Celovečerní drama Koza ironicky převrací oblíbený hollywoodský syžet o sportovci-outsiderovi, který se tvrdým úsilím vypracuje na vrchol. Bývalý boxer Peter Baláž, přezdívaný Koza, už několik let netrénuje. Až nechtěné těhotenství jeho partnerky Miši ho vyburcuje. S pomocí vychytralého manažera Zvonka se rozhodne vydat na turné, aby si tak vydělal nějaké peníze – zatímco Miša chce prostředky použít k zaplacení potratu, Koza touží získat dost na to, aby si mohli potomka nechat. Kolik proher dokáže Koza zvládnout a kolik ran utržit?

Petera Baláže ve filmu ztvárnil skutečný Peter Baláž, bývalý olympionik z Atlanty 1996. V úloze tragikomické postavy trenéra se pak objevil taktéž bývalý boxer, Ján Franek.

Režisér Ivan Ostrochovský původně zamýšlel pojmout Balážův život jako dokument, ale čím víc narůstal počet zinscenovaných sekvencí, tím logičtěji se jevilo rozhodnutí zpracovat Kozu jako hraný film.

Snímek byl uveden mj. na Berlinale, kde si vysloužil nominaci na nejlepší celovečerní hraný debut. Po německém uvedení následovaly nadšené recenze v prestižních médiích jako Variety nebo Hollywood Reporter: „Charaktery jsou naprosto uvěřitelné a také dojemné, jak úporně se snaží dosáhnout svého,“ píše právě Hollywood Reporter. „Vizuálně působivý dokufiktivní hybrid nabízí syrový pohled na život boxerského veterána,“ láká diváky Variety.

Právě vizuální složka je prvek, na který zahraniční recenzenti často upozorňují. Kameraman Martin Kollár působí také jako fotograf a v jeho stylu snímání je to v pozitivním smyslu znát – záběry jsou pečlivě vystavěné, promyšlené a často se v nich objevuje jemný obrazový humor. To lze dobře doložit třeba na scéně na začátku, kdy Koza začíná trénovat a dělá ve svém stísněném bytě kliky. Když se začíná dostávat do tempa, začne kolem něj pobíhat malý pes, který na něj dovádivě skáče a nakonec se mu vyškrábe na záda. Étos scény, v níž se hrdina snaží dostat zpátky do formy, je sice pryč, ale tvůrci získali něco cennějšího – diváckou důvěru, že v dramatu půjde o vícerozměrný pohled na protagonistovu situaci.

Podobných vypointovaných obrazových sekvencí se dá v Koze najít celá řada (zvlášť zapamatováníhodná je ta, kdy statický pohled na omšelou, nehezkou tapisérii s motivem Poslední večeře protne vstávající Koza s hrdým nápisem Slovakia na svém starém dresu – tento několikavteřinový záběr řekne o podmínkách, v nichž se hrdina pohybuje, víc než několikaminutový vyčerpávající dialog). Divák si pak díky takhle nápaditým sekvencím uvědomuje, že podobná vizuální pečlivost není v české ani slovenské kinematografii posledních let zrovna standardem.
Svébytný postup zvolili filmaři i v případě ztvárnění boxerského zápasu. Namísto snahy být zápasníkům co nejblíž se zaměřují na okolí ringu. Vyčerpávajícímu boji boxerů tak přihlížejí znudění diváci, kteří se během sledování občerstvují a opíjí. Jejich výraz se lehce promění pouze v okamžiku, když na kolbišti dojde k překvapivému zvratu. Zajímavé je, že průběh zápasů můžeme celkem dobře vyčíst právě jen z tváří v obecenstvu, aniž bychom nutně potřebovali prostřih na ring.

Box v podání Ostrochovského není drsný zápas ani divadlo, ve kterém jsou výsledky dopředu naplánované. Je to jen upocená, často i krvavá dřina, kde není vítěz a poražený – jen dva zklamaní, vyčerpaní muži.

Podobně střízlivě nahlíží tvůrci i na Kozovy tréninky. Zatímco nejslavnější boxer filmového plátna Rocky běhal hrdě po Philadelphii, Koza se s pneumatikou uvázanou kolem pasu prosmýkává sněhem a blátem. Pneumatika mu pak vtipně poslouží jako stupínek, který použije k tomu, aby z vody vylovil kus šrotu, jenž by, jak doufá, mohl zpeněžit ve sběrných surovinách.

Divák čeká, že Kozova cesta nedopadne úspěšně, ale Ostrochovský má svého hrdinu rád, a tak mu v závěru ponechá naději, že by se věci přece jen mohly změnit k lepšímu.

Slovo režiséra
Koza je jednoduchý chlapík ze zvláštní školy. Vážím si na něm, že se i vzhledem k prostředí, ze kterého pochází, dokázal vypracovat. Rodiče ho opustili a vychovávala ho babička. Kozův otec byl boxer, a tak začal Koza s boxováním v naději, že si ho rodiče všimnou a vezmou si ho zpátky k sobě.

Doufal jsem, že pokud Kozu do filmu obsadím, zjednoduším mu tak život – minimálně si vydělá nějaké peníze navíc ke svému nízkému invalidnímu důchodu. Koza byl rád, když dostal příležitost zúčastnit se natáčení, a doufal, že by se jeho život mohl změnit k lepšímu. Čtyři roky, co jsme film připravovali, byl Koza v kontaktu s jiným prostředím, jinými lidmi. To všechno ho ovlivnilo a přesměrovalo.

Jeho příběh je těžký a smutný, řeší se v něm několik naléhavých a složitých otázek, to ale neznamená, že je patetický. Právě patosu jsme se snažili vyvarovat.

Společně s kameramanem Martinem Kollárem jsme se rozhodli natočit snímek v dlouhých statických záběrech – to divákovi poskytuje od postavy psychologický distanc a zároveň emocionální svobodu prožít příběh.