PRODUKCE

Dveře v podlaze je příběh o lásce a sexu s řadou zajímavých postav, které zakoušejí osvěžující svobodu i pokořující zvraty štěstí. Ti, kteří se na filmu podíleli, prokázali, že jejich vazby k příběhu podtrhují hluboce osobní rezonanci filmu.

Tod Williams (scénárista/režisér) říká: „Příběh ukazuje, jak lásku předurčuje její stinná stránka – ztráta.“

Ted Hope (producent) říká, že film je o „životních obtížích“.

Jeff Bridges ve filmu vidí „úžasnou kombinaci tragédie a komedie.“

Pro Kim Basingerovou je snímek „o lidech , které dohromady přivedly jen špatné důvody, o lidech, kteří jsou nuceni proniknout pravdě až na kost.“

Autor předlohy John Irving to komentuje: „Myslím, že nejzajímavější na psaní je sledovat, jak se lidé vyrovnávají s tím, co v životě přichází. Jak se vzpamatují, nebo nevzpamatují z toho, co ztratili.“

První část Irvingova bestselleru A Widow for One Year přinesla na filmová plátna ojedinělá tvůrčí aliance oddaných nezávislých filmařů, samotného slavného spisovatele a ochotných herců. „Mám z toho velkou radost,“ říká Irving, „Scénář Toda Williamse je nejvěrnější přenesení příběhu do filmu, jaké jsem kdy u svojí knihy zažil. Zároveň ale realizoval i vlastní film. To je výborná práce.“

Než se z předlohy A Widow for One Year stal film Dveře v podlaze, uběhlo několik let. Poprvé upozornila vedoucí castingu Ann Goulderová Toda Williamse na producenty Teda Hopea a Anne Careyovou v roce 1998. Tou dobou Williams sháněl peníze a zastřešení svého debutového celovečerního filmu *The Adventures of Sebastian Cole. Seznámení s producenty mu mimo jiné přineslo i nový střihový systém Avid, a především nové přátele a spolupracovníky.

Tod Williams si tehdy nový román Johna Irvinga pozorně přečetl: „Obvykle jeho knihy čtu hned, jak vyjdou,“ říká Williams , „Jsou vždycky ohromné, s intenzivními emocemi. Irvingovy narativní postupy, hloubka postav a originální humor i příběhy jsou prvotřídní známka kvality, o kterou usiluji i já.“

„Osobně mě přitahovaly všechny tři hlavní postavy, které jsou nezištné i sobecké zároveň. Vzpomínám na dobu, kdy jsem byl jako Eddie; pak jsem se začal podobat spíš Tedovi. Prvních 183 stran jsem přečetl jedním dechem. Byl jsem naprosto unesen… a překvapen, jak by tohle skvěle fungovalo ve filmu. Natočit ten film pro mě znamenalo vymítat Teda, který už není schopen tolik se pro lásku obětovat, z mojí duše.“

Jednoho dne, připomíná Careyová, „Williams přišel a dal mi výtisk Irvingovy knihy. Říkal: ´Prosím tě přečti si to a řekni mi, jestli si myslíš, že by se z toho dal udělat film.´ A já říkám: ´Myslím, že film se dá udělat jen z té první části.´ Měl z toho stejný pocit, a tak jsme si o tom promluvili s Tedem.“

„ …a já řekl: ´Vy jste se zbláznili.´“ směje se Hope.

Nicméně Hope a Careyová kontaktovali Boba Bookmana, Irvingova agenta. Carey vzpomíná jak byl Bookman „povzbudivý“. Řekl: „Víte, teď už Johnovi nejde o peníze. Jen by chtěl vědět, kdo se zajímá o to, aby se z jeho knih dělaly filmy.“

Careyová té chvíle využila a napsala nanečisto dopisy od producentů (a Williamse), které měly být poslány Irvingovi. Hope připomíná: „Docela jsme si na nich dali záležet… Vlastně jsme je psali asi tak dlouho, jako Irving svůj román.“

„Tří týdny,“ upřesňuje Williams, „Ulehčili jsme si popisování našich záměrů Johnu Irvingovi tím, že jsme odkazovali na *The Ice Storm (filmová verze knihy Ricka Moodyho z roku 1997, vyprodukoval Ted Hope a James Schamus v režii Anga Lee).“

Williams už měl dávno jasno, jak budou postavy vypadat na plátně: „V případě Eddieho je to ztráta nevinnosti – sexuální, emoční i intelektuální. Marion ztratila syna a pak sama sebe – ztratila všechny své city, kromě smutku. Ten zbytek sama sebe se snaží dát Eddiemu. A Ted ztratil sebe, manželství a talent.“

Důkaz, že skutečnost mnohdy přináší víc překvapení, než fikce, je i to, že Irving dělal na střední škole Hopeovi „asi dva týdny“ (říká producent) trenéra na zápasení. „Pak napsal knihu, která se s příliš úspěchem nesetkala. Naučil mě, co je to poloviční nelson a za tři měsíce byl na titulní straně časopisu Time.“ Kniha se jmenovala *The Hotel New Hampshire.

V září 1999 se Hope a Careyová nečekaně objevili na mezinárodním filmovém festivalu v Torontu s jejich produkcí filmu Anga Lee *Ride With The Devil, když tam přijel i John Irving s Pravidly moštárny (která adaptoval podle svého románu a jež režíroval Lasse Hallström).V obou filmech hrál Tobey Maguire. Hope mladého herce požádal, aby ho Irvingovi představil. Po tom, co byli představeni, řekl Irving Hopeovi, že dopisy četl, a že ho zaujaly úmysly tvůrců. Požádal o to, zda by mohl vidět *The Adventures of Sebastian Cole, protože mu producenti poslali i recenzi na film, která nesla název „Irvingovost“.

Careyová říká: „Sehnali jsme Johnovi videokazetu s tím filmem. Druhý den se na to podíval, zavolal nás a pozval na víkend do jeho domu ve Vermontu.“ Careyová byla v 9. měsíci těhotenství a nemohla jet, ale Hope a Williams si půjčili sporťák Careyové otce a mířili si to z New Yorku do Vermontu.

U Irvinga mluvili tvůrci s autorem o plánované adaptaci knihy. Hope říká: „ Johnovi se líbilo, že nebudeme adaptovat celý román, a že jsme se chystali být v tom jednom díle věrní předloze. za chvíli byl víkend u konce a John povídá: ´Natočme o. chci vám tu knihu nechat.´“

„Chtěl to zařídit tak, abychom na tom pracovali společně. Nechal nám volnou ruku. Jako filmaři, spisovatelé a umělci jsme společně věřili, že se shodneme. Irving, stejně jako my, bezmezně Todovi důvěřoval.“

„To že jsem mohl s Johnem probírat všechna rozhodnutí o adaptaci, obsazení a střihu byl pro mě naprostý luxus,“ říká Williams.

Spisovatel si vyhradil právo na to, aby schválil několik zásadních věcí ve filmu: „Název, herce, scénář. Pak už to bylo jen na nás,“ říká Careyová.

Hope dodává: „John se chtěl ujistit, že Tod všechno odrežíruje, aby to nebylo, jako když člověk napíše scénář, který se všem líbí, jenže protože on sám není známý režisér, je z režie odvolán.“ Taková je Irvingova zkušenost s filmovým průmyslem.

S takovou podporou nám nic nebránilo v tom, abychom se pustili do dlouhé bitvy o dokončení filmu – trvala téměř čtyři roky,“ říká Hope.

„To, jak mi, bůh ví proč, důvěřoval, mi pomohlo to zvládnout,“ dodává Williams.

Přes dvanáct let trvalo, než se natočil film podle Pravidel moštárny. Ale John Irving, který za tuhle filmovou adaptaci získal cenu Akademie, říká: „Je to pro mě velké zadostiučení. Vedle mojí každodenní práce romanopisce je mi 62 a připadám si, jako na začátku nějaké nové kariéry. Psaní je pro mě hlavní. Ale čas od času mi tyhle spolupráce dodávají energii a já se pak zas můžu pustit naplno do psaní.“

Irving cítí, že Rok vdovou se k takovému zkrácení, jaké provedl Williams ve filmu Dveře v podlaze, přímo nabízí. „Jakmile jsem dopsal Pravidla moštárny, dokázal jsem si to představit jako film. To jsem si ovšem nedokázal představit s A Widow for One Year. V této knize je atmosféra plynoucího času stejně důležitá, jako kterákoli z hlavních postav. Několik nabídek na filmové zpracování jsem už odmítl. Todův nápad zfilmovat pouze první třetinu filmu je mnohem pravdivější pohled na skutečného ducha příběhu. Todův nápad se mi hned líbil.“

Michael Corrente říká: „Na to, aby se zfilmovala celá kniha, není čas. Tahle adaptace má svůj úvod, jádro i závěr.“

Irving s ním souhlasí: „ Román má strukturu divadelní hry o třech dějstvích. První dějství má svůj vlastní závěr. Už dřív se zfilmoval román podobným způsobem: Plechový bubínek byl vyřešen hodně podobným způsobem, jako to udělal Tod. Je to mnohem lepší, než kdyby se příběh rozsekal na menší kousky nebo film příliš přeplnil nápady. Tím by příběh přišel o všechny zásadní momenty.“

„Marion není jen žena, která se nedokáže vzpamatovat ze smrti svých dvou synů, také se nedokáže naučit milovat ono dítě, které jí zbylo. Je v ní něco smutného a velmi křehkého. Všechno, co se v příběhu odehraje, je tak pro to, že Ted se jakýmsi krutým způsobem dokáže přes smrt dětí přenést. Přes to, jaký je, dokáže být empatický. On a Marion se ocitnou na dvou různých cestách – sexuálně a tím, jak je každý z nich schopen se vypořádat s bolestí. Pro Eddieho je příběh důležitá zkušenost. Myslím, že to Tod hned pochopil. Znovu prošel a vybrousil scénář. Trochu zamíchal s chronologií vyprávění, soustředil se spíš na to jedno léto. Malé změny udělal i do textu a dialogů. Doplnil si pár zcela vlastních postřehů. Myslím, že Tod byl předloze neuvěřitelně věrný, ale při každé adaptaci si musíte přinést i něco vlastního, aby to vykompenzovalo to, čeho jste se museli vzdát. Přijdete s momenty, které vůbec v knize nejsou, ale které přemosťují to, co bylo vynecháno. Byl jsem stejně unesen scénami, které si vymyslel, jako i mými scénami, které byly skutečně takové, jak jsem je napsal.“

Pak se ale Irving směje: „Když z první třetiny knihy uděláte dobrý film, lidi si ji přečtou, aby věděli, jak film dopadne. Dveře v podlaze jsou tak věrná adaptace, že je to i pozvánka pro diváky, kteří chtějí zjistit, co se s postavami dělo dál.“

Williams dodává: „ Dveře v podlaze mají svůj vlastní rytmus. Je tam část, kdy si divák musí zvyknout na jinou dynamiku toho co čeká, a toho, kdy se to naplní. Film nutí lidi poslouchat, a vlastně i číst. Vyprávění je literární postup, ale také hlavní motiv filmu Dveře v podlaze. Každá postava ve filmu něco vypráví, každá svým vlastním způsobem, stejně jako si každý z nás vpisuje vlastní příběhy do své paměti. To, jak je příběh vyprávěn, nám prozradí, jaká je postava, která vypráví.“

Každou přepracovanou verzi scénáře si Irving četl a psal do ní Williamsovi vlastní poznámky. „Román píšu mnohem raději, než scénář. Ale psaní románu je samotářská záležitost – na 4 nebo 5 let. Navíc nejste jenom osamělý spisovatel, ale možná i jediný člověk, který to kdy přečte. Zatímco ve filmu je potřeba spolupracovat, to je pro mě to samotářské zadostiučení. Spolupráce na Dveřích v podlaze byla velmi letmá. Já jsem jenom dohlížel na to, co se děje. bylo pro mě potěšení sledovat Toda, jak se zlepšuje jako scénárista, a můj příběh, jak se zlepšuje pod Todovým vedením,“ tvrdí spisovatel.

„John byl celou dobu velmi velkorysý, co se týče času – přestože je to velmi zaměstnaný muž. V každém případě mě hodně podporoval, když se mi něco povedlo a podporoval i v případech, kdy film začínal vedle předlohy žít vlastním životem,“ říká Williams.

Na jaře roku 2002 Ted Hope a Anne Careyová založili novou produkční společnost This is That, a začali shánět peníze na Dveře v podlaze. Michael Corrente také nedávno vytvořil vlastní společnost, Revere Pictures: „Ted věděl, že se teprve rozjíždíme, tak mi poslal dva nebo tři scénáře. Přečetl jsem si tohle a řekl si, že je to jedna z nejsilnějších věcí - takovou jsem už dlouho nečetl. Tou dobou jsem se tomu nevěnoval, protože jsem měl jiné starosti se zakládáním Revere. Do L.A. se doneslo, že na východním pobřeží je společnost, která chce financovat filmy, a mě začaly chodit všechny scénáře, jaké existovaly. Přečetl jsem jich desítky a vrátil se ke Dveřím v podlaze,“ vypráví Corrente.

Probíral jsem to se svým parťákem Rogerem Marinem, zavolali jsme Tedovi a povídáme: ´Chceme to natočit s vámi. ´ Já a Roger jsme nikdy nechtěli točit jen tak nějaké filmy. Tohle byl pro nás další drahokam do korunky.“

Revere se spojila s This and That a tak ještě než měl film zajištěnou distribuci u Focus Features, byly na něj finance připravené. „Nikdo jiný pro nás nepřipadal v úvahu,“ říká Corrente, „Focus Features tím byli od začátku nadšeni.“

Důvod, proč se Corrente neustále vracel právě ke scénáři Toda Williamse je údajně tento: „Když čtete scénář, který je dobrý, nedá práci se jím prokousat. Někdy je scénář dokonce tak dobrý, že se k němu vrátíte a přečtete si ho znovu. Protože prostě nemůžete uvěřit tomu, že to šlo jako po másle od začátku až do konce, bez žádných zadrhnutí, škobrtnutí. Takové psaní je upřímné. Je to dokonalý scénář. A byl napsán podle knihy Johna Irvinga.“

Rodák z Rhode Islandu, sám zná místo, kde se příběh odehrává – newyorský East Hampton – velmi dobře, a bydlí nedaleko, v Sag Harbor. Potvrzuje, že je ve scénáři zachována citlivost tohoto místa. Na jedné straně Long Island, na druhé Hamptons.

Corrente se zcela oddal projektu. „ V podstatě nás dohnal k tomu všechno připravit, že jsme byli připraveni spustit kamery. Strávil jsem s Todem spoustu času, abych pochopil jeho nadšení pro věc. Film se natočil s takovým rozpočtem, se kterým se Ted a Anne mohli bez problému vypořádat.“

Williams to komentuje: „ Pro projekty, do kterých se Anne a Ted pustí je příznačné to, že předpokládají, že divák je inteligentní. Pak také to, že spolupracují s režiséry, kteří točí kvalitní filmy mimo mainstream. Revere je jediná produkční společnost co znám, kterou vede spisovatel a režisér, Michael. Pak také jeden z vedení Focus Features je sám spisovatel a producent. Studio, které vede filmař, je něco jiného.“

Takže mohly být obsazeny hlavní role filmu. Careyová říká: „ Tohle byl vždycky scénář, o který měli herci zájem. Především o roli Marion Coleové.“ Oskarem oceněná Kim Basingerová byla jedna z nich.

Hope říká: „ U Marion musíte cítit, že její duše převyšuje pouta jejího tělesného bytí. Bojí se lásky, protože se bojí, že s novou láskou přijde nová ztráta, a že to už nezvládne.“

Careyová dodává: „Kim Basingerová tuhle křehkou schopnost má. Bylo potřeba obsadit někoho, kdo je víc, než jen krásný, ale v kom se toho hodně děje, i když to tak třeba na první pohled nevypadá.“

Pro Irvinga je postava Marion enigmatická. Nejdřív se uzavře okolnímu světu, ale pak se vrací do života – byť jen částečně, sexuálně – v létě s mladým chlapcem“ Oceňuje, jak Basingerová k vyjádření své postavy pracovala s hlasem, a připouští: „Nikdy jsem neslyšel hlas plný takového smutku a bolesti.“

Hope říká: „ Role Marion , jak ji ztvárnila Kim, je obdivuhodná. dělá totiž statečně to, co si troufne málokterá herečka – neříká si o to, aby si ji diváci oblíbili.“

Williams dodává: „Hlavní téma filmu není odpověď, ale otázka: Můžete pochopit to, co Marion dělá, bez toho abyste ji odsuzovali? Věděl jsem, že tohle může zahrát jen statečná herečka. Kim pochopila, že síla Marion spočívá v tom, že už nemá co ztratit.“

Kim Basingerová říká, že ji role Marion přitahovala ze dvou důvodů: pro spolupráci s Kipem (herecká přezdívka Toda Williamse), a pro to, jak je Marion osamělá.

Pro Williamse je Kim objev: „Potřeboval jsem někoho, kdo vás přesvědčí (i když vlastně nevíte, proč dělá, to, co dělá), že pod tlakem svých vnitřních okolností dělá maximum. Když jsem se setkal s Kim, věděl jsem, že jsem našel svou Marion. A ona to také věděla.. Řekla mi, že si hledala nějakou výmluvu, aby ten film nemusela točit, protože se bála temnoty té role.“

„A přesně to je odvaha. Zvrácená reakce vyvolaná strachem. Myslím, že právě její strach z role ji do toho nakonec vtáhl. Marion je velmi zranitelná. A Kim tomu rozumí. Mají s Marion společnou jednu zvláštní vlastnost: obě udělají nesmlouvavě to, o čem si myslí, že je správné.“

K doplnění hlavní ženské postavy volala role Teda Colea po nějakém autoritativním dominantním muži, který dokáže být okouzlující i rošťácký zároveň. Hope vysvětluje: „Tod vždycky říká, že se musíte naučit vidět v muži malého kluka. A Ted prostě miluje všechno, co ho obklopuje, a nedokáže se ubránit žádnému z pokušení kolem sebe.“

Williams poznamenává: „ Ted ztratil víru a stal se z něj uzurpátor, manipulátor.“

Careyová dodává: „ Musíte uvěřit tomu, že je úspěšný autor knih pro děti, neodolatelný muž a skvělý otec. Také musíte věřit tomu, že ti dva kdysi žili v silném a doplňujícím se manželství. Vždycky jsme si na tu roli přáli Jeffa Bridgese.“ Dveře v podlaze svedli znovu dohromady Jeffa Bridgese a Kim Basingerovou, kteří si spolu zahráli před 17 lety v komedii Roberta Bentona *Nadine.

I Irving už se s herci dříve poznal. S Bridgesem pracoval na adaptaci své knihy *A Son of the Circus – tento scénář ještě není hotov. „Vždycky jsem si na něj myslel pro roli Misionáře (adaptace). Vím, s jakou pečlivostí a obsesí se věnuje detailu a co to dodává jeho rolím, takže mě překvapilo, jak byl nadšený rolí Teda. Úplně ho pohltila.“

Bridges k tomu říká: „ Jsem velký fanda Johna Irvinga. Miluju to, jak žongluje s komickými a tragickými aspekty života. Je to pro mě velmi skutečné. To, že se Johnovi líbilo, že Tod zpracuje jen první třetinu filmu mě zaujalo. John něco schválil Todovi, a když jsem Toda sám poznal, uchvátil mě, a pochopil jsem, kde se vzala v Johnovi ta důvěra.“

„Pro mě je to v podstatě příběh lidí, kteří se snaží vyrovnat s tragedií v jejich životě. Každý se s ní vyrovnává trochu jinak. V téhle rodině je hodně zla kvůli smrti dětí. V tomhle příběhu se svým způsobem oba manželé snaží svést vinu na toho druhého. Marion obviňuje Teda za to, že se dokázal nad věc povznést, tak nějak tu společnou tragédii strávit. Ted vyčítá Marion, že tragédii dokáže víc prožívat, více truchlit, a být v tomto případě lidštější, než je on.“

Jeff Bridges hraje ve filmech už téměř čtyři desetiletí, takže už měl příležitost si zahrát v podstatě jakoukoli roli: od empatického mimozemšťana (Starman), až po inteligentního amerického prezidenta (*The Contender). „Je to nejlepší herec v dnešním filmovém průmyslu,“ říká Williams, „Dokáže s negativní energií naložit tak, že se všichni kolem něj začnou na věci dívat s nadšením.“

Bridges sám nesouhlasí: „Beru věci tak, jak přicházejí.“ Dveře v podlaze ho prý od začátku přitahovaly. „Obvykle tíhnu k filmům, které bych rád viděl, k filmům, kde jsou tvůrci vždycky napřed a divák neví, co má čekat. To není úplně běžné.“

„A přitahují mě i takové postavy. Tahle se nepodobala žádné, kterou jsem předtím hrál. Další věc, která mě k filmu táhla, bylo i to, že Ted je umělec a ilustrátor, takže byla šance, že se trochu realizuji a budu moc něco namalovat. Maloval jsem něco i pro *Fearless Petera Weira. Taky mi to připomnělo film *The Fabulous Baker Boys, kdy mě pozvali, abych hrál na piano. Hudbu miluju a trochu i hraju. Ale Ted je víc nezodpovědný, sobecký, a šel za svým snem víc než Jack Baker.“

Navíc Bridges sám je otec rodiny a manžel: „Snažil jsem se trochu zosobnit i tuhle svou roli,“ říká.

Třetí hlavní role je teenager Eddie O´Hare, kterého si Ted přizval na léto jako asistenta. Hope říká: „Od začátku jsme chtěli do role Eddieho nějakou ne zcela známou tvář.“ Careyová dodává: „Tod si přál nějaký objev.“

Ben Foster, herec, který spolupracoval s Hopem a Careyovou na televizním filmu HBO *The Laramie Project, byl jeden z mnoha, kteří si scénář přečetli a kterým se líbil. Hope vzpomíná: „Ben říkal že by na filmu moc rád pracoval, ale že je pro roli příliš starý. Poradil nám, ať se setkáme s jeho mladším bratrem Jonem.“

Jon Foster si scénář přečetl a brzy po kamerových zkouškách s Jeffem Bridgesem roli získal. Careyová říká: „Měli jsme z něj dobrý pocit. S Jona zkrátka máte pocit, že on je ten dobrý s pozitivním pohledem na svět. Není cynický, není arogantní ani ironický. Prostě svět bere takový, jaký je.“

„Hned se mi líbilo, jak Jon vypadá,“vzpomíná Williams, „Připomínal mi trochu Jeffa v *The Last Picture Show. V tom to měl trochu těžké, ale vypořádal se s tím skvěle.“

Kromě hraní je Foster i amatérským boxerem. Shodil 20 liber aby se více podobal vytáhlému Eddiemu. Hope dodává: „Jon má v sobě něco, čeho i zkušení herci dosáhnou až za dlouhou dobu: dokáže prožívat danou chvíli.“

Williams poznamenává: „Jon perfektně sleduje změny Eddieho. Nejdřív je veselý a neuvědomuje si souvislosti, pak se z něj stane rozzlobený mladý muž. Je naše zrcadlo, pochopí jen to, co pochopíme my.“

Mladý herec popisuje svou postavu: „Je to šestnáctiletý student z Exeteru, přestože jeho původ je mnohem skromnější. Zkušenosti toho jednoho léta mu ukážou, že život znamená mnohem víc, než co zatím sám poznal. Najednou se ocitne uprostřed manželství a dojde k obratům, které byste nečekali. Je to legrační, smutné a sexy zároveň.“

Bridges říká: „Není zcela jasné, proč Ted Eddieho do rodinného života přivedl. Bylo to schválně, aby se jeho žena zapletla s mladíkem a on nad ní pak získal převahu? Anebo jí chce Ted jen upřímně věnovat dárek?“

Intimní momenty, které musí mezi Forestem a Basingerovou ve filmu proběhnout se probíraly už před natáčením. Forest říká: „ S Todem jsme si sedli a mluvili o tom, jak by to mělo vypadat. Nechtěli jsme typické filmové erotické scény.“

Bridges dodává: „ Když vidíte ve filmu erotickou scénu, vytrhne vás to z příběhu. Jen jednou se mi stalo, že mě to naopak do příběhu vtáhlo, a to ve filmu Prolomit vlny. Sex je tak důležitá součást našich životů, že se přímo nabízí, aby se o něm točili filmy. Myslím, že Tod si s tím výborně poradil.“

Williams říká: „Nejerotičtější scéna filmu je záběr na svetr ležící na posteli. Chtěl jsem erotické scény točit tak, aby nebyly ani chlípné ani prudérní. Nemají být lechtivé, sex v tomhle filmu není voyerský, jak jsme z filmů zvyklí.“

Foster říká: „Ať už se točili erotické nebo jiné scény, hodně jsem se toho od Jeffa a Kim naučil. Viděl jsem Jeffa, jak pracuje na své technice, nebo Kim, která si před scénou vždycky řekla, co potřebuje, a dělal jsem si poznámky.“

Williams to komentuje: „ Byl jsem ohromen. Jon stíhal Jeffa i Kim, přestože každý z nich pracuje zcela jiným způsobem. Nebyl pouze pojítkem pro vypravěče ale pojítkem pro produkci.“

„Je jako houba,“ říká o Fosterovi Bridges, „Všechno to nasaje. Je otevřený novým nápadům, chce se naučit maximum. Jon mi připomínal doby, kdy jsem začínal já. Práce s ním byla skvělá.“

Zatímco scény, ve kterých vystupuje Bridges s Fosterem dýchají obdivem a neustálým vzhlížením ke svému vzoru, vyvíjejí se scény s Basingerovou od přátelství k důvěrnostem. O společných intimních scénách Basingerová říká: „Neříkala jsem, jak má co dělat. Řídila jsem se instinktem.

Jon byl prostě dokonalý. Nemohla jsem si přát hrát s citlivějším, krásnějším a uctivějším člověkem, než je on, především v takovém příběhu. Vždycky budu na práci s ním ráda vzpomínat. Svou neskutečnou upřímností mi vzal dech.“

Jon měl před sebou dva vzory, která si spolu zahráli po dlouhých sedmnácti letech. Bridges byl rád, že si může opět zahrát s Basingerovou: „Ve filmu se pohybuje docela úzký okruh lidí, když se s někým znovu setkám, potěší mě to. Máte pak pocit, že navazujete na něco, co jste předtím odložili. Při natáčení *Nadine jsme spolu moc dobře vycházeli, a to se podařilo i ve Dveřích v podlaze.

Každý pracujeme jiným způsobem. Ale ve filmu neexistuje jediný správný způsob. Myslím, že je fascinující, že dva rozdílné způsoby práce se můžou doplňovat a vést k dobrému výsledku. Rád hodně zkouším a roli propracovávám. Tuhle část práce nemá Kim ráda. Nechci mluvit za ní, ale podle mě se v okamžiku mezi „klapkou“ a „stop“ naprosto přenese do filmu. V tu chvíli do toho dá všechno,“ říká Bridges.

I Basingerová byla šťastná, že má opět možnost pracovat s Bridgesem. Říká: „Je to jeden z nejlepších herců které máme – tečka. Měli jsme a máme. Jeff se umí dívat a má skvělý instinkt. Práci s ním miluju. Doufám, že bude pořád hrát a začne brzy i režírovat.

Nemohla bych v téhle roli hrát a dělat všechno to, co to po mě vyžaduje kdyby tu nebyl Kip a tolik mi nedůvěřoval. Je tak citlivý, chápající, upřímný. Pokora z něj dělá herecký sen -výjimečného režiséra a scénáristu.“

Bridges říká: „Tod toho dokáže hodně obsáhnout, povzbuzuje herce k tomu, aby ze sebe vydali maximum. Samozřejmě, že není splachovací a neudělá co mu řeknete, ale dokáže výborně podpořit vzájemnou spolupráci.“

Williams říká: „Jeff mi ukázal, jak se dá z natáčení filmu udělat zábava. Je jako nevysychající pramen vstřícnosti, kreativity a dobré nálady.

Kim pracuje instinktivně a emocionálně. V roli Marion kolem sebe vytvořila atmosféru tajemné hrůzy a neslučitelného světla – jako když jste v šoku. Když jsem za ní zašel do šatny, připadal jsem si jak v divokém salónu krásy. Ale jakmile se dala do práce, všichni jen šeptali. Nechala nás, abychom nahlédli do jejího jádra,“ říká Williams.

Vedoucí castingu Anne Goulderová dohlížela na výběr nejen dětských herců - Elle Fanningovou do role Ruth Coleové. Mimi Rogersová (Evelyn Vaughnová) hraje zranitelnou a lehkomyslnou sousedku Coleových a Louis Arcella jejího starostlivého zahradníka Eduarda. Alici, chůvu Ruth si zahrála Bijou Phillipsová.

Arcella popisuje svou postavu jako „tichého muže, který nesouhlasí s tím, že pan Cole chodí navštěvovat paní Vaughnovou.“

Pro Arcella jsou Dveře v podlaze jeho americký filmový debut. „ Zavolala mi manažerka, že mám jít na pohovor kvůli jednomu filmu. Faxem mi o filmu poslala pár řádek, a mě se to líbilo. Jen mi trochu vadilo, že nevím, co je Eduardo zač. Na pohovoru jsem se ptal: ´A odkud je? Jaký je?´, řekli mi, že je to gentleman. Takže jsme aspoň něco věděl, přečetl jsem text a za pár dní mi volali, že jsem tu roli dostal.“

Arcella říká, že byli jeho noví kolegové vstřícní: „Jeff Bridges je opravdu štědrý, pozval mě dokonce na večeři. Mimi Rogersová je taky prima.

Vždycky jsem obdivoval americké herce. Když jsem by l malý, díval jsem se na ně a říkal: ´Jednoho dne s nimi budu hrát ve stejném filmu.´ Pak jsem přijel do Ameriky hrát. Tu a tam jsme dostal nějakou práci, hlavně v reklamách. Já ale vždycky chtěl hrát spíš ve filmech. Tohle je pro mě velká pocta“

Bijou Phillipsová toužila po tom ve filmu hrát. Popisuje to: „ Nemohla jsem scénář ani na chvíli odložit. Za hodinu jsem ho měla přečtený. Vždycky hraju takové okrajové postavy, takže tohle pro mě byla velká změna. Cítím se teď jako herečka sebevědomější.“

Dodává: „Alice má svoje zvláštnosti, ale je to normální holka. Marion není schopna být pro Ruth dobrá matka, takže tu roli vlastně převezme Alice. To, co se ve filmu děje, je skutečné, intenzivní, takové věci se stávají každý den. Ne vždycky všechno jde právě tak, jak si to představujeme. My se tomu musíme přizpůsobovat a žít dál. Ne všechno se dá napravit.

Ted Cole chce být se svou ženou, chce, aby všechno zase fungovalo. Ale zároveň chce být i s jinými ženami. Najednou je rozervaný a neví kudy kam. Myslím, že tohle v jednu chvíli nastane v každém vztahu.“

Pro Phillipsovou bylo zadostiučení zahrát si v mnoha scénách vedle Fanningové. O svojí malé kolegyni mluví s nadšením: „Je to nejroztomilejší stvoření, jaké jsem kdy viděla. Je tak sebejistá, taková malá žena. Moc chytrá holka!“

Irving to komentuje: „Ta holčička (Ruth) je přes to všechno, co se tam odehrává, stále veselá a čistá. V tom je psychologická hádanka pro diváky: ´Co se s ní stane?´ Odpověď najdete u mě ve zbylých dvou třetinách románu…“

Fanningová během natáčení zestárla o pět let. „Jsem ráda, že mě vybrali do role Ruth,“ říká. Její pohled na příběh je pohled z perspektivy Marion: „ Její chlapci umřou, a tak má mě, ale nechce mě mít moc ráda, protože se bojí, že se mi taky něco stane.“

Bridges říká: „Práce s děvčaty, jako je Elle, někdy vypadá jak hodina herectví, protože jsou nespoutané, a část herectví po vás také chce, abyste předstíral, že jste dítě. Děti jsou tomu samozřejmě mnohem blíž a víc se od nich naučíte. Pro staršího chlápka, jako jsem já, je legrace do toho znovu proniknout.“

Williams vysvětluje: „Když se musela poprvé rozplakat, seděla sama v pokoji z Bridgesem, a my jsme čekali na chodbě. Řekl jsem :´Akce!´, a ona to dokázala. Bylo to strašné. Když na to vzpomínám, bylo legrační, jak najednou Jeff zpanikařil. Úplně propadl jejímu hraní. Byla tak skutečná, křičela a bila ho. Myslím, že jsme všichni byli přesvědčeni, že je opravdu rozzlobená. Pak jsem řekl: ´Stop!´, ona se rozesmála a běžela ven zpátky k tomu, s čím si zrovna předtím hrála.“

I Basingerová byla z Fanningové při natáčení nadšená: „Není třeba opakovat, že je Elle neobyčejně nadaná. Je to ta nejpřesnější definice dítěte. Úplně jsem se do ní zamilovala. Když jsme se měly nakonec rozloučit, bylo to pro mě těžké a stále mi chybí.“

Ostřílená herečka Fanningová vypráví o svém setkání s herci: „Jon je milý a moc prima. Kim je krásná a je s ní legrace. Dala mi náramek. Jeff je super, k narozeninám mi dal knížku s prázdnými stránkami, abych si do ní mohla kreslit…“

Hlavní natáčení Dveří v podlaze začalo 31. března 2003 na Manhattanu v Harrison restaurant ve čtvrti TriBeCa. Pak se přesouvala na různá místa Long Islandu, a vyvrcholilo třítýdenním pobytem v Hamptons.

Během natáčení štáb několikrát krátce navštívil John Irving. Jeff Bridges to komentuje: „ Myslím, že tam byl jen jeden den. Ale za to byl k dispozici. Vzpomínám, že jsem s ním několikrát mluvil a ptal se ho, co si o věcech myslí. Na to mi Tod říkal: ´Jen jdi, jdi přímo ke zdroji.´“

Kim Basingerová také vzpomíná na setkání s Irvingem při natáčení: „Jednou se na natáčení přijel podívat John Irving s rodinou. Zrovna se točila jedna z mých scén. Těsně než se začalo natáčet jsem seděla u stolu na verandě, abychom mohli začít, najednou zvednu oči a vidím Irvinga s rodinou, jak jsou v očekávání nalepeni na obrazovku.

Tolik jsem znervózněla, že jsem ztuhla a nemohla dýchat. Věděla jsem, že se na mě dívají, a nebyla jsem schopna ze sebe vydat ani hlásek. Během téhle scény držím v ruce takový ten malý slunečník, co se dává k míchaným nápojům, a když se to podařilo natočit, ležela za mnou hromádka zmuchlaných paraplátek…“

Zatímco zážitky herců s Irvingem se liší, jejich postřehy z Toda Williamse jsou podobné: „Mám dobrou zkušenost s mladými režiséry,“ říká Bridges, „ A tak to bylo i Todem. Z těch, se kterými jsem mohl spolupracovat, je to jeden z nejoblíbenějších. Moc tomu pomáhá i to, že píše. Když něco uprostřed scény nezafunguje, rychle to prostě přepíše. Všem hercům dodával jistotu a uplatnil svůj smysl pro hru a legraci – a to i v tragických scénách.“

Basingerová tvrdí: „Kip je moc chytrý a kreativní. Práce s ním je pro mě velký dar.“

Bridges dodává: „Tohle je relativně nízkorozpočtový snímek. Když děláte bombastický film, jako třeba *Seabiscuit – i když v tom zrovna jsou také subtilní momenty – stráví se na něm spousta času, třeba aby se znovu postavila náročná scéna, atd. Tohle byl ale jiný styl natáčení, instinktivní a ve spolupráci s týmem. Čas jsou peníze, a každý musí být v tu svojí chvíli připraven udělat co se od něj čeká.“

Bridges říká: „Nikdy jsem ale neměl pocit, že bychom něco nestíhali. Tod mi vždycky nechal dost času, povzbuzoval mě, a přicházel se skvělými nápady. Místa, kde se natáčelo, také vybírali lidé, které si Williams najal.“

Mezi hamptonskými záběry byla i přírodní rezervace Sand Point (216 akrů), které dominují dva hrady, jež nechal postavit původní majitel (syn železničního magnáta Jay Goulda), otevřené veřejnosti: Sagg Main Beach v Sagaponack a Gin Lane v Southamptonu. Také se zde nachází panství Muttontown, kde se při natáčení točily interiéry z domu Coleových.

Dům, kde bydlí Evelyn Vaughnová navrhl architekt Norman Jaffe. Jedná se o vilu v kombinaci kámen-sklo-dřevo. Je to protipól domu Coleových, který je v tradičním šindelovém stylu.

Tyto světy zdánlivých výhod ale vnitřních rozporů zachytil kameraman Terry Stacey. Pro Hopea a Careyovou už před tím pracoval na čtyřech filmech, včetně Americké krásy a *The Laramie Project. Terry Stacey říká: „Když, jako hlavní kameraman, dostanu scénář, nejdřív si ho přečtu, abych věděl, jestli se mi líbí. tenhle se mi líbil od začátku. Takový silný a citlivý příběh! Jedna z prvních věcí, která mě napadla, je točit to na široký formát /Super 35/, protože většinou, vlastně skoro vždycky jsou záběry o tom, v jakém vztahu jednotlivé postavy jsou nebo nejsou. Když máte široký záběr, můžete si mezi lidmi dovolit větší mezery – tak, že je sice máte ve stejném záběru, ale nejsou spojeni. Takový formát, který se obvykle používá při natáčení krajiny.“

Nicméně i krajina hrála podstatnou roli při rozhodování o formátu. Pravá hamptonská krajina s rozlehlými prostranstvími, břízami a nízkým obzorem byl další důvod proč vybrat zrovna formát Super 35. Hope říká, že to pro nezávislý hraný film nebylo běžné rozhodnutí: „Terry je odborník na styl – každý film, který pro nás natočil, je naprosto jiný. Vždycky skvěle vybírá materiál. V tomhle filmu je každý pohyb kamery pečlivě vybraný. Ale ještě dokonalejší je samotný výběr záběru.“

Williams říká: „Chtěli jsme, aby temný obsah příběhu kontrastoval s vizuálním pestrou harmonií. Také samotná krajina nás k tomu donutila; hrdinové příběhu žijí v prostředí, kde je všechno podněcuje k tomu, aby žili šťastný život. V Hamptons je výjimečné světlo. Terry a já jsme se shodli na tom, že málo kontrastní styl lépe přenese jemnost tamního ovzduší a světla. Točili jsme na 2:35 /širokoúhle/. To totiž do filmu diváka vtáhne – musí se rozhodnout, čemu na plátně bude věnovat pozornost. Kamera je spíš klidná a rozmanitá, než aby se upírala na jednu konkrétní věc, tak si můžou diváci domýšlet. Je to spíš klasický vizuální přístup.“

„Pro mě je ten film jako stojan na stativ: podpírají ho tři hlavní postavy, na nich leží kamera. Přestane být stabilní ve chvíli, kdy podtrhnete jednu z nožiček…“

Když Stacey hovořil s Williamsem, řekl, že Marion je pro něj citově uzavřená, ale obklopená světlem. Ted zas opačně: „Ted byl složitý. Ale Jeffovi se podařilo vytvořit postavu, do které se snadno vcítíte. Vedle toho, že je Ted hulvát a sukničkář je také výborný táta. Několikrát jsme polovinu Tedovy tváře v záběru nechali zastíněnou, tak, že působil spíš jako silueta.

Mnoho filmů dneska je příliš kontrastních, jako reklamy, s přesycenými barvami. Jsem rád, že i pro Toda bylo důležité, abychom se drželi toho jemného světla a malého kontrastu. Barvy jsou spíš pastelové a tlumené, takže jsme si ostřejší barvy mohli dovolit k zvýraznění některých momentů.“

Výběr barev byla také práce Therese DePrezové, která už předtím spolupracovala se Staceym na filmu *American Splendor. Říká: „Je skvělé, že jsme se poznali už dřív, a že jsme měli dost času na přípravu před natáčením.“

Williams říká: „Terry, Therese a já jsme si dali dost záležet na barvené paletě použité ve filmu. Chtěli jsme tam mít všechny ty hamptonské tlumené barvy – písek, moře, trávu, šeď cedrů a šindelů – abychom je čas od času mohli proložit předměty a oblečením, které mělo ostřejší primární barvy.“

DePrezová se s Hopem zná už asi deset let, spolupracovali spolu na filmech *Happiness a *American Splendor. Hope říká: „Jedna z nejlepších věcí na natáčení byla, že jsem mohl znovu pracovat s lidmi, se kterými jsem se řemeslu učil – s Terrym, Therese, Ann Goulderovou, naší architektkou, kameramany, spoustou techniků… Mohli od toho dát ruce pryč a vydělat si mnohem větší peníze, ale poznali, že na tomhle natáčení nám hodně záleží. Je prima, když můžete pracovat s vlastní rodinou.“

DePrezová četla v době, kdy četla Williamsův scénář, i Irvingovu knihu. Říká: „ Jedna z nejkrásnějších věcí v té knize je popis okolí; jakoby to byla sama o sobě jedna z postav. Díky tomu jsem lépe pochopila teda i Marion a také to, odkud přichází Eddie. Bylo to ve stylech domů, v rodinných financích a Hamptons.

Pro mě je Ted pozér, umělec-pozér. Tod a já jsme se zabývali detaily, jako jsou třeba Tedovi výkresy, to může také mnoho vypovídat. V Tedově pracovně si říkáte: ´Opravdu pracuje se všemi těmi nástroji?´Takže záleželo na tom, jak to tam bude zabydlené, jak moc používané budou štětce, jestli budou tužky spíš nové nebo jen ty malé vypsané špalíčky. Během natáčení jsou důležité i záběry na peníze nebo třeba stereo Bang Olufsen.

DePrezová si váží toho, že jí režisér nechal v podstatě volnou ruku: „Já za ním pořád chodila, a chtěla vědět, jestli se mu to líbí nebo jestli mu to připadá vhodné. Tod skvěle rozumí postavám a jejich pozadí. Zná Hamptons a místní obyvatele. Ukázala jsem mu židli, nebo barvu, a on si na něco vzpomněl, třeba na dům, ve kterém kdysi byl. Hodně vztahuje věci na to co sám viděl nebo koho sám potkal, a to se do tohoto filmu moc hodilo.“

O domě navrhnutém Normanem Jaffem, který se stane ne příliš šťastným domovem Evelyn Vaughnové, DePrezová říká: „ Rozložení domu bylo skvělé pro kameru. Je to v podstatě jednoduchý dům, ale objektivem kamery vidíte do pokojů skrz skleněné panely. Také se to absolutně liší od zbytku architektury ve filmu. Naprosto to paní Vaughnovou odlišuje. Většina jejího oblečení je černá a dům je monotónní a nevýrazný s šedou břidlicovou podlahou a spoustou skla.“

„Když jsme hledali typický hamptonský dům s šindeli, našli jsem asi devět takových, které by se na Coleovic dům hodily,“ říká DePrezová. Exteriéry domu se točily v Bridgehamptonu, na výjimečném místě s výhledem na Sagaponacké jezero a shlížejícím na Atlantický oceán. Dům byl postaven kolem roku 1890 a stejná rodina ho vlastnila až do poloviny 20. století. Je to skvostný příklad hamptonské architektury. „Patří k tomu ještě dvě budovy,“ říká DePrezová, „Z jedné jsme udělali exteriér pro squash/stodolu a pracovnu. Rozhodli jsme se, že tohle budou oddělené prostory, takže to bylo ideální. Z jedné budovy je vidět do druhé.“ Ta, která nám posloužila jako pracovna, má posuvné skleněné dveře, místo kterých dala DePrezová dveře skládací. Okna stodoly byla zaslepena, a squashové scény se natáčely jinde (v Armonku ve Westchester County).

Careyová vysvětluje, proč si tolik cenili panství Muttontown s interiéry podle představ štábu (včetně ložnic a chodeb): „Do té velké chodby jsme mohli bez problémů rozvěsit fotografie Coleovic rodiny a synů.“

„Většina scén se odehrávala na skutečných místech, takže jsme museli spíš neustále přizpůsobovat, než scénu stavět,“ dodává DePrezová.

V pár okamžicích nám umístění scény několikanásobně pomohlo. Rezervace Sands Point posloužila i pro natáčení haly školy v Exeteru; jeden z pokojů panství posloužil pro natáčení Tedova interview v televizi a přednáškového sálu. Knihkupectví ve vesnici Sea Cliff bylo jednou z součástí exteriéru a první patro knihkupectví posloužilo jako byt, který si Coleovi (a/nebo Eddie) pronajímají na léto.

Když došlo na scénu, kde Eddie v obchodě s rybami kupuje sépivý inkoust na Tedovi malby, nebylo kde scénu natočit. „Prohlédla jsem si tedy jednu prázdnou autoopravnu nedaleko knihkupectví. Nikdo nevěřil, že bych z toho mohla něco vytvořit ale závěsy z gumových pruhů dovedou divy. Byla to jedna z mých nejoblíbenějších scén,“ říká DePrezová.

DePrezová s Williamsem prošli spoustu knih o Hamptons: „Vyskytuje se tu zvláštní kombinace barev: bleďoučká zelená, bleděmodrá, takové barvy, které vidíte v přírodě. Vyhnuli jsme se křiklavým barvám. Jediná jasná barva je červené tričko, které má na sobě Bijou Phillipsová,“ shodují se Williams a DePrezová.

Co se týče doplňků, vybrali jsme Baccarat krystal a nábytek od Bakera. U minimalisického interiéru u Coleových doma působil podle DePrezové Baccarat, protože má jednoduché elegantní tvary, ve kterých se zachycovalo světlo přicházející okny.

„Pokoje v Muttontownu jsme nechali vymalovat a některé vytapetovat, „říká DePrezová, „Chtěla jsem, aby pokoj Ruth Coleové vypadal, že ho obrázky vymaloval Ted Cole.“ takže scéničtí malíři pokoj vymalovali obrázky a sám Jeff Bridges tam ještě domaloval tři sovy. DePrezová už s Jeffem Bridgesem spolupracovala na filmu *Arlington Road: „Vždycky jsem ráda pracovala s Jeffem, protože se do své role naprosto ponoří. Museli jsme mu sehnat i pravý sépivý inkoust, protože si přál, aby ve filmu bylo všechno tak, jak má být. Chtěl sám dělat ilustrace do dětských knih Teda Colea a Tod s tím souhlasil. Takže jsme se domluvili a dostal spoustu domácích úkolů.

Dětské knížky vyšly skvěle. Všechny obrázky v nich maloval Jeff. maloval i části scény, ale pak jsme měli mílo času a tak to museli dodělat scéničtí umělci. Bylo to poprvé, co si Jeff vyzkoušel suchou jehlu. Tmavý podklad, do kterého vyškrabáváte obrázek. Je to taková hra s negativem. Moc se mi líbilo, jak rozzlobeně tyhle obrázky vypadaly.“

Herec se svěřuje: „ Pokoušel jsem se vytvářet portréty, ale vypadaly spíš groteskně a ne úplně tak, jak jsme si to představovali. Takže výborná umělkyně Eva Davy je pro nás udělala.“

Bridges si vyhradil jeden volný den, který strávil s DePrezovou prací na detailech Tedovi pracovny. „Chtěla jsem, aby si připadal jako ve vlastní pracovně, aby tam našel všechno, co pro malování potřebuje.“

Kostymér Eric Daman viděl jednu z prvních verzí scénáře Dveří v podlaze krátce po tom, co s Todem Williamsem dokončil The Adventures of Sebastian Cole. Jakmile byl film dokončen, začali společně prostudovávat materiály o Hamptons a Long Islandu a fotografie z dovolené Williamsovy rodiny v Hamptons. „Hledali jsme typické střihy, materiály a barvy, které nejsou úplně moderní ; museli jsme si kostýmy nechat šít, což bylo trochu komplikované, ale dopadlo to skvěle, „vypráví Daman , který sám navrhoval plavky, které Basingerová ve filmu nosí.

Vedle modrobílého galabeya (severoafrický kabát), který nosí Ted Cole a typického teenagerského oblečení, které nocí chůva Alice, bylo veškeré oblečení z pastelových pevných látek. „Marion byla oblečena tak, aby splývala z pozadím,“ říká Daman, většinu její bolesti vyčtete Basingerové z obličeje.

Herci ovlivňovali oblečení svých postav. Daman říká: „ Byl to fascinující proces. Jeff Bridges přišel se spoustou nápadů.“ Nakonec prý dokonce hledal i ve vlastním šatníku.

S nápady přišli i návrháři, kteří si přáli, aby Basingerová a Bridges oblékli jejich kostýmy. Anglická firma Holland & Holland dodala obrovský ručně pletený slamák, který Bridges nosí v několika scénách. Do kostýmů přispěl i francouzský Hermès.

Návrhář pletené konfekce Pierrot (Pierrot Carrilero), který s Damanem několik let pracoval a pro kterého Daman dosud navrhuje, dodal většinu kostýmů pro Bijou Phillipsovou, sladký růžový kašmírový ručně pletený svetřík, který během filmu podtrhuje oblečení Marion, a černé háčkované šaty které v roli Evelyn Vaughnové nosí Mimi Rogersová.

Eddie p