Cesta románu Roalda Dahla na stříbrné plátno
Jak producenti snímku Karlík a továrna na čokoládu, Brad Grey a Richard Zanuck, sami říkají, měli na počátku jen velmi malou představu, do čeho se vlastně pouštějí. “Tohle je ten největší projekt, k jakému jsem se během mé kariéry dostal. A to nejen jako řadový producent, ale i jako představitel studia. Ve všem ohledech je to velký kolos – v rozsahu i obraznosti,“ říká Zanuck, který v roce 1989 získal Oscara za produkci filmu Řidič slečny Daisy a v roce 1991 Thalberg Award. Ležela před námi kniha plná potenciálu a vizuálně natolik zajímavá, že bylo již dopředu jisté, že to budou i velké filmařské orgie. Těšila nás skutečnost, že můžeme produkovat projekt v rozsahu, který by se jistě líbil i Roaldovi. Bez kompromisů, zato se srdcem,“ říká Grey, který je v současné době ředitelem Paramount Pictures Motion Picture Group a během své kariéry byl čtyřikrát oceněn George Foster Peabody Award, Zlatým globem za televizní sérii Sopranovi a celkově 17x nominován na cenu Emmy v kategorii nezávislé produkce. “Dali jsme si načas se scénářem, vše pořádně promysleli a dali dohromady tým, který měl k projektu stejný přístup jako my.” Tvůrci také požádali o pomoc Dahlovu manželku Felicity, která se od jeho smrti v roce 1990 stará o jeho literární pozůstalost. Felicity Dahl, která se na projektu podílela jako výkonná producentka, mluví o výzvě, kterou film podle románu jejího zesnulého manžela byl: “Adaptace knihy jako je Karlík, je po všech stránkách velmi náročná. Zejména kvůli tomu, že je asi jen nemnoho dětí, které nečetly předlohu. Každé malé dítě chce být Karlíkem.” Sama pak říká, že spojení Roald Dahl, Johnny Depp a Tim Burton je “ideální kombinace.” Kniha Karlík a továrna na čokoládu poprvé vyšla v roce 1964, vloni tedy slavila čtyřicáté výročí na trhu. Celkově byla přeložena do 32 jazyků a na celém světě se jí prodalo 13 miliónů výtisků. Její neuvadající popularita ukazuje, že autor si dětí vážil a uměl s nimi komunikovat. Jak říká Grey: “Nikdy vůči svým čtenářům nemluvil svrchu, ani nepodceňoval jejich inteligenci.” “Jakkoli kniha slaví úspěch zejména mezi dětmi, mnozí dospělí čtenáři se shodnou na tom, že je to více než kniha pro děti,” říká Zanuck. “Je to divoká jízda, barvitá legrace jako z cukrkandlu, ale má i hlubší emoční rovinu. Proměna postavy Willyho Wonky prostřednictvím malého Karlíka je velmi emocionální. Je to druh fantastiky, která se dotkne každého.” “Jedním ze zajímavých aspektů knihy je, že je to nesmírně živý příběh, který ve vás vyvolá silnou a velmi specifickou emocionální odezvu, která vám však stále dává otevřený prostor pro vaši vlastní interpretaci,” domnívá se Burton.,“Dává to prostor vaší představivosti, což je jeden z nejsilnějších aspektů Dahlova vypravěčského umu.” Dále Burton pokračuje: “Někteří dospělí již zapomněli, jaké je to být dítětem. Roald to nikdy nezapomněl. Ve své knize má postavy, které vám připomenou lidi z vašeho života, spolužáky ze školy, ale zároveň vás celek směřuje k hlubším mytologickým archetypům a pohádkám. Je to směska emocí, humoru, dobrodružství, které by se mohlo odehrát kdekoliv a kdykoliv – a to je také důvod, proč nás stále oslovuje. Dahl se velmi barvitě upamatovává na to, jaké to bylo, když byl ještě chlapec, ale v jeho díle jsou zároveň vrstvy, které promlouvají i k dospělým. Ať už je váš věk jakýkoli, můžete se k jeho knize kdykoliv vrátit a vytěžit z ní pokaždé něco jiného. Burton již s Felicity Dahl jednou spolupracoval – bylo to v roce 1996 na animovaném fantastickém dobrodružsví Jakub a obří broskev, které taktéž vychází z jedné Dahlovy knihy. Jak Felicity Dahl vyznává, byla velmi potěšena, když si na ni Burton vzpomněl podruhé. “Kdyby jen Roald mohl být s námi a dělat na tom s Timem. Skvěle by jim to dohromady klapalo,” říká Dahl. Na počátku produkce navštívil Burton Dahlův dům a prohlédl si jeho pracovnu, kde napsal většinu svých spisů. Jakkoli byla tato místnost v domě, zdála se být daleko od jeho hluku a shonu, byla to jakási svatyně. Burton byl překvapen, jak pracovna připomíná zařízení domu, ve kterém vyrůstal Karlík. A i Felicity Dahl připustila, že pracovna mohla být předlohou pro Bucketovic dům. Tato zkušenost se Burtona velmi dotkla a jak říká: “Pocítil jsem, že jsme na stejné vlnové délce. Bylo až neuvěřitelné, jak si byly podobné. Sám Roald dokonce používal svázaný tuhý karton jako pracovní stůl. Nikdy jsem neměl příležitost, abych se s ním setkal, ale mám dojem, že prostřednictvím jeho díla mezi námi došlo ke spojení.” Scenárista John August (mj. i Velká ryba) vzpomíná, jak je od dětství spojen s Roaldem Dahlem: “Když jsem byl ve třetí třídě, měli jsme napsat dopis někomu známému. Skoro každý si vybral prezidenta Jimmyho Cartera, který byl v té době v úřadu. Já si však kvůli mé nejoblíbenější knize Karlík a továrna na čokoládu vybral Roalda Dahla. Je až neuvěřitelné, že mi později z Anglie odepsal. Bylo mi deset a už jsem navázal kontakt se slavným spisovatelem. Tato zkušenost později přispěla k tomu, abych se sám stal spisovatelem. Adaptace knihy pro filmové plátno pro mě tedy byla velká čest a zároveň zodpovědnost.“ Jak sám August říká, nejvíce jej dojímá, „že i když je Karlík chudý, nemá skoro co jídlu, bydlí v malém domku se všemi lidmi, které má rád – maminkou, tatínkem a prarodiči z obou stran. A to je ten nejúžasnější dar, který může dostat jakékoliv dítě.“ August se správně domníval, že duchu knihy nejvíce odpovídá, aby filmovou verzi zasadil do takřka pohádkového bezčasí, stejně tak velmi nekonkrétního místa. „Je to příběh, který promlouvá neustále,“ domnívá se Grey. „Nezáleží na tom, zda se odehrává teď a nebo před 40 lety. Příběh, který ukazuje, jak důležité je stát při sobě a při svých blízkých či vyjádřeno biblickým zlatým pravidlem - milovat své bližní jako sám sebe – nikdy nezestárne.“ Burton a August dodali Wonkově postavě další rozměr tím, že nám dali nahlédnout do jeho dětství. Když děti doprovázené jedním ze svých rodičů (v případě Karlíka je to však dědeček Pepa) prochází továrnou, Willymu vytanou na mysli zlomové události jeho života, kdy rozmlouval se svým nesmlouvavým otce, městským zubním lékařem Wilburem Wonkou. Vidíme, jak přespříliš starostlivý Wonka Senior zakazuje svému synkovi jíst sladkosti a najednou pochopíme, proč se Willyho nenaplněná touha po chuti čokolády stala jeho životní obsesí a zhmotnila se ve Wonkově cukrovém království. „Tam, kde kniha dává prostor pro vícero možností výkladu,“ říká Burton,“jsme se rozhodli pro vystižení rámce Wonkovy výstřednosti. Nabídli jsme své zdůvodnění, proč je takový, jaký je, aniž bychom to na druhou stranu příliš pitvali. Prostě klasické: proč se chová tak, jak se chová a co je za tím?“ Felicity Dahl připouští, že “při přípravě filmu se musí knihy trochu změnit. Důležité je, aby tyto změny příběh vylepšily a ne naopak. Když si pro režii filmu vyberete někoho, jako je Tim, vědomě si vybíráte někoho ohromně tvořivého. A dáváte mu svou důvěru.” Během exkurze v továrně podnítí jedna Karlíkova nevinná otázka Wonkovy vzpomínky na vůbec první čokoládovou pastilku, kterou kdy snědl, a s tím i všechny pohřbené vzpomínky. Když později nabízí Karlíkovi tu největší cenu – továrnu i se všemi jejími zázraky – a on ji odmítne, jestliže by to pro něj mělo znamenat, že musí opustit svou rodinu, Wonka se zarazí. Podcenil totiž význam rodiny. Věčně hladový Karlík, který žije v rozpadlé barabizně, mu tak ukazuje, že má něco víc, než jsou peníze a sebesladší čokoláda.

Obsazení Willyho Wonky, Karlíka Bucketa a Bucketovic rodiny
Když Tim Burton nabídl svému příteli a častému spolupracovníkovi Johnny Deppovi roli Willyho Wonky, byl téměř neschopen dokončit větu. Depp vzpomíná na den, kdy mu Burton roli nabídl, takto: „Zrovna jsme večeřeli a on se na mě obrátil se slovy ´Chci s tebou o něčem mluvit. Znáš příběh Karlíka a továrny na čokoládu, že jo? No, já se to chystám točit a říkám si, že kdybys chtěl hrát...´ a já ani nečekal, než dokončí větu a řekl jsem mu své ´Jdu do toho. Naprosto. Počítej se mnou. O tom není pochyb.” “Hrát Willyho Wonku je velká čest,“ říká Depp, který je sám velkým fanouškem Dahlova díla,“ale když si vás pro to vybere sám Tim Burton, je to čest dvojnásobná či trojnásobná. Jeho vize je vždy velmi přesná, překoná vše, co jste kdy očekávali. Už jen to, že je v tom i Tim, pro mě znamenalo, že nemusím číst ani jednu řádku scénáře, abych kývnul. Kdyby po mně Tim chtěl, abych s ním natočil 6 miliónů metrů filmu a já měl při tom zírat do žárovky, aniž bych po tři měsíce mrknul, šel bych do toho.” Je to už pěkně dlouhá doba, co se Burton s Deppem setkali nad prvními náčrtky, bavili se o Wonkově vzhledu i jednotlivinách příběhu, aby se jako již několikrát předtím naladili na stejný rytmus. Na ten se začali ladit v roce 1990, kdy režisér poprvé Deppa obsadil do svého filmu Střihoruký Eward. V následujících letech spolupracovali ještě na ceněném snímku Ed Wood a Ospalá díra. Nyní společně dokončují animovaný snímek Mrtvá nevěsta. “Johnny je ve všech ohledech skvělým hercem,“ říká Burton. “Charakterní herec ve formě hlavní postavy. To mě na něm kdysi upoutalo a právě tohle z něj dělá tak vynikajícího herce – nezajímá se o svůj mediální obraz, spíše se stává filmovou postavou a zkouší různé přístupy. Je ochoten na sebe vzít riziko. Neopakuje se. Pokaždé, když s ním pracuji, vznikne úplně jiná postava.“ Sám Depp říká, že k roli přistoupil s „velkým porozuměním pro Wonku.“ Wonka je po patnácti letech přinucen otevřít továrnu, aby našel dědice. Je na něm vidět, že se necítí ve své kůži, když musí navázat kontakt s dalšími lidskými bytostmi. Depp říká: „Před lidmi si nasazuje tvář hráče pokeru, ale pod povrchem je sevřen úzkostí. Bojí se kontaktu s lidmi, blízkost mu nahání hrůzu. Bojí se bacilů a proto nosí ty své směšné rukavice, což tak trochu vyvolává dojem, že nosí masku. Během exkurze jsou jisté chvíle, kdy Wonku nachytáme při „hraní“. Je však velmi špatný herec, vše si musí číst z kartiček. Myslím, že s těmi lidmi vlastně vůbec nechce být. Řekl bych, že od první sekundy by to nejraději zabalil a utekl, ale cosi mu velí, aby se usmíval a hrál svou hru dál. Část jeho já si užívá skutečnost, že je vlastně velký showman, jako třeba P.T. Barnum. Poukazuje na vše, co stvořil ve stylu ´hej, a podívej se na tamto.To jsem taky udělal já. Není to skvělé?´” Zanuck uzavírá: “Willy Wonka je excentrik. Je podivný, legrační, hraje si na velkého šéfa a přitom je velmi zranitelný. Asi není žádného jiného herce, který by jeho postavě dal takovou hloubku, rozsah a jiskru. Johnny má opravdu velký dar.” Karlíka hraje Freddie Highmore, který se s Deppem v krátké době setkává podruhé. V roce 2004 šlo do kin kritiky i diváky vysoce ceněné drama Hledání Země nezemě. Když se Karlík dostal do výroby, bylo Highmoreovi dvanáct let, ale v té době měl za sebou již několik hlavních rolí ve filmech primárně určených dětskému publiku ( Five Children and It, Dva bratři ). Představil se také jako malý král Artuš v minisérii z produkce TNT Mlhy Avalonu. Grey k tomu říká: “Do role vnáší velké emoce. Ale to takovým způsobem, že obrazně řečeno nevidíte žádné nitě, které by jeho postavu rozhýbaly jako loutku. Vlastně ho vůbec nevidíte pracovat. Touto schopností tak trochu předběhl svůj reálný věk.” Sám Burton pak o Highmoreově výkonu říká: “Má v sobě velký potenciál a zároveň není falešný, čehož se dosahuje velmi těžko i zkušenému herci. Má schopnost vyvolat emoce, aniž by promluvil a nebo tak říkajíc tlačil na pilu. Tohle žádný režisér nemůže herci přikázat. Buď to v sobě máte a nebo ne. Tato Freddieho schopnost byla pro film naprosto zásadní.” Podle Highmorea působí Karlík tak silně kvůli tomu, že je “běžným chlapcem. Nemá žádné zvláštní nadání či výjimečné vlastnosti. Po pravdě řečeno, má toho jen velmi málo. Jen svou rodinu. Jeho silnou zbraní však je, že myslí na ostatní a je k nim pozorný. Když se jeho sny naplní a on jde do továrny, myslím, že lidé mu to přejí, protože si to zaslouží.” Zanuck v tomto smyslu říká: “Z Freddieho vyzařuje duch čistoty a dobroty – co je však důležité, že v tom působí přirozeně.” “Dobrota na plátně někdy působí pěkně na nudně a uměle,“ připouští jeho filmová maminka Helena Bonham Carter, která s Highmorem poprvé pracovala v roce 1999 na komedii Women Talking Dirty. “Je sice pravda, že filmový Karlík je dobrá duše s těmi správnými prioritami. Není tak zkažený jako ostatní čtyři děti. Ale zároveň nesklouzne do polohy suchara, což se u tohoto typu rolí mnohdy stává,“ říká Bonham Carter. Když se Karlík vrátí domů z obchodu, kde v čokoládě objevil zlatý kupón, jeho dědeček Pepa, kterého hraje David Kelly, ožije. “Můžete to vyčíst z jeho chůze i mluvy,“ říká Zanuck. “Děda Pepa kdysi dávno v továrně pracoval. To byly nejlepší dny jeho života. Pak ji však pan Wonka zavřel. Možnost, že by se znovu podíval do továrny, jej zvedne z postele a on má najednou pro co žít.” “Když David vešel do místnosti, věděl jsem, že je to ten pravý,“ vzpomíná Burton.”On byl od počátku pravým dědou Pepou. Je to vynikající herec a má velmi expresivní tvář. Jako herec v němém filmu.” Kelly přirovnává produkci k „procházce hlavou Tima Burtona, kam se nepodívá jen tak někdo. Tenhle chlapík vám zvedá laťku, je vynikající. Když se mě lidé zeptají, čím jsem filmu prospěl já, říkám ´No já byl obklíčen na růžové loďce padesáti Umpa-Lumpy a jezdil jsem si po čokoládové řece s Johnny Deppem.´ Kulisy byly nádherné – ručně dělané i malované, což se dnes vidí zřídka. I když jste na plac chodili každý den, stále vám padala čelist údivem.” Karlíkovi rodiče hrají Helena Bonham Carter a Noah Taylor, o nichž Burton říká, že “sice hrají relativně malé role, ale vnášejí do nich vřelost a důvěryhodnost. Prostě věříte, že jejich rodina drží pohromadě. Dům i podmínky, v jakých žijí, jsou natolik extrémní, dalo by se říci, že i surreálné, že bez těch pravých herců by to nefungovalo. Měli jsme štěstí, že Noah a Helena své role přijali, vyvolávají totiž pocit, že jsou opravdu rodina.“ Bonham Carter, která se v roce 1997 proslavila rolí ve filmu Wings of the Dove, za níž získala jako nominace na Oscara, tak na televizní ceny BAFTA, popisuje, jak se s Noahem Taylorem potýkali s rolí tatínka a maminky Bucketových: „Stejně jako děda Pepa,“ říká,“ i Karlíkovi rodiče jsou zvyklí na zklamání. Měli drsný život, kdekdo po nich šlapal a plival. Takže se není co divit, že když je vyhlášena soutěž o zlaté kupóny, ani trochu neočekávají, že by jeden z nich mohl získat jejich Karlík. Svého syna nadevše milují, nechtějí jej zranit a tudíž v něm neživí mnoho nadějí. Vždy pro ně byl zdrojem velké radosti, ale v okamžiku, kdy získá kupón, stává se zosobněním naděje, návratu štěstěny a spokojenějšího života všech členů rodiny.” Noah Taylor ( Záře, Na pokraji slávy, Život pod vodou) vidí pana Bucketa jako toho “o němž byste nikdy neřekli, že je úspěšný. V jeho rodinné genealogii asi nikdy nebylo mnoho bohatých a vzdělaných lidí s konexemi. Ale pod čepicí má dostatek moudrosti k tomu, aby chránil svou rodinu a aby byl natolik dobrým otcem, že vychová báječné dítě. To je jeden z největších darů, které můžete dostat.“ Taylor v tom čte Dahlovo poselství, které je ilustrováno na Bucketově rodině: „Nepotřebujete peníze ani společenský status, abyste byli dobrými lidmi.“ Jak k tomu Taylor dodává: „Není ten druh morálního poučení, které by vám podlamovalo nohy nedosažitelností ideálu. Dahl vám umožní, abyste si to sami pro sebe objevili.“

Čtyři zlobivé děti
Čtyři zlobivé děti, které s Karlíkem jdou do továrny jsou Anna Sophia Robb jako Fialka Garderóbová, Jordan Fry jako Mikey Telekuk, Julia Winter jako Veruca Saltini a Philip Wiegratz jako Augustus Gdoule. Stejně jako je tomu v případě celosvětové soutěže o zlatý kupón, i čtyři mladí herci, kteří se ujali partů zlobivých dětí, vzešly z několika mezinárodních konkurzů. Zanuck sice připouští, že ve scénáři je nenazývají zlé, ale “nejsou zrovna těmi dětmi, o kterých byste s pýchou říkali, že jsou vaše.” Fialku hrála jedenáctiletá Američanka Anna Sophia Robb, která se nedávno objevila ve filmu Because of Winn-Dixie režiséra Wayne Wanga a ve filmu z produkce televizního kanálu studia Warner Bros. Samantha: An American Girl Holiday. Robb říká, že při její práci na Karlíkovi se cítila jako součást dějin, “protože všichni Dahlovu knihu naprosto zbožňují. Práce na place byla čirá fantazie, protože člověku se často nepoštěstí být ve studiích, kde v kulisách zároveň hrajete, ale můžete si do nich i kousnout. Fakt vynikající!” Její příprava na roli zahrnovala nácvik bojových scén, které má divák možnost vidět na začátku filmu, kde nemilosrdně vyřídí několik svých rivalů. Učitelkou jí byla Eunice Huthart, která se ve filmech objevuje i jako kaskadérka. Chlapce Mikey Telekuka, který je závislý na počítačových hrách, představuje dvanáctiletý Američan Jordan Fry. Ten měl být v jedné ze scén přenesen elektromagnetickými vlnami do televize. Debutant Fry si podle všeho létání na pružných lanech velmi užil. “Nejtěžší na tom všem bylo,“ říká koordinátor kaskadérů Jim Dowdall, “abychom ho udrželi vážného. Ve skutečnosti má být v této scéně poměrně nejistý a vyděšený, rozhodně ne v dobrém rozmaru.” Obtloustlého Augusta Gdoule, který nedokáže odolat zurčení čokoládové řeky Wonkovy továrny, hraje dvanáctiletý Philip Wiegratz, původem z Německa, který měl kvůli své roli chamtivého teenagera na těle spoustu prostetiky a vycpávek. “Největší výzvou však bylo,” říká Downdall, “že když Philip přišel na plac, neuměl vůbec plavat. Museli jsme se obléci do neoprénu a ukázat mu, jak na to. Učil se velmi rychle a pak mu to šlo docela dobře i s vrstvami protetiky.“ Malou Verucu Saltini, která chce mít vše, na co se jen podívá, hraje dvanáctiletá Londýňanka Julia Winter, členka dětské divadelní skupiny Allsorts Drama, která si však tímto filmem odbyla svůj filmový debut. “Nemohla jsem pochopit, co po mně Tim přesně chce, když mám hrát, že mě malé veverky odnášejí k odpadní šachtě. Tim si prostě lehl na zem a předvedl mi to,“vzpomíná Winter. “A tak jsme tam tak oba leželi, kopali nohama a mlátili rukama, řvali z plných plic a nechali se odnášet imaginárními veverkami. Byla to velká zábava a museli jsme při tom vypadat hodně šíleně.”

Umpa-Lumpové a Dr. Wonka Herec Deep Roy, kterého Burton příhodně nazývá “největším pracantem show businessu”, se ujal mnohačetné role. Ve filmu hrál všechny členy komunity Umpa-Lumpů, kteří obstarávají chod továrny. Willy Wonka je kdysi vysvobodil z drsného údělu v jejich zemi Lumpálie. A oni teď radostně žijí a pracují v jeho továrně a užívají si jejich nejoblíbenějšího jídla: kakaových lusků. Roy pracoval s Burtonem již na Planetě opic a Velké rybě, takže byl velmi potěšen, když jej režisér přizval potřetí. Ale byl tu jeden háček, jak říká herec se smíchem: “Když jsme se o roli začali bavit, Tim to celé pojímal tak, že na place při natáčení bude jen jeden reálný Umpa-Lumpa. Tim mi však řekl: ´Ve filmu tě pak bude několik stovek.´” Pak mi řekl, že si jednu a tu samou postavu ve stejném oblečení, jen s jinou mimikou a gesty, zahraju asi pětkrát. Když jsem ho o nějaký čas později potkal na natáčení v Londýně, řekl mi, že jich bude spíš devatenáct, tak ať se na to připravím. Nakonec už vám ani nepovím, kolik jich vlastně bylo. Možná těch zmíněných devatenáct, možná taky dvacet, ale klidně jich mohlo být i padesát. Byla to opravdu nezapomenutelná zkušenost.“ Produkční tým se rozhodl, že plátno zaplní malými Umpa-Lumpy prostřednictvím metody snímání pohybu, čímž se z Royových etud dá vytvořit neomezené množství jeho klonů, kteří pak budou zmenšeni do potřebného měřítka. Pro Roye to znamenalo, že se musel podrobit měsícům nácviku choreografie. Jestliže taneční scéna či písnička vyžadovala, aby se v ní vyskytovalo několik Lumpů, Roy je musel zahrát všechny - každého trochu jinak. Každý z nich musel mít své pohyby, mimiku a přeneseně vzato i osobnost, což nakonec na plátně vypadá velmi přirozeně a hlavně legračně. „Publikum by si mohlo myslet, že vše vzniklo v počítači,“ říká Roy, “ale tak to opravdu nebylo. Jestliže vidíte dvacítku Lumpů, všech dvacet jsem zahrál já.“ „Depp je velký hrdina, je za ním kus práce,“ říká Burton. „Bylo spousta možností, jak Umpa-Lumpy ztvárnit počítačovou animací. Podle mého soudu však bylo lepší, že jsem šli cestou přirozenosti, čímž jsme tomu dodali lidský prvek a pravdivost, což je v souhlasu s duchem knihy.“ V roli Willyho otce, Dr. Wilbura Wonky, který mu vytane na mysli v několika flashbacích, se objevuje veterán světového filmu Christopher Lee. Tento respektovaný britský herec se na plátně objevuje takřka šedesát let. V 50. letech 20. století se začal objevovat v hororech studia Hammer (Burton byl jeho velkým fanouškem) a postupně ztvárnil několik stovek rolí jak v televizi, tak ve filmu a na divadle. Nový vítr do jeho kariéry přinesla oscarová trilogie režiséra Petera Jacksona Pán prstenů a i role v nových epizodách Hvězdných válek. Lee vidí Wonku jako “ne až tak špatného otce. Je však příliš zásadový a není schopen svému synovi dát lásku.” Doktor Wonka je až obsesivně zaujat orální hygienou, přespříliš se stará o synovy zuby a dokonce mu nepovoluje malé radosti jako je čokoláda. “Nedá se říci, že by to bylo zneužívání,“ říká Lee, “dělá to z nejlepšími záměry a z nejhlubších motivů. Ve svém svatém boji za čistotu zubů je však zbytečně striktní a tak se z něj v chlapcových očích stává monstrum.” Burton říká: “Christopher Lee není jen skvělý herec, jehož sledování přináší nebývalý požitek, je také velmi silným člověkem, jehož přítomnost můžete na place téměř fyzicky cítit. Lee s Burtonem spolupracoval již na Ospalé díře, nyní v Karlíkovi a zanedlouho ještě v Mrtvé nevěstě.

Svět Willyho Wonky
J akmile jsou děti za zdmi Wonkovy továrny, přestávají platit dosud známá kritéria. “Děti objeví svět, který je celý z čokolády - řeku, stromy, vodopád, stroje - které mohla vymyslet jen mysl Roalda Dahla. Nyní ještě posílená o Tima Burtona. Je to plné fantazie, legrace, je to něco mimořádného a inspirujícího. Ani nevíte, kam se podívat dříve,“ říká Zannuck. Při vytváření “krajiny” Wonkova světa šli tvůrci přímo ke zdroji – Dahlově obrazotvornosti – a snažili se pokud možno vše převést na plátno. Ať už šlo o televizní místnost nebo tu scéna, v níž veverky louskají oříšky, vždy byla plná chutí a možností. “Místo toho, abychom přespříliš spoléhali na modré či zelené plátno, jsme se toho co nejvíce pokusili vytvořit přímo na placu,“ vzpomíná režisér. “Většinu setů jsme postavili úplně celých, takže herci byli dokonale obklopeni filmovým prostředím. Nebylo však vůbec jednoduché stvořit všechno to, co měl Dahl na mysli. Produkce využila sedmi studií a většinu přilehlých pozemků londýnských Pinewood Studios, největších studií ve Velké Británii, jehož součástí jsou i největší studia na světě vyhrazená jen Jamesi Bondovi. Supervizor zvláštních efektů Joss Williams, který s Burtonem pracoval i na Ospalé díře, říká: “Když dosáhly postavené kulisy svých přirozených omezení, museli jsme využít digitálních technologií. Vše však vznikalo po dohodě s Timem, který nám kreslil to, co potřeboval.” Otázky svícení a neobyčejně živého prostředí měl na starosti držitel Oscara, kameraman Philippe Rousselot ( Teče tudy řeka). “Tim chtěl jasné základní barvy. Tmavé a světlé odrazné plochy plus čirá a barevná světla dělají na čokoládové hnědi pěknou neplechu. Neustále jsme museli přesvěcovat, aby v jednom záběru nebyla čokoládová řeka hnědá a v jiném třeba šedá. Stejné to bylo i u světle zbarvené lodi. Správné osvětlení bylo otázkou rovnováhy všech činitelů. Někdy mělo svítit bílé světlo na jedinou věc z celého setu. Jak však udělat, aby se neodráželo do ostatních barevných kulis?”

Čokoládová řeka
To nejdůležitější, co o ní Tim řekl, bylo, “že má vypadat tak dobře, že má vyzývat k ochutnání. Vlastně nám o nic jiného nešlo, než aby to byla dobrota i jen na podívání,” vzpomíná Joss Williams. Pro celý tvůrčí tým však vyvstaly otázky po viskozitě, vzhledu, barvě, bezpečnosti, množství, logistice, dopravě a skladování. Původní představa, že by hnědá tekutina byla opravdovou čokoládou, které by byla na plac vháněna z velkého tanku, byla rázem odmítnuta. Bylo by totiž třeba, aby celým systémem cirkulovalo asi 40 plných cisteren směsi, kterou by bylo třeba odněkud dovézt. Nakonec se tvůrci rozhodli pro jinou variantu. Směs se začala vyrábět a skladovat přímo na placu. Jenže pro dané množství směsi byly klasické míchačky na beton naprosto nevyhovující. Bylo třeba účinnějšího zařízení, které by bylo schopno najednou namíchat tři až čtyři tuny. To nakonec tvůrci našli v podobě komerčního zařízení na míchání zubní pasty. Celkově produkce vyžadovala asi 4 milióny litrů tekutiny, z čehož asi jedna pětina padla na vodopád, zbytek na řeku, která byla 55 metrů dlouhá, od 8 do 12 metrů široká a v nejhlubším místě měla skoro metr.

Veverky
Wonka má svou fantaskní, přesto však zajímavou logiku. Domnívá se, že největšími světovými odborníky na skořápky ořechů jsou veverky. Žádný jiný stroj či tvor, člověka v to počítaje, není schopen oddělit špatný oříšek od dobrého v tak krátké době a v takové rychlosti. Když Wonka s dětmi vstoupí do třídírny oříšků, uvidí děti sto veverek za malými stolečky, kde každá dělá to, v čem je nejlepší. Každý oříšek ohodnotí čichem a poklepem a podle toho se rozhodne, zda se jím bude dál zabývat. Stejně jako Wonka, i Tim Burton chtěl opravdové trénované veverky. “Když jsem zjistil, co je ve hře, trochu mě to vystrašilo,” říká trenér zvířat Mike Alexander z profesní organizace Birds & Animals Unlimited. Alexander již s Burtonem pracoval na Planetě opic jako cvičitel šimpanzů. “S veverkami je těžká práce a vytrénovat jich stovku, je téměř nemožné.” Výsledná podoba scény ve filmu se skládá ze spojení animatronických modelů, počítačových efektů a čtyřiceti živých veverek. Alexanderův tým, který se skládal z pěti trenérů (to vše pod dohledem Humane Society rep.) strávil 19 týdnů výcvikem, kdy se snažili věnovat každému tvorečkovi zvlášť. Většina zvířat pocházela ze soukromí, některá byla nalezena v útulku pro opuštěná zvířata. Když je jednou veverka ochočena, nemůže podle britských zákonů, stejně jako jakékoliv jiné původně divoké zvíře, do volné přírody. Jakkoli jsou veverky “velmi fotogenické” a vysoce inteligentní, zachází se s nimi velmi těžko. Jsou to totiž velmi nepředvídatelní tvorové. “Jsou nerady v klidu, těžko je udržíte na jednom místě. První týdny jsme cvičili jen to, že vyšly ze svých klícek a přiběhly k nám. Necvičili jsme nic, co by měly v budoucnu umět. Dělali jsme jen malé krůčky,“ říká Alexander. “Když se naučily sedět, postoupili jsme k práci s oříšky. Naučili jsme je, jak oříšek popadnout a dát jej do kovové misky. Přesně tohle sice ve filmu nedělají, ale jakmile pochytí princip toho, co se po nich chce, může být miska nahrazena pásovým podavačem. Jakmile pochytí základy, učí se rychleji a vše lépe odsýpá. Každá z veverek dostala své jméno a záhy došlo k tomu, že veverky se začaly projevovat jako individuality. Všimli jsme si, že i jejich zájem o oříšky byl značně rozdílný. Některé neprojevovaly vůbec žádný zájem, jiné je třímaly prakticky neustále.” Ty, které se neprokázaly jako “odbornice na oříšky”, přešly do druhé skupiny, kde byly připravovány pro jiné scény. Ty nejchytřejší veverky dělaly s oříšky.” “Tim chtěl, abychom použili živých veverek kdykoliv jen to bude možné,“ poznamenává supervizor zvláštních efektů Nick Davis. “Ale některé věci jsou již za jejich fyzickými možnostmi. Jako například házení oříšků přes jejich záda. To by jejich těla nezvládla. Takže naším úkolem bylo udělat digitální veverky natolik realistické, aby nikdo nepoznal přechod. Veverky mají svou energii a to se na nich Timovi líbilo nejvíce. Proto s nimi nechtěl natáčet zrychlené pasáže či jakkoliv zasahovat do většiny jejich přirozených omezení.” Digitálně se do výsledku zasahovalo pokud možno až tehdy, když už to jinak nešlo. Například při scénách zmnožení, kdy veverky seskočí ze svých míst a běží vstříc malé Veruce. “Všechny umí skákat, ale bohužel je nepřinutíte, aby to udělaly jedna po druhé. Museli jsme tedy natočit každou veverku ve skoku zvlášť a pak vše digitálně synchronizovat do jednoho záběru,“ říká supervizor zvláštních efektů Davis.