Distribuční film České televize, který vznikl na motivy románu Josefa Kopty. Scénář k filmu Hlídač č. 47 je poslední scenáristická práce známého televizního autora Eduarda Vernera, který zemřel v roce 2003. Eduard Verner ve svém textu vyzdvihl...

Film-vice

Láska umí bolet, asi tak by se dal jednou větou charakterizovat milostný příběh o lásce,
vášni, smrti a trestu, který vypráví nový český film Hlídač č.47.

Distribuční film vznikl na motivy románu Josefa Kopty. Scénář k filmu Hlídač č. 47 je
poslední scenáristická práce známého scenáristy Eduarda Vernera, který zemřel v roce
2003. Eduard Verner ve svém textu vyzdvihl téma bolestného údělu člověka, který, ovlivněn
a poznamenán hrůznými válečnými zážitky, doufá, že ve svém dalším životě najde díky lásce,
přátelství, práci a rodinnému štěstí ztracenou rovnováhu.

Velký lidský příběh oslovil i zkušeného a talentovaného režiséra Filipa Renče, jemuž se
televizní scénář Eduarda Vernera dostal do rukou před několika lety. Vzhledem k závažnosti a
síle námětu se Česká televize rozhodla realizovat původní televizní scénář jako celovečerní
distribuční film. Tento snímek Česká televize natočila sama bez přispění koproducentů.

Filmový scénář Filipa Renče, na kterém spolupracoval se Zdeňkem Zelenkou, podtrhuje
dramatičnost předlohy a posiluje i domýšlí osobní vazby všech hrdinů.

Do titulní postavy hlídače Douši režisér obsadil Karla Rodena, jeho ženu hraje Lucia
Siposova, hrobníka Ferdu Václav Jiráček, kostelníka Bártíka Vladimír Dlouhý.

Hlavní hrdina příběhu Josef Douša je válečný vysloužilec, který se svou ženou Annou přijíždí
na železniční wechter. Krátce po příjezdu na zapadlé místo zahlédne na kolejích neznámého
mladého muže, pokoušejícího se o sebevraždu. Douša jej na poslední chvíli zachrání a pak
místními opovrhovaného hrobníka Ferdu pozve domů. Zachráněný mladík na první pohled
podlehne kouzlu Doušovy manželky Anny, které začne, přes její veškeré odmítání, stále
častěji nadbíhat. Ferdovy pokusy nezůstanou ve vesnici bez povšimnutí a patřičných
posměšků, které psychicky těžko se zotavujícího válečného veterána hodně deptají. Navíc
v důsledku zranění na frontě a souhrou dalších okolností hlídač Douša náhle ztratí sluch. Jako
hluchý ale nemůže sloužit na wechtru a jeho už hodně složitá životní situace se ještě
zkomplikuje. Anička manželovu duševní nevyrovnanost dlouho trpělivě snáší. Uvítá, když se
jim naskytne možnost stěhování a pronájmu místní hospody. Alespoň budou mezi lidmi… Tím
se ale také nebezpečně zkrátí vzdálenost mezí ní a stále číhajícím Ferdou… A pak se jednoho
dne Doušovi sluch vrátí a on náhle slyší, co si o něm lidé říkají za jeho zády. Hluchý víc slyší,
ovšem pravda je nebezpečná zbraň...

JOSEF KOPTA
Když Josef Kopta napsal v roce 1926 román Hlídač č.47, byl tehdejší kritikou zahrnut chválou a román byl označen za to nejlepší, co do té doby napsal.
Silný a působivě napsaný román zaujal české filmaře už v roce 1937. Režisér Josef Rovenský
natočil podle scénáře mladého Otakara Vávry úspěšný film, v němž se v hlavních rolích
objevili Jaroslav Průcha, Marie Glázrová a Ladislav Boháč.


ROZHOVORY
FILIP RENČ
VIDĚL JSTE ROVENSKÉHO HLÍDAČE Č. 47?
Viděl jsem ho jako malý kluk v televizi. Když jsem dostal od České televizi nabídku k jeho
znovunatočení, ihned jsem si vybavil jeho ponurou atmosféru a tragický příběh hlídače na
železničním wechtru, který se rve s vlastním osudem, svou minulostí a drsnou současností.

VE SVÝCH FILMECH JSTE SE ZATÍM VRACEL JEN DO NEDALEKÉ MINULOSTI. V
HLÍDAČI SE POHYBUJETE V DOBĚ PO PRVNÍ SVĚTOVÉ VÁLCE. ČÍM VÁS TATO
DOBA PŘITAHUJE?

I když je scénář trochu odlišný od původního filmu, jedná se o klasický remake. Atmosféra,
dobové kostýmy, staré vlaky, válečné scény v reminiscencích hlavního hrdiny vždy slibují
kromě silného a emotivního příběhu i hezkou filmovou podívanou. U mého Hlídače je to díky
kostýmům Romana Šolce a kameře debutujícího kameramana Karla Fairaisla.

KDY VÁM ČT POPRVÉ NABÍDLA SCÉNÁŘ K FILMU HLÍDAČ Č. 47? PROČ JSTE TAK
DLOUHO ČEKAL NA REALIZACI?

Scénář k filmu mi nabídnul Jan Otčenášek a Jarda Kučera zhruba někdy před pěti, šesti lety.
Od té doby se na film hledalo místečko ve výrobním plánu. Ale, kdo si počká, ten se dočká.

ZNÁTE LITERÁRNÍ PŘEDLOHU OD JOSEFA KOPTY Z ROKU 1926? ČÍM VÁS NEJVÍC
ZAUJALA?

Samozřejmě že jsem potom Koptovu původní předlohu přečetl několikrát a hledal jsem tam
ještě situace, kterými bych mohl scénář pana Vernera obohatit ze svého režijního pocitu.
Nejsem pravidelný čtenář psychologických románů, ale tento je považován za mistrovské dílo
českého psychologického románu a je výjimečný. Kniha v sobě obsahuje mj. i mnoho
zajímavých obrazových scén. Je to vlastně návod na film. Román si o film vysloveně říká.

NEJPOČETNĚJŠÍ DIVÁCKOU SKUPINOU V KINECH JSOU MLADÍ LIDÉ DO 30 LET.
JAK BYSTE TĚMTO DIVÁKŮM PŘIBLÍŽIL SVÉ POJETÍ PŘÍBĚHU?

Ano, do kina chodí především mladí lidé. Ale domnívám se, že tam nechodí jen na Shreky
nebo Rockyho. I když Hlídač č. 47 je příběh z dvacátých let minulého století a není to zrovna
situační komedie, myslím, že je to moderní film se strhujícím příběhem i stylem vyprávění.
Snažil jsem se ho natočit dynamicky, a tak mladým divákům přiblížit jeden z nejlepších
českých románů dvacátých let. Všechny své filmy točím pro mladé.

KTERÝ MOTIV Z PŘÍBĚHU HLÍDAČE DOUŠI JE VE VAŠEM FILMOVÉM VYPRÁVĚNÍ
HLAVNÍ?

Hlavním motivem, stejně jako v původní verzi, bude jeho souboj s vlastním rozporuplným
osudem, se vzpomínkami na válečnou zákopovou vřavu východní fronty a především jeho
hra na neslyšícího. Kdo dělá, že neslyší, se může o sobě dozvědět zajímavé věci...

SCÉNÁŘ NAPSAL EDUARD VERNER PŘED VÍCE NEŽ PĚTI LETY. DO JAKÉ MÍRY
JSTE JEHO ZPRACOVÁNÍ RESPEKTOVAL?

Vernerův televizní scénář jsem respektoval, leč jsem ho režijně za pomoci kolegy Zdeňka
Zelenky upravil pro současného diváka. I proto, že s filmem je počítáno do kin a ne jen do
TV vysílání.

KOHO A PROČ JSTE VYBRAL PRO ROLI HRADLAŘE DOUŠI?
Hlavní roli hlídače ztvárnil Karel Roden. Byla to role jako ušitá pro jeho charakter i pro jeho
promyšlené herectví. Byla s ním výborná spolupráce.

ROLI DOUŠOVY MANŽELKY ANIČKY, JSTE SVĚŘIL SLOVENSKÉ HEREČCE LUCII
SIPOSOVE. PROČ?

Slovenskou herečku Lucii Siposovou jsem si vyzkoušel i ve svém předchozím filmu Na vlastní
nebezpečí. Lucia je plná optimismu, ženskosti a osudovosti, a zároveň má roztomilou tvář.

V REMINISCENCÍCH Z MLÁDÍ SE K DOUŠOVI VRACÍ JEHO LÁSKA Z MLÁDÍ,
FRANTIŠKA. JAK JSTE HERECKY VYŘEŠIL TUTO POSTAVU?

Františka je dvojrole Aničky Doušové. Takže si ji také zahrála Lucia Siposova.

ZAJÍMAVOU FIGUROU JE I VŠEOBECNĚ VYSMÍVANÝ HROBNÍK FERDA. KOHO JSTE
OBSADIL DO TÉTO ROLE A KDE JSTE TOHOTO HERCE OBJEVIL?

Hrobníka Ferdu si zahrál mladý Václav Jiráček. Domnívám se, že budoucí osobnost českého
herectví. I on mi hrál ve filmu Na vlastní nebezpečí, ale objevila ho moje stálá
spolupracovnice - castingová režisérka Soňa Ticháčková, která má neuvěřitelný cit pro
obsazování filmových rolí.

ROZPORUPLNOU POSTAVOU JE KOSTELNÍK BÁRTÍK. UŽ PŘI VYDÁNÍ KNÍŽKY
TATO KONTROVERZNÍ POSTAVA FARÁŘE VYVOLALA HODNĚ DISKUSÍ. KOMU
SVĚŘÍTE ROLI KOSTELNÍKA?

Roli zamlklého, podezíravého a závistivého kostelníka si k mojí velké radosti zahrál další
vynikající herec Vladimír Dlouhý. Máme skutečně skvělé herecké obsazení. Kostelník Bártík je
všude a nikde a hraje klíčovou úlohu v zápletce celého příběhu.

VE FILMU JSOU I REMINISCENCE Z HALIČSKÉ FRONTY PRVNÍ SVĚTOVÉ VÁLKY.
KDE JSTE JE TOČILI?

Válečné reminiscence jsme točili na polích za Berounem. Jsou velmi realistické a sugestivní.
Využili jsme pomoci kaskadérů, zapojila se dobová funkční bojová technika, pyroefekty a
mnoho speciálních maskérských triků.

KDO S VÁMI SPOLUPRACOVAL STŘIHOVĚ A PODLE JAKÝCH KRITÉRIÍ JSTE
ZVOLIL STŘIHAČE?

Již od FAMU na všech svých filmech spolupracuji s Janem Mattlachem. Má úžasný cit pro
látku, pro rytmus a vždy přinese do filmu něco nového, nějaké zajímavé střihové řešení.


KAREL RODEN
PROČ JSTE SE ROZHODL PŘIJMOUT ROLI VE FILMU HLÍDAČ Č.47?
Především bych chtěl říct, že jsem za titulní roli ve filmu Hlídač č. 47 velice vděčný. Herec
nedostává tak často scénář s tak krásným příběhem. Přiznám se, že když natáčení skončilo,
bylo mi líto, že se netočí dál.

NATÁČENÍ CELOVEČERNÍHO FILMU PŘIPRAVOVALA A ZAJIŠŤOVALA TELEVIZNÍ
PRODUKCE.

S televizí moc často nespolupracuji, takže jsem mile překvapený, jak bylo všechno
zorganizované a jak jsem byl „ošetřovaný“.

BĚHEM NATÁČENÍ DOŠLO K NEČEKANÉ ZMĚNĚ POČASÍ…
Mám-li natáčení tohoto filmu vystihnout jedním slovem, pak to pro mě bylo hodně mrazivé
natáčení. Původně jsme měli točit podzimní scény s deštěm, což se také skutečně první
natáčecí den stalo, a všichni jsme byli pěkně promočení. Pak ale přišla vánice, napadl metr
sněhu a tak to bylo až do konce. Při dotáčkách na polích za Berounem, kde jsme těsně před
Vánocemi točili reminiscence z haličské fronty, nastaly doslova holomrazy, což bylo ještě
horší než závěje sněhu. Díky péči produkce jsem ale ani nenastydl, když to dodnes nechápu.
Na natáčení Hlídače vzpomínám moc rád a určitě ještě budu.

Z PRODUKČNÍHO ZÁKULISÍ:
Renčův film Hlídač č. 47 byl poměrně náročnou záležitostí z hlediska produkce. Do zákulisí
připrav i natáčení jsme nahlédli s vedoucí produkčního týmu Ilonou Jiráskovou.

JAK DLOUHO SE PŘIPRAVUJE NATÁČENÍ DOBOVÉHO FILMU?
Ideálem by bylo půl roku, my jsme s intenzivními přípravami začali v září, točilo se od 1.
listopadu 2007.

JAK DLOUHO SE TOČILO?
Celkem jsme točili 36 filmovacích dní: od 1. 11. do 22. 12. 2007.

NA KOLIKA MÍSTECH?
Začínali jsme ve skanzenu v severočeské Zubrnici, pokračovali na vechtru v Kovářské
v Krušných horách. Pouliční scény se točily v Úštěku, hřbitovní scény a márnice ve Vejprtech.
Doušovy vzpomínkové scény vznikaly v kutnohorském kostele Nejsvětější Trojice, dramatické
scény na zvonici v Kyjích. V některých scénách (před vojenskou posudkovou komisí) poznáte
karlínskou Invalidovnu, zahrál si i železniční tunel na Jarově. Haličské frontové zákopy vznikly
za Berounem. Celkem to bylo deset lokací po celých Čechách.

VEDLE ŽELEZNIČNÍCH LOKACÍ JSTE TAKÉ TOČILI V KOSTELE A V MÁRNICI. JAK
SE TAKOVÉ LOKACE HLEDAJÍ?

Předvýběr a prvotní návrh připraví tzv. lokační produkční, konečné rozhodnutí a výběr má na
starosti architekt. Pak si námi oslovení vlastníci lokací přečtou scénář, a pokud nás chtějí,
vyjednáme podmínky.

TOČILI JSTE NĚJAKÉ SCÉNY VE STUDIU?
Ne, vše se točilo v reálech.

JAKOU TECHNIKOU SE TOČILO?
Hlídač č. 47 vznikal filmovou technologií. Je to film 35 mm.

TOČILI JSTE V LISTOPADU A PROSINCI. ZAČÍNALI JSTE ZA TMY?
Natáčení začínalo od 6.00 či 7.00, maskérna nebyla nijak dramaticky předsazena.

PŘI NATÁČENÍ SCÉN Z HALIČSKÉ FRONTY SE VE VELKÝCH MRAZECH HODNĚ
VYUŽÍVALA PYROTECHNIKA. DOŠLO K NĚJAKÝM ZRANĚNÍM?

Ne. Pouze jeden kaskadér utrpěl velmi lehké popáleniny. Přítomná sanitka nemusela ani
jednou zasahovat.

S JAKÝMI ZMĚNAMI POČASÍ JSTE SE BĚHEM NATÁČENÍ MUSELI VYROVNAT?
S velkými. První natáčecí den (1. listopadu) jsme v severočeské Zubrnici statečně „pršeli“ s
Flash zařízením, druhý a třetí den (2. listopadu a 3. listopadu) v Kovářské v Krušných horách
také. Celý štáb byl pěkně mokrý. Čtvrtý natáčecí den se štáb probudil a všude bylo půl metru
sněhu, který stále hustě padal téměř po celou dobu natáčení v Kovářské. Husté sněžení
vyvolalo neuvěřitelné komplikace s příjezdem herců a dobových aut. Během natáčení jsme
denně řešili pluhování, a to jak tratě pro jízdy vlaku, tak silnice pro příjezd štábu. Koncem
listopadu po přesunu do severočeské Zubrnice naopak nebylo po sněhu ani památky a celou
dobu jsme, za velké peníze, za pomoci Flash Barrandov sněžili. A když jsme těsně před
Vánocemi točili zákopové scény na polích za Berounem, uhodily holomrazy.

V ČEM JE NATÁČENÍ DOBOVKY KOMPLIKOVANĚJŠÍ NEŽ NATÁČENÍ PŘÍBĚHU ZE
SOUČASNOSTI?

Hlavně ve výběru lokací, jsou dražší kostýmy, rekvizity i stavba. Jinak systém natáčení i
obsazování rolí je stejné, de facto i nemá vliv na počet filmovacích dní.

CO VÁS PŘI NATÁČENÍ NEJVÍC ZASKOČILO?
Asi počasí, protože štáb se povedl a lidé v Kovářské i Zubrnici byli velmi vstřícní.


HUDBA:
FILIP TAM CHTĚL PIANO A SYMFONIKY
Důležitou roli v příběhu Hlídač č. 47 hraje hudba. Zní hodně sugestivně, ale umí i ustoupit do
pozadí, aby zazněly jiné složky filmu. Autorem hudby k filmu je a klávesové party zahrál Jiří
Škorpík.

JAKÝ DRUH HUDBY A JAKÉ INTERPRETY JSTE ZVOLIL PRO FILMOVÝ PŘÍBĚH?
Určitou představu jsem měl již před prvním náhledem obrazu. Naštěstí si Filip Renč zcela
jasně přál, že by ve filmu mělo znít piano a symfonická hudba. V tom se naše představy
naprosto shodovaly. O interpretech jsem také dlouze přemýšlet nemusel, protože své
spolupracovníky většinou neměním. O smyčce a dřeva se postaral Petr Havlín – člen České
filharmonie. Mezi hráči se sešly opravdu velké osobnosti jak ze zmiňovaného symfonického
orchestru, tak i z našich ostatních předních těles. Žesťové nástroje vedl Stanislav Penk a
Mirek Surka. Bicí nástroje nahrával Tomáš Brožek, violoncello koncertní mistr orchestru
Českého rozhlasu Pavel Ludvík, vokál Nadja Wepperová a klavírní party jsem si „vychutnal“
sám. Byl jsem moc rád, že mé pozvání na post dirigenta přijal Marko Ivanovič, se kterým se
znám ještě ze studií na pražské Státní konzervatoři.

KOLIKRÁT MUSÍTE VIDĚT HRUBÝ SESTŘIH FILMU, ABYSTE JEJ MOHL OBLÉKNOUT DO HUDBY?
Určitou představu jsem měl již před prvním náhledem obrazu, ale sestřih jsem viděl… no, asi
100 × …!!! První etapou bylo dokončení zásadních symfonických a instrumentálních obrazů,
motivů pod titulky atd. Některé pianové smyčky jsem dotvářel podle obrazových střihů. Film
se obléká do hudby až v momentě, kdy je hudba kompletně hotova.

JAK VELKOU ROLI HRAJE HUDBA VE FILMU FILIPA RENČE?
Hudba je určitě důležitou součástí každého filmu. Dotváří určité scény, dodává jim náladu a dokresluje obraz i děj. V Hlídači je hudbě dán opravdu velký prostor, za což jsem moc rád. Je to má premiéra na poli filmové hudby a nemohl jsem si přát krásnější titul.

KDY A KDE JSTE HUDBU NAHRÁVAL?
Hudbu jsem vymýšlel a nahrával ve svém studiu (Sound & Rhythm Studio). Ve studiu „A“
v České televizi jsme natáčeli s mistrem zvuku Milanem Jílkem a Pavlem Ridoškem
symfonické nástroje. Výsledný mix je také z tohoto studia.


KOSTÝMY
JAK SE OBLÉKÁ HLAVNÍ HRDINKA
Kostýmy pro Lucii Siposovou, hrající ve filmu Hlídač č.47 dvojroli, navrhoval Roman Šolc.
Renčův film Hlídač č.47 byla Romanova první spolupráce s filmem i s Českou televizí. Pro
Filipa Renče už oblékal muzikál Golem, spolupracuje s baletem pražského i brněnského
Národního divadla, jeho kostýmy můžeme vidět i v bratislavských divadlech.

KOLIK ŠATŮ VYSTŘÍDÁ LUCIA SIPOSOVA VE FILMU HLÍDAČ Č. 47?
Pro Lucii Siposovou jsem připravoval do filmu desatero šatů. A protože Lucia hraje ve filmu
dvojroli, tak ještě přibyly jedny šaty pro postavu Františky, která se objevuje v Doušových
vizích.

JAKÉ TYPY ŠATŮ JSTE NAVRHOVAL?
Protože se pohybujeme v několika prostředích a atmosférách, tak jsem pro Lucii připravoval
od domácího oděvu, přes cestovní oděv i šaty do hospody, kde na konci příběhu postava,
kterou hraje, pracuje. Ale také musela mít speciální oděv do márnice, kde dojde k milostné
scéně, při níž se hlavní hrdinka částečně svléká, takže tam hraje i dobové spodní prádlo.
Protože se příběh odehrává v roce 1919, dali jsme si na šatech hodně záležet. Vycházeli jsme
z dobových ilustrací a fotografií.

JAKÉ ŠATY NOSILY VENKOVSKÉ MLADÉ ŽENY?
Naše cestovní šaty se skládají z dobových šněrovacích kotníčkových bot, pod šaty je dobová
spodnice, navrchu dvoudílné šaty. Kabátku se říká cestovní „špencr“. Materiál pro „špencr“ je
speciálně vybraný. Je to silnější, vlněná, plnější oblekovka s dobovým proužkem. Střih
kabátku vychází z dobových ilustrací. Je vypasovaný, přestřižený, spodek má z jednoho kusu
a na zádech má protizáhyby. Rukávy jsou nabrané do hlavice – právě ty by pro tyto
kostýmky typické. Místo límečku mají šaty stojáček. Zapínaní je vpředu a celý kabátek je
vysámkovaný. Přes kabátek má Lucia pléd. Ty se tenkrát velice nosily. Kostým doplňuje
dobový účes. Vdané ženy tehdy se česaly do nižších drdolů. Lucia má ve filmu ke každému
kostýmu speciální účes.

JAK VYPADAJÍ DOMÁCÍ ŠATY?
Domácí šaty se skládají z halenky a šatů se zástěrou. Šaty se šily speciálně pro Lucii, takže
materiály byly nové a musely se patinovat, aby to vypadalo, že šaty jsou nošené.

JAK SE PATINUJE?
Šaty se obarví speciálními barvami, pak se několikrát musí vyprat v pračce, aby se barva
trochu seprala, ale přitom zůstala. Technologie patinování je dost náročná.

JAKÁ SE NOSILA DÉLKA SUKNÍ?
Tenkrát se nosily sukně docela dlouhé, končily lehce nad kotníky. Ven se nosily trochu kratší,
doma trochu delší.

JAK SE CHODILO DO KOSTELA?
Na nedělní návštěvu kostela se dámy většinou vystrojily a brávaly si něco svátečního. Šaty
bývaly většinou černé, mírně zdobené korálky nebo krajkami, límeček byl většinou bílý. Na
venkově mívaly ženy jedny tmavé šaty, které nosily na křtiny, pohřby, do kostela a na další
slavnostnější příležitosti. Když byly křtiny, tak si přes šaty vzaly krajkovou zástěru a bílý
šátek. Slavnostní černý kroj byl neobvyklejším oblečením.

ČÍM JSTE ODLIŠIL ŠATY DO KOSTELA?
Mají trochu jiný střih, otevřenou klopu, stojáček a materiál je dekorativnější s ornamentem.

V DRUHÉ ČÁSTI PŘÍBĚHU ANNA OBSLUHUJE V HOSPODĚ.
Pro hospodu máme jednoduchý kostým: pruhovanou sukni, zpatinovanou zástěru, aby
nesvítila bělostí a novotou, a hodně rozepnutou blůzu. Pod šaty má Lucia dobové spodní
prádlo. Ve výkupu jsme sehnali staré krajky, které jsou opravdu z té doby, a ty jsme
aplikovaly na spodní prádlo. Takže když si hrdinka halenku rozepne, nebo ve scénách, kdy je
jen v košilce - třeba v posteli, je vidět překrásná dobová krajka.

LUCIA HRAJE I BÝVALOU DOUŠOVU LÁSKU FRANTIŠKU. JAK JSTE OBLÉKL LUCII,
KDYŽ HRÁLA MLADOU NEPROVDANOU DÍVKU?

Františka se ukazuje v Doušových představách. Douša od Františky utekl před svatbou. Její
šaty jsou velmi dekorativní, světlé, ne úplně svatební, ale připomínající čistotu, křehkost
dívky. Jsou krémově bílé s malým květinovým ornamentem. Opět sepnuté u krku do stojáčku
a stylově je to „štencer“ se sukní.

A CO ŘÍKALA NA ŠATY LUCIA SIPOSOVA?
Šaty jsou krásné.


JAK SE SHÁNÍ DO FILMU STARÁ PARNÍ LOKOMOTIVA?
V příběhu hlídače Josefa Douši hrají velkou roli železnice a vlaky. Jak se do dnešního filmu
originální shání parní lokomotiva z počátku minulého století? Jaká je její cena? Kdo má
v dnešní elektronické době „řidičák“ na parní lokomotivu? Na vše, co týká starých vlaků a
železnic z filmu Hlídač č.47, jsme se zeptali ing. Petra Boťanského.

HLÍDAČ Č.47 JE VÁLEČNÝ VYSLOUŽILEC, KTERÝ DOSTAL ZA ZÁSLUHY MÍSTO NA WECHTRU. BYLO PO PRVNÍ VÁLCE ZVYKEM, ŽE NĚKTEŘÍ VÁLEČNÍ INVALIDÉ DOSTALI ZA ZÁSLUHY TRAFIKU. ALE WECHTER? BYLO TO SOLIDNÍ ZAMĚSTNÁNÍ?
Vzhledem k velkému počtu zaměstnanců na tehdejších drahách (nebylo skoro žádné
zabezpečovací zařízení, vše fungovalo jen na základě telefonů a morseových přístrojů) věřím
tomu, že i práce wechtra mohla být zajímavou „trafikou“.
Zaměstnání na dráze obecně bylo za 1. republiky velice solidní zaměstnání. Zaměstnanci
státních drah byli „pod penzí", to znamená, že po absolvování určitých let práce u dráhy měli
nárok na starobní důchod. Dokonce u některých profesí (např. strojvedoucí) se do penze
počítaly 2 roky práce jako 3 roky a tím měl strojvedoucí dřívější nárok na odchod do penze.

JAKÉ MĚL HRADLAŘ POVINNOSTI?
Hradlař byl zaměstnanec, který odpovídal za to, že na širé trati, která byla právě hradly
rozdělena na několik úseků, nepustí vlak do dalšího úseku, dokud v něm byl vlak jedoucí
před ním. V prvopočátcích železnice byla hradla od sebe umístěna tak daleko, aby jeden
hradlař viděl na druhého, protože jediným dorozumívacím zařízením byla návěstidla, která
viděl i následují a předchozí hradlař. Tímto způsobem si i hradlaři a výpravčí podávali zprávy,
z které strany vlak jede. Zaváděním telefonů a zvonkových přístrojů (tzv. Číňanů) docházelo
k postupnému rušení hradel. Většinou zůstávala hradla tam, kde hradlař plnil i funkci
závoráře, popř. i pokladního (obstarával prodej jízdenek na zastávkách).

JAKÉ VAGONY JSTE PRO FILM SHÁNĚL? JEDNOU JE TAM VIDĚT VAGON 3. TŘÍDY.
DOKDY U NÁS JEZDIL?

Pro filmy jsme zajišťovali vagony osobní, služební a nákladní:
Osobní vagony byly zapůjčeny z Muzea Českých drah, a.s. v Lužné u Rakovníka a z Depa
kolejových vozidel Plzeň (vagon 3. třídy). Do padesátých let minulého století byly na drahách
zavedeny v osobní dopravě 3. třídy, od té doby jsou pouze třídy dvě.
Služební vagon i nákladní vagon byl zapůjčen Národním technickým muzeem z depozitáře
v Chomutově.

ODKUD JSOU LOKOMOTIVY?
Ve filmu se objevují dvě parní lokomotivy: pro nákladní vlak - 434.1100 - zapůjčena z Muzea
Českých drah, a.s. v Lužné u Rakovníka a pro osobní vlak - 310.072 - zapůjčena z Depa
kolejových vozidel Plzeň.

KOLIK STOJÍ HISTORICKÁ LOKOMOTIVA?
Hodně. Nevyčíslitelná je cena historická. Národní technické muzeum pro účely své evidence
eviduje hodnotu těchto lokomotiv. Ceny neprovozních parních lokomotiv NTM se pohybují v
desítkách miliónů korun. U provozních parních lokomotiv se k základní ceně přidává ještě
investice do opravy, která se pohybuje v řádu miliónů, po níž získá lokomotiva tzv. Průkaz
způsobilosti (něco jako technický průkaz u auta). Po zprovoznění musí lokomotiva
každoročně projít různými revizemi a zkouškami. A také se musí objednat a naložit uhlí,
doplnit voda do tendru a musí být také k dispozici strojvedoucí a topič, kteří mají zkoušky z
obsluhy parní lokomotivy.

JAK DOPRAVUJETE HISTORICKÉ LOKOMOTIVY A VLAKY NA MÍSTO NATÁČENÍ?
Dopravce, který zajistí zpracování jízdního řádu nebo jen objednání trasy (odkud, kudy, kam,
kdy a s čím se pojede). Jízdní řád se vypracovává v případech, kdy je nutno dodržet časy
odjezdů a příjezdů (např. u osobních vlaků). Na návozy na akce, což se týkalo i filmování na
Kovářské a u Jarova, se objedná trasa a lokomotiva je pak přepravována ve vhodných
pauzách mezi jednotlivými pravidelnými vlaky.
Když jsme přepravovali lokomotivu do Kovářské, přes noc napadlo na trati Chomutov -
Vejprty tolik sněhu, že jsme museli s lokomotivou čekat asi 2 hodiny v železniční stanici
Křimov, než přijela z Vejprt sněhová fréza, aby odfrézovala sníh z tratě, abychom ve
sněhových závějích s parní lokomotivou nezapadli.

KDE JSTE SEHNALI DREZÍNU? JAK SE S NÍ JEZDILO?
Drezína byla zapůjčena panem ing. Václavem Zahrádkou, je na ruční pohon a ve sněhu
jezdila lépe než motorová drezína, která byla použita pro záběry na jedoucí ruční drezínu. A
jak se s ní jezdilo, se můžete zeptat pana Rodena, který si to také osobně vyzkoušel.

JSOU PARNÍ LOKOMOTIVY SPOLEHLIVÉ?
Díky velké obětavosti lidí, kteří se okolo nich pohybují, jsou i ve svém požehnaném věku
velmi spolehlivé. Navíc prochází lokomotivy i vozy pravidelnými technickými kontrolami a
nedostatky zjištěné při těchto kontrolách se musí před další jízdou odstranit.

KOLIK JE V ČECHÁCH ORIGINÁLNÍCH PARNÍCH LOKOMOTIV?
V současné době je na území ČR cca 20 provozních parních lokomotiv.

KDE VŠUDE SE TOČILY NÁDRAŽNÍ SCÉNY?
Objekt wechtru se nachází na nádraží Kovářská (trať Chomutov - Vejprty). Scény z tratě jsou
z úseku Kovářská - Vejprty. Scény, kdy p. Roden nastupuje do vlaku, také na nádraží
Kovářská. Tunel se nachází u obce Jarov na trati Praha Zbraslav - Vrané nad Vltavou. V
tomto úseku také byly natáčeny scény přímo v železničním voze.

CO PATŘILO K ŽELEZNIČÁŘSKÉ UNIFORMĚ?
Uniforma se skládala z obuvi, kalhot, košile, saka, zimního tříčtvrtečního kabátu a čepice. Na
uniformě saka (kabátu) byly výložky s hvězdičkami značícími dosaženou hodnost u dráhy.
Dále byla uniforma doplňována dalšími detaily dle pracovní profese např. vlakvedoucí a
průvodčí měli píšťalku, trubku, tašku na jízdní řád, kleště na jízdenky a jízdenky atd.


BOJOVALI JSME V REŽII OSCAROVÉHO REŽISÉRA, I V REŽII FILIPA RENČE:
Jeden ohromující výbuch za druhým, šlehající plameny, osobní souboje vojáků. Tak vypadá
jedna z klíčových reminiscencí připravovaného filmu Filipa Renče Hlídač č. 47. Přibližuje
bitevní scénu z haličské fronty a natáčela se na konci prosince 2007 za husté mlhy a velkého
mrazu na Berounsku. Hodnověrně inscenovat, sehrát a natočit válečnou bitvu, navíc slavnou
bitvu v Haliči, není jednoduché. Režisér Filip Renč proto požádal o pomoc zkušené
„válečníky“ z Gardy města Hradec Králové. O bitevním zákulisí jsme si povídali s jedním ze
zakladatelů královéhradecké gardy - Radkem Balcárkem.

KOLIK VÁS JE, JAKÉ SLUŽBY NABÍZÍTE?
V roce 1990 jsme spolu s Pavlem Urbanem založili Gardu města Hradce Králové jako
vojensko-historické občanské sdružení. Tento soubor se zabývá především organizací
bitevních scén, vojensko-historických akcí, provozováním bojových historických vozidel,
natáčení historických filmů atd.

S JAKÝMI ZBRANĚMI BOJUJETE?
Z chladných zbraní používáme šavle, meče, kordy, halapartny. Z palných - muškety,
křesadlové a perkusní pušky, moderní pušky Manlicher a Mauser, kulomet Maxim, MG 12
Parabellum a MG 34. V našem autoparku se nacházejí válečná vozidla, Sd.Kfz 222, BMW 325,
Praga RN, 5 motocyklů BMW R71, Zündapp, 20 historických vojenských bicyklů, žebřinové
plachtové a muniční vozy.

CO JE NA VAŠÍ PRÁCI NEJNEBEZPEČNĚJŠÍ?
Samozřejmě zacházení se zbraněmi, hlavně střelnými. Dále pak provoz bojových vozidel,
nebo jízdy na koni. Ale všechno zvládáme tak, že úrazy jsou téměř vyloučeny.

JSTE POJIŠTĚNI?
Životní a úrazové pojištění je nezbytností každého člena.

V JAKÝCH FILMECH JSTE UŽ ÚČINKOVALI? CO JSTE TAM PŘEDVÁDĚLI?
Máme za sebou natáčení asi ve dvanácti filmech, většinou představujeme historické vojáky,
stráže a dozorce. Občas máme i mluvené „štěky", produkce si nás rády vybírají, protože
máme obrovskou historickou výbavu, celkem asi 150 uniforem, spousty dobových rekvizit,
vozidel, povozů atd. A hlavně s tím vším umíme zacházet, máme výcvik, pořadovou přípravu
v několika povelových jazycích a jezdíme na koních. Vojáka neuděláte tím, že komparsistu
jen navléknete do uniformy. Mnozí z nás dělali léta historický šerm, takže máme i lehce
kaskadérské dovednosti.
Dělali jsme například na filmech - Waterloo po Česku, Madam z Izis, Příběh vánočního
stromku, „Der neunte Tag" v režii oscarového režiséra Volkera Schlöndorffa, Bathory v
režii Juraje Jakubiska a Peníze v režii Jiřího Krejčíka.

SPECIALIZUJETE SE NA URČITÉ SITUACE NEBO NA URČITÉ ČASOVÉ OBDOBÍ?
Veřejnosti se představujeme v šesti druzích historických uniforem. Umíme být městskou
gardu z roku 1600, ale také 26. plukem pruské pěchoty z roku 1740. Dovedeme zahrát pluk
gardových voltižérů z napoleonských válek, pěší pluk pruské gardy z roku 1866 s historickou
muzikou, pěší pluk pruské gardy z první světové války a nakonec německý průzkumný
motorizovaný oddíl z druhé světové války.

CO PŘEDVÁDÍTE V HLÍDAČI Č. 47?
Ve filmu Hlídač č. 47 představujeme rakouské vojáky v zákopech se vším, co k tomu patří.
Nevyhnuli jsme se spolupráci s kaskadéry a mnozí z nás včetně mě jsme si odnesli pár
šrámů, modřin a odřenin. Terén pěkně byl zmrzlý a tvrdý, ale rozhodně velmi realistický.
Jako ruské protivníky jsme si vybrali kolegy z Brna.

ČÍM BYLA BITVA V HALIČI SPECIFICKÁ?
Bitva v Haliči byla specifická i tím, že spousty Čechů dezertovalo k Rusům a vytvořilo
jednotky Čs. Legií. Nakonec tak mnohdy za cizí věc bojovali Češi proti Čechům.

KTEROU BITVU POVAŽUJETE V HISTORII ZA NEJZAJÍMAVĚJŠÍ?
Pro nás je nejzajímavější samozřejmě bitva u Hradce Králové z 3. července 1866, kdy Prušáci
na hlavu porazili rakousko-saská vojska. Toto bitvu každoročně organizujeme a „předvádíme"
spolu s dalšími 500 historickými vojáky. Nasazením jezdectva, počty kanónů, rozsahy staveb,
pyrotechniky a dekorací se hrdě řadíme mezi evropskou špičku tradičních rekonstrukcí bitev.

KTERÉHO GENERÁLA POVAŽUJETE ZA NEJVĚTŠÍHO STRATÉGA?
Každá válka a bitva ve své době byla velmi specifická, což ovlivňovala spousta faktorů. Počty
vojsk, kvalita velení, technika, terén, financování armády a samozřejmě i tolik potřebná
štěstěna. Velkou váhu měly i schopnosti a charisma vojevůdců. Nemám nikoho vyhraněného,
ale rozhodně za zmínku stojí např. generál Suvorov, Napoleon Bonaparte nebo Erwin
Rommel. Tito vojevůdci dokázali beze zbytku využít svých výhod a naopak těžit i z malých
chyb protivníka. Za nejprogresivnějšího vojáka považuji stíhacího pilota Ericha Hartmanna,
který během necelých dvou let 1943 - 45 sám sestřelil 352 nepřátelských letadel a ve svých
23 letech se stal nejúspěšnějším stíhačem na světě.