Rukojmí
Typ:
film
Žánr:
thriller, akční, drama, kriminální
Délka:
113 min
Motto:
Bruce Willis jako elitní vyjednavač má jen jednu noc na záchranu rukojmí.
Země:
USA/Německo, 2005
Policista Jeff Talley (Bruce Willis) dlouhá léta pracoval jako vyjednavač losange-leského týmu SWAT. Náročná, stresující profese, v níž zdaleka ne všechny případy skončí šťastně, traumatizovaného policistu nakonec donutí přijmout místo...

Film-vice

Bruce Willis si udržuje pozici jedné z nejpopulárnějších akčních hvězd současnosti v napínavém snímku, který v sobě ideálním způsobem spojuje prvky napětí, psychologického dramatu a akce. Hlavním motivem, který vyprávění rozpracovává, je vztah mezi únosci a rukojmími – situace mezního násilí a omezení svobody, se kterým se unesení musejí vyrovnávat. Zároveň však vypráví o ochránci zákona, který byl velmi sebevědomým profesionálem až do té chvíle, kdy se střetl s tragédií, za niž se začal cítit odpovědný. V tom okamžiku se jeho dosavadní svět zhroutil. Teď musí znovu čelit obdobné situaci, aby se vyrovnal s minulostí a získal novou, jistější životní rovnováhu.

Rukojmí je prvním anglicky mluveným filmem francouzského režiséra Florenta Siriho, známého především jako autora velmi úspěšného francouzského akčního thrilleru Vosí hnízdo (Nid de guepes, 2002). Právě Siriho způsob natáčení a střihu navazující na klasický film noir a vytvářející jeho poutavou, napínavou a ryze současnou podobu inspirovanou navíc klipovou technikou a hongkongskou akční školou, se stal i základem Rukojmí – filmu, ve kterém, jak podotýká producent Arnold Rifkin, se poprvé v herecké kariéře Bruce Willise prosazuje jako hlavní motiv rukojmí.

Vyprávění přitom připomíná jednotlivé vrstvy cibule, které postupně odkrýváme. Klíčovým prvkem se nakonec jeví motiv vykoupení, jež se navenek může dostat pouze rukojmím: ve skutečnosti ovšem vykoupení potřebuje i hrdina stíhaný nedávným traumatem a nucený svést bitvu s přízraky vlastní minulosti.

Nápad převést na filmové plátno román Roberta Craise Hostage dostali Rifkin a Willis, kteří společně stojí v čele produkční společnost Cheyenne Enterprise, v dubnu 2001. Práva na jeho zfilmování se jim povedlo získat doslova ze dne na den. Byli totiž okamžitě přesvědčeni, že jde o výbornou filmovou látku. Úkolu převést román do filmové podoby se ujal Doug Richardson, který má na svém kontě jako scenárista akční hit Smrtonosná past 2 (Die Hard 2, režie Renny Harlin, 1990), v němž se objevil Bruce Willis, spolupráci s jedním z nejžádanějších akčních režisérů současnosti, Michaelem Bayem (Mizerové/Bad Boys, 1995) a komediální krimi Vlak plný peněz (Money Train, režie Joseph Ruben, 1995). Mezi projekty, které jako scenárista chystá, je i pokračování Smrtonosné pasti - Die Hard 4.0, které je ve stádiu příprav a do kin má přijít v příštím roce.

Podle Richardsona vychází napětí ve většině akčních filmů z vnější, fyzické akce. Rukojmí však patří k těm vzácnějším případům, kdy napínavou situaci vytváří už samotné téma. To nabídlo zajímavou výzvu i autorovi románu Robertu Craisovi, který se na scénáři rovněž významně podílel. Důležité slovo měl během prací na adaptaci i Bruce Willis, který od počátku prosazoval svou velmi jasnou představu o hrdinovi, kterého chtěl ztělesnit.

Do scénáře bylo zároveň nutné zapracovat přesné, realistické prvky svázané s Talleyho profesí – konkrétní policejní postupy, předpisy i žargon. O to se postaral přizvaný expert z losangeleské jednotky SWAT Peter Weireter, který u policie strávil více než 22 let. Weireter byl jako technický konzultant přítomen i na natáčení a nemohl si vynachválit spolupráci s herci i se skutečnými profesionály – bývalými kolegy z losangeleské jednotky SWAT.

Když scénář získal konkrétní podobu, začali autoři uvažovat o režisérovi. Volba nakonec padla na Florence Siriho, který si v rodné Francii získal vynikající jméno jako scenárista a režisér dvou divácky úspěšných snímků, v nichž se v hlavní roli objevil Benoit Magimel. Po komedii o přátelství dvou horníků Minuta ticha (Une minute de silence, 1998) se přihlásil k akčnímu žánru thrillerem Vosí hnízdo (Nid de guepes, 2002), jehož podstatnou část situoval do obřího skladiště kontejnerů. V členitém prostoru rozehrál mezi policisty a albánskými teroristy bitvu plnou hromadných přestřelek a osobních soubojů.

Právě schopnost dokonale zvládnout drama v omezeném prostoru na Siriho nakonec upozornila producenty filmu Rukojmí. Siriho o tom, aby jejich nabídku přijal, přesvědčila nejen možnost spolupracovat s Brucem Willisem, kterého považuje za jednoho z vůbec nejlepších amerických herců současnosti, ale i možnost spojit žánr akčního filmu, který se málokdy zdržuje hlubších charakterizací postav, s psychologickým dramatem.

Siri potvrzuje, že po úspěchu Vosího hnízda byl zavalen americkými scénáři. Žádný ho však nezaujal natolik, aby si jej zvolil jako svůj hollywoodský režijní debut. Když si však přečetl scénář Rukojmí, rázem pochopil, že konečně našel vysněnou látku. Rozhodl se na scénáři ještě pracovat, aby zvýraznil některé prvky, které ho zaujaly, a zpevnil vypravěčskou strukturu. Vycházel přitom z toho, že vyrůstal s americkými filmy a že vždycky toužil ve vlastní práci zužitkovat to, čeho si na těch nejlepších vždycky vážil - prostou, srozumitelnou dějovou linii, kterou povyšuje dokonalé, inteligentní řemeslné zpracování. Během práce na scénáři změnil Siri především věk trojice únosců. Na rozdíl od románu jsou mladší. Únosci jsou teď třemi mladíky, kteří touží po naplnění vlastní představy o americkém snu. Právě vztahy mezi únosci tvoří další linii vyprávění, propojenou organicky s hlavním příběhem.

Obsadit správně tyto role bylo velmi důležité. Castingoví režiséři Victoria Burrows a Scot Bland nakonec navrhli, aby se rolí Marse, Dennise a jeho mladšího bratra Kevina ujali Ben Foster (Kat/The Punisher, režie Jonathan Hensleigh, 2004), Jonathan Tucker (Texaský masakr motorovou pilou/The Texas Chainsaw Massacre, režie Marcus Nispel, 2003) a mladistvý Marshall Allman.

Ve vztahu k Talleymu a trojici únosců hraje důležitou roli Walter Smith – navenek milující, svědomitý otec, ve skutečnosti však muž, který před svým okolím skrývá nebezpečné tajemství, které vychází postupně najevo a zvyšuje smrtelné ohrožení, kterému jsou postavy vystaveny. To činí situaci kolem rukojmích ještě nebezpečnější. Této dvojznačné role se ujal Kevin Pollak, který se po boku Bruce Willise objevil už ve dvojici krimikomedií Můj soused zabiják (The Whole Nine Yards, režie Jonathan Lynn, 2000) a Můj soused zabiják 2 (The Whole Ten Yards, režie Howard Deutch, 2004) a kterého známe např. i ze snímku 3000 mil na útěku (3000 Miles to Graceland, Demian Lichtenstein, 2001) či z rodinné komedie Dr. Dolittle 2 (režie Steve Carr, 2001). Právě Pollak se svou navenek důvěryhodnou, prostou tváří se ukázal být ideálním představitelem Waltera Smithe. V rolích jeho filmových dětí, čtrnáctileté Jennifer a osmiletého Tommyho, tomuto mnohotvárnému herci poskytli oporu Michelle Horn a Jimmy Bennett.

V rolích Talleyho odcizené manželky a dcery se objevily Serena Scott Thomas (mj. bondovka Jeden svět nestačí/The World Is Not Enoug, režie Michael Apted, 1999) a Willisova dcera Rumer (první z trojice dětí, které má herec se svou dnes už bývalou manželkou Demi Moore), kterou známe i z filmů Striptýz (Striptease, režie Andrew Bergman, 1996) či Můj soused zabiják 2 (The Whole Ten Yards, režie Jonathan Lynn, 2000).

Režisér Florence Siri tvrdí, že vedle zmíněných postav existuje ve filmu ještě jedna – dům Smithových, který autoři oproti literární předloze (kde šlo o typický losangeleský předměstský dům) situovali do kopců kalifornského Topanga Canynon. Moderní dům Waltera Smithe připomínající nedobytnou pevnost a vybavený nejmodernějšími bezpečnostními systémy režisérovi svou důležitostí připomíná dům z Psycha (1960) od jeho oblíbeného režisérského mistra Alfreda Hitchcocka. Navenek je to pěkný, zdravý a bezpečný domov. Krok za krokem však objevujeme jeho tajemství (a v tom se podobá svému majiteli). Na vnitřní podobě domu, který si při obhlídkách exteriérů vybral a prosadil sám režisér, pracoval výtvarník Larry Fulton, který předtím spolupracoval s Brucem Willisem na duchařském psychothrilleru Šestý smysl (The Sixth Sense, režie M. Night Shyamalan, 1999).

Vedle Topanga Canyon filmaři natáčeli i v Malibu a v Raleigh Studios v Hollywoodu. Právě scény s domem tvoří dramatický základ dramatu odehrávajícího se během jediného dne a noci. Právě noc se pro režiséra Siriho stala dalším důležitým prvkem vyprávění. Její přítomnost (vyžadující specifické nasvícení evokující klasické příběhy film noir ze 40. a 50. let) si vyžádala zvláštní přístup italského kameramana Giovanniho Fiore Coltelacciho, který se Sirim spolupracoval už předtím na obou jeho celovečerních snímcích. Výsledek měl podle Siriho představ připomínat Dotek zla (Touch of Evil, 1958) Orsona Wellese v barvě.

Důležitou roli při samotném natáčení hrála i skutečnost, že Florent Siri se velmi přesně držel storyboardů, do kterých si během příprav vizualizoval celý scénář. Stejně přesnou představu měl i o střihu a herecké akci, což jeho spolupracovníkům nabídlo možnost pracovat velmi přesně a efektivně. Při natáčení tak panovala velmi příjemná atmosféra, která ale byla, především ze strany režiséra a představitele hlavní role, vyvážena právě maximálně pečlivou přípravou. Důležitou roli hrálo i to, že vedle kameramana ani další členové štábu s režisérem nepracovali poprvé. Autor hudby Alexandre Desplat se Sirim spolupracoval ve Francii na obou jeho předchozích celovečerních snímcích a má na svém kontě i úspěšnou Dívku s perlou (Girl With a Pearl Earring, režie Peter Webber, 2003) a střihač Olivier Gajan se podílel už na Vosím hnízdě (Nid de guepes, 2002). Další filmový hit Bruce Willise tak vznikal za téměř ideálních podmínek, což se nemohlo neodrazit na výsledku.