zavřít

Dlouhý popis filmu

Držitel ceny Akademie Bill Condon (Bohové a monstra) se ve svém portrétu zaměřil na postavu Alfreda Kinseyho, muže, který promikne do tajemství amerického národa. Pro Kinseyho je to nejprve vědecká práce.Ta ale brzy nabude rozměrů velmi osobních, ze kterých se nečekaně vyvine napínavá cesta, ke kořenům lidské sexuality.

Liam Neeson ztvárnil roli Alfreda Kinseyho, člověka, který v roce 1948 nepochybně změnil americkou kulturu svou knihou Sexuální chování muže (Sexual Behavior in the Human Male). S tisíci lidí vedl rozhovory o nejintimnějších stránkách jejich životů. Prolomil zeď studu a tabu, která do té doby společnost spoutávala. Jeho práce se stala, a dodnes je jednou z nejvýznamnějších kulturních debat posledních dvou století. S využitím původních Kinseyho rozhovorů film znovu připomíná jeho neobyčejnou cestu z temnot k celosvětové proslulosti. Alfred Kinsey je syn inženýra a příležitostného kněze (John Lithgow). Bouří se proti svázanosti a škrobené morálce života doma a je přitahován světem smyslů. Vystuduje Harvardskou univerzitu a stává se zoologem se specializací na žlabatky. Později začne pracovat na univerzitě v Indianě, kde se seznámí a ožení s bystrou, volnomyšlenkářskou studentkou Clarou McMillenovou (Laura Linneyová). Během svého působení na univerzitě zjistí, jaký naprostý nedostatek informací o sexuálním chování mezi lidmi panuje.

Začne se sexem zabývat z čistě vědeckých důvodů a s Clydem Martinem (Peter Sarsgaard), Wardellem Pomeroyem (Chris O´Donnell) a Paulem Gebhardem (Timothy Hutton) vytvoří vlastní vědecký tým. V průběhu času vylepší techniku vedení rozhovoru a lidé začnou rychleji prolamovat zábrany studu, strachu a viny a volněji mluví o svých sexuálních zážitcích. Kinsey se rovněž pokouší vytvořit sexuálně uvolněnější prostředí v rámci členů jeho týmu a jejich manželek, vlastně podporuje swingers dávno před sexuální revolucí v šedesátých letech. Když Kinsey v roce 1948 vydá svou studii, tisk přirovnává její dopad k výbuchu atomové bomby. Za nedlouho zdobí Kinseyho obličej každý významnější časopis a noviny, dostává se do textů písní, objevuje se jako postavička v kreslených seriálech, píše se o něm v úvodnících a jeho jméno je často skloňováno. Jenže v padesátých letech se Spojené státy dostanou do paranoidního období Studené války, a tehdejší Kinseyho studie ženského chování je vnímána jako útok na základní americké hodnoty. Následují urážky a nelibost Kinseyho připraví o jeho mecenáše, Kinseyho zdraví chátrá. Ve stejnou chvíli žárlivost a hořkost způsobená Kinseyho pokusem vytvořit soukromou sexuální utopii ohrozí soudržnost jeho vědeckého týmu a vystaví jej nepříjemnému zkoumání.

Své poslední dny Kinsey věnuje veškerou energii snaze projekt financovat. Umírá v roce 1956 s pocitem, že jeho celoživotní práce nikam nevedla. Pouze v posledním rozhovoru se ukazuje, že si všiml kladného dopadu, který jeho práce měla a že pochopil, že to, kde končí pouhý sex a začíná láska, je otázka kterou na kterou věda nikdy nepozná celou odpověď.

Scénář k filmu KINSEY napsal Bill Condon.

NATÁČENÍ

5.ledna 1948 se americká kultura navždy změnila. Toho dne vyšla u uznávaného a seriózního nakladatele W.B. Saunderse kniha Alfreda Kinsleyho Sexuální chování muže. Amerika začala poprvé mluvit o sexu. Nejenže se z knihy ihned stal bestseller a mediální senzace, ale byla to i první jiskra, která později podnítila sexuální revoluci v šedesátých letech a podpořila sexuální toleranci i v následujících desetiletích. V té době se Kinseymu začalo říkat americký Freud a byl srovnáván i s mnohými jinými velikány vědy, jako např. s Galileem nebo Darwinem.

Před tím, než vyšla Kinseyho studie, nebylo toto nejpřirozenější lidské chování prozkoumáno v žádné vědecké práci. „Proč“, říkal si Kinsey, „Jsou lidé takoví ignoranti, jak mohou mlčet o tak podstatné stránce lidského života?“ Zvědavost a hluboká vnitřní potřeba Kinseyho přivedly k tomu, že otevřel zcela novou oblast lidského bádání. Po tom, co vyšla Kinseyho kniha, se národ probudil. Ještě dnes jsou otázky, se kterými tehdy Kinsey přišel – otázky intimity – stejně kontroverzní a fascinující.

Právě proto poslechl režisér Bill Condon producentku Gail Mutruxovou a ujal se tématu života a doby Alfreda C. Kinseyho. „Kinsey změnil přístup Ameriky k sexu, změnil způsob, jakým se o sexu mluvilo, ale on sám více méně upadl do zapomnění,“ říká Condon. „Za tou převratnou a kontroverzní ideou sálo víc, a nevím, zdali si to lidé tehdy uvědomovali. Kinsey dvacet let sbíral žlabatky, a přišel na to, že se jedna od druhé liší. Tímto konceptem se řídil i při studiu člověka a aplikoval ho na lidskou sexualitu. Kinsey poprvé řekl, že sexuální potřeby každého člověka se liší, a že tedy nelze používat slova normální v souvislosti s lidskou sexualitou. Můžeme říkat pouze běžné a méně obvyklé. Dodneška si to ale plně neuvědomujeme.“

Čím víc si toho Condon o Kinseym přečetl, tím víc si uvědomoval, že jeho vědecká snaha proniknout do tajemství sexu má i velice osobní rozměr. „Když natáčíte biografický film, měli byste se vyvarovat toho, aby osobní drama nezastínilo ostatní zásluhy osoby, o kterou jde,“ zdůrazňuje Condon, „Důraz na osobní život a krize mohou zakrýt to, čím se osobnost proslavila.“ Stejně jako v případě Jamese Whalea, o kterém byl předchozí Condonův film Bohové a monstra, se Kinseyho osobní život a práce prolíná.

Celý svůj život byl Kinsey velice kontroverzní postava, a dodnes jí zůstává. Filmaři se ale rozhodli, že jediný způsob, jak se Kinseymu přiblížit, je k němu přistupovat „kinseyovsky“: upřímně, zvědavě a bez předsudků. „Film se chová jako test postoje k sexualitě,“ říká Condon, „Kinsey byl velice komplikovaná postava, do jisté míry nenapravitelně ovlivněná. Říkal jsem si, že je podstatné to všechno ukázat a nechat lidi vytvořit si vlastní názor.“

Condon strávil půl roku pročítáním Kinseyho zápisků, zpráv tehdejšího tisku a čtyř Kinseyho biografií, především té od Jonathana Gathorne-Hardyho (Sex, The Measure of All things:A Life of Algred C. Kinsey). „Existuje oficiální verze Kinseyho života, která je méně zajímavá, a potom fascinující příběh, který odhalil Jonathan Gathorne-Hardy,“ vysvětluje Condon.

Condon také strávil hodně času rozhovory s lidmi, kteří Kinseyho osobně znali, na Kinseyho Institutu v Indianě: „Jeden z nich se jmenoval Clarence Tripp. Ten se do Kinseyho projektu zapojil potom, co vyšla studie o mužském sexuálním chování. Tripp byl hlavní kameraman, kterého Kinsey při výzkumu používal. Byl to jeho oblíbenec a později se sám stal uznávanou postavou. Byl velice vstřícný a hodně nám pomohl.“ Ze tří členů Kinseyho výzkumného týmu jsou ještě naživu Clyde Martin (Peter Sarsgaard) a Paul Gebhard. „Gebhardovi je teď osmdesát, ale je stále ve formě,“ říká režisér, „Je to pozoruhodný muž. Musel jsem se ho vyptávat na některé intimní věci, jako na sex mezi členy vědeckého týmu, jak to probíhalo, čím to bylo zajímavé… A on o tom mluvil s takovým klidem, jako by vyprávěl, co si dal včera k obědu.“ Kinseyho žena Clara (Mac), zemřela v roce 1982, ale Condon měl možnost setkat se s jednou z jejích vnuček: „Tolik se jí podobají,“ říká Condon, „Že jsem díky nim zcela pochopil, jaká to byla žena. Zcela ožila v příbězích, které mi vyprávěly.“

Když začal Condon pracovat na scénáři, poskládal si všechny informace, které získal tak, aby nešlo jen o výčet různých událostí. Především se chtěl vyhnout všem nabízejícím se sentimentálním klišé, které u biografie hrozí a pojednal snímek dynamičtěji. Kinsey svými rozhovory o sexu odhaloval minulost lidí, se kterými mluvil, Condon pomocí filmu odhalil jak různé stránky lidského bytí, tak i měnící se postoje společnosti k sexualitě. „Mě na Kinseym nejvíce fascinoval talent, se kterým snadno ovládal techniku pronikání do intimních sfér lidských životů, vypravuje Condon,“ Proto jsem takovou techniku zvolil i při natáčení biografického filmu o něm.“

Condon poprvé předložil svůj návrh scénáře před Gail Mutruxovou, a ta byla velmi překvapená, jak kompaktní a zábavný celek dokázal režisér z materiálů poskládat: „Moc se mi líbilo, jak Bill Kinseyho ukázal jako člověka, který naprosto upřímně prokázal Americe službu,“ říká Mutruxová, „Na tom příběhu je skvělé, že nijak definitivně nesoudí Kinseyho nebo jeho práci, prostě ukazuje jeho život a to, co se dělo kolem něj, nechává diváka udělat si na Kinseyho, a na to, co dokázal, vlastní názor.“

KALENDÁŘ

1894, 25. června – narodil se Alfred Charles Kinsey, v Hobokenu v New Jersey
1898, 2. října – narodila se Clara Bracken Mc Millen v Brookvillu v Indianě
1912 – Kinsey se stal nejlepším studentem na Columbia High School; Kinsey začíná studovat na Stevensově Institutu
1914 - 1916 – Kinsey odchází ze Stevensova Institutu studovat biologii a psychologii;
1917 – Kinseyho první výzkumná výprava za žlabatkami
1919, září – Kinsey získává titul doktora věd za taxonomii na univerzitě v Harvardu
1920 – Kinsey pracuje jako odborný asistent na fakultě profesora zoologie na univerzitě v Indianě
1921, 3. června – Kinsey se žení s Clarou Bracken McMillenovou v Brookville, v Indianě
1926 – vychází Kinseyho Úvod do biologie
1937 – Kinsey se dostal na seznam amerických vědců jakožto vědec velkého významu
1938 – červenec – Kinsey přichází se sadou 350 otázek pro výzkum lidského sexuálního chování
1940 – Kinsey se věnuje svému projektu na plný úvazek. Cestuje se svým týmem po USA a shromažďuje 18 000 lidských příběhů a zpovědí
1943 – Kinsey se seznamuje s Alanem Greggem z Rockefellerovy nadace a získává příslib 135 000 dolarů na tříleté financování svého projektu
1947, duben – Kinsey zakládá Institut pro výzkum sexuality, kde působí jako ředitel
1948, leden – vychází kniha Sexuální chování mužů
1953, srpen – „den K“ – deníky získávají meteriály z Kinseyho nové studie o sexuálním chování žen
1953 – vychází nová studie o sexuálním chování žen
1954 – pod tlakem vyšetřovatelů přestává Rockefellerova nadace financovat Kinseyho výzkumy – pro „neamerické chování“
1956, 25. srpna – Kinsey umírá na srdeční zástavu

OBSAZENÍ

Když Bill Condon psal o Kinseyho životě, měl stále před očima herce, který proslul svou titulní rolí na několik desetiletí: laureát na Oskara Liam Neeson (Schindlerův seznam). „Liam je živel, přirozený vůdce,“ říká Condon, „Je to takový něžný obr. ,Má neskutečnou hereckou schopnost ztvárnit sebekomplikovanější vnitřní život jakékoli své postavy.“

Neeson si byl vědom složitosti role, přesto ale neváhal a do projektu vstoupil: „Líbilo se mi, že Kinsey byl člověk, který si uvědomil velikou mezeru v lidském vědění a rozhodl se ji zaplnit, i za cenu vší té kontroverze, kterou to vyvolá. Žil navíc v době velkých vědeckých objevů. Zkrátka ukázal světu, že mezi tím, co si myslíme že lidé dělají, a co dělají opravdu, je veliký rozdíl,“ říká Neeson.

Také ho přitáhl Condonův nesmlouvavý scénář: „Nedělá to z Kinseyho svatého. Nevyhýbá se kontroverzním momentům,“ říká Neeson, „Ukazuje Kinseho jako komplikovaného člověka s obrovskou vůlí, odvážným odhodláním, a jedinečnými kvalitami, které, myslím, lidé, kteří mění společnost, mívají. Ale kdyby mu mělo zůstat jen jedno, byl by to respekt k jedinci, úcta k jeho jedinečnosti, a to je myslím na tom příběhu podstatné.“ Jakmile Neeson roli přijal, Condon a Mutruxová mu poslali obrovskou bednu plnou dokumentů, které Condon za pět let o Kinseym získal. „Bylo to fakt hodně čtení, které jsem musel absorbovat,“ přiznává Neeson, „Ale hodně mi to pomohlo.“ Stejně jsko Condon i Neeson se sešel s žijícími Kinseyho spolupracovníky, aby měl lepší pojem o Kinseyho povaze a zvycích.

„Pokoušeli jsme se vytvořit stejné vlasy, jako měl Kinsey,“ říká Neeson,“ Měl neuvěřitelné vlasy, které jakoby stály, jako kartáč, a myslím, že to něco o tom muži vypovídá. Těžko to popsat, já to vnímal jako něco uměleckého. A jako malý kluk měl křivici, což může vést ke zkroucení páteře, takže jsem se učil i takovému přikrčenému postoji.“

Přesto, když šlo o to pojmout Kinseyho známou, excentrickou a někdy nekompromisní osobnost, říká Neeson, že musel ihned sáhnout po improvizaci a představivosti: „Tahle role procvičila každý herecký sval, co mám na těle i v duši,“ vysvětluje Neeson, „Opravdu to chtělo ponořit se hluboko do duše té postavy. Byla to těžká práce, ale já mám těžkou práci rád.“

Neeson ve scénáři našel i silný milostný příběh – mezi Kinseyem a jeho ženou, přestože byl jejich sňatek neobvyklý: „Přes všechny ty rozpory, které s nimi byly spojovány, byli jeden oddaný druhému. Měli neuvěřitelný vztah, pevný a hluboce zakořeněný ve vzájemné úctě. Šťastně vychovali tři děti a i v tomto filmu vidíte, že mezi nimi bylo silné pouto, a že jim na sobě hodně záleželo.“

KINSEY je třetí společný projekt Neesona a Laury Linneyové (v roli Kinseyho ženy Clary); setkali se především v nedávné filmové komedii Láska nebeská. Lehkost, se kterou jsou zvyklí spolu hrát, se Condonovi výborně hodila pro ztělesnění pouta, které spojovalo Kinseyho a Claru. „Laura je žena jejíž síla přímo prýští z plátna,“ říká Condon, „To se výborně hodí pro postavu Clary, protože skrze ni poznáváme Kinseyho. Někdy se dostávají na povrch velice komplikovaná přání, a to Laura dokázala zcela bezchybně.“ Linneyová byla unesena tématem snímku: „Alfred Kinsey je velice zajímavá postava a jeho práce a její dopad na svět jsou úžasné,“ říká herečka, „Myslím, že jsme si všichni vědomi významu a dopadu jeho práce, ať už si o tom myslíme cokoli.“ Linneyovou také velmi zaujala postava Clary, svobodomyslné ženy, která předběhla svou dobu: „Byla to neobyčejné žena,“ říká Linneyová, „Oba dva byli pozoruhodní, jedineční, pečliví, inteligentní a velmi lidští.“ Přesto, na rozdíl od Alfreda Kinseyho, se o jeho ženě zachovalo jen velmi málo informací, a Linneyová tak měla příležitost ztvárnit Claru takovou, jak ji sama cítila.

„Hlavní věc, kterou jsem se naučila z toho, co jsem si o ní přečetla, je, že to byla žena s velikým srdcem a že Kinseyho hluboce milovala,“ říká herečka, „Také mu hodně přinášela tím, že se stejně zajímala o lásku i o sex. Postava Clary se ptá: ´Jak do toho všeho zapadá láska? Jak můžeš oddělovat lásku od sexu?´ Hraje v jeho cestě za poznáním velikou roli, nejen vědeckou, ale lidskou.“ Přes snahu Clary vypořádat se s manželovým workaholismem a otevřeným sexuálním laškováním, Linneyová je přesvědčená, že Kinseyovi představovali moderní manželský pár: „Prok a Mac se spolu mění a vyrůstají, to je ten nejlepší klíč k dobrému manželství, podle mě,“ říká Linneyová.

Pro role Kinseyho společníků si Condon a Mutruxová vybrali známé herce Chrise O´Donnella, Petera Sarsgaarda a Timothy Huttona. Bill Condon vycítil, že každý z nich má vlastnosti, které zrcadlí životy skutečných postav, které herci ztvárnili. „Když jsem slyšel Pomeroye, Martina a Gebharda při rozhovorech, zarazil mě jejich středozápadní přízvuk,“ říká Condon, „To vám připomíná, jak neobyčejné bylo něco takového provádět uprostřed země, kde probíhala válka.“ Condon pokračuje: „Tim vytvořil postavu středozápadního sukničkáře, který je vzdělanější než ti druzí dva, jenže je i trochu vyžilého, a to se mi moc líbí,“ říká Condon, „Chris byl vždycky ten upjatý kluk odvedle, ale dokáže být také docela komplikovaný, a to tu i ukazuje. No a Peter je prostě originál. Mezi postavou, kterou hraje, tak dobovou a bezelstnou, a Peterem, který to všechno také umí, ale je velmi současný, je veliké napětí. A všichni mají ty nejmodřejší oči…“

Peter Sarsgaard, který hraje Clyda Martina, se k projektu přidal z několika důvodů: „Přečetl jsem si scénář a řekl si, že je to nevídané, to téma mě hodně zaujalo. také už jsem dřív pracoval s Liamem a hodně mě to bavilo. Všechno nasvědčovalo tomu, že je to film pro mě. Dvacet různých důvodů, pro které jsem řekl jednoznačné ´ano´.“

Když se na roli připravoval, musel pochopit složitost Kinseyho týmu – jejich testovací metody, osobní vztahy, kterými byli obklopeni. „Asi tak tři dni po tom, co mi Bill roli nabídl, mi kurýr přinesl krabici materiálů o Kinseym: audio a video pásky, včetně domácího videa a dokumentárních filmů, knihy Taking a Sex History, na které se podílel Pomeroy. Byla to opravdu kopa informací, a přesně to, co člověk potřebuje na rozjezd.“ Sarsgaard se už ale ze svých předchozích rolí naučil, že pro znovuztvárnění nějaké postavy stačí jen jiskřička detailu: „Viděl jsem fotografii, kde stojí Clyde, kalhoty vytažené přes břicho a bez košile, a vedle něj Kinsey v šortkách. Na té fotografii nebylo nic tak úplně zvláštního, jen mi to pootevřelo cestu k jejich vztahu. Taková drobnost, která vás může inspirovat.“ Další věc, která herce inspirovala, byla spolupráce s Liamem Neesonem: „Je tak stabilní a přesvědčivý,“ říká Sarsgaard, „Liam má přirozené charisma. A do filmu to skvěle zapadá.“ Když se Chris O´Donnell dověděl o roli Pomeroye, postavu Kinseyho neznal a byl ohromen tím, co Kinsey dokázal: „Je úžasné, že tenhle chlapík patřil několik let mezi nejznámější lidi světa, a já jsem o něm nikdy neslyšel. Tím pádem to pro mě byla taková malá lekce dějepisu. Přijde mi zajímavé, že když Kinsey začínal své výzkumy, zkoumali jsme rozmnožování všech možných zvířat, ale ne lidí. Je neuvěřitelné, jak nám to trvalo dlouho.“

Čím víc si toho O´Donnell přečetl, tím víc chápal, že Pomeroy riskoval prací pro Kinseyho vlastní kariéru. „Kinsey byl opravdu vášnivý člověk,“ říká O´Donnell, „A myslím, že ta vášnivost je nakažlivá. Z toho, co jsem četl, vyplývá, že Pomeroy někde slyšel Kinseyho mluvit na přednášce, a celá aula byla unesena tím jak Kinsey mluvil a jak téma prezentoval. Pomeroy se chtěl stát součástí téhle vášně. Vztah mezi členy Kinseyho vědeckého týmu byl neobyčejný - zacházel za hranici pracovního vztahu, zahrnoval i vztahy osobní a mnohdy to jistě nebylo citově jednoduché…“

K menším rolím patří role Kinseyho otce, kterou si zahrál John Lithgow: „Kinseyho otec velice ovlivnil,“ říká Lithgow, „Tvořil tak podstatnou část Kinseyho života, byl velmi tyranský a utlačoval rodinu. Proto se mu syn vzpíral a hledal si vlastní cestu. Byl to způsob, jak se z otcova vlivu vymanit.“ pro Lithgowa je jedna z nejsilnějších scén filmu ta, ve které se Kinsey po letech s otcem setkává: „Je to neskutečné. Po tom, co Kinsey vyzpovídal tisíce lidí a vyslechl tisíce sexuálních příběhů, jde za svým otcem a jeho otec promlouvá na to téma nahlas a bez zábran. Ve věku 81 let si konečně ty věci uvědomuje. Je to moc působivá scéna, a právě kvůli ní jsem se chtěl na natáčení podílet. Myslím, že to vyjadřuje téma filmu víc než cokoli jiného: pravda vás osvobodí. To je podle mě hlavní Kinseyho přínos světu. Donutil lidi mluvit otevřeně a pravdivě, ukázal jim, že věci pak nejsou tak hrozné, jak se zdají být.“

Oliver Platt si zahrál roli Hermana Wellse, ředitele univerzity v Indianě, díky kterému mohl Kinsey začít na projektu pracovat: „Byl to opravdu šikovný vůdce a diplomat, prosazoval akademickou svobodu, což nebylo v té době běžné. Za spořádaným zevnějškem se skrýval člověk, který si moc dobře uvědomoval rozměr a historický význam Kinseyho práce. Bez Wellse by Kinsey nikdy nedostal příležitost dokázat to, co dokázal.“ Když Platt studoval roli Wellse, přišel na nové informace, které se nevztahovaly pouze k jeho spojitosti s Kinseyem: „Wells byl v Indianě hrdina. Byl to nejmladší ředitel v historii univerzity a stal se diplomatem a velvyslancem,“ říká Platt, „Proto si myslím, že ho Kinseyho excentričnost a odhodlanost přitahovaly.“

PRODUKCE

Jeden z nejtěžších úkolů Billa Condona na tomto filmu, bylo zachytit vizuálně dynamicky tehdejší dobu s rozpočtem pouhých 10 milonů dolarů. Condon chtěl ukázat vědecké i smyslové probuzení Kinseyho, a zároveň jednu z nejdramatičtějších dob americké kultury – od začátku 20. století do poloviny padesátých let. Zdálo se to neproveditelné, ale na začátku se režisér inspiroval fotografií, kterou objevil v Kinseyho archivech: „Byla tam ta úžasná fotografie, z části legrační, ale i dojemná, nahého muže, stojícího před pozadím milimetrového papíru. To bylo pro mě symbolické znázornění toho, o co Kinsey usiloval,“ vzpomíná Condon. Když fotografii ukazoval Richardu Shermanovi (výprava), Sherman navrhl, že by to mohl být hlavní vizuální motiv filmu. Jak Kinseyho projekt nabírá obrátky, schéma milimetrového papíru často scénám dominuje: „Jak projekt upadá, mřížka papíru mizí,“ vysvětluje Condon, „Až do momentu, kdy Kinsey zkolabuje v knihovně.“

Condon a Sherman také zvolili unikátní přístup k rekonstrukci minulosti: „Rané sekce filmu jsou nabité dobovými detaily, ale jak se posouváme do období Kinseyho výzkumu sexuality (čtyřicátá a padesátá léta), detaily ubíráme,“ vysvětluje Sherman. „Myslím, že přehnaný důraz na dobové detaily může podstatu filmu zastiňovat,“ říká Condon, „Protože témata, která Kinsey zkoumal jsou stále aktuální, snažili jsme se, aby v této fázi působil film nadčasově, abychom ukázali, že v jistých ohledech se nic nezměnilo.“ Ze stejných důvodů Condon nepoužil vysvětlující titulky s daty a událostmi. „Chtěli jsme, aby to působilo co nejvíc současně,“říká režisér.

Již na začátku se rozhodlo, že se film bude točit v New Yorku a New Jersey, místo Indiany, kde se větší část příběhu odehrála. Hlavní důvod byla blízkost newyorským hercům. „Měli jsme 34 dní k natočení příběhu,“ vysvětluje režisér, „Ve čtyřicátých letech měřil Kinseyho tým americkou sexualitu tím, že navštěvoval různé kouty USA, často i opakovaně. Protože jsme neměli dost peněz a času na to, abychom tyto cesty přesně kopírovali, vystačili jsme si s růzností herců, která ilustruje šíři Kinseyho výzkumů.“ Mezi klíčové exteriéry v New Yorku patřily tři univerzitní kampusy: Fordham – pro svou architekturu, která připomíná tu z univerzity v Indianě; Bronx, a Kolumbijskou univerzitu.

Další důležité místo, kde se natáčelo Kinseyho dětství na konci 19. století byl Plainfield v New Jersey, kam filmaři umístili Kinseyho rodný dům, nebo Letchworth Village, kde se točila Kinseyho laboratoř a kancelář. S architekturou scén Conodonovi hodně pomohl Frederick Elmes, který již dříve natočil řadu vizuálně zajímavých filmů (např. Modrý samet). Nejtěžší pro Elmese bylo ale uchopení série rozhovorů o sexualitě, o kterých sám říká, že ´tvoří páteř filmu´: „Věděl jsem, že jsou pro Billa ty rozhovory klíčové, že musejí zachycovat sebemenší pohyb v obličeji postav. Důležité také bylo, aby byly jakoby vytržené z dobového času i ze zbytku filmu. Tak se k nim mohl Bill během filmu vracet, a mít jistotu, že budou pokaždé trochu jiné, než zbytek filmu. takže jsme se rozhodli natočit ty rané rozhovory černobíle, zatímco zbytek filmu je barevný,“ říká Elmes.

„Na začátku je film relativně málo barevný, ale jak roky běží, přidáváme barvy na stěny interiérů, na závěsy, nábytek a kostýmy. Ze začátku nosí Kinsey hlavně tmavě šedé obleky, ale pak je vidět víc holé kůže; chodí v šortkách a bez košile, také se třeba ocitnete v nádherně barevné kvetoucí zahradě. To umožňuje ukázat postupující léta a změny, Kinseyho rostoucí sebevědomí a rozkvět jeho práce,“popisuje Elmes. Bill Condon dodává: „Kinsey se vzpírá viktoriánské kultuře, ve které vyrůstal, mělo by být vidět, jak ho to omezovalo a utlačovalo, jak byl sám ´tmavý´, co se týče barev a osvětlení. Když se najde ve vědě a všechno staré nechá za sebou, film se rozsvítí a rozvine. Prostory jsou větší, barvy jsou jasnější.“

Nejen scéna, ale i herci v průběhu příběhu stárnou. To vyžadovalo hodiny líčení a příprav: „Je to těžká práce,“ říká Linneyová, „Ale kostyméři a kosmetička udělali velký kus práce. Měla jsem tři různé obleky, ve kterých jsem různě tlustá, a dvě sady různých umělých prsou. Dostanete hrb za krk, pytle pod oči atd. Někdy trvalo i čtyři hodiny, všechno to dát dohromady. Je to hodně náročné, ale ten výsledek je úžasný a mě to moc bavilo. Nikdy před tím jsem si to do takové míry nevyzkoušela.“

John Lithgow, který se v závěrečných scénách objevuje jakožto osmdesátník byl udiven svou vlastní proměnou: „Nikdy jsem si nepomyslel, že si zahraji otce Liama Neesona,“ říká, „Make-up byl pro moji roli zásadní. Naštěstí je od dob, kdy jsem hrál naposledy starce, make-up už o velký kus dál. Zajímavé bylo nosit kontaktní čočky, které rozmlží váš pohled tak, že si opravdu starý připadáte.“ Za zmínku zde jistě stojí i hudba, o kterou se postaral Carter Burwell: „Hned mě upoutal ten neobyčejný scénář,“ říká Burwell, „A jak těžké asi bude na něčem takovém pracovat. Nic takového jsem předtím neviděl. Také mě překvapilo, co všechno jsem se dověděl o Alfredu Kinseym, vždycky jsem si myslel, že působil v šedesátých letech, během uvolnění mravů a sexuální revoluce. Překvapilo mě, že vlastně začal provádět výzkumy už ve čtyřicátých letech, protože do té doby mi něco takového vůbec nezapadalo.“

Čím víc se toho Burwell o Kinseym dovídal, tím víc chtěl jako hlavní téma své filmové hudby zvolit to, co od začátku vědce fascinovalo: přírodu. „Jeden z nejzajímavějších momentů na Kinseyho příběhu je pro mě to, že se dostal ke studiu lidské sexuality přes lásku k přírodě. Přírody je velmi rozmanitá, a tak to cítím i v lidském světě. Takže jsem se snažil vytvořit takovou hudbu, která pojme i tuhle rozmanitost přírody, která tak inspirovala Kinseyho,“ říká Burwell, „Zároveň jsem chtěl, aby ta hudba byla přívětivá a lidská, že předčí suchou a analytickou vědu, protože i s tím v sobě Kinsey bojoval.“

„Vytvořil jsem základní melodii, která se poprvé objeví, když si Kinsey začne načrtávat zvířata a která prochází celým filmem, ve chvílích, kdy se Kinsey ponoří do světa přírody, “ pokračuje Burwell, „Kinsey nám připadá velice nekonvenční, ale přišel z tradičního prostředí a tradice v něm někde zůstává. Uvědomoval si, že se pokouší o něco revolučního, ale ve velmi tradičním období. Když jsme o tom s Billem mluvili, shodli jsme se, že by to měla odrážet i hudba, že by v ní měly být (sice tiše a nenápadně) zakořeněny i tradiční prvky.“ Hudba sice reflektuje tradici, ale spolupráce Burwella s Condonem byla velmi současná. Burwell pracoval v New Yorku a ukázky hudby posílal Condonovi elektronicky a přes internet konzultovali konečnou verzi soundtracku.

Ve chvíli, kdy už se měl sondtrack začít nahrávat, se Burwell dověděl, že produkce už nemá téměř žádné peníze, ale přesto trval na tom, aby se jeho hudba nahrála. Nahrál ji tedy pouze se skupinkou jedenácti hudebníků. To ještě přidalo na intimitě a přívětivosti nahrávky: „Hudebně byla práce s tak malou skupinkou hudebníků velmi zajímavá,“ říká Burwell, „Byl to těžký úkol, protože takhle musíte více přemýšlet o roli každého nástroje ve výsledné nahrávce. Muzikanti to zvládli skvěle. Každý dělal něco zcela jedinečného, každá nota získala ve výsledku mnohem hlubší význam.“

Od vrásek herců, přes zvolený nábytek až k celkovému vyznění filmu Condon usiloval o vytvoření ucelené lidské autenticity z Kinseyho rozvrstvenosti. Liam Neeson to shrnuje: „Bill se sám stal takovým malým Kinseyem. Upřímně se zamiloval do všech vrstev příběhu, a to z filmu ve výsledku čiší.“ To ještě umocnila návštěva Kinseyho vnučky na natáčení. „Ta zkušenost ji velmi dojala,“ vzpomíná Neeson, „Vešla do domu, který jsme používali jako repliku tehdejšího interiéru, se vším tím dobovým nábytkem a předměty, a rozplakala se. ´To je přesně ono,´řekla. My jsme samozřejmě neměli přesně Kinseyho nábytek, ale ten pocit, ta atmosféra, kterou jsme vytvořili, na ni takhle zapůsobila. Řekla že to nevyjadřuje pouze to, kde tenkrát žili, ale i to jak žili. To byla pro nás velká odměna, protože ukázala, že jsme příběh uchopili se stejnou upřímností a opravdovostí, o kterou Kinsey celý život usiloval.“

Stručný popis filmu