Uvedením filmu Hostel v roce 2006 Eli Roth diváky po celém světě současně potěšil i vyděsil děsivým a napínavým příběhem slovenského hostelu, který ale slouží i jako místo pro sadistické hrátky dobře postavených klientů z celého světa. Příběh amerických turistů, kteří byli nevědomky prodáni krvežíznivým zákazníkům, kteří týrají a zabíjejí lidi pro své zvrhlé potěšení, se stal mezinárodním hitem a s tržbou dvaceti milionů dolarů stanul během úvodního víkendu v USA na první příčce žebříčku návštěvnosti. Roth se nyní vrací s pokračováním Hostel II, který představuje další kapitolu hrůzné cesty.

Na rozdíl od většiny pokračování se u Hostelu II sešli všichni, kteří se podíleli na prvním dílu. Kromě Rotha to jsou i producenti Mike Fleiss, Chris Briggs, Boaz Yakin, Scott Spiegel a Quentin Tarantino. I když Rothovi nečekaný úspěch Hostelu zaručil možnost natočit pokračování, současně pro něj znamenal i velký závazek – musel natočit film, který se svou působivostí přinejmenším vyrovná prvnímu dílu – nebo ho dokonce předčí. „Věděl jsem, že napodruhé musím zvednout laťku,“ vysvětluje Roth. „Jedním ze způsobů, jak toho docílit, bylo postavit do hlavních rolí tři mladé dívky.“

Hostel II představuje osudovou cestu Beth, Whitney a Lorny, tří relativně nezkušených amerických dívek, které cestují po Itálii. Když se rozhodnou uspořádat víkendový výlet, jsou krásnou modelkou, se kterou se na cestách seznámí, vylákány do odlehlého koutu Slovenska, kde se jejich pohodový výlet promění v boj o přežití.

„Ženy, které mají potíže a které jsou vyděšené, jsou do určité míry základem celého hororového žánru,“ prohlašuje režisér. „V našem případě působí dívky mnohem zranitelněji než kluci, které jsme měli v prvním filmu. Pro diváky je to lákavější.“

Roli Beth, bohaté, ale skromné Američanky, se Roth obrátil na Lauren German, která ho zaujala malou, ale citově velmi vypjatou rolí v nedávném remaku Texaského masakru motorovou pilou. „Lauren má smysl pro humor, ale zvládá i děsivé, intenzivní okamžiky,“ objasňuje Roth. „Potřeboval jsem herečku, která by byla zranitelná a kterou si zamilujete, ale která dokáže být silná, když je to třeba. A i když Lauren váží dost možná jenom čtyřicet kilo i v mokrých šatech a vypadá jako princezna, máte pocit, že si s ní není radno zahrávat.“

Bijou Phillips na sebe poutá v každém záběru pozornost rolí Whitney, Bethiny čilé a uštěpačné kamarádky, kterou, jak se zdá, zajímají víc muži než Evropa. „Bijou přišla na zkoušku a okamžitě strhla na svou stranu všechny v místnosti,“ vzpomíná Roth. „Byla samá legrace, chovala se rázně, drze a odvážně a já si pomyslel 'tak přesně tohle potřebuju.' Je to jedna z nejchytřejších dívek, co jsem kdy potkal, a pracovat s ní byla neuvěřitelná legrace.“

Když Roth přemýšlel o tom, koho obsadit do role Lorny, nešikovné a obyčejné dívky, která touží po romantice a vzrušení, bylo mu poměrně záhy jasné, že by rád získal Heather Matarazzo, která před lety zazářila jako nešťastná teenagerka Dawn Wiener v kultovním hitu Todda Solondze Welcome to the Dollhouse. Matarazzo, kterou Rothův scénář zaujal, letěla do Los Angeles na zkoušku – neměla nejmenší tušení, že jí ta role dávno náleží.

Stejně jako minule začíná Hostel II idylickou a vysněnou dovolenou mladých lidí – v naprostém protikladu k noční můře, která se má záhy rozjet. „Začátek působí jako fajn komedie o mladých dívkách, které si užívají. Jsme všechny spolu a bavíme se,“ vysvětluje Phillips.

Atmosféra se mírně mění v okamžiku, kdy dívky navštíví středověký trh v malebném Českém Krumlově nedaleko Prahy. „Český Krumlov je tak nádherný, že když ho procházíte, nemůžete uvěřit tomu, že je skutečný,“ říká Roth. „To město rozhodně přispělo k pohádkovosti celého filmu. Pokud je Beth naší Sněhurkou, pak je Český Krumlov její pohádkovou zemí. Zdá se to skoro jako osud, že se tu něco musí pokazit. Je to až příliš dokonalé.“

Nevyhnutelné scény mučení, které se točily postupně s každou z nich, byly pro tři herečky vysilující a nepříjemné. Scény, ve kterých vystupuje Phillips, se točily jako poslední. Jedna scéna z celé série podle jejího odhadu vyžadovala zhruba pětačtyřicet záběrů. Intenzita záběrů na ní zanechala nesmazatelný dojem. „Nemyslím, že bych něco takového mohla dělat v dohledné době znova,“ přiznává Phillips. „Jsem za tu zkušenost ráda a miluji svou práci, ale byla jsem nucena ze sebe dostat věci, o kterých jsem vůbec nevěděla, že existují, a nemám chuť to někdy zopakovat.“

I přes problémy, kterým čelila Phillips, se její zážitky nedají srovnat s těmi, které musela přečkat Matarazzo. V roli Lorny musela Matarazzo podstoupit po dvě noci natáčení scény, ve které je úplně nahá. Po celou dobu natáčení visela hlavou dolů s rukama svázanýma za zády, často i pět minut v kuse. Její výdrž byla obdivuhodná, ale štáb ohromil především její výkon. „Heather Matarazzo byla v té roli dokonalá, všechny nás trochu vyděsila,“ vzpomíná vedoucí výroby speciálních efektů, Mike McCarty.

Žádný hororový film nemůže fungovat bez jednoho nebo dvou padouchů – nebo, jako v případě filmu Hostel II, hned čtyř potenciálních zloduchů: krásné a okouzlující Axelle, chladného, vypočítavého Sašy a dvou amerických kamarádů Todda a Stuarta.

Axelle, svůdkyni, která dívky přemluví, aby se místo původně plánované Prahy vydaly za jistou smrtí na Slovensko, hraje Vera Jordanova, modelka, která se narodila v Bulharsku a vyrostla ve Finsku. Se svým půvabným vzhledem a mnohonárodnostním původem propůjčuje Jordanova Axelle dojem neurčitosti a exotiky, čímž jí dodává na záhadnosti. „Axelle působí velice nevinně, ale v její povaze je něco tajemného, takže nemůžete tak docela odhadnout, odkud je nebo co prožila,“ vysvětluje Jordanova.

Saša, Axellin učitel, je klíčovou postavou zločinecké organizace Elite Hunting. V podání slovenského filmového a divadelního herce Milana Kňažka se v něm spojuje ledové chování bezcitného vraha a nemilosrdná lstivost obchodníka z Wall Street. Kňažko, bývalý slovenský ministr kultury, se role bezcitného Rusa ujal s radostí – umožňovala mu pomstít se zábavnou formou za invazi sovětských vojsk v roce 1968. „To, že Saša je Rus, bylo jedním z důvodů, proč jsem roli vzal,“ směje se Kňažko. „My Slováci jsme pořád ještě nedokázali na sovětskou okupaci Československa tak docela zapomenout.“

Na rozdíl od předchozího filmu, který se zaměřuje hlavně na oběti, nabízí Hostel II více informací o mučitelích samotných, v tomto případě o Stuartovi a Toddovi, dvou úspěšných Američanech, kteří cestovali tisíce kilometrů daleko kvůli možnosti beztrestně mučit a vraždit. V podání Rogera Barta a Richarda Burgiho charakterizují Stuart a Todd extrémnější stránky lidské povahy...a temný stín materialismu prvního světa.

„Todda a Stuarta zajímá jen to, aby se dostali někam dál. Stejně jako řada lidí nejsou spokojeni s tím, co mají. Stuarta nebaví život a Todd zase pořád nakupuje. Má tolik peněz, kolik by si jen mohl přát, ale není šťastný. Každý touží po dalším stupni vzrušení,“ objasňuje Roth.

Bart se domníval, že musí Stuarta zahrát co nejvěrohodněji. „Má v sobě neuvěřitelnou spoustu hněvu, ale říkal jsem si, že by měl působit vcelku normálně,“ popisuje herec. „Jednou z věcí, které se podle mě snaží Eli sdělit je ta, že zlo se může ukrývat v někom, kdo sedí vedle vás u baru nebo kdo je o dva stoly dál. Nikdy to nemůžete vědět.“

Burgi film pokládá za varování. „Rád bych, kdyby diváci odcházeli s pocitem vhledu do tmavého kouta vlastní, potlačované povahy – a v ideálním případě hledali způsob, jak ji změnit.“

Natáčení Hostel II začalo v Praze v září 2006 ve špičkově vybavených ateliérech na Barrandově, kde byly postaveny klíčové dekorace podzemních katakomb, ve kterých se film odehrává. Stejně jako v případě předchozího filmu se řada scén natáčela v reáliích v Praze a okolí. Pro natáčení několika scén s Toddem a Stuartem bylo využito poměrně známého podniku jménem Big Sister, čímž se podařilo přiblížit atmosféru drsného podsvětí. Big Sister provozuje současně „voyeurské stránky“ a nevěstinec, který hostům nabízí své rozličné „služby“ zdarma – pokud souhlasí s tím, že jejich aktivity budou přes internet sledovat platící diváci.

Výprava Hostelu II je po všech stránkách větší než v případě jeho předchůdce. Natáčelo se na velmi rozmanitých místech – včetně jihu Francie a Islandu, ostrova v severním Alantiku. Roth měl také možnost postavit továrnu, ve které se děj odehrává. „Když půjdou lidé na Hostel II, budou chtít vidět stejný hostel a stejnou továrnu. Ale já se nechtěl vracet do stejných 'místností', takže jsme vybudovali úplně nové podzemní prostory,“ vysvětluje Roth.

Aby byly kulisy co nejvěrnější, prohlédli si Roth a hlavní výtvarník Robert Wilson King množství továren a podzemních komplexů a své nejoblíbenější posléze s vlastními úpravami zrekonstruovali. King musel vytvořit velmi rozmanité dekorací: interiér vlaku, ve kterém jedou dívky vstříc netušeným nástrahám, středověký trh a konečně i samotnou továrnu – temný cíl celé pouti, ve kterém organizace Elite Hunting provozuje svůj odporný podnik. Roth Kingovu továrnu považuje za další postavu filmu, která divákům připomene, že už se s ní viděli, ale současně je pošle dál po nové cestě.

V průběhu práce na Hostelu II se King soustředil na vytvoření obrazů plných emocí, jakými byly ponurý středověký trh nebo těžká ocelová brána továrny, která vypadá jako příšera s vyceněnými zuby. „Jsem metodický výtvarník,“ objasňuje. „Jde mi o víc než jen o hezké záběry a shodu se scénářem. Jde o to proniknout hlouběji a vymyslet věci, které na vás doopravdy zapůsobí, které vyvolají nějakou citovou odezvu.“

Nakonec, ale nikoliv v poslední řadě, se Roth se svým týmem museli ujistit o tom, že poskytnou fanouškům dostatek toho, co se od série Hostel očekává: krve a brutality. Gregory Nicotero a Howarda Berger, kteří byli oceněni Oscarem za práci na maskách ve filmu Letopisy Narnie, se už čtyři týdny před zahájením natáčení snažili o dotažení prostetických částí těl a triků k takové dokonalosti, aby i ti nejskalnější příznivci hororových filmů byli nuceni přivírat oči.

V naprosté většině případů je to, co vidíme na plátně, výsledkem mnoha pokusů a zkoušek. V situacích, kdy bylo třeba prostetiku podpořit počítačovými efekty, aby byla iluze dokonalá, se Nicotero a Berger spolehli na umění CGI mága Garyho Beache, vedoucího speciálních efektů. Výsledkem je odvážné a děsivě realistické zobrazení lidské brutality, která zdůrazňuje temné psychologické srdce celého filmu.

„Je to zkrátka tak, všichni máme někde hluboko v povaze uloženou potřebu ovládat druhé nebo jim ubližovat,“ přemítá Roth. „A většina z nás má tuhle potřebu pod kontrolou, až na některé, kteří ji musí nějakým způsobem ventilovat. A to je na tom to hrozné – že ji máme v sobě všichni. Každý touží nějakým způsobem po tom ovládat nebo zneužívat někoho jiného.“