propukla silná soukromá bitva mezi nově zvolenou britskou vládou a královskou rodinou nad tím, jak se vypořádat s touto událostí. Diana byla velmi diskutabilní osobou. Po rozchodu s princem Charlesem odmítla sedět tiše v pozadí a stranit se veřejného života. Nyní, po jejím skonu, udělala královna a její rodina to, co byli zvyklí dělat během rodinných tragédií – uzavřela se do svého tajného světa rituálů a protokolu, schovala se před veřejností na svém skotském sídle zvaném Balmoral. Postupně však byla novým, neomaleným ministerským předsedou Tony Blairem neochotně přesvědčena vystoupit na veřejnosti.

Tento významný střet mezi královnou snažící se plnit svůj starodávný mandát a důvtipným mistrem současných politických vztahů s veřejností vytváří srdce filmu Královna.

Režisér Stephen Frears doufal, že Královna poskytne divákům zcela neočekávaný pohled na světově nejznámější monarchii. „Celá ta instituce je, dá se říci, směšná, takže je mnohem snazší ji ještě více zesměšnit,“ uvádí Frears. „My jsme se však zaměřili na zcela opačnou stranu, na jejich lidské kvality. Královna nedávno oslavila 80. narozeniny a z řady novinových článků vyplývá, že spousta lidí zastává názor, že ačkoliv je celá tato instituce stupidní a nepatřičná, tato žena je výjimečná.“

„Nejvíce fascinující částí tohoto příběhu byla myšlenka podívat se, co se dělo za scénou,“ uvádí Christiane Manganová. „Byla tu nová vláda, na kterou byla kladena velká očekávání, ale čtyři měsíce na postu premiéra nepředvedl Tony Blair žádné působivé gesto. Smrtí princezny Waleské jakoby Blair nalezl svoji roli převzetím vedení. Skutečným srdcem našeho příběhu se stal unikátní vztah, který se vyvinul v těchto pár dnech mezi ministerským předsedu a královnou.“

„Na příběhu Diany a královny mne fascinovalo to,“ vysvětluje Andy Harries, „že zde máte stárnoucí monarchii, jejíž vláda má kořeny již v době viktoriánské, a které oponuje mladá princezna, která byla přijata do královské rodiny. Diana šířila kolem sebe neobyčejnou auru, a když zemřela, byl tu jen strašný klid. Nikdo v první chvíli nevěděl, jak reagovat. Pak propukl žal. Byly o skutečné emoce? Nebo snad jen předstírané? Nebo to byly emoce zamýšlené pro zármutek všech ostatních?“

Toto byly otázky, které chtěli Langanová s Harrisem, aby Peter Morgan prozkoumal ve svém scénáři, a byli si jisti, že tím získá film na působivosti. Také cítili, že Morgan byl tím pravým člověkem pro tuto práci. Již dříve prokázal, že je obdařen vzácnými schopnostmi odhalovat roušku současných událostí a najít v nich křehké, komicky-zabarvené drama.

Morgan byl schopen využít řady soukromých zdrojů, kterým slíbil, že nebudou odhaleny, ale které mu poskytly výjimečné informace, jak mohli královna i Blair myslet, mluvit, jednat a cítit se během oné krize. Tyto zdroje zahrnovaly bývalé zaměstnance Downing Street, bývalé zaměstnance paláce, životopisce, soukromé tajemníky, lidi, kteří strávili čas v Balmoralu jako hosté, stejně jako novináři a politici.

Režisér si byl samozřejmě vědom, že s Královnou vstupuje do zakázané zóny, a měl z toho trochu obavy. „Když vyprávíte příběh o lidech, kteří jsou stále naživu, nesete na svých bedrech neskutečnou odpovědnost,“ vysvětluje. „Nemůžete se spokojit jen s jednoduchým řešením. Točit film o královně je jako točit film o vaší matce – a v Anglii královna vystupuje jako symbolická, cituplná matka země. Takže nechcete, aby vás někdo označil za nečestného nebo povrchního. Ale jak to udělat? Předpokládám, že díky instinktu. Dáváte si větší pozor, abyste se vyvarovali vlastních předsudků a věcí, které jsou nepodstatné.“

Psaní o královské rodině: Peter Morgan se pouští do riskantního scénáře
Ihned od začátku bylo jasné, že Královna má potenciál zažehnout ohňostroj diskusí. „Na té myšlence je nejsilnější její odvaha – točíte film o existující monarchii,“ uvádí Andy Harries. Scénárista Peter Morgan dodává: „Nejodvážnější na tom celém je, že to není satira. Je to příběh, který si dovoluje vykreslit monarchy jako komplexní, vyzrálé, rozporuplné bytosti, jako jste vy nebo já. Pro to neexistuje skutečně žádný druh komedie.“

Vše tedy spočívalo ve vyřešení scénáře. Morgan věděl, že bude muset přeměnit dva velmi reálné lidi, kteří se stále objevují v hlavních titulcích – královnu Anglie a místního premiéra – do dramatických postav čelících momentu osobní a národní krize. Klíčem bylo zachovat autenticitu bez jakéhokoliv přechodu do karikatury.

Naštěstí měl Morgan přístup k řadě výjimečných zdrojů ze své práce na The Deal, stejně jako ze svého osobního a společenského života. Navíc provedl rozsáhlá interview s kýmkoliv, kdo mohl mít blízký kontakt s královnou, Blairem nebo členy královské rodiny – od osobních krejčí až po pomocníky ve stájích. Zároveň zhlédl metry záznamů a videí o královně, aby dokonale pochytil její řeč a chování. Měl tým průzkumníků, kteří filtrovali informace a procházeli archivy tisku a televizních materiálů pro další záchytné body a zdroje.

Díky konzultacím s životopisci Robertem Laceyem a Ingrid Seward získal skutečný pohled do nitra královské rodiny. Světově proslavený autor, jehož knihy jsou úzkostlivě zkoumány a varují se senzací, Robert Lacey, má na svém kontě např. díla Royal: Her Majesty Queen Elizabeth II, The Queen Mother, Princess a první vážnou biografii královny nazvanou Majesty: Elizabeth II and the House of Windsdor. Sewardová je šéfredaktorkou časopisu Majesty a uznávanou komentátorkou královské rodiny, která měla bezkonkurenční přístup k princezně Dianě, když psala své bestsellery The Queen & Di: The Untold Story a Diana: An Intimate Portrait.

Jedním z nejplodnějších Morganových průzkumných výletů byl také ten nejméně očekávaný. Když scénárista uslyšel, že jeden řadový občan pronajme malou chatku blízko královského Balmoralu ve Skotsku, říkal si, že to nemůže být ani pravda. Ale byla, a scénárista se brzy anonymně ocitl v rezidenci na pozemcích Balmoralu. Měl tak unikátní možnost se dostat blízko ke královně, která, jako šťastnou náhodou, dorazila během Morganova pobytu, stejně jako k zaměstnancům, kteří ji zde vídají v nejuvolněnější a nejpřirozenější podobě. „Mohli jsme hovořit s lidmi ze sídla, ze stájí, skutečně s kýmkoliv, a zjistili jsme řadu zajímavých věcí,“ říká.

Být na Balmoralu dodalo Morganovci skutečný smysl královniny izolace. „Když tam jste, pochopíte konečně, jak jste odříznuti od světa,“ uvádí. „Jste miliony kilometrů od Londýna v hustém lese, je to dokonalá pohádková země. Když tam jste, přestanete se divit, že královna netušila, jaká nálada panovala v Londýně po Dianině smrti. Jeden ze soukromých sekretářů označil Balmoral za ‚Planetu Zog‘. Skutečně tu máte pocit, jako byste se ocitli v jiném světě.“

Čím více se Morgan dozvídal o královně, tím více cítil empatie k zážitkům královské rodiny během oněch rušných dnů, kdy se tisk obrátil proti nim. „Oni prožívali krizi a uzavřeli se před okolním světem,“ podotýká. „Královna se rozhodla chránit Dianiny syny a všechny televize a rádia byly odstraněny. Žili tak na místě úplné izolace.“

„Když se to tak vezme,“ pokrčuje Morgan, „moje matka je ve věku královny. A mnoho lidí hovořilo o tom, jako královna působí na Tony Blaira téměř jako matka. Při psaní jsme si toto velmi uvědomoval. Královna je záhadná, soukromá osoba, a v mnoha směrech si myslím, že má matka je naprosto stejná. Vyrostla během války, nikdy si na nic nestěžovala, je velmi šetřivá, chodí po domě a zhasíná světla... Je to naprostý kontrast Charlese, který má v sobě udivující extravaganci a rozmařilou nešetrnost, což, dle mého názoru, hovoří o někom s celkem nízkou sebeúctou. Ale královna je žena, která v podstatě zasvětila celý svůj život službě a nyní, během jednoho týdnu, se to vše začíná hroutit.“

Morgan byl stejně fascinován i Tony Blairem. „On vkročil do vlády jako lavina a předznamenal naprostou změnu po více než desetiletí konzervativní vlády,“ říká.

Morgan potřeboval nejen intelektuální přínos, ale také kuráž pustit se do obvyklých zakázaných předmětů Královny. I přes fakt, že psal vysoce důvěrné konverzace mezi lidmi, kteří nejen byli u moci v roce 1997, ale zůstávají u ní dodnes, viděl v tom všem Morgan trochu nebezpečí. „Na tom filmu není nakonec nic zlého a hanlivého,“ komentuje. „V několika místech by to mohlo být ostře kritické, ale je to spíše laskavé a sympatické ke všem zúčastněným lidem. Mnoha způsoby jsem došel poznání, že jediná skutečná vina, kvůli které to v oněch dnech vřelo, může být vložena pouze na nás, na veřejnost a naši touhu být součástí někoho, koho ani skutečně neznáme.“

Casting Královny
Když nadešel čas na casting Královny, vyskytl se zřejmý problém. Filmové role byly vytvořeny naprosto přesně podle skutečnosti, podle žijících, dobře známých lidí. Snad žádná role ale nekladla tolik nástrah jako sama královna Alžběta II., žena, která nikdy nebyla tak intimně nebo lidsky zobrazena na plátně. Ale Andy Harries měl v představách někoho, o kom si myslel, že by to mohl zvládnout. Po zhlédnutí seriálu Hlavní podezřelý ho doslova uchvátila Helen Mirren nejen svým odpovídajícím vzhledem, ale také svým talentem a odvahou přijmout takovouto roli. „Ona je královnou britského dramatu a také trochu jako královna vypadá,“ uvádí.

Pro Mirrenovou to byla neodolatelná nabídka, ale celou dobu si byla zároveň vědoma faktu, že vstupuje na minové pole, když přijala roli osoby tak slavné a tajemné. „Když jsem dostala ten ikonický status královny, byla jsem vyděšená. Byla jsem možná mnohem více nervózní z této role, než z jakékoliv jiné, jakou jsem kdy hrála,“ přiznává. Aby se v ní dobře cítila, rozpracovala si ji skrz naskrz. Začala s imitací královniny mluvy a poté přiblížením se jí jako matce, babičce a národní loutce. „Moje práce s šéfkou dialogů, Penny Duetovou, byla neocenitelná. Ona dokáže neuvěřitelně porozumět jakémukoliv hlasu,“ říká Mirren. „Pak jsem přišla na nápad, který mne uklidnil – představovala jsem si samu sebe jako malíře portrétu. Dobří portrétisté dělají to, že vnesou do malovaného subjektu své vlastní vnímání, a pak reprodukují tuto osobu skrz svoji osobnost, svoji vlastní psychologii – proto je každý portrét jiný.“

Aby lépe porozuměla královninu vnitřnímu boji, podnikla Mirren několik průzkumů. „Samozřejmě musí dílčí věci naprosto přesně souhlasit – vlasy, ruce, postoj, chůze, hlas,“ komentuje. „Měla jsem k dispozici záběry královny a prohlížela jsem si je pořád dokola. Trochu mi to nahánělo strach, protože pokaždé když jsem se na ně dívala, jsem cítila, že ji nezachytím správně, že se mi nepodaří vystihnout její vnitřní já, i když jsem se o to stále pokoušela. Čím více jsem ji studovala, tím více pro mne byla neobyčejným člověkem. Ona není jako Tony Blair, který míří vždy jen kupředu. Ona se drží zpátky, ale není to neurotické nebo zmatené místo, je to velmi pevná a stabilní pozice. Je to místo neuvěřitelného sebeovládání – a pak odtud pevně vykročí a je to ta osoba, ke které jsem si celou tu dobu snažila vybojovat cestu.“

Zatímco najít tu správnou herečku pro roli královny bylo pro tvůrce náročné, pro roli Tony Blaira měli okamžitě jasno: Michael Sheen, který již ztvárnil roli ministerského předsedy ve filmu The Deal. Sheenova přeměna do vůdce Labouristů rozpoutala bouřlivé ovace, takže bylo pramálo pochyb, že by roli premiéra opět nezískal. Ale zatímco hrál tu samou osobu, Blair se změnil. „Ve filmu The Deal byl Blair mladý a jasnozřivý,“ říká Sheen. „Zde vidíme mnohem více opatrného a přemýšlivého muže. V tomto Blairovi je mnohem více tíhy a úvah. Je bezesporu vyspělejší. Ten ohromný mandát, který získal 4 měsíce před Dianinou smrtí, mu dodal hodně jistoty.“

Sheena na Královně zaujal především černý, trpký humor a neskonalá lidskost. „Scénář Petera Morgana kráčí po laně nestoudnosti a troufalosti,“ uvádí. „Na tomto scénáři je skvělé to, že kombinuje domácí prostředí – Blair jí těstoviny doma před televizí – s profesním, a to takovým způsobem, který vše činí velmi uvěřitelným. Je trochu šokující vidět tyto slavné lidi dělat obyčejné věci.“

„Když hrajete fiktivní postavu, začínáte zevnitř, od hlasu a pohybů, které jsou vesměs originální. Se skutečnou osobou začínáte zvenčí a postupně se dostáváte dovnitř,“ pokračuje Sheen. „Zhlédl jsem hodně video záznamů, četl jsem o Blairovi a hovořil o něm s lidmi. Nechtěl jsem ho jen kopírovat, ale hledal jsem ty malé záchytné body, které poskytují určitý klíč k tomu, co se odehrává v jeho hlavě. Napodobování je o karikatuře, obvykle s pointou, zatímco my tu vytváříme emocionální drama.“

Role Blairovy ženy, Cherie, připadla herečce Helen McCrory. „K Cherie Blairové jsem vždy cítila sympatie,“ říká McCroryová, „a cítila jsem, že vždy měla drsný údělů předurčený tiskem, který nikdy neváhal otisknout její nelichotivé fotky. Je to velmi inteligentní žena, která je neskutečně profesně úspěšná jako ochránkyně lidských práv. Uvítala jsem možnost ji ukázat jako milující matku a manželku, která je víc než jen karikaturou ukazovanou v médiích. Je chytrá, instinktivní, přirozená a velmi zábavná. Z řeči jejího těla jsem pochopila, že je velmi poutavá, veselá, vstřícná vůči cizím lidem a často je to ona, než Tony, kdo jako první přistupuje k lidem.“

Dalšími klíčovými herci, kteří se přidali k týmu Královny, byli zasloužilá herečka Sylvia Syms jako královna matka, vynikající jevištní herec Alex Jennings jako princ Charles, Roger Allam jako královnin osobní sekretář Sir Robin Janvrin a Tim McMullan jako Blairův tiskový mluvčí Alastair Campbell.

Možná největším překvapením bylo, když Frears obsadil do role prince Filipa amerického herce, Jamese Cromwella. „Myslím, že potřeboval nepravého psa, někoho, na koho by se britský tisk zaměřil,“ vtipkuje Cromwell. „Američan jako princ Filip? Nepřístupné! Stephen ze začátku trochu váhal, přemýšlel, zda bych to zvládl. Myslím, že jsem ho přesvědčil tím, že jsem se ve skutečnosti s princem Filipem a královnou potkal a hrál jsem pro ně ve Whitehall pro akci, kterou Filip sponzoroval pro World Wildlife Fund. To mi umožnilo krátký pohled do jeho mluvy a pohybů.“

Tradice vs. Image: stvoření dvou světů královny
V průběhu filmu je stálé přítomno dramatické napětí mezi slábnoucím světem tradic, okázalosti a protokolu a novým světem emocí, stylu a neformálnosti. „Ten film je skutečně úchvatným kouskem, ale zároveň pracuje s ohromnou silou a neskutečně bohatými postavami,“ vysvětluje režisér. „Jsme zvyklí vídat tyto postavy v těch nejobřadnějších situacích, ale Královna je skutečně o jejich lidských stránkách – takže musíme najít správnou rovnováhu. Zvláště se mi líbily scény, které ukazují, jaké jsou jejich životy, když např. sedí a sledují televizi.“

Frears úzce spolupracoval s Affonso Beato, brazilským kameramanem. Beato uvádí: „Stephen se rozhodl natočit scény královské rodina na 35mm film a scény s Blairem na Super 16. To se hodí i k tématu filmu: z 35mm jsou záběry více klidné, statické a majestátnější, zatímco ruční Super 16 má více energie a struktury. Chtěli jsme dosáhnout velkého kontrastu mezi těmito dvěma světy, od klidného a vznešeného k modernímu a horečnatému.“

Jednou z největších výzev byl pro Beata krátký časový rámec filmu. „Ten příběh se odehrává během jednoho týdne, ale my jsme natáčeli více než dva měsíce. Mohl jsem kontrolovat interiéry, ale nemohl jsem kontrolovat exteriéry, které byly náchylné ke změnám,“ vysvětluje. „Bylo obtížné zajistit, aby všechny exteriéry měly konzistentní tón. Raději bych měl více slunečných dnů, ale když točíte v Británii, je to vždy problém.“

Beato také pracoval s dalším zajímavým prvkem – věděl, že filmové fiktivní scény by mohly být eventuálně spojeny s archivními záběry z roku 1997. Frears chtěl použít dokumentární nahrávky, aby dodal filmu na bezprostřednosti a naléhavosti a zvýšil dojem vše prostupujících médií.

Ten kontrast mezi dusnou atmosférou královského světa a poklidným kouzlem Blairova světa je mnohem více znatelný v designu a lokacích filmu. Vedoucí výpravy Alan Macdonald stál před úkolem zavést diváky do zákulisí vlády a paláců.

Ihned věděl, že musí klást důraz na soukromí. „Zámek Windsdor, Balmoral a Buckinghamský palác jsou ohromné a ikonografické obrazy. Ale tento film není zasazen do těchto veřejných prostor, které vídáte v televizi; ve skutečnosti je zasazen do soukromých prostor královských rezidencí, o kterých existuje jen málo záznamů,“ uvádí. „Vidíme královnu v její ložnici, v posteli, jak sleduje televizi a jak řídí své auto po balmoralských panstvích, což vyžadovalo více představivosti.“

Mnoho klíčových scén filmu odhaluje zámek Balmoral, královnino nejsoukromější útočiště ve Skotsku. Najít záskok pro tento výrazný dům nebyl lehký úkol. Majitelé nemovitostí totiž odmítali natáčení, když se dozvěděli o tématu filmu. Nakonec Macdonald našel tři rezidence, které mohly být přeměněny na balmoralské interiéry a exteriéry: přilehlý zámek Cluny v Aberdeenshire, sídlo Glenfeshie v Invernessshire a zámek Blairquhan v Ayrshire.

Jakmile byly vybrány lokace, spoléhal se Macdonald na svůj tvůrčí instinkt, aby zaplnil prázdná místa. „Snažili jsme se vytvořit něco nadčasového, co zahrnovalo na jedné straně tradici a na straně druhé dojem rodinného venkovského sídla,“ uvádí. „Královská rodina je v tomto filmu vyobrazena jako „uvězněná“ uprostřed 20. století. Oni jsou generace, která vyrostla během a po válce v době úspornosti a to se odráží v jejich duši a v designu a funkčnosti jejich domu.“

Ve filmu nejsou vůbec použity výrazné barvy, jako např. červená nebo modrá, jen přírodní, zemité barvy. Design pak také ovládla ‚tartanmánie‘. I když nebyl tartan použit na veškeré vybavení zámku – působilo by to jako tématický hotel – byl ve filmu hojně zastoupen.

Blairova rezidence byla docela jinou záležitostí. Dům, ve kterém žije spokojená rodina s malými dětmi, byl úžasným kontrastem formálnosti a preciznosti královského životního stylu. U Blairových je to ledabylé, chaotické, uvolněné a emocionálně vřelé. Tato neformálnost se dokonce přesunuje i do rezidence ministerského předsedy na Downing Street. „V Downing Street nastal nový druh filozofie – spíše ‚Říkejte mi Tony‘ než ‚Ano, pane premiére‘. Takže jsem dal Downing Street současný nádech, kombinovaný se stylistickými prvky minulých let,“ dodává Macdonald.

Zatímco Macdonald pracoval na designu pokojů, které veřejnost téměř nevidí, čelila kostýmní výtvarnice Consolata Boyle úkolu vytvořit kostýmy pro tu snad nejfotografovanější osobu na světě. Než by se striktně držela dokumentů, zvolila si spíše kreativní přístup. „Říkala jsem si, že by bylo nebezpečné se držet dané cesty a vše kopírovat,“ říká. „Byly tu dvě výzvy, protože královna je velmi dobře známou osobou a zároveň je v mnoha směrech velmi záhadnou ženou. Když kopírujete všechno, může to rozptylovat.“

Boyleová měla naprosto volnou ruku ve vytváření vzhledu královny na jejím útočišti Balmoralu. „Tam se cítí nejpohodlněji a je tam velmi silná spojitost mezi tím, jak vypadala jako mladá a jak vypadá nyní. Ve způsobu, jak se obléká, je elegance, ale také jednoduchost,“ říká Boyleová. „Zároveň jsem chtěla znázornit její lásku k přírodě a sílu okolí Balmoralu, tu úctyplnou krásu tohoto místa. Zde se cítí nejšťastnější. Byla to pro mne snadná práce – teplé tartanové sukně, kozačky a sportovní polobotky, vše je velmi praktické a pohodlné. V Londýně působí stejně jako Blairovi chladnějším, lichotivým, městským dojmem.“

Když pak přišla řada na Tony a Cherie Blairovi, snažila se Boyleová zachytit jejich nedostatek vytříbenosti jako nováčků vstupujících v roce 1997 do čela vlády. „Nyní jsou oba mnohem více styloví a více se orientují v módě,“ uvádí, „dříve byli ale ledabylejší a méně okouzlující.“

„Ten film bude kontroverzní,“ shrnuje Frears. „Ale myslím, že ona drzost spočívá ve tvorbě Královny. Není to nic skandálního, není to vůbec v obecné sféře, ale ten samotný koncept královny jako ženy, spíše než jako výstřižek panovníka, může být sám o sobě šokující.“

ČASOVÁ LINKA UDÁLOSTÍ
29. července 1981
Princ Charles a Lady Diana Spancer mají pohádkovou svatbu v Londýně.

28. srpna 1996
Po letech kruté hořkosti a intenzivního mediální tlaku o jejich manželských problémech se Diana a Charles oficiálně rozvádí.

1. května 1997
Tony Blair, vůdce Nové Labouristické Strany, vyhrává volby, získává post premiéra a končí tak 18 let vlády Konzervativců Margaret Thatcherové a Johna Majora.

31. srpna 1997
Princezna Diana umírá při autonehodě v Paříži společně se svým přítelem Dodi Al-Fayedem po nebezpečně rychlé honičce s novináři.

31. srpna 1997
Tony Blair vystupuje před veřejnost a označuje Dianu za „princeznu lidí“.

2. srpna 1997
Britský národ truchlí a kupí moře květin k Dianině rezidenci v Kensigtonském paláci. Mezitím roste kritika na mlčení královské rodiny.

4. září 1997
Pět dní po Dianině smrti vydává královská rodina své první prohlášení.

5. září 1997
Královna hovoří v televizi k národu a označuje Dianu za „výjimečnou a nadanou lidskou bytost“.

6. září 1997
Miliony lidí lemují ulice Londýna, aby se naposledy rozloučily s Dianou při jejím oficiálním pohřbu.